tag:blog.horejsek.com,2013:/posts Michal Hořejšek 2017-07-24T18:55:45Z Michal Hořejšek tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1158144 2017-07-24T18:55:43Z 2017-07-24T18:55:45Z Stereotype is good

The world is composed by patterns. You can see them everywhere. Probably also that's why people are better with stereotype than without it. I think that people cannot even live without stereotype. You know, it's very exhausting to get up every day at different hour, to go always to different place, to eat at different time, … Actually, it's very unhealthy. Check out this funny (but very true) video how to live miserable life:

Of course, stereotype is boring. Do different things differently. But there should be always something you can count on. At least one thing. Go to the bed always at the same time. Be at work always same hours. Have some eating pattern. Wear the same clothes every day. Do things every day in same order. Anything will do. Anything you don't care much about. And enjoy the rest.

For example I like diversity of food so I haven't been at the same restaurant for lunch for one whole month. But when I eat dinner at home, I have always (almost) the same thing. I don't want to think about what to buy. Also I go to work (at least I'm trying to) at the same time taking the same path. For me is also important to keep my sleep schedule. By the way, have you heard about Steve Jobs's, Mark Zuckerberg's or Barack Obama's wardrobe? All of them wear the same clothes to cut off some decision so they have more time for more important ones.

I could go on with more and more examples. But why am I talking about it? Because sometimes I read Quora and I saw many times recommendation to do things differently. From taking different path to work to go to the bed at different time. Because it can you make you better. Well, it's good, it will definitely sharpen your focus and everything. But you will be exhausted. That's why my recommendation is to do it, but only with things you love the most.

In the end there is pattern everywhere. You cannot escape it. And it's so beautiful. If nature is beautiful with patterns, why our life wouldn't…

P.S.: I pick vacations randomly, few of my travels were very spontaneous. But… I flew to Hawaii with transit in San Francisco, year after that I went to SF. I flew to Dominican Republic with transit in New York, year after that I went to NYC. I went to Google I/O and I was excited about new phone but I got Chromebook Pixel. I went to NYC and wanted to buy Chromebook Pixel 2 but I left with Pixel phone. :-)

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1158141 2017-07-18T17:42:05Z 2017-07-19T18:09:45Z Mamboland: the best salsa festival

There is always some dance festival. No one is able to visit them all. You need to choose some… which is hard.

I soon realized dancing isn't about variations and I stopped attending workshops. Not entirely but now I attend only few of them. Because it doesn't make sense to go to the full room where no one has enough space without proper feedback. And then run to be closer to teacher to make video. And then fight at the door to quickly move to the different workshop and maybe also eat on the way.

Fortunately, it can be done differently.

Adolfo organized amazing Mamboland. It's done in a totally opposite way.

Instead of a lot of different workshops, there is for every level only one room (beginners, advanced and masters). You stay in that room and Adolfo takes care to do it meaningfully. There is also time to practice. Every room has it's own time for lunch which is also provided. Water is also available whole day. Video is made for you as well. It's just for few hundred of people.

Which means you don't care about anything, you just focus on dancing and learning. This style will definitely take you from your level to the next one.

I wish there were more festivals like this one. Mostly because it's hard to get there because of limit to a few hundred of people and I think a lot of people should visit this festival. I can't wait for the next year!

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1163088 2017-06-28T16:15:50Z 2017-06-29T13:19:33Z Open source sucks

Yes, you heard me. It sucks.

I like open source. I use open source. I write open sources. I contribute to open source. And I will continue to do that. Anyway, open source sucks. There are two types of open source. Let's say, kind of, back-end and front-end. I like, use and everything, back-end part. I hate that second one, front-end part.

There is one big problem with open source which will never be solved. Open source is missing desperately some goal. Idea. Design. Focus on users. Developers can specify and follow goal for some libraries. Sometimes also frameworks. But that's it. Developers are good to deal only with small pieces. Developers will never be able to put small pieces into big one which works well. And by well I mean well for users. It needs project managers, designers and many others.

That's why I like to use (Debian-based) Linux for servers but I don't have any Linux at my any computer anymore. I'm happy user of Chromebook. I used to use Mac at work. And I have Android in my pocket. All of them actually use Linux but only as back-end, front-end is very beautifully well working wrapper.

Now I'm forced to use Linux without any wrapper at work again. And not just Linux. Everything has to be open source, for example IDEs, e-mail server, calendar, everything. Which means that when I organize meeting and room is actually used, I will get no information. There is no easy way to see meetings in my phone. Not even in Thunderbird. It's a lot of pain.

Situation is same as years ago. It still does not work as should be. And never will be.

Open source is good only at lower-level. It needs some company as Google or Apple, for example, to combine those open sources into some awesome products for users. Raw open source sucks and shouldn't be forced to use.

You can argue that for example Android or Chromium is in fact open source. Sure, but it's done by Google, open-sourced as side-effect and without proprietary software to access Google services not the same.

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1158142 2017-06-18T08:55:21Z 2017-06-19T13:17:06Z Why do you dance?

Sometimes, I'm kind of sad when I look at dance floor. I'm curious, why do you dance actually? Personally, I dance because I cannot sit when I hear good music. Because now I have a lot of friends who dance and I want to hang out with them. Also because of dance itself, of course, it's fun and I like it. Actually, that's the most important part: because of fun.

I miss that fun on the dance floor.

But I see a lot of other stuff which worries me.

Very often I see men on the dance floor who don't care about other couples. You know, I thought I have problem with orientation or something because I always crossed way to some other couple. When I go to a salsa festival (= place full of people with passion for dance), it's fine… Guys, you are not alone on dance floor. Be careful where you are going and mostly to where you are sending your partner. Doing smaller steps also helps.

Another thing I see quite often is men coming to lady (this point is mostly for more sensual dances like bachata or kizomba) and holding her in a very close position immediately even if they see each other for the first time. It's not good. No one should ever do it and no lady should allow it! Treat the lady with respect. Make sure she enjoys it, pay attention to her response. Of course, this applies vice versa. I had several experiences that lady tried a lot to be in very close position and it was irritating.

I also see men who start dancing like crazy right away. It's not a work out. You should respond to music and music almost never starts like crazy. And even if the music starts like that, you should first get to know each other. Just one cross body lead will tell you a lot about abilities of lady. Even if you have danced together before, it's always good idea to start slowly. Eddie Torres says that in all classes (well, at least all I attended) and I think every teacher should be mentioning it frequently.

Eddie also says you should be present with your partner. I know, it can be hard, because maybe you wanted to dance with somebody else. Well, then you should probably say no. If you say yes, then act like that. Once at Eddie's class we had to wait until everybody would watch ladies eyes instead of hands, floor and other things around. It took a while!

Don't be just present but positively present. No one enjoy sad faces. For example this year in Ljubljana at the Magic festival by stage was a lot of great dancers, but almost all of them had a serious look. One friend expressed that brilliantly: dancing in that area felt like being at an interview. Not pleasant at all. Both of us much more enjoyed dancing with the less skilled dancers on the opposite side of the dance floor.

Which brings me to one important rule: do not correct your partner! If your partner wants to know that move, that's fine. Go somewhere aside where you won't block others. But do not correct your partner just because you think you are better. Actually I heard a lot of stories from my lady friends that a beginner wanted to correct them but the problem was his miserable lead. Correct and improve your leading. Do not tell, lead.

I could say much more (and very probably I will) but for now I will keep it short: guys, just be a gentleman. If you can't do that very well, then at least have some basic manners because you are not alone on the dance floor. Others will enjoy you more then.

And girls, don't hesitate to say no to bad guys. If you need help to say it, read this blog post. By the way, it's good to use heels protection. It doesn't hurt much then. :-)

Have fun!

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1158143 2017-06-12T07:41:08Z 2017-06-15T13:07:22Z Nexus 5x vs. Pixel

My old Nexus 5 was broken and I needed new one. It was just few weeks after Pixel was released so I had tough question: go for Nexus 5x with discount or go for Pixel?

There was really big pro for Nexus: the price. 8 vs. 22 thousand (CZK) is a big difference. On the other hand, I like to have latest Android. Mostly because Google, kind of, cares about security and privacy and all good new features are available only in latest versions. To buy older Nexus 5x means to deal with end of support sooner. Additionally, Google released few features only for Pixel. Of course I wanted that!

But I stayed reasonable and bought Nexus 5x. It was almost a year ago. One month ago I went on vacation to New York City and there I discovered that a lot of Nexus phones have some bug which means: you will not be able to turn it on again. All not synced data lost. Of course it had to happen abroad. No one there could fix that soon so I had to buy new one again.

I was surprised that it's hard to find something else than the iPhone. In NYC is everywhere only iPhone. Actually, I had only one option to stay with Google phones: to buy Pixel finally. It was like some kind of sign! :-)

I love this phone! It's smaller. Prettier. It has better glass. It feels more precise. The camera is much faster and also results looks better (which is weird because both have almost the same). It has more memory and a better processor. That new assistant is very cool, at least in NYC. Amazing!

But! But because of using metal and glass it's heavier and slippery. The difference is very small, anyway very notable. I could hold my Nexus and also Nexus 5x lightly on fingers even in vertical directions without problem. Now it's not possible. I cannot have it in my pocket because when I sit down, there is big chance it will slip off and I will lose it.

It's not good for such expensive phone. In the end, I'm kind of sad that my Nexus 5x didn't make it. Because Pixel is not so much better. It's just a little bit better with assistant I will not use in Prague and nice design which is not practical. Not worth that money. Hope next one will be again more like Nexus.

I want a next Google phone more practical and more affordable. I know, it is impossible, so at least I wish that. :-)

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1141581 2017-05-22T07:28:26Z 2017-05-22T07:28:30Z Zápisky z cest: Lublaň

Aneb další vtipná historka do sbírky.

Vše začalo na letišti. Letěl jsem domů ze salsa festivalu s Tomášem a Eugenem. Při čekání na letadlo jsme rozebírali českou salsa scénu a kdo jak tancuje on2. Vášnivě jsme debatovali i při nástupu do autobusu, přičemž si Eugen vzpomněl na jednu historku, kdy na jiném letišti nastupoval do autobusu, kde byli dva. Brána o pět metrů vedle měla nástup ve stejný čas, jen úplně jinam. Nebyl si jist a tak se chtěl zeptat, ale kamarádka ho zarazila, ať se neptá, jinak bude vypadat za trotla, který nikdy nikam neletěl. Podíval se na ní a zeptal se, že jestli by opravdu raději přistála úplně někde jinde. Bylo dobře, že se zeptal, jinak by opravdu přistáli někde jinde.

My měli úplně stejnou situaci a já po dosmání ujistil, že jsme ve správném autobusu. Zkontroloval jsem cedulku při nástupu. A tak jsme mohli dál debatovat o salse. Při nástupu do letadla si Tomáš vzpomněl, že zapomněl na letišti tašku. Už už ji chtěl nechat být, ale Eugen se postaral o to, aby ji našli a dovezli. Všichni jsme už seděli v letadle a kapitán se omlouval za zpoždění, ale musíme čekat na nějaké „flight papers“. Zajímalo by mne, co si mysleli lidi, když po patnácti minutách zpoždění přijde letuška předat Tomášovi tašku, po čemž už konečně startujeme. A samozřejmě, čekáme další čtvrthodinu na náhradní okno pro vzlet.

My rychle usínáme. Je ráno a my ještě nespali. Mne probudí svit slunce do očí, náklon a kapitánův proslov. Zaslechl jsem něco o standardní situaci a že se vracíme zpět do Lublaně. O návratu jsem neslyšel, ale prozradila mi to GPSka. „Bože, co zase Tomáš zapomněl na letišti?!“ jsem si říkal. Pak jsem si všiml divného zvuku turbíny, u které jsem seděl. Moc klidný jsem nebyl. Ale únava zvítězila a spal jsem dál.

Naštěstí jsme přistáli v pohodě. Zřejmě se jen jednalo o vcucnutí ptáka a bylo pro ně levnější se vrátit na vlastní letiště, než opravu pak řešit na cizím. Navíc jsme byli jen v jedné čtvrtině letu. Stejně nás ale návrat moc nenadchl. A měli jste vidět výraz Eugena, když se probudil a my mu řekli, že nejsme v Praze. Byl hodně vyděšen a ptal se, kam jsme probůh doletěli. :-))

Na letišti jsme měli spoustu dalšího času a tak jsme se podívali na ty „flight papers“. Byly to dva letáky na salsa festivaly a veganská čokoláda. Velice pravděpodobně bychom nebyli zpět, kdyby si tu tašku nezapomněl.

Za tři hodiny jsme nasedli do toho samého letadla. Na rychlo jsem raději odeslal zprávu, že jsem pár lidí rád poznal a usnul. Po probuzení jsme už byli normálně v Praze. Záznam našeho letu na Flightware.com.


Výlet to byl ale dobrý. Dobře jsem si zatancoval a moc se mi Lublaň líbila. Je to takové milé romantické klidné městečko. Projít se dá za tři hodinky i s hradem a je to fajn zastávka, když třeba pojedete kolem. :-)

Nejvíc mne překvapilo, že i v tom sněhu skoro všechny restaurace mají otevřené zahrádky. A ne jen pár stolečků, ale klidně pár desítek. A že tam opravdu lidi sedí! Ani kolo není těžké potkat. Na jedné straně sedí v zahrádce s přímotopem, uprostřed jede kolo a na druhé se někdo kouluje a staví sněhuláka. Mimochodem každodenní venkovní trhy od jídla až po oblečení samozřejmostí!

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1141079 2017-04-20T11:48:26Z 2017-04-20T12:59:15Z How I competed at Bachata Stars

Twice.

By mistake.


More than a year ago Alexej invited me to bachata competition called Bachata Stars. A competition which is open for everyone and the winner is going to the world championship. At that time I was dancing bachata only for a few months, so you can guess what my thoughts were: what would I be doing there? Instead of Bachata Stars I participated months before in some Jack & Jill competition. It was fun and I ended up at fourth place.

Jack & Jill is about individuals, not about couples, which means that you don't dance with the partner you want. Some people don't like that as one of my friends, Stela. One day at salsa party, she told me about some competition for couples at the first Bachata Magic festival (it was less than week before competition when she told me). We enjoyed dancing bachata together and I had a good mood that day so I replied positively. She was kind of surprised and asked me if I mean it. I said sure.

You should see my face when I realized for what I said yes! But I couldn't back off. Well, I could, but I didn't want to be seen as weak after such strong positive response. And anyway—in the Czech Republic is not so many good dancers. There was pretty good chance not be the last one which was my goal.

You should see my face when I came to that competition and I found out that I was the only one from the Czech Republic. And that other couples were dancing together for years. And that we even didn't have time to deal with outfits which were horrible comparing to others. And that we had to dance alone on stage with lights and cameras.

I wanted to run away!

Instead of running I was drinking. It was the only way I could go on stage after I saw how others dance.

I asked our teacher, Pavel, what we were doing there. He replied simply: drinking. I said I know and asked again. He said drinking because he would as well if he were us because they are better than him. Of course it was just joke, exaggeration. Anyway, so supportive!

Well. We did it. It was horrible. But no one said that. Everyone said it was brave and that it wasn't worse dance that night. It was our goal and I was happy. I said I tried that and I will not do it again…


…until one year later. :-)

It started a week before the celebration party in Brno. Another friend wrote me I should go with her to bachata party there. I said no. That there will be competition. I said I am not interested. That she wants to do it with me. I still wanted to stay at home, but she used women's magic: kind words how amazing dancer for her I am. She got me. Men are so simple!

Unfortunately, I won. Probably it looked very funny because I couldn't believe it and wanted to leave the stage as soon as possible. Anyway, they told me I won also entrance to Bachata Stars. I smiled and said no. In that moment came to me friend from Bratislava, Verča, and said she is going there. Just for fun I said then I will go as well and defeat her! She simply smiled and said that maybe we will be there together…

Her dance partner backed off and she had been already registered. She wanted to go with me instead. She also used dark magic and she had the same goal as I had: enjoy dancing and do it differently. I was in for the second time.

We had also less than a week to prepare, but at least this year we prepared properly. We practiced every day to know each other (you know, we didn't dance much before and if we did, it was salsa), prepare start and finish and so on. It was hard week, but I enjoyed it very much. I learned much. It was kind of private boot-camp.

Alexej asked us what country we represent. Verča said Czechoslovakia. I said no, we will represent the First Czechoslovak Republic (or simply První republika in Czech). Thanks to this joke we tried to find outfit similar to the Great Gatsby style.

Our dance was amazing. It wasn't enough to get to the second round but I won something personal. I did it better than any practice whole week before. And also I finally didn't forget for our one funny move which everyone liked! I saw the video and I'm not ashamed about it!

But that's it. I will not do it again…


…which statistically means expect me there. I prefer salsa, but I am at every bachata competition, Alexej noted once. :-))

Well, I asked judges for their opinion. I had a few specific questions, but I didn't ask them. I wanted to know what they say generally. I was expecting result I got, but anyway, I was kind of disappointed. All feedback was about we are not doing it as others. Dance wasn't enough open for the audience. It was too far in the back of the stage. From start to end it was improvisation. Because of our height difference we should do another moves. And so on.

You know, there was one couple, for example, and they had for every song prepared choreography. In those choreos they had also smile which was false. Like everything in that dance was artificial. Maybe they are excellent (they are, friends told me they danced with them and they are amazing) but it's horrible to look at it. It's not fun. It's boring.

I'm sad that this boring stuff is what I need to do to be able to win even small price.

I don't care about winning. I want just to enjoy dance and bring fun. So maybe you will see me again and I will again not win anything but I will try my best to do it nicely and mostly, differently. :-)

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1097601 2017-04-15T12:25:03Z 2017-04-15T21:09:56Z Zápisky z cest: Island

Já: „Zdravím!“
„Á, sused, zdravíme.“
(…)
„My tu sme na svadobnej ceste. A sú tu s nami aj títo svedkovia. A kde máš ty skupinu?“
„Já žádnou nemám.“
„To takto cestuješ sám normálne?“ ptají se, s údivem na tváři.
„Většinou jo. To je vtipný příběh: chtěl jsem malý levný výlet po Evropě, koupil letenky už dávno a až před pár dny zjistil, že to nebude levný výlet, ba přesně naopak. :-D“
„No preto ideme takhle vo väčšej partii aj so svedkami, aby to vyšlo lacnejšie. :-)“
​„​Vědět to dřív, taky bych to vyřešil podobně. Ale teď mne víc trápí, že mi ztratili kufr a v autě svítí kontrolka a není poznat, co to znamená.​ :-D“​
(​…)​

​Koukali na mne ještě s větším údivem. Nedokázali pochopit, proč jsem tak v pohodě s úsměvem na tváři. Asi to bude nadšením z krajiny. Island je moc hezký. Jednoduše bych to popsal jako Nový Zéland říznutý Skotskem a lehce Norskem.



Den první

(…)

Když jsem dorazil na ubytovnu, dostal jsem postel v pokoji pro čtyři a ve tři ráno jsem nechtíc budil krásné tři slečny. Kódové označení příběhu: krásky a špindíra. :-))

Každopádně, nevím proč se zavazadlu do zimy nechtělo. Je tu krásně příjemných 10 až 15°C. Svítí tu dlouho sluníčko a příjemně do toho fouká svěží vítr. Vzduch tu je opravdu super. Jen občas od oceánu je studený, ale ve svetru to stačí a spíš je mi v něm teplo. Snad to tak vydrží.

Líbí se mi tu taky klid (když nepočítám v Reykjaviku občasné přistávání letadla na lokální letiště hned vedle centra) a spousta prostoru, který je vyplněn zajímavě a často zelení. Asi to bude mít něco společného s tím, že celkově tu žije jen 300 tisíc lidí a z toho třetina v hlavním městě. Což bude mít taky za následek, proč jsem potkal především anglicky nebo i jinak mluvící lidé. Angličtina tu ale docela jede obecně. Spoustu věcí, které mi přijdou především pro místní, je v angličtině. Vsázel bych se, že stará paní, kterou jsem potkal v krámě, je místní, a mluvila s prodavačkou anglicky.

Ona tedy angličtina není od islandštiny moc vzdálená. Dokonce dřív to byly hodně podobné jazyky. Stará islandština byla podobnější staré angličtině než staré norštině, což mne překvapilo. Stará angličtina měla znaky, které islandština má dodnes. Škoda že to angličtině nezůstalo, aspoň by nebyl takový problém s kódováním v počítačích, protože by to Američané museli taky řešit od raných počátků počítačů. :-))

Informace mám z Vikingského muzea. Dozvěděl jsem se tam více zajímavých věci, jak vlastně ty severské země se různě, řekněme, potkávaly. Resp. jak v Norsku uměli dobře obchodovat, a když jim to nešlo, naučili se vydobít co nemohli koupit. A pak jak jejich „obchodování“ postupovalo až na jedno z posledních neobydlených míst na světe, na Island. Spoustu zajímavých informací a teď budu na seriál Vikingové koukat jinak. Spoustu věcí se v seriálu docela drží historie, to je hezké. Kdo seriál nezná, doporučuji. Jeden z mých oblíbených. :-)

Taky jsem viděl, co mne čeká. Dvakrát. Jednou v hrozném 360° promítání v místní budově divadla, která vypadá futuristicky jak obrovský ovládací panel z kosmické lodi. Podruhé jsem omrkl model celého ostrova v chrřzšsč, neboli anglicky Reykjavik City Hall. Islandština mi nejde. :-)) A asi nejsem tak pozitivní člověk, jak jsem si myslel. Při pohledu na ten obrovský model, nějakých 10 x 5 metrů, první, co mne napadlo, bylo „ten benzín bude drahej.“ Čeká mne tu dlouhých studených deset dní v autě kolem dokola. Aspoň v rádiu hrají dobré písničky. :-)

Co jsem tu však ještě neviděl, jsou peníze. Tvrdí se, že to tu je království karet a zatím jsem neměl potřebu si vybírat…



Den druhý

(…)

​Musím říct, že Island je pro mne druhým překvapením. Ono asi obecně to je druhé překvapení. Dřív jsem vždy dostal co jsem očekával, ale až s Ruskem a Islandem jsem mile překvapen. Na to jaké tu je často pochmurné​ počasí jsou lidi milí. Dokonce i turisti! Nepotkal jsem tu ještě protivného turistu (snad pokud nebudu počítat „a tam je jen vyhlídka? Nic speciálního? Tak tam nejdu.“). A že jich tu je mraky. Už se těším na odlehlé části ostrova, kde jich snad bude méně.

Stále ale nedokážu pochopit, že tu všichni mluví perfektně anglicky. Jak místní, tak turisti. A to i u lidí, kde tak normálně nebývá, jako třeba číňani. Taky nedokážu pochopit jejich technologický pokrok. Parkoviště se platí jedině kartou. Kartou lze koupit i vstup na záchod (vyzkoušeno). Do hor tu vyrazí i Tesla (koukal jsem na internetu na jejich dobíjecí síť a zatím jich je málo, ale do roku 2020 jich tu má být na 200 kolem ostrova!). U turistů jsem zaslechl, že si lze koupit kafe Apple hodinkami. Mimo město, kde široko daleko nic není, krom vodopádu!

Jinými slovy Island si přidávám na seznam zemí, kde by mi nevadilo žít. Jen si musím ověřit jaké to tu je v zimě. Jednou, až nebudu vědět roupama coby, si sem zajedu zalyžovat, jestli bych to tu zvládl i přes zimu.​

​Jen tu je ještě jeden problém – mají tu sice přibližně dvakrát větší platy než u nás, ale taky tu věci stojí třikrát, někdy i čtyřikrát, víc. Což se projevuje na mém stylu putování: ubytovávám se v těch nejlevnějších ubytovnách (resp. vždy v té jediné ubytovně v okolí, kde potřebuji přespat). Což má plus na seznamování se s lidmi, aneb jak jsem psal, že jsem dostal pokoj se slečnami. Ale také dost mínusů, jakože tu jsou na spoustu lidí jen dva záchody a navíc hned vedle jediného umyvadla. Takže není problém kadit, když si metr od vás někdo čistí zuby. A vice versa. Nebo psát tuto esej, když tu pár lidí kouká na televizi se spoustou videí koťátek.

Nevím co je horší, asi ta úchylka na koťátka. Jdu se taky dívat…

(…)



Den třetí

(…)

Popojel jsem na sever. Opravdu mne zdejší krajina baví. Spoustu krásných fjordů, hor, zeleně, ledovců, vulkánů, starých a ještě starších láv. Nebo taky vstupů do středu země. Aneb přespávám kousek od místa, které si Verne pro svůj román vybral jako vstup, sopka Snaeffelsjokull. Překrásný výhled jsem měl při západu slunce. No však posuďte sami v příloze!

Taky posílám jednu fotku z jeskyně. I když ona to není úplně jeskyně, jako spíš kaňon, jak tomu říkají. Stateční lezli až na konec k vodopádu. Bylo to dobře adrenalinové. Nahoru to šlo v pohodě, ale dolu bylo hodně těžké vymyslet, jak sejít!

(…)



Den čtvrtý

I <3 driving in Iceland!

P.S.: Na cesty typu F nesmím. Ale jsou tu i cesty, které se jim podobají a lze si užít i v obyčejném autě!

P.S.2: Mám spotřebu něco pod pět litrů (přesněji 4,5) na sto kilometrů. Zírám! Čekám, až jednoho dne zjistím, že Islandský litr není normální litr. Nebo Islandský kilometr není normální kilometr. Nebo prostě něco.

P.S.3: Cítím se nesvůj, když auto předemnou přejíždí z jednoho pruhu do druhého.

P.S.4: Taky se mi to stává. Ach ta kochání…

P.S. mělo být jedna, ale nechtělo se mi přečíslovávat: Mám tu skvělé počasí. Celý den svítí sluníčko, téměř ani mráček. Krásných 15°C.

P.S.6: Je tu skoro po celý dlouhý den zlatá hodinka. Ráj pro fotografy.

P.S.7: Vtipný příběh: šel jsem na vyhlídku nad druhé největší zdejší město a na mapě vidím, že lze jít dál. Tak jdu. Jdu přes hřbitov, což mne znejistí, ale dle mapy to sedí. Jdu dál a dál až dojdu ke skládce za hřbitovem, jak běžně bývají. No jako vyhlídka nic moc a ještě k tomu to nešlo projít dokola. Nevýhoda open source map, každý si může vložit, co chce. Taky každý to může opravit, ale vždyť to je vtipné. Ať se napálí další turisti! :-))

P.S.8: Báječný příběh: přijedu na „hotel“ a tam jestli jsem nepřiletěl (do půl kilometru tu je přistávací plocha), tak říkám že ne, že jsem přijel autem. Slečna upřesní zda jsem přiletěl na Island. Hlavou se mi honila otázka, jak jinak bych asi tak mohl přijet, lodí bych se plavil věčnost… ale odpovídám stručně ano. Na to odpověděla, že volali z letiště a že sem zkusí moje zavazadlo zaslat!

P.S.9: Jen to jsou trdla, měli tři dny aby mi to dovezli kousek, ale raději počkali aby mne honili na co nejvíc vzdáleném místě od Keflaviku.

P.S.ehm: Do tolika neumím počítat, tak to tu ukončím.



Den pátý

(…)

Spontánně jsem rychle zaklapl notebook a nečekal, až zase bude fungovat internet. :-) Poznal jsem totiž své spolubydlící a asi po deseti minutách se ptám, kam se tak chystají pozdě večer a že prý jak byla čistá obloha, je skvělá příležitost vidět polární záři. A prý že mají v minibuse místo a jestli nechci jet, že jedou k jedné pláži, kde by dle předpovědi mělo být nejlépe (= bez mraků). Tak jsem jel!

A prd viděl! Jedině jsem zjistil, že na severních plážích, kór v noci, je setsakramentská zima a statečný je ten, kdo dá jen prst do vody. Takže jsme viděli něco málo a jeli ne úplně nadšení v jednu ráno zpět. Když jsme už skoro byli u naší ubytovny, konečně se to spustilo! Není to nic extra, jak je možné vídat na různých fotkách, a neměl jsem stativ, ale přeci jen se mi jednu fotku podařilo vykouzlit. :-)

Jinak jsem si Island zamiloval. Cameron už spoustu let vytváří svůj digitální vesmír pro sérii Avatar, a přitom tady díky války tektonických desek (kéž by lidské války dělaly taky takové krásné divy) se tu vytvořilo spoustu různých míst, které vypadají jak z jiné planety. Když mi Hela (kamarádka, neplést s Heklou, místní sopkou) říkala, co doporučuje navštívit a ukazovala nějaké fotky, nedokázal jsem si představit, co najdu. Úplně něco jiného, bezvadného. Island rozhodně stojí za návštěvu a nevidí mne tu naposledy.

Podíval jsem se například na oblast se spoustou vulkánů. Prý to tu je od devadesátých let zase plné, takže se čeká, kdy to tu zase bouchne. Je zajímavé si projít místem, které srší spoustou barev a lítá z toho pára, přes kterou když jdete, je vám teplo. Videa jsou z pár pidi vulkánů, ale prošel jsem ještě víc zajímavá místa. Jak fakt cesta do středu země!

Mimochodem samozřejmě Češi se poznají. Mrholilo a před velkým vulkánem cedule, že cesta je kluzká a tak ať se chodí jen za sucha. Na kopci jsem se potkal já s dalšími dvěma lidmi z Česka. Až když ostatní viděli, že to jde vyšlapat, teprve pak začali chodit další národnosti. :-))

Nějaké další stručné poznatky:

  • Myslím, že je čistota přeceňována. Lze vydržet v jednom triku i několik dní a nikdo nic nepozná. Možná to bude mít co dočinění s tím, že tu teplou vodu neohřívají, ale těží. A ta setsakramentsky smrdí! Nezvykl jsem si na to ani po pěti dnech.
  • Existuje tu hmyz, který funguje i při teplotě blížící se nule. Doufám, že tu zůstane!
  • Všimli jste si někdy podobnosti vlajek severských zemí?
  • Už vím, kde se budu šatit na přípravu před cestou na Antakrtidu (ano, to mám taky v plánu :-)). 66° North se osvědčilo, doporučuji.
  • Silnice vypadají připraveny na sníh. Vysoké barevné patníky a hluboké příkopy. Ale stejně by mne zajímalo, jak ty silnice udržují…
  • Putování pěšky zdejší krajinou kolem člověka donutí přemýšlet o všem možném. Poznávám nejenom Island, ale taky sebe.
  • I tady vedou dřevěné domy. Viděl někdy někdo cihlový dům jinde, než v Evropě?
  • Jo a kufr jsem už našel na recepci. Chápu, proč to trvalo – podívali se do něj a popřeházeli mi věci. Každopádně vůbec nevím, co teď s tolika věcmi dělat. Docela jsem si zvykl cestovat nalehko. :-D



Den šestý

(…)

Mimochodem svět je malý. U velkých vodopádů (Dettifoss a Selfoss) jsem nabral stopařku, která jela do stejného města, Hǒfn. Přijela ze Zélandu a dělá tu průvodkyni po ledovcích, jen teď má pár dní pauzu. Na Zélandě dělala několik let a minul jsem ji – provázela přesně po těch vedle, na které jsem šel já. Ale zná průvodce, kterého jsem měl, a zítra jdu na výšlap po ledovcích od společnosti, ve které nyní dělá, a prý tam provází i jedna Češka, nějaká Kateřina. Ta bude koukat, až na ni z ničeho nic spustím česky. :-D

Hǒfn je tak nějak proslulé rybařinou a i dnes na tom stojí, takže je doporučováno si tu dát v dobré restauraci k večeři rybu. Jako hvězdu ode mne ta restaurace nedostane ani za místo hned v přístavu s výhledem na oceán, ale i tak to bylo celkově dobré jídlo. Začal jsem dobrou ovečkou jako předkrm, pokračoval skvělým humrem a zakončil nic moc créme brúleé. Moc totiž spěchali, že mne mezi chody ani nenechali vydechnout pořádně. Holt tu mají dlouhou čekací frontu a mne bylo řečeno, že budu čekat tak 3/4 hodiny. Zkusil jsem tedy na čekanou místní silnější pivo (jelikož nic lepšího jsem na lístku nenašel) s domněním, že to vyprchá. No, jelikož tu mají předpisy nula promile za volantem a večeře odsýpala moc rychle, určitě jsem porušil další zákon.

P.S.: Asi si na tu smradlavou vodu začínám zvykat. Po dvou hodinách dávající ozdravnou kúru v jejich 40°C smradlavém bazénku pozorující zamračený západ mi to už skoro nevadí.



Den sedmý

(…)

Nějaké info o ledovcích:

  • Zapomněl jsem včera napsat, že zdejší ledovce jsou příjemnější. Aspoň z pohledu pravidel a počtu turistů. Každopádně se mi víc líbil výlet na Novozélandské ledovce. Ale taky to může být jen tím, že oboje to byly půl denní výlety a na Zélandě nás dopravili helikoptérou do centra zajímavostí, kdežto tady jsme jeli autobusem a pěšky, takže na ledovcích jsme nebyli tak dlouho a prozkoumali jsme jen lehce začátek. Taky asi za to může, že zdejší ledovce jsou dost černé. To je od roku 2011 kvůli sopce. Popel… však ono se to jednou vyčistí a budou zase krásně modré. A pak určitě zase černé.
  • Víte proč jsou ledovce na povrchu bílé a uvnitř modré? To je kvůli kyslíku. Úplně přesně vědecky to je tak, že od okysličeného povrchu se odráží světlo a tak to vidíme bíle. Ale od neokysličeného ledovce (což se stane tíhou horní vrstvy ledu, vzduch se vytlačí) se tolik světlo neodráží. A ledovce mají nejmenší vlnovou délku a to je modrá. Resp. fialová, ale skutečně fialovou nemůžeme vidět. To čemu říkáme běžně fialová je jen odstín modré.
  • Vědci si dlouho lámali hlavu, jak to, že z tolika ledovců vznikne jen tak málo vody. A pak na to přišli – pod zeminou ledovec pokračuje a v ledovci na povrchu je spoustu děr a voda, která neodteče po povrchu, steče do nitra a odteče pod skrytým ledovcem.
  • Ledovce tají a všichni z toho šílí. To už víme. Ale prý není důvod šílet. Prý tání a znovu vyrobení (nebo jak to popsat) ledovců probíhá běžně, nekonečný cyklus. Jen ten cyklus je teď rychlejší, takže za dvacet let se podstatně zkrátil.
  • Už vím, jak vznikají ty lámající se ledovce, co se mi tak líbí. Když je kopec moc strmý, ledovce se pohybují rychleji. Jenže před sebou a kolem sebe mají překážky, a tak se tíhou vytvářejí takové ty ledové placky a kopce a tak. Které pak dál, níž, kde se většinou údolí rozevírá, zase vrací zpět do široké placaté plochy.
  • Vlastně to celé funguje jako voda, jen podstatně pomaleji. Takže ledovce netvarují svou tíhou hory kolem sebe, ale ženou se cestou, kudy to lze. Ale samozřejmě okolí poznamenají.
  • Každopádně na jednu věc tíha má. Prý svou tíhou tlačí ostrov dolů. Ale jak ledovce tajou, ostrov zase stoupá vzhůru, takže spoustu pobřeží, které teď vidíme, dřív nebylo. Ale to je dobře pozorovatelné až na škále tisíce let.
  • Jsou tu ledovce, kterým se říká Hollywoodské ledovce. Točilo se tu spoustu filmů. Pamatuji si jen poslední Nolanův Batman či Jurský park. Ale jmenovaných (a dobře známých) jich bylo více, jenže já a moje paměť na jména…
  • Poslední nudná informace: ledovcová vrstva dosahuje až jednoho kilometru.

(…)

A na závěr: moc se mi tu líbí jeden zákon. Říká, že kdokoliv může jít pěšky kudykoliv. Chtěl jsem obejít hezký trávník, aby se někdo nezlobil, že přes to lezu, a bylo mi řečeno, že tady platí takový zákon. A platí to opravdu na vše, není problém jít kamkoliv po ledovcích. Nikdo nemá právo říct, že tam nesmíte, i když to je národní park. Jediné co se musí respektovat je v národních parcích dávat pozor na rostlinky a, samozřejmě, soukromé prostory.



Den osmý

Dáme si minutku ticha. Málem jsem přejel ovečku… Což by teda nebyl úplně špatný nápad, přeci jen za celou dobu jsem tu měl pouze jedno teplé jídlo. Jinak žiji na chlebu, salámu, zelenině, ovoci a čokoládě. Někde se šetřit čas a peníze musí. :-)

Vtipná historka: na dnešním výšlapu ke mne přišly dvě slečny a jedna, že mne vyfotí. Že pořád akorát fotím krajinu a nemám vůbec fotku sebe. Navíc je to tak krásný výhled, tu musím mít! Zkusil jsem se s ní hádat, že jednu fotku jsem udělal už včera, ale byl jsem přehlasován. No a tak pak s těmi slečnami jdu a klábosím více méně zbytek cesty. A až na konci vlastně zjistíme, že jsme spolu poslední noc spali na stejném pokoji. Ta která mne fotila si dokonce ode mne půjčila nabíječku. Jenže jak přišly a šly hned spát a ráno zmizely ranním autobusem, neměl jsem šanci si povšimnout. To až když jsme diskutovali kde jsme byli poslední dny. :-D

Na stejném pokoji byl i jeden postarší Skot (velké S, nikoliv malé s) a když zjistil, odkud jsem, bylo těžké ho utnout. Strašně moc má rád Česko, dokonce se mu líbí architektura Hradce Králové, což jsem na něj nevěřícně koukal s otevřenou pusou. Zná spoustu českých filmů, které mi říkají velké kulové. A dokonce v jeho bundě měl dvě knihy a jedna česká, pro mne neznámá, ale chválil si ji.

To jsou příběhy, které prostě nevymyslíš. :-D



Den devátý

Jel jsem se podívat na ostrůvky, které se neustále tvarují, Vestmannaeyjar. Poslední ostrůvek se vynořil v roce 1963! Každopádně nechápu, proč tam lidi chtějí bydlet. Žije tam na téměř pět tisíc lidí. Například v roce 1973 se otevřel kráter a vypustil lávu, která zničila přes 400 domů a rozšířila ostrov o 2 km čtverečné. To jsou nápady si stavět tady domy!

Na ostrov je nejlepší jet trajektem, jezdí docela pravidelně a je to největší trajekt, na kterém jsem zatím byl. Má i spoustu kajut na přespání. Nevím, kdy se využívá, když cesta trvá půl hodiny a případně záložní cesta (pokud na používaný přístav najela bouře) dvě a půl. Měl jsem čas trochu internetit a narazil jsem na zajímavý článek, že se očekává kdy vybuchne Katla. :-) (Není to ta, o které jsem psal dřív, to zase byla Hatla. Očekávají se dva velké výbuchy.)

Samozřejmě, nedaleko od ní spím. Dnes jsem se byl podívat na jeden její ledovcový mohutný jazyk, který je dlouhý úctyhodných 14 km a i kdyby ledovec tál rychle, jak nyní taje, zmizel by úplně až někdy za 200 let. Si tady na těch výpravách připadám děsně prťavý. A zítra jdu na celodenní výlet kolem Katly. Takže jsem asi taky blázen. :-) Ale to by se člověk nemohl tady podívat nikam. Takže by pak všichni na Islandě byli blázni.

Při internetění jsem si všiml ještě jedné věci (je zajímavé, jak mi Twitter momentálně upřednostňuje obsah o Islandu :-)) a to vtipného obrázku (v příloze), jak se tady posílá pošta. Zkusím přeložit name: koňská farma s islandským/dánským párem a třemi dětmi a spoustu ovcemi! Pod tím mapka a dodatek, že žena pracuje v supermarketu. :-D Tak nějak jsem hledal farmu, na které jsem přespával včera.

A ač to může být nevěřícné, i na farmě, kde široko daleko není nic jiného (snad jen výhledy na ledovce, hory a oceán), i tam mají terminál. Takže stále jsem neviděl žádný peníz.

Přikládám sférickou fotku z ostrůvku, klikněte na fotku a chvíli počkejte, pak myšítkem otáčejte (bylo těžké se tam vyškrábat a udělat takovou fotku, děsně tam fičelo; patří to k nejvíc větrném místům na Islandě).



Den desátý

Předposlední den jsem zažil, co je skutečný Island. Vyrazil jsem na cestu necestu, kam se málokdo podívá. Tak málo lidí, že i v našem autobuse pro dvacet něco lidí, jsme byli čtyři. Včetně mne a průvodce/řidiče. Takový komorní výlet, což mi teda vyhovovalo. Snad jsem to nezkazil dalším dvěma turistům, což byl ve skutečnosti pár, oba z Polska, co se poprvé potkali na Islandě před sedmi lety na místě, kde jsme dneska byli. (Zatím stále) slečna má ráda Jacka Danielse Honey a tak se po cestě pil s ledem z ledovce, pro který jsme si po svých došli.

Neskutečné, jak z dálky vše vypadá tak malé a blízko! Ale ještě zajímavější je, čehož jsem si všiml až dnes, jelikož bylo teplo, přes dvacet stupňů. Že je krásně teplo a jak se přibližujete k ledovci, přibližně padesát metrů od něj začne teplota výrazně rychle klesat až téměř k nule.

Po druhé, možná po třetí, za své putování jsem narazil na vyšší stromy a průvodce nám říkal vtip, který se učí ve zdejších školách – co dělat, když se ztratíte v lese? Skákat. :-D Najít tu vyšší stromy je opravdu zázrak.

(…)




Den jedenáctý

NASA před pár dny zveřejnila fotku polární záře ze dne, kdy jsem viděl záři poprvé já, a z místa, od kterého jsem byl blízko, když jsem lovil polární záři naposledy, včera v noci. Sice jsem takovou krásnou spirálu neviděl a ani nemám takovou zkušenost udělat takovou krásnou fotku (ani potřebné vybavení), ale se stativem se mi přeci jen něco už povedlo. :-) Moje v příloze, od NASA na APOD.

Poslední den jsem se jel podívat hlavně na dvě místa. První na most mezi euroasií a severní amerikou. Žádný wow moment to není, když jednu chvíli stojím na jedné desce a po druhé na jiné. Asi to bude tím, že si stejně myslím, že to místo je jen takové symbolické pro turisty, nic speciálního. A pak v modré laguně, která je hned u letiště a prý je tak profláklá, že za to nestojí. Ale víte co? Já si to užil. Krásně jsem poslední hodiny strávil v bazénku s vodou až 40°C, pozorujíc západ a čekal na čas, kdy vyrazit na letiště vzdálené ani ne 30 kilometrů. Lepší čekání na let si nevybavuji. :-) A dokonce je to hodně luxusní bazének, se vší parádou. Za mne doporučuji!

Tak, moje putování je u konce, dovolím si malé shrnutí:

  • Plán byl najet téměř 2000 kilometrů. Najel jsem téměř 3000 a takových 200, spíš víc, po spíš necestách než cestách.
  • Jak jsem si říkal, že očekávám na západě více Zéland říznutý Norskem a trochu Skotskem, celkově mám pocit, že Island je vulkanický Zéland bez stromů s trochou Skotska a Norska, což se střídá a mixuje tak všelijak.
  • Každý si tu staví elektrárničku. Buď využijí potoka nebo větru, ale i slunce. Někteří jen pro sebe, jiní zase prodávají do oběhu. Proto (prý) elektřina patří k nejlevnějším věcem na Islandu.
  • Na severu (u jezera Mývatn) jsem potkal jednu dobrodružku z Kanady a když jsem ji ukazoval video z cesty (posílal jsem vám dřív), nebyla nadšená ani tak z cesty jako z hudby z rádia. Jela totiž opačně a stěžovala si, že na východě nic nehraje. Měla pravdu. Ale když se dá naladit FM957, jezdí se parádně!
  • V každém městě (my bychom řekli vesnice) jsou bazény a levné. Tedy možnost jak ušetřit: půjčit si větší auto a spát v autě. Za hubičku jednou za čas zajít do bazénů, kde se člověk umyje a zrelaxuje.
  • Buď stačí týden a na smradlavou vodu si zvyknete, nebo se vyplatí jet po směru hodinových ručiček, abyste si tu nejvíc smradlavou vodu (na západě a severu) užili na začátku a ke konci jeli voňaví(?) domů.

A jako posledně – kdo dočetl až sem, má u mne bludišťáka! :-))

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1121421 2017-03-27T21:01:47Z 2017-03-30T15:15:59Z Programmers should be social

As a computer programmer you complain about users and their stupidity not to be able to work with computers. As somebody else who needs to work with computers you complain about stupidity of computer programmers.

That's commonly known. What can we do about that?

Well, I will not tell you. It's very hard.


I fell in love with computers very long time ago and decided to be computer programmer. My parents wanted something different for me. Nobody in my neighborhood knew how important will computers be for us. Neither me. But I liked programming. I was kind of disappointed in high school because I couldn't get the education I wanted. That's why I decided to learn the theory on my own from the books and later also from the Internet. I turned all that theory into practice by writing a lot of code for a lot of my projects.

I didn't know anything else. My every day experience was only writing computer programs. I didn't care about school. I attended school only because I had to. I didn't prepare for tests when my average score was fine. I just wanted to graduate with any score. But I knew about programming a lot my peers didn't know. I even said at my high school graduation “you want to hear XY theory but it doesn't work in practice, in practice is better YZ because (…)”.

You can imagine that I was useless for anything else. Because of my epilepsy I didn't do any sport. My mom cared about everything, like clothes, food and so on. I like practice much more than theory but in my real life I was very unpractical. Such irony!

Anyway, because of all of that I could have been very good programmer. I had a big knowledge, lot of practice, I was able to write code very fast and with only few bugs. But I was miserable at solving user's problem.

You know, we (as computer programmers) are here mainly to solve people's needs. Computers should be helping people not the other way around. That's why Apple had first computer as we know them today. That's why Apple had first phone as we know today. I really recommend you to read book about Wozniak, iWoz. He's a very good engineer with human needs in mind. That's how it should be!

I realized that but I always needed to understand the problem very well so I could solve it in the best way I can. I have wanted to travel around the world since my childhood so naturally it was my first step to socialize with people. Soon after I started to explore a lot of activities. The most important of them is dancing. Dance changed my life and I will write another blog post about how it changed the way I see programming. For now you just need to know I had to leave my nights with computer in a dark room.

And not just the nights. I like traveling, dancing and since today I also manage a whisky club for friends! I even did lectures about technologies and programmers to non-programmers who need to work with them so they can understand them. Of course it means less time to learn computer stuffs. For now I still know a lot and I'm still fast. But computers evolve too fast and I'm afraid that in way I live now I won't be able to catch up with the new stuff as soon as ten years.

Why am I talking about all this? Well, because thanks to being in touch with a lot of different people I became a much better programmer. I better understand people's needs and how they see programmers and computers. How to made computer programs easily understandable for them. How to simply describe some technically complex stuff. And that's very important!

Question is: how to benefit from both sides?

Well, you can be exceptional and hard-core computer programmer and anyway do useful great stuff for people like Wozniak for example. Rest of us have to choose what they want to be. I started as computer programmer (no one would guess otherwise just by looking at me) and today nobody would say I am one. I like that change and I believe that diversity in team is best way to do awesome stuff.

You know, if you have team with all similar people, then that team can have big problems with some tasks and even with quality and everything. When team consists of people from different background and skills, that team can do anything very well. Everyone will use own expertise and together they will make great result. 

To wrap it up: you can do great product with team which has a lot of diversity. Don't be afraid to hire someone who is not rock-star programmer but has some interesting background and skill. And more importantly, be at least little bit social.

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1136370 2017-03-14T12:48:55Z 2017-03-14T15:54:51Z I hate feminism

Well, kind of. Title is little bit clickbait, sorry. :-)

You know, definition of feminism on Wikipedia is “(…) range of political movements, ideologies, and social movements that share a common goal: to define, establish, and achieve political, economic, personal, and social rights for women.”

I agree with equal rights for men and women. I have nothing against that. Actually I agree that everybody should have equal rights, not just men and women, for everybody.

But I think a lot of feminist activists are crazy people. It doesn't look like it's about definition of feminism but just craziness. I really hate when I hear “don't even think about helping me, I'm an independent woman”. I really don't understand why it should be problem when the ratio of women to men in some areas is less then 50 percent. I don't see any reason why women should do men's job and vice versa.

Don't take me wrong. I'm not saying you can't do that. I just don't see any reasonable reason to force it.

Next statement will be quite probably harsh for someone so take a deep breath: we are not equal. Everyone has a different purpose by nature. Only females can give birth and have the mother instinct to take the best care of the kids and males can protect that family. Also every culture has different benefits given by nature. For example white people are not equipped to be faster than Bolt. And so on.

Not that long time ago (and still in some places) when you were born into some society, you had to stay in that social class for your whole life. You had almost no chance to live another life. I want for everyone to have opportunity to do what they want. But I disagree to create those opportunities artificially. To do some law or movement forcing some ratios so that everyone has to do everything. It's not good for anybody.

We are different by nature. Let's not try to be same and use our differences to help each other instead.

By the way when a women wants to act as a men because of, well, feminism… for me she loses everything she had for me. She's not a lady anymore. A lot of women are sad that there are no gentlemen around. Well, why is it so?

I think that those cases are driven by women who haven't experienced anything good. They don't realize that the way they act is actually extreme and feels more like a revenge. Be a feminist but don't try to take revenge – you would be same. And as a reaction to your extreme requirements you could also be asked to even the ratios in all professions, let’s say the dustmen. I haven't seen any dustwomen in my whole life!

Don't exchange one extreme for another one.

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1132803 2017-03-07T05:54:13Z 2017-03-07T05:55:54Z Duolingo proved to be awesome

One of my friend is learning Spanish. She uses Duolingo and showed it to me few weeks ago. I want to learn Spanish so I gave it a try.

First experience was strange for me. I am used to different style of learning. Open book, swot up some chapter and do some test. By end of the book (aka year) do big test of everything to see that I actually know nothing. You know that, common experience at schools. I don't like this style at all but this is system which I was raised in. Deep inside me is written that being wrong equals failure.

And now there is Duolingo. There is no theory. No big list of words to memorize. No grammar. Nothing. You go directly to take tests and that's the way you learn. You are asked questions you can't know the answer to! Of course it means a lot of mistakes. I was so depressed about it! At least in first days of using that app. Since day one I have 22 day strike and I like it so much!

I don't know the grammar much but I am getting to be able to say something much faster than I would be in the old fashioned way. I can learn proper grammar later (if I will want to) and now just practice simple useful phrases so I can go visit South America and talk to people.

Duolingo is also great because it kind of force you to learn. If you are learning one week every day, you don't want to lose that strike and when strike is getting bigger and bigger, you are even more motivated. People are just competitive. We are so much competitive that I created club with my friend and we fight to have more experience points.

She has again more than me, time to learn! You should try it too. :-)

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1108873 2017-02-12T13:06:48Z 2017-03-05T11:23:31Z Oblíbené restaurace (v Praze)

Moje úchylka na skvělé jídlo začala poměrně nevinně. S přáteli jsme čas od času zašli do lepší restaurace, kde jsme nechali pro nás v té době velké peníze, a užili si něco, co si běžně nemůžeme těsně po škole dovolit. Jednou jsem měl dobrou náladu a chtěl jsem za své milé přátelé zaplatit. V kamarádovi se probudilo chlapské soupeření a nakonec zaplatil on. Tím se odstartovaly naše pravidelné návštěvy a střídání u placení.

Soupeření však neustalo. Předháněli jsme se kdo pozve do lepší restaurace. Po čase jsme se tak dostali na úroveň, kdy pro nás dřívější skvělé restaurace byly najednou na úrovni obyčejné hospody. Na úroveň, kdy už člověk za ty peníze chce opravdu něco skvělého. Problém byl – jak poznat, že to v té restauraci bude dobré a nebudu litovat?

Naštěstí jsem se dozvěděl o skvělém Grand Restaurant Festivalu, který probíhá každý únor. Možnosti si za „pouhých“ šest stovek ověřit celkovou spokojenost z restaurace. O festivalu jsem se dozvěděl teprve dva roky zpět a v ten rok si ho nestihl řádně užít. Což jsem napravil loni a letos. V dalších ročnících se mnou určitě mohou počítat!

Navštívil jsem spoustu různých restaurací a letos jsem hodně přemýšlel, co mi vlastně říká, že jsem si nějakou restauraci zamiloval. Proč mne například jedna z nejlépe hodnocených nepřijde tak skvělá jako jiná z konce TOP 100 žebříčku. Vlastně to nebylo vůbec složité přemýšlení…

Neumím hodnotit pouze jídlo. U těch TOP restaurací už ty velice jemné nuance v jídle, si myslím, ani nepoznám. Vždy zbožňuji, když kuchař přijde se zajímavým nápadem, například ke kachně dát pomerančovou omáčku, ke kotletě jablka v šafránu, crème brûlée s ananasem a spoustu dalších hrátek s jídlem. Ale to umí od určité úrovně všude.

Pro mne je důležitý celkový zážitek. Nemyslím tím pouze obsluhu, ale taky prostory a další drobnosti jako například přítomnost živé hudby. Určitě je taky hodně důležitá společnost. Naštěstí na kamarádky jsem obecně hodně náročný, takže problém se společností jsem nikdy neměl. :-)

Pozastavím se u těch prostor. Spoustu restaurací má neskutečně krásné prostory. Ale já si to tam neužiji tolik jako jinde. V poslední době mám hodně rád procházky starou Prahou až si říkám, jak by se mi líbilo ve Starém Městě bydlet. Kdyby tam nebylo tolik turistů. Minimálně se svým šatníkem bych tam zapadl, jak trefně několik kamarádek podotklo. Možná i proto mne tolik začala bavit historie, teď naposledy První republika. Což hodně ovlivňuje, které restaurace jsou mé nejoblíbenější.

Takže které restaurace to jsou?

Všechny mohou nabídnout famózní jídlo, skvělou obsluhu a perfektní romantické prostředí. Pořadí mám podle mých pocitů z návštěvy či návštěv. Je velice možné, že po čase pořadí upravím. I když Art Nouveau v prostorách Obecního domu, s živou hudbou a stolem u okna, kde je naprosté soukromí, se bude těžce překonávat.

Teď už jen i v Praze vyzkoušet restauraci s Michelinskou hvězdou. Máme tu tři: Alcron, La Degustation a nově Field. Z mého textu a popisu restaurací je jasné, že nejvíce bych si měl užít Alcron.

I když La Degustation patří k Ambiente a jakoukoliv restauraci od nich mohu doporučit. Jejich sněz co sníš degustace, ať už italské či masové, jsou boží. Další z dostupnějších mám rád La Gare, Mariott nebo La Casa Argentina.

A jaký typ restaurací máte rádi vy? Které konkrétně? :-)

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1121397 2017-02-06T18:08:50Z 2017-03-05T11:23:20Z První republika

Dostaly se ke mne dobré ohlasy na knihu První republika 1918–1938 a zaujala mne natolik, že jsem si ji koupil. A dobře jsem udělal!

Ve škole jsem si vybudoval averzi k předmětům, kde po mne chtěli znát zpaměti jména a data. Což znamená, že v literatuře a dějepise mám spoustu mezer. Pamatování takových věcí mi stále nejde. Naštěstí nyní, několik let po škole, nikdo po mne nechce takové věci pamatovat a tak si rád z těchto dvou oblastí přečtu zajímavé knihy. A dokonce mne to baví! Jako třeba právě kniha První republika.

Díky této knize jsem pochopil strašně důležitou věc. Narodil jsem se chvíli po tom, co se začalo internetu říkat internet, i když v našich končinách se o něm ještě moc nevědělo. A jako vášnivý programátor jsem viděl svět úplně jinak. Sice jsem ještě na chvíli zažil časy bez spojení a chytrých zařízení, ale moc si z toho nepamatuji. Mám tudíž obtíže si představit dobu před technologiemi a internetem. Když to hodně přeženu, abych vysvětlil, co myslím, moje představa byla, že před sto lety jsme byli ještě na stromech, v lepším případě v jeskyních.

Jenže ono to tak vůbec nebylo. Všechno bylo úplně stejné! Jen jsme neměli všichni v kapse instantní chat, který se snažím ignorovat a ne vždy se mi daří. A i přesto už tehdá byli Češi všude možně po světě a nebyl problém se domluvit. Doma jsme věděli dobře, co se děje v celém světě. Nebyl ani problém cestovat.

Pochopil jsem, jak funguje politika. Jak se vlastně tvoří takový národ. Že vlastně žádný systém není dokonalý a i opěvovaná První republika měla své problémy. A stejně tak, když mi pár lidí říkalo, že by byli rádi, kdyby se monarchie nerozpadla, ta měla ještě větší neudržitelné problémy. Pomohlo mi tak lépe pochopit dnešní politiku a Evropskou unii.

Kniha nabízí mnohem víc. Sečteno podtrženo, skvělá investice. Vše je moc pěkně zpracované, popsané a ukázky jako tehdejší noviny, první zákon a další jsou k nezaplacení se do té doby úplně ponořit a pochopit. Doporučuji!

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1113268 2017-01-22T12:30:37Z 2017-01-22T12:31:28Z Trust in recommendation systems

On the Internet is so many information which no one can consume it all. That's why almost every bigger page uses some type of recommendation system. To find what user likes and filter out undesirable content. For example look at Facebook—you would need at least half a day to read everything what just your friends shares. Google does that as well with Google Play Music, YouTube or even maps or search engine! Last one is actually called personalized search. Also Twitter for some time plays with „best Tweets“ or „in case you missed it“ which totally changes your timeline. Not even mentioning e-shops like Amazon or ad platforms.

Trend is clear. We all are just bunch of numbers in different databases and when we came to some web page, it will do some crazy math behind and show content which we probably want. Question is—can we trust in those numbers representing us?

I don't know.

I currently work on one recommendation system at Seznam.cz and I also build my own „general Internet reader which will sort automatically content by my preferences“. I'm saying that only to mention that I know little bit about those systems and it somehow shapes my point of view about trust.

And my point of view is: I don't trust them.

I'm little bit scared what some pages can do with those system. They can basically change our thinking. They can keep us in some kind of social bubble. I know it's the worst scenario but there are also everyday scenarios like when I mark I don't like something and something is similar to it, there is chance I will not see it! Or worst I will not able to easily find it.

And that's why I block 3rd-party cookies. I block not ads but everything what can track me. I don't follow anything at Facebook. I don't use YouTube recommendation. I don't care about Twitter's best Tweets for me. Actually I moved Twitter feed to my app. I don't dislike songs at Google Music. I am careful about clicking to anything which could fire some kind of signal about me, some kind of number to equations which will try to do the best to recommend me something else.

The most craziest thing about that is probably that I do that also with systems I'm programming. At work I don't use it at all and at home I know exact meaning of all signals so I am very caution about what I'm clicking at.

Actually my little project helps me to understand this new era and see all problems about it. It's very hard to do it well and I think it's similar to security. When security is messed up, users are hurt. Same applies to recommendation systems. But there is bigger problem—everyone is trying best to make the best possible security but the best recommendation system does not mean better revenue. And that's probably why generally I don't trust them and try to avoid them.

There are only two systems I trust now. Google personalized search because I never had problem with it (yet) and my own reader because I know every bit of it.

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1109198 2017-01-08T14:24:34Z 2017-03-05T11:23:07Z Čas je neúprosný

V dnešní době se neustále za něčím honíme. Máme neomezené možnosti a snažíme se tak dosáhnout maxima. Jediné, co nás svazuje, je čas. A moc dobře si to uvědomujeme. Mnohem více než kdykoliv předtím cítíme, jak nic není překážka, dokud nepřijde na čas.

Bylo jen otázkou času :-) kdy si položíme otázku a začneme přemýšlet o tom, zda jde čas překonat. Podmanit si ho. Žijící generace s takovými sny a nápady vyrůstaly, ale není tomu tak dávno, kdy se poprvé objevily první teorie. Pojem časoprostor, kde je čas jako čtvrtá dimenze, na světlo přinesl Einsteinův učitel v roce 1908. Jen chvíli před tím v roce 1895 vznikl první román s tématikou cestování časem, The Time Machine.

Od té doby jsme čím dál více masírováni různými příběhy o podmanění si času. Možnost měnit minulost, opravit chyby, a několik způsobů jak se vypořádat s paradoxy s tím spojené. Zrychlovat nudné pasáže života. Zpomalovat ty dobré. Opakovat je. Skákat mezi časovými obdobími. Vidět budoucnost a moct ji změnit. Nebo využít znalosti, které ještě nemám, ale budu mít.

Je toho tolik a všude, že je těžké přijít s něčím novým. A o tom je nový (rozepsáno po premiéře, publikace se lehce zpozdila) film Arrival. Svěžím neokoukaným klidným stylem servíruje zamyšlení směrem k našemu úhlavnímu nepříteli. Skvěle s tématem pracuje a proto tak dobře funguje. Rád se na něj podívám znovu. Raději než jen na hrdinské sny v případě Marvelu, DC a dalších.

Je možné, že se brzy dočkáme průlomu a přestaneme jen snít, kdo ví. Až sám čas ukáže. Teď však věnujme raději energii nemít potřebu naše skutky měnit.

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1117183 2017-01-01T11:41:18Z 2017-01-01T12:07:01Z Rule of Three

I like the number three probably a lot. I'm not sure why. Probably because when someone asked me for the first time, it was my first answer. Like a lot of people uses date of birth. But I not just like it, I also use it a lot.

  1. For example as programmer when I do something for the third time I go write script to do that job for me.
  2. Or when I read or watch something I take at least three most important notes which will remind me that book or lecture later.
  3. Also every year I have three major goals to be sure I'm always moving forward.

It's really magic number to me. It helped me a lot. It saves my time, helps me to not forget and pushes me forward. Feel free to use it or be inspired by it and have magical 2017!

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1098329 2016-12-19T22:10:45Z 2017-03-05T11:26:52Z Vše stárne, včetně vědomostí

Chci si napsat malou aplikaci pro Android a jsem na rozcestí – Java nebo React Native? Volba byla na začátku jasná. Java, jak je u Androidí komunity zvykem od začátku. Přes všechna utrpení jsem si připravil prostředí a začal pracovat. Ale rychle jsem narazil. Neznám Javu a neznám Androidí API. Začal jsem tedy patlat dohromady všechno možné dle různých návodů na internetu, abych měl co potřebuji co nejdříve. Na konci dne jsem neměl vůbec nic a naopak spoustu otázek, jak udělám elementární věci jednodušeji, než jak jsem našel.

A pak přišla otázka: chci se to vůbec učit? Rád se učím nové věci. Rád zjišťuji, jak fungují jiné věci, jak fungují jinak. Jenže v tomto případě to není o tom jinak. Je to spíš další spousta znalostí, které za pár let budou k ničemu, a moc mne neposunou.

Vlastně jeden z důvodů, proč jsem na začátku vyřadil z možností React Native. React je tu chvíli, ze světa JavaScriptu, kde se celý ekosystém lehce promění během chvilky. Kdo si ještě vzpomene na Closure Library například? React však umím a docílím toho, co potřebuji, dnes, nikoliv za několik měsíců. Bez nutnosti muset se učit něco, co mi sebere spoustu času a za rok bude stejně k ničemu.

Takže si nakonec píšu aplikaci v React Native. Nikoliv protože chci zkoušet nejposlednější výstřelky. Ale protože nemá smysl se učit něco, co tu s námi dlouho nebude. V mém případě to bohužel prohrála „Androidí Java“.

O tomto tématu se píše i v blogpostu „Reflections of an "Old" Programmer“, který proletěl sociální sítěmi pár měsíců zpět. I vám doporučuji se vždy zamyslet, čemu věnujete čas. Existuje mnohem víc technologií, než stojí za to se naučit. Což jsem demonstroval na jednom mém paradoxním příběhu. :-)

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1097600 2016-12-14T16:09:36Z 2017-03-05T11:22:46Z Zápisky z cest: Rusko

Každého druhého srpna v Moskvě slaví tzv. VDV den. Je to svátek výsadkové armády a slaví ho od samého rána. To je poznat především večer, kdy už raději nikdo kromě opilých oslavenců není venku. Přeci jen plavání či souboje ve fontánce nebo rozbíjení vypitých lahví o hlavu (a taky vše dohromady) není pro každého.

Aneb jaký lepší den si zvolit pro přílet do Moskvy!

Zhenya, naše kamarádka a tak trochu průvodkyně na domácí půdě, nás vzala do Gorky Central Parku právě za těmi modrobílými pruhovanými kluky. Pro jistotu jeden z nás si dal tričko naruby a obráceně, aby náhodou fakáč moc neprovokoval, a tak nás žádná adrenalinová akce nepotkala. Vlastně jediná akce byla pěkně nudná – cesta k tomu parku.

V Rusku mají úplně jiná měřítka. V Praze si děláme srandu, že Brno je zahraniční politika. Tam taková vzdálenost je úplně normální. Nedivil bych se, kdyby používali běžně oznámení typu „vyrážím k tobě na návštěvu, připrav za tři dny večeři“. A nejen to. I baráky mají děsně obrovské. Do dveří bych se často vešel na výšku dvakrát. Jsou od sebe hodně daleko, mezi ně nemají problém mít ve městě čtyřproudou ulici. V jednom směru. Vlaky a metra jsou taky obrovské. Tak obrovské, že chodby jsou ucpané, ale vagóny poloprázdné.

Asi to bude tím, že jakmile jedno metro odjede, přijede hned další. Tím se odbaví spoustu lidí, víc, než stihne projít turnikety. Aspoň budete mít čas se pokochat výzdobou. Každá stanice je jiná a něčím úchvatná! Na Stockholm to (asi) nemá, ale pořád je to nejlepší, které jsem zažil.

Všichni jsou na ta měřítka zvyklí. Všude mají internet a jednoduše vyřizují vše možné během cesty. Po pár dnech jsme si na to taky zvykli a stejná cesta nám přišla poloviční. Možná pomohlo, že jsme začali vzdálenosti počítat na počet potřebných lahví vodky na cestu. 8-)

Zároveň je Moskva plná kontrastů. Na jedné straně parádní výzdoba, krásné parky, budovy atd. na straně druhé temné neudržované uličky, kde jsem si až vyčítal, proč jsem musel jít tou nejkratší cestou. Lehký strach ze mne opadl, když jsem mezi tím bordelem potkal procházet pár. Muž v luxusním obleku a žena ve slavnostních šatech.

Pokud chcete vidět nějaký další kontrast, který s Ruskem nemá nic společného, může posloužit třeba Moscow City.

Aby toho nebylo málo, mají v Moskvě takovou úchylku – vše se dá najít fungující 24/7. Například jsme potřebovali dojít na poštu a vyřídit dokumenty ohledně turistické návštěvy. Na poště jsme byli od jedenácti do dvou. Ráno. Ve dvě jsme ještě došli do copy centra udělat pár kopií. Po únavném vyřizování si došli ve tři ráno na Červené náměstí dát tříchodové menu do luxusní restaurace. To je velký rozdíl oproti návštěvy Španělska, kde mi ve tři odpoledne(!) nedají najíst.

U jídla ještě chvíli zůstanu. Zhenya nás vzala do takového bufetu. Budka na parkovišti, do které bych nikdy sám nevlezl. Vlastně bych ani nepoznal, že se tam dá najíst. A přitom to bylo skvělé! Prý to je bufet Kavkazského typu. Měli jsme spoustu různého jídla a najedli jsme se k prasknutí. V přepočtu asi za dvě stovky na naše koruny za jednoho.

Jelikož je pro nás Rusko levné, jedli jsme trochu víc. Před a po bufetu jsme navštívili tržiště. Pak prozkoumávali kouty Moskvy a stavili se v nějaké kavárně. Zhenya nám chtěla ukázat, že ať zajdeme do jakékoliv kavárny, dostaneme skvělé kafe a dezerty. A měla pravdu. Později jsme procházeli kolem další, ale za jeden den jsme toho už měli dost. Jen jsme si přáli, abychom ještě měli hlad.

Takové malé upozornění: Rusko je levné co se týče lokální výroby. Není problém mít za stejnou cenu luxusní jídlo a jeden drink aneb za jeden drink jsem jednou dal v přepočtu téměř tisíc korun.

I přes všechno to dobré jídlo je hra „najdi ošklivou holku“ děsně náročná. Všechny jsou jednoduše neskutečně krásné. Nechápu, jak si dokážou udržet své postavy. Každopádně je radost kochat se a kór, když se tam jede tancovat. Všechny umí taky bezvadně tancovat. Když se v Rusku do něčeho pustí, udělají to pořádně. Stylem výuky se máme od nich co učit.

Nejvíc ale na těch ženách oceňuji jejich ženskost. Neskutečně mne irituje, jak v Americe podržet ženě dveře je skoro brané jako sexuální harašení. U nás je to lepší, ale stále by se mi líbilo tu mít víc dam a gentlemanů. Asi jako v tom Rusku. Nebo co znám i lidi z Ukrajiny či Rumunska, tak i jako tam.

Lidi obecně jsou v Rusku milí. Před návštěvou jsem měl na Rusko obecně negativní názor. Po návštěvě ho mám pozitivní. Jsou to lidi jako všude jinde. Holt politika není nejlepší, ale zrovna my asi nemáme moc co vyčítat. Navíc interně jim to tam funguje, co jsem se tak ptal, dobře a jsou spíš spokojeni než nespokojeni. Tedy jsou více spokojeni než my, jak mi to pocitově přijde.

Možná by všichni měli více cestovat a zjistit, že všude jsme jen lidi. Především politici by měli víc cestovat. Já už se těším, až tam pojedu na návštěvu příští rok znovu!

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1110805 2016-12-05T07:54:56Z 2017-03-05T11:22:40Z How to merge git repositories into one keeping history

We had a lot of git repositories and sometimes we had to implement some new feature across more of them and keep in sync. Which is hard and means we actually need only one repository for our project. Well, Google has everything, like everything, in one huge repository, so why would you need separate git for every microservice, right?

Decision was made—merge it but with history. No merge without history. You know, it's pretty easy to split one big repository into more repositories. Other way around is much harder with challenges on the way. That's why I want to give you this help if you are facing same step.

Let's go! First of all you need to know some theory. Best way how to merge repositories is to prepare them in state that there will be no conflict. Let's say you have repositories A, B and C and want them to merge into X. Think about how you want them merge into X. Probably best option is to have in final solution repository X with directories A, B and C containing original repositories in new merged one. By now you probably get that idea—first step is to move all files into directories and then merge them.

You can do it simply with git mv but you will lose history. Actually you will not lose it, still you can blame files and see history with git log --follow. And that's why I don't like this solution. There is better one which will move all files into new directory and rewrite whole history as it would be for the whole time like that:

git filter-branch --index-filter \
    'git ls-files -s | sed "s-\t\"*-&FOLDER/-" |
    GIT_INDEX_FILE=$GIT_INDEX_FILE.new \
    git update-index --index-info &&
    mv "$GIT_INDEX_FILE.new" "$GIT_INDEX_FILE"
    ' --tag-name-filter cat -f -- --all

Important: watch end of second line, you have to change FOLDER for your name of directory.

When you do it with all your current repositories we can move on to merge it. It's kind of easy part. Add remote and pull it. Just repeat following for all your repositories:

git remote add src_repo_name src_repo_filepath
git pull src_repo_name
git remote rm src_repo_name

Important: src_repo_filepath is meant as just local path. I don't recommend to push those changes to origin. For historical purposes or if something goes wrong, it's good to have old repositories untached.

And now you have your new shiny merged repository, nice!

Yes, but… but what about other branches? You can do similar move for all branches as for master branches. There could be just two use cases when it's not enough or too complicated. For example two branches from two repositories I actually wanted as one branch in final one. I didn't want to do mistake with some cross-git merging (which can be done very easily) so I used different technique: make patches of affected commits and apply them in order as I need.

git format-patch -X HASH

Call this in original repository and branch. HASH is hash of latest commit and X means for how many commits you want to do patches. Then you will see patch files which you can apply. You can also modify and merge more commits into one.

git apply xxx.patch
git commit -m "..." --author ""

Second use case for this solution is when someone has local branch. You can “easily” merge public branches because you changed hashes and it matches but some colleague can have local branch and he will need to merge it as well. He can use this technique for that, just before making patches he needs to move all into same directory (all commits). For those purposes he doesn't have to run first slow command keeping history but faster one:

git subtree add --prefix=FOLDER

And that's it! Hope you will successfully merge it without problems.


Note: this is my first post in English. Sorry for those who prefer Czech. Don't worry I will still publish also some Czech posts. It will depend on how many people I will want to share it with. :-)

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1108384 2016-11-26T11:26:53Z 2017-03-05T11:22:33Z Workshopy na festivalech: jít či nejít?

Letos jsem chtěl vycestovat na jeden taneční salsa festival. Vybral jsem si Beach Splash v Šibeniku. Festival po celý týden s tancováním přes celé dny i noci u pláže a bazénků se spoustou šikovných tanečnic (a tanečníků). Lehce mi změnil život a tak pro mne zůstane speciální. Tam jsem totiž konečně začal tancovat salsu on2 aka mambo, procvičil spoustu variací a především se rozhodl jet na další festival.

Do Rostova. V Šibeniku jsem poznal několik šikovných holek z Ruska a když mi Marián říkal, jak tam jsou všechny takové a nemají s kým tancovat, rozhodnutí bylo jasné. Přidal jsem se k mužské posile z Česka. Nepopsatelně skvěle jsem si tam zatancoval a bylo mi smutno, že nebude dlouho možnost si zase takhle zatancovat. K tomu jsem si udělal několik dalších kamarádek.

A všechny měly v plánu cestu na El Sol ve Varšavě. Samozřejmě jsem nemohl chybět. Ale abych nemusel čekat celé tři měsíce, skočil jsem si do Varšavy ještě jednou na jiný festival. A také jsem nemohl chybět na našem domácím kongresu!

Jinými slovy jsem salse úplně propadl a už mám na příští rok v plánu navštívit osm festivalů! Potřeboval jsem však vymyslet, co se spánkem. Ono totiž není úplně zvladatelné jít přes den na workshopy a pak večer být do nějakých pěti až sedmi rána na parketě.

Vyzkoušel jsem si obě varianty a mluvil o tom s více lidmi a došel k závěru, že workshopy nejsou potřeba. Chybí jim totiž jedna důležitá věc: feedback. Možná to okoukám a udělám tak nějak dobře, ale těžko si sám opravím nějaký detail. Kdy často právě detaily udělají celý trik!

Lepší model je navštěvovat oblíbené učitele na běžné hodiny a festivaly naopak brát jako možnost naučené věci vytancovat se všemi těmi úžasnými tanečnicemi (či tanečníky) ze všech koutů světa. Na našich hodinách mamba nás Marián učí samé krásné věci, jenže na běžných tanečních akcích není tolik možností se vytancovat. Je rozdíl a hodně znát, jestli se něco zkouší jednou či dvakrát týdně chvilku večer vs. týden celé dny i noci. Navíc je potřeba zkoušet s více partnery – každá partnerka reaguje jinak a co funguje u jedné, nemusí fungovat u druhé.

Proto u mne od teď uvidíte především party passy a výlety za skvělými učiteli. Ale jako vždy, ani tady není vše černobílé. Zažil jsem i workshopy s ideálním počtem lidí, který mi dal hodně, a zároveň je možné učit i jinak, jako například má v popisu Mamboland, kam se moc těším. :-)

Viva la salsa!

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1102711 2016-11-21T09:00:50Z 2017-03-05T11:28:09Z O čem je párové programování?

Když se řekne párování, někteří vidí dva lidi ztrácet čas u jednoho počítače, když by mohl každý dělat něco jiného. Jiní zase vidí dva lidi, kteří daný úkol zvládnou za polovinu času. Pravda může být v obou případech, ale oba případy jsou velmi vzácné. Častokrát je to někde mezi a pravá podstata párování leží jinde, než ve snaze mít úkol hotov rychleji.

Párování je především o investici do budoucna. O investici do kódu, lidí a týmu celkově.

Většinou všichni začnou řešit především, jak párování pomůže kódu, aniž si jsou plně vědomi dalších výhod. I já tak kdysi začal. A jak tedy pomůže kódu? Především tak, že ho vidí dva lidi po celou dobu vývoje. Tím se odstraní problém code review, kdy se při revizi už programátor kouká na výsledek a ne na průběžný tok myšlenek. Programátor může opomenout některý edge case, který bude při review o sto řádcích ještě více zahrabán, ale při programování to druhého hned trkne do očí.

Během párování jsou totiž dva. Jeden, který píše, a druhý, který diktuje aka driver. Běžný muž nezvládne dvě činnosti naráz :-) a tak se může plně věnovat psaní anebo přemýšlení nad všemi dopady okolo. Jinými slovy během psaní algoritmu těžko budete přemýšlet jaké to bude mít následky pro současný či dokonce budoucí kód. Častokrát dostanu nápad, zamyslím se, napíšu kód, pak se na výsledek podívám a zjistím, že jsem si neuvědomil jeden podstatný detail a musím lehce poupravit. V tom lepším případě, v horším až o pár dnů později po review, kde musím upravit mnohem víc věcí, které jsem na tom postavil. A na takové momenty tu je driver – mám instantní feedback na to, co dělám.

Dalo by se říct, že párování je velmi poctivé review. Ano, ale tím to zdaleka nekončí. Mnohem zajímavější je investice do lidí. Jeden z nejčastějších modelů párování je jeden zkušený a jeden méně zkušený programátor. Nemusí to znamenat nutně pouze junior a senior, i junior může mít roli toho zkušenějšího. Jde vždy o konkrétní dovednosti pro dokončení konkrétního úkolu, například programovací jazyk, framework, databáze, část aplikace, … A v této dvojici ten zkušenější v dané oblasti předává znalosti tomu druhému.

V takovém spojení samozřejmě úkol nebude hotov rychleji. Zkušenější programátor by to zvládl sám rychleji. Jenže ten druhý by sbíral zkušenosti sám mnohem déle. Tím je snad očividné, že z pohledu týmu se jedná o jasnou výhodu, investici. Navíc investice není ani tak velká – stejně by se dělalo code review. Při sečtení času psaní kódu, review a případné úpravy vs. párování nebude nijak velký rozdíl. Dokonce párování pomáhá i tomu zkušenějšímu. Programátoři nutně potřebují trénovat (sebe)prezentaci, protože spoustu skvělých lidí selhává při sdílení super nápadů či technologií. Plus nikdo ještě nesežral Šalamounovo hovno, nikdo neví vše a správně. Každý může mít malý nápad, který úplně změní pohled na věc.

Sám nespočítám všechny případy, kdy jsem po dlouhé době zjistil, jak se věci vlastně skutečně mají. Například dlouhou dobu jsem měl o některých technologiích mylné představy a přistupoval k nim za špatný konec. Všechno nakonec sice fungovalo a review prošlo. Kdybych však pároval a řekl moje myšlenky někomu nahlas, opravil by mne mnohem dřív a mohl jsem si ušetřit v některých případech spoustu času.

I z toho důvodu je někdy velmi výhodná kombinace senior a senior. Například jsme v práci měli úkol a byli jsme dva s lehce různými názory, jak to udělat. Vyžádal jsem si párování a tím se vše vyřešilo. Než se dlouze dohadovat, rovnou sednout a diskutovat při každém kroku. Doiterovali jsme do nějakého řešení uprostřed a i když tam budeme po odstupu času ještě ladit nějaké detaily, výsledek je mnohem lepší než kdyby dělal kdokoliv z nás sám.

Abych to shrnul, párování je investice. Díky párování se mnohem rychleji zaučí nováčci v týmu. Rychleji celý tým nasbírá spoustu potřebného know-how v týmu. Corové věci budou mnohem vyšší kvality. Nebude potřeba review, párování je totiž nejkvalitnější review. Rychleji lze vyřešit problém – kolikrát jste se už zasekli u řešení (nejen) bugu a potřebovali pomoc? Naučíte se různé postupy, tooly a zkratky, na které byste jinak nenarazili. Naučíte se prezentovat a učit. Samé pozitivní věci!

P.S.: Pokud nejste po půl dne párování naprosto vyřízení, děláte to blbě. Párovat nelze celý den, párujte klidně složité úkoly půl dne a pak sami odpočívejte u jednoduchých až primitivních úkolů.

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1092712 2016-11-06T16:48:02Z 2017-03-05T11:28:04Z Monolit nebo microservices? Ani jedno, services!

Velké kusy jsou zlo, ať žijí co nejmenší kousky!

To je s čím se často setkávám. Mám však jiný názor: praktičnost je mnohem důležitější než cokoliv jiného. Pokud budu mít úplně vše v jednom a bude problém takovou obří věc nasadit – je to špatně. Pokud budu mít spoustu malých krabiček, které budou různě mezi sebou komunikovat, sahat si na stejnou databázi bez plné automatizace včetně monitoringu – je to taky špatně.

Jakoby by existoval buď jen obrovský neohrabaný monolit nebo spoustu malých microservices. To ale není pravda. Existuje taky celá škála mezi těmito pojmy.

Spousta lidí utíká před monolitem, protože je tak nějak obecně známé, že mít aplikaci jako monolit je špatné. A sexy slovo je microservices a vrhají se po něm, aniž by vlastně věděli proč a přinášelo to nějaký dobrý užitek. Nepochopte mne špatně, nejsem proti microservices. Jen mají velmi málo opravdových využití a pokud mají, je potřeba jim velmi dobře rozumět a být na ně připraven. To samé platí pro monolit.

Drtivá většina naopak potřebuje něco uprostřed, říkejme tomu services. Něco, co logicky patří k sobě. Do takového logického celku může patřit databáze, cron joby, API, webovka a cokoliv dalšího, co utváří službu. A všechny tyto části mít v jednom repozitáři.

Z toho plyne spoustu výhod:

  • Jednu změnu lze provést v jednom commitu.
  • Snadněji se bude testovat, že je celek funkční.
  • Vždy vím, co je s čím kompatibilní – to co bylo dohromady v jednom commitu.
  • Nejsou tak problémy se závislostmi.
  • Deployment je pak mnohem přímočarejší a v případě nouze i rollback.

Pokud se služba rozbije na microservices, výše zmíněné výhody budou tu tam. Jakmile začnou dvě microservices komunikovat se stejnou databází, musí být někde specifikován model a pomocné funkce k němu. Jenže kde? Velice pravděpodobně v nějaké extra knihovně a bude se muset řešit závislost. Tím začne boj o to, co s čím je vlastně jak kompatibilní, z čehož vyplývá i pořadí nasazování. Testování napříč celou službou začne být náročné až téměř nemožné a bude vznikat spoustu falst-positiv či false-negativ, záleží na stylu testů. O jedné logické změně přes víc repositářů ani nemluvě.

Někteří si mohou všimnout, že co popisuji nejsou ve skutečnosti microservices. A budu jenom souhlasit. Microservices mají v definici nezávislost nasazování. Mezi lidi se však nějak dostalo „monolit je zlo a jediné správné jsou microservices, což je jeden proces napsaný v jednom jazyku“.

Aby se microservices v tom podání, které popisuji, obhájili, často slýchám či čtu podobné reakce:

Mohu nasazovat různé části různě často. Jenže to právě vede k častým problémům. Co s čím je vlastně kompatibilní, jak něco takového testovat, v jakém pořadí se musí instalovat, … Pokud tým něco takového opravdu nutně potřebuje, pak může mít smysl vynaložit energii do řešení těchto problémů. Jinak rozhodně ne.

Délka buildu je s microservices mnohem kratší. Koho to vlastně trápí? Nikdo to stejně ručně dělat nebude. V případě microservices je potřeba tak jako tak mít automatizaci na všechno, takže nikdo těch pár vteřin ani nepocítí.

Lehčí udržet čistotu a může pracovat na aplikaci více lidí. To lze i u monolitu. Množšství kódu bude úplně stejně, jen lehce jinak rozházen. Velikost repozitáře není důležitá, například Google má jeden obrovský úplně se vším!

Lze lépe škálovat. Jsou situace, kdy bude lehce snadnější situace u microservices, každopádně jak poběží aplikace na serveru by mi nemělo diktovat, jak si strukturovat aplikaci. Navíc s dnešními kontejnery rozhodně nechci, aby aplikace řešila kde a kolikrát běží. Chci jen aby uměla běhat kolikrát bude potřeba.

Je to jednodušší. To snad nyní už ani nepotřebuje komentář. :-)

Abych to shrnul, běžte do microservices, ale do těch správných. Pokud vás to svádí ke špatným, říkejte tomu prostě jen services.

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/833554 2016-10-31T19:19:47Z 2017-03-05T11:27:59Z Párové programování…

…není pro každého.

Aspoň co mi zkušenosti s párováním říkají, nejde využít párování s kýmkoliv. Kdysi jsem narazil na vtipný tweet, který má v sobě hodně pravdy: pokud se mají programátoři rádi, párují, pokud ne, dělají review. Ale není to jen o tom. Je tam ještě jedna důležitější věc. Většina programátorů jsou spíš takoví introverti a u párování se musí programátor otevřít. Musí ukázat své silné stránky, ale také ty slabé.

Při párování je pak hodně vidět, že vlastně někdo používá vim (či jiný editor, klidně i celé IDE) neefektivně. Že vlastně nevyužívá všech jeho možností a pluginů. Je hodně vidět, že vlastně debuguje stále „líně líně“, tzn. ne programátorsky líně, ale prostě líně – raději pomalu hází printy, než aby využil testů, nedej bože TDD, případně jiných zvyklostí konkrétního jazyka. A co je asi nejdůležitější – jsou vidět jeho myšlenkové pochody. Jak se ke všemu vlastně dobírá oklikou, až hloupě, dá se říci.

A to je to, co spoustu programátorů odrazuje od párování. Protože nechtějí, aby takové nedostatky byly vidět. Jednou jsem byl na večeři se začínající herečkou a barvitě mi vyprávěla, jak to mají herci těžké. Že se na place musí plně otevřít. Jsou vidět všechny chyby. Celá osobnost. Nic nezůstane u kolegů skryté. Jak je těžké něco takového přijmout a žít s tím. Hodně mi to připomínalo právě párování.

Každopádně když se přes tohle člověk dostane, stane se mnohem lepším programátorem. Párování má totiž spoustu výhod a vůbec se není potřeba bát svých chyb. Díky párování má člověk právě možnost se chyb zbavit. Je hodně literatury na spoustu témat, ale praktické věci se z knih nevykouká. Praktické věci je potřeba natrénovat a okoukat od ostatních.

Žádná kniha vám neřekne, jak máte ovládat editor. Žádná kniha vám neřekne, jak debugovat. Žádná kniha vám neřekne, jakým stylem tvořit kód. Záměrně píšu tvořit, protože na první dobrou se nikdy nic nenapíše. Vždy se nějak musí začít a postupně se dobrat k co nejlepšímu výsledku. Cesty jsou různé a každý si našel nějakou svou a té se drží. Jenže cest je spoustu a je velmi poučné sledovat někoho jiného s jinou cestu, kterou mne může obohatit.

Proto mám osobně párování rád. A proto také začnu nový nepravidelný seriál s články jakým stylem programuji. Takové párování přes blog posty. :-) Snad se bude líbit a někdo obohatí i obráceně mne, když uvidí, že něco dělám prapodivně (nebo i jen jinak). Pokud máte nějaký požadavek na konkrétní téma, nebojte se říct v komentářích! Stay tuned!

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1099591 2016-10-23T12:51:06Z 2017-03-05T11:21:55Z Jak bychom se měli chovat k dětem?

Jako malý jsem poměrně často slýchával „to pochopíš až budeš starší“. Nevybavuji si, jaké jsem z toho měl přesné pocity tenkrát, ale retrospektivně jsem si jist, že mne to dost štve. Na spoustu věcí jsem si musel přijít sám a i když některé překvapím, kam jsem se zatím dostal, nepřijde mi to nijak výjimečné.

Mám pocit, jako by mi lehce pomohlo štěstí, jaké lidi jsem si k sobě našel. Přeci jen nás hodně formuje naše okolí. Dovedu si snadno představit, že by vše mohlo být úplně jinak a stačilo by málo. (Díky Próšo, Marcelko a Terko! Později spolubydlícím, kolegům, Evče, Mariánovi a všem z tanečního světa!)

Proč máme takový problém chovat se k dětem jako sobě rovným? Představte si, že byste nevěděli co to je skleróza a jako odpověď by se vám dostala, že na to nejste dostatečně staří. Až vám bude šedesát, tak to pochopíte.

Na toto téma jsem narazil dřív už v knize, s lehce delším názvem, How to Talk So Kids Will Listen & Listen So Kids Will Talk. V knize se píše o zapojování děti do rozhodování rodiny. A ne jen co bude k večeři, zahrnovat je i do financí. Vysvětlovat vše možné už od raného dětství a nebát se, že by něco nepochopili nebo pochopili špatně.

Je to takové škatulkování, které máme rádi. Tobě je deset, musíš umět tohle a tamto, a tamhleto bude v testu příště. V testu, který mají všichni stejný. Kdo se nezajímá, jednoduše je odpadlík. Kdo se zajímá, je zbytečně utlumován. Až jednoho dne…

Moc hezky o tom mluví Sir Kenneth Robinson v jeho bezvadných dvou přednáškách o vzdělávání, Changing Education Paradigms a How to escape education's death valley:

Nikdy jsem nad tím tolik nepřemýšlel. Až film Tohle je náš svět, resp. hezčí originální název Captain Fantastic, mne o tom donutil přemýšlet. Určitě doporučuji film shlédnout, každopádně stručně: rodiče se domluvili o žití mimo civilizaci a o výchovu dětí se postarají sami. Tak, že se nebudou nic bichlovat, ba naopak se bude po nich chtít pochopení a vysvětlení vlastními slovy. K tomu dostanou vysvětlení na jakoukoliv otázku. Třeba i co to je znásilnění a soulož. Desetileté holčičce.

Největší kontrast je vidět při příjezdu na návštěvu ke známým, kde jsou děti vychovávány „normálně“, řekněme spíš jak je běžné. Na jedné straně ví, co to jsou adidasky a překvapuje je, že někdo to neví, na druhé straně neví nic o světě a jeho fungování.

Což je proč mne retrospektivně vadí absence odpovědí na moje otázky. Věděl jsem spoustu běžných věcí, ale nic o fungování světa. Sice nemám s výchovou žádnou zkušenost, ale až nadejde situace, přijde mi zatím nejlepší dětem vše vysvětlovat bez servítek, stejně jako Ben ve filmu. Přeci jen děti jsou taky lidi, proč se k nim tedy tak nechovat?

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1037456 2016-10-11T17:40:08Z 2017-03-05T11:21:48Z Zápisky z cest: Dominikánská republika

Ze svých cest píšu rodině a přátelům e-maily, ze kterých potom retrospektivně píšu zápisky. Ale pak už to vlastně nejsou zápisky… proto zkusím konečně udělat formou skutečných zápisků. Tak, jak jsem je spontánně sepsal během cesty. Vynechám jen nudné a zbytečné části. Omlouvám se za délku a snad se bude líbit. :-)


Den první

Bál jsem se, že nebudu mít co vyprávět. Cesta tam šla až příliš hladce. Ale pak jsem dorazil do cíle…

Už na letišti jsem narazil na jazykovou bariéru. Pěkná slečna celnice se na něco ptala, ale vůbec jsem nerozuměl. Ani její tahák a kolegyně nepomohly. Pak teda čtvrtá celnice byla schopnější v zeměpise a řekla něco ve stylu, že jsem z Evropy, a hned jsem dostal razítko a mohl pokračovat.

Jejich celé několikaúrovňové „zabezpečení“ je zajímavé: Nejprve vystoupit z letadla. Pak si za deset dolarů koupit dva lístečky (od ženy). Postavit se do fronty. Ve frontě jeden lísteček předat někomu, kdo tam chodí a ani nebylo moc poznat, kdo to co to proč je a jestli opravdu to mám té osobě dávat (žena, mimochodem). Poté si popovídat u okénka (se ženou) a dostat razítka na jeden ze dvou papírů, které jsem musel vyplnit v letadle. Přejít dál, kde si ten papír s razítkem vezmou. Vyzvednout kufr a postavit se do další fronty, kde dle letenky přečmárají (též ženy) něco nalepeného na kufru, na což se nikdo už nikde nepodíval. Nakonec s kufrem projít další frontou, kde si nechají ten druhý vyplněný papír (opět ženy).

Aby letiště bylo korektně genderově vyvážené, za exitem stálo neskutečné množství taxikářů. Sice jim to nevěřím, ale všichni tvrdili, že autobus z letiště nejezdí. Jeden týpek mne do jednoho strčil a pomohl se zavazadly ještě dřív, než jsem si uvědomil, co se děje, a chtěl po mne dýško. Bohužel jsem ještě nestihl sehnat drobné a musel jsem dát pětidolarovku, na což samozřejmě nevrátí nic i kdybych se na hlavu stavěl. Ba naopak si řekl o druhou. Řidič si naopak na konci cesty řekl o čtyřicet dolarů za nějakých ani ne 20 kilometrů cesty. Samozřejmě něco jako taxametr jeho auto nevidělo ani z dálky. A pak my si doma na taxikáře stěžujeme…

Mnohem výhodnější by bylo si rovnou půjčit auto, i když by mi tu zbytečně stálo první dny. Ale na druhou stranu jsem rád, že jsem nemusel řídit. Když jsem si četl, že tu jezdí jako prasata a v noci rozhodně není bezpečné někam vyrážet, čekal jsem hodně, ale tohle ne. Na něčem jako dálnice se čtyřmi pruhy, nedržet se v pruhu, koukat na telefon, mít pasažéra, neblikat. No. To nebyl jen můj taxikář. Ten patřil ještě k těm lepším na ulici. Dokonce i autobusák tam dost drsně vytlačil jiné auto. Každopádně zpět na letiště pojedu taxíkem od hotelu. Kvalitu očekávám stejnou, ale aspoň to mají za 30 dolarů tam i zpět.

Samozřejmě žádný all inclusive, kde nevystrčím nos z hotelového resortu a budu komunikovat jen s anglicky mluvícím personálem, který častokrát ani není lokální, nemám. Mám to nejlevnější, kde ještě tvrdí, že angličtina není problém, a je tam wifi. Ta tu sice je, ale jaksi tu není voda. Jen ve sprše teda. Asi to bude mít něco společného s tím, že koupelna je prý „nová“ a u sprchy koukají dráty. Vypínač tam jen tak visí. Což je trochu nebezpečné, tak raději voda neteče vůbec.

O angličtině tady taky moc neslyšeli. Díky tomu se má o mne starat velice sympatická Michelle, která studuje angličtinu. Tak jsme si spolu už prošli takový složitější dialog o tom, že při odemykání se mi klíč zlomil a polovina zůstala v zámku. Domluvili jsme se. Během pěti minut donutila chlápky, ať mi zámek opraví, a s úsměvem předala nový klíč. Ten už vypadá bytelněji.

(...)


Den druhý

Voda už teče! Manažer zatočil speciálním kohoutkem zvnějšku mého pokoje a bylo… Sice teda teče teplota buď jeden extrém nebo druhý a nelze to ovlivnit, ale aspoň se už cítím lépe. Každopádně abych se nenudil, zavřel jsem si kufr, zamkl, přišel ho zase otevřít a… nic. Nějak se zasekl a finýto. (Varování: pravděpodobný sarkasmus) Aspoň jsem si ověřil, že jsem měl ten skořepinový kufr opravdu bezpečný. Dostal jsem se do něj tupým nožem. Mimochodem v obchodě mi slibovali záruku deset let a že se vším mi pomůžou po celém světě. Hádejte, zda jsou i v Dominikáně… :-)

Kašlejme však na cestovatelské mini problémy. Co Dominikána?! Ta je skvělá. A děsná zároveň. Přicestoval jsem do centra (taxíkem, který měl rozbité přední sklo a za jízdy si zpravoval zrcátko), prošel tehdejší hlavní branou a hned se rozjel celý den, až jsem se do večera nezastavil. Hned na začátku mne odchytil jeden průvodce s tím, že mi doporučuje se podívat do Alcazaru. Do budovy, kde sídlil syn Kolumba. Měl jsem to na seznamu, tak jsem šel. Je to taková hacienda s jednou (větší :-)) polovinou pro panstvo a menší pro služebnictvo. Zajímavě rozdělené, hezká budova, ale jinak nic zvláštního.

Po výlezu se mi hned ten průvodce vnucoval, že mne provede městem za 1400 pesos. Vykulil jsem na něj oči, na což reagoval snížením na 1000 pesos. Poděkoval jsem a šel si projít město sám. Což v mém podání znamenalo nakouknout do další budovy z mého seznamu. Do Panteón Nacional, kde jsou pohřbeny hrdinové. Různého typu, například i jeden z prvních učitelů, který tu zavedl studia. Mají tam dokonce připraveny prázdné hrobky pro budoucí hrdiny. Toto místo vždy stráží jeden voják, i když to není potřeba. Střídají se po dvou hodinách a vojáci to dělají sami od sebe k úctě k významným osobám historie.

Jak tohle vím? Protože se na mne nalepil jiný průvodce aniž bych si toho stihl za včas všimnout. Nakonec mne provedl celým městem a naúčtoval si 1200 pesos. Ta ironie. :-) Aspoň jsem to měl projité, nemusel číst z telefonu, kde jsem informace stejně neměl, a mohl nakouknout na všechna místa a tak jsem věděl, kde chci zaplatit vstup a kde nikoliv.

Vybral jsem si, že se podívám důkladně na pevnost Ozama. Zeptali se, zda chci k pevnosti informace. Souhlasil jsem a tak mi dali milého chlápka v klobouku jménem Juan. To jsem úplně nečekal, ale uměl skvěle anglicky, tak jsem se nechal po pevnosti provést. No, vlastně mi řekl, že dělá průvodce už přes třicet let a ten průvodce, který se na mne nalepil není vůbec dobrý. Tak mi začal vše říkat o historii, abych to věděl správně. Abych prý jen nevěděl kde je jaká budova, ale taky proč, a taky abych neměl Dominikánu jen odškrtlou ze seznamu, ale abych měl na ni dobré vzpomínky.

Fakt to měl zmáknuté na jedničku. Po čtyřech hodinách s ním jsem naprosto spokojen. Dozvěděl jsem se například, že vlastně všechny generálové okolních ostrovů z počátku pobývali v Santo Domingo. Protože to bylo po dlouhá léta nejlehčí vstupní bod. Odtud pak prozkoumávali další oblasti a postupně si je mezi sebou rozebírali. Hodně vtipná je historie se sousedy. Protože se o tento ostrov hádala Francie se Španělskem a neměli se v lásce. Různě a často se měnilo, kdo vlastně vládne. Jestli Španělové, nebo Francie. Nebo zda začali slavit den nezávislosti. A pak že Haiťané si podmanili Dominikánu. Kterou později zase vrátili Španělům. No byla sranda to poslouchat. :-)

Nyní je to tak, že mezi sebou neválčí, v lásce se však dvakrát nemají, jsou od Francie či Španělů odděleni, ale Dominikánu tak nějak ovládá Amerika. Především tím, že sem jezdí hodně jejich turistů a tak Amerika kecá do zdejší politiky. Asi tak jako kecá tak nějak všem.

Probrali jsme i nějaké vlády trochu detailně. Především proto, aby se vysvětlilo, proč město vypadá tak jak vypadá. Například pevnost má dvě zdi. Jednu původní, která ještě i dnes je téměř kolem celého původního kolonizačního města. A jedna vnější kolem pevnosti, neb si jeden diktátor nechal pevnost zaměnit za věznici a chtěl mít jistotu, aby vězni neměli šanci utéct. Věznil je v kopce s vodou po krk. Nevím, co bylo horší. Jestli tohle nebo je rovnou házet krokodýlům u jednoho jeskynního jezera, kam mne průvodce Juan taky zavezl.

Jeskynní jezera tu vznikla tak nějak omylem zemětřesením. Jednoduše tu byla jeskyně s vodou, což se jednoho dne propadlo a vznikl jeskynní systém se čtyřmi jezery. Z počátku tu byla jen jedna malá škvíra, kterou lezli a skrývali se indiáni. Španělé tu indiány lovili a hubili ve velkém. Odmítali totiž jako otroci stavět budovy, čímž se zdáli jako „slabá překážející zvěř“. Proto je vstup do jeskyň mnohem pohodlnější.

Mimochodem město nebylo vždy Santo Domingo. To byla změna taky jednoho diktátora, aby ukázal svou moc či co. Nějaký čas se jmenovalo Ciudad Trujillo a lze to nalézt napsané v některých kamenech po ulicích.

Dál jsme se přesunuli ke křesťanskému majáku, postaveného k oslavení 500 let od nalezení Ameriky, kde je pohřben sám Kolumbus. Taky tam je muzeum všech zemí, které se nějak podíleli na historii Dominikány. Je tam opravdu hodně zemí. Od Španělska, přes Francii, Velkou Británii, taky Itálie, Chorvatsko, Japonsko, Čína, samozřejmostí jsou americké země, i když třeba státy moc s historií Dominikány nemají. Zemí je mnohem víc a některé mne opravdu překvapili, co tu hledali. Třeba Irák.

Jak vidíte, během pár hodin jsem se dozvěděl a viděl tolik věcí, že jsem potřeboval odpočinek a vše zpracovat. Opravdu je to skvělý průvodce. Má perfektní angličtinu, neb žil několik let ve státech, a pokud se hledá průvodce pro významné osobnosti, je to právě on, kdo je povolán. Byl povolán na více prezidenta či senátorku spojených států a dalších významných lidí. Moc mu to nevěřím, ale vyzná se tu opravdu dobře a pokud sem pojedete, určitě běžte za ním a na ostatní se vykašlete. :-)

Seděl jsem tedy na lavičce, odpočíval a vše zpracovával. Pak přišel nějaký místní kluk, Oskar, v mém věku, zda může přisednout, neb jinde je obsazeno. Uměl anglicky, tak jsme se pustili do konverzace. Jak jsem první den prožíval šok, najednou jsem to viděl úplně jinak. Jsou tu strašně milí a přátelští lidé. Bavili jsme se tak o všem možném. Například že moc necestují a když ano, tak jen v okolí karibiku. Takže pro ně je domov hodně staré místo, neb je vše 500 let staré. Překvapilo mne, že jeho překvapilo, že něco takového je v Evropě běžné, ba mnohem starší.

Každopádně jsme se dostali také k nočnímu životu a optal jsem se ho, jak tu probíhají párty a kde se dá tancovat. Místo, aby mi to řekl, rovnou mne tu protáhl všemožnými podniky. Mezi přechody mezi „kluby“ jsme se taky šli podívat na sídlo prezidenta. Kde mimochodem seděly krásné slečny v uniformě a vytáhli jsme z nich čísla. Těší se na bachatu. Ano, opět další ženy starající se o bezpečnost země. Jsem až překvapen, kolik žen tu pobíhá v policejní uniformě. Muže jsem viděl pouze ve vojenském před sídlem prezidenta a v budově hrdinů.

(…)


Den třetí

Po dnešním dni, kdy jsem především relaxoval a sledoval okolí, dělím Dominikánu (resp. lidi) na několik skupin.

První skupina jsou ti, kteří se z vás snaží dostat peníze. Pobývají v turistické zóně, z které vytlačují ostatní skupiny. Peníze se z vás snaží dostat jakkoliv. Nejdřív vám zkusí něco nabídnout. Například pokud uvidíte chlápka s černou igelitkou, která je moc pravidelná a je vidět, že není lehká, ukrývá vše potřebné pro čištění bot. Klučina neuměl moc anglicky a říkal mi něco o tom, že na to místo, kde jsme zrovna byli, chodí nějaká „roštěnka“ (volně přeloženo do češtiny). Plus ještě nějaká omáčka kolem, které jsem nerozuměl. Tak jsem se mu snažil nějak popřát štěstí. Když tu najednou rozbalil tašku a začal mi čistit boty. Asi ta omáčka byla o tom, abych se té holce líbil já.

Kapitola o průvodcích všeho druhu nemá smysl mluvit. Pokud si chcete pokecat v turistické zóně, jiná možnost nebude. Pouze za peníze. Takže doporučuji najít někoho, s kým se vám dobře mluví, a dát mu nějakou tu kačku. Nejlépe jít za zmíněným Juanem.

Nechybí muzikanti. Nejvtipnější však je, když se postaví před restauraci, kde hraje rádio, které začnou přeřvávat. Ale jinak jsou šikovní a dobře se poslouchají. Mnohem lepší, když se pak přidají jiní zdejší lidé a tancují na to jejich merengue. Tancují mladí, ale především i starší lidé. Vidět tancovat ty starší je fakt úžasné.

Jsou tu i tací, kteří se ptají, zda máte přítelkyni. A pokud nemáte, hned vám začnou dohazovat nějakou ženskou. Odmítnutí vůbec nepochopili. Jsem si už včera všiml u Oscara, že by si klidně domů odtáhl téměř jakoukoliv ženskou z ulice. Možná to bude tou místní meducínkou. To mi takhle nalili panáka, nechali vypít, a pak řekli, že to je místní viagra. Prý stačí tři panáky a na 100 % bude v pozoru. Včera jsem měl panáky dva. Ale v rozmezí několika hodin, abych okoštoval, které lahvinky přivézt domů. :-)

No a když odmítnete (zjistil jsem, jak se řekne v dominikánské španělštině ne – stejně jako v normální španělštině, jen zopakované tak desetkrát, někdy i vícekrát), prostě vás požádají o stovku. Děti naopak mají postup jednodušší, rovnou se ptají anglicky o pár drobných. Což tedy pro výchovu dělat rozhodně nebudu, ale i kdybych chtěl, nemohu, neb všude mají problémy s vrácením. I když jsem šel třeba do majáku, kde byl vstup stovka a dával jsem pětikilo, měli problém vrátit. Tak je to tu téměř všude, kromě lepších restaurací.

Další skupinou jsou Dominikánci mimo turistickou zónu – těm je fuk, že tam jste. Přijdou si s vámi klidně pokecat a nic za to nechtějí a ještě jsou rádi. Například v jedné restauraci na mne zírala jedna skupinka lidí. Nechápal jsem proč. Pak za mnou došel jeden z nich mi povědět o koncertě (kam jsem měl namířeno) a zda s nimi nechci jít. Nebo když jsem na koncertě seděl na schodech, Dominikánec vedle mne si chtěl se mnou za každou cenu povídat a snažil se ze mne dostat všechna slovíčka, která znám. Snažil jsem se zapojit ruce a nohy, ale tohle mi moc nejde. Nebo tam byla hlava na hlavě a jednomu jsem dělal překupníka, neb by se k jídlu nedostal a jeden kousek místního půlměsíčku či jak to nazvat (správný název nevím) mi dal.

Docela bych rád uměl španělsky. Protože Dominikánci jsou nehledě na skupiny milý a ukecaný národ a bez španělštiny mám dost omezen počet lidí, s kterými mohu klábosit. Mimochodem oni obecně si nosí všude takové ty plastové židličky, sednou si kamkoliv na ulici a klábosí a klábosí a klábosí. Takové Domivřesky. :-))

A poslední skupinu jsem ještě nepotkal, ale prý tu je taky. Každopádně klidně rád vynechám setkání, neb se jedná o chásku, která se z vás nesnaží dostat peníze, ale rovnou si je vezme. Prý se tu kriminalita v poslední době nepatrně zvyšuje. Spíš by mne zajímala absolutní čísla, ale to jsem se zatím nedozvěděl.

(…)


Den čtvrtý

(…)

V Santo Domingo jsem viděl a zažil mnohem víc, než jsem měl v plánu. Na třetí den už jsem neměl důvod do centra jezdit, neb víc v něm prostě není. Tak jsem si udělal výlet v oblasti hotelu a pak podél pobřeží šel k majáku a zpět. Juan se mne ptal, kde jsem ubytován. Když zjistil, že na východ od řeky, trochu se zděsil a vyptával se na detaily hotelu. Nakonec se uklidnil a řekl, že to bude dobré, ale ať si v té oblasti dávám pozor. Udělal jsem si tedy procházku s otevřenýma očima.

Trochu na mne koukali divně, neb jsem za celý dlouhý den neviděl ani trochu bělejšího člověka. Ale když jsem se usmál a pozdravil španělsky, divný pohled byl tu tam a dostalo se mi vřelé odpovědi. Někteří si chtěli i pokecat a nevadilo jim, když zjistili, že španělsky neumím. Ani peníze nechtěli.

Teda dva vtipnější případy jsem měl, to jo. Při procházce podél pobřeží jsem narazil na dva policisty. Neuměli ani slovo anglicky asi jako já španělsky. Konverzace probíhala nějak takto: „my tady strážíme pobřeží, především proti kriminalitě, ale taky proti případným bláznům migrantům – to je hezké, já jsem se přijel na dovolenou z Evropy – nemusíš se ničeho bát, jsme tu od toho, aby ses tu cítil bezpečně. ale máme hlad. neměl bys něco, abychom mohli odvádět práci dobře? – mám jen pití, žádnou svačinu, bude to stačit? – se smíchem říkali, že tu zřejmě nejsem první den“ a šli chránit zákon dál. (Všimli jste si? Buď jsem se naučil řeč rukamanohama… anebo mám dobrou fantazii.)

Druhý byl cyklista, který balil každou ženu po cestě. Byl celej vysmátej. Bůh ví, co pil (modří už vědí). Ptal se mne, jestli nechci a ukazoval na řidítko. Nechápavě jsem koukal, tak zpřesnil ukazování na ruku. V ruce jsem držel láhev s pitím, tak jsem použil stejné gesto jako u policistů. Pak úplně jasně naznačil sex, což jsem odmítl a tak pokračoval na kole k další nejbližší ženské. Jo, je to tu s nimi sranda. :-) Nestalo se mi to poprvé. Už ten týpek, co mi nabízel ženu, mi nabízel i gay služby, když úplně nepochopil, že ženu nemám a nechci žádnou dohozenou.

(…)

Den jsem zakončil na hotelu s konverzací s Michelle, neb konečně pršelo. Dozvěděl jsem se především dvě věci – že bych si už měl najít ženu. Pro místní lidi to je divné být sám v tolika letech. A taky už vím, proč často na mne lidi zírají: protože takhle mladý bílý turista sem jezdí výjimečně. Pro ně je to něco nového a prý i roztomilého. Zdá se, že tady sbalit ženu je pro nás velice jednoduché.

(…)


Den pátý

(…)

V Punta Cana se mi nelíbí. Nejezděte sem. Pro jistotu ani nejsem ve známém Punta Cana, ale raději lehce bokem v Bavaro. I to je na mne moc a jsem rád, že tu jsem jen dva dny a oba mám vyplněné alkoholem.

Proč? Jak to popsat… Máte rádi písek? Že na vás mluví plynule vaším jazykem? Že docela dost personálu je původem z Evropy? Že tu jsou luxusní hotelové komplexy? Že takové hotely vás nepustí ani nikam jinam a udrží si vás uvnitř? (Ano, do jednoho jsem zabloudil a dobrou čtvrt hodinu hledal cestu ven.) Že tu bude s vámi spoustu dalších turistů? A že se ti lidé budou dvě hodiny fotit v trapných pózách, aby měli fotku na instagram? A že se ti lidé budou nahrávat, jak prostě jen jdou? A že dobrou polovinu lidí najdete zavřenou právě v těch hotelových komplexech u bazénu? Že budete poslouchat hudbu, na kterou jste zvyklí z našich rádií? Že to vlastně s Dominikánou nemá nic společného? A rádi házíte peníze z okna?

Pokud jste na většinu odpověděli ano, pak sem rozhodně jeďte na dovolenou. Já tu však navštívím jen rumárnu, projedu se na katamaránu na ostrov (kde na lodi je bar a na ostrově se bude grilovat a bude tam taky bar) a mizím.

(…)


Den šestý

Volně pokračuji na včerejší odstavec otázek: máte rádi luxusní obchodní střediska? A jakože luxusnější, než máme doma? Máte rádi Ikeu? (Když mi recepční popisovala cestu a říkala, že to je vedle Ikei, nestačil jsem se divit. Žertovala, že ta bude všude. Děti v Africe nebudou mít co žrát, ale dřevěný krám tam bude.) S tím souvisí taky, zda máte rádi Hard Rock Café? Být jen v hotelovém resortu, neb hned za ním to nikdo neudržuje a ani místní se neodváží? Že hotel si zabere park pro sebe a jiní lidi musí platit vstup? (Ano, na protest jsem se tam nešel podívat.) Rádi hrajete golf, neb nic jiného za hotely, krom toho bordelu, není? Máte radši Atlantik než Pacifik? Tím myslím spíš studenější vodu a neustálý vítr? A rádi pozorujete, jak traktor sbírá, co oceán vyplavil?

Pak Punta Cana je místo pro vás! :-)

Já byl mezitím v jeskyni a pirátské „rumárně“. Vezmu to zkratkovitě, ať to není moc dlouhé. :-)

  • Původních obyvatelů tu bylo na čtyři miliony. Vymřeli do několik desítek let na nemoce, které přivezl Kolumbus při svých cestách.
  • Ostrovu říkali Aiyti, proto se jeden ze států jmenuje dnes Haiti. Francie chtěla respektovat původní název před Columbem. Columbus celý ostrov pojmenoval jako „Malé Španělsko“.
  • Věděli jste, že Columbus byl Ital? Na tom mne fakt dostali.
  • Jak už jsem psal, Taínové se skrývali v jeskyních. Ty jsou po celém ostrově v horách i pod zemí. V jedné jsem byl a šel jsem do míst, kam se normálně nesmí a bylo to dost náročné. Docela bych se bál bez výbavy.
  • Taínové mohli mít pouze jednu ženu (krom krále, ten mohl pět, ale jednu hlavní). Žena se musela mužovi sama nabídnout předáním nějaké tekutiny, kterou buď vypil k souhlasu, nebo nevypil a tím měla žena smůlu.
  • Od narození do obřadu chodili úplně nazí. Až po něm si vzali aspoň něco na genitálie, něco jako u nás prstýnky. (Aneb nekupuj zajíce v pytli. I když tady to nebyl zajíc. :-))
  • Pokud jedna polovička umřela, druhou polovičku museli zabít. Aby té první nebylo v posmrtném životě smutno.
  • Doutníky byly poprvé prý v Dominikáně. Taínové dali svým Bohům na důkaz přátelství. (Každá věc podle nich měla svého Boha a když přijel někdo z daleka, což pro ně bylo nepředstavitelné…)
  • Columbus nechal vyrábět rum. Piráti ho kradli a zakopávali na pláži po přibližně dva měsíce, aby tam na slunci při správné teplotě dozrál. Vysvětluje tu scénu, jak Jack Sparrow na pustém ostrově našel v písku rum!
  • Rum byl původně jen jeden, ale piráti přidávali zdejší věci a dělali více druhů. Kokosový, jinak kokosový, ananasový, kávový, olivový, banánový, …
  • Ochutnal jsem všech osm, co dělají dodnes.
  • Nemají žádný štítek, takže to není považované jako alkohol, a tudíž vezu domu dvě Mamajuany a dva rumy!!! :-)
  • Jo a taky jsem ochutnal čistou Mamajuanu, to jest pouze z rumu, nikoliv mix rumu, červeného vína a medu. Ale ten mix chutná lépe (domů vezu mix).

Ještě něco o Punta Cana – je tu fakt těžké najít restauraci, kde bych si mohl dát něco španělského. Zatím kde jsem byl a ptal se po místních specialitách, nic. Překvapuje mne to, ale tak steaky a ryby tu umějí dělat fakt dobře. Dokonce jsem dnes narazil na staršího pána, který mne dnes obsluhoval, a prý jeho žena je Češka. Zavolal ji a dal mi ji k telefonu, prý abych uvěřil a překvapil ji češtinou. Jsme ji chudáka otravovali ve dvě ráno. :-)) Jsou to milí lidi.

(…)


Den sedmý

(…)

Španělé mají nějaký divný systém potvrzování. Vypadá to nějak tak, že když pošlou konfirmační e-mail se všemi informacemi, čeká dva dny předem ještě jednu konfirmaci z druhé strany. Pokud se nedočká, mlčky smlouva padá.

Úplně v praxi to znamená, že místo abych si užíval cestu katamaránem, pak pobyt na ostrově s grilem a barem a tancem a pohodou a tak, trčel jsem hodinu v lobby hotelu a pak dvě hodiny řešil přebookování všech dalších dní, provolal moc peněz a o poplatcích za pozdní přebookování, protože grátis editace vypršely před pár hodinami, ani nemluvě. Zbytek dne jsem proválel na pláži zarytý do knihy o Muskovi. (Což je super kniha, na jeden zátah jsem přečetl dobrou polovinu.) Blbé však je, že jak jsem byl do knihy ponořen, zapomněl jsem se taky ponořit do vody. Nebo se aspoň posouvat se stínem. Anebo aspoň lépe namazat. Takže jsem zase rudý a teď mi nezbývá nic jiného, než se namazat rumem. Zevnitř.

(…)


Den osmý

Mám za sebou svoje první merenque! A hezky stylově. Na palubě katamaránu s aplausem. Přidávám si na svoje životní todo a rovnou odškrtávám. I když… ten aplaus mohl být o něco lepší. Rozjel jsem tam taky bachatu a stačilo málo, aby tleskali všichni. Přeci jen jsem tam byl jediný, krom těch, kteří nás tam měli zabavovat, kdo uměl tancovat.

(…)

Výlet byl super a jediné, co mi vadilo, byli turisti. Jak nesnáším průměrného čecha, stejně tak nesnáším průměrného američana. To je asi poprvé, kdy jsem se s nimi setkal a je to fakt děs. To jejich smýšlení, že jsou páni vesmíru je na jednu mezi oči. Tlustý, žerou, potřebují pomoc, rozkazují, cigaretu si neodpustí, fakt děs. Bohužel se na ostrov na vlastní pěst úplně dostat nedá. Resp. taky by to šlo, ale je to národní rezervace a bylo by to komplikované.

Prostě pokud si chcete užít dovolenou, vykašlete se na Punta Cana a jeďte raději víc na sever. Já jsem navštívil Las Terrenas a bombastické městečko. Osobně bych v Dominikáně zůstávat nechtěl, přeci jen na tepla nejsem a jsem spíš městský typ. Ale je to tu jak dělané pro romantiky. Strašně krásné procházet ulicí a každý má do ulice krámek, kde si prodává něco svého a pouští do toho hudbu. To pak člověk jde, všude slyší bachatu nebo merengue, všichni jsou na sebe milí a pomáhají si.

(…)

Taky jsem tu zahlédl několik kutilen. Už se nedivím, že tu jsou buď luxusní auta (či motorky) nebo hodně stará polámaná. Běžný člověk na ta nová se vším nemá, ale ta stará si tu v pohodě opraví. Trochu jak sledovat několik MacGyvarů. :-)

Mimochodem ve městě to byly samé policistky, mimo město to vypadá na samé policisty. A ty jejich brokovnice jsou občas fakt komické. Když jsem viděl jednu omotanou izolačkou, přemýšlel jsem, kde má spoušť. Jelikož byla i rezavá, skoro bych se nebál tipovat, že se spouští velkým nápřahem… :-))

Abych se vrátil k Las Terrenas ještě na chvíli – sice tu nejsou dlouhé velké pláže, ale zato jich tu je spoustu malých. Nejsou tu mega hotelové komplexy, ale malé hotely, které spíš vypadají jako plážové vilky. Velice krásné, klidné a docela snadné si najít flek, kde budete prostě sami. Aspoň teď mimo sezónu, ale podle mne to nebude těžké ani v sezóně. Dle mapy se zdá téměř celý poloostrov obklopen plážemi.

Pár dalších postřehů:

  • Všude samý Dell, jakoby jiné počítačové firmy tady neexistovaly.
  • Jak se po internetě radí mít dolary – blbost. Pesos. Dolary možná tak pokud patříte mezi All-Domácí-Mazlíčci-Inclusive. Kde měli napsané dolary, jednoduše znásobili správně *46.
  • Banky tu jsou jako větší budky. Asi tak dva metry čtverečné. Viděl jsem přijet chlápka na motorce, zastavil, ženská mu podala uzlíček a pokračoval dál. Jak ty „banky“ fungují nechápu. Bohužel jsem poslední dny s nikým „nemluvil“ (= měl jen jen primitivní konverzace, no english around here).
  • Dá se tu lehce sehnat marihuana a kokain. Stačí počkat na mobilního prodejce humrů. Nebo kokosů. Prostě něčeho.
  • A co tady sakra dělá Spiderman? Už jsem tu viděl jeho sochu několikrát. (Souvislost s předchozím bodem je čistě náhodná.)


Den devátý a desátý

Vždy mne udivují konstruktéři, kteří jsou schopni dát zrcadlo naproti míse. Pro dnešek jsem se tedy rozhodl vám psát z bazénu. :-)

(…)

Při cestě z obchodu jsem měl opravdu velký nákup a narvanou peněženku (ze zdejšího bankomatu nejenže mohu vybírat stále jen po dvou tisíce pesos, ale dal mi to tentokrát v drobných; představte si, jak platíte na recepci hotelu šest tisíc pesos ve stovkách…) a tak abych nechytil další slejvanec, poprvé jsem kývl na mototaxi, které jsem každý den minimálně dvěstěkrát odmítl. Tady je totiž divné chodit pěšky (nojó, Amerika…). Jedna žena z Estonska mi vyprávěla, jak jednou šla kilometr, kde nebyl vůbec žádný chodník a pak na hotelu na ni koukali jak zjara s pozdějším „nojó, Evropanka…“

Co je důležité, i mototaxi prodávají drogy. Tedy když budete shánět v Dominikáně drogy, zajděte za někým, kdo má motorku. Což jsou vlastně všichni, takže běžte za místňákem. Bůh ví, co bylo v tom pytlíčku z té banko boudy, o které jsem psal posledně…


Den jedenáctý

Dnešek měl být jeden z posledních bez deště, což se splnilo, takže jsem byl naposledy na pláži. Užíval si klid, zvuk vln a tak.

(…)


Den dvanáctý

Šli jsme cestou necestou, kde je spousta zvířat. Především toho mrňavého kousavého. Museli jsme přejít přes most přes řeku ve výšce 25 metrů, který tam už byl nějaký pátek. Měl pouze dvacet čísel na šířku a délku 250 metrů. Šli jsme téměř pět hodin a vystoupali přes tisíc metrů do výšky. Když jsme konečně byli v cíli, naskákali jsme do ledové řeky (kolem 2°C, možná 3°C) a zpět šli řekou. Tedy šli… občas popošli, občas popoplavali, ale především jsme tam „sjížděli“ vodopády. Z některých jsme skákali a nejvyšší měl téměř 50 metrů. Některé jsme sjeli po prdeli jako na tobogánu. Ale vše přírodní, jak to voda vymlela. Parádní výlet! Jeden z nejlepších zážitků tady.

(A teď trocha pravdy: vše podělte pěti. Zbytek je ale skutečnost a bylo to tak super a adrenalinové, že jsem musel trochu navýšit hodnoty. :-) Vodopádů bylo 27 a díky dostatku vody jsme sjeli téměř všechny.)

Jak jsem říkal, že tu má pršet až do konce, tak se nic takového nekoná. Občas prší, ale stejně tu je vedro a stejně přes den to slunce pálí. Takže jsme si v pohodě s holkama užili i výhled z kopce na Puerto Plata. Skutečné místo, kam Columbus poprvé doplul. Uvědomili si tu turistický potenciál a postavili kvůli tomu lanovku, nahoře pečlivě udržují vegetaci a jsou tam komedianti, kteří tam tancují a jinak zabavují turisty. Nahoře je taky velký Ježíš, podobný tomu v Riu.

Výhled krásný, něco jsme nafotili a jeli jsme do rumové továrny Brugal. To je asi zdejší neoblíbenější rum a je možné ho vidět opravdu všude. Míchají s ním drinky, které tu nedolévají vodou, ale sektem. Což vysvětluje proč mi sklenička vždy stačí a mám problémy s pitným režimem. 8-) Běžně můžete vidět za bílého dne v něco-jako-autobuse (přesný název vždy hned zapomenu) dominikánce upíjet z jedné lahve.

Bohužel po mé návštěvě Skotska tohle nebylo nijak dobré. Protože nám výrobu řekli hodně stručně a pak nám jen ukázali stroje, které vezmou láhev, rum, špunt, krabici a dají správně dohromady. Ani nám nedali ochutnat nic speciálního, jen to nejlevnější, co je všude, taky dostupné u nás (prý vyváží pouze 30 %, zbytek vypijí sami). Tak jsem si koupil něco lepšího sám, co jsem nikde ještě neviděl, a bylo moc dobré! Musel jsem vypít už tady, protože celníci mi už nic dalšího přivézt domů nedovolí. Ale je to peckový rum. Brugal Leyenda. Zjistil jsem, že to je něco, co u nás není dostupné a je to novinka z loňska.

Zmínil jsem nějaké holky. Na ty jsem narazil na hotelu, jsou to ségry z Německa a umí španělsky. Tam jsem si je vzal na výlet s sebou. Což se mi vyplatilo, protože na ulici na nás začal mluvit starý milý pán a zatáhl nás do restaurace s místními specialitami jeho ségry. Moc dobré jídlo! Budu se muset vážně naučit španělsky, než pojedu na cestu po jižní Americe.

Možná si někdo pamatuje ze zápisků z Havaje, že jsem hodně dobře mluvil o ovoci. Popravdě tady mne to ovoce moc nezaujalo. Jako je hodně dobré, lepší než doma, ale ne tak moc. Co je opravdu bomba, je kuře! Doma si dám kuře výjimečně, ale tady je fakt vynikající v jakékoliv úpravě. Konečně má kuře chuť. Možná to bude tím, že i pobíhající slepice tu vypadají hezky. Holt žádné hnusné chovy.

Což mi připomíná, že když jsem bloudil sám a hledal nějakou párty, málem jsem vlezl na nějakou politickou sešlost. No co, byli tam lidi a hrála hudba. Teď tu jsou totiž volby na prezidenta. Je to vidět všude na sloupech. Taková kuriozita: je tu minimálně 25 kandidátů a všichni jsou bělejší. Protože pouze bílí mají dostatek peněz na volební kampaň. Ale vyhraje to velice pravděpodobně současný prezident, protože je mezi kandidáty a minimálně téměř každý na severu ho bude volit. (Ano, vyhrál.)

(…)


Den třináctý

Poslední den jsem se rozhodl nemýt. A abych to dodržel, nebookoval jsem žádný hotel ani nic podobného. Prostě jsem ráno vyjel a projel ze severu až zpět na začítek do Santo Dominga. Udělal jsem si výlet přes letiště v Porto Plata, kde jsem vyložil holky, a mini bloudění v Santiagu, které jsem si chtěl projít, ale kvůli bloudění a dešti tak nedopadlo. A nakonec dojel zpět do Santo Dominga, dal si večeři a šel tancovat.

Bohužel jsem si při návratu všiml toho rozdílu mezi severem a jihem. Ještě dva dny zpět jsem v baru tancoval i když venku pršelo, což na jihu chvíli poprchlo a holky zůstaly doma. Asi jsou tady z cukru či co. Potkal jsem v jedom úplně prázdném klubu Oskara a říkal, že jakmile prší, nikdo nepřijde. Pokud někdo přijde, tak pár chlapů, co doufají, že holky konečně dostanou rozum. Ale táhnul jsem se městem od nikud nikam a našel jsem si místečko s lidmi.

Nejprve mne vítali s úsměvem, po zjištění, že neumím španělsky, posmutnili. „Další bílej bez španělštiny.“ Ale když jsem jim tam vyšvihnul merengue, sklidil jsem potlesk a pak za mnou neustále jedna slečna chodila pro další. :-)) A dokonce ten klub hrál salsu a tančili ji tam! Moje salsa tu však nefunguje. Snažil jsem se, ale ne. Oni se zase snažili mne naučit tu jejich, ale taky nic.

Bylo to super. Jediný háček na celém plánu byl, kde nechat auto, když v něm musím nechat vše. Nechal jsem ho tedy na jednom parkovišti v co nejlépe zabezpečené oblasti. A to turistické Colonial Zone. Do kapsy si vzal pouze peněženku, pas a paměťovku z foťáku. Na zbytek by mi pojišťovna dala peníze, i když by mne to dost naštvalo. Dopadlo to tak, že se, samozřejmě, nic nestalo. Krom toho, že na tom parkovišti prý musí být člověk a hlídat. A kvůli mne tam byl do tří do rána a byl dost naštvaný. :-D Dal jsem mu 500 pesos (potřeboval jsem se zbavit hotovosti) a s krásným úsměvem odešel bez problémů.

A tím končí má další dovolená. Právě sedím v druhém největším městě dle počtu žijících Dominikánců, New Yorku, a čekám na svůj let. První největší je Santo Domingo, třetí Santiago. Jediné, co mne mrzí, že jsem nestihl vidět kohoutí zápasy, zahrát si jejich oblíbené domino a projít si taky hory. Z auta vypadají fakt dobře a stály by za průzkum. Holt dva týdny je krátká doba. Ještě mne mrzí, že neumím španělsky.

Je to tu fakt super a doporučuji navštívit. Pokud byste nechtěli jet kolem dokola, doporučuji především sever.

P.S.: Kdo dočetl až sem, má u mne malého bezvýznamného bludišťáka. :-))

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1092768 2016-10-06T21:36:45Z 2017-03-05T11:21:37Z Blokování obsahu 2.0

Není to tak dávno, co jsem psal, že používám ad-block. A že se za to nestydím. Nebyl to tedy úplně přesný titulek, neb nepoužívám ad-block, ale prostě block, a že se tím blokují i reklamy je jen takový vedlejší účinek. Primární cíl je blokování toho, co se mi nelíbí. Tedy JavaScripty, kterým nedůvěřuji. JavaScripty a requesty, které se snaží o mne něco zjistit a něco udělat na mém počítači.

Bohužel častým kanálem takových věcí jsou reklamní sítě. Přeci jen to je lákavé – stačí do reklamní sítě dostat nepěknou věc a mám jistotu, že se dostane přes velkou množinu špatně zabezpečených webů ke spoustě uživatelům. Dalšími kanály mohou být nově udělátka pro notifikace o cookie nařízené Evropskou Unií. Další už je velice málo pravděpodobné, ale co se asi stane, když se někomu povede hacknout like tlačítko či FB komentáře? I kdyby jen na chviličku. Ale i když pravděpodobnost je malá, stále tyhle prvky mne sledují, což se mi nelíbí.

Proto používám uBlock. Nikoliv ad-block, už rozhodně ne populární Adblock Plus, který sice skrývá (pouze!) reklamy, ale nově má v plánu některé zobrazovat či nahrazovat svými. Názor si udělejte sami.

Jenže stále jsem měl menší problém. Sice mne uBlock chrání před spoustou nebezpečného balastu na internetu, ale kdo mne chrání před uBlockem? Jak si mohu být jist, že samotný uBlock publikuje kód, který je dostupný na GitHubu, bez modifikace a ověřený komunitou? A co když se někomu povede převzít účet a nahrát zákeřnou verzi? Přeci jen má přístup ke všemu, co si prohlížím…

Proto jsem si kód forkl a udělal si review. Snažil jsem se dostat moji ověřenou kopii privátně do store, abych měl synchronizované přes všechny prohlížeče, a případně mohl nabídnout i lidem, kteří mi věří. Ale Google mi to bohužel nedovolil. Takže mám pouze ubalenou verzi, kterou si přes developer mode ručně nahrávám.

Nyní jsem zase o něco klidnější. Nenainstaluje se mi žádná úprava, dokud se na ni sám nepodívám a neschválím. A taky vím, že v pluginu škodlivý kód velice pravděpodobně momentálně není. :-)

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1089404 2016-09-22T20:17:26Z 2017-03-05T11:21:32Z Moje cesta k salse

Nebo možná lépe: moje cesta k tancování.

Někdy před deseti lety jsem, jako téměř každý, měl jít do tanečních. A vůbec se mi tam nechtělo. Však co to po mne chtějí? Oblek ještě budiž, ale zastrčenou košili, škrtit se kravatou a navíc nosit rukavičky?! V té době pro mne něco nepředstavitelného. Kdo mne zná se teď určitě směje. :-)

Stejně jsem neměl na vybranou a tak jsem se snažil aspoň předstírat, že se mi tam líbí. Naštěstí jsem nemusel předstírat dlouho. V době vzdoru jsem byl ještě na základní škole a nevěděl jsem, že na střední budou dvě holky. Na celé škole. A většinou si je spletu s klukem.

Samozřejmě na druhou hodinu jsem se těšil jak malý kluk. Naopak jsem se snažil to nedávat tak najevo. Přeci nemohu nechat dopustit, aby mi někdo mohl říct „tak vidíš, jak se ti tam nakonec líbí!“ A taky mi v té době záleželo, co si lidé myslí, a tancování na průmyslovce nebylo zrovna in. Tím jsem se s tancem na dlouhou dobu beze slova rozloučil…

…dokud jsem nevyrostl z puberty… ehm, z puberty zřejmě nevyrostu. Co třeba: do doby, kdy mi už bylo tak nějak jedno, co si kdo myslí, a měl jsem spolubydlící, která taky chtěla tancovat. Takže se vyrazilo do pokračovaček klasiky. A speciálek. A ještě jednou. Až se sebrala a odjela do Polska. Nevím, jestli mi tím chtěla říct, že mi to moc nešlo či co?

Tak či onak, nevzdával jsem se a našel si kroužek, kde jsem pokračoval především se standardy. Problém však je, když člověk chce jít a užít si tancování. Standardy jsou dřina, i když krásná, s vážným obličejem bez možnosti přijít na párty a čapnout jakoukoliv sedící holku k tanci. Těžká situace pro chlapa bez taneční partnerky.

Naštěstí mezitím jsem dostal pracovní volňásky na matfyzácky ples 2014, kde byla miniškolička salsy. Moc se mi salsa zalíbila a chtěl jsem hned umět víc! Zadal jsem tedy do googlu (pardon!) kurzy salsy a konkurz vyhrál Marián. Takový český misionář salsy linei, konkrétněji New Yorku, taky zvané mambo.

Začal jsem však s LA stylem. Což mi teda bylo úplně jedno, neb na první salsa párty mi taneční partnerka řekla „slyšíš to? To je bachata, to se musíme taky naučit“, zatímco jsem si dál jel první naučené kroky salsy a neslyšel rozdíl v hudbě. Však osm dob tam bylo!

Postupem času jsem se naučil rozpoznat rozdíl mezi bachatou a salsou. Narazil jsem však na další problém – neexistuje jen jedna salsa, ale dva základní styly. Salsa linea a salsa cubana. To jsem pochopil po tom, co mne jedna slečna pochválila slovy „to nebyla úplně špatná linea na to, že hráli kubánu.“ No kdo se v tom má vyznat?! :-)

Tak jsem se rozhodl vyrazit do zahraničí a zlepšit se. Dostal jsem doporučení na Šibenik. Velký festival s báječnými tanečníky po celý týden na pláži. Vyrazil jsem a neskutečně si festival užil. Zatancoval jsem si i s nejednou hvězdou salsa světa! Tam také proběhl můj switch z LA na pokročilejší NY styl. Byl to sice můj plán, ale stejně jsem srabsky u první slečny chtěl začít s LA, jenže to tancovat nechtěla a bylo vymalováno.

Festivalová atmosféra mi natolik chyběla, že den po návratu jsem se přifařil k české chlapské reprezentaci na ruském festivalu v Rostově. Zaslechl jsem něco o krásných šikovných holkách sedících kolem parketu, protože nemají s kým tancovat. Což je pravda a nedá se popsat. Snad jen – jakmile jsem se dozvěděl o jejich výletě na Varšavský festival, ihned jsem koupil vše potřebné, abych nechyběl!

No a takhle jsem se dostal k tancování, především lineové salsy. Až mi nyní salsa diktuje, kam poletím. :-)

Jedno mne však trápí – nemáme u nás doma dostatek míst a lidí, kde a s kým lze lineu tancovat. Aneb jakmile se člověk jednou namlsá v zahraničí, nesnadno se dokáže smířit se situací doma. Proto pokud máte zájem salsu zkusit, najít si v tancování zálibu a rozšířit českou komunitu, usnadním vám hledání dobrých lektorů. Po internetu je totiž spoustu kurzů, ale následující lektoři jsou kvalitní!

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/948979 2016-06-13T04:54:55Z 2017-03-05T11:21:25Z Jak jsem zápasil s Reactem

Před rokem jsem potřeboval napsat pro svoji aplikaci klientskou stranu jako SPA. Hodně se mluvilo (a stále mluví) o Reactu, tak jsem ho použil. Po roce, na rozdíl od Ruby, ho stále používám a jsem spokojen. Ale proběhlo několik velkých předělávek. Není vše tak růžové, jak se zdá.

React je totiž pouze V ze zkratky MVC. I když se zdá, že dělá víc, opravdu se jedná jen o view. A tuhle část zvládá naprosto perfektně! Jenže je potřeba taky M a C. Což je problém, protože jsme ve světe JavaScriptu a teď si vyberte mezi Fluxem, Refluxem, Reduxem, … prostě nějakým -uxem.

Podle vybraného uxu se vám při šťastném výběru zodpoví pár dalších otázek, jako například props vs. state či one store vs. many stores. Spíš očekávám, že to je něco, na co stejně narazíte. Sám jsem se držel Fluxu, neb je také od Facebooku. Ze zkušeností s JS světem jsem se raději držel toho, aby byla co největší šance kompatibility a zdrojů na internetu. Což znamená, že zmíněné otázky nejsou vyřešeny.

Krása Reactu či Fluxu spočívá zejména ve volnosti. Ono je to vlastně velice jednoduchý koncept a můžete ho použít kdekoliv. Buď jen koncept nebo celou knihovnu. Například Angular je skutečně plnohodnotný framework a můžete React využívat jen pro šablony. Tak lze teoreticky spojit výhody z obou světů. Prakticky nemám ozkoušené.

Nastupovat do vlaku Angular vs. Angular 2 se mi nechtělo, takže jsem stále zůstal u Reactu s Fluxem a snažil se otázky sám vyřešit. Vyzkoušel jsem mít spoustu malých storů a vše předávat statem. Vyzkoušel jsem mít jeden store a vše předávat propsy. Každý způsob má něco do sebe, ale popravdě čím větší aplikace byla, tím mi největší smysl dávalo najít se někde uprostřed.

Což tak nějak přirozeně sedí i s použitím React Routeru. Vždy jedna stránka má hlavní komponentu, které se předávají data ze storu statem a všem svým podkomponentám se dál data dostávají přes propsy. Funguje krásně, ale je hodně těžké najít tu správnou střední cestu. Každopádně pokud použití není přirozené, našel jsem chybu v architektuře komponent.

Abych však cestu neměl tak jednoduchou, prošel jsem si ještě jedním refaktorem – naverbováním Immutable.js, další knihovna od Facebooku. Bez ní totiž React postrádá jakýchkoliv výhod. To myslím vážně, jakýkoliv. Pomalé odezvy jsou nemyslitelné a zabijí jakoukoliv jinou výhodu. Reactí systém přerenderování pouze v případě potřeby funguje totiž pouze s Immutable.js a napsanými funkcemi shouldComponentUpdate. Bez toho nešlo aplikaci používat.

Což ale lehce komplikuje psaní kódu už tak komplikovanější prostředí. Například className či encType mne neskutečně irituje a těžce se debuguje, kde je chyba. Například chyba při renderování se v některých případech nenareportuje a když ano, traceback není úplně jasný.

Takovou čtvrtou velkou otázkou je, jak vlastně poskládat store? Co dovolit číst z venku, jak si udělat přehledné poslouchání na eventy a další. Opět jsem zkusil mít zveřejněné vše a nic. Jestli mít spíš kód ve storu či dispatcheru. Opět mi vyšla nejlépe střední cesta, od každého trochu dle potřeb.

Ale hej, React je fajn. Prototyp jsem měl hotov za den, pak už jsem jen zápasil s tím, jakým stylem napsat, aby bylo připravené pro mé potřeby. Navíc spoustu věcí jsem dostal zadarmo, například routing (react-router), klávesové zkratky (react-hotkeys) či Bootstrapcké komponenty (i když ty se vyžívají v neustálém předělávání a za čas strávený upgrady jsem mohl mít svoji vymazlenou stabilní verzi).

Závěrem: v práci jsem si vyzkoušel i Angular a díval se detailněji na Redux. Pokud bych psal další SPA, znovu bych sáhl po Reactu s Fluxem, Immutable.js a Routerem a šel cestou střední cesty, co se hlavních otázek týče. Nakonec je to jednoduché na použití a přehledný flow aplikace. Každopádně to neznamená React použít. Weby renderované na serveru mají stále své kouzlo. Vlastně je to, řekl bych, pro většinu webových aplikací ta lepší varianta.

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1060732 2016-06-07T13:09:00Z 2017-03-05T11:21:20Z setup.py nebo requirements.txt?

Pár dní zpět Armin Ronacher (tvůrce Flasku, Werkzeugu, Jinjy a dalších) tweetnul, ať se přestane používat requirements.txt a použije se setup.py s přepínačem --editable. Což rozpoutalo menší diskuzi na Twitteru i u nás v práci. U obou diskuzí se odkazovalo také na starší článek popisující rozdíl mezi těmito možnostnostmi.

A v čem je tedy ten setup.py lepší, resp. proč ho Armin doporučuje oproti requirements.txt?

Jak už je zmíněno v článku, setup.py má na starost seznam abstraktních závislostí. Dá se to přirovnat jako název tagu bez konkrétního Git repozitáře. Prostě chci requests ve verzi 2.10, ale neřeším, odkud se závislost stáhne. Může to být oficiální pypi.org, ale taky odkudkoliv jinud. Jenže to nestačí, pokud se v requests objeví chyba, kterou si opravím ve vlastním forku a nemohu čekat, než se dostane do upstreamu. Pak tu je requirements.txt, kam lze napsat odkud se má závislost stáhnout, klidně na konkrétní commit.

Jak tedy řešit takové případy bez requirements.txt?

Než odpovím, je potřeba si uvědomit složitější závislosti. Mám aplikaci a ta využívá například requests a knihovnu na stahování a parsování XML, která taky využívá requests. V případě vlastní verze requests bych pak musel nejen upravit závislost v mé aplikaci, ale také v knihovně, která vyžaduje requests. Což by vedlo k dalšímu forku jen kvůli jiné závislosti. Samozřejmě čím zanořenější závislosti budou, tím se stane komplikovanější něco takového udržovat.

Proto je lepší zůstat u abstraktních závislostí a při instalaci jen říkat, odkud se mají závislosti stahovat. Mohu buď využívat oficiální pypi nebo si udělat klidně i vlastní server. Při problému pak dám do svého registru balíků verzi, kterou potřebuji, a nemusím měnit všude závislosti na konkrétní.

Dobře, to mi dává smysl. Ale je to vhodné pro všechny?

Není. Pro střední a větší firmy určitě, pro malý soukromý projekt spíš ne. Navíc osobně mi přijde nejlepší aplikaci balit do prostředí, kde má běžet. Pokud je to Debian, pak nejlepší cesta je debianí balíček. S ním mohu řešit nejen Pythoní závislosti, ale také Céčkové a jiné závislosti a spoustu dalších věcí jako konfigurační soubory, logrotate, cron, … Vše hezky v jednom.

Ale princip zůstává stejný. Pořád je potřeba řešit vlastní verze, ať už z důvodu, že jsem opravil chybu, která ještě není mergnutá a publikovaná v upstreamu, či daná knihovna není ubalena jako deb balík. Opět nejlehčí mít vlastní debianí strom balíků.

No a co ten přepínač --editable?

Znáte takovou situaci, kdy upravíte knihovnu, nainstalujete lokálně, jdete vyzkoušet, zda aplikace si s ní rozumí, nerozumí, a tak proces opakujete? Tak právě --editable zařídí, že se nainstaluje jednou a změny jsou ihned dostupné. Soubory se nezkopírují, ale nalinkují se do pracovního adresáře. Tedy lehčí debugging.

Abych to shrnul, se setup.py je jednodušší správa závislostí, lehčí debugování a mimochodem to také zařídí, že vaše aplikace je importovatelná. Což je o čem Armin tweetoval. No a třeba své důvody brzy sám ještě upřesní. :-)

]]>
Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1052074 2016-06-05T14:07:24Z 2016-06-07T07:05:51Z Nenechte se rušit

Přijde mi, že v dnešní době moderní technologie = neustálé rušení. Že vlastně počítače nepracují pro nás, ale naopak nás neustále ruší. Každá aplikace má v sobě spoustu notifikací, aby náhodou něco neuteklo. A nejde pouze o aplikace, ale taky o staré dobré smsky a telefonáty.

V době chytrých telefonů si téměř každý myslí, že když napíše, dostane hned odpověď. A úplně každý si myslí, že je vždy dostupný pro telefonát. Není a nedostane. Doporučil bych všem si přečíst osm rad, jak učinit telefonii radostnější. Osm, ne deset. Body „#5 neposílat idiotskou sms“ a „#6 neposlat sms s otázkou“ mi nepřijdou idiotské. Naopak mi přijdou správné z pohledu rušení a etikety (viz Mobilní etiketa ve Velké knize etikety od Špačka). Optat se smskou či se zeptat, kdy bude člověk dostupný pro telefonát, mi přijde mnohem lepší, než druhou stranu rušit.

Ještě vetší problém jsou však zmíněné aplikace. Otravují nás tak často, až si můžete všímat u lidí, jak automaticky, aniž by telefon pípnul, jdou zkontrolovat stavy na sociálních sítích. Perfektně o tom mluví jeden bloger ve svém blogpostu, proč zrušil jeho účty na sociálních sítích. Příběh o tom, jak dospělá(!) žena střední třídy(!!) 24× shlédla Facebook v osmi minutách, je děsivý.

Děsivý hned ze dvou důvodů: první, že si dokážeme vybudovat takovou závislost. Za druhé, že to dělá hodně lidí a dáváme tak Facebooku velkou moc. Doporučování obsahu je dobrá věc, sám si dělám vlastní systém doporučování obsahu z internetu pro vlastní potřeby. Ale takhle se oddávat jedné službě a vybudovat si navíc závislost opravdu není zdravé.

Navíc tím, že máme v našem telefonu kdekoliv na světě naše přátelé na dosah, jim můžeme kdykoliv napsat. Vlastně si píšeme hodně, ale paradoxně se tím cítíme víc samotní. Protože ve výsledku nemluvíme s lidmi kolem nás. Podívejte se na video Changing the world starts with you (Jay Shetty), ve kterém mluví nejen o tomto paradoxu:

Tedy jsem všechny notifikace vypnul, krom příchozího hovoru. Na Facebooku jsem si zrušil celý feed, abych nic neviděl, i když se podívám. Mám to tak měsíc a vůbec mi nic nechybí. Pociťuji úlevu. Mohu se volněji bavit s lidmi. Je taky aspoň důvod se sejít osobně a nesedět doma (což někdy ani nevím, co to je být doma).

Časem mám v plánu některé sociální sítě úplně zrušit. Ale určitě zůstanu u blogování. Mnoho lidí to neví, ale sociální sítě nejsou jen Facebook a Twitter. Doporučuji vám taky vše povypínat a přesunout se zpět do internetu a reality.

]]>
Michal Hořejšek