Zápisky z cest: Londýn, vol. 2, 3 & 4

Trocha kontextu: pracovní cesty.


První

Kancelář je na místě, kde jsem v roce 2015 šel naposledy před cestou domů! Business oblast se spoustou kravaťáků. Jenom kravaťáci, téměř. S mým sáčkem jsem moc nevyčníval. Vlastně jo, ale opačně než doma. Druhý den jsem si vzal kytičkovou košili, abych to tu rozčísl pořádně. No skoro na mne koukali pobuřujícím pohledem! :-D

Úplně přesně to bylo kousek od toho řádícího auta dva týdny před mým příjezdem. Spousta lidí by se asi orosila s ohledem na všemožné útoky, kterých přibývá, i když podle mne jenom v televizi. Statisticky to vidím stejně jako šance nula nula nic. A jedl i v tom marketu. Což teda bylo úžasné! Tam musíte jít, až tu budete. Oblast Borough Market. I kamarádka z NYC mi říkala, že to je super místo a byla tam téměř každý den, když bydlela v Londýně.

Potvrzuje se mi, že anglicky mluvící lidé jsou školení (nebo mají v krvi od narození) mluvení a sebe prezentování. To sice nemám, ale mám jinou vlastnost – nechám je mluvit, snažím se pochopit čeho chtějí docílit, a pak jejich „problém“ řeknu velmi stručně. Tři věty v podstatě stačily. Měli jste vidět jejich výraz, když najednou problém nebyl tak složitý. Aneb velká rozhodnutí rychle vyřešena.

Pracujeme tu od rána do noci. Když počítám i večeři. Ale zase mi ten Londýn vyjde téměř zadarmo. Včetně věcí jako večeře v podobě nejlepšího japonského masa Wagyu. U toho se musím zastavit. Wagyu je jedno z nejdražších mas. Nechtěl jsem pohostinnost zneužít, ale řekli mi ať si to vezmu, že to musím ochutnat. Tak jsem do toho tedy šel. Problém byl… měli to jen jako burger verzi. Měli steaky se spoustou masem, ale ne s tímhle. Zvláštní. Dal jsem tedy burger a to maso mi nepřišlo nějak super. Jakože super, ale nesplnilo očekávání podle toho, co jsem o něm slyšel.

Člověk si tu pokecá mnohem lépe. Měl jsem Uber řidiče z Kenyi a zajímavé slyšet názory na vše možné. Nějak ta Afrika se na mne lepí tady obecně. Na meetingu máme člověka za Africkou internetovou asociaci z Ugandy. Jeho kamarád, co se k nám připojil k večeři, staví elektrárny v Ugandě a okolí. Zastupitelka za Evropskou asociaci má mámu původem z Ugandy. Její manžel je sice Američan, ale taky s kořeny v Africe, který se zamiloval do českých dveří ve starém městě. Prý po návratu domů zjistil, že většina fotek z Prahy jsou dveře! :-D

Za ty dva roky co jsem tu nebyl udělali jednu novinku – není potřeba kupovat lítačku na metro. Stačí přiložit bezkontaktní kartu. A není v tom žádný příplatek, je to jako když si člověk koupí jednorázovou cestu. Mazec!

A salsa tu je super. Kvalitně a s počty to na New York nemá, ale zase tu jsou všichni milí a usměvaví! Pro prvních pár holek jsem si došel, zbytek si tak nějak všiml a došly si pro mne samy. Oh! <3

Mimochodem, domů jsem to vzal oklikou. V Praze byla šílená bouřka, že jsme letěli o hodinu později, abychom ji minuli. I tak jsme ji chytili a užíval si show už od Frankfurtu (fotka před vstupem do bouřky). Bohužel Ruzyně byla na nějaký čas zavřená a tak jsme kroužili a kroužili ve frontě. Která byla dlouhá a tak si zaletěli dotankovat ještě do Vídně.

Bohužel jsem nestihl poslední autobus a nočním jsem fakt jet nechtěl. Žádný Uber do pár minut. Děsně k tomu lilo, tak jsem došel k volnému taxíku. Stál dost daleko. Než jsem k němu došel, sáčko jsem měl durch. Řidič stáhl okénko kam že chci. Já Butovice. Na což že to je moc krátká cesta, zavřel okénko a nechal mne na tom dešti. Idiot. Pardon ten výraz, ale fakt kretén. Tak jsem tedy otevřel Uber. Narazil jsem na moc milého chlapíka z Ruska, který mne vzal i když už byl na cestě domů! Názor o používání Uberu si udělejte sami.


Druhá

Nikdy, opravdu nikdy, neleťte s Ryanair. Teda… za předpokladu, že se nechcete cítit jako v mekáči plný reklamy s málo místa na cokoliv a bez vody v ceně. Jo a taky chcete mít letušky, nikoliv obchodnice co neustále něco nabízejí. Od vůní až po losy. To už radši být na poště. :-D

Jelikož pracovní dny tu jsou od rána do večera, rozhodl jsem se si den předem udělat víc volno. Začal jsem procházkou míst, které se mi líbí, například London Tower a okolí. Pak si došel do Borough marketu na úžasný burger a nakoupil několik sladkostí. Chtěl jsem jen malý dezert, ale měli tam poplatek za platbu kartou pod deset liber a abych ušetřil, koupil jsem si koláče tři. :-D Pak jsem si to zamířil do královniny zahrady, kde se mi to taky moc líbí, a snědl si tam jeden koláček. Vedle mne se usídlil jeden zvláštní člověk s plnou igelitkou piv a dával si jedno za druhým. Po tom, co jsem si dal dvacet (aneb když se tam mohou válet v trávě lidi v černém obleku, proč ne i já, že), mi řekl, ať už nikdy podobnou věc neudělám, nebo mne někdo okrade. Poučení: neposuzovat lidi podle vzhledu a chování. Po tom odpočívání to chtělo večeři, tak jsem si našel fajnovou restauraci, kde jsem měl úžasnou chobotnici! Lepší jsem měl snad jen v mišelinské restauraci ve Španělsku a to si nejsem jist! Měli ji krásně křupavou na styl letního salátu s jogurtem a sazenicemi a celkově to utvářelo suprovou chuť. Nemohl jsem odolat vyzkoušet víc a šel do dalšího dezertu. Čokoládový fondant se zmrzlinou a sušenými borůvky. By člověk nevěřil jak takové sušené borůvky dokážou dezert úplně proměnit v něco jiného a lepšího! Den jsem zakončil v divadle.

Moc se mi líbí Shakespeare globe a tak šel tam. Bohužel žádnou shakespearovskou hru v ten den neměli, ale měli tam něco jiného. Hru lions + tigers o boji osamostatnění Indie od Británie. Po tom co jsem četl Dlouhou cestu ke svobodě od Mandely (doporučuji) mi to přišlo velmi zajímavé a koupil lístek. Navíc jsem za nejlepší sedadlo měl slevu. Místo 45 liber jen 20! Hru napsala žena dle dopisů svého praprastrýce a Gandhio. A to mi neuvěříte, ale v kavárně v tom divadle si ke mne přisedli Indové a hned si se mnou začali povídat a nabízet víno atd. atd. a pak mi řekli, že přišli podpořit svou sestru, která tu hru napsala. Aneb setkal jsem se s rodinou, která kdysi bojovala za osvobození od Británie, znala se s Gandhim a teď žije v Londýně. :-D A taky mi nabízeli jejich dcery, když se dozvěděli, že jsem nezadaný. Což byla jejich asi třetí otázka. První byla na jméno, pak odkud jsem. :-D

Každopádně docela smutný příběh. Gandhi věřil v mírumilovnou cestu bez žádného násilí. Její praprastrýc s dalšími bratry (kteří umřeli) však zabil jednoho důležitého člověka z Británie a tím hodně pomohli k osvobození a stal se tak hrdinou. Gandhi se ho snažil dostat z trestu smrti, ale riskoval by tím zahozením veškeré snahy a tak se ho musel zříct a nechat ho popravit Británií. Hodně mne překvapilo, že si Británie dělala z Gandhio srandu a nechtěli se Indie vzdát (ve hře byl použit i útržek z novin) a přitom třeba Mandelovi při jeho boji v Jižní Africe dali bez problému zbraně, aby mohl doma zaútočit na nadvládu bílých. Británie. Hm. To jsou tak neskutečně zajímavé věci, proč nám ve škole nikdy nic o tomhle neříkali?!


Třetí

Třetí pracovní přílet byl ve velkém stylu. Po celém Londýně létaly ohňostroje a byla čistá obloha, tak to bylo z letadla i vidět. Jedná se o Bonfire Night, tradice na oslavu zmaření pokusu o zničení Westminsterského paláce a zabití krále Jamese prvního. Což teda důvod ani samotní Londýňané často nevědí a musel jsem si sám najít! Každopádně všem kamarádkám jsem napsal, že děkuji za super přivítání. :-)

Nejsem si jist, zda se to horší, nebo si toho začínám jen víc a víc všímat. Ale najednou tu jsou všude samé kamery. Přijde mi, že téměř každý můj krok v Londýně musí nějaká kamera zachytit. Většina z nich snad musí vše hned zahazovat, protože kam by takové množství záznamů ukládali? :-O

Nicméně, docela by mne zajímal záznam z hotelu, kde jsem byl. Už když jsem se o půlnoci dostal na hotel, z vedlejšího pokoje jsem slyšel soulož. Což by bylo ještě v pohodě. Ale pak po chodbě šli (velice pravděpodobně) dva chlápci a bouchali na dveře. Žena šeptala ať neotvírá, ale stejně její… cokoliv… otevřel. Chvíli poměrně ticho. A pak začali orgie. A snad podle některých slov to vypadalo, že jeden z nich to natáčí. Že bych zkontroloval známé porno kanály? :-D Nejhorší na tom bylo, že jeli až do rána. Odcházel jsem na meeting a vedlejší místnost stále nebyla ticho.

Docela jsem se těšil na snídani a tam mne vítalo…

Tento hotel už ne. Nope.

Trochu jsem se bavil i o Brexitu. Dlouho jsem o tom nic neslyšel a vlastně nevěděl v jakém stavu to je. Nikdo nic neví, ví se jen že se to opravdu stane a nejsmutnější na tom je, že většina Británie ani nic moc nevěděla v době hlasování. Celé se to stalo tak rychle, že po odhlasování bylo dost lidí v šoku. Údajne ve všech novinách a zprávách se šířily hlavně informace kolik Británie ušetří odstupem z EU, ale nikdo nezmínil všechny dopady. Například to, že Británie nemá svoje zákony a spoustu dalších věcí, které bude muset udělat od základu. Což znamená – fork toho co má EU. Údajně také hodně lidí hlasovat nešlo a většinou z důvodu, že si nebyli jisti dopady a nevěřili, že by to prošlo.

Tenhle obecný pohled mám z malého vzorku, přibližně deseti lidí, ale i tak to něco vypovídá. Jsem zvědav, jak se sem bude brzy či později lítat. Ať už pracovně či osobně.

Jak vznikají zápisky z cest

Na jedné z mých prvních cest jsem narazil na Brity, kteří byli už rok na cestě kolem světa a měli ještě půl roku před sebou po Americe. Já, jakožto cestovatel začátečník, jsem byl hrozně zvědav na jejich postřehy, příběhy, všechno. Ale neřekli mi skoro nic. Měli problém mi jen říct, kde byli. To se dá pochopit, přeci jen byli rok na cestě a za tu dobu navštívili spoustu míst. Jenže mi nedokázali říct nic moc víc. To mne zarazilo.

Na svých cestách jsem se chtěl proto něčemu takovému vyhnout. Chci si pamatovat postřehy z odlišnosti kultur, co jsem viděl, zažil a tak. Proto jsem začal používat blbník. Při pauze, ať už čekání na jídlo, v dopravním prostředku, odpočinku, kdykoliv něco takového, otevřu své poznámky a přidám další. Heslovitě, ale tak, abych je pochopil i za nějakou dobu.

Osobně by mi to více méně stačilo, ale vždy jsem měl v kecálkovi otázky, jak se mám a kde vlastně právě v ten moment jsem. Samozřejmě, že potěší, když si rodina a přátelé na mne vzpomenou a ptají se. Ale odpovídat všem jednotlivě by taky mohlo znamenat, že nebudu dělat nic jiného. Proto jsem začal psát hromadné e-maily, postupně s více a více informacemi.

Úplně první e-mail začal po dvou týdnech na Havaji, odkud jsem jednou za čas poslal pouze pozdrav a fotky. Všichni byli nadšení, že konečně vědí, jak se mám a co dělám. A tím se to tak nějak spustilo. Od té doby píšu víc a víc. Zlepšuje se i styl (aspoň v to doufám :-)). Až dnes sem vystavit další zápisky není o tom si na vše vzpomenout a sepsat, ale vzít e-maily, vyházet zbytečnosti, opravit chyby, uhladit a přidat fotky.

Nejnovější výzva byla ušetřit ještě více času psaním a tak jsem zkusil místo poznámek rovnou skládat dohromady odstavce, které jen jednou za čas lehce učešu a odešlu. Byl jsem překvapen, že to funguje a je to ještě lepší. Aneb popsat věci ihned je snazší než později vzpomínat.

No a takhle to sem píšu. :-) Seznam všech zápisků je pod speciální stránkou.

Zápisky z cest: New York

Upozornění: Nejsou fotky! :-O Téměř; kvůli rozbitému telefonu jsem přišel o většinu svých fotek. Zato e-maily se spoustou textu o New Yorku a salse mi zůstaly. Všechny jsem sem přepsal. Omlouvám se za délku!


Den první

New York je hrozné místo. Nelíbí se mi tu. Zatím nejhorší místo v Americe. San Francisco bylo lepší, i když to je stále nic moc Amerika. Nejpřijatelnější pro mne zůstává Havaj.

Ani nevím kde začít. Asi s lidmi. Všude jich je tři pr… strašně moc. Všude. Neviděl jsem ani jeden roh, kde by bylo rozumné množství lidí. Z toho plynou neskutečné zácpy. Neustále a všude. Aneb přistál jsem ve tři a na hotel se dostal v sedm.

Nikde není klid. Stále je slyšet nějaká sbíječka či jiné náčiní ze staveniště. Třeba buldozer. Nebo sirény. Hned první den jsem už vidět stát policejní prázdné auto uprostřed silnice a policistu si dávat sprint kolem bloku. Hasiče a sanitky jsem taky viděl minimálně každou hodinu. Pokud je náhodou klid, ruší ho auta. Buď náklaďáky či osobáky s klaksonem.

Nejvíc mne udivují náměstíčka s parčíky po Broadwayi. Vždy tam je kus zeleně a pár stolečků k sezení. Nevydržel jsem tam ani chvíli stát, natož si tam odpočinout. Nejlepší už skutečně park byl asi na Union Square. Nebylo tam tak hlučno. Ale zase bylo slyšet metro, a nejen slyšet, i cítit vibracemi.

Možná to je i důvod, proč občas jezdí metro opravdu, ale opravdu, pomalu. Je hned pod silnicí a lze ho z větracích šacht slyšet. Asi i to vysvětluje dým stoupající ze silnice známý ze všech těch amerických filmů z newyorského prostředí.

Krom kouře je město špinavé i samo o sobě. V noci tu byly všude po ulicích odpadky. Přes den taky, ale už méně. Každopádně i tak hnus. V některých ulicích či stanicích patřičný smrad taky stojí za to. Já bych se viděl doma v Praze a obchodníci v obleku se v pohodě v tom smradu a špíně smějí a diskutují.

Vrátím se k těm stavbám. Jsou totiž opravdu všude. V každé druhé ulici je nějaká stavba. V jednu ráno tu bourali a stavěli novou silnici. Na Broadwayi. Noční klidu tu neexistuje. Přesto najít v noci něco otevřeného není taková sranda. Město nespí a přesto spí. Docela paradox.

Hodně se tu mluví španělsky. Nechci generalizovat, ale na stavbě jsou spíš černoši (občas i asiati) a u těchto lidí je slyšet víc španělštiny. Podobně u lidí za obsluhou (čehokoliv). Holt to amigos americanos zřejmě moc dělat nechtějí. Možná to je zkreslené místem; zatím jsem si udělal pouze procházku po Broadwayi od Central Parku až k bývalým dvojčatům. Dál to může být jiné, i když tomu moc nevěřím, protože jinde se to na první pohled liší jen tak, že tam není od země až po oblaka nespočet blikajících obrovských billboardů.

Jakože opravdu až do oblak. Vše tu je s nespočet pater. Kostel jako jedna z top atrakcí úplně zapadl. Normálně kostely bývají dobře vidět z dálky. Tenhle bych snadno přehlédl. Špičky mrakodrapů jsem ani neviděl kvůli počasí. Ztrácely se vysoko v mlze. Včetně jeřábů u novostaveb.

Prošel jsem se taky kolem Trump Tower, která se pozná snadno. Stačí se podívat, která budova má ochranku jak kdyby čekala třetí světovou. O ulici dál jsem zase viděl obrněné auto, zřejmě převáželo peníze či jiné cennosti. A před něj jelo takové to velké popelářské auto. Zastavil jsem a čekal, jestli uvidím scénu jak z filmu. :-D Neviděl.

Pokud připočtu k tomu všemu různá individua, která jsem potkal, jako free hugera a další zřejmě bezdomovci a jejich fráze a přízvuk, úplně jsem si vzpomněl na GTA. Dřív jsem tu hru považoval za nedokonalou. Že k realitě má daleko a je to jen hloupá hra. Ba naopak! Věrná kopie.

Mimochodem spím v místnosti pouze s postelí. Přeci jen jsem přijel hlavně tancovat, takže mi stačilo to nejlevnější. Vedle postele se skoro nevejde ani můj kufr. Čínský hotel v čínské čtvrti, no. Zábavná zkušenost. Každopádně stačí a trápí mne pouze hluk. Toho bych se asi horko těžko vyhýbal a naštěstí jsem byl tak unaven, že jsem spal jak zabitej.

Aby toho nebylo, hotel má problém si strhnout peníze. Na kartě mám dvakrát blokaci na celou částku a hotel nic nemá a stále chce po mne platbu. Jinými slovy hned první den mi došly peníze v místě, kde chtějí 350 našich korun za vstup na salsa párty, stejnou částku za trochu ginu s tonikem. Jeden kousek pizzy 150. Naštěstí se z dvou amerických kousků dá najíst dosyta.

Teď by mělo přijít „ale tanec super“, což? :-) To nepřijde. Přijde „ale hudba super!“ V klubu, kde jsem byl, se slavily kulatiny, a tak si pozvali hudebníky z Palladia éry, kteří hráli s Tito Puente. Staříci a hráli perfektně. Nejvíc se mi líbilo, když se dirigent snažil nějak držet partu pohromadě, ale všichni si to tak užívali, že ho ignorovali a improvizovali. Nakonec to vzdal a začal improvizovat s nimi. Škoda, že jsem nestihl přijít od první písničky, co začali hrát.

Tanečně ale nic moc. Čekal jsem oslavnou výbornou kvalitu a přitom polovina chodila mimo hudbu a neznali základní koncepty. Později jsem se však dozvěděl, že přišlo spoustu různých lidí kvůli oslavě a naopak ti lepší se nechtěli mačkat.


Den druhý

Jestli se mi bude po něčem stýskat, budou to kuriózní věci, které tu jsou na denním pořádku. A především nočním. Aneb jdu si po poslední písničce ve dvě ráno na hotel a přes cestu přejede policejní odtahovka s policejním autem bez čumáku. Jakmile přejede, jde po přechodu Ježíš obalen zlatem v těle černocha, který má chůzi jako kdyby to zlato měl i v pr… zadnici. :-D

Rozhodně se mi nebude stýskat po Amerických kecech, jak jsou super země. Jak jsou příkladnou svobodou a demokracií a bla bla bla. Jel jsem se podívat na sochu svobody a raději jsem audio průvodce vypnul. Se nedalo poslouchat. Asi na to začínám být alergický. Hlavně socha svobody je za dvěma(!!!) security checky jak na letišti. Dokonce mi tam prohrabali tašku, což ani na letišti nedělají. Ironie. :-)

Cesta vedla i přes ostrov, kudy původně přicházeli všichni imigranti. Docela zajímavé místo a informace v muzeu. Mnohem lepší než socha svobody a ani mne nemrzelo, že jsem se nedostal do koruny. Ta je beznadějně vybookovaná na minimálně měsíc dopředu.

Ohledně bezpečnosti: pamatujete jak srazili dvojčata? Dnes tam jsou dva obrovské bazénky se jmény hrdinů. A ty dvě obrovské díry jsou hlídané jak nic jiného. Auta tam nesmí. V zemi jsou železné sjížděcí brány. Všude spoustu policistů a policejních aut. A turistů. No… hlavně, že to mají po zemi pošéfované. :-D

Dnes tu docela prší (i do metra těmi kanály), tak jsem se šel podívat do muzea. Při větším dešti jsem šel zrovna kolem moderního umění, dal jsem tomu tedy šanci. Třeba jsem už do toho vyrostl… nevyrostl. Sem tam tam byly skupinky, kde někdo dané umění vysvětloval. Jedna skupinky byla s dětmi kolem deseti let maximálně. Zaposlouchal jsem se… a nic. Umění mi nic neříká.

Orientační smysl mám lepší, už jsem se tu zorientoval. Ono to je teda dost jednoduché. Ulice jsou číslované, takže v metru jasně vím, jestli se už blížím. Každé metro má svou trasu, není to nepřehledný prales jak se zdá. Vlastně jsem ani jednou nepřestupoval, vždy se najde přímá linka. Autobusy ani nic jiného na povrchu není. Snad jen spoustu jednosměrek, což hodně zjednodušuje dopravu a chodci mohou častěji přecházet. Jediné, co vytýkám je, že v případě nehody bez Google v kapse bych se nic nedozvěděl.

Teď salsa! Frankie Martinez je hustej. Hodiny s ním se mi líbily. Jako první mi u něj vyšly nejpokročilejší hodiny. U footworcích jsem plaval, samozřejmě, ale dal jsem to! A partnework dobrý. Učí výborně. Učí jak dávat správně signály. Jak si připravit ruce do další figury, abychom neztráceli čas přehmatáváním. Ženy zase učí jak už dle držení dedukovat, co může přijít a co je bezpečné pro ně (i nás) udělat. A spoustu detailů a triků, jakože v kterou dobu a na jak dlouho je potřeba dát impuls. Když se nepovede dotočit, jaké alternativy, aby se netratil beat atp. A ještě k tomu zábavně, kind of. Jeho dobrý vtípek, který si pamatuji, je: prý jeho velcí žáci všichni odešli s dobrýma rukama. Vlasy neměli nejlepší, ale ruce ano. :-)

Překvapilo mne málo lidí na hodině. Asi tak patnáct nás bylo. Čekal jsem víc lidí. Zřejmě dvacet dolarů za jednu hodinu je málokdo ochoten zaplatit.

Franklin Diaz je ale jiná liga. U Frankiho jsem zvládl level 3, k Franklinovi mi vyšlo časově dojít na level 2 jako první hodinu a byl to pro mne level impossible. Na jeho jedničku prý chodí samí učitelé. Tak uvidím, jestli mi jednička půjde víc. Dneska se těším konečně na Eddiho staršího!

Byl jsem taky na další party (spíš kdy jsem nebyl :-)). Mám několik nových kamarádek. Jedna říkala, abych ji dával vědět, kam budu každý den chodit a přijde taky. Další, Angela, že jsem ji povědomý, tak jsme jmenovali všechny festivaly, kde jsme byli, a našli společnou řeč s Lublaní. Dostal jsem také otázku, zda tancuji i klasiku, protože hledá někoho, s kým by mohla na ples. Třeba si tu zatancuji i něco jiného než salsu! Jen asiatky jsou takové namyšlené. Jedna mi řekla, že musí odpočívat, aby ve vteřině šla s jiným. Asiatky to berou víc jako sport, zdá se. Nevadí. Jiná zase dala košem ostatním chlapům, aby mohla se mnou mít nesportovní tanec. Takže si to tu užívám, i když tu je více chlapů a méně žen! :-)

Viva la salsa New York!


Den třetí

V Americe něco jako dovolená je skoro až sprosté slovo. Že člověk musí být v nějaké firmě hodně dlouho, aby dostal aspoň čtyři týdny dovolené, to už vím dlouho. Ale dost mne překvapila legálnost vnucování dvanáctek. Někdy i čtrnáctky včetně víkendů. Ani se nedivím, že je město v noci pozavírané. Nikdo už nemá chuť v noci něco dělat! Jsem se už pozastavoval dřív u seriálu Suits (dobrá asi pouze první a druhá řada), kde neustále řeší práci od nevidím do nevidím a pořádný soukromý život žádný. Netušil jsem, že to tu je normální.

Aspoň tak to mají takoví ti lepší, co si tu mohou život dovolit. Přijde mi tady ta společnost dost rozdělena. Jedni pracují od nevidím do nevidím, vídám je minimálně, na ulici těžké pozorovat. Jezdí hlavně v autech a chodí na luxusnější místa. A pak tu je ten zbytek. Všichni ostatní různé národnosti, které se neskrývají za černými okny aut a luxusních restaurací.

Chtěl jsem se podívat na Chromebooky, které nejsou u nás dostupné, a vybrat si. Jenže Google ten svůj shop otevřený koncem 2016 už stihl zase zavřít! Zašel jsem aspoň na Chelsie market. Nechtěl jsem utrácet, jen se podívat. Taky jsem přišel najeden. Dezertní žaludek má však prostor za všech okolností a hned jsem nakoupil pár zajímavých čokolád. Například plátek z pomeranče v čokoládě; výborné! Narazil jsem taky na gelato a dal si kiwi a jogurt s ovocem. Nečekal jsem lepší zmrzlinu, než v Miláně! V Chelsie marketu bylo mnohem víc zajímavého jídla a dostal jsem doporučení zkusit cokoliv. Nenavštívil jsem naposledy!

Což bude fajn. Jím tu jen burgery, pizzy a čokolády. Je potřeba změna. Jenže mám problém najít něco jiného, aby to nebyla luxusnější restaurace. Například zapadlejší steakhouse chce za nejlevnější maso pětikilo. S oblohou a pitím tisíc korun. Si hned rozmyslím a dám si radši fast food za tři stovky. Ale narazil jsem v noci na ulici s asijským jídlem, které vypadalo skvěle, tak zkusím!

Po marketu jsem si se zmrzlinou a čokoládou udělal procházku po highline. V devatenáctém století potřebovali koleje na rychlejší převoz čehokoliv. Jenže lidi nebyli zvyklí na koleje ve městě a říkali tomu death valley, protože neuhýbali pomalu jedoucímu vláčku. (Amerika no. :-D Například všude mají rozestavěné „Pozor, kluzká podlaha“, i když už dávní není. Mají tak nějak permanentně. Ještě chvíli a vydeptá mne to sbírat fotky těch cedulí různých tvarů a nápisů. :-D) Problém vyřešili postavením kolejí nad ulicí. V polovině dvacátého století se ale použilo naposledy a v tomto století předělali na parčík s prostorem na relax lidem, dnešní název highline.

Následně jsem to vzal přes Hell's Kitchen k opeře. Trochu mne zajímalo Hell's Kitchen kvůli několika filmům, především Dardevilovi (jeden z nejlepších komiksových filmů či seriálů, doporučuji!). Nic zajímavého, přesto krásného. Železobeton si nahraďte cihlami. Snižte počet pater na třetinu. Místo častých zdí a velkých prostor jeden malý krámek za druhým. Autobusy. Bezdomovci. A tak. Lidštější město.

Opera je krásná, ale příliš moderní stavba na můj vkus. Dostal jsem pozvání na Vivaldi koncert, který jsem s těžkým srdcem odmítal. Holt jsem přijel především kvůli Eddiemu a preferoval jsem jeho hodinu. Skvělá hodina! Hodiny má jako rodinu. Přišlo několik lidí s kterými se znají snad věčnost. Moc jim to nejde, ale dělají si ze sebe srandu a baví je to. I tak úroveň vysoká a naučí hodně. Footworky byly hodně náročné, byl jsem splaven od hlavy k patě, všichni jsme byli, a Eddie v jeho věku skoro bez problému. Jak footworky nemusím, s ním to bylo super, má je takové normální, pochytitelné, elegantní a umí to dobře podat. Za partnework jsem dostal pochvalu od samotné Marie, whohooo!

Na párty se mne jedna slečna ptala, co jsem se naučil a tak si to hned zkoušel. Na rychlou hudbu to je výzva a pochvalu bych nedostal. :-D Každopádně nějaký člověk ze Seattlu za mnou přišel a ptal se mne na můj styl tancování, neb se mu líbil. Trochu mne zaskočil. Tancovat uměl, tancuje dlouho, přijel se učit do New Yorku na týden a nevěděl žádné jméno, nic. Zvláštní přijet do města s jednimi z nejlepších tanečníků salsy a ptát se mne. :-D

P.S.: Vstup $15 a drink za $10 až $15 tu je normální. :-( Taky tu je normální častá přítomnost gayů tancující spolu, kteří mají často lepší styling než ženy!


Den čtvrtý

Už jsem si říkal, že si tu začínám zvykat. Pak jsem šel do Central parku… Platí tu úplně vše, co jsem říkal o městě. Spoustu lidí, ruch, špína, je cítit atd.! Při odpočinku vás ruší kapela hrající melodie jako znělka z Game of Thrones, nebo melodii Mám boky jako skříň (no dobře, oni asi o naší verzi nemají tušení, ale bohužel já slyším už tu :-D); nebo vrzající vesla na loďkách, především velice nepravidelně vrzající loďku s holkami veslující pozadu a občasným nárazem do ostatních loděk; pištící ptáci či veverky škrábající oříšky a tak. Všude jsou cítit květiny a některé stavby voní dřevem. Přírodní nepořádek popadaného listí a květů. S krásným výhledem na kopci, kde ani moc lidí není. No platí tu vše, ale opačně. :-)) Byl to šok se zase vrátit na Manhattan. 

Šok mi spravila šanghajská večeře. Sice to nebylo levné, ale naprosto dokonalé! (I když je možné, že po předchozích junk foodech by bylo super cokoliv.) Porce byla obrovská, najedl jsem se k prasknutí, a to mi ještě přinesly v ceně dva předkrmy. Nechtěl jsem moc pálivé, přeci jen jsem šel ještě na to hned tancovat, ale postarali se o to právě těmi předkrmy. Jestli jsem měl v sobě bacila, tohle neměl šanci přežít. :-D

Tancovat jsem šel zase k Frankiemu. Jedna z hodin byla práce s rukama. Obávám se, že je na čase si přiznat, že nikdy nebudu tancovat. Budu tancovat, ale ne Tancovat. Parnerwork, kde vést ženu jemně a mít všude dobré držení a tak, zvládnu. Jednou. Tam se dostanu. Ale pak veškerý pohyb těla a rukou na hudbu, to je jiná liga. Mazec, co Frankie všechno dělá za pohyby během každého detailu. Vše nám říká a vysvětluje dobře, ale jakmile dojde na zkoušení… jsem rád, že udělám aspoň jednu či dvě z těch dvaceti věcí! Naštěstí nemám ambice se tancováním živit ani nikde vystupovat.

Po hodině má každý pátek Frankie svou párty. Je to super. Velmi dobrá hudba, samá super salsa dura a chacha, kterou doplňují navíc muzikanti. Obávám se ale, že se Frankie od Eddiho zapomněl naučit jednu důležitou věc. A nemají to ani jeho studenti. Adolfo to pochytil a taky nás učil. A to si tanec užít a vnímat partnerku. Lidi od Frankieho zůstali ve cvičkách, někteří s ručníkem na zadku, bez očního kontaktu a s kamennou tváří. Adolfo říkal vtip, jak to lidi berou dnes jako náhradu tělocvičny, jak mají na prdeli ručník a nezastaví se. Eddie zase jak ani nevíme s kým jsme vlastně tancovali a jak máme vnímat u toho druhou stranu a podle toho reagovat. Chápu, že se Frankie zaměřuje na techniku, ale učí i social partnework. Tancuje tak vždycky. Škoda. Je to však jeho volba. Neupřu mu, že je opravdu dobrý a umí nám to předat.

Mimochodem na párty byly dvě ženy, které i vedly. Neměly vedení dokonalé, po Mabolandu a hodinách už dokážu vidět spoustu chyb, ale i tak vedou mnohem lépe než spoustu můžu (především u nás doma) a umí perfektně i svou ženskou stranu!

Na hodinách mne tu mrzí jedna věc. Nikdy se nikde nic nenatáčí. Buď si lidé hodinu zapamatují… anebo ne. Jednoduché. Žádné jako že se mrknu na všechna videa pro připomenutí, cože nás to Marián učil. To bych ale nebyl Čech, abych si neporadil. S jedním Danem z Francie a jeho partnerkou jsme se natočili sami a je to. Od Dana jsem taky slyšel o Yamule škole, kam jsem dostal taky doporučení zajít už dřív, a že se jedná o zážitek, takže taky půjdu zkusit. Dan zase půjde se mnou na Franklina.

A konečně jsem viděl Newyorčany! V pátek v noci to tu žije. Najednou jsou všude lidi. Všude. Úplně. Všichni na mol. Gentlemani v luxusním smokingu potácející se a křičící na ulici. Téměř na každém rohu. Konečně jsem nešel k hotelu téměř prázdnými ulicemi, ale kličkoval jak na Václaváku.


Den pátý

Jsem unaven. Bolí mne nožičky. Každý den vstát, ještě než vstanu, dosepsat a poslat zápisky, udělat lekci španělštiny, vstát, ulovit snídani, chodit kolem pěti až osmi kilometrů, dát si pozdější oběd, odpočinout trochu, lekce salsy, něco malého k jídlo po cestě na párty, tancovat do jedné až druhé ráno, něco malého k jídlu na cestě na hotel. Teprve týden (počítáno včetně návštěvy Mambolandu) a už mi dochází síly.

Další den jsem šel od hotelu přes Brooklynský most do, světe div se, do Brooklynu. Konečně klidné místo! Aspoň z toho, co jsem lehce prošel, se tak zdá. Těším se až tam pojedu znovu. Škoda, že jsem se nevykašlal jednou na hodiny a nebyl tam s Angelou celý den, když mne tam zvala na blossom v botanické zahradě.

U mostu tam je parčík s výhledem na všechny ty mrakodrapy a normálně z mol udělali několik hřišť a dalších prostor pro sport. Mezitím spoustu laviček a připravenými grily. Samozřejmě všechny beznadějně zabrané. Až na to množství lidí moc pěkné místo na grilování. Včetně hřišť pro děti.

Než jsem se ale dostal k mostu, šel jsem čínskou čtvrtí od mého hotelu. Narazil jsem na nějaké slavnosti. Bohužel vše bylo rozsypanou rýží a rýže létala i vzduchem (= nemluvili anglicky), takže vím prdlajs. Kam jsem se podíval byli staří asiati a asiatky vypadající tak na devadesát, někteří z nich vystupovali tancem a/nebo hudebními nástroji. Na opačné straně mostu další slavnosti, naopak zase spoustu zpívajících dětí. Celý blok byl kolem dokola uzavřen a střežen policií. Takhle několikrát i na Manhattanu. Soboty jsou nějaké oslavné asi.

Moc jsem se u žádných oslav dlouho nezdržel, bylo neskutečné vedro. Mezi těmi mrakodrapy se drží hrozný vzduch a neúnosné vedro. Raději jsem směřoval jako obvykle na salsa lekce. Přeci jen Frankie má temné hodiny, kde svítí jen jemnými světly, a navíc tam má klimatizaci.

Po hodině jsem se dostal na večeři s místními poznávat zdejší život. Vedle mne seděl právník specializující se na zdravotnictví. Mají v New Yorku bambilion nemocnic, většina spadá pod jednu hlavní střechu, kterou zastupuje, a prý je u soudu dvakrát do týdne. Což je prý hodně. Lidi se tu rádi soudí, když nevyjdou z nemocnice plně zdraví. Musí tak nemocnice dávat spoustu peněz za právníky, místo do zlepšování čehokoliv. To tu lidi však nevidí a naopak se doktoři klepou strachy. Achjo. Ale chápu, proč na večeři byl, protože to byla narozeninová večeře Angely. Angela je doktorka. Zatím se obešla bez právníka, ale pro jistotu má jednoho mezi kamarády. Chytré. :-) Ptal jsem se ho i zda viděl Suits, aby mi řekl rozdíly se skutečnou právniččinou v NYC. Bohužel neviděl. :-(

Pozvání na večeři jsem přijal aniž bych něco věděl o narozeninách, dokud to tam po příchodu jedna žena nezmínila. Říkal jsem, že jsem mohl přinést alespoň květinu. Ona na mne ať neblbnu, tohle je Amerika a taková gesta si nechám na návštěvu Itálie. A dárek vůbec, tady je dárek přijít. (!!!) Horší úroveň, než jsem si myslel! Zase na druhou stranu, ženu s ještě trochu ženskosti je snadné sbalit. Stačí pochválit šaty, podržet dveře a v hodinové frontě (údajně) na nejlepší zmrzlinu ve městě (gelato v Chelsie marketu mi chutnala víc) pohladit se slovy, že už ji bude brzy mít. A je vaše. :-D Pomůže mít asi i sáčko s kapesníčkem. Dozvěděl jsem se, že kupovat kapesníčky do saka se rovná mít moc peněz. Zajímavé.

Na večeři jsem slyšel, jak Salsa Mania Saturdays párty je skvělá, takže místo spánku jsem utekl tam. Opravu jsem si to tam užil a zůstal až do poslední písničky do čtyř. Aneb to by bylo k odpočinku…


Den šestý


Den sedmý

Představte si: jste v New Yorku a máte s sebou jedno jediné zařízení. To zařízení vám umožňuje si psát poznámky. Říkat kde a kdy máte další lekci. Párty. Procházky. Jak jede metro. Zda vůbec jede. Shazamovat. Natáčet videa. Dělat fotky. Posílat maily. Spravovat bankovnictví. Komunikovat s bankou a hotelem. Komunikovat se zdejšími i s těmi doma. Vše máte na internetu za dvoufázovým ověřením smskou či kódem přes Google aplikaci. A teď to jediné zařízení s vámi nespolupracuje.


Najednou nemáte nic. Nic. Ani jedna adresa, ani jedna informace někde na papíře. Ani v kolik vám letí let zpět domů a jakou aerolinkou.

Nic.


Cítil jsem se dost sklíčený. Ani na účtě kvůli zmrzlým transakcím nemám dost peněz na koupi nového telefonu či notebooku s nemožností dostat se do banky a přeposlat ze spořícího. (V Americe mají telefony zamknuté s jedním operátorem, takže možnost si dočasně půjčit telefon a dát tam svou simku, odpadá.)

Díky tomu jsem si uvědomil, jak být bez telefonu je horší než bez ruky! Pohybovat se po New Yorku není snadné. Často se mi stalo, že metro delší dobu nejelo, mrknu na telefon a tam vidím něco jako „hasiči zasahovali“ nebo „někdo skočil pod koleje“ nebo „havárie vagónů“ nebo „dočasná stavba“ atd. a už jsem koukal na alternativy. Najednou stojím v metru, nic se neděje, jen projede nákladní vlak (v metru!) a já netuším. Pamatovat si ulici je jen část výhry, nikdy jsem nevěděl číslo popisné. Naštěstí mám dobrý orientační smysl a umím mluvit. Byla to však dobrá lekce.

Všiml jsem si, že spoustu lidí má baterku nahrazenou za větší a tím záda telefonu dost tlusté. Pochopil jsem proč, i když by šlo šetřit tím, že nebudou mít všichni sluchátka a s někým neustále skypovat. Aneb si vedle vás sedne žena a začne mluvit. Nechápete, otočíte se a ona kouká tubě z okna a sluchátka v uších. Zajímavé sledovat všechny ty zaryté hlavy v displeji. Zřejmě i já to dělal…

Bohužel tu existuje jen iPhone. Můj Googlí Nexus tu není vůbec běžný a jen výměna baterky je minimálně týden na objednání nové, nemluvě o doručení a opravy. Nemohl jsem čekat a tak se poohlídl po novém. I nový je těžké sehnat! Jediné, co lze sehnat, je nejposlednější Pixel. Měl jsem štěstí, že aspoň Verizon ho prodává nezamknutý. Jinde se nedá sehnat. Pro můj neprospěch jsem musel s telefonem koupit taky nejdražší služby minimálně na měsíc. Aneb přijel jsem si koupit Chromebook Pixel a odjíždím s telefonem Pixel. :-D Zatím se směju, ale ta taneční videa mne štvou. Snad je doma ze starého telefonu dostanu. Taky jsem tam měl dost nových super písniček.

Uklidnil jsem se čokoládou a Jimmyho párty. Měl jsem štěstí na potkání správných lidí; párty je od šesti do desíti, bych přišel až večer, kdy už by tam nikdo taky nemusel být. A taky že jo, chvíli po šesté je plno a v deset opravdu zazní poslední písnička. To vůbec není špatné, aspoň se lidi vyspí! Kéž by to tak bylo i u nás doma v Praze.

Jedna slečna mi tam chtěla nějak pomoct a tak jsem říkal, že vlastně může. Poprosil jsem ji o dvě informace. Kde je přesně párty další den a v kolik že mám hodinu s Franklinem. Se rozesmála na moje priority. :-D To jsem ale ještě doufal, že se mi telefon vzpamatuje nebo půjde snadno opravit. A ne že budu běhat po městě a řešit jak si zařídit nový.

Holky se obecně smějí či nechápou. Když se mne zeptají, kam zase půjdu, nechám je nejdřív najít v jejich kalendáři, kde budou ony, pak dělám zamyšleného a odpovím, že jo, že bych se mohl ukázat. Jednodušší než vysvětlovat jak opravdu chodím tancovat každý den. :-)


Den osmý

Follow-up k předchozímu dni: díky potřebě najít počítač jsem navštívil knihovnu. Krásné místo, kam bych asi jinak nešel. Dokonce tam jsou milí a na půl hodiny mi půjčili počítač s internetem bez jakékoliv kartičky. Stačil jim můj příběh. V knihovně mají rádi příběhy. :-)

Bez telefonu jsem si všiml různých detailů. Nejvíc mne zaráží jedna věc: proč se všude svítí a nikdo není vidět? Chápu, že ne všichni zrovna stojí u okna, ale v nižších patrech je vidět i dál do místnosti a taky nic. Ani noha. Chápu, že se v noci moc nepracuje, proč se tam tedy svítí? Ani přes den jsem si tedy nevšiml moc aktivity. Okna jsou dokonce čistá, ale ještě si nevšiml nikoho, kdo by je čistil. Trochu zvláštní, ne?

Na každé hodině s Franklinem, kterou má nazvanou jako basic, se cítím, jako když nic neumím. Náladu jsem si šel napravit na parket. Narazil jsem tam na skvělou holku, u které jsem si myslel, že mne balí, dokud mi neřekla, že má manžela. Držela se mne celý večer, na baru mi dávala její pití, které měla zadarmo, dohazovala mi její další super kamarádky a ukazovala další holky, s kterými bych si měl zatancovat. Navíc s ní byla velká zábava tancovat. Měl jsem se jak v ráji!


Další den byl ještě lepší. Zase funkční telefon. Problém s bankou se vyřešil. Hotel i telefon splacen. Měl jsem rande v Central Parku. Začínám chápat lásku k New Yorku. Zase je krásně. :-)

Procházkou Central Parkem jsme šli po té slavné cestě, která je ve spoustě filmů. Říkali jsme si, kde všude jsme ji viděli, a když už nás nic nenapadlo, všimli si kamer. Hodně mne zajímala její láska k New Yorku a tak jsem bez obalu popsal můj pohled a ona mi vše vysvětlila. Za prvé se pohybuji kvůli salse v nejhorším centru, v jakém mohu být. Tam nic není, buď vše předražené nebo junk food. Ani nic moc zajímavého. Místní se tu pohybují z místa na místo a neřeší ten hluk a všechno, neb se v něm zdrží minimálně. Milují tu především možnosti. Cokoliv si člověk zamane, to tu je v dobré kvalitě a není třeba kvůli tomu jezdit daleko a ani není třeba řídit. Ve státech je málo míst s tak dobrou městskou dopravou. Jako příklad dalšího lepšího místa bylo zmíněno San Francisco, ale že stejně jezdí jen na hlavní místa a to je celé. Což je pravda. Tady se člověk metrem dostane opravdu kamkoliv. A je tu vše. Tanec, hudba, opera, balet, divadla, muzea, restaurace, … cokoliv. Vždy velký výběr a super kvalita. Angela je (krom doktorky) muzikantka, takže pro ni jsou priority zmíněný seznam, ale prý si každý najde to své.

Mne zajímalo především jídlo. V centru mi dala pár tipů, nejlepší tip je už mnou nalezená 32th s různými asijskými jídly, a pak kdekoliv dál od centra pomocí Yelpu. Dál mne zajímaly nějaké představení. Na Broadwayi je jedno, na co půjdu. Mám se podívat, koupit lístky a půjdeme. Vše je dokonalé. Údajně se za každé představení dá neskutečné množství milionů dolarů jen za kostýmy a kulisy. Jsem opravdu zvědav! Jeden lístek taky stojí podle toho…

Což mne přivedlo i na otázku financí, jak se tu dá vůbec vyžít. Nejprve jsem se dozvěděl, že průměr tu je 4 až 5 krát vyšší než u nás. Jenže za rodinu. Tedy s ohledem na ceny, průměrný plat není moc vysoký. Kupovat byt je blbost. Na Manhattanu za jednu malou místnost(!) se dá v přepočtu našich 21 milionů. Což není vše, stále se musí platit měsíční poplatky cca našich 50 tisíc měsíčně! Což bývá jako nájem a proto lepší zůstat v nájmu. Přibližně dvě třetiny jejich platů jdou na bydlení (rodinného a ne na Manhattanu). Aneb běžný člověk se tu dobře nemá. Například Angela jako doktorka tu má třikrát víc než třeba měla v Londýně a tak si může v klidu užívat výhod New Yorku a milovat ho. Jinak sama souhlasí s tím, co jsem říkal. Hluk, špína, …


Den devátý

New York je s novými poznatky jiné místo. Místo chození si vyberu místo, dojedu tam, pak zase skočím do metra a jedu na další místo, kam chci. S jídlem pomáhá zmíněný Yelp, stačí pustit a jít do první restaurace, která má nejméně znamínek dolarů. Najím se tam k prasknutí, kvalitně, často i zdravě a za málo peněz. Dnes jsem měl například perfektní humus s hovězím v Chelsie marketu nebo bezvadné kuřecí burrito. Vždy jsou ale taková místa skryta. Připomnělo mi to bufet Kavkazkého typu v Moskvě na parkovišti, který vypadal víc jako bouda pro strážného.

Dopustil jsem se tu však třech tzv. foajé. První: řekl jsem nahlas tlustí lidé. To se nesmí. To je urážka. Drsná urážka. Snad horší, než říct negr. Lidi by mne mohli za to i žalovat.

Dále jsem zvyklí dávat dýško deset procent. Dobře se to počítá a u nás to je normální. Tady je minimum patnáct a jelikož se patnáct blbě počítá, všichni dávají automaticky dvacet. V jedné restauraci na mne začali nadávat. Říkali i něco o newyorském zákonu dávat minimálně patnáct. Dal jsem jim patnáct, ale mám potvrzené, že žádný takový zákon neexistuje. Už tedy dávám pozor, abych dal minimálně těch patnáct nebo i dvacet, když jsou na mne hodní.

Poslední faux pas se mi povedl v taxíku. Metra jezdí ze severu na jih a vice versa. Ze západu na východ už to tak slavné není a vyzkoušel jsem tedy i žlutého taxíka. Dýška se dávají i v taxíku. Angela říkala, že to nechápala po nastěhování a stále nechápe. Pochopitelně si dýško zaslouží za pomoc s kufrem. Nebo za převoz domácích mazlíčků. Něco. Ale pokud jen nastoupím, převeze mne a zase vystoupím, aniž by musel dělat cokoliv navíc? Bohužel to tu lidi běžně dělají a dívají se hodně ošklivě, když nic nepřihodíte.

Na washingtonském náměstíčku a v Central Parku, aspoň na místech o kterých vím, jsou šachové stolečky. Často viděno ve filmech. Nemohl jsem vynechat si s jedním z těch starých černých filosofů dát partičku. Příjemné na chvíli sedět a používat hlavu místo těla. Samozřejmě jsem prohrál na plné čáře…

Na párty přišla zase Marina, slečna, která se o mne starala už v pondělí. Opět se o mne hezky postarala. :-) A dozvěděl jsem se, že je původně z Izraele a má profilovou fotku z Čech, ze svatby. Spoustu Izraelců jezdí na svatbu k nám. Doma to mají pouze náboženské a pokud to tak nechtějí, Praha je pro ně nejrychlejší a nejlevnější možnost. Zajímavé.


Den desátý

Zatím jsem na broadwayské vystoupení nešel, jdu dnes, ale už jsem na Broadwayi (a nejen tam) viděl dost. Například dáma křičící do telefonu na celou ulici za bílého dne, že přefikla dva chlápky a volali na ni policii. Nebo v noci dámy stroze oděné nadávající na policistu, jak se barman na ni podíval a že chce odškodné. Bože. Dřív jsem nechápal jak Barney ze seriálu How I Met Your Mother mohl narazit každý den na tak tupé holky. Inu, jednoduše. :-D

Další den jsem prozkoumal Queens a Brooklyn. Především jsem si šel odpočinout do botanické zahrady. Pěkná místa, krásně to tam vonělo. Hodně mne tam však pobavilo ruské dítko v japonské části zahrady ukazující na rybičky a křičící sushi. Dokonalé. :-D

Queens je poměrně daleko, ale i tak se dá jet rychlíkem a být na Manhattanu do půl hodiny. Ve večerních a nočních hodinách však probíhá spoustu rekonstrukcí a pak se může jet klidně přes hodinu. Aspoň jsem mohl zkoumat různé reklamy. Na jedné byl minimální plat. Teď je $10 a do roku 2020 by se měl zvýšit na $15 za hodinu. Matematicky mi moc nevychází, že by tu mohl někdo takový vůbec žít. Snad kvůli jídlu. I takový obyčejná banh mi tu chutná neskutečně skvěle. U nás doma tak dobré nejsou. Případně kam se kdo hrabe na Halal Guys stánky! Pokud chcete fast food, najděte jakýkoliv Halal Guys stánek a dejte si to.

Zase trochu salsy: Eddie na hodině povídal, jak ho bez manželky cestování nebaví. Proto zůstane víc doma a plánuje každý měsíc dělat párty ve stylu jak se dělalo dřív. Škoda, že začne od příštího měsíce. Maria mu ušila nový kostýmek a byl z něj tak nadšen, až musí vyrazit. Odjede za pár dní za juniorem do Itálie. Maria se rozpovídala trochu víc a ukazovala mi různé fotky rodiny a jak žijí a tak. Například Mariina matka v sedmdesáti-něco právě teď dostudovala. Mazec!

Navštívil jsem v posledních dnech jedny z nejlepších tanečníků a od každého se něco naučil. Každý má něco svého, shrnul bych to nějak takto:

  • Franklin se snaží, abychom tancovali a nechodili. Tedy měli řádný basic a pohyb těla.
  • Frankie je zase zaměřen na techniku. Pro něj je důležité mít vše správně. Už jsem psal, jak říkal, jak všichni od něj odešli se skvělýma rukama, s účesem těžko říct.
  • Pro Eddiho je prioritou svádět partnerku. Stejně tak pro Marii svádět partnera. Užívat si tanec a komunikovat. Jeden student vždy sledoval ruce místo partnerky a čekali jsme dokud nevnímal partnerku místo všeho kolem.
  • Adolfo má tak nějak od všeho trochu. U něj je vidět velká láska k mambu a že chce něco dělat a předat vše. Ukazoval nám držení, jak je důležitý pohyb těla a afro, i že tanec je o tom si užívat a nechodit na parket jak do tělocvičny.

Nejraději mám poslední dva zmíněné. Všichni jsou ale super a je dobré navštívit všechny. Od každého je co se naučit a hlavně každému sedne jiný typ výuky. Osobně bych měl ale problém si vybrat jediného favorita.

Snad jsem pochytil hodně. Jsem zvědav na reakci domácích holek až se vrátím domů. :-) Zdejší slečna mi jednou říkala, že jsem velmi jemný ve vedení a že to je super. O pár písniček, že jsem lehce silnější, ale o to přesnější se zábavnějšími figurami, co se stalo. Jeden gin… :-))

I tak mám spoustu nelehkých domácích úkolů a ještě pár návštěv, například Yamule, který je daleko v Bronxu.


Den jedenáctý

První týden jsem to tu nesnášel. Druhý týden jsem to tu začal poznávat. Pomalu se dostávám do třetího týdne, do týdne, kdy začínám mít toto místo rád. A může za to Angela. Rychle zjistila, že jsem stále dítě, jen lehce přerostlé, a jelikož jsem musel jít koupit lístky do divadla na (pro mne) nejhorší místo, Times Square, ukázala mi i příjemnou stránku.

Nejprve mi ukázala obchod s M&M's. Úžasné místo! Samozřejmě jsem si hned koupil pár věci. Jednu hračku a nabral si tam spoustu bonbónů, které nikde jinde nejsou. Pouze zde, vedle továrny. Potěžkal jsem a říkal „deset dolarů“. Bez pár centů přesný odhad! Angela se mne snažila vyfotit, ale já byl úplně v jiném světě…

Potom jsme šli do Christmas shopu. Osobně mne to nelákalo, ale když ona čekala, až si naberu hromadu bonbónů, Angela chtěla taky něco svého. Miluje Vánoce. Stejně ale nechápu, jak může v květnu být v takovém krámě minimálně deset lidí a nakupovat. Bláznovství!

Každopádně původní cesta byla návštěva katedrály. Aby se cesta zdržela ještě víc, dostal jsem se do lego krámku. Ale nebylo největší, největší by mělo být kousek od mého hotelu. Muhehe. :-)

Na posilněnou byl po cestě krámek se sladkostmi, Magnolia bakery. Banánočokoládový jogurt je úžasný a musíte zkusit! Taky určitě jejich cupcaky. Z toho se ale člověk nenají a tak mne vzala do perfektní japonské restaurace. Rozplýval jsem se nad předkrmy, shishito a bůček, i hlavním jídlem ramen. Neumím popsat. Užuž jsme chtěli odcházet s tím, že jsme ani vše nedojedli, když jsme zahlédli jeden dezert… Musel jsem ho mít! Taky jsme ho měli a byl úplně nejvíc dokonalý. Medové toasty, se zmrzlinou, šlehačkou a jahodami. Nejsem odborník na popisování chutí, prostě jeden z nejlepších dezertů, který jsem kdy měl! Mimochodem místo se našlo, dezertní žaludek je skutečná věc.

A divadlo? Resp. muzikál, na který jsme dostali 50 % slevu, Miss Saigon. Dokonalost. Před patnácti lety to býval beznadějně vyprodaný muzikál, hrál se pár let a dlouho nic, až do letoška. Musím říct, opravdu perfektní. Kulisy se mi moc líbily. Vše promyšleno do detailu. Měl jsem i štěstí, neb u tohoto muzikálu byly kulisy velmi dynamické. Během vteřiny až dvou byla scéna upravena na úplně něco jiného, což normálně nebývá. Dokonce došli tak daleko, že pro helikoptéru udělali celý model helikoptéry, který se zvedal do všech směrů, a navíc(!!!) udělali v sále efekt větru. Kam se hrabe 4D kino. A takových detailů bylo spoustu. Nejvíc se mi líbilo, když si komická postava (celkově je děj smutný) začala utahovat z amerického snu. Jak je vlastně ten americký sen děsně absurdní. Věta „let's make American dream great again“ odkazující na současnost byla perfektní tečkou dané scény. :-D

Ach. Už se mi tu líbí salsa, divadla a jídla… nejsem tu naposledy. Je tu spoustu představení, salsy a hlavně jídla, které se samo nesní. :-)


Den dvanáctý

Pokračuji s gurmánským orgasmem. Každou sobotu mají stánky se spoustou různého dobrého jídla v parku u vody v Brooklynu s výhledem na Manhattan. Šel jsem se podívat, samozřejmě. Normálně tu vylepšili ruskou zmrzlinu – místo obyčejné sušenky rýže v karamelu!

Když porovnám jídlo a salsu, najednou ta salsa není tak úžasná. Bezpochyby je skvělá. Čekal jsem však jak na každé párty bude plný parket úžasných tanečníků. Parket je plný vždy, ale hodně mne překvapuje, že těch skvělých je v poměru k těm ostatním stejný jako u nás. Popravdě úterní salsy v Moskvě mi stále přijdou mnohem lepší. Možná si tu jen začínám zvykat. Nebo mne jen unavuje se už neustále poznávat s novými lidmi. Jsem tak vysílen, že stačí abych si zatancoval s jednou lehce hrubou slečnou a potřebuji pauzu. No, otázka co budu říkat po příjezdu domů. Jedno vím jistě. Nebude mi chybět čumil na záchodě, co se pořád dívá a pomáhá s mýdlem a ručníkem. :-D

Při cestě do Brooklynu jsem si uvědomil jednu věc. NYC byl předlohou pro hru GTA 4. Na jedné zastávce jsem si vybavil úplně jasně jednu lokaci ze hry. Často jsem ji totiž ve hře navštěvoval a plnil úkoly. To metro nad silnicí je dost ikonické. Mám úplně chuť si tu hru zase zahrát. :-) Jenže je pro PS3 bez portu pro PS4. :-(

Místo hraní jsem šel spát. Dospat dluh z posledních dní. 

Taková zajímavost: víte, že Empire State Building ma vlastní PSČ?


Den třináctý

Nemám vůbec nic nového! Buď jsem spal nebo byl na lekcích nebo na párty. Vše jste už slyšeli. Tak aspoň pár zajímavostí, co jsem posbíral:

  • Je tu nezákonné troubit. Ale troubí tu všichni na všechny. A nikdo to neřeší.
  • Je tu budova bez oken. Mrakodrap. Má na sobě AT&T, operátor. Stále mi to vrtá hlavou.
  • Provoz stánku s pouličním jídlem kolem centra může vyjít na 300 tisíc ročně. Dolarů. Chápu proč ten hnusný hot dog (co jsem měl jen jednou) na dvě kousnutí stojí tři dolary.
  • Je tu cca 800 jazyků a dobrá polovina doma nemluví anglicky. Tak nějak jsem si všiml, že všechny holky, se kterými se tu kamarádím, jsou buď asiatky, černošky nebo původem z Izraele nebo tak něco.

Taky jsem pochopil, proč u těch nejlepších učitelů tolik lidí není. I na místní je dvacet dolarů za hodinu hodně a raději chodí k jiným. Mají tu podobný problém jako u nás – učí tu kde kdo. Když jsem salsa scénu popisoval pár lidem, říkali, že bych vše co jsem se naučil měl doma předat. Na to že se necítím na učitele odpovídali dvěma argumenty: byl bych lepší než spoustu učitelů v New Yorku, proč bych to nemohl tedy dělat doma. A pak ta americká sebejistota: „stačí se udržel jen o něco lepším než ostatní.“ A Maria, Eddiho žena, mambo královna, říkala, že mám kasírovat hodně. Abych mohl zase přijet. Původně teda říkala, ať neodjíždím, že tohle je můj nový domov. :-D

Poslední tři dny…


Den čtrnáctý

Už jsem párkrát byl v central parku, ale dohromady jsem viděl sotva kousíček. Šel jsem tedy projít zbytek, konkrétně severní část. Ani tak jsem ho neprošel. Místní ho i po letech neznají a ztrácejí se v něm! Lehčí se podívat do mapy než ptát kolem.

Dvě věci mne tu překvapily. Jedna, že tu je docela dost lidí s obrovským množstvím psů. Psovodiči a prý si tím vydělají dost. Druhá rybáři. Zastavil jsem se a koukal, jestli vidím dobře. Měl jsem představu jako že město ryby sponzoruje a přes noc dodává. :-D Pak jsem si všiml cedule s povolením za předpokladu ihned vrácení zpět do vody s používáním háčků, které neubližují.

Asi znáte žluté ulice. Jezdí tu ale i zelená auta a zajímal mne rozdíl. Zeptal jsem se a žlutý lze přivolat jedině rukou a město udržuje, kolik jich ve městě může být. Pak tu jsou černé taxíky, které jsou naopak pouze na rezervaci a jsou bez limitu. Problém byl, že bylo spoustu míst, kde žluté moc nejezdili, a ty černé zase nešlo jen tak přivolat. A tak poměrně nedávno vznikly zelené hybridy, které v centru fungují pouze na rezervaci a mimo centrum i na mávnutí.

Po odpočinku jsem dostal druhý dech a zase blbnu na parketě. Tancoval jsem s tou slečnou z Izraele a je taky takový blázen. Hráli jsme hru, kdo z nás víc využije při tanci naše okolí. Zdi. Sedačky. Země. Sloupy. A tak. Všichni kolem si pak chtěli s námi zatancovat a mysleli si, že jsme profesionálové. :-D 

Dost často tu hrají živé kapely. Nejvíc mne baví asi pondělní Taj. Tanečně to není pecka, ale dohání to hudebně. Aspoň jsem měl každé pondělí na kvalitu kapely štěstí. Nejhorší s nimi však je… neví kdy skončit. Užuž to vypadalo na konec, když se do toho zase opřeli. DJ byl už naštván. Viděl jsem jak držel prst na tlačítku play a pak zase odešel. :-D Aneb hráli šílené tempo snad půl hodiny. Dvě partnerky jsem utahal za půl jedné písničky. Jestli se tomu dá ještě říkat písnička…


Den patnáctý

Zjistil jsem, jaké to je cítit se jako žena. Tak trochu. Nejprve mi Angela ukázala snídani s jakou je NYC dobře znám (a já o tom nikdy neslyšel). Bagel. Pokud jste taky neslyšeli, vypadá to jako donut, ale ve skutečnosti to je sandwich. Taková malá kalorická bomba. Nevím kolik, ale na rozměry dost, neb jsem po zbytek dne nic nedojedl. :-))

Potom jsme si udělali procházku, při které jsem se dozvěděl, že dvacet ulic je vždy jedna míle. Vždy a přesně. Takže nejenom díky číslováním ulic všichni rozumí a ví kde je, když se řekne na rohu 32 a páté evenjů, ale i ví, jak to je daleko, pokud stojí na 21 a jestli se vyplatí jít pěšky či nikoliv.

Angela byla unavená a tak na cestu zavolala černé luxusní taxi na zbytek cesty. Dopravovat se přes den autem je na dlouho, ale v pohodlném autě se může člověk prospat nebo udělat nějakou práci nebo se kochat šílenstvím všude kolem. 

Cíl cesty byla čínská restaurace. Asi jsem se nezmiňoval, Angela je původem z Hong Kongu. Jelikož se vyzná, vstoupila do restaurace jako první, vše mi dala a vše objednala. Dokonce i zaplatila. Zajímavé je, že je z britské části Hong Kongu, takže etiketou je Evropanka. Ve skutečnosti o skutečné Číně moc neví. Všichni chlapi kolem ní se k ní chovají jako k princezně, jiní nemají šanci. A já se nechám takhle obskakovat. :-D

Každopádně, byli jsme v restauraci jen my dva a nechal jsem Angelu, ať mne překvapí, že dokážu sníst cokoliv. Ještě se mne zeptala, jak velký hlad mám. Po Bagelu nijak výrazný a proto(?) objednala jídla jak pro čtyři určitě. Spíš pro pět. Měli jsme celý stůl pokryt jídlem a snědli sotva polovinu. Ale to bylo tak geniální jídlo! Byl jsem plný mnohem dřív, jenže nešlo přestat, jak to bylo dobré! Vím komu se ozvat, až půjdu do čínské restaurace.

Množství jídla je tedy v pořádku. V Číně je normální mít více jídla než je zdrávo. Kdybychom dojedli, buď restaurace nebo Angela by automaticky doobjednala. Nekončí se prázdným stolem, ale až se opravdu nemůže.

Po jídle jsem šel na čtyři hodiny k Frankiemu. Myslel jsem, že umřu. Ale světe div se, po první hodině jsem měl zase hlad! I když spíš chuť na dezert, který jsme vynechali.

Aby nebylo jídla málo, u Greenwich Village je food tour. Za 50 dolarů vás vezmou krásnou čtvrtí kolem Washingtonského náměstí a ukážou spoustu různých jídel bez front. Doporučuji. Tour jsem sice nevzal, prošel jsem si ji sám, ale spoustu lidí říká, jak super to je a je to milé okolí. :-)


Den šestnáctý

V Bronxu bydlí docela dost lidí. Poprvé jsem zažil naprosto narvané metro až se další lidi už nevešli. Z toho jaké místo jsem prošel se zdá Bronx jako černošská čtvrť. Nebo spíš celé město. Široko daleko jsem byl jediný běloch. Spíš jsem slyšel španělštinu než cokoliv jiného. A kolem spoustu mexických, dominikánských a dalších restaurací. Zřejmě jsem našel to místo, kde žije nejvíc Dominikánců!

I když jsem otevřen všemu a nikdo mi nevadí, ve své podstatě ani muslimové, i tak jsem se necítil nejlépe. Lidé jsou takoví výbušní a moc jsem netušil, co od nich očekávat. Například pokud má někdo plnou pusu zlatých zubů. Nebo černoch na kole pod nápisem ulice ptající se na název ulice. Dítě v deseti ještě v kočárku. Všude plno aut s hlasitou hudbou s jak gangy kolem nich (ještě aby hopsaly a bylo by to jak ze hry GTA). A tak dále.

Po procházce Bronxem plný bachaty a merengue ze všech stran jsem šel na salsu k Yamule. Je to blázen! Rozhodně nikoho nešetří. Hodina spinningu byla mazec. Otoček víc než v pračce. Je to s ním výzva, ale nelíbí se mi jeho styl učení. On vlastně neučí. Jen ukazuje a každý musí pochopit sám. Navíc všude cpe preparace, což se mi moc nelíbí, víc se mi líbí jak nás to učil Adolfo. Navíc dělá jen moc kroků a otoček v neskutečné rychlosti a pořadí, což je tak vše. Neříkám tím, že je špatný, jen se mi osobně jeho přístup nelíbí.

Mimochodem i na hodinách to bylo stejné. Jen já a jedna holka z Paříže jsme byli jediní bílé lidé. Ona dokonce o něco bělejší než já, což jsem ani nevěděl, že lze. :-D

Při dlouhé cestě metrem jsem si všiml, že Bronx taky nemá dobré pokrytí signálu. V metru normálně nikde není, ale ve stanicích se to chytá extrémně rychle na nejrychlejší LTE, takže skoro není poznat výpadek. Ale Bronx… funguje jen když je metro na povrchu.

P.S.: Dnes mám 20 dní salsy v kuse! Což taky znamená, že pomalu balím a zítra poslední den.


Den sedmnáctý

Důležitá poznámka: dozvěděl jsem se, že je opravdu nebezpečné chodit sám po Bronxu. Kór někdo jako já s mým stylem oblékání a barvou kůže. Prý jsem měl hodně štěstí podle toho kde a jak jsem se pohyboval.


Mrzí mne, že odjíždím. Zrovna zítra bude salsa v Brooklynském muzeu! Na druhou stranu, těším se zase domů, je dobré odjet v tom nejlepším a hlavně v NYC vždy něco bude. Opravdu. Jeďte se sem taky podívat a navštivte, co vás baví. Dokonce tu je velká komunita salsy on1 nebo kubány. Jen se ty skupiny nemíchají, ale jsou tu. Jediné, kde NYC nemůže být lepší, je whisky. Není možné aby měli něco, co zbytek světa nemá.

Ale má tu i skotské prostředí. Poslední den jsem se šel projít parkem v Queens a normálně tu jsou budovy a trávníky a zahrádky a všechno jako bych prošel nějakou branou do Británie. Vlastně to opravdu odděluje jakoby brána, železniční most. :-))

Další brána je jak do padesátých let. Angela se snažila, abych měl NYC rád a přijel znovu, tak mi ukázala cukrárnu se skvělými zmrzlinovými poháry, kde to vypadá právě jak z padesátých let. Velmi krásné a ta zmrzlina! A pak ještě jednu cukrárnu se skvělými dortíky! Super zakončení.

Každý, kdo tu bydlí, cítí k NYC nenávist i lásku. Převažuje láska, proto tu zůstávají. Říká se, že čím déle tu člověk žije, tím větší ta láska je.

A ted čas nastoupit do letadla směr salsa maraton!


Follow up

Příjezd domů byl… zajímavý. Za prvé jsem zlenivěl – když nejede přímý spoj, volám taxíka. Aspoň v době maratonu. Za druhé je Praha krásná. Jak taková vesnička u Brna. :-D Najednou všude maximálně dva pruhy, volné pruhy, málo lidí, spousta stromů, zeleně, budovy nízké, krása. Praha je vážně krásná. Ale vůbec se tu nedá najíst! A taky té salsy bude zase málo, kvalitní ještě méně. Z extrému do extrému. :-)

Teď to jdu vše dospat.

Jako obvykle, hrdinové, kteří dočetli až sem, mají u mne bludišťáka! :-D

Zápisky z cest: Lublaň

Aneb další vtipná historka do sbírky.

Vše začalo na letišti. Letěl jsem domů ze salsa festivalu s Tomášem a Eugenem. Při čekání na letadlo jsme rozebírali českou salsa scénu a kdo jak tancuje on2. Vášnivě jsme debatovali i při nástupu do autobusu, přičemž si Eugen vzpomněl na jednu historku, kdy na jiném letišti nastupoval do autobusu, kde byli dva. Brána o pět metrů vedle měla nástup ve stejný čas, jen úplně jinam. Nebyl si jist a tak se chtěl zeptat, ale kamarádka ho zarazila, ať se neptá, jinak bude vypadat za trotla, který nikdy nikam neletěl. Podíval se na ní a zeptal se, že jestli by opravdu raději přistála úplně někde jinde. Bylo dobře, že se zeptal, jinak by opravdu přistáli někde jinde.

My měli úplně stejnou situaci a já po dosmání ujistil, že jsme ve správném autobusu. Zkontroloval jsem cedulku při nástupu. A tak jsme mohli dál debatovat o salse. Při nástupu do letadla si Tomáš vzpomněl, že zapomněl na letišti tašku. Už už ji chtěl nechat být, ale Eugen se postaral o to, aby ji našli a dovezli. Všichni jsme už seděli v letadle a kapitán se omlouval za zpoždění, ale musíme čekat na nějaké „flight papers“. Zajímalo by mne, co si mysleli lidi, když po patnácti minutách zpoždění přijde letuška předat Tomášovi tašku, po čemž už konečně startujeme. A samozřejmě, čekáme další čtvrthodinu na náhradní okno pro vzlet.

My rychle usínáme. Je ráno a my ještě nespali. Mne probudí svit slunce do očí, náklon a kapitánův proslov. Zaslechl jsem něco o standardní situaci a že se vracíme zpět do Lublaně. O návratu jsem neslyšel, ale prozradila mi to GPSka. „Bože, co zase Tomáš zapomněl na letišti?!“ jsem si říkal. Pak jsem si všiml divného zvuku turbíny, u které jsem seděl. Moc klidný jsem nebyl. Ale únava zvítězila a spal jsem dál.

Naštěstí jsme přistáli v pohodě. Zřejmě se jen jednalo o vcucnutí ptáka a bylo pro ně levnější se vrátit na vlastní letiště, než opravu pak řešit na cizím. Navíc jsme byli jen v jedné čtvrtině letu. Stejně nás ale návrat moc nenadchl. A měli jste vidět výraz Eugena, když se probudil a my mu řekli, že nejsme v Praze. Byl hodně vyděšen a ptal se, kam jsme probůh doletěli. :-))

Na letišti jsme měli spoustu dalšího času a tak jsme se podívali na ty „flight papers“. Byly to dva letáky na salsa festivaly a veganská čokoláda. Velice pravděpodobně bychom nebyli zpět, kdyby si tu tašku nezapomněl.

Za tři hodiny jsme nasedli do toho samého letadla. Na rychlo jsem raději odeslal zprávu, že jsem pár lidí rád poznal a usnul. Po probuzení jsme už byli normálně v Praze. Záznam našeho letu na Flightware.com.


Výlet to byl ale dobrý. Dobře jsem si zatancoval a moc se mi Lublaň líbila. Je to takové milé romantické klidné městečko. Projít se dá za tři hodinky i s hradem a je to fajn zastávka, když třeba pojedete kolem. :-)

Nejvíc mne překvapilo, že i v tom sněhu skoro všechny restaurace mají otevřené zahrádky. A ne jen pár stolečků, ale klidně pár desítek. A že tam opravdu lidi sedí! Ani kolo není těžké potkat. Na jedné straně sedí v zahrádce s přímotopem, uprostřed jede kolo a na druhé se někdo kouluje a staví sněhuláka. Mimochodem každodenní venkovní trhy od jídla až po oblečení samozřejmostí!

Zápisky z cest: Island

Já: „Zdravím!“
„Á, sused, zdravíme.“
(…)
„My tu sme na svadobnej ceste. A sú tu s nami aj títo svedkovia. A kde máš ty skupinu?“
„Já žádnou nemám.“
„To takto cestuješ sám normálne?“ ptají se, s údivem na tváři.
„Většinou jo. To je vtipný příběh: chtěl jsem malý levný výlet po Evropě, koupil letenky už dávno a až před pár dny zjistil, že to nebude levný výlet, ba přesně naopak. :-D“
„No preto ideme takhle vo väčšej partii aj so svedkami, aby to vyšlo lacnejšie. :-)“
​„​Vědět to dřív, taky bych to vyřešil podobně. Ale teď mne víc trápí, že mi ztratili kufr a v autě svítí kontrolka a není poznat, co to znamená.​ :-D“​
(​…)​

​Koukali na mne ještě s větším údivem. Nedokázali pochopit, proč jsem tak v pohodě s úsměvem na tváři. Asi to bude nadšením z krajiny. Island je moc hezký. Jednoduše bych to popsal jako Nový Zéland říznutý Skotskem a lehce Norskem.



Den první

(…)

Když jsem dorazil na ubytovnu, dostal jsem postel v pokoji pro čtyři a ve tři ráno jsem nechtíc budil krásné tři slečny. Kódové označení příběhu: krásky a špindíra. :-))

Každopádně, nevím proč se zavazadlu do zimy nechtělo. Je tu krásně příjemných 10 až 15°C. Svítí tu dlouho sluníčko a příjemně do toho fouká svěží vítr. Vzduch tu je opravdu super. Jen občas od oceánu je studený, ale ve svetru to stačí a spíš je mi v něm teplo. Snad to tak vydrží.

Líbí se mi tu taky klid (když nepočítám v Reykjaviku občasné přistávání letadla na lokální letiště hned vedle centra) a spousta prostoru, který je vyplněn zajímavě a často zelení. Asi to bude mít něco společného s tím, že celkově tu žije jen 300 tisíc lidí a z toho třetina v hlavním městě. Což bude mít taky za následek, proč jsem potkal především anglicky nebo i jinak mluvící lidé. Angličtina tu ale docela jede obecně. Spoustu věcí, které mi přijdou především pro místní, je v angličtině. Vsázel bych se, že stará paní, kterou jsem potkal v krámě, je místní, a mluvila s prodavačkou anglicky.

Ona tedy angličtina není od islandštiny moc vzdálená. Dokonce dřív to byly hodně podobné jazyky. Stará islandština byla podobnější staré angličtině než staré norštině, což mne překvapilo. Stará angličtina měla znaky, které islandština má dodnes. Škoda že to angličtině nezůstalo, aspoň by nebyl takový problém s kódováním v počítačích, protože by to Američané museli taky řešit od raných počátků počítačů. :-))

Informace mám z Vikingského muzea. Dozvěděl jsem se tam více zajímavých věci, jak vlastně ty severské země se různě, řekněme, potkávaly. Resp. jak v Norsku uměli dobře obchodovat, a když jim to nešlo, naučili se vydobít co nemohli koupit. A pak jak jejich „obchodování“ postupovalo až na jedno z posledních neobydlených míst na světe, na Island. Spoustu zajímavých informací a teď budu na seriál Vikingové koukat jinak. Spoustu věcí se v seriálu docela drží historie, to je hezké. Kdo seriál nezná, doporučuji. Jeden z mých oblíbených. :-)

Taky jsem viděl, co mne čeká. Dvakrát. Jednou v hrozném 360° promítání v místní budově divadla, která vypadá futuristicky jak obrovský ovládací panel z kosmické lodi. Podruhé jsem omrkl model celého ostrova v chrřzšsč, neboli anglicky Reykjavik City Hall. Islandština mi nejde. :-)) A asi nejsem tak pozitivní člověk, jak jsem si myslel. Při pohledu na ten obrovský model, nějakých 10 x 5 metrů, první, co mne napadlo, bylo „ten benzín bude drahej.“ Čeká mne tu dlouhých studených deset dní v autě kolem dokola. Aspoň v rádiu hrají dobré písničky. :-)

Co jsem tu však ještě neviděl, jsou peníze. Tvrdí se, že to tu je království karet a zatím jsem neměl potřebu si vybírat…



Den druhý

(…)

​Musím říct, že Island je pro mne druhým překvapením. Ono asi obecně to je druhé překvapení. Dřív jsem vždy dostal co jsem očekával, ale až s Ruskem a Islandem jsem mile překvapen. Na to jaké tu je často pochmurné​ počasí jsou lidi milí. Dokonce i turisti! Nepotkal jsem tu ještě protivného turistu (snad pokud nebudu počítat „a tam je jen vyhlídka? Nic speciálního? Tak tam nejdu.“). A že jich tu je mraky. Už se těším na odlehlé části ostrova, kde jich snad bude méně.

Stále ale nedokážu pochopit, že tu všichni mluví perfektně anglicky. Jak místní, tak turisti. A to i u lidí, kde tak normálně nebývá, jako třeba číňani. Taky nedokážu pochopit jejich technologický pokrok. Parkoviště se platí jedině kartou. Kartou lze koupit i vstup na záchod (vyzkoušeno). Do hor tu vyrazí i Tesla (koukal jsem na internetu na jejich dobíjecí síť a zatím jich je málo, ale do roku 2020 jich tu má být na 200 kolem ostrova!). U turistů jsem zaslechl, že si lze koupit kafe Apple hodinkami. Mimo město, kde široko daleko nic není, krom vodopádu!

Jinými slovy Island si přidávám na seznam zemí, kde by mi nevadilo žít. Jen si musím ověřit jaké to tu je v zimě. Jednou, až nebudu vědět roupama coby, si sem zajedu zalyžovat, jestli bych to tu zvládl i přes zimu.​

​Jen tu je ještě jeden problém – mají tu sice přibližně dvakrát větší platy než u nás, ale taky tu věci stojí třikrát, někdy i čtyřikrát, víc. Což se projevuje na mém stylu putování: ubytovávám se v těch nejlevnějších ubytovnách (resp. vždy v té jediné ubytovně v okolí, kde potřebuji přespat). Což má plus na seznamování se s lidmi, aneb jak jsem psal, že jsem dostal pokoj se slečnami. Ale také dost mínusů, jakože tu jsou na spoustu lidí jen dva záchody a navíc hned vedle jediného umyvadla. Takže není problém kadit, když si metr od vás někdo čistí zuby. A vice versa. Nebo psát tuto esej, když tu pár lidí kouká na televizi se spoustou videí koťátek.

Nevím co je horší, asi ta úchylka na koťátka. Jdu se taky dívat…

(…)



Den třetí

(…)

Popojel jsem na sever. Opravdu mne zdejší krajina baví. Spoustu krásných fjordů, hor, zeleně, ledovců, vulkánů, starých a ještě starších láv. Nebo taky vstupů do středu země. Aneb přespávám kousek od místa, které si Verne pro svůj román vybral jako vstup, sopka Snaeffelsjokull. Překrásný výhled jsem měl při západu slunce. No však posuďte sami v příloze!

Taky posílám jednu fotku z jeskyně. I když ona to není úplně jeskyně, jako spíš kaňon, jak tomu říkají. Stateční lezli až na konec k vodopádu. Bylo to dobře adrenalinové. Nahoru to šlo v pohodě, ale dolu bylo hodně těžké vymyslet, jak sejít!

(…)



Den čtvrtý

I <3 driving in Iceland!

P.S.: Na cesty typu F nesmím. Ale jsou tu i cesty, které se jim podobají a lze si užít i v obyčejném autě!

P.S.2: Mám spotřebu něco pod pět litrů (přesněji 4,5) na sto kilometrů. Zírám! Čekám, až jednoho dne zjistím, že Islandský litr není normální litr. Nebo Islandský kilometr není normální kilometr. Nebo prostě něco.

P.S.3: Cítím se nesvůj, když auto předemnou přejíždí z jednoho pruhu do druhého.

P.S.4: Taky se mi to stává. Ach ta kochání…

P.S. mělo být jedna, ale nechtělo se mi přečíslovávat: Mám tu skvělé počasí. Celý den svítí sluníčko, téměř ani mráček. Krásných 15°C.

P.S.6: Je tu skoro po celý dlouhý den zlatá hodinka. Ráj pro fotografy.

P.S.7: Vtipný příběh: šel jsem na vyhlídku nad druhé největší zdejší město a na mapě vidím, že lze jít dál. Tak jdu. Jdu přes hřbitov, což mne znejistí, ale dle mapy to sedí. Jdu dál a dál až dojdu ke skládce za hřbitovem, jak běžně bývají. No jako vyhlídka nic moc a ještě k tomu to nešlo projít dokola. Nevýhoda open source map, každý si může vložit, co chce. Taky každý to může opravit, ale vždyť to je vtipné. Ať se napálí další turisti! :-))

P.S.8: Báječný příběh: přijedu na „hotel“ a tam jestli jsem nepřiletěl (do půl kilometru tu je přistávací plocha), tak říkám že ne, že jsem přijel autem. Slečna upřesní zda jsem přiletěl na Island. Hlavou se mi honila otázka, jak jinak bych asi tak mohl přijet, lodí bych se plavil věčnost… ale odpovídám stručně ano. Na to odpověděla, že volali z letiště a že sem zkusí moje zavazadlo zaslat!

P.S.9: Jen to jsou trdla, měli tři dny aby mi to dovezli kousek, ale raději počkali aby mne honili na co nejvíc vzdáleném místě od Keflaviku.

P.S.ehm: Do tolika neumím počítat, tak to tu ukončím.



Den pátý

(…)

Spontánně jsem rychle zaklapl notebook a nečekal, až zase bude fungovat internet. :-) Poznal jsem totiž své spolubydlící a asi po deseti minutách se ptám, kam se tak chystají pozdě večer a že prý jak byla čistá obloha, je skvělá příležitost vidět polární záři. A prý že mají v minibuse místo a jestli nechci jet, že jedou k jedné pláži, kde by dle předpovědi mělo být nejlépe (= bez mraků). Tak jsem jel!

A prd viděl! Jedině jsem zjistil, že na severních plážích, kór v noci, je setsakramentská zima a statečný je ten, kdo dá jen prst do vody. Takže jsme viděli něco málo a jeli ne úplně nadšení v jednu ráno zpět. Když jsme už skoro byli u naší ubytovny, konečně se to spustilo! Není to nic extra, jak je možné vídat na různých fotkách, a neměl jsem stativ, ale přeci jen se mi jednu fotku podařilo vykouzlit. :-)

Jinak jsem si Island zamiloval. Cameron už spoustu let vytváří svůj digitální vesmír pro sérii Avatar, a přitom tady díky války tektonických desek (kéž by lidské války dělaly taky takové krásné divy) se tu vytvořilo spoustu různých míst, které vypadají jak z jiné planety. Když mi Hela (kamarádka, neplést s Heklou, místní sopkou) říkala, co doporučuje navštívit a ukazovala nějaké fotky, nedokázal jsem si představit, co najdu. Úplně něco jiného, bezvadného. Island rozhodně stojí za návštěvu a nevidí mne tu naposledy.

Podíval jsem se například na oblast se spoustou vulkánů. Prý to tu je od devadesátých let zase plné, takže se čeká, kdy to tu zase bouchne. Je zajímavé si projít místem, které srší spoustou barev a lítá z toho pára, přes kterou když jdete, je vám teplo. Videa jsou z pár pidi vulkánů, ale prošel jsem ještě víc zajímavá místa. Jak fakt cesta do středu země!

Mimochodem samozřejmě Češi se poznají. Mrholilo a před velkým vulkánem cedule, že cesta je kluzká a tak ať se chodí jen za sucha. Na kopci jsem se potkal já s dalšími dvěma lidmi z Česka. Až když ostatní viděli, že to jde vyšlapat, teprve pak začali chodit další národnosti. :-))

Nějaké další stručné poznatky:

  • Myslím, že je čistota přeceňována. Lze vydržet v jednom triku i několik dní a nikdo nic nepozná. Možná to bude mít co dočinění s tím, že tu teplou vodu neohřívají, ale těží. A ta setsakramentsky smrdí! Nezvykl jsem si na to ani po pěti dnech.
  • Existuje tu hmyz, který funguje i při teplotě blížící se nule. Doufám, že tu zůstane!
  • Všimli jste si někdy podobnosti vlajek severských zemí?
  • Už vím, kde se budu šatit na přípravu před cestou na Antakrtidu (ano, to mám taky v plánu :-)). 66° North se osvědčilo, doporučuji.
  • Silnice vypadají připraveny na sníh. Vysoké barevné patníky a hluboké příkopy. Ale stejně by mne zajímalo, jak ty silnice udržují…
  • Putování pěšky zdejší krajinou kolem člověka donutí přemýšlet o všem možném. Poznávám nejenom Island, ale taky sebe.
  • I tady vedou dřevěné domy. Viděl někdy někdo cihlový dům jinde, než v Evropě?
  • Jo a kufr jsem už našel na recepci. Chápu, proč to trvalo – podívali se do něj a popřeházeli mi věci. Každopádně vůbec nevím, co teď s tolika věcmi dělat. Docela jsem si zvykl cestovat nalehko. :-D



Den šestý

(…)

Mimochodem svět je malý. U velkých vodopádů (Dettifoss a Selfoss) jsem nabral stopařku, která jela do stejného města, Hǒfn. Přijela ze Zélandu a dělá tu průvodkyni po ledovcích, jen teď má pár dní pauzu. Na Zélandě dělala několik let a minul jsem ji – provázela přesně po těch vedle, na které jsem šel já. Ale zná průvodce, kterého jsem měl, a zítra jdu na výšlap po ledovcích od společnosti, ve které nyní dělá, a prý tam provází i jedna Češka, nějaká Kateřina. Ta bude koukat, až na ni z ničeho nic spustím česky. :-D

Hǒfn je tak nějak proslulé rybařinou a i dnes na tom stojí, takže je doporučováno si tu dát v dobré restauraci k večeři rybu. Jako hvězdu ode mne ta restaurace nedostane ani za místo hned v přístavu s výhledem na oceán, ale i tak to bylo celkově dobré jídlo. Začal jsem dobrou ovečkou jako předkrm, pokračoval skvělým humrem a zakončil nic moc créme brúleé. Moc totiž spěchali, že mne mezi chody ani nenechali vydechnout pořádně. Holt tu mají dlouhou čekací frontu a mne bylo řečeno, že budu čekat tak 3/4 hodiny. Zkusil jsem tedy na čekanou místní silnější pivo (jelikož nic lepšího jsem na lístku nenašel) s domněním, že to vyprchá. No, jelikož tu mají předpisy nula promile za volantem a večeře odsýpala moc rychle, určitě jsem porušil další zákon.

P.S.: Asi si na tu smradlavou vodu začínám zvykat. Po dvou hodinách dávající ozdravnou kúru v jejich 40°C smradlavém bazénku pozorující zamračený západ mi to už skoro nevadí.



Den sedmý

(…)

Nějaké info o ledovcích:

  • Zapomněl jsem včera napsat, že zdejší ledovce jsou příjemnější. Aspoň z pohledu pravidel a počtu turistů. Každopádně se mi víc líbil výlet na Novozélandské ledovce. Ale taky to může být jen tím, že oboje to byly půl denní výlety a na Zélandě nás dopravili helikoptérou do centra zajímavostí, kdežto tady jsme jeli autobusem a pěšky, takže na ledovcích jsme nebyli tak dlouho a prozkoumali jsme jen lehce začátek. Taky asi za to může, že zdejší ledovce jsou dost černé. To je od roku 2011 kvůli sopce. Popel… však ono se to jednou vyčistí a budou zase krásně modré. A pak určitě zase černé.
  • Víte proč jsou ledovce na povrchu bílé a uvnitř modré? To je kvůli kyslíku. Úplně přesně vědecky to je tak, že od okysličeného povrchu se odráží světlo a tak to vidíme bíle. Ale od neokysličeného ledovce (což se stane tíhou horní vrstvy ledu, vzduch se vytlačí) se tolik světlo neodráží. A ledovce mají nejmenší vlnovou délku a to je modrá. Resp. fialová, ale skutečně fialovou nemůžeme vidět. To čemu říkáme běžně fialová je jen odstín modré.
  • Vědci si dlouho lámali hlavu, jak to, že z tolika ledovců vznikne jen tak málo vody. A pak na to přišli – pod zeminou ledovec pokračuje a v ledovci na povrchu je spoustu děr a voda, která neodteče po povrchu, steče do nitra a odteče pod skrytým ledovcem.
  • Ledovce tají a všichni z toho šílí. To už víme. Ale prý není důvod šílet. Prý tání a znovu vyrobení (nebo jak to popsat) ledovců probíhá běžně, nekonečný cyklus. Jen ten cyklus je teď rychlejší, takže za dvacet let se podstatně zkrátil.
  • Už vím, jak vznikají ty lámající se ledovce, co se mi tak líbí. Když je kopec moc strmý, ledovce se pohybují rychleji. Jenže před sebou a kolem sebe mají překážky, a tak se tíhou vytvářejí takové ty ledové placky a kopce a tak. Které pak dál, níž, kde se většinou údolí rozevírá, zase vrací zpět do široké placaté plochy.
  • Vlastně to celé funguje jako voda, jen podstatně pomaleji. Takže ledovce netvarují svou tíhou hory kolem sebe, ale ženou se cestou, kudy to lze. Ale samozřejmě okolí poznamenají.
  • Každopádně na jednu věc tíha má. Prý svou tíhou tlačí ostrov dolů. Ale jak ledovce tajou, ostrov zase stoupá vzhůru, takže spoustu pobřeží, které teď vidíme, dřív nebylo. Ale to je dobře pozorovatelné až na škále tisíce let.
  • Jsou tu ledovce, kterým se říká Hollywoodské ledovce. Točilo se tu spoustu filmů. Pamatuji si jen poslední Nolanův Batman či Jurský park. Ale jmenovaných (a dobře známých) jich bylo více, jenže já a moje paměť na jména…
  • Poslední nudná informace: ledovcová vrstva dosahuje až jednoho kilometru.

(…)

A na závěr: moc se mi tu líbí jeden zákon. Říká, že kdokoliv může jít pěšky kudykoliv. Chtěl jsem obejít hezký trávník, aby se někdo nezlobil, že přes to lezu, a bylo mi řečeno, že tady platí takový zákon. A platí to opravdu na vše, není problém jít kamkoliv po ledovcích. Nikdo nemá právo říct, že tam nesmíte, i když to je národní park. Jediné co se musí respektovat je v národních parcích dávat pozor na rostlinky a, samozřejmě, soukromé prostory.



Den osmý

Dáme si minutku ticha. Málem jsem přejel ovečku… Což by teda nebyl úplně špatný nápad, přeci jen za celou dobu jsem tu měl pouze jedno teplé jídlo. Jinak žiji na chlebu, salámu, zelenině, ovoci a čokoládě. Někde se šetřit čas a peníze musí. :-)

Vtipná historka: na dnešním výšlapu ke mne přišly dvě slečny a jedna, že mne vyfotí. Že pořád akorát fotím krajinu a nemám vůbec fotku sebe. Navíc je to tak krásný výhled, tu musím mít! Zkusil jsem se s ní hádat, že jednu fotku jsem udělal už včera, ale byl jsem přehlasován. No a tak pak s těmi slečnami jdu a klábosím více méně zbytek cesty. A až na konci vlastně zjistíme, že jsme spolu poslední noc spali na stejném pokoji. Ta která mne fotila si dokonce ode mne půjčila nabíječku. Jenže jak přišly a šly hned spát a ráno zmizely ranním autobusem, neměl jsem šanci si povšimnout. To až když jsme diskutovali kde jsme byli poslední dny. :-D

Na stejném pokoji byl i jeden postarší Skot (velké S, nikoliv malé s) a když zjistil, odkud jsem, bylo těžké ho utnout. Strašně moc má rád Česko, dokonce se mu líbí architektura Hradce Králové, což jsem na něj nevěřícně koukal s otevřenou pusou. Zná spoustu českých filmů, které mi říkají velké kulové. A dokonce v jeho bundě měl dvě knihy a jedna česká, pro mne neznámá, ale chválil si ji.

To jsou příběhy, které prostě nevymyslíš. :-D



Den devátý

Jel jsem se podívat na ostrůvky, které se neustále tvarují, Vestmannaeyjar. Poslední ostrůvek se vynořil v roce 1963! Každopádně nechápu, proč tam lidi chtějí bydlet. Žije tam na téměř pět tisíc lidí. Například v roce 1973 se otevřel kráter a vypustil lávu, která zničila přes 400 domů a rozšířila ostrov o 2 km čtverečné. To jsou nápady si stavět tady domy!

Na ostrov je nejlepší jet trajektem, jezdí docela pravidelně a je to největší trajekt, na kterém jsem zatím byl. Má i spoustu kajut na přespání. Nevím, kdy se využívá, když cesta trvá půl hodiny a případně záložní cesta (pokud na používaný přístav najela bouře) dvě a půl. Měl jsem čas trochu internetit a narazil jsem na zajímavý článek, že se očekává kdy vybuchne Katla. :-) (Není to ta, o které jsem psal dřív, to zase byla Hatla. Očekávají se dva velké výbuchy.)

Samozřejmě, nedaleko od ní spím. Dnes jsem se byl podívat na jeden její ledovcový mohutný jazyk, který je dlouhý úctyhodných 14 km a i kdyby ledovec tál rychle, jak nyní taje, zmizel by úplně až někdy za 200 let. Si tady na těch výpravách připadám děsně prťavý. A zítra jdu na celodenní výlet kolem Katly. Takže jsem asi taky blázen. :-) Ale to by se člověk nemohl tady podívat nikam. Takže by pak všichni na Islandě byli blázni.

Při internetění jsem si všiml ještě jedné věci (je zajímavé, jak mi Twitter momentálně upřednostňuje obsah o Islandu :-)) a to vtipného obrázku (v příloze), jak se tady posílá pošta. Zkusím přeložit name: koňská farma s islandským/dánským párem a třemi dětmi a spoustu ovcemi! Pod tím mapka a dodatek, že žena pracuje v supermarketu. :-D Tak nějak jsem hledal farmu, na které jsem přespával včera.

A ač to může být nevěřícné, i na farmě, kde široko daleko není nic jiného (snad jen výhledy na ledovce, hory a oceán), i tam mají terminál. Takže stále jsem neviděl žádný peníz.

Přikládám sférickou fotku z ostrůvku, klikněte na fotku a chvíli počkejte, pak myšítkem otáčejte (bylo těžké se tam vyškrábat a udělat takovou fotku, děsně tam fičelo; patří to k nejvíc větrném místům na Islandě).



Den desátý

Předposlední den jsem zažil, co je skutečný Island. Vyrazil jsem na cestu necestu, kam se málokdo podívá. Tak málo lidí, že i v našem autobuse pro dvacet něco lidí, jsme byli čtyři. Včetně mne a průvodce/řidiče. Takový komorní výlet, což mi teda vyhovovalo. Snad jsem to nezkazil dalším dvěma turistům, což byl ve skutečnosti pár, oba z Polska, co se poprvé potkali na Islandě před sedmi lety na místě, kde jsme dneska byli. (Zatím stále) slečna má ráda Jacka Danielse Honey a tak se po cestě pil s ledem z ledovce, pro který jsme si po svých došli.

Neskutečné, jak z dálky vše vypadá tak malé a blízko! Ale ještě zajímavější je, čehož jsem si všiml až dnes, jelikož bylo teplo, přes dvacet stupňů. Že je krásně teplo a jak se přibližujete k ledovci, přibližně padesát metrů od něj začne teplota výrazně rychle klesat až téměř k nule.

Po druhé, možná po třetí, za své putování jsem narazil na vyšší stromy a průvodce nám říkal vtip, který se učí ve zdejších školách – co dělat, když se ztratíte v lese? Skákat. :-D Najít tu vyšší stromy je opravdu zázrak.

(…)




Den jedenáctý

NASA před pár dny zveřejnila fotku polární záře ze dne, kdy jsem viděl záři poprvé já, a z místa, od kterého jsem byl blízko, když jsem lovil polární záři naposledy, včera v noci. Sice jsem takovou krásnou spirálu neviděl a ani nemám takovou zkušenost udělat takovou krásnou fotku (ani potřebné vybavení), ale se stativem se mi přeci jen něco už povedlo. :-) Moje v příloze, od NASA na APOD.

Poslední den jsem se jel podívat hlavně na dvě místa. První na most mezi euroasií a severní amerikou. Žádný wow moment to není, když jednu chvíli stojím na jedné desce a po druhé na jiné. Asi to bude tím, že si stejně myslím, že to místo je jen takové symbolické pro turisty, nic speciálního. A pak v modré laguně, která je hned u letiště a prý je tak profláklá, že za to nestojí. Ale víte co? Já si to užil. Krásně jsem poslední hodiny strávil v bazénku s vodou až 40°C, pozorujíc západ a čekal na čas, kdy vyrazit na letiště vzdálené ani ne 30 kilometrů. Lepší čekání na let si nevybavuji. :-) A dokonce je to hodně luxusní bazének, se vší parádou. Za mne doporučuji!

Tak, moje putování je u konce, dovolím si malé shrnutí:

  • Plán byl najet téměř 2000 kilometrů. Najel jsem téměř 3000 a takových 200, spíš víc, po spíš necestách než cestách.
  • Jak jsem si říkal, že očekávám na západě více Zéland říznutý Norskem a trochu Skotskem, celkově mám pocit, že Island je vulkanický Zéland bez stromů s trochou Skotska a Norska, což se střídá a mixuje tak všelijak.
  • Každý si tu staví elektrárničku. Buď využijí potoka nebo větru, ale i slunce. Někteří jen pro sebe, jiní zase prodávají do oběhu. Proto (prý) elektřina patří k nejlevnějším věcem na Islandu.
  • Na severu (u jezera Mývatn) jsem potkal jednu dobrodružku z Kanady a když jsem ji ukazoval video z cesty (posílal jsem vám dřív), nebyla nadšená ani tak z cesty jako z hudby z rádia. Jela totiž opačně a stěžovala si, že na východě nic nehraje. Měla pravdu. Ale když se dá naladit FM957, jezdí se parádně!
  • V každém městě (my bychom řekli vesnice) jsou bazény a levné. Tedy možnost jak ušetřit: půjčit si větší auto a spát v autě. Za hubičku jednou za čas zajít do bazénů, kde se člověk umyje a zrelaxuje.
  • Buď stačí týden a na smradlavou vodu si zvyknete, nebo se vyplatí jet po směru hodinových ručiček, abyste si tu nejvíc smradlavou vodu (na západě a severu) užili na začátku a ke konci jeli voňaví(?) domů.

A jako posledně – kdo dočetl až sem, má u mne bludišťáka! :-))

Zápisky z cest: Rusko

Každého druhého srpna v Moskvě slaví tzv. VDV den. Je to svátek výsadkové armády a slaví ho od samého rána. To je poznat především večer, kdy už raději nikdo kromě opilých oslavenců není venku. Přeci jen plavání či souboje ve fontánce nebo rozbíjení vypitých lahví o hlavu (a taky vše dohromady) není pro každého.

Aneb jaký lepší den si zvolit pro přílet do Moskvy!

Zhenya, naše kamarádka a tak trochu průvodkyně na domácí půdě, nás vzala do Gorky Central Parku právě za těmi modrobílými pruhovanými kluky. Pro jistotu jeden z nás si dal tričko naruby a obráceně, aby náhodou fakáč moc neprovokoval, a tak nás žádná adrenalinová akce nepotkala. Vlastně jediná akce byla pěkně nudná – cesta k tomu parku.

V Rusku mají úplně jiná měřítka. V Praze si děláme srandu, že Brno je zahraniční politika. Tam taková vzdálenost je úplně normální. Nedivil bych se, kdyby používali běžně oznámení typu „vyrážím k tobě na návštěvu, připrav za tři dny večeři“. A nejen to. I baráky mají děsně obrovské. Do dveří bych se často vešel na výšku dvakrát. Jsou od sebe hodně daleko, mezi ně nemají problém mít ve městě čtyřproudou ulici. V jednom směru. Vlaky a metra jsou taky obrovské. Tak obrovské, že chodby jsou ucpané, ale vagóny poloprázdné.

Asi to bude tím, že jakmile jedno metro odjede, přijede hned další. Tím se odbaví spoustu lidí, víc, než stihne projít turnikety. Aspoň budete mít čas se pokochat výzdobou. Každá stanice je jiná a něčím úchvatná! Na Stockholm to (asi) nemá, ale pořád je to nejlepší, které jsem zažil.

Všichni jsou na ta měřítka zvyklí. Všude mají internet a jednoduše vyřizují vše možné během cesty. Po pár dnech jsme si na to taky zvykli a stejná cesta nám přišla poloviční. Možná pomohlo, že jsme začali vzdálenosti počítat na počet potřebných lahví vodky na cestu. 8-)

Zároveň je Moskva plná kontrastů. Na jedné straně parádní výzdoba, krásné parky, budovy atd. na straně druhé temné neudržované uličky, kde jsem si až vyčítal, proč jsem musel jít tou nejkratší cestou. Lehký strach ze mne opadl, když jsem mezi tím bordelem potkal procházet pár. Muž v luxusním obleku a žena ve slavnostních šatech.

Pokud chcete vidět nějaký další kontrast, který s Ruskem nemá nic společného, může posloužit třeba Moscow City.

Aby toho nebylo málo, mají v Moskvě takovou úchylku – vše se dá najít fungující 24/7. Například jsme potřebovali dojít na poštu a vyřídit dokumenty ohledně turistické návštěvy. Na poště jsme byli od jedenácti do dvou. Ráno. Ve dvě jsme ještě došli do copy centra udělat pár kopií. Po únavném vyřizování si došli ve tři ráno na Červené náměstí dát tříchodové menu do luxusní restaurace. To je velký rozdíl oproti návštěvy Španělska, kde mi ve tři odpoledne(!) nedají najíst.

U jídla ještě chvíli zůstanu. Zhenya nás vzala do takového bufetu. Budka na parkovišti, do které bych nikdy sám nevlezl. Vlastně bych ani nepoznal, že se tam dá najíst. A přitom to bylo skvělé! Prý to je bufet Kavkazského typu. Měli jsme spoustu různého jídla a najedli jsme se k prasknutí. V přepočtu asi za dvě stovky na naše koruny za jednoho.

Jelikož je pro nás Rusko levné, jedli jsme trochu víc. Před a po bufetu jsme navštívili tržiště. Pak prozkoumávali kouty Moskvy a stavili se v nějaké kavárně. Zhenya nám chtěla ukázat, že ať zajdeme do jakékoliv kavárny, dostaneme skvělé kafe a dezerty. A měla pravdu. Později jsme procházeli kolem další, ale za jeden den jsme toho už měli dost. Jen jsme si přáli, abychom ještě měli hlad.

Takové malé upozornění: Rusko je levné co se týče lokální výroby. Není problém mít za stejnou cenu luxusní jídlo a jeden drink aneb za jeden drink jsem jednou dal v přepočtu téměř tisíc korun.

I přes všechno to dobré jídlo je hra „najdi ošklivou holku“ děsně náročná. Všechny jsou jednoduše neskutečně krásné. Nechápu, jak si dokážou udržet své postavy. Každopádně je radost kochat se a kór, když se tam jede tancovat. Všechny umí taky bezvadně tancovat. Když se v Rusku do něčeho pustí, udělají to pořádně. Stylem výuky se máme od nich co učit.

Nejvíc ale na těch ženách oceňuji jejich ženskost. Neskutečně mne irituje, jak v Americe podržet ženě dveře je skoro brané jako sexuální harašení. U nás je to lepší, ale stále by se mi líbilo tu mít víc dam a gentlemanů. Asi jako v tom Rusku. Nebo co znám i lidi z Ukrajiny či Rumunska, tak i jako tam.

Lidi obecně jsou v Rusku milí. Před návštěvou jsem měl na Rusko obecně negativní názor. Po návštěvě ho mám pozitivní. Jsou to lidi jako všude jinde. Holt politika není nejlepší, ale zrovna my asi nemáme moc co vyčítat. Navíc interně jim to tam funguje, co jsem se tak ptal, dobře a jsou spíš spokojeni než nespokojeni. Tedy jsou více spokojeni než my, jak mi to pocitově přijde.

Možná by všichni měli více cestovat a zjistit, že všude jsme jen lidi. Především politici by měli víc cestovat. Já už se těším, až tam pojedu na návštěvu příští rok znovu!

Zápisky z cest: Dominikánská republika

Ze svých cest píšu rodině a přátelům e-maily, ze kterých potom retrospektivně píšu zápisky. Ale pak už to vlastně nejsou zápisky… proto zkusím konečně udělat formou skutečných zápisků. Tak, jak jsem je spontánně sepsal během cesty. Vynechám jen nudné a zbytečné části. Omlouvám se za délku a snad se bude líbit. :-)


Den první

Bál jsem se, že nebudu mít co vyprávět. Cesta tam šla až příliš hladce. Ale pak jsem dorazil do cíle…

Už na letišti jsem narazil na jazykovou bariéru. Pěkná slečna celnice se na něco ptala, ale vůbec jsem nerozuměl. Ani její tahák a kolegyně nepomohly. Pak teda čtvrtá celnice byla schopnější v zeměpise a řekla něco ve stylu, že jsem z Evropy, a hned jsem dostal razítko a mohl pokračovat.

Jejich celé několikaúrovňové „zabezpečení“ je zajímavé: Nejprve vystoupit z letadla. Pak si za deset dolarů koupit dva lístečky (od ženy). Postavit se do fronty. Ve frontě jeden lísteček předat někomu, kdo tam chodí a ani nebylo moc poznat, kdo to co to proč je a jestli opravdu to mám té osobě dávat (žena, mimochodem). Poté si popovídat u okénka (se ženou) a dostat razítka na jeden ze dvou papírů, které jsem musel vyplnit v letadle. Přejít dál, kde si ten papír s razítkem vezmou. Vyzvednout kufr a postavit se do další fronty, kde dle letenky přečmárají (též ženy) něco nalepeného na kufru, na což se nikdo už nikde nepodíval. Nakonec s kufrem projít další frontou, kde si nechají ten druhý vyplněný papír (opět ženy).

Aby letiště bylo korektně genderově vyvážené, za exitem stálo neskutečné množství taxikářů. Sice jim to nevěřím, ale všichni tvrdili, že autobus z letiště nejezdí. Jeden týpek mne do jednoho strčil a pomohl se zavazadly ještě dřív, než jsem si uvědomil, co se děje, a chtěl po mne dýško. Bohužel jsem ještě nestihl sehnat drobné a musel jsem dát pětidolarovku, na což samozřejmě nevrátí nic i kdybych se na hlavu stavěl. Ba naopak si řekl o druhou. Řidič si naopak na konci cesty řekl o čtyřicet dolarů za nějakých ani ne 20 kilometrů cesty. Samozřejmě něco jako taxametr jeho auto nevidělo ani z dálky. A pak my si doma na taxikáře stěžujeme…

Mnohem výhodnější by bylo si rovnou půjčit auto, i když by mi tu zbytečně stálo první dny. Ale na druhou stranu jsem rád, že jsem nemusel řídit. Když jsem si četl, že tu jezdí jako prasata a v noci rozhodně není bezpečné někam vyrážet, čekal jsem hodně, ale tohle ne. Na něčem jako dálnice se čtyřmi pruhy, nedržet se v pruhu, koukat na telefon, mít pasažéra, neblikat. No. To nebyl jen můj taxikář. Ten patřil ještě k těm lepším na ulici. Dokonce i autobusák tam dost drsně vytlačil jiné auto. Každopádně zpět na letiště pojedu taxíkem od hotelu. Kvalitu očekávám stejnou, ale aspoň to mají za 30 dolarů tam i zpět.

Samozřejmě žádný all inclusive, kde nevystrčím nos z hotelového resortu a budu komunikovat jen s anglicky mluvícím personálem, který častokrát ani není lokální, nemám. Mám to nejlevnější, kde ještě tvrdí, že angličtina není problém, a je tam wifi. Ta tu sice je, ale jaksi tu není voda. Jen ve sprše teda. Asi to bude mít něco společného s tím, že koupelna je prý „nová“ a u sprchy koukají dráty. Vypínač tam jen tak visí. Což je trochu nebezpečné, tak raději voda neteče vůbec.

O angličtině tady taky moc neslyšeli. Díky tomu se má o mne starat velice sympatická Michelle, která studuje angličtinu. Tak jsme si spolu už prošli takový složitější dialog o tom, že při odemykání se mi klíč zlomil a polovina zůstala v zámku. Domluvili jsme se. Během pěti minut donutila chlápky, ať mi zámek opraví, a s úsměvem předala nový klíč. Ten už vypadá bytelněji.

(...)


Den druhý

Voda už teče! Manažer zatočil speciálním kohoutkem zvnějšku mého pokoje a bylo… Sice teda teče teplota buď jeden extrém nebo druhý a nelze to ovlivnit, ale aspoň se už cítím lépe. Každopádně abych se nenudil, zavřel jsem si kufr, zamkl, přišel ho zase otevřít a… nic. Nějak se zasekl a finýto. (Varování: pravděpodobný sarkasmus) Aspoň jsem si ověřil, že jsem měl ten skořepinový kufr opravdu bezpečný. Dostal jsem se do něj tupým nožem. Mimochodem v obchodě mi slibovali záruku deset let a že se vším mi pomůžou po celém světě. Hádejte, zda jsou i v Dominikáně… :-)

Kašlejme však na cestovatelské mini problémy. Co Dominikána?! Ta je skvělá. A děsná zároveň. Přicestoval jsem do centra (taxíkem, který měl rozbité přední sklo a za jízdy si zpravoval zrcátko), prošel tehdejší hlavní branou a hned se rozjel celý den, až jsem se do večera nezastavil. Hned na začátku mne odchytil jeden průvodce s tím, že mi doporučuje se podívat do Alcazaru. Do budovy, kde sídlil syn Kolumba. Měl jsem to na seznamu, tak jsem šel. Je to taková hacienda s jednou (větší :-)) polovinou pro panstvo a menší pro služebnictvo. Zajímavě rozdělené, hezká budova, ale jinak nic zvláštního.

Po výlezu se mi hned ten průvodce vnucoval, že mne provede městem za 1400 pesos. Vykulil jsem na něj oči, na což reagoval snížením na 1000 pesos. Poděkoval jsem a šel si projít město sám. Což v mém podání znamenalo nakouknout do další budovy z mého seznamu. Do Panteón Nacional, kde jsou pohřbeny hrdinové. Různého typu, například i jeden z prvních učitelů, který tu zavedl studia. Mají tam dokonce připraveny prázdné hrobky pro budoucí hrdiny. Toto místo vždy stráží jeden voják, i když to není potřeba. Střídají se po dvou hodinách a vojáci to dělají sami od sebe k úctě k významným osobám historie.

Jak tohle vím? Protože se na mne nalepil jiný průvodce aniž bych si toho stihl za včas všimnout. Nakonec mne provedl celým městem a naúčtoval si 1200 pesos. Ta ironie. :-) Aspoň jsem to měl projité, nemusel číst z telefonu, kde jsem informace stejně neměl, a mohl nakouknout na všechna místa a tak jsem věděl, kde chci zaplatit vstup a kde nikoliv.

Vybral jsem si, že se podívám důkladně na pevnost Ozama. Zeptali se, zda chci k pevnosti informace. Souhlasil jsem a tak mi dali milého chlápka v klobouku jménem Juan. To jsem úplně nečekal, ale uměl skvěle anglicky, tak jsem se nechal po pevnosti provést. No, vlastně mi řekl, že dělá průvodce už přes třicet let a ten průvodce, který se na mne nalepil není vůbec dobrý. Tak mi začal vše říkat o historii, abych to věděl správně. Abych prý jen nevěděl kde je jaká budova, ale taky proč, a taky abych neměl Dominikánu jen odškrtlou ze seznamu, ale abych měl na ni dobré vzpomínky.

Fakt to měl zmáknuté na jedničku. Po čtyřech hodinách s ním jsem naprosto spokojen. Dozvěděl jsem se například, že vlastně všechny generálové okolních ostrovů z počátku pobývali v Santo Domingo. Protože to bylo po dlouhá léta nejlehčí vstupní bod. Odtud pak prozkoumávali další oblasti a postupně si je mezi sebou rozebírali. Hodně vtipná je historie se sousedy. Protože se o tento ostrov hádala Francie se Španělskem a neměli se v lásce. Různě a často se měnilo, kdo vlastně vládne. Jestli Španělové, nebo Francie. Nebo zda začali slavit den nezávislosti. A pak že Haiťané si podmanili Dominikánu. Kterou později zase vrátili Španělům. No byla sranda to poslouchat. :-)

Nyní je to tak, že mezi sebou neválčí, v lásce se však dvakrát nemají, jsou od Francie či Španělů odděleni, ale Dominikánu tak nějak ovládá Amerika. Především tím, že sem jezdí hodně jejich turistů a tak Amerika kecá do zdejší politiky. Asi tak jako kecá tak nějak všem.

Probrali jsme i nějaké vlády trochu detailně. Především proto, aby se vysvětlilo, proč město vypadá tak jak vypadá. Například pevnost má dvě zdi. Jednu původní, která ještě i dnes je téměř kolem celého původního kolonizačního města. A jedna vnější kolem pevnosti, neb si jeden diktátor nechal pevnost zaměnit za věznici a chtěl mít jistotu, aby vězni neměli šanci utéct. Věznil je v kopce s vodou po krk. Nevím, co bylo horší. Jestli tohle nebo je rovnou házet krokodýlům u jednoho jeskynního jezera, kam mne průvodce Juan taky zavezl.

Jeskynní jezera tu vznikla tak nějak omylem zemětřesením. Jednoduše tu byla jeskyně s vodou, což se jednoho dne propadlo a vznikl jeskynní systém se čtyřmi jezery. Z počátku tu byla jen jedna malá škvíra, kterou lezli a skrývali se indiáni. Španělé tu indiány lovili a hubili ve velkém. Odmítali totiž jako otroci stavět budovy, čímž se zdáli jako „slabá překážející zvěř“. Proto je vstup do jeskyň mnohem pohodlnější.

Mimochodem město nebylo vždy Santo Domingo. To byla změna taky jednoho diktátora, aby ukázal svou moc či co. Nějaký čas se jmenovalo Ciudad Trujillo a lze to nalézt napsané v některých kamenech po ulicích.

Dál jsme se přesunuli ke křesťanskému majáku, postaveného k oslavení 500 let od nalezení Ameriky, kde je pohřben sám Kolumbus. Taky tam je muzeum všech zemí, které se nějak podíleli na historii Dominikány. Je tam opravdu hodně zemí. Od Španělska, přes Francii, Velkou Británii, taky Itálie, Chorvatsko, Japonsko, Čína, samozřejmostí jsou americké země, i když třeba státy moc s historií Dominikány nemají. Zemí je mnohem víc a některé mne opravdu překvapili, co tu hledali. Třeba Irák.

Jak vidíte, během pár hodin jsem se dozvěděl a viděl tolik věcí, že jsem potřeboval odpočinek a vše zpracovat. Opravdu je to skvělý průvodce. Má perfektní angličtinu, neb žil několik let ve státech, a pokud se hledá průvodce pro významné osobnosti, je to právě on, kdo je povolán. Byl povolán na více prezidenta či senátorku spojených států a dalších významných lidí. Moc mu to nevěřím, ale vyzná se tu opravdu dobře a pokud sem pojedete, určitě běžte za ním a na ostatní se vykašlete. :-)

Seděl jsem tedy na lavičce, odpočíval a vše zpracovával. Pak přišel nějaký místní kluk, Oskar, v mém věku, zda může přisednout, neb jinde je obsazeno. Uměl anglicky, tak jsme se pustili do konverzace. Jak jsem první den prožíval šok, najednou jsem to viděl úplně jinak. Jsou tu strašně milí a přátelští lidé. Bavili jsme se tak o všem možném. Například že moc necestují a když ano, tak jen v okolí karibiku. Takže pro ně je domov hodně staré místo, neb je vše 500 let staré. Překvapilo mne, že jeho překvapilo, že něco takového je v Evropě běžné, ba mnohem starší.

Každopádně jsme se dostali také k nočnímu životu a optal jsem se ho, jak tu probíhají párty a kde se dá tancovat. Místo, aby mi to řekl, rovnou mne tu protáhl všemožnými podniky. Mezi přechody mezi „kluby“ jsme se taky šli podívat na sídlo prezidenta. Kde mimochodem seděly krásné slečny v uniformě a vytáhli jsme z nich čísla. Těší se na bachatu. Ano, opět další ženy starající se o bezpečnost země. Jsem až překvapen, kolik žen tu pobíhá v policejní uniformě. Muže jsem viděl pouze ve vojenském před sídlem prezidenta a v budově hrdinů.

(…)


Den třetí

Po dnešním dni, kdy jsem především relaxoval a sledoval okolí, dělím Dominikánu (resp. lidi) na několik skupin.

První skupina jsou ti, kteří se z vás snaží dostat peníze. Pobývají v turistické zóně, z které vytlačují ostatní skupiny. Peníze se z vás snaží dostat jakkoliv. Nejdřív vám zkusí něco nabídnout. Například pokud uvidíte chlápka s černou igelitkou, která je moc pravidelná a je vidět, že není lehká, ukrývá vše potřebné pro čištění bot. Klučina neuměl moc anglicky a říkal mi něco o tom, že na to místo, kde jsme zrovna byli, chodí nějaká „roštěnka“ (volně přeloženo do češtiny). Plus ještě nějaká omáčka kolem, které jsem nerozuměl. Tak jsem se mu snažil nějak popřát štěstí. Když tu najednou rozbalil tašku a začal mi čistit boty. Asi ta omáčka byla o tom, abych se té holce líbil já.

Kapitola o průvodcích všeho druhu nemá smysl mluvit. Pokud si chcete pokecat v turistické zóně, jiná možnost nebude. Pouze za peníze. Takže doporučuji najít někoho, s kým se vám dobře mluví, a dát mu nějakou tu kačku. Nejlépe jít za zmíněným Juanem.

Nechybí muzikanti. Nejvtipnější však je, když se postaví před restauraci, kde hraje rádio, které začnou přeřvávat. Ale jinak jsou šikovní a dobře se poslouchají. Mnohem lepší, když se pak přidají jiní zdejší lidé a tancují na to jejich merengue. Tancují mladí, ale především i starší lidé. Vidět tancovat ty starší je fakt úžasné.

Jsou tu i tací, kteří se ptají, zda máte přítelkyni. A pokud nemáte, hned vám začnou dohazovat nějakou ženskou. Odmítnutí vůbec nepochopili. Jsem si už včera všiml u Oscara, že by si klidně domů odtáhl téměř jakoukoliv ženskou z ulice. Možná to bude tou místní meducínkou. To mi takhle nalili panáka, nechali vypít, a pak řekli, že to je místní viagra. Prý stačí tři panáky a na 100 % bude v pozoru. Včera jsem měl panáky dva. Ale v rozmezí několika hodin, abych okoštoval, které lahvinky přivézt domů. :-)

No a když odmítnete (zjistil jsem, jak se řekne v dominikánské španělštině ne – stejně jako v normální španělštině, jen zopakované tak desetkrát, někdy i vícekrát), prostě vás požádají o stovku. Děti naopak mají postup jednodušší, rovnou se ptají anglicky o pár drobných. Což tedy pro výchovu dělat rozhodně nebudu, ale i kdybych chtěl, nemohu, neb všude mají problémy s vrácením. I když jsem šel třeba do majáku, kde byl vstup stovka a dával jsem pětikilo, měli problém vrátit. Tak je to tu téměř všude, kromě lepších restaurací.

Další skupinou jsou Dominikánci mimo turistickou zónu – těm je fuk, že tam jste. Přijdou si s vámi klidně pokecat a nic za to nechtějí a ještě jsou rádi. Například v jedné restauraci na mne zírala jedna skupinka lidí. Nechápal jsem proč. Pak za mnou došel jeden z nich mi povědět o koncertě (kam jsem měl namířeno) a zda s nimi nechci jít. Nebo když jsem na koncertě seděl na schodech, Dominikánec vedle mne si chtěl se mnou za každou cenu povídat a snažil se ze mne dostat všechna slovíčka, která znám. Snažil jsem se zapojit ruce a nohy, ale tohle mi moc nejde. Nebo tam byla hlava na hlavě a jednomu jsem dělal překupníka, neb by se k jídlu nedostal a jeden kousek místního půlměsíčku či jak to nazvat (správný název nevím) mi dal.

Docela bych rád uměl španělsky. Protože Dominikánci jsou nehledě na skupiny milý a ukecaný národ a bez španělštiny mám dost omezen počet lidí, s kterými mohu klábosit. Mimochodem oni obecně si nosí všude takové ty plastové židličky, sednou si kamkoliv na ulici a klábosí a klábosí a klábosí. Takové Domivřesky. :-))

A poslední skupinu jsem ještě nepotkal, ale prý tu je taky. Každopádně klidně rád vynechám setkání, neb se jedná o chásku, která se z vás nesnaží dostat peníze, ale rovnou si je vezme. Prý se tu kriminalita v poslední době nepatrně zvyšuje. Spíš by mne zajímala absolutní čísla, ale to jsem se zatím nedozvěděl.

(…)


Den čtvrtý

(…)

V Santo Domingo jsem viděl a zažil mnohem víc, než jsem měl v plánu. Na třetí den už jsem neměl důvod do centra jezdit, neb víc v něm prostě není. Tak jsem si udělal výlet v oblasti hotelu a pak podél pobřeží šel k majáku a zpět. Juan se mne ptal, kde jsem ubytován. Když zjistil, že na východ od řeky, trochu se zděsil a vyptával se na detaily hotelu. Nakonec se uklidnil a řekl, že to bude dobré, ale ať si v té oblasti dávám pozor. Udělal jsem si tedy procházku s otevřenýma očima.

Trochu na mne koukali divně, neb jsem za celý dlouhý den neviděl ani trochu bělejšího člověka. Ale když jsem se usmál a pozdravil španělsky, divný pohled byl tu tam a dostalo se mi vřelé odpovědi. Někteří si chtěli i pokecat a nevadilo jim, když zjistili, že španělsky neumím. Ani peníze nechtěli.

Teda dva vtipnější případy jsem měl, to jo. Při procházce podél pobřeží jsem narazil na dva policisty. Neuměli ani slovo anglicky asi jako já španělsky. Konverzace probíhala nějak takto: „my tady strážíme pobřeží, především proti kriminalitě, ale taky proti případným bláznům migrantům – to je hezké, já jsem se přijel na dovolenou z Evropy – nemusíš se ničeho bát, jsme tu od toho, aby ses tu cítil bezpečně. ale máme hlad. neměl bys něco, abychom mohli odvádět práci dobře? – mám jen pití, žádnou svačinu, bude to stačit? – se smíchem říkali, že tu zřejmě nejsem první den“ a šli chránit zákon dál. (Všimli jste si? Buď jsem se naučil řeč rukamanohama… anebo mám dobrou fantazii.)

Druhý byl cyklista, který balil každou ženu po cestě. Byl celej vysmátej. Bůh ví, co pil (modří už vědí). Ptal se mne, jestli nechci a ukazoval na řidítko. Nechápavě jsem koukal, tak zpřesnil ukazování na ruku. V ruce jsem držel láhev s pitím, tak jsem použil stejné gesto jako u policistů. Pak úplně jasně naznačil sex, což jsem odmítl a tak pokračoval na kole k další nejbližší ženské. Jo, je to tu s nimi sranda. :-) Nestalo se mi to poprvé. Už ten týpek, co mi nabízel ženu, mi nabízel i gay služby, když úplně nepochopil, že ženu nemám a nechci žádnou dohozenou.

(…)

Den jsem zakončil na hotelu s konverzací s Michelle, neb konečně pršelo. Dozvěděl jsem se především dvě věci – že bych si už měl najít ženu. Pro místní lidi to je divné být sám v tolika letech. A taky už vím, proč často na mne lidi zírají: protože takhle mladý bílý turista sem jezdí výjimečně. Pro ně je to něco nového a prý i roztomilého. Zdá se, že tady sbalit ženu je pro nás velice jednoduché.

(…)


Den pátý

(…)

V Punta Cana se mi nelíbí. Nejezděte sem. Pro jistotu ani nejsem ve známém Punta Cana, ale raději lehce bokem v Bavaro. I to je na mne moc a jsem rád, že tu jsem jen dva dny a oba mám vyplněné alkoholem.

Proč? Jak to popsat… Máte rádi písek? Že na vás mluví plynule vaším jazykem? Že docela dost personálu je původem z Evropy? Že tu jsou luxusní hotelové komplexy? Že takové hotely vás nepustí ani nikam jinam a udrží si vás uvnitř? (Ano, do jednoho jsem zabloudil a dobrou čtvrt hodinu hledal cestu ven.) Že tu bude s vámi spoustu dalších turistů? A že se ti lidé budou dvě hodiny fotit v trapných pózách, aby měli fotku na instagram? A že se ti lidé budou nahrávat, jak prostě jen jdou? A že dobrou polovinu lidí najdete zavřenou právě v těch hotelových komplexech u bazénu? Že budete poslouchat hudbu, na kterou jste zvyklí z našich rádií? Že to vlastně s Dominikánou nemá nic společného? A rádi házíte peníze z okna?

Pokud jste na většinu odpověděli ano, pak sem rozhodně jeďte na dovolenou. Já tu však navštívím jen rumárnu, projedu se na katamaránu na ostrov (kde na lodi je bar a na ostrově se bude grilovat a bude tam taky bar) a mizím.

(…)


Den šestý

Volně pokračuji na včerejší odstavec otázek: máte rádi luxusní obchodní střediska? A jakože luxusnější, než máme doma? Máte rádi Ikeu? (Když mi recepční popisovala cestu a říkala, že to je vedle Ikei, nestačil jsem se divit. Žertovala, že ta bude všude. Děti v Africe nebudou mít co žrát, ale dřevěný krám tam bude.) S tím souvisí taky, zda máte rádi Hard Rock Café? Být jen v hotelovém resortu, neb hned za ním to nikdo neudržuje a ani místní se neodváží? Že hotel si zabere park pro sebe a jiní lidi musí platit vstup? (Ano, na protest jsem se tam nešel podívat.) Rádi hrajete golf, neb nic jiného za hotely, krom toho bordelu, není? Máte radši Atlantik než Pacifik? Tím myslím spíš studenější vodu a neustálý vítr? A rádi pozorujete, jak traktor sbírá, co oceán vyplavil?

Pak Punta Cana je místo pro vás! :-)

Já byl mezitím v jeskyni a pirátské „rumárně“. Vezmu to zkratkovitě, ať to není moc dlouhé. :-)

  • Původních obyvatelů tu bylo na čtyři miliony. Vymřeli do několik desítek let na nemoce, které přivezl Kolumbus při svých cestách.
  • Ostrovu říkali Aiyti, proto se jeden ze států jmenuje dnes Haiti. Francie chtěla respektovat původní název před Columbem. Columbus celý ostrov pojmenoval jako „Malé Španělsko“.
  • Věděli jste, že Columbus byl Ital? Na tom mne fakt dostali.
  • Jak už jsem psal, Taínové se skrývali v jeskyních. Ty jsou po celém ostrově v horách i pod zemí. V jedné jsem byl a šel jsem do míst, kam se normálně nesmí a bylo to dost náročné. Docela bych se bál bez výbavy.
  • Taínové mohli mít pouze jednu ženu (krom krále, ten mohl pět, ale jednu hlavní). Žena se musela mužovi sama nabídnout předáním nějaké tekutiny, kterou buď vypil k souhlasu, nebo nevypil a tím měla žena smůlu.
  • Od narození do obřadu chodili úplně nazí. Až po něm si vzali aspoň něco na genitálie, něco jako u nás prstýnky. (Aneb nekupuj zajíce v pytli. I když tady to nebyl zajíc. :-))
  • Pokud jedna polovička umřela, druhou polovičku museli zabít. Aby té první nebylo v posmrtném životě smutno.
  • Doutníky byly poprvé prý v Dominikáně. Taínové dali svým Bohům na důkaz přátelství. (Každá věc podle nich měla svého Boha a když přijel někdo z daleka, což pro ně bylo nepředstavitelné…)
  • Columbus nechal vyrábět rum. Piráti ho kradli a zakopávali na pláži po přibližně dva měsíce, aby tam na slunci při správné teplotě dozrál. Vysvětluje tu scénu, jak Jack Sparrow na pustém ostrově našel v písku rum!
  • Rum byl původně jen jeden, ale piráti přidávali zdejší věci a dělali více druhů. Kokosový, jinak kokosový, ananasový, kávový, olivový, banánový, …
  • Ochutnal jsem všech osm, co dělají dodnes.
  • Nemají žádný štítek, takže to není považované jako alkohol, a tudíž vezu domu dvě Mamajuany a dva rumy!!! :-)
  • Jo a taky jsem ochutnal čistou Mamajuanu, to jest pouze z rumu, nikoliv mix rumu, červeného vína a medu. Ale ten mix chutná lépe (domů vezu mix).

Ještě něco o Punta Cana – je tu fakt těžké najít restauraci, kde bych si mohl dát něco španělského. Zatím kde jsem byl a ptal se po místních specialitách, nic. Překvapuje mne to, ale tak steaky a ryby tu umějí dělat fakt dobře. Dokonce jsem dnes narazil na staršího pána, který mne dnes obsluhoval, a prý jeho žena je Češka. Zavolal ji a dal mi ji k telefonu, prý abych uvěřil a překvapil ji češtinou. Jsme ji chudáka otravovali ve dvě ráno. :-)) Jsou to milí lidi.

(…)


Den sedmý

(…)

Španělé mají nějaký divný systém potvrzování. Vypadá to nějak tak, že když pošlou konfirmační e-mail se všemi informacemi, čeká dva dny předem ještě jednu konfirmaci z druhé strany. Pokud se nedočká, mlčky smlouva padá.

Úplně v praxi to znamená, že místo abych si užíval cestu katamaránem, pak pobyt na ostrově s grilem a barem a tancem a pohodou a tak, trčel jsem hodinu v lobby hotelu a pak dvě hodiny řešil přebookování všech dalších dní, provolal moc peněz a o poplatcích za pozdní přebookování, protože grátis editace vypršely před pár hodinami, ani nemluvě. Zbytek dne jsem proválel na pláži zarytý do knihy o Muskovi. (Což je super kniha, na jeden zátah jsem přečetl dobrou polovinu.) Blbé však je, že jak jsem byl do knihy ponořen, zapomněl jsem se taky ponořit do vody. Nebo se aspoň posouvat se stínem. Anebo aspoň lépe namazat. Takže jsem zase rudý a teď mi nezbývá nic jiného, než se namazat rumem. Zevnitř.

(…)


Den osmý

Mám za sebou svoje první merenque! A hezky stylově. Na palubě katamaránu s aplausem. Přidávám si na svoje životní todo a rovnou odškrtávám. I když… ten aplaus mohl být o něco lepší. Rozjel jsem tam taky bachatu a stačilo málo, aby tleskali všichni. Přeci jen jsem tam byl jediný, krom těch, kteří nás tam měli zabavovat, kdo uměl tancovat.

(…)

Výlet byl super a jediné, co mi vadilo, byli turisti. Jak nesnáším průměrného čecha, stejně tak nesnáším průměrného američana. To je asi poprvé, kdy jsem se s nimi setkal a je to fakt děs. To jejich smýšlení, že jsou páni vesmíru je na jednu mezi oči. Tlustý, žerou, potřebují pomoc, rozkazují, cigaretu si neodpustí, fakt děs. Bohužel se na ostrov na vlastní pěst úplně dostat nedá. Resp. taky by to šlo, ale je to národní rezervace a bylo by to komplikované.

Prostě pokud si chcete užít dovolenou, vykašlete se na Punta Cana a jeďte raději víc na sever. Já jsem navštívil Las Terrenas a bombastické městečko. Osobně bych v Dominikáně zůstávat nechtěl, přeci jen na tepla nejsem a jsem spíš městský typ. Ale je to tu jak dělané pro romantiky. Strašně krásné procházet ulicí a každý má do ulice krámek, kde si prodává něco svého a pouští do toho hudbu. To pak člověk jde, všude slyší bachatu nebo merengue, všichni jsou na sebe milí a pomáhají si.

(…)

Taky jsem tu zahlédl několik kutilen. Už se nedivím, že tu jsou buď luxusní auta (či motorky) nebo hodně stará polámaná. Běžný člověk na ta nová se vším nemá, ale ta stará si tu v pohodě opraví. Trochu jak sledovat několik MacGyvarů. :-)

Mimochodem ve městě to byly samé policistky, mimo město to vypadá na samé policisty. A ty jejich brokovnice jsou občas fakt komické. Když jsem viděl jednu omotanou izolačkou, přemýšlel jsem, kde má spoušť. Jelikož byla i rezavá, skoro bych se nebál tipovat, že se spouští velkým nápřahem… :-))

Abych se vrátil k Las Terrenas ještě na chvíli – sice tu nejsou dlouhé velké pláže, ale zato jich tu je spoustu malých. Nejsou tu mega hotelové komplexy, ale malé hotely, které spíš vypadají jako plážové vilky. Velice krásné, klidné a docela snadné si najít flek, kde budete prostě sami. Aspoň teď mimo sezónu, ale podle mne to nebude těžké ani v sezóně. Dle mapy se zdá téměř celý poloostrov obklopen plážemi.

Pár dalších postřehů:

  • Všude samý Dell, jakoby jiné počítačové firmy tady neexistovaly.
  • Jak se po internetě radí mít dolary – blbost. Pesos. Dolary možná tak pokud patříte mezi All-Domácí-Mazlíčci-Inclusive. Kde měli napsané dolary, jednoduše znásobili správně *46.
  • Banky tu jsou jako větší budky. Asi tak dva metry čtverečné. Viděl jsem přijet chlápka na motorce, zastavil, ženská mu podala uzlíček a pokračoval dál. Jak ty „banky“ fungují nechápu. Bohužel jsem poslední dny s nikým „nemluvil“ (= měl jen jen primitivní konverzace, no english around here).
  • Dá se tu lehce sehnat marihuana a kokain. Stačí počkat na mobilního prodejce humrů. Nebo kokosů. Prostě něčeho.
  • A co tady sakra dělá Spiderman? Už jsem tu viděl jeho sochu několikrát. (Souvislost s předchozím bodem je čistě náhodná.)


Den devátý a desátý

Vždy mne udivují konstruktéři, kteří jsou schopni dát zrcadlo naproti míse. Pro dnešek jsem se tedy rozhodl vám psát z bazénu. :-)

(…)

Při cestě z obchodu jsem měl opravdu velký nákup a narvanou peněženku (ze zdejšího bankomatu nejenže mohu vybírat stále jen po dvou tisíce pesos, ale dal mi to tentokrát v drobných; představte si, jak platíte na recepci hotelu šest tisíc pesos ve stovkách…) a tak abych nechytil další slejvanec, poprvé jsem kývl na mototaxi, které jsem každý den minimálně dvěstěkrát odmítl. Tady je totiž divné chodit pěšky (nojó, Amerika…). Jedna žena z Estonska mi vyprávěla, jak jednou šla kilometr, kde nebyl vůbec žádný chodník a pak na hotelu na ni koukali jak zjara s pozdějším „nojó, Evropanka…“

Co je důležité, i mototaxi prodávají drogy. Tedy když budete shánět v Dominikáně drogy, zajděte za někým, kdo má motorku. Což jsou vlastně všichni, takže běžte za místňákem. Bůh ví, co bylo v tom pytlíčku z té banko boudy, o které jsem psal posledně…


Den jedenáctý

Dnešek měl být jeden z posledních bez deště, což se splnilo, takže jsem byl naposledy na pláži. Užíval si klid, zvuk vln a tak.

(…)


Den dvanáctý

Šli jsme cestou necestou, kde je spousta zvířat. Především toho mrňavého kousavého. Museli jsme přejít přes most přes řeku ve výšce 25 metrů, který tam už byl nějaký pátek. Měl pouze dvacet čísel na šířku a délku 250 metrů. Šli jsme téměř pět hodin a vystoupali přes tisíc metrů do výšky. Když jsme konečně byli v cíli, naskákali jsme do ledové řeky (kolem 2°C, možná 3°C) a zpět šli řekou. Tedy šli… občas popošli, občas popoplavali, ale především jsme tam „sjížděli“ vodopády. Z některých jsme skákali a nejvyšší měl téměř 50 metrů. Některé jsme sjeli po prdeli jako na tobogánu. Ale vše přírodní, jak to voda vymlela. Parádní výlet! Jeden z nejlepších zážitků tady.

(A teď trocha pravdy: vše podělte pěti. Zbytek je ale skutečnost a bylo to tak super a adrenalinové, že jsem musel trochu navýšit hodnoty. :-) Vodopádů bylo 27 a díky dostatku vody jsme sjeli téměř všechny.)

Jak jsem říkal, že tu má pršet až do konce, tak se nic takového nekoná. Občas prší, ale stejně tu je vedro a stejně přes den to slunce pálí. Takže jsme si v pohodě s holkama užili i výhled z kopce na Puerto Plata. Skutečné místo, kam Columbus poprvé doplul. Uvědomili si tu turistický potenciál a postavili kvůli tomu lanovku, nahoře pečlivě udržují vegetaci a jsou tam komedianti, kteří tam tancují a jinak zabavují turisty. Nahoře je taky velký Ježíš, podobný tomu v Riu.

Výhled krásný, něco jsme nafotili a jeli jsme do rumové továrny Brugal. To je asi zdejší neoblíbenější rum a je možné ho vidět opravdu všude. Míchají s ním drinky, které tu nedolévají vodou, ale sektem. Což vysvětluje proč mi sklenička vždy stačí a mám problémy s pitným režimem. 8-) Běžně můžete vidět za bílého dne v něco-jako-autobuse (přesný název vždy hned zapomenu) dominikánce upíjet z jedné lahve.

Bohužel po mé návštěvě Skotska tohle nebylo nijak dobré. Protože nám výrobu řekli hodně stručně a pak nám jen ukázali stroje, které vezmou láhev, rum, špunt, krabici a dají správně dohromady. Ani nám nedali ochutnat nic speciálního, jen to nejlevnější, co je všude, taky dostupné u nás (prý vyváží pouze 30 %, zbytek vypijí sami). Tak jsem si koupil něco lepšího sám, co jsem nikde ještě neviděl, a bylo moc dobré! Musel jsem vypít už tady, protože celníci mi už nic dalšího přivézt domů nedovolí. Ale je to peckový rum. Brugal Leyenda. Zjistil jsem, že to je něco, co u nás není dostupné a je to novinka z loňska.

Zmínil jsem nějaké holky. Na ty jsem narazil na hotelu, jsou to ségry z Německa a umí španělsky. Tam jsem si je vzal na výlet s sebou. Což se mi vyplatilo, protože na ulici na nás začal mluvit starý milý pán a zatáhl nás do restaurace s místními specialitami jeho ségry. Moc dobré jídlo! Budu se muset vážně naučit španělsky, než pojedu na cestu po jižní Americe.

Možná si někdo pamatuje ze zápisků z Havaje, že jsem hodně dobře mluvil o ovoci. Popravdě tady mne to ovoce moc nezaujalo. Jako je hodně dobré, lepší než doma, ale ne tak moc. Co je opravdu bomba, je kuře! Doma si dám kuře výjimečně, ale tady je fakt vynikající v jakékoliv úpravě. Konečně má kuře chuť. Možná to bude tím, že i pobíhající slepice tu vypadají hezky. Holt žádné hnusné chovy.

Což mi připomíná, že když jsem bloudil sám a hledal nějakou párty, málem jsem vlezl na nějakou politickou sešlost. No co, byli tam lidi a hrála hudba. Teď tu jsou totiž volby na prezidenta. Je to vidět všude na sloupech. Taková kuriozita: je tu minimálně 25 kandidátů a všichni jsou bělejší. Protože pouze bílí mají dostatek peněz na volební kampaň. Ale vyhraje to velice pravděpodobně současný prezident, protože je mezi kandidáty a minimálně téměř každý na severu ho bude volit. (Ano, vyhrál.)

(…)


Den třináctý

Poslední den jsem se rozhodl nemýt. A abych to dodržel, nebookoval jsem žádný hotel ani nic podobného. Prostě jsem ráno vyjel a projel ze severu až zpět na začítek do Santo Dominga. Udělal jsem si výlet přes letiště v Porto Plata, kde jsem vyložil holky, a mini bloudění v Santiagu, které jsem si chtěl projít, ale kvůli bloudění a dešti tak nedopadlo. A nakonec dojel zpět do Santo Dominga, dal si večeři a šel tancovat.

Bohužel jsem si při návratu všiml toho rozdílu mezi severem a jihem. Ještě dva dny zpět jsem v baru tancoval i když venku pršelo, což na jihu chvíli poprchlo a holky zůstaly doma. Asi jsou tady z cukru či co. Potkal jsem v jedom úplně prázdném klubu Oskara a říkal, že jakmile prší, nikdo nepřijde. Pokud někdo přijde, tak pár chlapů, co doufají, že holky konečně dostanou rozum. Ale táhnul jsem se městem od nikud nikam a našel jsem si místečko s lidmi.

Nejprve mne vítali s úsměvem, po zjištění, že neumím španělsky, posmutnili. „Další bílej bez španělštiny.“ Ale když jsem jim tam vyšvihnul merengue, sklidil jsem potlesk a pak za mnou neustále jedna slečna chodila pro další. :-)) A dokonce ten klub hrál salsu a tančili ji tam! Moje salsa tu však nefunguje. Snažil jsem se, ale ne. Oni se zase snažili mne naučit tu jejich, ale taky nic.

Bylo to super. Jediný háček na celém plánu byl, kde nechat auto, když v něm musím nechat vše. Nechal jsem ho tedy na jednom parkovišti v co nejlépe zabezpečené oblasti. A to turistické Colonial Zone. Do kapsy si vzal pouze peněženku, pas a paměťovku z foťáku. Na zbytek by mi pojišťovna dala peníze, i když by mne to dost naštvalo. Dopadlo to tak, že se, samozřejmě, nic nestalo. Krom toho, že na tom parkovišti prý musí být člověk a hlídat. A kvůli mne tam byl do tří do rána a byl dost naštvaný. :-D Dal jsem mu 500 pesos (potřeboval jsem se zbavit hotovosti) a s krásným úsměvem odešel bez problémů.

A tím končí má další dovolená. Právě sedím v druhém největším městě dle počtu žijících Dominikánců, New Yorku, a čekám na svůj let. První největší je Santo Domingo, třetí Santiago. Jediné, co mne mrzí, že jsem nestihl vidět kohoutí zápasy, zahrát si jejich oblíbené domino a projít si taky hory. Z auta vypadají fakt dobře a stály by za průzkum. Holt dva týdny je krátká doba. Ještě mne mrzí, že neumím španělsky.

Je to tu fakt super a doporučuji navštívit. Pokud byste nechtěli jet kolem dokola, doporučuji především sever.

P.S.: Kdo dočetl až sem, má u mne malého bezvýznamného bludišťáka. :-))

Nejlevnější letenka neznamená levnější dovolená

Nedávno jsem narazil na článek, jak hledat nejlevnější letenku. Já bych chtěl poukázat na to, že se honit za nejlepší letenkou nemá smysl. Ano, stále letenka bývá nejdražší položkou, ale…

…zaměnit destinace se ne vždy vyplatí. Například brzy vyrazím na dva týdny do Dominikánské republiky. Nedávno jsem viděl akci na letenky v mých termínech a mohl ušetřit až polovinu. To zní dobře, jenže to mělo drobný háček: musel bych se dopravit do Německa. Což by šlo zařídit, letenkou či autobusem. Stále bych ušetřil. Jenže pokud mne potká zpoždění, letadlo na mne nepočká a letecká společnost mi automaticky nezařídí první nejbližší možný let a odškodnění.

…znova opakuji, změnit destinace se ne vždy vyplatí. Akce popsaná výše nejenže byla z Německa, ale na jiné letiště v Dominikánské republice. Mám v plánu si Dominikánu projet, takže mám let do hlavního města, kde pobudu pár nocí, a teprve pak si půjčím auto. Alternativní letenka v akci by mě dopravila do malého města, kde bych si musel auto půjčit hned a v Santo Domingo by zbytečně draze stálo.

…čas je dražší. Levnější lety mívají často velký rozestup mezi lety, třeba osm hodin. Což pak znamená méně času na místě, kam se těším, neb počet dní na dovolenou je omezený. Přitom let s lepším přestupem není o tolik dražší. Spousta lidí říká, že se dá čas využít pro prozkoumání dalšího města. Jenže to mi zase nepřijde tak dlouho, aby se člověk řádně pokochal. Raději si to město projdu někdy jindy v klidu.

…znova opakuji, čas je dražší. Popravdě nemám moc čas hledat ty nejlepší letenky. Samozřejmě sleduji různé weby a čekám na (tu správnou) akci, ale když už jdu kupovat, většinou mám brzy hotovo. Řešit letenky několik dní a zkoušet různé kombinace mne nebaví. Mám spoustu jiných aktivit a těch pár stovek, které by šlo ještě víc ušetřit, se mi nevyplatí.

Tedy ano, dát si nějakou práci, používat anonymní okno, vyhýbat se víkendům, nakupovat v noci, ale jinak nepřehánět. Má to svou daň, která si to vybere v jiné podobě. :-)

Zápisky z cest: Španělsko

Olá amigos mučačos! Gr​á​cias. Adiós!

To je asi tak vše, co jsem se naučil při mém putování severním Španělskem. Ještě jsem se naučil například servéza, jenže já jsem spíš přes ty whisky. Uměl jsem chvíli taky frázi „jsme zemědělci“, aneb co průvodce nenaučí. Kolega uměl užitečnější „jsme softwaroví inženýři“, jenže v němčině. Naštěstí mají dvojjazyčné cedule. Španělsky a baskitsky.

Cestu po Španělsku jsem začal v Bilbau s kolegy na konferenci EuroPython. Bilbao je hezké město. Spousta zeleně. Spousta prapodivných budov. Spousta prapodivného čehosi. Skvělé místo na dělání abstraktních fotek.

Ale taky adrenalinové místo. Tedy pokud jste ve skupince programátorů, která se nechce škrábat do kopce na cestu a na druhou pláž jde raději, no, řekněmě „jinou cestou“. V žabkách.

Špinaví v rozbitých žabkách s modřinami jsme poté zašli do restaurace Extanobe s michelinskou hvězdou. Naprosto parádní zážitek! Rád bych vám sem dal fotky, ale nechtěli jsme udělat foajé (= nový alias pro faux pas jedné kamarádky) focením si jídla. Aby si nás nespletli s Instagram závisláky, kteří se do takové restaurace podívají jednou za uherský rok. Každopádně měl jsem zde zatím nejlepší steak a chobotničky. Zjistil jsem, že jídlo stále skrývá spoustu zajímavých chutí. Jen bych jim vynadal za nechání dobrého lokálního vína (Fefinanes 1583) na teple a že si jednou zkrátili cestu z levé strany. Což oboje napravili a věřím, že druhou hvězdu jednou získají.

Ono vůbec v baskitské oblasti vaří hodně dobře. Například v San Sebastianu je prý největší hustota michelinských restaurací na počet obyvatel. Samozřejmě ty nejlepší jsou vybookované hodně dopředu, takže doporučuji plánovat tak měsíc předem. Týden mi na žádnou z těch nejlepších nestačil.

Všudepřítomné pinchos a tapas se naštěstí bookovat nemusí a jsou skvělé. Dokud nejíte to samé celý týden, protože za boha nemůžete přijít na to, jak se tu jí. To bylo neustále „ještě nevaříme“ a vedle naopak „už nevaříme“. Nevěděli jsme, zda vědí, co říkají, či zda my víme, co říkají. Po několika dnech jsme se poradili s papírovým průvodcem (nojo, programátoři, návody se otevírají až v případě nouze) a zjistili, že všude měli pravdu. Jen na jejich dobu obědů a večeří jsme nebyli úplně zvyklí a měli hlad v jejich siestě.

Sem tam se dá narazit na turistickou restauraci, která respektuje čas hladu turisty. Ale věřte mi, ve Španělsku chcete jíst v jejich čas v restauracích pro Španěly. Tam je to dobré jídlo. Nikde jinde. Blivajzy můžete jíst doma. Mimochodem dávejte si zmrzlinu. Kdekoliv. Všude je skvělá. V Praze se musí chodit na pár správných míst (neprozradím!), ve Španělsku k nejbližšímu okénku se zmrzlinou. A v těch teplotách se hodí vždycky.

Ufff, to jsem se rozkecal o jídle, až jsem dostal hlad. Tak se podívejte zatím na fotky a zbytek dopíšu za chvíli.

To byla procházka San Sebastianem. Všimli jste si té pláže na poslední fotce? Prý je to jedna z nejlepších pláží v Evropě. Na to jsem měl pouze jednu reakci – chudák Evropa. Ale když jsem dojel k východnímu pobřeží, měl jsem jinou reakci – který, ehm, osel psal toho průvodce? V Sebastianu se jen pořádně najezte a vyrazte do Pyrenejí. Za prvé tam je děsně kýčovité městečko Torla, které se vám prostě zalíbí.

A hlavně hezké túry. Vypadá to jak z jižní Ameriky. Nebo odjinud, prostě ne z Evropy. Například jsem s kamarádkou šel jednu z těch nejvíce profláknutých cest, viz mapa. Jen jsme ji šli v opačném pořadí. Nejprve brzy ráno ten krpál a zbytek dne jsme se ploužili celým údolím nakonec k vodopádu a zpět z kopce. A je to tak lepší. Aspoň jsme stihli být nahoře brzy a užívat si pomalé osvětlování hor. A za parného dne se už nemuseli namáhat.

Pokud si chcete cestu přes Pyreneje prodloužit, stát v koloně, nedomluvit se, nenajíst se, nedělat vůbec nic, pak doporučuji navštívit Andorru. Měli jsme bezvadný nápad se tam jet podívat. Sice se nás autopůjčovna ptala, zda máme v plánu jet za hranice do Francie a my odpověděli ne. Ale za jiné hranice snad můžeme, to se nezmiňovalo a to drobné písmo ve Španělštině, kdo to má číst, že? Prostě jsme si udělali výlet. Můžeme si sice škrtnout další zemi, ale díky karmě jsem poznal hlavně jejich kolony a vše zavřené. Aspoň uprostřed (více méně) Andorry můžete vyjít na kopeček a podívat se kolem dokola… 

Ono obecně ve Španělsku jsou ty jejich otevírací hodiny nevyzpytatelné. Po příjezdu do Torly jsme viděli krámek. Chtěli jsme nakoupit jídlo, ale nejdřív hodit kufry na hotel. Než jsme se otočili, odbyla pátá a zůstalo zavřeno do konce dne. Druhý den naopak otevírali až v sedm večer. Nikde ani zmínka o otevíracích dobách. Poučen z dřívějška jsem tedy otevřel průvodce a tam… nic. Typické Španělsko!

Udělám si vlastního průvodce: koupat se chcete na východním pobřeží. Například v Tossa de Mar. Ale běžte se koupat pozdě večer, přes den tam je zbytečně moc lidí. V noci je voda stejně dobrá, navíc s výhledem na osvětlenou pevnost. Nebo brzy ráno, což bude krásně s východem. Před hotelem Rovira je pódium a když budete mít štěstí, bude tam nějaké vystoupení. Při mé návštěvě tam hrál živý orchestr super hity. Třeba skladby z muzikálu Bídníci, ale taky znělku ze Zorra, nedávný hit Happy od Pharella a spoustu dalšího.

Bodový Michalův průvodce po Barceloně:

  • Jak mi doporučil kolega, držte se v Barceloně Španělů, nikoliv turistů. Pokud nedokážete poznat Španěla, poznáte ho podle toho, že chodí ve stínu. Turista většinou ne.
  • Pokud není zrovna dostupný stín budov, jsou tu pro tyto odpolední případy všude možně stromy. Využijte je.
  • Metro není doporučená doprava po Barceloně. Možná ani nikde jinde ve Španělsku. Nemají ho dostatečně hluboko, takže tam je hůř, než venku. Přesný opak toho, co u nás.
  • Vedro je pouze ve stanicích, ve vagonech jede klimo o sto šest.
  • Pokud se rozhodnete jít pěšky, nemusíte se bát, že budete muset šlapat do kopce. Parky tu mají eskalátory. Něco takového jsem ještě nikde neviděl… ale tak proč ne, když už jsem je viděl do posilky, tohle mne nerozhází.
  • Ještě se tu jezdí hodně na skútrech. Jakože opravdu hodně. Takže je to možnost a půjčují je zde za cca 35 éček na den. Což teda není málo, ale lepší než tu drandit autem, s kterým se tu nezaparkuje.
  • Jíst je potřeba a o tom jsem už psal. Jen doplním možnost fastfood, který jsem prubnul až v Barceloně: ne. Prostě si zvykněte na místní režim. Turisti to nedělají a tak vlezou do fastfoodu, který jede jak jsme zvyklí. Zdejší fastfoody mají třeba tři patra na sezení a neskutečné fronty. A vůbec to jídlo za to nestojí.
  • Ale mají tam internet, to jo. Sice je po Barceloně Wi-Fi zdarma, ale ne vždy funguje. Takže když je potřeba se na něco podívat, je to jedna z možností. Každopádně s jídlem bych to nespojoval.

A zase u toho jídla. Jídlo mají skvělé, ale nemohl jsem si zvyknout na jejich hodiny ani po dvou týdnech. Měl jsem hlad stále ve svůj čas. A jak je chlap hladový… Navíc projet Barcelonu a najít místo, kde odevzdat auto, není vůbec snadné. Takže jsem byl dost vynervován. Chtěl jsem jít tedy relaxovat do parku Montjuïc. Napočítat si do pěti. Set. Ale bohužel, nejedná se o park jako park. Vedou v něm rušné silnice a je v něm spoustu hřišť a muzeí a tak.

Tak jsem zkusil centrum, aka rušnější a větší Václavák. Taky se spoustou kravin a komediantů, které se Španělskem nemají nic společného. Vzdálený Gaudího park Güell s výhledem na město je hezký, ale samotný výhled nikoliv. Praha se mi líbí víc. Začal jsem si říkat, že Barcelona za návštěvu nestojí. Ale pak jsem šel okouknout Picasovy obrazy a Gaudího budovy. Sám na umění moc nejsem, ale tyhle dva kluky doporučuji. 

Picasovi obrazy jsem si užil, především začátek muzea, neb mi přišlo, že v pozdějším věku už malování flákal. Jeho tvorba za mlada se mi líbila mnohem víc. Aneb jak začne být někdo slavný, změní ho to.

Gaudího jsem měl zaškatulkovaného jako „bláznivého architekta“ a popravdě se mi nechtělo moc jeho budovy prozkoumávat. Naštěstí jsem poctivý turista a jednu budovu si důkladně prošel, budovu Casa Batló. Pro mne bylo milé zjištění, že Gaudi nebyl vůbec bláznivý, ba naopak. Nejsou to pouze dizajnovky, ale vše má i prakticky promyšlené. Spoustu drobných detailů, které nejsou vlastně ani nijak sami o sobě zajímavé, ale že je vlastně použil a zkombinoval. A že to může celé vypadat zajímavě a hezky. Má ode mne palec hore.

Kdo mne zná, asi ví, že tancuji. Momentálně především salsu a bachatu. Samozřejmě když jsem, sakra, ve Španělsku, musím si užít i nějakou párty. Nevím co jsem komu udělal. Už jsem pochopil, že mi v šest večer nedají najíst. Ale že o půlnoci není na parketě ani noha, to už bylo na mne moc. V jednu sice zaplnili parket, jenže lidmi lákané na welcome drink. Navíc to tu brali spíš jako diskotéku a výzva k tanci nebyla přijata pěti ženami z pěti!

Tím jsem ukončil své putování a vrátil se ke svým oblíbeným kočkám do Prahy. Brzy zkusím přejít znovu na podobný režim stravování, ale tentokrát v Dominikáně. Tam by mohly mít ženy větší slabost pro Evropana a zatancují si se mnou. Případně to jistí můj záložní plán – rumová tour.

Adiós!

Zápisky z cest: Chorvatsko

Chorvatsko patří mezi místa, která mne nelákají navštívit. Asi proto, že tam jezdí všichni (krajané) a mám radši méně profláknutá místa. Každopádně jsem od kolegy dostal nabídku jet s ním a dalšími lidmi na týden plachtit. Úplně mi to nezapadalo do kalendáře, ale nakonec se vešlo. Přeci jen je to zážitek, který je třeba aspoň jednou zkusit. A určitě někdy pojedu rád znovu. :-)

Sice se při plachtění moc nepozná kultura, místní jídlo a tak, ale zase je to jiný zážitek, který zpestří jakým způsobem vyrazit do zahraničí. Navíc konkrétně Chorvatsko má příliš kamenité pláže se spoustou ježků. Minimálně jsem na jiné po dobu plavby nenarazil. Takže mít možnost si kdekoliv zakotvit a skákat rovnou do čisté vody… je prostě paráda.

Jelikož snad všichni v Chorvatsku bali, asi nemá smysl popisovat, že voda je opravdu bezvadně čistá. Jakože krásně čistá. Na mých cestách jsem lepší vodu zažil zatím pouze na Havaji, a to jen nepatrně lepší. Pro mne to bylo opravdu překvapením a pochopil jsem, proč sem tolik Čechů vlastně jezdí.

Ale méně kecání a pojďme se houpat! Houpání jsem se bál a ve výsledku mi pár dní potom chybělo. Spalo se jak v kočárku.

Samozřejmě jsme se také koupali. Například na otevřeném moři u Kornat, které šplhají nad i pod hladinu téměř ke stu metrům. To byla zatím největší hloubka, ve které jsem se koupal. A měl jsem z toho docela respekt!

Po vrácení se z otevřeného moře jsme narazili na opravdu nepříjemného chlapíka. Chtěl nám dovolit zůstat na bójce přes noc pouze pokud přijdeme do hospody na večeři. Všichni. Což samozřejmě nikde neměl napsané a nechal nás na bójce několik hodit se v klidu navečeřet. A peníze nechtěl. Dostal od nás přezdívku Hulk Hogan, neb tak skutečně vypadal.

Za trest z nás nedostal lautr nic. Místo hádání se s ním jsme podnikli noční cestu do zátoky v Landinu, kde se o nás naopak krásně postarali. Lucerničkou nám hezky posvítili na cestu k volné bójce. :-)

Brzy nám docházelo jídlo a tak jsme využili neuvěřitelné spoustě rybiček. Jen jsme hodili hrnec do vody a čekali, která bude mít smůlu… kecám. :-) Při házení zbytků do vody se vždy objevilo obrovské hejno ryb a všechny zbytky zlikvidovali během vteřinky. Ale ten hrnec jsme vážně zkusili. Bohužel asi věděli, k čemu je.

Rozhodli jsme se taky po ránu nakrmit, ale trochu jinak než rybičky. Tak, abychom lehce naštvali kolegy v práci. Nejprve jsme si řekli, že jen uděláme fotku s prázdnými skleničkami, jelikož stejně nebude moc poznat jejich (ne)obsah a tudíž bude stačit k provokaci. To se však kapitánovi nelíbilo (viz druhá fotka) a tak jsme skutečně pili od rána. Prostě správní námořníci. :-)

Po cestě jsme dobili jednu pevnost blízko Šibeniku, díky čemuž jsme si ji mohli celou prolézt skrz na skrz. Jen aby bylo jasno – dobití znamená připlout, vyložit posádku až na někoho, kdo musí zůstat a opustit molo pro další návštěvníky. A ten někdo by se měl pro svou posádku zase vrátit.

Loď jsme opouštěli i jindy, než jen pro průzkum pevnosti. Občas jsme vyběhli na pár minut pro čerstvé jídlo, zmrzliny atp. Druhý nejdelší pobyt na pevnině byl však v poslední večer v malebném městečku s bezvadnou restaurací. Popravdě je to už přes půl roku, takže si nejsem jist, zda restaurace byla skvělá díky jídlu nebo zábavnou vrchní. Myslím, že oboje bylo skvělé, i prostředí.

Což nechci říct, že dobré jídlo a zábava je pouze na pevnině. Na lodi jsme si jídla a zábavy užili habaděj. Ale jsou tam drzí racci, kteří úplně hypnotizují pohledem a nebojí se přiblížit opravdu blízko. Asi aby dobře viděli na hostinu a měli větší šanci ve správný moment něco uzobnout.

A na závěr několik kýčovitých fotek, protože západy mám prostě rád. :-)