Whisky festival 2015

Z letošního whisky festivalu jsem si odnesl několik poznámek:

Až do roku cca 1950 byla whisky bílá. Pilo se tak rychle, že v sudu moc dlouho nevydržela. Takže barva, vůně i chuť byla úplně někde jinde, než jak ji známe dnes. Když dnes takový vzorek pošlete whisky specialistům, odpoví ve stylu „to není whisky, co to je?“ Jelikož na toto téma nemohu nic dohledat, věřím John Lamondovi jen tuto část, a pokračování, že žena chtěla před mužem ukrýt alkohol, na který narazil o několik let později… mu už nevěřím. :-)

John Lamond s námi prošel šest ochutnávek a chci vypíchnout jedinou – Ben Nevis. Konkrétně jsme pili dvanáctiletou ze sudu po sherry z roku 2002. Koukal jsem, že se nedá sehnat, tak snad bude stačit jiný rok a především ze sudu po sherry. Je to podceňovaná whisky a sám, když jsem byl na whisky cestě po Skotsku, jsem byl celý den kolem ní, a vůbec ji nenavštívil. Jaká škoda. Začátek byl velmi příjemně ovocný a myslím, že by ji měli rádi i newhiskaři. Co ale na whisky mám hodně rád je finish. Tak se podle mého názoru pozná opravdu dobrá whisky. Tento Ben Nevis 12yo měl krásný dlouhý ocas s nádechem kouře a štiplavosti. Hned bych si dal zase.

Ale moc mne neposlouchejte, jelikož whisky znalec zřejmě vůbec nejsem. Letošní whisky roku vyhrála Kavalan, tak jsem ji chtěl samozřejmě zkusit, když už ji tam měli. Loni jsem poprvé zjistil, že asijské whisky mohou být opravdu dobré a Kavalan příjemně překvapila. Každopádně výherní lahev mi vůbec nechutnala. Marně jsem v ní hledal, za co vlastně vyhrála.

Aspoň příjemným překvápkem je, že Lost Distillery lze pořídit již i u nás. Prý ve Warehouse #1 kousek od Křižíkovy. Loni jsem si velice oblíbil kouřový Gerston, který chci mít doma. Od loňska navíc přivedli zpět na svět další distilerky, které stojí za to vyzkoušet.

Na závěr jsem zkusil GlenDronach 18yo (Old Allardice), která je popisována jako „výbuch chutí“ a lepší nechat na závěr večera. Rozhodně to je zajímavá whisky, kterou musím ochutnat znovu a prozkoumat všechny chutě a rozhodnout se, zda se mi to líbí, či ne. Přeci jen jsem ji zkoušel na závěr večera. :-)

Jediné vím jistě, je to další whisky ze sudu po sherry a zdá se, že krom kouřových whisky budu ujíždět i na ty po sherry. Trochu jsem se bavil na toto téma a zjistil, že sudy po sherry jsou pětkrát tak dražší, než jiné sudy. Proto to není úplně obvyklá whisky. Některé distilerky dokonce kupují celé roční výroby sherry, aby měli zajištěny sudy. Ale samozřejmě o obsah jim nejde, ten klidně někde rozdají.

Už se těším na další ročník!

Zápisky z cest: Skotsko

Do Skotska jsem se jel podívat ze dvou důvodů: PyCON konference, o které jsem již psal, a kvůli skotské whisky. Cesta začala komicky hned na začátku příjezdem na konferenci. Po ní kluci odjeli domů a já se přesunul do Skotska.

Musím říct, že se mi styl Britských budov líbí. Líbí se mi, i jak mají všude široké stezky. Jízdní pruhy pro cyklisty vedle chodců, nikoliv mezi auty. Líbí se mi místní rychlé, tiché, časté a přesné vlaky. I ta levá strana mi přijde osobně přirozenější (jsem tak trochu levej). Dovedl bych si představit v tomto prostředí žít. Už jen proto, že je to kousek k dobré whisky.


Vstup do Skotska pro mne byl Edinburgh. Moc krásně kýčovité město. Aspoň podle fotek, které se mi povedlo zachytit. :-)) Líbilo se mi, že i když jsem se šel projít opodál, stále se drželi Skotského stylu. Málokdy jsem narazil na stavby vymykající se místnímu stylu. Jen by mne zajímalo, zda do toho spadá i nemít záclony. S těmi velkými okny jim člověk krásně vidí až do talíře. Nebo pokud nejsou doma, jak asi tak dlouho.

Dále jsem pokračoval na hrad Stirling. Vzal jsem si s sebou řidičku, abych nemusel pouze na whisky tour čichat, ale i koštovat. Takže jsem musel navštívit i místa, které nemá nic společného s alkoholem. (Žertuji, samozřejmě jsem chtěl poznat i v jakém prostředí whisky vznikala. :-))

Stirling je asi nejhezčí hrad, jaký jsem kdy navštívil. Spoustu expozic. Možnost obléknout dobové oblečení. Spoustu informací, jak to na takovém hradě probíhalo. Paráda. Mimochodem na fotografiích jsou vidět dvě komnaty. Zkuste uhodnout, která patřila královně a která králi. (Nápověda: muži to nikdy neměli lehké.)

Poté jsem ještě rychle projel Scone Palace. Nechtělo se mi věřit, že mám opravdu projet tou honosnou bránou a jet nádhernou zahradou až k paláci. V autě jsem si dělal srandu voláním „jean, připravte mi koně, za chvíli jsem doma.“ „Jean, přistavte mi k němu stoličku.“ …

„Jean, udělejte mi fotky. Užiji si krásu později, teď rychle k palírně Edradour.“

Edradour nastavila laťku hodně vysoko. Dovolili mi fotit všude. Je nejmenší a nejmalebnější. Nejpřátelštější. Prohlídka vtipná. Dostal jsem i pózu Spocka. Rozhodně doporučuji navštívit. Navíc v den návštěvy jsem měl možnost koupit jejich nejnovější kouřovou whisky a moc mi chutná.

Cesta pokračovala do Dufftownu. Místo s nejvyšší hustotou whisky palíren. Tam jsem dostal tip se podívat na Glenffidish. Osobně mi moc nesedne, ale ukážou hodně a je vidět, jak dokážou vytvořit za den tolik whisky, co třeba v Edradour za rok. A je taky taková fotogenická.

Jiné palírny, které jsem navštívil, byly takové obyčejné. Doporučil bych navštěvovat podle preferencí, jako jsem udělal já. :-) Podíval jsem se třeba ještě na Dalwhinnie, Cardhu (na fotkách; líbila se mi možnost čichání k různým surovinám a rozřazování, v jakých typech whisky můžeme danou věc hledat) a Talisker. Víc jsem jich nestihl, ale určitě se někdy pojedu podívat ještě na nějaké, minimálně mé oblíbené Lagavulin, Ardbeg a Laphroaig.

Po několika koštovacích panácích jsem opouštěl okolí Dufftownu přes Inverness. Moc jsem se nezdržoval, neb jsem spěchal, zda uvidím Lochnesku. Došlo mi totiž, proč tolik lidí vidělo Lochnesku, ale není stále žádný důkaz… whisky. Bohužel jsem stihl vystřízlivět, takže teorii budu muset zkusit ověřit ještě jednou.

Po cestě na poloostrov Skye jsme míjeli Eilean Donan Castle. Projížděli jsme až k večeru, takže dovnitř jsme se nedostali, ale zato už ani nikdo nevybíral peníze aspoň na projití kolem. :-)

Poloostrov Skye. Velmi nádherné místo, které musím někdy navštívit znovu a zdržet se déle. Škoda jen, že tu neustále prší. Ale stále. A pořád. I nám pršelo. Naštěstí jsme měli docela dobře, když jsme zrovna potřebovali. Na tomto poloostrově je jediná palírna, Talisker, a po návštěvě tohoto poloostrova chápu její charakter.

Kamarádka, která se mnou jela, má ráda Harryho Pottera, takže Glenfinnan Viaduct bylo must-see. Na prvním snímku slavná železnice, na druhém ostrov, kde byl pohřben Brumbál. 

Glencoe. Další místo, krom poloostrova Skye, které musím navštívit znovu a důkladněji. Krásná krajina, která stojí za to si ji prošlapat, ne jen projet autem.

Na konec Castle Campbell. Hrad, který mi zkomplikoval cestu. Měli jsme větší rezervu, tak jsem zahlásil, že se můžeme ještě někam podívat. Jenže mi nějak nedošlo, že pokud mám o tři hodiny větší rezervu na dálnici, mimo budu mít mnohem méně. Takže po prohlídce jsme rychle spěchali do auta a rozhodnout, kudy pojedeme. Buď se vrátit na dálnici, což bude trvat dlouho, nebo to vzít přímo směrem k letišti.

Vybrali jsme přímou variantu. Problém byl, že silnice byly takové ty skotské úzké. Takže jet po nich 60 mph je opravdu hodně. Ale aby nám to vyšlo, bylo potřeba jet trochu svižněji. Zdálo se, že se stíhá, když najednou se na silnici vyřítil ze zatáčky kamion. Z úzké zatáčky. Najel si trochu do proti pruhu. My téměř u ní se řítíme přibližně 55 mph. Po stranách je zídka, takže nejde se pořádně vyhnout. Ani ubrzdit. Rána.

Děsně jsem se lekl. Ale naštěstí se povedlo a schytalo to pouze zrcátko. Kašlal jsem na něj, aspoň jsem konečně využil pojištění, a pokračoval dál. Přes most u South Queensferry. Tam na nás už z dálky na cedulích vítala kolona a během chvilky jsme stáli v ní taky. Spočítal jsem si, že když pojedeme průměrně 30 mph, máme šanci stihnout let. Jeli jsme místy 5 mph, ale spíš stáli.

Naštěstí za mostem se to rozjelo. Potřebovali jsme ještě natankovat (půjčit s plnou, vrátit s plnou), což jsem se rozhodl plácnout přes kapsu a tankování vynechal. Na letiště jsme se dostali tak půl hodiny před odletem. Jenže nás čekalo papírování. A že škodu chtějí zaplatit hned…

Abych to zkrátil: běželi jsme a k bráně jsme se dostali včas. Včas znamená v době odletu, což by normálně nepomohlo. Ale let měl hodinu zpoždění. Aspoň, že ten hrad byl bezvadný!

Hurá sláva výletu, zmokli jsme, šrámy máme, ale zdraví už jsme tu!

Whisky není jen skotská

Kdo mne zná, ví, že mám rád whisky. Vlastně to je jeden z mála alkoholů, který piji. Pokud není po ruce dobrá whisky (nebo aspoň rum), raději hledám točenou kofolu. Před pár lety mi ale Tullamorka a podobné přestaly stačit a našel jsem zalíbení ve skotské. Od té doby jsem ochutnal dlouhý seznam skotských a neustále ten seznam rozšiřuji.

Osobně mám moc rád kouřové typy (ač kuřáky těžce snáším). Ke kouřovým jsem došel zajímavým způsobem. Dostal jsem tip na Lagavulin 16yo – velmi dobrá kouřová whisky. S doporučením přišlo i upozornění, že mi nemusí chutnat a možná bude lepší začít s jinou. Nenechal jsem se však odradit a během pár dní jsem měl Lagavulin doma. Otevřel jsem, přičichl a… egghhh. Kamarád popsal vůni jako shnilé ponožky. Nalil jsem si, ochutnal a… egghhh. Fuj! Horší než vůně!

To bylo moje první setkání s kouřovou whisky. Po pár týdnech, co jsem Lagavulin pomalu upíjel, mi ale zachutnal a dnes patří do mého soukromého top. Vedle něj se pyšní také například Laphroaig Quarter Cask či Ardbeg 10yo. (Zajímavé je se podívat, kde tyto tři destilerky jsou… :-))

Než jsem se našel u kouřových whisky, rád jsem sáhl po sladších (což teda rád sáhnu i teď), nejlépe medových. Z této kategorie mi zachutnaly například Edradour Caledonia 12yo, Cardhu 12yo či Dalwhinnie 15yo. Samozřejmě mi nevadí také Jack Daniel's Honey, ale to není skotská. Skoro bych řekl, že to není ani whisk(e)y. :-)

Proč to ale píšu? Chci říct, že jsem se nějak začínal v mém oblíbeném pití orientovat. Uměl jsem ochutnat a vychutnat si. Věděl jsem, co mám rád, co chci vyzkoušet, na co mám v určitých situacích chuť. Ale pak přijel do Prahy Jim Murray…


Zašel jsem na show Jima Murraye a zjistil, že se vůbec nevyznám. Jsem za to však rád! Za prvé jsem se naučil lépe ochutnávat a za druhé jsem si hodně rozšířil obzory. Show probíhala tak, že každý měl před sebou osm skleniček s různými whisky. Každou jsme očichali, prozkoumali barvu, ochutnali a zkusili podle toho určit, o jakou whisky se asi tak jedná, případně aspoň kterou nám ji připomíná. Nikdo předem nevěděl, která je která. Všichni jsme se dozvěděli pravou tvář až když jsme dali tip… na něco úplně jiného!

Například u čtvrté ochutnávky jsme tipovali většinově minimálně 15 let starou single malt whisku ze Skotské Speyside oblasti. Z čehož se vyklubala Indická neletitá Amrut Single Malt. Téměř celému sálu spadla brada. Ale ne tolik, jako když jsme tipovali podobně šestou ochutnávku. V šesté skleničce jsme totiž neochutnávali single malt whisky, ale blended Ballantine's 12yo. To nás teprve dostal! V ten moment jsem si vzpomněl, jak jsem od blended odběhl za skotskými single malt whiskami kvůli chuti.

Osobně jsem měl tip správným směrem jen jednou, a to u poslední skleničky. Podle čichu mi to hodně připomínalo můj oblíbený Lagavulin. Podle chuti už jsem věděl, že to je něco jiného, ale něco, co znám. Byl to Ardbeg 10yo. Čímž se mi potvrdilo, co Jim Murray říkal ze začátku show – nepijte co je na obalu, ale co je uvnitř. Protože později bez obalu je těžké rozeznat.


S nově otevřenýma očima jsem tedy poté vyrazil koupit DRAMy (místní měnu na festivalu) a ochutnávat něco nového, neznámého, s lepším postupem, jak ochutnávat.

Jednou jsem dostal k velké objednávce zdarma Bushmill 10yo a moc mi nejela. Zkusil jsem na festivalu k jejich stánku zajít a nechat si o této destilerce říct něco víc. Samozřejmě také něco ochutnal, konkrétně jejich 21yo. :-) Tím si tato destilerka ke mne otevřela cestu. Jen je to podobné jako například s destilerkou Talisker – ty, které mi chutnají, jsou až v dražší cenové kategorii (například 57° North) a je tak lepší se ohlídnout jinde.

Milým překvapením byla whisky Kavalan. Single malt whisky z Tchaj-wanu. Taková příjemně jemná, ale ne tolik, aby se tomu ještě dalo říkat whisky. Ochutnal jsem toho víc, ale táhlo mne to k těm kouřovým…

Začal jsem s blended Smokin'. Kouřová rozhodně je, ale popravdě mne chutí moc nenadchla. Ale dám jí někdy ještě příležitost, aby mi prozradila o sobě víc. Co mne však hodně dostalo byla Gerston destilerka, která však skončila výrobu v roce 1914. Nejedná se o žádné předražené staré sudy či láhve. Existuje společnost Lost Distillery, která najde starou destilerku a pokusí se dnes obnovit výrobu podle starých nalezených dokumentů. Jestli je chuť opravdu stejná jako kdysi těžko říct, každopádně Gerston chci mít doma celou láhev. :-)

Na závěr festivalu jsem si nechal ochutnávku Octomore. Na tu jsem se těšil dlouho. Nejsilnější kouřová na světě. Nejlepší pít na závěr večera, protože vypálí všechny předešlé chutě. Jen škoda, že stojí tolik, protože mi též chutnala.


Takže co jsem chtěl skutečně říct: při ochutnávce nekoukejte na obal. Ochutnávejte, co máte ve skleničce. Whisky se dá přirovnat k vínu – nechcete pít krabicové, ale zároveň nebudete pít jen ty profláklé, když tu je toho tolik, co prozkoumat… A pokud budete mít možnost zajít na show Jima Murraye, nepřemýšlejte a běžte. On vám to všechno poví líp a zábavněji. :-)