Jak bychom se měli chovat k dětem?

Jako malý jsem poměrně často slýchával „to pochopíš až budeš starší“. Nevybavuji si, jaké jsem z toho měl přesné pocity tenkrát, ale retrospektivně jsem si jist, že mne to dost štve. Na spoustu věcí jsem si musel přijít sám a i když některé překvapím, kam jsem se zatím dostal, nepřijde mi to nijak výjimečné.

Mám pocit, jako by mi lehce pomohlo štěstí, jaké lidi jsem si k sobě našel. Přeci jen nás hodně formuje naše okolí. Dovedu si snadno představit, že by vše mohlo být úplně jinak a stačilo by málo. (Díky Próšo, Marcelko a Terko! Později spolubydlícím, kolegům, Evče, Mariánovi a všem z tanečního světa!)

Proč máme takový problém chovat se k dětem jako sobě rovným? Představte si, že byste nevěděli co to je skleróza a jako odpověď by se vám dostala, že na to nejste dostatečně staří. Až vám bude šedesát, tak to pochopíte.

Na toto téma jsem narazil dřív už v knize, s lehce delším názvem, How to Talk So Kids Will Listen & Listen So Kids Will Talk. V knize se píše o zapojování děti do rozhodování rodiny. A ne jen co bude k večeři, zahrnovat je i do financí. Vysvětlovat vše možné už od raného dětství a nebát se, že by něco nepochopili nebo pochopili špatně.

Je to takové škatulkování, které máme rádi. Tobě je deset, musíš umět tohle a tamto, a tamhleto bude v testu příště. V testu, který mají všichni stejný. Kdo se nezajímá, jednoduše je odpadlík. Kdo se zajímá, je zbytečně utlumován. Až jednoho dne…

Moc hezky o tom mluví Sir Kenneth Robinson v jeho bezvadných dvou přednáškách o vzdělávání, Changing Education Paradigms a How to escape education's death valley:

Nikdy jsem nad tím tolik nepřemýšlel. Až film Tohle je náš svět, resp. hezčí originální název Captain Fantastic, mne o tom donutil přemýšlet. Určitě doporučuji film shlédnout, každopádně stručně: rodiče se domluvili o žití mimo civilizaci a o výchovu dětí se postarají sami. Tak, že se nebudou nic bichlovat, ba naopak se bude po nich chtít pochopení a vysvětlení vlastními slovy. K tomu dostanou vysvětlení na jakoukoliv otázku. Třeba i co to je znásilnění a soulož. Desetileté holčičce.

Největší kontrast je vidět při příjezdu na návštěvu ke známým, kde jsou děti vychovávány „normálně“, řekněme spíš jak je běžné. Na jedné straně ví, co to jsou adidasky a překvapuje je, že někdo to neví, na druhé straně neví nic o světě a jeho fungování.

Což je proč mne retrospektivně vadí absence odpovědí na moje otázky. Věděl jsem spoustu běžných věcí, ale nic o fungování světa. Sice nemám s výchovou žádnou zkušenost, ale až nadejde situace, přijde mi zatím nejlepší dětem vše vysvětlovat bez servítek, stejně jako Ben ve filmu. Přeci jen děti jsou taky lidi, proč se k nim tedy tak nechovat?

4 responses
Já jsem vždycky zastávala názor, že děti nejsou hloupé a je lepší jim to vysvětlit. Ale všechno má své hranice. Dvouroční synek známých na moje vysvětlení, že si nemůže hrát se svíjecím metrem, vytahovat ho a dávat ho do pusy, protože by se o něj mohl říznout, reagoval dost naštvaným pláčem. V tu chvíli bylo zkrátka lepší mu ten metr vzít i násilím. Takže vysvětlovat jo, ale přiměřeně věku. Shodou okolností akorát maminka toho chlapečka popisovala, jak přesně a opravdu detailně probíhá porod. Myslím, že to nebylo vysvětlení vhodné mému věku. o.O
@Katrin O výchově pouze hlasem bez „násilí“ jsem nic neříkal. Jen o výchově typu o vysvětlování věcí kolem, probouzet v dítěti zvědavost a ne ji zabíjet. Tedy asi spolu v tomhle souhlasíme. Mimochodem není lepší vědět do čeho jdeš? Lepší vědět a všechny aspekty přijmout, než se pak rozčilovat. Ale chápu, preferuješ spíš vrhání se po hlavě a problém řešit za chodu. No, snad, až se za tebou vydám na návštěvu, tam budou jednou i tvoje děti. :-))
Ono ve výchově není nic jednoznačné a neexistují obecné postupy. "zapojování děti do rozhodování rodiny" - chodíme k psycholožce, protože naše rodinná situace je dost složitá. Jedno z téma bylo, že čtyřletý syn nechce chodit do školky. Moje žena razila přístup, ať si to rozhodne sám a psycholožka nás mj. upozornila, že tohle si dítě nemůže rozhodnout samo: zaprvé nezná to, o čem se rozhoduje, zadruhé je to rozhodnutí na něj příliš složité a tudíž ho dostává do stresu. Nakonec jsme to zvládli a začíná tam být rád, ale bez toho, aby to bylo rozhodnuto za něj, by to vlastně nedokázal zjistit.
@Václav O zapojování tam mluví ve stylu, kdy se mluví o chodu rodiny otevřeně a pokud se řeší nějaká otázka, vysvětluje se a ptá názorů i dětí. Příklady tam byly kolik rodiče dohromady vydělávají, co kolik stojí a co je důležitější, kolik případně darovat a kam, co to pro ně znamená a pro lidi na ulici a tak dále. Když vezmu jen co se tam řešilo po ekonomické stránce. Nikoliv ve smyslu, že dítě bude vzdorovat a tak to bude. Což se mi tahle idea zamlouvá. Doporučuji knihu pročíst, je opravdu zajímavá. :-)