Rule of Three

I like the number three probably a lot. I'm not sure why. Probably because when someone asked me for the first time, it was my first answer. Like a lot of people uses date of birth. But I not just like it, I also use it a lot.

  1. For example as programmer when I do something for the third time I go write script to do that job for me.
  2. Or when I read or watch something I take at least three most important notes which will remind me that book or lecture later.
  3. Also every year I have three major goals to be sure I'm always moving forward.

It's really magic number to me. It helped me a lot. It saves my time, helps me to not forget and pushes me forward. Feel free to use it or be inspired by it and have magical 2017!

Vše stárne, včetně vědomostí

Chci si napsat malou aplikaci pro Android a jsem na rozcestí – Java nebo React Native? Volba byla na začátku jasná. Java, jak je u Androidí komunity zvykem od začátku. Přes všechna utrpení jsem si připravil prostředí a začal pracovat. Ale rychle jsem narazil. Neznám Javu a neznám Androidí API. Začal jsem tedy patlat dohromady všechno možné dle různých návodů na internetu, abych měl co potřebuji co nejdříve. Na konci dne jsem neměl vůbec nic a naopak spoustu otázek, jak udělám elementární věci jednodušeji, než jak jsem našel.

A pak přišla otázka: chci se to vůbec učit? Rád se učím nové věci. Rád zjišťuji, jak fungují jiné věci, jak fungují jinak. Jenže v tomto případě to není o tom jinak. Je to spíš další spousta znalostí, které za pár let budou k ničemu, a moc mne neposunou.

Vlastně jeden z důvodů, proč jsem na začátku vyřadil z možností React Native. React je tu chvíli, ze světa JavaScriptu, kde se celý ekosystém lehce promění během chvilky. Kdo si ještě vzpomene na Closure Library například? React však umím a docílím toho, co potřebuji, dnes, nikoliv za několik měsíců. Bez nutnosti muset se učit něco, co mi sebere spoustu času a za rok bude stejně k ničemu.

Takže si nakonec píšu aplikaci v React Native. Nikoliv protože chci zkoušet nejposlednější výstřelky. Ale protože nemá smysl se učit něco, co tu s námi dlouho nebude. V mém případě to bohužel prohrála „Androidí Java“.

O tomto tématu se píše i v blogpostu „Reflections of an "Old" Programmer“, který proletěl sociální sítěmi pár měsíců zpět. I vám doporučuji se vždy zamyslet, čemu věnujete čas. Existuje mnohem víc technologií, než stojí za to se naučit. Což jsem demonstroval na jednom mém paradoxním příběhu. :-)

Zápisky z cest: Rusko

Každého druhého srpna v Moskvě slaví tzv. VDV den. Je to svátek výsadkové armády a slaví ho od samého rána. To je poznat především večer, kdy už raději nikdo kromě opilých oslavenců není venku. Přeci jen plavání či souboje ve fontánce nebo rozbíjení vypitých lahví o hlavu (a taky vše dohromady) není pro každého.

Aneb jaký lepší den si zvolit pro přílet do Moskvy!

Zhenya, naše kamarádka a tak trochu průvodkyně na domácí půdě, nás vzala do Gorky Central Parku právě za těmi modrobílými pruhovanými kluky. Pro jistotu jeden z nás si dal tričko naruby a obráceně, aby náhodou fakáč moc neprovokoval, a tak nás žádná adrenalinová akce nepotkala. Vlastně jediná akce byla pěkně nudná – cesta k tomu parku.

V Rusku mají úplně jiná měřítka. V Praze si děláme srandu, že Brno je zahraniční politika. Tam taková vzdálenost je úplně normální. Nedivil bych se, kdyby používali běžně oznámení typu „vyrážím k tobě na návštěvu, připrav za tři dny večeři“. A nejen to. I baráky mají děsně obrovské. Do dveří bych se často vešel na výšku dvakrát. Jsou od sebe hodně daleko, mezi ně nemají problém mít ve městě čtyřproudou ulici. V jednom směru. Vlaky a metra jsou taky obrovské. Tak obrovské, že chodby jsou ucpané, ale vagóny poloprázdné.

Asi to bude tím, že jakmile jedno metro odjede, přijede hned další. Tím se odbaví spoustu lidí, víc, než stihne projít turnikety. Aspoň budete mít čas se pokochat výzdobou. Každá stanice je jiná a něčím úchvatná! Na Stockholm to (asi) nemá, ale pořád je to nejlepší, které jsem zažil.

Všichni jsou na ta měřítka zvyklí. Všude mají internet a jednoduše vyřizují vše možné během cesty. Po pár dnech jsme si na to taky zvykli a stejná cesta nám přišla poloviční. Možná pomohlo, že jsme začali vzdálenosti počítat na počet potřebných lahví vodky na cestu. 8-)

Zároveň je Moskva plná kontrastů. Na jedné straně parádní výzdoba, krásné parky, budovy atd. na straně druhé temné neudržované uličky, kde jsem si až vyčítal, proč jsem musel jít tou nejkratší cestou. Lehký strach ze mne opadl, když jsem mezi tím bordelem potkal procházet pár. Muž v luxusním obleku a žena ve slavnostních šatech.

Pokud chcete vidět nějaký další kontrast, který s Ruskem nemá nic společného, může posloužit třeba Moscow City.

Aby toho nebylo málo, mají v Moskvě takovou úchylku – vše se dá najít fungující 24/7. Například jsme potřebovali dojít na poštu a vyřídit dokumenty ohledně turistické návštěvy. Na poště jsme byli od jedenácti do dvou. Ráno. Ve dvě jsme ještě došli do copy centra udělat pár kopií. Po únavném vyřizování si došli ve tři ráno na Červené náměstí dát tříchodové menu do luxusní restaurace. To je velký rozdíl oproti návštěvy Španělska, kde mi ve tři odpoledne(!) nedají najíst.

U jídla ještě chvíli zůstanu. Zhenya nás vzala do takového bufetu. Budka na parkovišti, do které bych nikdy sám nevlezl. Vlastně bych ani nepoznal, že se tam dá najíst. A přitom to bylo skvělé! Prý to je bufet Kavkazského typu. Měli jsme spoustu různého jídla a najedli jsme se k prasknutí. V přepočtu asi za dvě stovky na naše koruny za jednoho.

Jelikož je pro nás Rusko levné, jedli jsme trochu víc. Před a po bufetu jsme navštívili tržiště. Pak prozkoumávali kouty Moskvy a stavili se v nějaké kavárně. Zhenya nám chtěla ukázat, že ať zajdeme do jakékoliv kavárny, dostaneme skvělé kafe a dezerty. A měla pravdu. Později jsme procházeli kolem další, ale za jeden den jsme toho už měli dost. Jen jsme si přáli, abychom ještě měli hlad.

Takové malé upozornění: Rusko je levné co se týče lokální výroby. Není problém mít za stejnou cenu luxusní jídlo a jeden drink aneb za jeden drink jsem jednou dal v přepočtu téměř tisíc korun.

I přes všechno to dobré jídlo je hra „najdi ošklivou holku“ děsně náročná. Všechny jsou jednoduše neskutečně krásné. Nechápu, jak si dokážou udržet své postavy. Každopádně je radost kochat se a kór, když se tam jede tancovat. Všechny umí taky bezvadně tancovat. Když se v Rusku do něčeho pustí, udělají to pořádně. Stylem výuky se máme od nich co učit.

Nejvíc ale na těch ženách oceňuji jejich ženskost. Neskutečně mne irituje, jak v Americe podržet ženě dveře je skoro brané jako sexuální harašení. U nás je to lepší, ale stále by se mi líbilo tu mít víc dam a gentlemanů. Asi jako v tom Rusku. Nebo co znám i lidi z Ukrajiny či Rumunska, tak i jako tam.

Lidi obecně jsou v Rusku milí. Před návštěvou jsem měl na Rusko obecně negativní názor. Po návštěvě ho mám pozitivní. Jsou to lidi jako všude jinde. Holt politika není nejlepší, ale zrovna my asi nemáme moc co vyčítat. Navíc interně jim to tam funguje, co jsem se tak ptal, dobře a jsou spíš spokojeni než nespokojeni. Tedy jsou více spokojeni než my, jak mi to pocitově přijde.

Možná by všichni měli více cestovat a zjistit, že všude jsme jen lidi. Především politici by měli víc cestovat. Já už se těším, až tam pojedu na návštěvu příští rok znovu!

How to merge git repositories into one keeping history

We had a lot of git repositories and sometimes we had to implement some new feature across more of them and keep in sync. Which is hard and means we actually need only one repository for our project. Well, Google has everything, like everything, in one huge repository, so why would you need separate git for every microservice, right?

Decision was made—merge it but with history. No merge without history. You know, it's pretty easy to split one big repository into more repositories. Other way around is much harder with challenges on the way. That's why I want to give you this help if you are facing same step.

Let's go! First of all you need to know some theory. Best way how to merge repositories is to prepare them in state that there will be no conflict. Let's say you have repositories A, B and C and want them to merge into X. Think about how you want them merge into X. Probably best option is to have in final solution repository X with directories A, B and C containing original repositories in new merged one. By now you probably get that idea—first step is to move all files into directories and then merge them.

You can do it simply with git mv but you will lose history. Actually you will not lose it, still you can blame files and see history with git log --follow. And that's why I don't like this solution. There is better one which will move all files into new directory and rewrite whole history as it would be for the whole time like that:

git filter-branch --index-filter \
    'git ls-files -s | sed "s-\t\"*-&FOLDER/-" |
    GIT_INDEX_FILE=$GIT_INDEX_FILE.new \
    git update-index --index-info &&
    mv "$GIT_INDEX_FILE.new" "$GIT_INDEX_FILE"
    ' --tag-name-filter cat -f -- --all

Important: watch end of second line, you have to change FOLDER for your name of directory.

When you do it with all your current repositories we can move on to merge it. It's kind of easy part. Add remote and pull it. Just repeat following for all your repositories:

git remote add src_repo_name src_repo_filepath
git pull src_repo_name
git remote rm src_repo_name

Important: src_repo_filepath is meant as just local path. I don't recommend to push those changes to origin. For historical purposes or if something goes wrong, it's good to have old repositories untached.

And now you have your new shiny merged repository, nice!

Yes, but… but what about other branches? You can do similar move for all branches as for master branches. There could be just two use cases when it's not enough or too complicated. For example two branches from two repositories I actually wanted as one branch in final one. I didn't want to do mistake with some cross-git merging (which can be done very easily) so I used different technique: make patches of affected commits and apply them in order as I need.

git format-patch -X HASH

Call this in original repository and branch. HASH is hash of latest commit and X means for how many commits you want to do patches. Then you will see patch files which you can apply. You can also modify and merge more commits into one.

git apply xxx.patch
git commit -m "..." --author ""

Second use case for this solution is when someone has local branch. You can “easily” merge public branches because you changed hashes and it matches but some colleague can have local branch and he will need to merge it as well. He can use this technique for that, just before making patches he needs to move all into same directory (all commits). For those purposes he doesn't have to run first slow command keeping history but faster one:

git subtree add --prefix=FOLDER

And that's it! Hope you will successfully merge it without problems.


Note: this is my first post in English. Sorry for those who prefer Czech. Don't worry I will still publish also some Czech posts. It will depend on how many people I will want to share it with. :-)

Workshopy na festivalech: jít či nejít?

Letos jsem chtěl vycestovat na jeden taneční salsa festival. Vybral jsem si Beach Splash v Šibeniku. Festival po celý týden s tancováním přes celé dny i noci u pláže a bazénků se spoustou šikovných tanečnic (a tanečníků). Lehce mi změnil život a tak pro mne zůstane speciální. Tam jsem totiž konečně začal tancovat salsu on2 aka mambo, procvičil spoustu variací a především se rozhodl jet na další festival.

Do Rostova. V Šibeniku jsem poznal několik šikovných holek z Ruska a když mi Marián říkal, jak tam jsou všechny takové a nemají s kým tancovat, rozhodnutí bylo jasné. Přidal jsem se k mužské posile z Česka. Nepopsatelně skvěle jsem si tam zatancoval a bylo mi smutno, že nebude dlouho možnost si zase takhle zatancovat. K tomu jsem si udělal několik dalších kamarádek.

A všechny měly v plánu cestu na El Sol ve Varšavě. Samozřejmě jsem nemohl chybět. Ale abych nemusel čekat celé tři měsíce, skočil jsem si do Varšavy ještě jednou na jiný festival. A také jsem nemohl chybět na našem domácím kongresu!

Jinými slovy jsem salse úplně propadl a už mám na příští rok v plánu navštívit osm festivalů! Potřeboval jsem však vymyslet, co se spánkem. Ono totiž není úplně zvladatelné jít přes den na workshopy a pak večer být do nějakých pěti až sedmi rána na parketě.

Vyzkoušel jsem si obě varianty a mluvil o tom s více lidmi a došel k závěru, že workshopy nejsou potřeba. Chybí jim totiž jedna důležitá věc: feedback. Možná to okoukám a udělám tak nějak dobře, ale těžko si sám opravím nějaký detail. Kdy často právě detaily udělají celý trik!

Lepší model je navštěvovat oblíbené učitele na běžné hodiny a festivaly naopak brát jako možnost naučené věci vytancovat se všemi těmi úžasnými tanečnicemi (či tanečníky) ze všech koutů světa. Na našich hodinách mamba nás Marián učí samé krásné věci, jenže na běžných tanečních akcích není tolik možností se vytancovat. Je rozdíl a hodně znát, jestli se něco zkouší jednou či dvakrát týdně chvilku večer vs. týden celé dny i noci. Navíc je potřeba zkoušet s více partnery – každá partnerka reaguje jinak a co funguje u jedné, nemusí fungovat u druhé.

Proto u mne od teď uvidíte především party passy a výlety za skvělými učiteli. Ale jako vždy, ani tady není vše černobílé. Zažil jsem i workshopy s ideálním počtem lidí, který mi dal hodně, a zároveň je možné učit i jinak, jako například má v popisu Mamboland, kam se moc těším. :-)

Viva la salsa!

O čem je párové programování?

Když se řekne párování, někteří vidí dva lidi ztrácet čas u jednoho počítače, když by mohl každý dělat něco jiného. Jiní zase vidí dva lidi, kteří daný úkol zvládnou za polovinu času. Pravda může být v obou případech, ale oba případy jsou velmi vzácné. Častokrát je to někde mezi a pravá podstata párování leží jinde, než ve snaze mít úkol hotov rychleji.

Párování je především o investici do budoucna. O investici do kódu, lidí a týmu celkově.

Většinou všichni začnou řešit především, jak párování pomůže kódu, aniž si jsou plně vědomi dalších výhod. I já tak kdysi začal. A jak tedy pomůže kódu? Především tak, že ho vidí dva lidi po celou dobu vývoje. Tím se odstraní problém code review, kdy se při revizi už programátor kouká na výsledek a ne na průběžný tok myšlenek. Programátor může opomenout některý edge case, který bude při review o sto řádcích ještě více zahrabán, ale při programování to druhého hned trkne do očí.

Během párování jsou totiž dva. Jeden, který píše, a druhý, který diktuje aka driver. Běžný muž nezvládne dvě činnosti naráz :-) a tak se může plně věnovat psaní anebo přemýšlení nad všemi dopady okolo. Jinými slovy během psaní algoritmu těžko budete přemýšlet jaké to bude mít následky pro současný či dokonce budoucí kód. Častokrát dostanu nápad, zamyslím se, napíšu kód, pak se na výsledek podívám a zjistím, že jsem si neuvědomil jeden podstatný detail a musím lehce poupravit. V tom lepším případě, v horším až o pár dnů později po review, kde musím upravit mnohem víc věcí, které jsem na tom postavil. A na takové momenty tu je driver – mám instantní feedback na to, co dělám.

Dalo by se říct, že párování je velmi poctivé review. Ano, ale tím to zdaleka nekončí. Mnohem zajímavější je investice do lidí. Jeden z nejčastějších modelů párování je jeden zkušený a jeden méně zkušený programátor. Nemusí to znamenat nutně pouze junior a senior, i junior může mít roli toho zkušenějšího. Jde vždy o konkrétní dovednosti pro dokončení konkrétního úkolu, například programovací jazyk, framework, databáze, část aplikace, … A v této dvojici ten zkušenější v dané oblasti předává znalosti tomu druhému.

V takovém spojení samozřejmě úkol nebude hotov rychleji. Zkušenější programátor by to zvládl sám rychleji. Jenže ten druhý by sbíral zkušenosti sám mnohem déle. Tím je snad očividné, že z pohledu týmu se jedná o jasnou výhodu, investici. Navíc investice není ani tak velká – stejně by se dělalo code review. Při sečtení času psaní kódu, review a případné úpravy vs. párování nebude nijak velký rozdíl. Dokonce párování pomáhá i tomu zkušenějšímu. Programátoři nutně potřebují trénovat (sebe)prezentaci, protože spoustu skvělých lidí selhává při sdílení super nápadů či technologií. Plus nikdo ještě nesežral Šalamounovo hovno, nikdo neví vše a správně. Každý může mít malý nápad, který úplně změní pohled na věc.

Sám nespočítám všechny případy, kdy jsem po dlouhé době zjistil, jak se věci vlastně skutečně mají. Například dlouhou dobu jsem měl o některých technologiích mylné představy a přistupoval k nim za špatný konec. Všechno nakonec sice fungovalo a review prošlo. Kdybych však pároval a řekl moje myšlenky někomu nahlas, opravil by mne mnohem dřív a mohl jsem si ušetřit v některých případech spoustu času.

I z toho důvodu je někdy velmi výhodná kombinace senior a senior. Například jsme v práci měli úkol a byli jsme dva s lehce různými názory, jak to udělat. Vyžádal jsem si párování a tím se vše vyřešilo. Než se dlouze dohadovat, rovnou sednout a diskutovat při každém kroku. Doiterovali jsme do nějakého řešení uprostřed a i když tam budeme po odstupu času ještě ladit nějaké detaily, výsledek je mnohem lepší než kdyby dělal kdokoliv z nás sám.

Abych to shrnul, párování je investice. Díky párování se mnohem rychleji zaučí nováčci v týmu. Rychleji celý tým nasbírá spoustu potřebného know-how v týmu. Corové věci budou mnohem vyšší kvality. Nebude potřeba review, párování je totiž nejkvalitnější review. Rychleji lze vyřešit problém – kolikrát jste se už zasekli u řešení (nejen) bugu a potřebovali pomoc? Naučíte se různé postupy, tooly a zkratky, na které byste jinak nenarazili. Naučíte se prezentovat a učit. Samé pozitivní věci!

P.S.: Pokud nejste po půl dne párování naprosto vyřízení, děláte to blbě. Párovat nelze celý den, párujte klidně složité úkoly půl dne a pak sami odpočívejte u jednoduchých až primitivních úkolů.

Monolit nebo microservices? Ani jedno, services!

Velké kusy jsou zlo, ať žijí co nejmenší kousky!

To je s čím se často setkávám. Mám však jiný názor: praktičnost je mnohem důležitější než cokoliv jiného. Pokud budu mít úplně vše v jednom a bude problém takovou obří věc nasadit – je to špatně. Pokud budu mít spoustu malých krabiček, které budou různě mezi sebou komunikovat, sahat si na stejnou databázi bez plné automatizace včetně monitoringu – je to taky špatně.

Jakoby by existoval buď jen obrovský neohrabaný monolit nebo spoustu malých microservices. To ale není pravda. Existuje taky celá škála mezi těmito pojmy.

Spousta lidí utíká před monolitem, protože je tak nějak obecně známé, že mít aplikaci jako monolit je špatné. A sexy slovo je microservices a vrhají se po něm, aniž by vlastně věděli proč a přinášelo to nějaký dobrý užitek. Nepochopte mne špatně, nejsem proti microservices. Jen mají velmi málo opravdových využití a pokud mají, je potřeba jim velmi dobře rozumět a být na ně připraven. To samé platí pro monolit.

Drtivá většina naopak potřebuje něco uprostřed, říkejme tomu services. Něco, co logicky patří k sobě. Do takového logického celku může patřit databáze, cron joby, API, webovka a cokoliv dalšího, co utváří službu. A všechny tyto části mít v jednom repozitáři.

Z toho plyne spoustu výhod:

  • Jednu změnu lze provést v jednom commitu.
  • Snadněji se bude testovat, že je celek funkční.
  • Vždy vím, co je s čím kompatibilní – to co bylo dohromady v jednom commitu.
  • Nejsou tak problémy se závislostmi.
  • Deployment je pak mnohem přímočarejší a v případě nouze i rollback.

Pokud se služba rozbije na microservices, výše zmíněné výhody budou tu tam. Jakmile začnou dvě microservices komunikovat se stejnou databází, musí být někde specifikován model a pomocné funkce k němu. Jenže kde? Velice pravděpodobně v nějaké extra knihovně a bude se muset řešit závislost. Tím začne boj o to, co s čím je vlastně jak kompatibilní, z čehož vyplývá i pořadí nasazování. Testování napříč celou službou začne být náročné až téměř nemožné a bude vznikat spoustu falst-positiv či false-negativ, záleží na stylu testů. O jedné logické změně přes víc repositářů ani nemluvě.

Někteří si mohou všimnout, že co popisuji nejsou ve skutečnosti microservices. A budu jenom souhlasit. Microservices mají v definici nezávislost nasazování. Mezi lidi se však nějak dostalo „monolit je zlo a jediné správné jsou microservices, což je jeden proces napsaný v jednom jazyku“.

Aby se microservices v tom podání, které popisuji, obhájili, často slýchám či čtu podobné reakce:

Mohu nasazovat různé části různě často. Jenže to právě vede k častým problémům. Co s čím je vlastně kompatibilní, jak něco takového testovat, v jakém pořadí se musí instalovat, … Pokud tým něco takového opravdu nutně potřebuje, pak může mít smysl vynaložit energii do řešení těchto problémů. Jinak rozhodně ne.

Délka buildu je s microservices mnohem kratší. Koho to vlastně trápí? Nikdo to stejně ručně dělat nebude. V případě microservices je potřeba tak jako tak mít automatizaci na všechno, takže nikdo těch pár vteřin ani nepocítí.

Lehčí udržet čistotu a může pracovat na aplikaci více lidí. To lze i u monolitu. Množšství kódu bude úplně stejně, jen lehce jinak rozházen. Velikost repozitáře není důležitá, například Google má jeden obrovský úplně se vším!

Lze lépe škálovat. Jsou situace, kdy bude lehce snadnější situace u microservices, každopádně jak poběží aplikace na serveru by mi nemělo diktovat, jak si strukturovat aplikaci. Navíc s dnešními kontejnery rozhodně nechci, aby aplikace řešila kde a kolikrát běží. Chci jen aby uměla běhat kolikrát bude potřeba.

Je to jednodušší. To snad nyní už ani nepotřebuje komentář. :-)

Abych to shrnul, běžte do microservices, ale do těch správných. Pokud vás to svádí ke špatným, říkejte tomu prostě jen services.

Párové programování…

…není pro každého.

Aspoň co mi zkušenosti s párováním říkají, nejde využít párování s kýmkoliv. Kdysi jsem narazil na vtipný tweet, který má v sobě hodně pravdy: pokud se mají programátoři rádi, párují, pokud ne, dělají review. Ale není to jen o tom. Je tam ještě jedna důležitější věc. Většina programátorů jsou spíš takoví introverti a u párování se musí programátor otevřít. Musí ukázat své silné stránky, ale také ty slabé.

Při párování je pak hodně vidět, že vlastně někdo používá vim (či jiný editor, klidně i celé IDE) neefektivně. Že vlastně nevyužívá všech jeho možností a pluginů. Je hodně vidět, že vlastně debuguje stále „líně líně“, tzn. ne programátorsky líně, ale prostě líně – raději pomalu hází printy, než aby využil testů, nedej bože TDD, případně jiných zvyklostí konkrétního jazyka. A co je asi nejdůležitější – jsou vidět jeho myšlenkové pochody. Jak se ke všemu vlastně dobírá oklikou, až hloupě, dá se říci.

A to je to, co spoustu programátorů odrazuje od párování. Protože nechtějí, aby takové nedostatky byly vidět. Jednou jsem byl na večeři se začínající herečkou a barvitě mi vyprávěla, jak to mají herci těžké. Že se na place musí plně otevřít. Jsou vidět všechny chyby. Celá osobnost. Nic nezůstane u kolegů skryté. Jak je těžké něco takového přijmout a žít s tím. Hodně mi to připomínalo právě párování.

Každopádně když se přes tohle člověk dostane, stane se mnohem lepším programátorem. Párování má totiž spoustu výhod a vůbec se není potřeba bát svých chyb. Díky párování má člověk právě možnost se chyb zbavit. Je hodně literatury na spoustu témat, ale praktické věci se z knih nevykouká. Praktické věci je potřeba natrénovat a okoukat od ostatních.

Žádná kniha vám neřekne, jak máte ovládat editor. Žádná kniha vám neřekne, jak debugovat. Žádná kniha vám neřekne, jakým stylem tvořit kód. Záměrně píšu tvořit, protože na první dobrou se nikdy nic nenapíše. Vždy se nějak musí začít a postupně se dobrat k co nejlepšímu výsledku. Cesty jsou různé a každý si našel nějakou svou a té se drží. Jenže cest je spoustu a je velmi poučné sledovat někoho jiného s jinou cestu, kterou mne může obohatit.

Proto mám osobně párování rád. A proto také začnu nový nepravidelný seriál s články jakým stylem programuji. Takové párování přes blog posty. :-) Snad se bude líbit a někdo obohatí i obráceně mne, když uvidí, že něco dělám prapodivně (nebo i jen jinak). Pokud máte nějaký požadavek na konkrétní téma, nebojte se říct v komentářích! Stay tuned!

Jak bychom se měli chovat k dětem?

Jako malý jsem poměrně často slýchával „to pochopíš až budeš starší“. Nevybavuji si, jaké jsem z toho měl přesné pocity tenkrát, ale retrospektivně jsem si jist, že mne to dost štve. Na spoustu věcí jsem si musel přijít sám a i když některé překvapím, kam jsem se zatím dostal, nepřijde mi to nijak výjimečné.

Mám pocit, jako by mi lehce pomohlo štěstí, jaké lidi jsem si k sobě našel. Přeci jen nás hodně formuje naše okolí. Dovedu si snadno představit, že by vše mohlo být úplně jinak a stačilo by málo. (Díky Próšo, Marcelko a Terko! Později spolubydlícím, kolegům, Evče, Mariánovi a všem z tanečního světa!)

Proč máme takový problém chovat se k dětem jako sobě rovným? Představte si, že byste nevěděli co to je skleróza a jako odpověď by se vám dostala, že na to nejste dostatečně staří. Až vám bude šedesát, tak to pochopíte.

Na toto téma jsem narazil dřív už v knize, s lehce delším názvem, How to Talk So Kids Will Listen & Listen So Kids Will Talk. V knize se píše o zapojování děti do rozhodování rodiny. A ne jen co bude k večeři, zahrnovat je i do financí. Vysvětlovat vše možné už od raného dětství a nebát se, že by něco nepochopili nebo pochopili špatně.

Je to takové škatulkování, které máme rádi. Tobě je deset, musíš umět tohle a tamto, a tamhleto bude v testu příště. V testu, který mají všichni stejný. Kdo se nezajímá, jednoduše je odpadlík. Kdo se zajímá, je zbytečně utlumován. Až jednoho dne…

Moc hezky o tom mluví Sir Kenneth Robinson v jeho bezvadných dvou přednáškách o vzdělávání, Changing Education Paradigms a How to escape education's death valley:

Nikdy jsem nad tím tolik nepřemýšlel. Až film Tohle je náš svět, resp. hezčí originální název Captain Fantastic, mne o tom donutil přemýšlet. Určitě doporučuji film shlédnout, každopádně stručně: rodiče se domluvili o žití mimo civilizaci a o výchovu dětí se postarají sami. Tak, že se nebudou nic bichlovat, ba naopak se bude po nich chtít pochopení a vysvětlení vlastními slovy. K tomu dostanou vysvětlení na jakoukoliv otázku. Třeba i co to je znásilnění a soulož. Desetileté holčičce.

Největší kontrast je vidět při příjezdu na návštěvu ke známým, kde jsou děti vychovávány „normálně“, řekněme spíš jak je běžné. Na jedné straně ví, co to jsou adidasky a překvapuje je, že někdo to neví, na druhé straně neví nic o světě a jeho fungování.

Což je proč mne retrospektivně vadí absence odpovědí na moje otázky. Věděl jsem spoustu běžných věcí, ale nic o fungování světa. Sice nemám s výchovou žádnou zkušenost, ale až nadejde situace, přijde mi zatím nejlepší dětem vše vysvětlovat bez servítek, stejně jako Ben ve filmu. Přeci jen děti jsou taky lidi, proč se k nim tedy tak nechovat?

Zápisky z cest: Dominikánská republika

Ze svých cest píšu rodině a přátelům e-maily, ze kterých potom retrospektivně píšu zápisky. Ale pak už to vlastně nejsou zápisky… proto zkusím konečně udělat formou skutečných zápisků. Tak, jak jsem je spontánně sepsal během cesty. Vynechám jen nudné a zbytečné části. Omlouvám se za délku a snad se bude líbit. :-)


Den první

Bál jsem se, že nebudu mít co vyprávět. Cesta tam šla až příliš hladce. Ale pak jsem dorazil do cíle…

Už na letišti jsem narazil na jazykovou bariéru. Pěkná slečna celnice se na něco ptala, ale vůbec jsem nerozuměl. Ani její tahák a kolegyně nepomohly. Pak teda čtvrtá celnice byla schopnější v zeměpise a řekla něco ve stylu, že jsem z Evropy, a hned jsem dostal razítko a mohl pokračovat.

Jejich celé několikaúrovňové „zabezpečení“ je zajímavé: Nejprve vystoupit z letadla. Pak si za deset dolarů koupit dva lístečky (od ženy). Postavit se do fronty. Ve frontě jeden lísteček předat někomu, kdo tam chodí a ani nebylo moc poznat, kdo to co to proč je a jestli opravdu to mám té osobě dávat (žena, mimochodem). Poté si popovídat u okénka (se ženou) a dostat razítka na jeden ze dvou papírů, které jsem musel vyplnit v letadle. Přejít dál, kde si ten papír s razítkem vezmou. Vyzvednout kufr a postavit se do další fronty, kde dle letenky přečmárají (též ženy) něco nalepeného na kufru, na což se nikdo už nikde nepodíval. Nakonec s kufrem projít další frontou, kde si nechají ten druhý vyplněný papír (opět ženy).

Aby letiště bylo korektně genderově vyvážené, za exitem stálo neskutečné množství taxikářů. Sice jim to nevěřím, ale všichni tvrdili, že autobus z letiště nejezdí. Jeden týpek mne do jednoho strčil a pomohl se zavazadly ještě dřív, než jsem si uvědomil, co se děje, a chtěl po mne dýško. Bohužel jsem ještě nestihl sehnat drobné a musel jsem dát pětidolarovku, na což samozřejmě nevrátí nic i kdybych se na hlavu stavěl. Ba naopak si řekl o druhou. Řidič si naopak na konci cesty řekl o čtyřicet dolarů za nějakých ani ne 20 kilometrů cesty. Samozřejmě něco jako taxametr jeho auto nevidělo ani z dálky. A pak my si doma na taxikáře stěžujeme…

Mnohem výhodnější by bylo si rovnou půjčit auto, i když by mi tu zbytečně stálo první dny. Ale na druhou stranu jsem rád, že jsem nemusel řídit. Když jsem si četl, že tu jezdí jako prasata a v noci rozhodně není bezpečné někam vyrážet, čekal jsem hodně, ale tohle ne. Na něčem jako dálnice se čtyřmi pruhy, nedržet se v pruhu, koukat na telefon, mít pasažéra, neblikat. No. To nebyl jen můj taxikář. Ten patřil ještě k těm lepším na ulici. Dokonce i autobusák tam dost drsně vytlačil jiné auto. Každopádně zpět na letiště pojedu taxíkem od hotelu. Kvalitu očekávám stejnou, ale aspoň to mají za 30 dolarů tam i zpět.

Samozřejmě žádný all inclusive, kde nevystrčím nos z hotelového resortu a budu komunikovat jen s anglicky mluvícím personálem, který častokrát ani není lokální, nemám. Mám to nejlevnější, kde ještě tvrdí, že angličtina není problém, a je tam wifi. Ta tu sice je, ale jaksi tu není voda. Jen ve sprše teda. Asi to bude mít něco společného s tím, že koupelna je prý „nová“ a u sprchy koukají dráty. Vypínač tam jen tak visí. Což je trochu nebezpečné, tak raději voda neteče vůbec.

O angličtině tady taky moc neslyšeli. Díky tomu se má o mne starat velice sympatická Michelle, která studuje angličtinu. Tak jsme si spolu už prošli takový složitější dialog o tom, že při odemykání se mi klíč zlomil a polovina zůstala v zámku. Domluvili jsme se. Během pěti minut donutila chlápky, ať mi zámek opraví, a s úsměvem předala nový klíč. Ten už vypadá bytelněji.

(...)


Den druhý

Voda už teče! Manažer zatočil speciálním kohoutkem zvnějšku mého pokoje a bylo… Sice teda teče teplota buď jeden extrém nebo druhý a nelze to ovlivnit, ale aspoň se už cítím lépe. Každopádně abych se nenudil, zavřel jsem si kufr, zamkl, přišel ho zase otevřít a… nic. Nějak se zasekl a finýto. (Varování: pravděpodobný sarkasmus) Aspoň jsem si ověřil, že jsem měl ten skořepinový kufr opravdu bezpečný. Dostal jsem se do něj tupým nožem. Mimochodem v obchodě mi slibovali záruku deset let a že se vším mi pomůžou po celém světě. Hádejte, zda jsou i v Dominikáně… :-)

Kašlejme však na cestovatelské mini problémy. Co Dominikána?! Ta je skvělá. A děsná zároveň. Přicestoval jsem do centra (taxíkem, který měl rozbité přední sklo a za jízdy si zpravoval zrcátko), prošel tehdejší hlavní branou a hned se rozjel celý den, až jsem se do večera nezastavil. Hned na začátku mne odchytil jeden průvodce s tím, že mi doporučuje se podívat do Alcazaru. Do budovy, kde sídlil syn Kolumba. Měl jsem to na seznamu, tak jsem šel. Je to taková hacienda s jednou (větší :-)) polovinou pro panstvo a menší pro služebnictvo. Zajímavě rozdělené, hezká budova, ale jinak nic zvláštního.

Po výlezu se mi hned ten průvodce vnucoval, že mne provede městem za 1400 pesos. Vykulil jsem na něj oči, na což reagoval snížením na 1000 pesos. Poděkoval jsem a šel si projít město sám. Což v mém podání znamenalo nakouknout do další budovy z mého seznamu. Do Panteón Nacional, kde jsou pohřbeny hrdinové. Různého typu, například i jeden z prvních učitelů, který tu zavedl studia. Mají tam dokonce připraveny prázdné hrobky pro budoucí hrdiny. Toto místo vždy stráží jeden voják, i když to není potřeba. Střídají se po dvou hodinách a vojáci to dělají sami od sebe k úctě k významným osobám historie.

Jak tohle vím? Protože se na mne nalepil jiný průvodce aniž bych si toho stihl za včas všimnout. Nakonec mne provedl celým městem a naúčtoval si 1200 pesos. Ta ironie. :-) Aspoň jsem to měl projité, nemusel číst z telefonu, kde jsem informace stejně neměl, a mohl nakouknout na všechna místa a tak jsem věděl, kde chci zaplatit vstup a kde nikoliv.

Vybral jsem si, že se podívám důkladně na pevnost Ozama. Zeptali se, zda chci k pevnosti informace. Souhlasil jsem a tak mi dali milého chlápka v klobouku jménem Juan. To jsem úplně nečekal, ale uměl skvěle anglicky, tak jsem se nechal po pevnosti provést. No, vlastně mi řekl, že dělá průvodce už přes třicet let a ten průvodce, který se na mne nalepil není vůbec dobrý. Tak mi začal vše říkat o historii, abych to věděl správně. Abych prý jen nevěděl kde je jaká budova, ale taky proč, a taky abych neměl Dominikánu jen odškrtlou ze seznamu, ale abych měl na ni dobré vzpomínky.

Fakt to měl zmáknuté na jedničku. Po čtyřech hodinách s ním jsem naprosto spokojen. Dozvěděl jsem se například, že vlastně všechny generálové okolních ostrovů z počátku pobývali v Santo Domingo. Protože to bylo po dlouhá léta nejlehčí vstupní bod. Odtud pak prozkoumávali další oblasti a postupně si je mezi sebou rozebírali. Hodně vtipná je historie se sousedy. Protože se o tento ostrov hádala Francie se Španělskem a neměli se v lásce. Různě a často se měnilo, kdo vlastně vládne. Jestli Španělové, nebo Francie. Nebo zda začali slavit den nezávislosti. A pak že Haiťané si podmanili Dominikánu. Kterou později zase vrátili Španělům. No byla sranda to poslouchat. :-)

Nyní je to tak, že mezi sebou neválčí, v lásce se však dvakrát nemají, jsou od Francie či Španělů odděleni, ale Dominikánu tak nějak ovládá Amerika. Především tím, že sem jezdí hodně jejich turistů a tak Amerika kecá do zdejší politiky. Asi tak jako kecá tak nějak všem.

Probrali jsme i nějaké vlády trochu detailně. Především proto, aby se vysvětlilo, proč město vypadá tak jak vypadá. Například pevnost má dvě zdi. Jednu původní, která ještě i dnes je téměř kolem celého původního kolonizačního města. A jedna vnější kolem pevnosti, neb si jeden diktátor nechal pevnost zaměnit za věznici a chtěl mít jistotu, aby vězni neměli šanci utéct. Věznil je v kopce s vodou po krk. Nevím, co bylo horší. Jestli tohle nebo je rovnou házet krokodýlům u jednoho jeskynního jezera, kam mne průvodce Juan taky zavezl.

Jeskynní jezera tu vznikla tak nějak omylem zemětřesením. Jednoduše tu byla jeskyně s vodou, což se jednoho dne propadlo a vznikl jeskynní systém se čtyřmi jezery. Z počátku tu byla jen jedna malá škvíra, kterou lezli a skrývali se indiáni. Španělé tu indiány lovili a hubili ve velkém. Odmítali totiž jako otroci stavět budovy, čímž se zdáli jako „slabá překážející zvěř“. Proto je vstup do jeskyň mnohem pohodlnější.

Mimochodem město nebylo vždy Santo Domingo. To byla změna taky jednoho diktátora, aby ukázal svou moc či co. Nějaký čas se jmenovalo Ciudad Trujillo a lze to nalézt napsané v některých kamenech po ulicích.

Dál jsme se přesunuli ke křesťanskému majáku, postaveného k oslavení 500 let od nalezení Ameriky, kde je pohřben sám Kolumbus. Taky tam je muzeum všech zemí, které se nějak podíleli na historii Dominikány. Je tam opravdu hodně zemí. Od Španělska, přes Francii, Velkou Británii, taky Itálie, Chorvatsko, Japonsko, Čína, samozřejmostí jsou americké země, i když třeba státy moc s historií Dominikány nemají. Zemí je mnohem víc a některé mne opravdu překvapili, co tu hledali. Třeba Irák.

Jak vidíte, během pár hodin jsem se dozvěděl a viděl tolik věcí, že jsem potřeboval odpočinek a vše zpracovat. Opravdu je to skvělý průvodce. Má perfektní angličtinu, neb žil několik let ve státech, a pokud se hledá průvodce pro významné osobnosti, je to právě on, kdo je povolán. Byl povolán na více prezidenta či senátorku spojených států a dalších významných lidí. Moc mu to nevěřím, ale vyzná se tu opravdu dobře a pokud sem pojedete, určitě běžte za ním a na ostatní se vykašlete. :-)

Seděl jsem tedy na lavičce, odpočíval a vše zpracovával. Pak přišel nějaký místní kluk, Oskar, v mém věku, zda může přisednout, neb jinde je obsazeno. Uměl anglicky, tak jsme se pustili do konverzace. Jak jsem první den prožíval šok, najednou jsem to viděl úplně jinak. Jsou tu strašně milí a přátelští lidé. Bavili jsme se tak o všem možném. Například že moc necestují a když ano, tak jen v okolí karibiku. Takže pro ně je domov hodně staré místo, neb je vše 500 let staré. Překvapilo mne, že jeho překvapilo, že něco takového je v Evropě běžné, ba mnohem starší.

Každopádně jsme se dostali také k nočnímu životu a optal jsem se ho, jak tu probíhají párty a kde se dá tancovat. Místo, aby mi to řekl, rovnou mne tu protáhl všemožnými podniky. Mezi přechody mezi „kluby“ jsme se taky šli podívat na sídlo prezidenta. Kde mimochodem seděly krásné slečny v uniformě a vytáhli jsme z nich čísla. Těší se na bachatu. Ano, opět další ženy starající se o bezpečnost země. Jsem až překvapen, kolik žen tu pobíhá v policejní uniformě. Muže jsem viděl pouze ve vojenském před sídlem prezidenta a v budově hrdinů.

(…)


Den třetí

Po dnešním dni, kdy jsem především relaxoval a sledoval okolí, dělím Dominikánu (resp. lidi) na několik skupin.

První skupina jsou ti, kteří se z vás snaží dostat peníze. Pobývají v turistické zóně, z které vytlačují ostatní skupiny. Peníze se z vás snaží dostat jakkoliv. Nejdřív vám zkusí něco nabídnout. Například pokud uvidíte chlápka s černou igelitkou, která je moc pravidelná a je vidět, že není lehká, ukrývá vše potřebné pro čištění bot. Klučina neuměl moc anglicky a říkal mi něco o tom, že na to místo, kde jsme zrovna byli, chodí nějaká „roštěnka“ (volně přeloženo do češtiny). Plus ještě nějaká omáčka kolem, které jsem nerozuměl. Tak jsem se mu snažil nějak popřát štěstí. Když tu najednou rozbalil tašku a začal mi čistit boty. Asi ta omáčka byla o tom, abych se té holce líbil já.

Kapitola o průvodcích všeho druhu nemá smysl mluvit. Pokud si chcete pokecat v turistické zóně, jiná možnost nebude. Pouze za peníze. Takže doporučuji najít někoho, s kým se vám dobře mluví, a dát mu nějakou tu kačku. Nejlépe jít za zmíněným Juanem.

Nechybí muzikanti. Nejvtipnější však je, když se postaví před restauraci, kde hraje rádio, které začnou přeřvávat. Ale jinak jsou šikovní a dobře se poslouchají. Mnohem lepší, když se pak přidají jiní zdejší lidé a tancují na to jejich merengue. Tancují mladí, ale především i starší lidé. Vidět tancovat ty starší je fakt úžasné.

Jsou tu i tací, kteří se ptají, zda máte přítelkyni. A pokud nemáte, hned vám začnou dohazovat nějakou ženskou. Odmítnutí vůbec nepochopili. Jsem si už včera všiml u Oscara, že by si klidně domů odtáhl téměř jakoukoliv ženskou z ulice. Možná to bude tou místní meducínkou. To mi takhle nalili panáka, nechali vypít, a pak řekli, že to je místní viagra. Prý stačí tři panáky a na 100 % bude v pozoru. Včera jsem měl panáky dva. Ale v rozmezí několika hodin, abych okoštoval, které lahvinky přivézt domů. :-)

No a když odmítnete (zjistil jsem, jak se řekne v dominikánské španělštině ne – stejně jako v normální španělštině, jen zopakované tak desetkrát, někdy i vícekrát), prostě vás požádají o stovku. Děti naopak mají postup jednodušší, rovnou se ptají anglicky o pár drobných. Což tedy pro výchovu dělat rozhodně nebudu, ale i kdybych chtěl, nemohu, neb všude mají problémy s vrácením. I když jsem šel třeba do majáku, kde byl vstup stovka a dával jsem pětikilo, měli problém vrátit. Tak je to tu téměř všude, kromě lepších restaurací.

Další skupinou jsou Dominikánci mimo turistickou zónu – těm je fuk, že tam jste. Přijdou si s vámi klidně pokecat a nic za to nechtějí a ještě jsou rádi. Například v jedné restauraci na mne zírala jedna skupinka lidí. Nechápal jsem proč. Pak za mnou došel jeden z nich mi povědět o koncertě (kam jsem měl namířeno) a zda s nimi nechci jít. Nebo když jsem na koncertě seděl na schodech, Dominikánec vedle mne si chtěl se mnou za každou cenu povídat a snažil se ze mne dostat všechna slovíčka, která znám. Snažil jsem se zapojit ruce a nohy, ale tohle mi moc nejde. Nebo tam byla hlava na hlavě a jednomu jsem dělal překupníka, neb by se k jídlu nedostal a jeden kousek místního půlměsíčku či jak to nazvat (správný název nevím) mi dal.

Docela bych rád uměl španělsky. Protože Dominikánci jsou nehledě na skupiny milý a ukecaný národ a bez španělštiny mám dost omezen počet lidí, s kterými mohu klábosit. Mimochodem oni obecně si nosí všude takové ty plastové židličky, sednou si kamkoliv na ulici a klábosí a klábosí a klábosí. Takové Domivřesky. :-))

A poslední skupinu jsem ještě nepotkal, ale prý tu je taky. Každopádně klidně rád vynechám setkání, neb se jedná o chásku, která se z vás nesnaží dostat peníze, ale rovnou si je vezme. Prý se tu kriminalita v poslední době nepatrně zvyšuje. Spíš by mne zajímala absolutní čísla, ale to jsem se zatím nedozvěděl.

(…)


Den čtvrtý

(…)

V Santo Domingo jsem viděl a zažil mnohem víc, než jsem měl v plánu. Na třetí den už jsem neměl důvod do centra jezdit, neb víc v něm prostě není. Tak jsem si udělal výlet v oblasti hotelu a pak podél pobřeží šel k majáku a zpět. Juan se mne ptal, kde jsem ubytován. Když zjistil, že na východ od řeky, trochu se zděsil a vyptával se na detaily hotelu. Nakonec se uklidnil a řekl, že to bude dobré, ale ať si v té oblasti dávám pozor. Udělal jsem si tedy procházku s otevřenýma očima.

Trochu na mne koukali divně, neb jsem za celý dlouhý den neviděl ani trochu bělejšího člověka. Ale když jsem se usmál a pozdravil španělsky, divný pohled byl tu tam a dostalo se mi vřelé odpovědi. Někteří si chtěli i pokecat a nevadilo jim, když zjistili, že španělsky neumím. Ani peníze nechtěli.

Teda dva vtipnější případy jsem měl, to jo. Při procházce podél pobřeží jsem narazil na dva policisty. Neuměli ani slovo anglicky asi jako já španělsky. Konverzace probíhala nějak takto: „my tady strážíme pobřeží, především proti kriminalitě, ale taky proti případným bláznům migrantům – to je hezké, já jsem se přijel na dovolenou z Evropy – nemusíš se ničeho bát, jsme tu od toho, aby ses tu cítil bezpečně. ale máme hlad. neměl bys něco, abychom mohli odvádět práci dobře? – mám jen pití, žádnou svačinu, bude to stačit? – se smíchem říkali, že tu zřejmě nejsem první den“ a šli chránit zákon dál. (Všimli jste si? Buď jsem se naučil řeč rukamanohama… anebo mám dobrou fantazii.)

Druhý byl cyklista, který balil každou ženu po cestě. Byl celej vysmátej. Bůh ví, co pil (modří už vědí). Ptal se mne, jestli nechci a ukazoval na řidítko. Nechápavě jsem koukal, tak zpřesnil ukazování na ruku. V ruce jsem držel láhev s pitím, tak jsem použil stejné gesto jako u policistů. Pak úplně jasně naznačil sex, což jsem odmítl a tak pokračoval na kole k další nejbližší ženské. Jo, je to tu s nimi sranda. :-) Nestalo se mi to poprvé. Už ten týpek, co mi nabízel ženu, mi nabízel i gay služby, když úplně nepochopil, že ženu nemám a nechci žádnou dohozenou.

(…)

Den jsem zakončil na hotelu s konverzací s Michelle, neb konečně pršelo. Dozvěděl jsem se především dvě věci – že bych si už měl najít ženu. Pro místní lidi to je divné být sám v tolika letech. A taky už vím, proč často na mne lidi zírají: protože takhle mladý bílý turista sem jezdí výjimečně. Pro ně je to něco nového a prý i roztomilého. Zdá se, že tady sbalit ženu je pro nás velice jednoduché.

(…)


Den pátý

(…)

V Punta Cana se mi nelíbí. Nejezděte sem. Pro jistotu ani nejsem ve známém Punta Cana, ale raději lehce bokem v Bavaro. I to je na mne moc a jsem rád, že tu jsem jen dva dny a oba mám vyplněné alkoholem.

Proč? Jak to popsat… Máte rádi písek? Že na vás mluví plynule vaším jazykem? Že docela dost personálu je původem z Evropy? Že tu jsou luxusní hotelové komplexy? Že takové hotely vás nepustí ani nikam jinam a udrží si vás uvnitř? (Ano, do jednoho jsem zabloudil a dobrou čtvrt hodinu hledal cestu ven.) Že tu bude s vámi spoustu dalších turistů? A že se ti lidé budou dvě hodiny fotit v trapných pózách, aby měli fotku na instagram? A že se ti lidé budou nahrávat, jak prostě jen jdou? A že dobrou polovinu lidí najdete zavřenou právě v těch hotelových komplexech u bazénu? Že budete poslouchat hudbu, na kterou jste zvyklí z našich rádií? Že to vlastně s Dominikánou nemá nic společného? A rádi házíte peníze z okna?

Pokud jste na většinu odpověděli ano, pak sem rozhodně jeďte na dovolenou. Já tu však navštívím jen rumárnu, projedu se na katamaránu na ostrov (kde na lodi je bar a na ostrově se bude grilovat a bude tam taky bar) a mizím.

(…)


Den šestý

Volně pokračuji na včerejší odstavec otázek: máte rádi luxusní obchodní střediska? A jakože luxusnější, než máme doma? Máte rádi Ikeu? (Když mi recepční popisovala cestu a říkala, že to je vedle Ikei, nestačil jsem se divit. Žertovala, že ta bude všude. Děti v Africe nebudou mít co žrát, ale dřevěný krám tam bude.) S tím souvisí taky, zda máte rádi Hard Rock Café? Být jen v hotelovém resortu, neb hned za ním to nikdo neudržuje a ani místní se neodváží? Že hotel si zabere park pro sebe a jiní lidi musí platit vstup? (Ano, na protest jsem se tam nešel podívat.) Rádi hrajete golf, neb nic jiného za hotely, krom toho bordelu, není? Máte radši Atlantik než Pacifik? Tím myslím spíš studenější vodu a neustálý vítr? A rádi pozorujete, jak traktor sbírá, co oceán vyplavil?

Pak Punta Cana je místo pro vás! :-)

Já byl mezitím v jeskyni a pirátské „rumárně“. Vezmu to zkratkovitě, ať to není moc dlouhé. :-)

  • Původních obyvatelů tu bylo na čtyři miliony. Vymřeli do několik desítek let na nemoce, které přivezl Kolumbus při svých cestách.
  • Ostrovu říkali Aiyti, proto se jeden ze států jmenuje dnes Haiti. Francie chtěla respektovat původní název před Columbem. Columbus celý ostrov pojmenoval jako „Malé Španělsko“.
  • Věděli jste, že Columbus byl Ital? Na tom mne fakt dostali.
  • Jak už jsem psal, Taínové se skrývali v jeskyních. Ty jsou po celém ostrově v horách i pod zemí. V jedné jsem byl a šel jsem do míst, kam se normálně nesmí a bylo to dost náročné. Docela bych se bál bez výbavy.
  • Taínové mohli mít pouze jednu ženu (krom krále, ten mohl pět, ale jednu hlavní). Žena se musela mužovi sama nabídnout předáním nějaké tekutiny, kterou buď vypil k souhlasu, nebo nevypil a tím měla žena smůlu.
  • Od narození do obřadu chodili úplně nazí. Až po něm si vzali aspoň něco na genitálie, něco jako u nás prstýnky. (Aneb nekupuj zajíce v pytli. I když tady to nebyl zajíc. :-))
  • Pokud jedna polovička umřela, druhou polovičku museli zabít. Aby té první nebylo v posmrtném životě smutno.
  • Doutníky byly poprvé prý v Dominikáně. Taínové dali svým Bohům na důkaz přátelství. (Každá věc podle nich měla svého Boha a když přijel někdo z daleka, což pro ně bylo nepředstavitelné…)
  • Columbus nechal vyrábět rum. Piráti ho kradli a zakopávali na pláži po přibližně dva měsíce, aby tam na slunci při správné teplotě dozrál. Vysvětluje tu scénu, jak Jack Sparrow na pustém ostrově našel v písku rum!
  • Rum byl původně jen jeden, ale piráti přidávali zdejší věci a dělali více druhů. Kokosový, jinak kokosový, ananasový, kávový, olivový, banánový, …
  • Ochutnal jsem všech osm, co dělají dodnes.
  • Nemají žádný štítek, takže to není považované jako alkohol, a tudíž vezu domu dvě Mamajuany a dva rumy!!! :-)
  • Jo a taky jsem ochutnal čistou Mamajuanu, to jest pouze z rumu, nikoliv mix rumu, červeného vína a medu. Ale ten mix chutná lépe (domů vezu mix).

Ještě něco o Punta Cana – je tu fakt těžké najít restauraci, kde bych si mohl dát něco španělského. Zatím kde jsem byl a ptal se po místních specialitách, nic. Překvapuje mne to, ale tak steaky a ryby tu umějí dělat fakt dobře. Dokonce jsem dnes narazil na staršího pána, který mne dnes obsluhoval, a prý jeho žena je Češka. Zavolal ji a dal mi ji k telefonu, prý abych uvěřil a překvapil ji češtinou. Jsme ji chudáka otravovali ve dvě ráno. :-)) Jsou to milí lidi.

(…)


Den sedmý

(…)

Španělé mají nějaký divný systém potvrzování. Vypadá to nějak tak, že když pošlou konfirmační e-mail se všemi informacemi, čeká dva dny předem ještě jednu konfirmaci z druhé strany. Pokud se nedočká, mlčky smlouva padá.

Úplně v praxi to znamená, že místo abych si užíval cestu katamaránem, pak pobyt na ostrově s grilem a barem a tancem a pohodou a tak, trčel jsem hodinu v lobby hotelu a pak dvě hodiny řešil přebookování všech dalších dní, provolal moc peněz a o poplatcích za pozdní přebookování, protože grátis editace vypršely před pár hodinami, ani nemluvě. Zbytek dne jsem proválel na pláži zarytý do knihy o Muskovi. (Což je super kniha, na jeden zátah jsem přečetl dobrou polovinu.) Blbé však je, že jak jsem byl do knihy ponořen, zapomněl jsem se taky ponořit do vody. Nebo se aspoň posouvat se stínem. Anebo aspoň lépe namazat. Takže jsem zase rudý a teď mi nezbývá nic jiného, než se namazat rumem. Zevnitř.

(…)


Den osmý

Mám za sebou svoje první merenque! A hezky stylově. Na palubě katamaránu s aplausem. Přidávám si na svoje životní todo a rovnou odškrtávám. I když… ten aplaus mohl být o něco lepší. Rozjel jsem tam taky bachatu a stačilo málo, aby tleskali všichni. Přeci jen jsem tam byl jediný, krom těch, kteří nás tam měli zabavovat, kdo uměl tancovat.

(…)

Výlet byl super a jediné, co mi vadilo, byli turisti. Jak nesnáším průměrného čecha, stejně tak nesnáším průměrného američana. To je asi poprvé, kdy jsem se s nimi setkal a je to fakt děs. To jejich smýšlení, že jsou páni vesmíru je na jednu mezi oči. Tlustý, žerou, potřebují pomoc, rozkazují, cigaretu si neodpustí, fakt děs. Bohužel se na ostrov na vlastní pěst úplně dostat nedá. Resp. taky by to šlo, ale je to národní rezervace a bylo by to komplikované.

Prostě pokud si chcete užít dovolenou, vykašlete se na Punta Cana a jeďte raději víc na sever. Já jsem navštívil Las Terrenas a bombastické městečko. Osobně bych v Dominikáně zůstávat nechtěl, přeci jen na tepla nejsem a jsem spíš městský typ. Ale je to tu jak dělané pro romantiky. Strašně krásné procházet ulicí a každý má do ulice krámek, kde si prodává něco svého a pouští do toho hudbu. To pak člověk jde, všude slyší bachatu nebo merengue, všichni jsou na sebe milí a pomáhají si.

(…)

Taky jsem tu zahlédl několik kutilen. Už se nedivím, že tu jsou buď luxusní auta (či motorky) nebo hodně stará polámaná. Běžný člověk na ta nová se vším nemá, ale ta stará si tu v pohodě opraví. Trochu jak sledovat několik MacGyvarů. :-)

Mimochodem ve městě to byly samé policistky, mimo město to vypadá na samé policisty. A ty jejich brokovnice jsou občas fakt komické. Když jsem viděl jednu omotanou izolačkou, přemýšlel jsem, kde má spoušť. Jelikož byla i rezavá, skoro bych se nebál tipovat, že se spouští velkým nápřahem… :-))

Abych se vrátil k Las Terrenas ještě na chvíli – sice tu nejsou dlouhé velké pláže, ale zato jich tu je spoustu malých. Nejsou tu mega hotelové komplexy, ale malé hotely, které spíš vypadají jako plážové vilky. Velice krásné, klidné a docela snadné si najít flek, kde budete prostě sami. Aspoň teď mimo sezónu, ale podle mne to nebude těžké ani v sezóně. Dle mapy se zdá téměř celý poloostrov obklopen plážemi.

Pár dalších postřehů:

  • Všude samý Dell, jakoby jiné počítačové firmy tady neexistovaly.
  • Jak se po internetě radí mít dolary – blbost. Pesos. Dolary možná tak pokud patříte mezi All-Domácí-Mazlíčci-Inclusive. Kde měli napsané dolary, jednoduše znásobili správně *46.
  • Banky tu jsou jako větší budky. Asi tak dva metry čtverečné. Viděl jsem přijet chlápka na motorce, zastavil, ženská mu podala uzlíček a pokračoval dál. Jak ty „banky“ fungují nechápu. Bohužel jsem poslední dny s nikým „nemluvil“ (= měl jen jen primitivní konverzace, no english around here).
  • Dá se tu lehce sehnat marihuana a kokain. Stačí počkat na mobilního prodejce humrů. Nebo kokosů. Prostě něčeho.
  • A co tady sakra dělá Spiderman? Už jsem tu viděl jeho sochu několikrát. (Souvislost s předchozím bodem je čistě náhodná.)


Den devátý a desátý

Vždy mne udivují konstruktéři, kteří jsou schopni dát zrcadlo naproti míse. Pro dnešek jsem se tedy rozhodl vám psát z bazénu. :-)

(…)

Při cestě z obchodu jsem měl opravdu velký nákup a narvanou peněženku (ze zdejšího bankomatu nejenže mohu vybírat stále jen po dvou tisíce pesos, ale dal mi to tentokrát v drobných; představte si, jak platíte na recepci hotelu šest tisíc pesos ve stovkách…) a tak abych nechytil další slejvanec, poprvé jsem kývl na mototaxi, které jsem každý den minimálně dvěstěkrát odmítl. Tady je totiž divné chodit pěšky (nojó, Amerika…). Jedna žena z Estonska mi vyprávěla, jak jednou šla kilometr, kde nebyl vůbec žádný chodník a pak na hotelu na ni koukali jak zjara s pozdějším „nojó, Evropanka…“

Co je důležité, i mototaxi prodávají drogy. Tedy když budete shánět v Dominikáně drogy, zajděte za někým, kdo má motorku. Což jsou vlastně všichni, takže běžte za místňákem. Bůh ví, co bylo v tom pytlíčku z té banko boudy, o které jsem psal posledně…


Den jedenáctý

Dnešek měl být jeden z posledních bez deště, což se splnilo, takže jsem byl naposledy na pláži. Užíval si klid, zvuk vln a tak.

(…)


Den dvanáctý

Šli jsme cestou necestou, kde je spousta zvířat. Především toho mrňavého kousavého. Museli jsme přejít přes most přes řeku ve výšce 25 metrů, který tam už byl nějaký pátek. Měl pouze dvacet čísel na šířku a délku 250 metrů. Šli jsme téměř pět hodin a vystoupali přes tisíc metrů do výšky. Když jsme konečně byli v cíli, naskákali jsme do ledové řeky (kolem 2°C, možná 3°C) a zpět šli řekou. Tedy šli… občas popošli, občas popoplavali, ale především jsme tam „sjížděli“ vodopády. Z některých jsme skákali a nejvyšší měl téměř 50 metrů. Některé jsme sjeli po prdeli jako na tobogánu. Ale vše přírodní, jak to voda vymlela. Parádní výlet! Jeden z nejlepších zážitků tady.

(A teď trocha pravdy: vše podělte pěti. Zbytek je ale skutečnost a bylo to tak super a adrenalinové, že jsem musel trochu navýšit hodnoty. :-) Vodopádů bylo 27 a díky dostatku vody jsme sjeli téměř všechny.)

Jak jsem říkal, že tu má pršet až do konce, tak se nic takového nekoná. Občas prší, ale stejně tu je vedro a stejně přes den to slunce pálí. Takže jsme si v pohodě s holkama užili i výhled z kopce na Puerto Plata. Skutečné místo, kam Columbus poprvé doplul. Uvědomili si tu turistický potenciál a postavili kvůli tomu lanovku, nahoře pečlivě udržují vegetaci a jsou tam komedianti, kteří tam tancují a jinak zabavují turisty. Nahoře je taky velký Ježíš, podobný tomu v Riu.

Výhled krásný, něco jsme nafotili a jeli jsme do rumové továrny Brugal. To je asi zdejší neoblíbenější rum a je možné ho vidět opravdu všude. Míchají s ním drinky, které tu nedolévají vodou, ale sektem. Což vysvětluje proč mi sklenička vždy stačí a mám problémy s pitným režimem. 8-) Běžně můžete vidět za bílého dne v něco-jako-autobuse (přesný název vždy hned zapomenu) dominikánce upíjet z jedné lahve.

Bohužel po mé návštěvě Skotska tohle nebylo nijak dobré. Protože nám výrobu řekli hodně stručně a pak nám jen ukázali stroje, které vezmou láhev, rum, špunt, krabici a dají správně dohromady. Ani nám nedali ochutnat nic speciálního, jen to nejlevnější, co je všude, taky dostupné u nás (prý vyváží pouze 30 %, zbytek vypijí sami). Tak jsem si koupil něco lepšího sám, co jsem nikde ještě neviděl, a bylo moc dobré! Musel jsem vypít už tady, protože celníci mi už nic dalšího přivézt domů nedovolí. Ale je to peckový rum. Brugal Leyenda. Zjistil jsem, že to je něco, co u nás není dostupné a je to novinka z loňska.

Zmínil jsem nějaké holky. Na ty jsem narazil na hotelu, jsou to ségry z Německa a umí španělsky. Tam jsem si je vzal na výlet s sebou. Což se mi vyplatilo, protože na ulici na nás začal mluvit starý milý pán a zatáhl nás do restaurace s místními specialitami jeho ségry. Moc dobré jídlo! Budu se muset vážně naučit španělsky, než pojedu na cestu po jižní Americe.

Možná si někdo pamatuje ze zápisků z Havaje, že jsem hodně dobře mluvil o ovoci. Popravdě tady mne to ovoce moc nezaujalo. Jako je hodně dobré, lepší než doma, ale ne tak moc. Co je opravdu bomba, je kuře! Doma si dám kuře výjimečně, ale tady je fakt vynikající v jakékoliv úpravě. Konečně má kuře chuť. Možná to bude tím, že i pobíhající slepice tu vypadají hezky. Holt žádné hnusné chovy.

Což mi připomíná, že když jsem bloudil sám a hledal nějakou párty, málem jsem vlezl na nějakou politickou sešlost. No co, byli tam lidi a hrála hudba. Teď tu jsou totiž volby na prezidenta. Je to vidět všude na sloupech. Taková kuriozita: je tu minimálně 25 kandidátů a všichni jsou bělejší. Protože pouze bílí mají dostatek peněz na volební kampaň. Ale vyhraje to velice pravděpodobně současný prezident, protože je mezi kandidáty a minimálně téměř každý na severu ho bude volit. (Ano, vyhrál.)

(…)


Den třináctý

Poslední den jsem se rozhodl nemýt. A abych to dodržel, nebookoval jsem žádný hotel ani nic podobného. Prostě jsem ráno vyjel a projel ze severu až zpět na začítek do Santo Dominga. Udělal jsem si výlet přes letiště v Porto Plata, kde jsem vyložil holky, a mini bloudění v Santiagu, které jsem si chtěl projít, ale kvůli bloudění a dešti tak nedopadlo. A nakonec dojel zpět do Santo Dominga, dal si večeři a šel tancovat.

Bohužel jsem si při návratu všiml toho rozdílu mezi severem a jihem. Ještě dva dny zpět jsem v baru tancoval i když venku pršelo, což na jihu chvíli poprchlo a holky zůstaly doma. Asi jsou tady z cukru či co. Potkal jsem v jedom úplně prázdném klubu Oskara a říkal, že jakmile prší, nikdo nepřijde. Pokud někdo přijde, tak pár chlapů, co doufají, že holky konečně dostanou rozum. Ale táhnul jsem se městem od nikud nikam a našel jsem si místečko s lidmi.

Nejprve mne vítali s úsměvem, po zjištění, že neumím španělsky, posmutnili. „Další bílej bez španělštiny.“ Ale když jsem jim tam vyšvihnul merengue, sklidil jsem potlesk a pak za mnou neustále jedna slečna chodila pro další. :-)) A dokonce ten klub hrál salsu a tančili ji tam! Moje salsa tu však nefunguje. Snažil jsem se, ale ne. Oni se zase snažili mne naučit tu jejich, ale taky nic.

Bylo to super. Jediný háček na celém plánu byl, kde nechat auto, když v něm musím nechat vše. Nechal jsem ho tedy na jednom parkovišti v co nejlépe zabezpečené oblasti. A to turistické Colonial Zone. Do kapsy si vzal pouze peněženku, pas a paměťovku z foťáku. Na zbytek by mi pojišťovna dala peníze, i když by mne to dost naštvalo. Dopadlo to tak, že se, samozřejmě, nic nestalo. Krom toho, že na tom parkovišti prý musí být člověk a hlídat. A kvůli mne tam byl do tří do rána a byl dost naštvaný. :-D Dal jsem mu 500 pesos (potřeboval jsem se zbavit hotovosti) a s krásným úsměvem odešel bez problémů.

A tím končí má další dovolená. Právě sedím v druhém největším městě dle počtu žijících Dominikánců, New Yorku, a čekám na svůj let. První největší je Santo Domingo, třetí Santiago. Jediné, co mne mrzí, že jsem nestihl vidět kohoutí zápasy, zahrát si jejich oblíbené domino a projít si taky hory. Z auta vypadají fakt dobře a stály by za průzkum. Holt dva týdny je krátká doba. Ještě mne mrzí, že neumím španělsky.

Je to tu fakt super a doporučuji navštívit. Pokud byste nechtěli jet kolem dokola, doporučuji především sever.

P.S.: Kdo dočetl až sem, má u mne malého bezvýznamného bludišťáka. :-))