Duolingo proved to be awesome

One of my friend is learning Spanish. She uses Duolingo and showed it to me few weeks ago. I want to learn Spanish so I gave it a try.

First experience was strange for me. I am used to different style of learning. Open book, swot up some chapter and do some test. By end of the book (aka year) do big test of everything to see that I actually know nothing. You know that, common experience at schools. I don't like this style at all but this is system which I was raised in. Deep inside me is written that being wrong equals failure.

And now there is Duolingo. There is no theory. No big list of words to memorize. No grammar. Nothing. You go directly to take tests and that's the way you learn. You are asked questions you can't know the answer to! Of course it means a lot of mistakes. I was so depressed about it! At least in first days of using that app. Since day one I have 22 day strike and I like it so much!

I don't know the grammar much but I am getting to be able to say something much faster than I would be in the old fashioned way. I can learn proper grammar later (if I will want to) and now just practice simple useful phrases so I can go visit South America and talk to people.

Duolingo is also great because it kind of force you to learn. If you are learning one week every day, you don't want to lose that strike and when strike is getting bigger and bigger, you are even more motivated. People are just competitive. We are so much competitive that I created club with my friend and we fight to have more experience points.

She has again more than me, time to learn! You should try it too. :-)

Jak bychom se měli chovat k dětem?

Jako malý jsem poměrně často slýchával „to pochopíš až budeš starší“. Nevybavuji si, jaké jsem z toho měl přesné pocity tenkrát, ale retrospektivně jsem si jist, že mne to dost štve. Na spoustu věcí jsem si musel přijít sám a i když některé překvapím, kam jsem se zatím dostal, nepřijde mi to nijak výjimečné.

Mám pocit, jako by mi lehce pomohlo štěstí, jaké lidi jsem si k sobě našel. Přeci jen nás hodně formuje naše okolí. Dovedu si snadno představit, že by vše mohlo být úplně jinak a stačilo by málo. (Díky Próšo, Marcelko a Terko! Později spolubydlícím, kolegům, Evče, Mariánovi a všem z tanečního světa!)

Proč máme takový problém chovat se k dětem jako sobě rovným? Představte si, že byste nevěděli co to je skleróza a jako odpověď by se vám dostala, že na to nejste dostatečně staří. Až vám bude šedesát, tak to pochopíte.

Na toto téma jsem narazil dřív už v knize, s lehce delším názvem, How to Talk So Kids Will Listen & Listen So Kids Will Talk. V knize se píše o zapojování děti do rozhodování rodiny. A ne jen co bude k večeři, zahrnovat je i do financí. Vysvětlovat vše možné už od raného dětství a nebát se, že by něco nepochopili nebo pochopili špatně.

Je to takové škatulkování, které máme rádi. Tobě je deset, musíš umět tohle a tamto, a tamhleto bude v testu příště. V testu, který mají všichni stejný. Kdo se nezajímá, jednoduše je odpadlík. Kdo se zajímá, je zbytečně utlumován. Až jednoho dne…

Moc hezky o tom mluví Sir Kenneth Robinson v jeho bezvadných dvou přednáškách o vzdělávání, Changing Education Paradigms a How to escape education's death valley:

Nikdy jsem nad tím tolik nepřemýšlel. Až film Tohle je náš svět, resp. hezčí originální název Captain Fantastic, mne o tom donutil přemýšlet. Určitě doporučuji film shlédnout, každopádně stručně: rodiče se domluvili o žití mimo civilizaci a o výchovu dětí se postarají sami. Tak, že se nebudou nic bichlovat, ba naopak se bude po nich chtít pochopení a vysvětlení vlastními slovy. K tomu dostanou vysvětlení na jakoukoliv otázku. Třeba i co to je znásilnění a soulož. Desetileté holčičce.

Největší kontrast je vidět při příjezdu na návštěvu ke známým, kde jsou děti vychovávány „normálně“, řekněme spíš jak je běžné. Na jedné straně ví, co to jsou adidasky a překvapuje je, že někdo to neví, na druhé straně neví nic o světě a jeho fungování.

Což je proč mne retrospektivně vadí absence odpovědí na moje otázky. Věděl jsem spoustu běžných věcí, ale nic o fungování světa. Sice nemám s výchovou žádnou zkušenost, ale až nadejde situace, přijde mi zatím nejlepší dětem vše vysvětlovat bez servítek, stejně jako Ben ve filmu. Přeci jen děti jsou taky lidi, proč se k nim tedy tak nechovat?

Proč sledovat TED přednášky?

Přibližně jednou za týden omrknu některá nová videa z TED.com. Pár lidí se mě už ptalo, proč to dělám, co na tom vidím? Vidím v tom zajímavost, inspiraci, rozšíření znalostí, někdy i pobavení. Abych to dokázal, zkusil jsem zapátrat v paměti, která videa mi v poslední době zůstala z nějakého dobrého důvodu v paměti. Bohužel si nemohu vzpomenout na všechna (a pro jistotu jsem si je začal označovat). Na druhou stranu aspoň následující seznam není tak dlouhý a dá se za víkend zhlédnout. :-)

Pořadí je náhodné a jen některé mají české titulky.

Jane McGonigal: The game that can give you 10 extra years of life

Jane McGonigal mluví o tom, jak si prodloužit život. Není třeba se bát, nemluví se o žádná chemii. Je to v podstatě jednoduché:

  • Nesedět více jak hodinu v klidu.
  • Řešit a nevzdávat malé výzvy každý den.
  • Připomínat si pozitivní události.
  • Děkovat lidem, které máme rádi, za to že jsou.

Každý bod má své vědecké podklady, ale ty nejsou potřeba znát.

Stewart Brand: The dawn of de-extinction. Are you ready?

Různá zvířata postupně vymírají a má to neblahý vliv na ekosystém. Tato přednáška představuje vědce a hlavně jejich projekty zabývajícími se opakem – navrácení vymřelých zvířat a ekosystému zpět mezi nás.

Shawn Achor: The happy secret to better work

Bezvadná přednáška o tom, že štěstí utváříme převážně sami bez vlivu okolí. Jde o to jak se na okolí díváme. Musíme hledat pozitivum kolem sebe. Pak budeme více šťastní. Není to nic překvapivého, jen je potřeba si to připomínat.

Dan Ariely: What makes us feel good about our work?

Peníze nejsou vše, peníze nepomohou dostatečně motivovat lidi k zapálení do práce. Experimenty s legem či papírem ve videu jsou skvělé a jasně to dokazují.

Ken Jennings: Watson, Jeopardy and me, the obsolete know-it-all

Technologie kolem nás nám usnadňují na co si vzpomeneme. Díky internetu a chytrým telefonům si můžeme téměř kdykoliv a kdekoliv cokoliv vyhledat. Znamená to, že se přestaneme učit mít znalosti a začneme se jen učit vyhledat informace? Neměli bychom…

Allan Savory: How to green the desert and reverse climate change

Máme (my lidstvo) spoustu velmi chytrých vědců, pokročilou technologii, spoustu chemie, ale zvrátit desertifikaci nebo zvrátit změnu klimatu jednoduše nemůžeme. Pomoc nám mohou jedině hospodářská zvířata, která byla obdařena touto mocí.

Vždy je velmi zajímavé sledovat, jak si příroda vše zařídila ke spokojenému fungování.

UPDATE: Ještě přidávám seznam must-see TED talks na Quora.com.

Elegantní řešení potřebuje nejprve znalosti

Nedávno jsem zhlédl mini seriál Frozen Planet z dílen BBC a hodně se mi tam líbila jedna scéna. Samozřejmě se mi nelíbila jen tato jedna scéna, ale všechny jako u ostatních mini seriálů zaměřených na přírodu od BBC. Tahle jedna scéna mi ale připomněla jak je dobré mít znalosti.

Jedná se o scénu hned z první epizody, kde se zabijácké velryby snaží ulovit tuleně. Tuleň relaxuje na ledové kře a velryby jsou pod ním ve vodě s myšlenkami si na něm pochutnat. Pro někoho (v pozici velryby) by to mohl být tvrdý oříšek, případně by si dobrovolně ničil své tělo nárazy na kru. Velryby to ale vyřešili poněkud jednoduše a elegantně…

Z toho je vidět, že se vyplatí znát nejen rybníček, ve kterém se pohybujeme, ale také to, co je na břehu, nad ním nebo ještě dál. Třeba matematika, fyzika, bilogie, chemie, historie nebo cokoliv jiného. Číst a učit se ze všech možných oborů však není vůbec snadné. Hlavně časově, ale třeba také finančně (dobrou knihu internet nenahradí).

Z těchto důvodů doporučuju navštívit stránky Khan Academy, kde se vše, co jsem jmenoval, a ještě mnohem víc můžete naučit z krátkých dobře zpracovaných videí. Nemohu říct, zda jsou tak všechna videa, ale ta, která jsem sledoval, jsou vysvětlena velmi dobře nebo minimálně dobře. (Za poslední dva měsíce jsem sledoval jen něco z oboru matematiky, fyziky a historie.)

Úspěšnost této výuky je pravděpodobně tím, že na videu je vidět pouze černé plátno na kterém se postupně barevně objasňuje popisovaná tématika (anglicky) mluveným slovem. „Když někdo počítá příklad a přitom myslí nahlas, myslím, že je to pro lidi cennější a ne tak odstrašující,“ komentuje Salman Khan svůj výukový přístup.

Neznalost neomlouvá a vědět se vyplácí. Takže pokud nemáte problém s angličtinou, pokračujte tímto odkazem: http://www.khanacademy.org (a nezapomeňte si ho přidat do záložek).

Tipy jak se zlepšit v angličtině

Minulý měsíc jsem byl v zahraničí naučit se mluvit dobře anglicky. Sice stále neumím anglicky plynule, jak by se mi líbilo, ale stejně jsem za krátkou dobu udělal výborný kus práce. A stačilo mi pár jednoduchých triků o které se chci s vámi podělit. (Pokud se chcete naučit jiný jazyk, místo angličtiny dosaďte jakýkoliv jiný jazyk. Téměř vždy to bude platit.)

Dříve jsem byl v angličtině špatný, protože jsem si myslel, že jsem špatný. Jeden měsíc v zahraničí toho moc nového nenaučí. Opravdu ne. Mě to ale dalo hodně. Zjistil jsem totiž, že jsem se předtím pouze bál angličtinu použít, protože jsem se bál, že udělám nějakou blbou chybu a někdo se mi bude za to smát.

Když jste však v zahraničí a kolem sebe máte pouze anglicky mluvicí lidé a potřebujete se nějak domluvit, prostě něco řeknete. A buď už vám budou rozumět a pomůžou a nebo se jednoduše na vás udiveně podívají a tím máte příležitost svůj problém říct znovu nebo trochu jinak. A tím udiveným pohledem se vám neposmívají ani vám nechtějí utrhnout hlavu.

Takže tip číslo jedna, jak se učit angličtinu: nebát se angličtinu použít.

Kdyby se náhodou ale někdo smál, tak se s ním jednoduše nebavte. Je to blbec.

Ve škole moc čechů nebylo, takže češtinu jsem zaslechl málokdy. Zato francouzky mluvících tam byli tři pr...desítky. Podobně na tom byli japonci. Bylo hezky vidět, jak se většinou tito studenti spolu nejvíce kamarádí a po škole si povídají svým jazykem. Tohle je velmi častá a velká chyba.

Na jazykový kurz do zahraničí jedu přece proto, abych byl donucen daný jazyk používat a naučil se ho co nejvíce. Přijet, vyhledat kdo umí jazyk, který taky umím, jsou podle mne vyhozené peníze. To si mohu rovnou najít levnější jazykovku doma, nemusím nikam jezdit a po škole můžu normálně mluvit mým rodným jazykem.

Tím tedy máme tip číslo dvě: vyhýbat se lidem, kteří umí můj jazyk. Nebo se donutit používat pouze angličtinu, což nemusí být jednoduché.

Řekl bych, že normálně nemluvíme nějak moc často. Alespoň já. Resp. mám na mysli nějaké složité rozhovy. Ne takové ty srandičky typu „Hi, how are you?“ - „I'm good, thanks. What are you doing tonight?“ - „Probably I'll drink in my favourite bar.“, ... Jinými slovy běžně není moc možností, jak se naučit angličtinu na dobré úrovni. Pokud neumíte angličtinu vůbec, jednoduché věty vás naučí díky četnosti základy velmi rychle. Ale když už angličtinu umíte, nijak výrazně vás to neposune kupředu.

Zkusil jsem takový trik, který mi v tomhle pomohl. Každý má myšlenky a každý má své myšlenky v jeho rodném jazyce. Já zkusil po celou dobu jazykového kurzu angličtiny mít i myšlenky v angličtině. Je to namáhavé a limitující, protože samozřejmě chceme přemýšlet komplexně. Ale zkuste to a nevzdávejte to.

Navíc si představte situaci, že jste například v nějakém obchodě, něco si prohlížíte a přemýšlíte nad důvody, proč si to koupit a nekoupit a zda tady někde nemají tohle, ale s jinými parametry (například tahle košile je super, ale mohla by mít jinou barvu, velikost a střih). Najednou za vámi přijde obchodník a zeptá se, zda potřebujete pomoct. Pokud přemýšlíte v češtině, musíte své myšlenky přeložit. Pokud v angličtině, jednoduše zopakujete, co jste si před chvíli řekli pro sebe.

Další třetí tip tedy je: snažit se přemýšlet v angličtině.

Když už umíte angličtinu trochu lépe, dalším krokem jsou média. Nejprve můžete zkusit se zaposlouchat do textů vaší oblíbené písničky a zkusti dekódovat o čem to vlastně zpívají. Pokud tedy obsah už neznáte. Dále pokračovat s filmy. Nejprve s titulky a potom i bez nich. Z toho co jsem viděl naposledy můžu doporučit Hunger Games – je to nový, dobrý a rozuměl jsem všemu (= není to složitá angličtina; zkuste bez titulků).

Nakonec nějaké třešničky. Jako první třešnička je četba v angličtině a druhá je nastavit si technicku do angličtiny (počítač, mobil, tablet, televizi, webové účty, cokoliv). Popravdě tu druhou třešničku bych doporučil jako první krok při výuce jakéhokoliv nového jazyka, ale to je pro silnější osoby.

A to je celé. Tohle málo mi pomohlo se během krátké doby posunout v angličtině z úrovně B1 na úroveň B2 (osobně mám pocit, že to bylo z úrovně A2 na skoro úroveň B2). Abyste byli taky úspěšní, stačí se snažit a nevzdávat se (což platí všude, nejen při studiu angličtiny). Shrňme si to: nebát se angličtinu používat, při kurzu se vyhýbat čechům, snažit se přemýšlet v angličtině a konzumovat obsah v angličtině.

Hodně štěstí!

Seknul jsem s vysokou. Proč?

Studoval jsem na ČVUT na Fakultě informačních technologií obor softwarové inženýrství. Kombinovaně. S touto školou je také spojen tento text a pro jiné školy zřejmě nebude platit. I když nevěřím, že to bude někde jinde lepší.

V době studijí, když jsem začal uvažovat o tom, proč mě ta škola vlastně nebaví a nenaplňuje, jsem zjistil, že důvodů je opravdu dost. Většina šla přenést přes srdce:

Například mi vadilo, že jsme v jednom semestru dostali skoro samé doktorandy. Za ten semestr jsem se toho naučil opravdu málo, protože nebyl nikdo, kdo by látku řádně vysvětlil – přeplnit prezentace textem a přečíst ho před publikem umí kde kdo. Jeden předmět (lineární algebru tuším) jsem raději vůbec neabsolvoval, poněvadž jsem se nechytal a doufal jsem, že příští rok si to vezme na starost někdo schopnější (to už se ale nedozvím).

Další věcí, co mi vadila, je přílišná upnutost profesorů na progtest (webová služba testující domací úlohy z oblasti programování). Progtest je fain. Proti němu nic nemám, mám jen problém s jeho využitím. První úlohy byly v pohodě – ty šly napsat jen jedním způsobem a tak se každý dostal ke správnému výsledku. Čím byly ale úlohy složitější, tím byl větší problém progtest překonat. A ne z důvodu, že by to bylo těžké, ale z důvodu, že jsme museli udělat přesnou kopii referenčního řešení bez žádných informací. Přičemž profesoři nehledí na to, zda to funguje, ale zda to projde progtestem.

Nedostatek informací. ČVUT má nabitý server s informacemi a studijními materiály. Pro kombinované studium udělali u každého předmětu i speciální sekci. Potuď to je OK. Bohužel ta speciální sekce byla často prázdná a některé materíály jsme dostali až po zkoušce. Kombinované studim je velmi zmatené a vlastně nikdo neví, jak by mělo probíhat. Různé pokusy organizace nejsou výjimkou.

Mohl bych sepsat další věci, které mi vadily a ke všem sepsat nejeden příklad. Ale neudělám to, protože to si musí (jak to tak vypadá) každý student přetrpět a i já jsem to přetrpěl. Přetrpěl jsem to rok a půl, než jsem dostal opravdový důvod k ukončení studia. (Ve skutečnosti jsem studia zanechal – ukončit by bylo v případě, že mě škola z nějakého důvodu vyhodila.)

Jako hlavní důvod, proč jsem opustil školu, je nucením do školních projektů, aka semestrálek. Asi si teď myslíte, že jsem blázen, že? Vysvětlím…

Nejde mi o to nědělat semestrálky vůbec, ale o to dělat něco užitečného. Profesoři si vymyslí nějaká pravidla (která musí být chtě nechtě dodržena) a zbytek ať si student vymyslí sám. Podle mého názoru to je špatný způsob. Líného studenta to stejně k ničemu pořádně nenaučí a ty méně líné to omezuje.

První případ: Semestrální práce má být přibližně tohoto tématu (s takovouto odchylkou) a být tááákhle moc rozsáhlá. Líný student si řekne OK a vybere si nějaké téma z daného rozsahu. Postupně svoji semestrální práci rozšiřuje a rozšiřuje, aby splnil dané podmínky o rozsáhlosti. V průběhu ho napadne bombastická fičura, kterou by mohl do své práce integrovat. Narazí však na problém a, jelikož se jedná o líného studenta, tak se raději pokusí vymyslet jiné rozšíření, které do jeho práce snadněji zapadne.

Asi je patrné, že když takový člověk (předpokládejme úspěšné absolvování předmětu) v životě přijde před skutečný problém, tak bude mít stejné problémy jako člověk, který semestrální práci nedělal.

Druhý případ: Semestrální práce má být přibližně tohoto tématu (s takovouto odchylkou) a být táááákhle moc rozsáhlá. Méně líný student si řekne OK, něco podobného jsem už dělal, použiju to. Studentova dřívější práce by plně postačila pro potřebný rozsah (i kdyby byl nutný rozsah mnohokrát větší). Profesor na něj však kašle, protože se téma odchyluje o malinko víc, než se smí, a student „by neměl stejné podmínky jako ostatní.“ Musí tedy dělat trapnou a nepoužitelnou práci jako ostatní, místo aby rozšířil svou stávající a užitečnou.

Vidíte kam tím mířím? Dělat školní projekty stojí akorát drahocený čas a nic to neznamená. Absolvováním se nestáváte lepším než ostatní, protože to mohou úspěšně absolvovat i ti horší. Bohužel jsou lidé s titulem vnímány jako ti lepší. Po mé zkušenosti lidi s titulem vnímám jako lidi, co měli čas dělat zbytečnou práci a sílu to všechno přetrpět. Minimálně u technického vzdělání, u doktorů to snad neplatí.

Před ukončením studií jsem u přátel hledal důvod, proč studovat. Něco, co by problém se Sysifovskou prací vykompenzovalo. Něco, co mi škola dá cenného za tu dřinu, krom titulu. Zjistil jsem, že nic, co bych nedostal v praxi. Snad až na obhajobu jasného, ale to zase naučí život, když se musím jednou za čas dohodnout s nějakým blb… méně vnímavým člověkem.

Pro zajímavost uvedu několik argumentů, které se mi dostaly na otázku, proč studovat:

  • zajímavý achievment,
  • způsob uvažování,
  • analytický přístup,
  • prezentační dovednosti,
  • argumentační dovednosti,
  • zkušenost pracovat v neznámém/nefungujícím týmu,
  • a kontakty.
Ani jeden dostatečně nevykompenzoval to obrovské množství času strávené nad zbytečnou prací. Nemluvě o tom, že většina pozitivních důvodů pro kombinovanou formu studia ani neplatí.

České školství je děs…

…nebo aspoň kombinovaná forma ČVUT na Fakultě Informačních Technologií.

Před studiem

Nejdříve bych začal, jak jsem se tam vlastně dostal: Původně se mi vůbec nechtělo studovat, protože mě znechucovalo, jak studenti studují takovým typem, že vlastně nestudují a jen tak nějak proplouvají. Jak vlatně toho umím – uměl jsem, já, obyčejný student střední průmyslové školy s nevalným hodnocením – z oboru více a ještě jsem sem tam někomu udělal semestrálku. (Která mimochodem v pořádku prošla.) Proč bych se měl teda učit něco, co „umím“? Proč bych měl být zařazen do stejné skupiny, jako ti, co neumí a jen měli štěstí? Proč bych tím měl ztrácet čas místo zlepšováním sám sebe ve věcech, které zrovna potřebuji v práci/pro sebe?

Jelikož bych chtěl být pan inženýr, tak jsem byl ukecán a zkusil jsem to. Přemýšlel jsem o tom, kterou školu vybrat a vyhrálo ČVUT, protože jsem měl v hlavě tuto školu jako „škola na úrovni“, „škola, která nedá titul zadarmo a něco naučí“. Bohužel to byla mylná představa – sice nedá nic zadarmo a něco naučí, ale není to samé, co jsem měl na mysli.

Přihlásil jsem se na prezenční formu studia, ale jelikož jsem i tak chtěl pracovat a práci si našel, tak jsem později situaci přehodnotil a poprosil děkana o přesun do kombinované formy studia.

První semest

Přesunutí proběhlo hladce a už jen stačilo počkat na rozvrh. První sobotní dny prosezené v přednáškové místnosti se mi líbily. Bylo to fain. Sice hodně věcí, které do nás v rychlosti lili, jsem znal, ale i tak to bylo fain – přeci jen: opakování je matka moudrosti. První semestr jsem měl bez velkých výhrad, zato ten druhý, na ten mám hodně negativních připomínek.

Druhý semestr

Jako hlavní selhání vidím v tom, že nám dali až moc mladých vyučujících najednou – k čemu mi je výuka typu čtení definic nebo strohých vět? To si mohu přečíst kdykoliv doma mnohem efektivněji a výsledek bude stejný! Nejsem proti výuce od doktorandů, jen nechci, aby tak byly všechny předměty v semestru. Nemám čas se vším zabývat sám.

Jako druhý hlavní důvod selhání je podle mě nedostatek materiálů a informací a špatný způsob výuky.

Například předmět OSY (operační systémy) – jeden velký fail. Učili nás něco (pro mě) velmi jednoduchého a obecného a pak po nás chtěli v domacích úkolech úplně jiné těžší věci a u zkoušky konkrétní výsledky s nemožností se seknout ani o jednotku. Přitom o tom nikde ani zmíňka a materiály k tomu jsme nedostali; naprosté selhání.

Programování a algoritmizace

Další příklad může být předmět PA2 (platí to i na PA1), ten potřebuje více slov. Nemohu posoudit, jak to bylo s materiály, ale způsob výuky byl velmi špatný. Systém, ze kterého si přečteme zadání, vypracujeme ho, výsledek vložíme do systému a během pár vteřin vidíme, na kolik procent jsme zadání splnili – to je  dobré, neříkám, že ne, ale způsob využívání ze stran vyučujícíh je tragický. Vyučující už koukají jen na výsledek automatu a víc je nezajímá.

Velmi vynikající je, když se v úkolu na začátku semestru musí využívat něco, co nám vysvětlí až později (pokud vůbec vysvětlí). Mě to nevadí, já programovat umím, ale takto se ti, co začínají programovat, toho moc nenaučí.

Na druhou stranu zase ti, co programovat umí, jsou buzerování. Například v jedné úloze jsem vůbec nepochopil, proč se úkol musí řešit daným způsobem a proč na něj nejsem upozorněn hned ze začátku a jsem nucen úkol po zjištění přepsat. Samozřejmě jsem se důvod nedozvěděl. Já to vidím tak, že takhle bych to v praxi nenapsal a nikdo se mi nesnažil odpovědět, proč jsme to tak měli dělat, jaký geniální důvod se za tím skrývá (takhle to vypadá, že žádný).

A snad úplně nejlepší je, když se při zkoušce udělá chyba jen v jedné inicializaci proměnné na NULL (zapomene se NULL nastavit), která ale bezproblémovému běhu programu vůbec nevadí, automat to ohodnotí nula body a vyučující se nezdráhá odpovědět, zda je takovéto hodnocí opravdu nutné. To už je opravdu vrchol! Vlastně ne, ještě se to dá zhoršit a také se tak stalo – místo toho, aby cvičící pomohl a poukázal na chybu, mi řekl, že tam je chyba a s druhým cvičícím se šel o tom zasmát.

Tímto typem výuky se prostě nedá nic naučit.

Jak to vidím

Vidím to tak, že uvidím, jak to bude vypadat v dalších semestrech a kdyžtak studia pozastavím nebo rovnou ukončím a půjdu si původní myšlenkou – zdokonalovat se v práci, vydělat si při tom peníze a zaplatit si jimi nějaké konkrétní kurzy od guru z daného oboru.

Na jedné straně je česká vysoká škola, konkrétně ČVUT, s titulem po dokončení, bez praxe, bez peněz, s nervama v pryč a na straně druhé je práce, bez titulu, ale zato s praxí, s penězi, bez nervování a případnými certifikáty různých kurzů. Mě se líbí ta druhá varianta, ale ještě to s tím titulem úplně nevzdám.

Školy holt nezajímá, co umíme. Můžeme umět toho hodně, nevědět jednu pitomost a patříme mezi ti, co neumí nic. Není to o tom se všechno našprtat, ale o tom mít štěstí.

Na závěr doporučuju se vyhnout kombinovaného studia na Fakultě informačních technologií na ČVUT. Zkuste to někde jinde, třeba to tam bude lepší…