Michal Hořejšek bloghttps://blog.horejsek.com/2023-12-09T09:00:00+00:00Mami, tati, přejde to2023-12-09T09:00:00+00:002023-12-09T09:00:00+00:00Michal Hořejšektag:blog.horejsek.com,2023-12-09:/mami-tati-prejde-to<p>S dětmi se člověk nenudí. Vždycky je něco, co vyžaduje pozornost rodiče. Neustálou pozornost. Jakýkoliv jiný program ze života před dítětem je bonus.</p>
<p>Miminko jsme si přivezli z <a href="/na-sestinedeli-se-nevyspis/">porodnice</a> s lehkou žloutenkou. Řešení bylo jednoduché, stačilo nechat holčičku vystavovat sluníčku pouze v plence. Jenže zároveň byla na hranici zdravé váhy …</p><p>S dětmi se člověk nenudí. Vždycky je něco, co vyžaduje pozornost rodiče. Neustálou pozornost. Jakýkoliv jiný program ze života před dítětem je bonus.</p>
<p>Miminko jsme si přivezli z <a href="/na-sestinedeli-se-nevyspis/">porodnice</a> s lehkou žloutenkou. Řešení bylo jednoduché, stačilo nechat holčičku vystavovat sluníčku pouze v plence. Jenže zároveň byla na hranici zdravé váhy, vlastně pod ní, a měla o to větší problém si udržet teplo. Léto nám hrálo do karet, i když ne tak, jak by se mohlo zdát – i tak jsme museli přitápět.</p>
<p>Nažloutlá barva odešla rychle. Neradovali jsme se dlouho. Naše pozornost se přesunula na oko. Byl tam zánět, který ne a ne odejít. Nejpřirozenějším lékem by mělo být mateřské mléko. No ty akrobacie ve třech! Hrát twister se zdá jako jednodušší alternativa. Stejně to nepomohlo, ani kapičky, až větší draslo zabralo po několika týdnech.</p>
<p>Čělíčko a vlásky se už nemohly celou tu dobu dočkat, až si všimneme vyrážky. Seborea v podobě žlutavých šupinek nám znepříjemnila život několikrát. Prý miminka nijak netrápí, ale pěkné to není a je třeba to řešit včas, než se vytvoří zánět. Olejíčkování a kartáčování však už miminka, aspoň to naše, teda trápí. Asi proto, že pak na všech fotkách vypadá jako pankáč.</p>
<p>Mezitím začalo perfektně fungovat kojení. A s tím prdíky. Téměř při každém prdíku náš drobeček křičel, jako kdybychom trhali ruku. Ty prdíky nedali pokoj ani pět minut po usnutí, což samozřejmě naše miminko ihned vzbudilo. Údajně strava matky ovlivňuje chuť mléka, ale nic jiného. No, museli jsme postupně odebrat vše až na brambor s rýží.</p>
<p>Konečně jsme mohli v klidu spát, když to naše dítko začalo chrčet a lapat po dechu. Zřejmě jsme si z návštěvy doktorky přinesli taky rýmu. Jenže novorozenci ještě neumí smrkat. Znovu má pomoct mléko, ale takhle komplikované akrobacie jsme nedokázali vymyslet. Slaná voda nepomáhala, manuální odsávačka nic nesvedla. Dle komentářů na internetu jsem se použitím vysavače zařadil mezi brutální rodiče, ale když se snížením průtoku nastaví tlak na tak akorát, měli byste vidět ten úsměv dcery, když se mohla zase nadechnout.</p>
<p>Po rýmě přichází očista. Žádná jiná, než očista <a href="/travici-trubice/">trávící trubice</a>. Do této chvíle jsme měli plenky, resp. jejich obsah, rozumné. Průjem vyděsil a zkomplikoval situaci, ale jestli jsem byl na něco psychicky připraven, tak na posrané plenky. Na co jsme připraveni nebyli, je, že děti mohou kadit a blinkat dohromady. Takže buď manželka držela malou nad kyblíčkem a malá u toho blinkala, nebo ji měla na rameni a ta u toho kadila.</p>
<p>Stejně to nestačilo. To množství viditelných prdů, jak tomu u nás říkáme, způsobilo opruzeniny. Fakt ošklivé. Potřebovala ideálně celé dny bezplenkovou metodu a větrat. No kolik počůraných a pokakaných triček a tepláků Lenka měnila během krátké chvíle! Lenku jsem doma nacházel v šílených stavech.</p>
<p>Jednou jsem ji našel hodně vyděšenou. Maminky se prý dělí na dvě skupiny. Na ty, kterým miminko ještě nespadlo, a na ty, kterým už ano. Tak nám už ano, už dokázala udělat dostatečný pohyb, aby sjela z matrace. Naštěstí naše matrace byla nízká a na zemi. Přesto celá rodina žila tímto okamžikem ještě několik hodin.</p>
<p>Nic se však nevyrovná zoubkům. Když bolí dásně, nespí, chce pít, zároveň se neustále odpojuje, proto raději hltá, neustále tak potřebuje krknout, křičí u toho, do toho prdí a křičí o to víc. Otázka je, koho několik hodin takového točení v kruhu nevydeptá. Přitom googlení prozradí, že takové situace jsou normální. Úplně normální. Musí se vydržet. Jenom. Několik měsíců. Asi tak tři. Dlouhé tři měsíce.</p>
<p>Jednou během toho čtvrtého trimestru se mě Lenka zeptala, jestli bych teď souhlasil s tím psem, kterého jsem odmítal kvůli venčení třikrát denně. :D</p>Co vše bychom měli dělat s dětmi?2023-11-24T09:00:00+00:002023-11-24T09:00:00+00:00Michal Hořejšektag:blog.horejsek.com,2023-11-24:/co-vse-bychom-meli-delat-s-detmi<p>Už je to nějakou dobu, co jsem psal o tom, <a href="/co-vse-bychom-meli-delat/">co vše bychom měli dělat</a>. Zmínil jsem, že děti jsou kapitola sama o sobě. Myslím, že je na čase ji napsat.</p>
<p>Nejprve pro připomenutí, že máme dva velké bloky. Spánek a práce, 15 až 18 hodin denně. Spánek můžeme škrtnout …</p><p>Už je to nějakou dobu, co jsem psal o tom, <a href="/co-vse-bychom-meli-delat/">co vše bychom měli dělat</a>. Zmínil jsem, že děti jsou kapitola sama o sobě. Myslím, že je na čase ji napsat.</p>
<p>Nejprve pro připomenutí, že máme dva velké bloky. Spánek a práce, 15 až 18 hodin denně. Spánek můžeme škrtnout, práci pro maminky taky. No a vlastně všechno, co jsem psal, že bychom měli zvládnout v těch zbylých hodinách každý den. Čisté zuby? Přežitek! Vychutnat si každé sousto? Důležité je se najíst, nikoliv jak.</p>
<p>Takže, co nám nahradí program každou chvíli každý den?</p>
<ul>
<li>Nakojit. Samozřejmě.</li>
<li>Vykrkat. Před, během, i po kojení. Až 30 minut. Maminka si může tak škrtnout posilování.</li>
<li>Přebalit. Nejpozději každou čtvrtou hodinu, ideálně druhou.</li>
<li>Namazat.</li>
<li>Podat léky. Pokud nějaké jsou, jakože minimálně Déčko, někteří i Káčko, často i něco na prdíky či očička apod.</li>
</ul>
<p>To máme minimálně třetinu dne v čudu. Pojďme se podívat, co by se mělo vejít do programu každý den:</p>
<ul>
<li>Hygiena. Jedna ráno a druhá večer. Děťátko by se mělo naučit dobrým mravům od mala.</li>
<li>Masáže. Pomáhá to budovat vztah mezi rodičem a dítkem, od prdíků, a uvědomovat si tělíčko.</li>
<li>Čas s tátou a mámou. Jak jinak se má naučit děťátko rozeznat ke komu patří?</li>
<li><em>Tummy time</em> neboli čas na bříšku. Po kroucení v bříšku je třeba natahovat pátěř. Než se dostaneme pořádně na břicho, mělo by se začít na zádičkách. Každým dnem celkový denní čas prodlužovat.</li>
<li><em>Play time</em> neboli poznávat svět. Číst černobílé knížky, osahávat různé předměty, poslouchat zvuky, atd. Taky každým dnem více a více.</li>
<li>Procházka na světle. Nejlépe mezi dvanáctou a čtvrtou (odpoledne), nikoliv však, když je venku vedro, to spíš později. Hm.</li>
<li>Rituál. Je jedno jaký, ale aby se mohlo miminko učit nějakému stereotypu.</li>
<li>Číst. Například čtení pohádky může být rituál. Mělo by se však číst každý den. Chceme přeci, aby náš potomek měl bohatou slovní zásobu, že?</li>
</ul>
<p>Už teď jsem napočítal tolik hodin, kolik se do jednoho dne nevejde. Přiznám se, nepočítal jsem to matematicky, teoreticky. Počítal jsem to prakticky. Jenže to není vše! Pak to pokračuje s aktivitami ob den, jako třeba koupání.</p>
<p>Ob týden či dva se musí navštívít nějaký doktor, což rozhodí úplně celý den. Miminka rostou rychle a oblečky připravené po ruce tento týden mohou být najednou malé. Taky se mezitím změnilo počasí. A tak se jde na návštěvu doktorky pouze v plence, protože žádný obleček nebyl po ruce.</p>
<p>Čas je zvlášní veličina. Rychle uteče. Především s dítětem. Nic se nestihne a celý den je pryč. Lenka nad tím vyzrála. Napsala si na seznam na každý den vyčistit každý jeden zub. Zdesetinásobila počet věcí, které denně stihne!</p>
<p>Samozřejmě tohle celé platí pouze v případě, že miminko netrpí prdíky. S prdíky to je jiné. Nejprve se miminko uspí. V našem případě to není nic náročného. Přibližně hodinku aktivní práce v tom horším případě. Jenže po deseti minutách spánku prdík, bolí, křičí, vzbudí se, křičí o to víc únavou, neví, co s tím, a hystericky křičí dál. Jsme rádi, když naši holčičku v takovém dni nakojíme a přebalíme.</p>O trávicí trubici2023-11-07T09:00:00+00:002023-11-07T09:00:00+00:00Michal Hořejšektag:blog.horejsek.com,2023-11-07:/travici-trubice<p>Dřív bych tvrdil, že za vším jsou skryty ženy. Dnes si myslím, že to platí pouze v případě absence miminek v blízkém okolí. Rodičové jsou dětmi hodně ovlivnění a je s nimi řeč pouze, pokud se mohli vyspat. Tedy pokud se děťátko mohlo vyspat. Tedy nebyly žádné problémy s trávicí …</p><p>Dřív bych tvrdil, že za vším jsou skryty ženy. Dnes si myslím, že to platí pouze v případě absence miminek v blízkém okolí. Rodičové jsou dětmi hodně ovlivnění a je s nimi řeč pouze, pokud se mohli vyspat. Tedy pokud se děťátko mohlo vyspat. Tedy nebyly žádné problémy s trávicí trubicí.</p>
<p>Miminka mají sice ručičky a nožičky a další periferie navíc, ale nic z toho ještě nefunguje a není moc užitečné. Vlastně občas takové ručičky jsou, viděno <em>očima</em> trávicí trubice, sabotéři – odstrkují se od prsa a znemožňují naplnit potřeby trubice. Podobně nožičky odkopnou celé tělíčko, a tím odtrhnou vstupní otvor od <em>korýtka</em>.</p>
<p>Ona ta trubice nemá moc co vyčítat. Teda. Sama není v plné síle. Nejprve hltá o sto šest, aby zjistila, že tolik matroše nepobere, a nechá tak klidně i dobrou polovinu ublinknout. K tomu nahltá s mlíčkem taky bublinky, které umí pořádně potrápit. To pak druhá strana trubice vydává zvuky jako raketový pohon. Rozvibruje to celou délkou až na druhou stranu, kde se ukrývá, pro nešťastné rodiče, megafon.</p>
<p>Sám jsem takovým nešťastným rodičem a tak jsem měl možnost o trávicí trubici intezivně přemýšlet. Především proto, že naše Dianka je velice kontaktní miminko. Neumí spinkat sama, natož bdít, už vůbec ne se vyprazdňovat. Horní část trubice byla již obsazena, na mne tak zbyla ta druhá strana.</p>
<p>Aspoň to té naší holčičce nevadí, ba naopak. Ráda se mnou kaká. Chytne si těmi roztomilými pacičkami moje prsty, začne se kroutit, tlačit, červenat, smrádnout. Jakmile je hotovo, nasadí úsměv, a já vím, že si mohu rozbalit dáreček.</p>
<p>Někdy ho nemusím ani rozbalovat. Ono to začne lézt dřív. Tomu říkám <em>buffer overflow</em>. Pár takových přetékání se mi podařilo předejít rozbalováním dřív, než bylo hotovo. Od mala jsem natěšený na dárky. A tak jsem to pak chytal do papírků do ruky. A jaké hromady jsme občas spolu posbírali! Pochopil jsem, proč někteří lidé tráví na záchodě hodně času. Jednou jsem takhle chytal snad půl hodiny. (To já neznám, já jsem vždy hotov za minutku.)</p>
<p>Ta naše holčička to má ráda bez plenky. Už ani nepočítám, kolikrát si počkala s čůráním, až jí sundám plenku a počůrá tak všechno v okolí. Včetně mě. Možná bychom mohli zvážit bezplenkovou metodu.</p>Na šestinedělí se nevyspíš2023-10-28T09:00:00+00:002023-10-28T09:00:00+00:00Michal Hořejšektag:blog.horejsek.com,2023-10-28:/na-sestinedeli-se-nevyspis<p>Pověz bohovi své plány a on se ti vysměje. My máme plány rádi a bůh se opravdu rád směje.</p>
<p>Plánovali jsme, pokud budeme v pohodě, se v nemocnici moc dlouho nezdržovat. Raději porodit a odjet domů, kde budeme mít klid a nikoho, kdo by nám mohl ublížit. Již existují respektující …</p><p>Pověz bohovi své plány a on se ti vysměje. My máme plány rádi a bůh se opravdu rád směje.</p>
<p>Plánovali jsme, pokud budeme v pohodě, se v nemocnici moc dlouho nezdržovat. Raději porodit a odjet domů, kde budeme mít klid a nikoho, kdo by nám mohl ublížit. Již existují respektující porodnice, Rakovník je jedna z nich, ale dobré šestinedělí aby člověk pohledal. Stačí jedna blbá sestřička či doktorka. A ta se najde všude.</p>
<p>Náš plán se rozplynul. Lenka nebyla v nejlepším stavu si jít sednou do auta, mírně řečeno. Dianka zase na hraniční váze, že by ji ani v nemocničním pokoji s námi nemuseli nechat. Naštěstí jsme mohli zůstat spolu všichni tři, i když tedy na tom šestinedělí.</p>
<p>Údajně jsme získali nejlepší pokoj. Čerstvě zrekonstruovaný. Myslím, že to byl jen skrytý obchodnický um. Koupelna byla rozhodně už nějakou dobu používána a neměli jsme polohovací postel. Musím však uznat, že pokoj to byl pěkný a prostorný. Spoustu hotelů by se mohlo poučit, jak nakládat s úložnými prostory. Za dva tisíce na noc celá rodinka s plnou penzí a podporou mi přijde jako dobrá cena. Rozhodně jsme spali už v horším. Mnohem horším. A ten výhled ze sedmého patra do okolí!</p>
<p>Důležitější než pokoj je personál. Báli jsme se, ale nebylo moc čeho. Na šestinedělí v Rakovníku jsou dobří lidé. Slovo lidé je důležité. Chovají se lidsky. Žádné výčitky nebo shazování, nedej bože negativní komentáře. Pomáhali nám, respektovali náš názor, zodpovídali otázky, vysvětlovali postupy, apod. Trochu si myslíme, že za to mohla naše Dianka. Jako drobeček všechny rychle rozměkčila.</p>
<p>Samozřejmě jsme potkali i přísnější sestřičky. Možná lepší slovo je ráznější. Nebyl to ale hlavní problém. Zůstali jsme o den déle, než bývá zvykem. Čtvrtý, poslední, den byl už tečka. Postupně nám ordinovali přísnější a přísnější vojnu. Před a po každém kojení běžet na váhu, zapisovat každý gram, každou plenku, obecně každý prd. Jasně, chtěli nám miminko „zachránit“ a děkujeme za to, ale proč plýtvat Diančinou energií tímhle, místo se soustředit na kojení.</p>
<p>Do toho neustále někdo na pokoj lezl. Ráno dvě vizity, jedna pro mamču, druhá pro dcerku. Číšník přinesl jídlo třikrát denně. Pak jedna uklízečka na koše, jiná na sprchu, další přišla vytřít. Holt jsme se <em>check-inuli</em> do nadstandardu a tak to u něj chodí. Visačka nerušit nebyla. Ale dobře, po dvou dnech lze vychytat, kdo kdy chodí, dokud nepřijde sobota, a je to zase trochu jinak. Večer pak další set kontrol.</p>
<p>Jakmile jsme zjistili, kdy se může člověk vyspat, nemohli jsme to mít s otevřeným oknem, protože nemocnice je u rušné silnice. V noci navíc se mrouskaly kočky. Kdykoliv brečí děti ze sousedních pokojů. Nebo hekají nastávající maminky z patra nad námi. A nebo rachtají zbíječky. Rekonstrukce nemocnice trvá snad už přes deset let a říkali jsme si, že to určitě bude tím, že o víkendu nepracují. Třeba. Tak nikoliv. V sobotu vizity sice chodí později, dělníci však pokračují přesně od sedmi. Na neděli jsme už nečekali. Fakt jsme potřebovali spánek.</p>
<p>Sečteno potrženo, oddělení šestinedělí není místo, kde zůstávat. Hustí do vás, jak máte odpočívat a kojit, nedají pro to ale žádný prostor. Jaký to byl klid doma!</p>Copak to bude?2023-10-20T09:00:00+00:002023-10-20T09:00:00+00:00Michal Hořejšektag:blog.horejsek.com,2023-10-20:/copak-to-bude<p>Nevěděli jsme, že čekáme holčičku. Původně jsme ani nevěděli, zda to chceme vědět. Pročítali jsme, proč vědět a proč nikoliv. Oba tábory měly dobré argumenty. Rozhodli jsme se to ponechat strýčkovi náhodě. Neuváděli jsme, že pohlaví vědět nechceme před žádným ultrazvukem, ani jsme se aktivně neptali. Čekali jsme, zda nám …</p><p>Nevěděli jsme, že čekáme holčičku. Původně jsme ani nevěděli, zda to chceme vědět. Pročítali jsme, proč vědět a proč nikoliv. Oba tábory měly dobré argumenty. Rozhodli jsme se to ponechat strýčkovi náhodě. Neuváděli jsme, že pohlaví vědět nechceme před žádným ultrazvukem, ani jsme se aktivně neptali. Čekali jsme, zda nám to někdo prozradí jen tak mimochodem, či nikoliv.</p>
<p>Nikdo nic neprozradil. Asi proto, že se naše bebátko pod ultrazvukem vždycky hodně vrtělo, a doktoři byli rádi, když našli vše, co potřebovali pro jejich tabulky.</p>
<p>Nám to nijak nevadilo, naopak. Otázka <em>copak to bude?</em> je poněkud otravná. Zeptá se vás na to v podstatě každý. Sami nevědět nám ulehčilo přeskočit tu genderovou upnutost a potenciální stereotypní reakce.</p>
<p>V porodnici si ale museli všimnout chybějícího pindíka během prvotního vyšetření. U porodu totiž několikrát zmínili holčičku. Všimli jsme si toho oba, já i Lenka. Lenka v tom delíriu informaci dál nezpracovávala; já jsem byl na tom trošičku lépe a začal jsem uvažovat, zda se konečně někdo náhodou neprokec.</p>
<p>Prokec. Dianka to je. Nakonec jsme se přeci jen dozvěděli pohlaví před porodem. Pět minut před porodem. </p>Poslíčci to nejsou. Kdo je to?2023-10-14T09:00:00+00:002023-10-14T09:00:00+00:00Michal Hořejšektag:blog.horejsek.com,2023-10-14:/poslicci-to-nejsou-kdo-je-to<p>Úterý večer. Naše počítadlo týdnů se přehouplo na 38. Den, kdy Lenka dokončila svůj velký tajuplný projekt pro naše výročí, a porodnice v Rakovníku nás už může přijmout (nejsou vybaveni na předčasné porody).</p>
<p>Mně zbývalo ještě pár věcí v práci vyřešit, abych se mohl odporoučet na dlouhou <em>dovolenou</em>. Dva dny …</p><p>Úterý večer. Naše počítadlo týdnů se přehouplo na 38. Den, kdy Lenka dokončila svůj velký tajuplný projekt pro naše výročí, a porodnice v Rakovníku nás už může přijmout (nejsou vybaveni na předčasné porody).</p>
<p>Mně zbývalo ještě pár věcí v práci vyřešit, abych se mohl odporoučet na dlouhou <em>dovolenou</em>. Dva dny by stačily. Třetí by byl luxus, každý další bonus navíc. Zatím žádné známky porodu, takže času bylo hodně. Navíc naše bebátko bylo spíše menšího vzrůstu a tak jsme očekávali, že přijde po <em>termínu</em>. Až trochu nabere na odhadované váze.</p>
<p>Chystáme se spát, ale Lenka nemůže. Má problémy s prdlavými jídly a k obědu jsme měli fazolky. Jenže tohle bylo silnější. Tohle nebylo něco, co by šlo zaspat. Že by poslíčkové?</p>
<p>Otevíráme aplikaci na stopování kontrakcí a váhavě mačkáme tlačítko start. Různě přicházejí a odcházejí. Jsou různě dlouhé i intenzivní. Dost dobré známky falešných kontrakcí. Jenže změna polohy moc nepomáhá, a teplá sprcha taky ne. Navíc neodchází ani po dvou hodinách. Dost dobrá známka skutečného porodu.</p>
<p>Po Xtém ověření, do které kategorie spadáme, raději voláme v jednu ráno dule. Ani jsme se nestihli domluvit na držení pohotovosti; doufáme, že ji tím nerozzlobíme, či že není u jiného porodu. Dostali jsme dobré rady. Nestresovat, pozorovat, čekat, rozhodně je času dost a může to být oboje.</p>
<p>Ve tři ráno stále počítáme kontrakce, proto raději voláme i do porodnice, zda mají volno. Mají, super. A že prý není kam spěchat. Poslíčci to mohou být a pokud to je porod, tak je to ještě na dlouho. Kontrakce lehce ustupují, já jdu zkusit na hodinku a kousek zavřít oči, Lenka si dál mačká tlačítka start a stop.</p>
<p>Od čtyř se kontrakce zpravidelňují, v šest jsme na pěti minutách mezi nimi. Je to jasné. Píšu do práce, že minimálně ráno budu nedostupný, balím tašky do neuklizeného auta, a voláme dule, že teda sraz v Rakovníku za necelou hodinu.</p>
<p>Kromě tašek taky nesu do auta vajíčko na cestu zpět. S Lenkou jsem se přidal do aplikace o těhotenství, která nám poskytovala každý týden užitečné rady. Jedna sekce je i pro nastávající tatínky. Smál jsem se, kolikrát tam psali o autosedačkách a jak si to mám vše vyzkoušet předem. Aby mě v porodnici nic nevykolejilo. Samozřejmě jsem si úkol autosedačku vyzkoušet zapsal až po prvních dvou kontrakcí v jedenáct večer. Úkol jsem již nesplnil.</p>
<p>Jednalo se o skutečný porod. Lenku vyšetřili a byla otevřená na tři centimetry. Jsme tu správně a ve správný čas. Teď už nás nikdo domů nepošle a zároveň to nebude trvat tak dlouho. I když teda rozjezd byl o něco delší. Přesto jsme porodní asistentky překvapily; jedna si myslela, že za její směnu neporodíme a přitom po nás měla ještě celé tři hodiny.</p>Software Development vs. Manual Work2023-10-03T09:00:00+00:002023-10-03T09:00:00+00:00Michal Hořejšektag:blog.horejsek.com,2023-10-03:/software-development-vs-manualwork<p>Our body is a machine that focuses on preserving energy as much as possible. That’s why we love doing nothing so much. 21st century, with all the technological improvements, is generous to keep us doing exactly that, just staring at the screens. <a href="/why-do-we-exercise/">It is unsuitable for us</a>, of course …</p><p>Our body is a machine that focuses on preserving energy as much as possible. That’s why we love doing nothing so much. 21st century, with all the technological improvements, is generous to keep us doing exactly that, just staring at the screens. <a href="/why-do-we-exercise/">It is unsuitable for us</a>, of course. But tell that to anyone working in the office eight or more hours a day.</p>
<p>I think we forgot our body is not just a machine but a biological machine. We evolved a lot over time to fit the environment around us. Until recently, that was a time without the internet and technological gadgets in our pockets. We had to work hard to keep up. It was no bed of roses.</p>
<p>Probably everyone, including all the animals in this <em>cruel</em> world, would instead give up. Maybe that even happened at the very beginning; who knows? But life found a way to go on by implementing motivation. We have all kinds of hormones triggered in proper time so we feel satisfaction we need to go on.</p>
<p>You might already guess that our machine is fine-tuned for the environment where we “grow up.” Yet we live in <a href="/mismatched-environment/">another one</a> we mainly shaped only in the past century or two. For example, software engineers sit calmly in their chairs all day with many health risks (obesity, diabetes, back pain, eye issues, depression, burnout, etc.).</p>
<p>Why is that? What are we missing?</p>
<p>I think the most crucial detail is that software development is not physical enough, and thus, it is trickier to detect we are beyond our limits.</p>
<p>Consider building something big manually. If I’m fresh enough, I can imagine working very hard from sunrise to sunset for a few days. But that’s it. Then I need several relaxing days to recover. By several, I mean at least the same amount of days as the work itself, but usually more. My body cannot exceed some physical limits, and I get a clear message about that.</p>
<p>Whereas in software engineering, we are used to <a href="/software-development-is-not-healthy/">chaotic fast pace that never ends</a>. We are asked to run fast for a short time, which is OK, but it is too late before we find out we are sprinting several marathons in a row. By that time, we have built lousy software that will require a lot of love to make things right, and it has to be done by someone else because we have burned out in the meantime.</p>
<p>Consider this: you cannot move as your legs are no longer working after running an actual marathon without any preparation. There is nothing you can do but stop and wait till your body recovers from this crazy achievement. As a software engineer, you take energy drinks.</p>
<p>I believe one of the problems with software is low or complete lack of satisfaction. You cannot touch or see it, happy hormones are not released (due to lack of physical activity), and everyone is just pushing to do more.</p>
<p>For example, when working on my cottage, I didn’t have to push myself even if progress was way below what I imagined. Surely I had days when I was sad because nothing moved on due to various unexpected situations. Still, more often, I felt a pleasant feeling in my body after hard work, and I could observe how my project was slowly taking shape in front of me. I was proud of every single shape.</p>
<p>I don’t want to say this is completely missing in software development. At least I feel good about some pieces of code, too. But that feeling is there only at the moment I commit it, and then it’s gone. The backlog is already calling for the next task.</p>
<p>I think another problem is no room for meditation. Since the beginning of my career, I have liked working on very complex and tricky challenges and also on very dumb manual straightforward tasks. The first requires my entire active mental presence, and the latter is excellent for turning my brain off and repeating what I could do even if you wake me in the middle of the night.</p>
<p>Dumb tasks might be fantastic for feeling similar sensations like during meditating. Meditation is an essential part of life to stay sane. I never considered it applying at work, though. I was surprised when I saw my neighbor was actually <em>meditating</em> on the job.</p>
<p>I wanted to fix some parts of my walls quickly and move on. I asked my neighbor. He agreed to help, but he didn’t care about half-job. He worked slowly and precisely and cared about the whole thing, not just some holes. It is a dumb task for him as he has been doing it for innumerable years. At some moments, it looked like the work of the artist. Other times it looked like he was meditating. The result was great, and he left with a happy feeling of satisfactory work.</p>
<p>Wouldn’t it be great if people in software development slowed down, produced better output, and enjoyed the work and result?</p>Tati, ne2023-09-28T09:00:00+00:002023-09-28T09:00:00+00:00Michal Hořejšektag:blog.horejsek.com,2023-09-28:/tati-ne<p>Pro nastavájícího otce je prvotních devět měsíců náročných. Neočekávám, že zbylé roky budou jednodušší. Co myslím, je, že se nedokážu do role vžít. Od poloviny těhotenství mi aspoň pomáhají kopance.</p>
<p>Snažil jsem se být u všech prvních kopanců. Tuším, že miminko bude po mamince. Lenka umí být v krizových situacích …</p><p>Pro nastavájícího otce je prvotních devět měsíců náročných. Neočekávám, že zbylé roky budou jednodušší. Co myslím, je, že se nedokážu do role vžít. Od poloviny těhotenství mi aspoň pomáhají kopance.</p>
<p>Snažil jsem se být u všech prvních kopanců. Tuším, že miminko bude po mamince. Lenka umí být v krizových situacích extrémně klidná. Například, jednou držela těžký květináč, a kytka jí přepadávala. Neměla moc času, než se vše zřítí, přesto mi řekla klidným hlasem, až budu mít chvilku čas, ať přijdu.</p>
<p>Nebo: těhotné jsou snadno dojaté a potřebují obejmout. Takže přišla ke mně do pracovny, tam stála a čekala, až se na ni otočím, a pak teprve otevřela stavidla s tím, že potřebuje obejmout.</p>
<p>No a bebátko mi se stejným klidem odpovědělo na mou první otázku jedním dlouhým a dvěmi krátkými kopanci. O významu není pochyb, protože jsem miminko těsně předtím naučil celou morseovku. -. N . E.</p>
<p>Ne?!</p>
<p>Odpověď mě natolik vzala, že si už ani nepamatuji otázku. Rozhodně ne nebyla hezká odpověď. To nám ta puberta začíná brzy.</p>
<p>Později jsem zkusil nechat miminko si vybrat jméno. Pokaždé, když jsme vybírali, byl klid. Dokud jsem neřekl maminčino jméno. Na Lenku pohotově vždy zareagovalo. Omlouváme se, ale už nejsme v době samých Josefů Nováků.</p>Tak už?2023-09-21T08:00:00+00:002023-09-21T08:00:00+00:00Michal Hořejšektag:blog.horejsek.com,2023-09-21:/tak-uz<p>Dřívě či později nastane situace, kdy se sdílí radostná zpráva s rodinou. Po naší <a href="/duhove-miminko/">první zkušenosti</a> jsme s informováním o rozrůstání rodiny nespěchali. Kdy to ale udělat, aby to nebylo příliš pozdě?</p>
<p>Možná po velkém ultrazvuku? Dopadl více než dobře, což nás nesmírně potěšilo. Naše miminko mělo všechny součástky. Součástky …</p><p>Dřívě či později nastane situace, kdy se sdílí radostná zpráva s rodinou. Po naší <a href="/duhove-miminko/">první zkušenosti</a> jsme s informováním o rozrůstání rodiny nespěchali. Kdy to ale udělat, aby to nebylo příliš pozdě?</p>
<p>Možná po velkém ultrazvuku? Dopadl více než dobře, což nás nesmírně potěšilo. Naše miminko mělo všechny součástky. Součástky fungovaly dobře; miminko se mrštně vyhýbavlo ultrazvuku kotouly. A dokonce už mělo i malé pěstičky; doktor to schytal za nahlížení do soukromí. Sami jsme se lekli, neb najednou obrazovka zčernala a doktor šermoval rukama ve vzduchu jako Jackie Chan. Byl to napívaný boj ukončený remízou.</p>
<p>Tak už? Tak už. Čas kápnout božskou. Lence se do toho však nechtělo. Říkala, že to povíme, až na to přijde řeč. Souhlasil jsem. Přijeli jsme po dlouhé době na oběd a čekali na vhodný okamžik.</p>
<p>Netrvalo to dlouho. Otázka co nového se nabízí. Tento náznak nebyl pro Lenku však dostatečný. Pravda. Počkáme na lepší udičku. Ne dlouho potom přišlo téma dovolené. Těhotenství nám do našich plánů rozhodně hodilo vidle. Myslel jsem, že to už je ono. Ale ne, Lenka to okecala. Koukal jsem se překvapeně.</p>
<p>Takhle to šlo ještě párkrát. Až došlo k bojleru. Čtete správně, bojleru. Řešili jsme, že náš je nějaký divný. Nešla nastavit požadovaná teplota a obsah je na 120 litrů. Pro dva lidi trochu moc. Lenčin táta se nám snažil pomoct doporučit něco lepšího, co bude šetřit elektřinu. A že pro dva 60 litrů stačí bohatě.</p>
<p>To jsem už do Lenky kopnul pod stolem a výrazně se na ni podíval, že přece nebudeme diskutovat o tom, jak si (ne)pořizujeme 60 litrový bojler! Začala se strašně smát. Nebylo cesty zpět, nepatřičný smích nešlo okecat. Šli jsme s pravdou ven.</p>
<p>Tchán pohotově uzavřel diskuzi, že teda bojler na 120 litrů.</p>Paměť v těhotenství2023-09-19T09:00:00+00:002023-09-19T09:00:00+00:00Michal Hořejšektag:blog.horejsek.com,2023-09-19:/pamet-v-tehotenstvi<p>Dnes to bude o pár náhodných příbězích, které jsem zaslechl. Ne že by se staly nutně u nás doma.</p>
<hr>
<p>Nejmenovaná těhotná osoba usedne pohodlně na gauč, posvačí, a dá si žvýkačku. S bříškem je těžší se zvedat a tak žvýkačku po pár chvílích odloží na tácek na stoleček. Ta si …</p><p>Dnes to bude o pár náhodných příbězích, které jsem zaslechl. Ne že by se staly nutně u nás doma.</p>
<hr>
<p>Nejmenovaná těhotná osoba usedne pohodlně na gauč, posvačí, a dá si žvýkačku. S bříškem je těžší se zvedat a tak žvýkačku po pár chvílích odloží na tácek na stoleček. Ta si začne žít svým životem a přesouvat se z místa na místo. Nakonec skončí přímo na ubrusu, na který si spřízněná osoba té těhotné odloží notebook. Ten bezvadně žvýkačku smáčkne, což zafunguje jako dostatečné lepidlo. Poté jedním tahem byl notebook zvednut a podlaha nalakována lakem na nehty.</p>
<hr>
<p>Máme milého pošťáka. Nevím, jak to dělá. Chtěl bych být vyzenován jako on. „Dobrý den, mám pro vás balíček. Chtěl bych se zeptat, jste doma?“ ptá se pokaždé pomalu a důkladně. Je to milý člověk, kéž by jich bylo na poště víc takových. A takhle jednou zavolá, nejmenovaná těhotná osoba potvrdí, že je doma a za pět minut bude dole. Svlékne se do naha a vleze do sprchy. Najednou se rozezní zvonek.</p>
<hr>
<p>Skoro každý zubař vám řekne, že je potřeba si čistit zuby aspoň třikrát denně, ideálně po každém jídle, a nejlépe po dobu patnácti minut. Zajímalo by mě, co si myslí o takových nejmenovaných těhotných osobách, které ráno koukají na ten kartáček v koupelně, ale úplně zapomenou ho použít.</p>
<hr>
<p>Hladová žena je nepříjemná žena. Hladová těhotná žena je o to nepříjemnější. Proto je jídlo velmi důležité. Vždy je potřeba začít vařit o trochu dřív. Jakmile je hlad, už je pozdě. Opět nejmenovaná těhotná osoba si musela uvařit sama a proto si raději dala upozornění, kdy zapnout troubu. Zafungovalo to výborně. Trouba oznamovala hotový pokrm včas. Jen kdyby to jídlo nezůstalo na lince.</p>
<hr>
<p>Léto je skvělé období. Každé období je v něčem skvělé, ale léto, kdy si můžeme na zahrádce natrhat maliny, jahody, borůvky, třešně, rybíz, atd. je k nezaplacení. Občas je to boj se škůdci, kdo to sní dřív. Jindy jsou keře a stromy obsypané, až se přemýšlí, kdo to bude všechno jíst. Vybízí se z bohaté úrody udělat třeba koláč. I jedna nejmenovaná těhotná osoba chtěla udělat svému muži jeden rybízový. Připravila si základ i polevu, rozpálila troubu, a zbývala poslední věc. Posypat to rybízem. Ten se však nacházel stále na keři.</p>