Zápisky z cest: Lublaň

Aneb další vtipná historka do sbírky.

Vše začalo na letišti. Letěl jsem domů ze salsa festivalu s Tomášem a Eugenem. Při čekání na letadlo jsme rozebírali českou salsa scénu a kdo jak tancuje on2. Vášnivě jsme debatovali i při nástupu do autobusu, přičemž si Eugen vzpomněl na jednu historku, kdy na jiném letišti nastupoval do autobusu, kde byli dva. Brána o pět metrů vedle měla nástup ve stejný čas, jen úplně jinam. Nebyl si jist a tak se chtěl zeptat, ale kamarádka ho zarazila, ať se neptá, jinak bude vypadat za trotla, který nikdy nikam neletěl. Podíval se na ní a zeptal se, že jestli by opravdu raději přistála úplně někde jinde. Bylo dobře, že se zeptal, jinak by opravdu přistáli někde jinde.

My měli úplně stejnou situaci a já po dosmání ujistil, že jsme ve správném autobusu. Zkontroloval jsem cedulku při nástupu. A tak jsme mohli dál debatovat o salse. Při nástupu do letadla si Tomáš vzpomněl, že zapomněl na letišti tašku. Už už ji chtěl nechat být, ale Eugen se postaral o to, aby ji našli a dovezli. Všichni jsme už seděli v letadle a kapitán se omlouval za zpoždění, ale musíme čekat na nějaké „flight papers“. Zajímalo by mne, co si mysleli lidi, když po patnácti minutách zpoždění přijde letuška předat Tomášovi tašku, po čemž už konečně startujeme. A samozřejmě, čekáme další čtvrthodinu na náhradní okno pro vzlet.

My rychle usínáme. Je ráno a my ještě nespali. Mne probudí svit slunce do očí, náklon a kapitánův proslov. Zaslechl jsem něco o standardní situaci a že se vracíme zpět do Lublaně. O návratu jsem neslyšel, ale prozradila mi to GPSka. „Bože, co zase Tomáš zapomněl na letišti?!“ jsem si říkal. Pak jsem si všiml divného zvuku turbíny, u které jsem seděl. Moc klidný jsem nebyl. Ale únava zvítězila a spal jsem dál.

Naštěstí jsme přistáli v pohodě. Zřejmě se jen jednalo o vcucnutí ptáka a bylo pro ně levnější se vrátit na vlastní letiště, než opravu pak řešit na cizím. Navíc jsme byli jen v jedné čtvrtině letu. Stejně nás ale návrat moc nenadchl. A měli jste vidět výraz Eugena, když se probudil a my mu řekli, že nejsme v Praze. Byl hodně vyděšen a ptal se, kam jsme probůh doletěli. :-))

Na letišti jsme měli spoustu dalšího času a tak jsme se podívali na ty „flight papers“. Byly to dva letáky na salsa festivaly a veganská čokoláda. Velice pravděpodobně bychom nebyli zpět, kdyby si tu tašku nezapomněl.

Za tři hodiny jsme nasedli do toho samého letadla. Na rychlo jsem raději odeslal zprávu, že jsem pár lidí rád poznal a usnul. Po probuzení jsme už byli normálně v Praze. Záznam našeho letu na Flightware.com.


Výlet to byl ale dobrý. Dobře jsem si zatancoval a moc se mi Lublaň líbila. Je to takové milé romantické klidné městečko. Projít se dá za tři hodinky i s hradem a je to fajn zastávka, když třeba pojedete kolem. :-)

Nejvíc mne překvapilo, že i v tom sněhu skoro všechny restaurace mají otevřené zahrádky. A ne jen pár stolečků, ale klidně pár desítek. A že tam opravdu lidi sedí! Ani kolo není těžké potkat. Na jedné straně sedí v zahrádce s přímotopem, uprostřed jede kolo a na druhé se někdo kouluje a staví sněhuláka. Mimochodem každodenní venkovní trhy od jídla až po oblečení samozřejmostí!

How I competed at Bachata Stars

Twice.

By mistake.


More than a year ago Alexej invited me to bachata competition called Bachata Stars. A competition which is open for everyone and the winner is going to the world championship. At that time I was dancing bachata only for a few months, so you can guess what my thoughts were: what would I be doing there? Instead of Bachata Stars I participated months before in some Jack & Jill competition. It was fun and I ended up at fourth place.

Jack & Jill is about individuals, not about couples, which means that you don't dance with the partner you want. Some people don't like that as one of my friends, Stela. One day at salsa party, she told me about some competition for couples at the first Bachata Magic festival (it was less than week before competition when she told me). We enjoyed dancing bachata together and I had a good mood that day so I replied positively. She was kind of surprised and asked me if I mean it. I said sure.

You should see my face when I realized for what I said yes! But I couldn't back off. Well, I could, but I didn't want to be seen as weak after such strong positive response. And anyway—in the Czech Republic is not so many good dancers. There was pretty good chance not be the last one which was my goal.

You should see my face when I came to that competition and I found out that I was the only one from the Czech Republic. And that other couples were dancing together for years. And that we even didn't have time to deal with outfits which were horrible comparing to others. And that we had to dance alone on stage with lights and cameras.

I wanted to run away!

Instead of running I was drinking. It was the only way I could go on stage after I saw how others dance.

I asked our teacher, Pavel, what we were doing there. He replied simply: drinking. I said I know and asked again. He said drinking because he would as well if he were us because they are better than him. Of course it was just joke, exaggeration. Anyway, so supportive!

Well. We did it. It was horrible. But no one said that. Everyone said it was brave and that it wasn't worse dance that night. It was our goal and I was happy. I said I tried that and I will not do it again…


…until one year later. :-)

It started a week before the celebration party in Brno. Another friend wrote me I should go with her to bachata party there. I said no. That there will be competition. I said I am not interested. That she wants to do it with me. I still wanted to stay at home, but she used women's magic: kind words how amazing dancer for her I am. She got me. Men are so simple!

Unfortunately, I won. Probably it looked very funny because I couldn't believe it and wanted to leave the stage as soon as possible. Anyway, they told me I won also entrance to Bachata Stars. I smiled and said no. In that moment came to me friend from Bratislava, Verča, and said she is going there. Just for fun I said then I will go as well and defeat her! She simply smiled and said that maybe we will be there together…

Her dance partner backed off and she had been already registered. She wanted to go with me instead. She also used dark magic and she had the same goal as I had: enjoy dancing and do it differently. I was in for the second time.

We had also less than a week to prepare, but at least this year we prepared properly. We practiced every day to know each other (you know, we didn't dance much before and if we did, it was salsa), prepare start and finish and so on. It was hard week, but I enjoyed it very much. I learned much. It was kind of private boot-camp.

Alexej asked us what country we represent. Verča said Czechoslovakia. I said no, we will represent the First Czechoslovak Republic (or simply První republika in Czech). Thanks to this joke we tried to find outfit similar to the Great Gatsby style.

Our dance was amazing. It wasn't enough to get to the second round but I won something personal. I did it better than any practice whole week before. And also I finally didn't forget for our one funny move which everyone liked! I saw the video and I'm not ashamed about it!

But that's it. I will not do it again…


…which statistically means expect me there. I prefer salsa, but I am at every bachata competition, Alexej noted once. :-))

Well, I asked judges for their opinion. I had a few specific questions, but I didn't ask them. I wanted to know what they say generally. I was expecting result I got, but anyway, I was kind of disappointed. All feedback was about we are not doing it as others. Dance wasn't enough open for the audience. It was too far in the back of the stage. From start to end it was improvisation. Because of our height difference we should do another moves. And so on.

You know, there was one couple, for example, and they had for every song prepared choreography. In those choreos they had also smile which was false. Like everything in that dance was artificial. Maybe they are excellent (they are, friends told me they danced with them and they are amazing) but it's horrible to look at it. It's not fun. It's boring.

I'm sad that this boring stuff is what I need to do to be able to win even small price.

I don't care about winning. I want just to enjoy dance and bring fun. So maybe you will see me again and I will again not win anything but I will try my best to do it nicely and mostly, differently. :-)

Zápisky z cest: Island

Já: „Zdravím!“
„Á, sused, zdravíme.“
(…)
„My tu sme na svadobnej ceste. A sú tu s nami aj títo svedkovia. A kde máš ty skupinu?“
„Já žádnou nemám.“
„To takto cestuješ sám normálne?“ ptají se, s údivem na tváři.
„Většinou jo. To je vtipný příběh: chtěl jsem malý levný výlet po Evropě, koupil letenky už dávno a až před pár dny zjistil, že to nebude levný výlet, ba přesně naopak. :-D“
„No preto ideme takhle vo väčšej partii aj so svedkami, aby to vyšlo lacnejšie. :-)“
​„​Vědět to dřív, taky bych to vyřešil podobně. Ale teď mne víc trápí, že mi ztratili kufr a v autě svítí kontrolka a není poznat, co to znamená.​ :-D“​
(​…)​

​Koukali na mne ještě s větším údivem. Nedokázali pochopit, proč jsem tak v pohodě s úsměvem na tváři. Asi to bude nadšením z krajiny. Island je moc hezký. Jednoduše bych to popsal jako Nový Zéland říznutý Skotskem a lehce Norskem.



Den první

(…)

Když jsem dorazil na ubytovnu, dostal jsem postel v pokoji pro čtyři a ve tři ráno jsem nechtíc budil krásné tři slečny. Kódové označení příběhu: krásky a špindíra. :-))

Každopádně, nevím proč se zavazadlu do zimy nechtělo. Je tu krásně příjemných 10 až 15°C. Svítí tu dlouho sluníčko a příjemně do toho fouká svěží vítr. Vzduch tu je opravdu super. Jen občas od oceánu je studený, ale ve svetru to stačí a spíš je mi v něm teplo. Snad to tak vydrží.

Líbí se mi tu taky klid (když nepočítám v Reykjaviku občasné přistávání letadla na lokální letiště hned vedle centra) a spousta prostoru, který je vyplněn zajímavě a často zelení. Asi to bude mít něco společného s tím, že celkově tu žije jen 300 tisíc lidí a z toho třetina v hlavním městě. Což bude mít taky za následek, proč jsem potkal především anglicky nebo i jinak mluvící lidé. Angličtina tu ale docela jede obecně. Spoustu věcí, které mi přijdou především pro místní, je v angličtině. Vsázel bych se, že stará paní, kterou jsem potkal v krámě, je místní, a mluvila s prodavačkou anglicky.

Ona tedy angličtina není od islandštiny moc vzdálená. Dokonce dřív to byly hodně podobné jazyky. Stará islandština byla podobnější staré angličtině než staré norštině, což mne překvapilo. Stará angličtina měla znaky, které islandština má dodnes. Škoda že to angličtině nezůstalo, aspoň by nebyl takový problém s kódováním v počítačích, protože by to Američané museli taky řešit od raných počátků počítačů. :-))

Informace mám z Vikingského muzea. Dozvěděl jsem se tam více zajímavých věci, jak vlastně ty severské země se různě, řekněme, potkávaly. Resp. jak v Norsku uměli dobře obchodovat, a když jim to nešlo, naučili se vydobít co nemohli koupit. A pak jak jejich „obchodování“ postupovalo až na jedno z posledních neobydlených míst na světe, na Island. Spoustu zajímavých informací a teď budu na seriál Vikingové koukat jinak. Spoustu věcí se v seriálu docela drží historie, to je hezké. Kdo seriál nezná, doporučuji. Jeden z mých oblíbených. :-)

Taky jsem viděl, co mne čeká. Dvakrát. Jednou v hrozném 360° promítání v místní budově divadla, která vypadá futuristicky jak obrovský ovládací panel z kosmické lodi. Podruhé jsem omrkl model celého ostrova v chrřzšsč, neboli anglicky Reykjavik City Hall. Islandština mi nejde. :-)) A asi nejsem tak pozitivní člověk, jak jsem si myslel. Při pohledu na ten obrovský model, nějakých 10 x 5 metrů, první, co mne napadlo, bylo „ten benzín bude drahej.“ Čeká mne tu dlouhých studených deset dní v autě kolem dokola. Aspoň v rádiu hrají dobré písničky. :-)

Co jsem tu však ještě neviděl, jsou peníze. Tvrdí se, že to tu je království karet a zatím jsem neměl potřebu si vybírat…



Den druhý

(…)

​Musím říct, že Island je pro mne druhým překvapením. Ono asi obecně to je druhé překvapení. Dřív jsem vždy dostal co jsem očekával, ale až s Ruskem a Islandem jsem mile překvapen. Na to jaké tu je často pochmurné​ počasí jsou lidi milí. Dokonce i turisti! Nepotkal jsem tu ještě protivného turistu (snad pokud nebudu počítat „a tam je jen vyhlídka? Nic speciálního? Tak tam nejdu.“). A že jich tu je mraky. Už se těším na odlehlé části ostrova, kde jich snad bude méně.

Stále ale nedokážu pochopit, že tu všichni mluví perfektně anglicky. Jak místní, tak turisti. A to i u lidí, kde tak normálně nebývá, jako třeba číňani. Taky nedokážu pochopit jejich technologický pokrok. Parkoviště se platí jedině kartou. Kartou lze koupit i vstup na záchod (vyzkoušeno). Do hor tu vyrazí i Tesla (koukal jsem na internetu na jejich dobíjecí síť a zatím jich je málo, ale do roku 2020 jich tu má být na 200 kolem ostrova!). U turistů jsem zaslechl, že si lze koupit kafe Apple hodinkami. Mimo město, kde široko daleko nic není, krom vodopádu!

Jinými slovy Island si přidávám na seznam zemí, kde by mi nevadilo žít. Jen si musím ověřit jaké to tu je v zimě. Jednou, až nebudu vědět roupama coby, si sem zajedu zalyžovat, jestli bych to tu zvládl i přes zimu.​

​Jen tu je ještě jeden problém – mají tu sice přibližně dvakrát větší platy než u nás, ale taky tu věci stojí třikrát, někdy i čtyřikrát, víc. Což se projevuje na mém stylu putování: ubytovávám se v těch nejlevnějších ubytovnách (resp. vždy v té jediné ubytovně v okolí, kde potřebuji přespat). Což má plus na seznamování se s lidmi, aneb jak jsem psal, že jsem dostal pokoj se slečnami. Ale také dost mínusů, jakože tu jsou na spoustu lidí jen dva záchody a navíc hned vedle jediného umyvadla. Takže není problém kadit, když si metr od vás někdo čistí zuby. A vice versa. Nebo psát tuto esej, když tu pár lidí kouká na televizi se spoustou videí koťátek.

Nevím co je horší, asi ta úchylka na koťátka. Jdu se taky dívat…

(…)



Den třetí

(…)

Popojel jsem na sever. Opravdu mne zdejší krajina baví. Spoustu krásných fjordů, hor, zeleně, ledovců, vulkánů, starých a ještě starších láv. Nebo taky vstupů do středu země. Aneb přespávám kousek od místa, které si Verne pro svůj román vybral jako vstup, sopka Snaeffelsjokull. Překrásný výhled jsem měl při západu slunce. No však posuďte sami v příloze!

Taky posílám jednu fotku z jeskyně. I když ona to není úplně jeskyně, jako spíš kaňon, jak tomu říkají. Stateční lezli až na konec k vodopádu. Bylo to dobře adrenalinové. Nahoru to šlo v pohodě, ale dolu bylo hodně těžké vymyslet, jak sejít!

(…)



Den čtvrtý

I <3 driving in Iceland!

P.S.: Na cesty typu F nesmím. Ale jsou tu i cesty, které se jim podobají a lze si užít i v obyčejném autě!

P.S.2: Mám spotřebu něco pod pět litrů (přesněji 4,5) na sto kilometrů. Zírám! Čekám, až jednoho dne zjistím, že Islandský litr není normální litr. Nebo Islandský kilometr není normální kilometr. Nebo prostě něco.

P.S.3: Cítím se nesvůj, když auto předemnou přejíždí z jednoho pruhu do druhého.

P.S.4: Taky se mi to stává. Ach ta kochání…

P.S. mělo být jedna, ale nechtělo se mi přečíslovávat: Mám tu skvělé počasí. Celý den svítí sluníčko, téměř ani mráček. Krásných 15°C.

P.S.6: Je tu skoro po celý dlouhý den zlatá hodinka. Ráj pro fotografy.

P.S.7: Vtipný příběh: šel jsem na vyhlídku nad druhé největší zdejší město a na mapě vidím, že lze jít dál. Tak jdu. Jdu přes hřbitov, což mne znejistí, ale dle mapy to sedí. Jdu dál a dál až dojdu ke skládce za hřbitovem, jak běžně bývají. No jako vyhlídka nic moc a ještě k tomu to nešlo projít dokola. Nevýhoda open source map, každý si může vložit, co chce. Taky každý to může opravit, ale vždyť to je vtipné. Ať se napálí další turisti! :-))

P.S.8: Báječný příběh: přijedu na „hotel“ a tam jestli jsem nepřiletěl (do půl kilometru tu je přistávací plocha), tak říkám že ne, že jsem přijel autem. Slečna upřesní zda jsem přiletěl na Island. Hlavou se mi honila otázka, jak jinak bych asi tak mohl přijet, lodí bych se plavil věčnost… ale odpovídám stručně ano. Na to odpověděla, že volali z letiště a že sem zkusí moje zavazadlo zaslat!

P.S.9: Jen to jsou trdla, měli tři dny aby mi to dovezli kousek, ale raději počkali aby mne honili na co nejvíc vzdáleném místě od Keflaviku.

P.S.ehm: Do tolika neumím počítat, tak to tu ukončím.



Den pátý

(…)

Spontánně jsem rychle zaklapl notebook a nečekal, až zase bude fungovat internet. :-) Poznal jsem totiž své spolubydlící a asi po deseti minutách se ptám, kam se tak chystají pozdě večer a že prý jak byla čistá obloha, je skvělá příležitost vidět polární záři. A prý že mají v minibuse místo a jestli nechci jet, že jedou k jedné pláži, kde by dle předpovědi mělo být nejlépe (= bez mraků). Tak jsem jel!

A prd viděl! Jedině jsem zjistil, že na severních plážích, kór v noci, je setsakramentská zima a statečný je ten, kdo dá jen prst do vody. Takže jsme viděli něco málo a jeli ne úplně nadšení v jednu ráno zpět. Když jsme už skoro byli u naší ubytovny, konečně se to spustilo! Není to nic extra, jak je možné vídat na různých fotkách, a neměl jsem stativ, ale přeci jen se mi jednu fotku podařilo vykouzlit. :-)

Jinak jsem si Island zamiloval. Cameron už spoustu let vytváří svůj digitální vesmír pro sérii Avatar, a přitom tady díky války tektonických desek (kéž by lidské války dělaly taky takové krásné divy) se tu vytvořilo spoustu různých míst, které vypadají jak z jiné planety. Když mi Hela (kamarádka, neplést s Heklou, místní sopkou) říkala, co doporučuje navštívit a ukazovala nějaké fotky, nedokázal jsem si představit, co najdu. Úplně něco jiného, bezvadného. Island rozhodně stojí za návštěvu a nevidí mne tu naposledy.

Podíval jsem se například na oblast se spoustou vulkánů. Prý to tu je od devadesátých let zase plné, takže se čeká, kdy to tu zase bouchne. Je zajímavé si projít místem, které srší spoustou barev a lítá z toho pára, přes kterou když jdete, je vám teplo. Videa jsou z pár pidi vulkánů, ale prošel jsem ještě víc zajímavá místa. Jak fakt cesta do středu země!

Mimochodem samozřejmě Češi se poznají. Mrholilo a před velkým vulkánem cedule, že cesta je kluzká a tak ať se chodí jen za sucha. Na kopci jsem se potkal já s dalšími dvěma lidmi z Česka. Až když ostatní viděli, že to jde vyšlapat, teprve pak začali chodit další národnosti. :-))

Nějaké další stručné poznatky:

  • Myslím, že je čistota přeceňována. Lze vydržet v jednom triku i několik dní a nikdo nic nepozná. Možná to bude mít co dočinění s tím, že tu teplou vodu neohřívají, ale těží. A ta setsakramentsky smrdí! Nezvykl jsem si na to ani po pěti dnech.
  • Existuje tu hmyz, který funguje i při teplotě blížící se nule. Doufám, že tu zůstane!
  • Všimli jste si někdy podobnosti vlajek severských zemí?
  • Už vím, kde se budu šatit na přípravu před cestou na Antakrtidu (ano, to mám taky v plánu :-)). 66° North se osvědčilo, doporučuji.
  • Silnice vypadají připraveny na sníh. Vysoké barevné patníky a hluboké příkopy. Ale stejně by mne zajímalo, jak ty silnice udržují…
  • Putování pěšky zdejší krajinou kolem člověka donutí přemýšlet o všem možném. Poznávám nejenom Island, ale taky sebe.
  • I tady vedou dřevěné domy. Viděl někdy někdo cihlový dům jinde, než v Evropě?
  • Jo a kufr jsem už našel na recepci. Chápu, proč to trvalo – podívali se do něj a popřeházeli mi věci. Každopádně vůbec nevím, co teď s tolika věcmi dělat. Docela jsem si zvykl cestovat nalehko. :-D



Den šestý

(…)

Mimochodem svět je malý. U velkých vodopádů (Dettifoss a Selfoss) jsem nabral stopařku, která jela do stejného města, Hǒfn. Přijela ze Zélandu a dělá tu průvodkyni po ledovcích, jen teď má pár dní pauzu. Na Zélandě dělala několik let a minul jsem ji – provázela přesně po těch vedle, na které jsem šel já. Ale zná průvodce, kterého jsem měl, a zítra jdu na výšlap po ledovcích od společnosti, ve které nyní dělá, a prý tam provází i jedna Češka, nějaká Kateřina. Ta bude koukat, až na ni z ničeho nic spustím česky. :-D

Hǒfn je tak nějak proslulé rybařinou a i dnes na tom stojí, takže je doporučováno si tu dát v dobré restauraci k večeři rybu. Jako hvězdu ode mne ta restaurace nedostane ani za místo hned v přístavu s výhledem na oceán, ale i tak to bylo celkově dobré jídlo. Začal jsem dobrou ovečkou jako předkrm, pokračoval skvělým humrem a zakončil nic moc créme brúleé. Moc totiž spěchali, že mne mezi chody ani nenechali vydechnout pořádně. Holt tu mají dlouhou čekací frontu a mne bylo řečeno, že budu čekat tak 3/4 hodiny. Zkusil jsem tedy na čekanou místní silnější pivo (jelikož nic lepšího jsem na lístku nenašel) s domněním, že to vyprchá. No, jelikož tu mají předpisy nula promile za volantem a večeře odsýpala moc rychle, určitě jsem porušil další zákon.

P.S.: Asi si na tu smradlavou vodu začínám zvykat. Po dvou hodinách dávající ozdravnou kúru v jejich 40°C smradlavém bazénku pozorující zamračený západ mi to už skoro nevadí.



Den sedmý

(…)

Nějaké info o ledovcích:

  • Zapomněl jsem včera napsat, že zdejší ledovce jsou příjemnější. Aspoň z pohledu pravidel a počtu turistů. Každopádně se mi víc líbil výlet na Novozélandské ledovce. Ale taky to může být jen tím, že oboje to byly půl denní výlety a na Zélandě nás dopravili helikoptérou do centra zajímavostí, kdežto tady jsme jeli autobusem a pěšky, takže na ledovcích jsme nebyli tak dlouho a prozkoumali jsme jen lehce začátek. Taky asi za to může, že zdejší ledovce jsou dost černé. To je od roku 2011 kvůli sopce. Popel… však ono se to jednou vyčistí a budou zase krásně modré. A pak určitě zase černé.
  • Víte proč jsou ledovce na povrchu bílé a uvnitř modré? To je kvůli kyslíku. Úplně přesně vědecky to je tak, že od okysličeného povrchu se odráží světlo a tak to vidíme bíle. Ale od neokysličeného ledovce (což se stane tíhou horní vrstvy ledu, vzduch se vytlačí) se tolik světlo neodráží. A ledovce mají nejmenší vlnovou délku a to je modrá. Resp. fialová, ale skutečně fialovou nemůžeme vidět. To čemu říkáme běžně fialová je jen odstín modré.
  • Vědci si dlouho lámali hlavu, jak to, že z tolika ledovců vznikne jen tak málo vody. A pak na to přišli – pod zeminou ledovec pokračuje a v ledovci na povrchu je spoustu děr a voda, která neodteče po povrchu, steče do nitra a odteče pod skrytým ledovcem.
  • Ledovce tají a všichni z toho šílí. To už víme. Ale prý není důvod šílet. Prý tání a znovu vyrobení (nebo jak to popsat) ledovců probíhá běžně, nekonečný cyklus. Jen ten cyklus je teď rychlejší, takže za dvacet let se podstatně zkrátil.
  • Už vím, jak vznikají ty lámající se ledovce, co se mi tak líbí. Když je kopec moc strmý, ledovce se pohybují rychleji. Jenže před sebou a kolem sebe mají překážky, a tak se tíhou vytvářejí takové ty ledové placky a kopce a tak. Které pak dál, níž, kde se většinou údolí rozevírá, zase vrací zpět do široké placaté plochy.
  • Vlastně to celé funguje jako voda, jen podstatně pomaleji. Takže ledovce netvarují svou tíhou hory kolem sebe, ale ženou se cestou, kudy to lze. Ale samozřejmě okolí poznamenají.
  • Každopádně na jednu věc tíha má. Prý svou tíhou tlačí ostrov dolů. Ale jak ledovce tajou, ostrov zase stoupá vzhůru, takže spoustu pobřeží, které teď vidíme, dřív nebylo. Ale to je dobře pozorovatelné až na škále tisíce let.
  • Jsou tu ledovce, kterým se říká Hollywoodské ledovce. Točilo se tu spoustu filmů. Pamatuji si jen poslední Nolanův Batman či Jurský park. Ale jmenovaných (a dobře známých) jich bylo více, jenže já a moje paměť na jména…
  • Poslední nudná informace: ledovcová vrstva dosahuje až jednoho kilometru.

(…)

A na závěr: moc se mi tu líbí jeden zákon. Říká, že kdokoliv může jít pěšky kudykoliv. Chtěl jsem obejít hezký trávník, aby se někdo nezlobil, že přes to lezu, a bylo mi řečeno, že tady platí takový zákon. A platí to opravdu na vše, není problém jít kamkoliv po ledovcích. Nikdo nemá právo říct, že tam nesmíte, i když to je národní park. Jediné co se musí respektovat je v národních parcích dávat pozor na rostlinky a, samozřejmě, soukromé prostory.



Den osmý

Dáme si minutku ticha. Málem jsem přejel ovečku… Což by teda nebyl úplně špatný nápad, přeci jen za celou dobu jsem tu měl pouze jedno teplé jídlo. Jinak žiji na chlebu, salámu, zelenině, ovoci a čokoládě. Někde se šetřit čas a peníze musí. :-)

Vtipná historka: na dnešním výšlapu ke mne přišly dvě slečny a jedna, že mne vyfotí. Že pořád akorát fotím krajinu a nemám vůbec fotku sebe. Navíc je to tak krásný výhled, tu musím mít! Zkusil jsem se s ní hádat, že jednu fotku jsem udělal už včera, ale byl jsem přehlasován. No a tak pak s těmi slečnami jdu a klábosím více méně zbytek cesty. A až na konci vlastně zjistíme, že jsme spolu poslední noc spali na stejném pokoji. Ta která mne fotila si dokonce ode mne půjčila nabíječku. Jenže jak přišly a šly hned spát a ráno zmizely ranním autobusem, neměl jsem šanci si povšimnout. To až když jsme diskutovali kde jsme byli poslední dny. :-D

Na stejném pokoji byl i jeden postarší Skot (velké S, nikoliv malé s) a když zjistil, odkud jsem, bylo těžké ho utnout. Strašně moc má rád Česko, dokonce se mu líbí architektura Hradce Králové, což jsem na něj nevěřícně koukal s otevřenou pusou. Zná spoustu českých filmů, které mi říkají velké kulové. A dokonce v jeho bundě měl dvě knihy a jedna česká, pro mne neznámá, ale chválil si ji.

To jsou příběhy, které prostě nevymyslíš. :-D



Den devátý

Jel jsem se podívat na ostrůvky, které se neustále tvarují, Vestmannaeyjar. Poslední ostrůvek se vynořil v roce 1963! Každopádně nechápu, proč tam lidi chtějí bydlet. Žije tam na téměř pět tisíc lidí. Například v roce 1973 se otevřel kráter a vypustil lávu, která zničila přes 400 domů a rozšířila ostrov o 2 km čtverečné. To jsou nápady si stavět tady domy!

Na ostrov je nejlepší jet trajektem, jezdí docela pravidelně a je to největší trajekt, na kterém jsem zatím byl. Má i spoustu kajut na přespání. Nevím, kdy se využívá, když cesta trvá půl hodiny a případně záložní cesta (pokud na používaný přístav najela bouře) dvě a půl. Měl jsem čas trochu internetit a narazil jsem na zajímavý článek, že se očekává kdy vybuchne Katla. :-) (Není to ta, o které jsem psal dřív, to zase byla Hatla. Očekávají se dva velké výbuchy.)

Samozřejmě, nedaleko od ní spím. Dnes jsem se byl podívat na jeden její ledovcový mohutný jazyk, který je dlouhý úctyhodných 14 km a i kdyby ledovec tál rychle, jak nyní taje, zmizel by úplně až někdy za 200 let. Si tady na těch výpravách připadám děsně prťavý. A zítra jdu na celodenní výlet kolem Katly. Takže jsem asi taky blázen. :-) Ale to by se člověk nemohl tady podívat nikam. Takže by pak všichni na Islandě byli blázni.

Při internetění jsem si všiml ještě jedné věci (je zajímavé, jak mi Twitter momentálně upřednostňuje obsah o Islandu :-)) a to vtipného obrázku (v příloze), jak se tady posílá pošta. Zkusím přeložit name: koňská farma s islandským/dánským párem a třemi dětmi a spoustu ovcemi! Pod tím mapka a dodatek, že žena pracuje v supermarketu. :-D Tak nějak jsem hledal farmu, na které jsem přespával včera.

A ač to může být nevěřícné, i na farmě, kde široko daleko není nic jiného (snad jen výhledy na ledovce, hory a oceán), i tam mají terminál. Takže stále jsem neviděl žádný peníz.

Přikládám sférickou fotku z ostrůvku, klikněte na fotku a chvíli počkejte, pak myšítkem otáčejte (bylo těžké se tam vyškrábat a udělat takovou fotku, děsně tam fičelo; patří to k nejvíc větrném místům na Islandě).



Den desátý

Předposlední den jsem zažil, co je skutečný Island. Vyrazil jsem na cestu necestu, kam se málokdo podívá. Tak málo lidí, že i v našem autobuse pro dvacet něco lidí, jsme byli čtyři. Včetně mne a průvodce/řidiče. Takový komorní výlet, což mi teda vyhovovalo. Snad jsem to nezkazil dalším dvěma turistům, což byl ve skutečnosti pár, oba z Polska, co se poprvé potkali na Islandě před sedmi lety na místě, kde jsme dneska byli. (Zatím stále) slečna má ráda Jacka Danielse Honey a tak se po cestě pil s ledem z ledovce, pro který jsme si po svých došli.

Neskutečné, jak z dálky vše vypadá tak malé a blízko! Ale ještě zajímavější je, čehož jsem si všiml až dnes, jelikož bylo teplo, přes dvacet stupňů. Že je krásně teplo a jak se přibližujete k ledovci, přibližně padesát metrů od něj začne teplota výrazně rychle klesat až téměř k nule.

Po druhé, možná po třetí, za své putování jsem narazil na vyšší stromy a průvodce nám říkal vtip, který se učí ve zdejších školách – co dělat, když se ztratíte v lese? Skákat. :-D Najít tu vyšší stromy je opravdu zázrak.

(…)




Den jedenáctý

NASA před pár dny zveřejnila fotku polární záře ze dne, kdy jsem viděl záři poprvé já, a z místa, od kterého jsem byl blízko, když jsem lovil polární záři naposledy, včera v noci. Sice jsem takovou krásnou spirálu neviděl a ani nemám takovou zkušenost udělat takovou krásnou fotku (ani potřebné vybavení), ale se stativem se mi přeci jen něco už povedlo. :-) Moje v příloze, od NASA na APOD.

Poslední den jsem se jel podívat hlavně na dvě místa. První na most mezi euroasií a severní amerikou. Žádný wow moment to není, když jednu chvíli stojím na jedné desce a po druhé na jiné. Asi to bude tím, že si stejně myslím, že to místo je jen takové symbolické pro turisty, nic speciálního. A pak v modré laguně, která je hned u letiště a prý je tak profláklá, že za to nestojí. Ale víte co? Já si to užil. Krásně jsem poslední hodiny strávil v bazénku s vodou až 40°C, pozorujíc západ a čekal na čas, kdy vyrazit na letiště vzdálené ani ne 30 kilometrů. Lepší čekání na let si nevybavuji. :-) A dokonce je to hodně luxusní bazének, se vší parádou. Za mne doporučuji!

Tak, moje putování je u konce, dovolím si malé shrnutí:

  • Plán byl najet téměř 2000 kilometrů. Najel jsem téměř 3000 a takových 200, spíš víc, po spíš necestách než cestách.
  • Jak jsem si říkal, že očekávám na západě více Zéland říznutý Norskem a trochu Skotskem, celkově mám pocit, že Island je vulkanický Zéland bez stromů s trochou Skotska a Norska, což se střídá a mixuje tak všelijak.
  • Každý si tu staví elektrárničku. Buď využijí potoka nebo větru, ale i slunce. Někteří jen pro sebe, jiní zase prodávají do oběhu. Proto (prý) elektřina patří k nejlevnějším věcem na Islandu.
  • Na severu (u jezera Mývatn) jsem potkal jednu dobrodružku z Kanady a když jsem ji ukazoval video z cesty (posílal jsem vám dřív), nebyla nadšená ani tak z cesty jako z hudby z rádia. Jela totiž opačně a stěžovala si, že na východě nic nehraje. Měla pravdu. Ale když se dá naladit FM957, jezdí se parádně!
  • V každém městě (my bychom řekli vesnice) jsou bazény a levné. Tedy možnost jak ušetřit: půjčit si větší auto a spát v autě. Za hubičku jednou za čas zajít do bazénů, kde se člověk umyje a zrelaxuje.
  • Buď stačí týden a na smradlavou vodu si zvyknete, nebo se vyplatí jet po směru hodinových ručiček, abyste si tu nejvíc smradlavou vodu (na západě a severu) užili na začátku a ke konci jeli voňaví(?) domů.

A jako posledně – kdo dočetl až sem, má u mne bludišťáka! :-))

Programmers should be social

As a computer programmer you complain about users and their stupidity not to be able to work with computers. As somebody else who needs to work with computers you complain about stupidity of computer programmers.

That's commonly known. What can we do about that?

Well, I will not tell you. It's very hard.


I fell in love with computers very long time ago and decided to be computer programmer. My parents wanted something different for me. Nobody in my neighborhood knew how important will computers be for us. Neither me. But I liked programming. I was kind of disappointed in high school because I couldn't get the education I wanted. That's why I decided to learn the theory on my own from the books and later also from the Internet. I turned all that theory into practice by writing a lot of code for a lot of my projects.

I didn't know anything else. My every day experience was only writing computer programs. I didn't care about school. I attended school only because I had to. I didn't prepare for tests when my average score was fine. I just wanted to graduate with any score. But I knew about programming a lot my peers didn't know. I even said at my high school graduation “you want to hear XY theory but it doesn't work in practice, in practice is better YZ because (…)”.

You can imagine that I was useless for anything else. Because of my epilepsy I didn't do any sport. My mom cared about everything, like clothes, food and so on. I like practice much more than theory but in my real life I was very unpractical. Such irony!

Anyway, because of all of that I could have been very good programmer. I had a big knowledge, lot of practice, I was able to write code very fast and with only few bugs. But I was miserable at solving user's problem.

You know, we (as computer programmers) are here mainly to solve people's needs. Computers should be helping people not the other way around. That's why Apple had first computer as we know them today. That's why Apple had first phone as we know today. I really recommend you to read book about Wozniak, iWoz. He's a very good engineer with human needs in mind. That's how it should be!

I realized that but I always needed to understand the problem very well so I could solve it in the best way I can. I have wanted to travel around the world since my childhood so naturally it was my first step to socialize with people. Soon after I started to explore a lot of activities. The most important of them is dancing. Dance changed my life and I will write another blog post about how it changed the way I see programming. For now you just need to know I had to leave my nights with computer in a dark room.

And not just the nights. I like traveling, dancing and since today I also manage a whisky club for friends! I even did lectures about technologies and programmers to non-programmers who need to work with them so they can understand them. Of course it means less time to learn computer stuffs. For now I still know a lot and I'm still fast. But computers evolve too fast and I'm afraid that in way I live now I won't be able to catch up with the new stuff as soon as ten years.

Why am I talking about all this? Well, because thanks to being in touch with a lot of different people I became a much better programmer. I better understand people's needs and how they see programmers and computers. How to made computer programs easily understandable for them. How to simply describe some technically complex stuff. And that's very important!

Question is: how to benefit from both sides?

Well, you can be exceptional and hard-core computer programmer and anyway do useful great stuff for people like Wozniak for example. Rest of us have to choose what they want to be. I started as computer programmer (no one would guess otherwise just by looking at me) and today nobody would say I am one. I like that change and I believe that diversity in team is best way to do awesome stuff.

You know, if you have team with all similar people, then that team can have big problems with some tasks and even with quality and everything. When team consists of people from different background and skills, that team can do anything very well. Everyone will use own expertise and together they will make great result. 

To wrap it up: you can do great product with team which has a lot of diversity. Don't be afraid to hire someone who is not rock-star programmer but has some interesting background and skill. And more importantly, be at least little bit social.

I hate feminism

Well, kind of. Title is little bit clickbait, sorry. :-)

You know, definition of feminism on Wikipedia is “(…) range of political movements, ideologies, and social movements that share a common goal: to define, establish, and achieve political, economic, personal, and social rights for women.”

I agree with equal rights for men and women. I have nothing against that. Actually I agree that everybody should have equal rights, not just men and women, for everybody.

But I think a lot of feminist activists are crazy people. It doesn't look like it's about definition of feminism but just craziness. I really hate when I hear “don't even think about helping me, I'm an independent woman”. I really don't understand why it should be problem when the ratio of women to men in some areas is less then 50 percent. I don't see any reason why women should do men's job and vice versa.

Don't take me wrong. I'm not saying you can't do that. I just don't see any reasonable reason to force it.

Next statement will be quite probably harsh for someone so take a deep breath: we are not equal. Everyone has a different purpose by nature. Only females can give birth and have the mother instinct to take the best care of the kids and males can protect that family. Also every culture has different benefits given by nature. For example white people are not equipped to be faster than Bolt. And so on.

Not that long time ago (and still in some places) when you were born into some society, you had to stay in that social class for your whole life. You had almost no chance to live another life. I want for everyone to have opportunity to do what they want. But I disagree to create those opportunities artificially. To do some law or movement forcing some ratios so that everyone has to do everything. It's not good for anybody.

We are different by nature. Let's not try to be same and use our differences to help each other instead.

By the way when a women wants to act as a men because of, well, feminism… for me she loses everything she had for me. She's not a lady anymore. A lot of women are sad that there are no gentlemen around. Well, why is it so?

I think that those cases are driven by women who haven't experienced anything good. They don't realize that the way they act is actually extreme and feels more like a revenge. Be a feminist but don't try to take revenge – you would be same. And as a reaction to your extreme requirements you could also be asked to even the ratios in all professions, let’s say the dustmen. I haven't seen any dustwomen in my whole life!

Don't exchange one extreme for another one.

Duolingo proved to be awesome

One of my friend is learning Spanish. She uses Duolingo and showed it to me few weeks ago. I want to learn Spanish so I gave it a try.

First experience was strange for me. I am used to different style of learning. Open book, swot up some chapter and do some test. By end of the book (aka year) do big test of everything to see that I actually know nothing. You know that, common experience at schools. I don't like this style at all but this is system which I was raised in. Deep inside me is written that being wrong equals failure.

And now there is Duolingo. There is no theory. No big list of words to memorize. No grammar. Nothing. You go directly to take tests and that's the way you learn. You are asked questions you can't know the answer to! Of course it means a lot of mistakes. I was so depressed about it! At least in first days of using that app. Since day one I have 22 day strike and I like it so much!

I don't know the grammar much but I am getting to be able to say something much faster than I would be in the old fashioned way. I can learn proper grammar later (if I will want to) and now just practice simple useful phrases so I can go visit South America and talk to people.

Duolingo is also great because it kind of force you to learn. If you are learning one week every day, you don't want to lose that strike and when strike is getting bigger and bigger, you are even more motivated. People are just competitive. We are so much competitive that I created club with my friend and we fight to have more experience points.

She has again more than me, time to learn! You should try it too. :-)

Oblíbené restaurace (v Praze)

Moje úchylka na skvělé jídlo začala poměrně nevinně. S přáteli jsme čas od času zašli do lepší restaurace, kde jsme nechali pro nás v té době velké peníze, a užili si něco, co si běžně nemůžeme těsně po škole dovolit. Jednou jsem měl dobrou náladu a chtěl jsem za své milé přátelé zaplatit. V kamarádovi se probudilo chlapské soupeření a nakonec zaplatil on. Tím se odstartovaly naše pravidelné návštěvy a střídání u placení.

Soupeření však neustalo. Předháněli jsme se kdo pozve do lepší restaurace. Po čase jsme se tak dostali na úroveň, kdy pro nás dřívější skvělé restaurace byly najednou na úrovni obyčejné hospody. Na úroveň, kdy už člověk za ty peníze chce opravdu něco skvělého. Problém byl – jak poznat, že to v té restauraci bude dobré a nebudu litovat?

Naštěstí jsem se dozvěděl o skvělém Grand Restaurant Festivalu, který probíhá každý únor. Možnosti si za „pouhých“ šest stovek ověřit celkovou spokojenost z restaurace. O festivalu jsem se dozvěděl teprve dva roky zpět a v ten rok si ho nestihl řádně užít. Což jsem napravil loni a letos. V dalších ročnících se mnou určitě mohou počítat!

Navštívil jsem spoustu různých restaurací a letos jsem hodně přemýšlel, co mi vlastně říká, že jsem si nějakou restauraci zamiloval. Proč mne například jedna z nejlépe hodnocených nepřijde tak skvělá jako jiná z konce TOP 100 žebříčku. Vlastně to nebylo vůbec složité přemýšlení…

Neumím hodnotit pouze jídlo. U těch TOP restaurací už ty velice jemné nuance v jídle, si myslím, ani nepoznám. Vždy zbožňuji, když kuchař přijde se zajímavým nápadem, například ke kachně dát pomerančovou omáčku, ke kotletě jablka v šafránu, crème brûlée s ananasem a spoustu dalších hrátek s jídlem. Ale to umí od určité úrovně všude.

Pro mne je důležitý celkový zážitek. Nemyslím tím pouze obsluhu, ale taky prostory a další drobnosti jako například přítomnost živé hudby. Určitě je taky hodně důležitá společnost. Naštěstí na kamarádky jsem obecně hodně náročný, takže problém se společností jsem nikdy neměl. :-)

Pozastavím se u těch prostor. Spoustu restaurací má neskutečně krásné prostory. Ale já si to tam neužiji tolik jako jinde. V poslední době mám hodně rád procházky starou Prahou až si říkám, jak by se mi líbilo ve Starém Městě bydlet. Kdyby tam nebylo tolik turistů. Minimálně se svým šatníkem bych tam zapadl, jak trefně několik kamarádek podotklo. Možná i proto mne tolik začala bavit historie, teď naposledy První republika. Což hodně ovlivňuje, které restaurace jsou mé nejoblíbenější.

Takže které restaurace to jsou?

Všechny mohou nabídnout famózní jídlo, skvělou obsluhu a perfektní romantické prostředí. Pořadí mám podle mých pocitů z návštěvy či návštěv. Je velice možné, že po čase pořadí upravím. I když Art Nouveau v prostorách Obecního domu, s živou hudbou a stolem u okna, kde je naprosté soukromí, se bude těžce překonávat.

Teď už jen i v Praze vyzkoušet restauraci s Michelinskou hvězdou. Máme tu tři: Alcron, La Degustation a nově Field. Z mého textu a popisu restaurací je jasné, že nejvíce bych si měl užít Alcron.

I když La Degustation patří k Ambiente a jakoukoliv restauraci od nich mohu doporučit. Jejich sněz co sníš degustace, ať už italské či masové, jsou boží. Další z dostupnějších mám rád La Gare, Mariott nebo La Casa Argentina.

A jaký typ restaurací máte rádi vy? Které konkrétně? :-)

První republika

Dostaly se ke mne dobré ohlasy na knihu První republika 1918–1938 a zaujala mne natolik, že jsem si ji koupil. A dobře jsem udělal!

Ve škole jsem si vybudoval averzi k předmětům, kde po mne chtěli znát zpaměti jména a data. Což znamená, že v literatuře a dějepise mám spoustu mezer. Pamatování takových věcí mi stále nejde. Naštěstí nyní, několik let po škole, nikdo po mne nechce takové věci pamatovat a tak si rád z těchto dvou oblastí přečtu zajímavé knihy. A dokonce mne to baví! Jako třeba právě kniha První republika.

Díky této knize jsem pochopil strašně důležitou věc. Narodil jsem se chvíli po tom, co se začalo internetu říkat internet, i když v našich končinách se o něm ještě moc nevědělo. A jako vášnivý programátor jsem viděl svět úplně jinak. Sice jsem ještě na chvíli zažil časy bez spojení a chytrých zařízení, ale moc si z toho nepamatuji. Mám tudíž obtíže si představit dobu před technologiemi a internetem. Když to hodně přeženu, abych vysvětlil, co myslím, moje představa byla, že před sto lety jsme byli ještě na stromech, v lepším případě v jeskyních.

Jenže ono to tak vůbec nebylo. Všechno bylo úplně stejné! Jen jsme neměli všichni v kapse instantní chat, který se snažím ignorovat a ne vždy se mi daří. A i přesto už tehdá byli Češi všude možně po světě a nebyl problém se domluvit. Doma jsme věděli dobře, co se děje v celém světě. Nebyl ani problém cestovat.

Pochopil jsem, jak funguje politika. Jak se vlastně tvoří takový národ. Že vlastně žádný systém není dokonalý a i opěvovaná První republika měla své problémy. A stejně tak, když mi pár lidí říkalo, že by byli rádi, kdyby se monarchie nerozpadla, ta měla ještě větší neudržitelné problémy. Pomohlo mi tak lépe pochopit dnešní politiku a Evropskou unii.

Kniha nabízí mnohem víc. Sečteno podtrženo, skvělá investice. Vše je moc pěkně zpracované, popsané a ukázky jako tehdejší noviny, první zákon a další jsou k nezaplacení se do té doby úplně ponořit a pochopit. Doporučuji!

Trust in recommendation systems

On the Internet is so many information which no one can consume it all. That's why almost every bigger page uses some type of recommendation system. To find what user likes and filter out undesirable content. For example look at Facebook—you would need at least half a day to read everything what just your friends shares. Google does that as well with Google Play Music, YouTube or even maps or search engine! Last one is actually called personalized search. Also Twitter for some time plays with „best Tweets“ or „in case you missed it“ which totally changes your timeline. Not even mentioning e-shops like Amazon or ad platforms.

Trend is clear. We all are just bunch of numbers in different databases and when we came to some web page, it will do some crazy math behind and show content which we probably want. Question is—can we trust in those numbers representing us?

I don't know.

I currently work on one recommendation system at Seznam.cz and I also build my own „general Internet reader which will sort automatically content by my preferences“. I'm saying that only to mention that I know little bit about those systems and it somehow shapes my point of view about trust.

And my point of view is: I don't trust them.

I'm little bit scared what some pages can do with those system. They can basically change our thinking. They can keep us in some kind of social bubble. I know it's the worst scenario but there are also everyday scenarios like when I mark I don't like something and something is similar to it, there is chance I will not see it! Or worst I will not able to easily find it.

And that's why I block 3rd-party cookies. I block not ads but everything what can track me. I don't follow anything at Facebook. I don't use YouTube recommendation. I don't care about Twitter's best Tweets for me. Actually I moved Twitter feed to my app. I don't dislike songs at Google Music. I am careful about clicking to anything which could fire some kind of signal about me, some kind of number to equations which will try to do the best to recommend me something else.

The most craziest thing about that is probably that I do that also with systems I'm programming. At work I don't use it at all and at home I know exact meaning of all signals so I am very caution about what I'm clicking at.

Actually my little project helps me to understand this new era and see all problems about it. It's very hard to do it well and I think it's similar to security. When security is messed up, users are hurt. Same applies to recommendation systems. But there is bigger problem—everyone is trying best to make the best possible security but the best recommendation system does not mean better revenue. And that's probably why generally I don't trust them and try to avoid them.

There are only two systems I trust now. Google personalized search because I never had problem with it (yet) and my own reader because I know every bit of it.

Čas je neúprosný

V dnešní době se neustále za něčím honíme. Máme neomezené možnosti a snažíme se tak dosáhnout maxima. Jediné, co nás svazuje, je čas. A moc dobře si to uvědomujeme. Mnohem více než kdykoliv předtím cítíme, jak nic není překážka, dokud nepřijde na čas.

Bylo jen otázkou času :-) kdy si položíme otázku a začneme přemýšlet o tom, zda jde čas překonat. Podmanit si ho. Žijící generace s takovými sny a nápady vyrůstaly, ale není tomu tak dávno, kdy se poprvé objevily první teorie. Pojem časoprostor, kde je čas jako čtvrtá dimenze, na světlo přinesl Einsteinův učitel v roce 1908. Jen chvíli před tím v roce 1895 vznikl první román s tématikou cestování časem, The Time Machine.

Od té doby jsme čím dál více masírováni různými příběhy o podmanění si času. Možnost měnit minulost, opravit chyby, a několik způsobů jak se vypořádat s paradoxy s tím spojené. Zrychlovat nudné pasáže života. Zpomalovat ty dobré. Opakovat je. Skákat mezi časovými obdobími. Vidět budoucnost a moct ji změnit. Nebo využít znalosti, které ještě nemám, ale budu mít.

Je toho tolik a všude, že je těžké přijít s něčím novým. A o tom je nový (rozepsáno po premiéře, publikace se lehce zpozdila) film Arrival. Svěžím neokoukaným klidným stylem servíruje zamyšlení směrem k našemu úhlavnímu nepříteli. Skvěle s tématem pracuje a proto tak dobře funguje. Rád se na něj podívám znovu. Raději než jen na hrdinské sny v případě Marvelu, DC a dalších.

Je možné, že se brzy dočkáme průlomu a přestaneme jen snít, kdo ví. Až sám čas ukáže. Teď však věnujme raději energii nemít potřebu naše skutky měnit.