tag:blog.horejsek.com,2013:/posts Michal Hořejšek 2018-01-23T11:45:45Z Michal Hořejšek tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1096527 2018-01-22T12:49:57Z 2018-01-23T11:45:45Z Can you help with a political question?

Ok, so I have those struggles. I think I'm not alone. Actually, I know I'm not.

Let's start with a little bit different question. In how many fields anyone could be an expert? My personal feeling is like about three, but the average will be definitely less, probably just one. For example, I think I'm an expert in one field, computer programming. I feel when I decide how to solve some problem, I know for sure the result is not going to be a disaster. Because I put a lot of energy to always read, learn, try, use, everything. It's my daily??? job and I also do some projects at home. Without programming at home, I wouldn't feel as an expert at all, yet. So it's like 8+ hours a day. Every day. For more than ten years already.

I have also other hobbies (for example biggest one right now is dancing and helping salsa community), into which I put a lot of energy as well, but I'm unable to say if what I'm doing is right or no. I need much more time and practise. I'm not sure about any decision, I decide only based on intuition. You could see that on results, sometimes it makes perfect sense, sometimes no.

Of course those two hobbies take a lot of energy that I don't have time for anything else. The day has only 24 hours…

Now comes my first struggle: if to be able to decide properly takes a lot of study, how could I vote some candidate I barely know? It seems it's better off to let vote people who keep an eye on politics at least every other day. But actually it means let vote people who think they know what's happening in politics. Which sounds just horrible.

I think I know what many of you are going to think now, like to read a little bit about what's happening in my government every day is not too much of work. Ok, try to think of something you like and something you don't like and compare results. Definitely result of something you like is going to be far more effective and better.

To put it into my second struggle: many people say people have short memory and cannot remember past of candidates. I would for sure fall into that category. Because politics isn't something I like, I would have a problem to remember all details, even major ones! Another question is if that even matter. People can change and deserve a second chance, right? Let's be honest, who of us has a perfect past?

That question reminds me another struggle: let's say I don't have previous struggles at all and I want to vote, but there is no perfect candidate for me (by perfect I mean the best option available). Whom I should vote for, the most perfect one available (but unpopular, so help to some popular bad one for me) or tactically vote for someone who could defeat that bad one (for me) and would be okayish?

Yeah, politics is very complex. Probably I shouldn't care about that at all and just pick some newspapers, let them do the job of watching every move and keep me notified. Problem is, when I did that, I wasn't feeling this was working. I'm not saying it was better before and nowadays there is problem with fake news and so on so it cannot work anymore. It's the same as before as I dig into history from time to time. But this is like a chicken-egg problem because now I need to choose not candidate, but source of information about candidates. Which source is trying to be as objective as possible? Which source is not connected with any side? So many aspects!

This is also my last struggle: which source to follow not to be disgusted? Because many reports are subjective, side-oriented, topic-oriented, … For example right now in the Czech Republic it looks like everybody wants to just defeat current president. I don't care if it's right or not, but it's not quality journalism I want to follow.

To summarise it, everyone should vote during election, right? But how I can vote with a clear conscience? Tell me your opinion!

Maybe I just should ignore everything, vote by feeling and don't care later if it was a good decision. And without any feeling not vote at all. Because life is short to do something you don't like.

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1216526 2018-01-18T16:24:00Z 2018-01-20T00:07:07Z Why I don't trust recommendation systems

I liked Google Now. Liked. With the new Android it's changed and isn't very useful anymore. Before, you could just swipe to the left on your home screen and see all important stuff. Like how much time it takes you to go to work right now. Or when is your meeting. How is traffic. Updates about your flight. Hotel reservations. Exchange rate. They even notified you about the most important stuff.

It was scary, but very handy. At least for those who travel a lot. (Scary in a way how much Google knows about you.)

And they changed it. All important stuff is hidden behind one more click and even when I open that section, there is not as much as before. In place of all useful stuff they placed feed of articles Google thinks you would like. Well, it can be useful as well, to stay updated. But…

…but when I upgraded to the new Android there was new Marvel movie and I was looking for some info. Of course Google though “hey, he likes Marvel!” and very quickly I stayed in the Marvel bubble. I even didn't want to click to any of those articles, but I was used to to find important stuff by sliding to the left and then whenever I did that, I saw some tempting title. I would say click bait.

Good recommendation system would do the best to not keep you in some bubble. Well, Google did. I didn't want to use it and so Google kept showing me news about Marvel movies. Google started to care only about what I clicked on in that feed and not what I was searching for. Totally different attitude from previous Google Now functionality. Two years ago, my phone could detect that I go regularly every Wednesday to the same place at the same hour just based on my location and after few weeks I got card saying I should go sooner because traffic is worse that day than usual. Today I'm in some weird bubble.

Of course I noticed that and wanted to turn off that feature. To see again directly useful cards. And you guess correctly, there was no way how to turn it off. Google created something useful to get us used to to swipe left and then they changed that to something which can bring Google a lot of money.

Finally, with the latest Android (at least on Pixel phone) you can turn it off. If you like yourself, swipe left, touch three dots, settings and then under Your feed uncheck Show feed. Then the screen will stay blank, there will be no cards as before. At least it will stop trying to seduce you.

As you can see, not even Google can do recommendation system well. And this is one example why I don't trust them. I don't follow anyone on Twitter or Facebook or YouTube, I don't read any page aggregating articles, nothing. I created my own reader with support of RSS, Twitter, YouTube and so on with my own system of how I want to prioritise articles. It's not perfect and needs some help from the user, but at least I'm not in the bubble.

I think everybody should ignore and disable (if possible) any feed managed by someone else than you.

P.S.: If you would like to try my app, well, it runs on my personal server. I could give you invitation token, feel free to write me, but I cannot promise anything. :-) Anyway, this post is not about my app, but about the problems with recommendation systems.

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1216140 2017-12-30T16:59:45Z 2017-12-30T16:59:49Z How Twitter support works

I had problem to log in into my Twitter account because I couldn't get SMS code so I sent them message about that. They responded:


Thanks for writing in. Many people who have reported issues with login verification have found the following tips helpful:

  • Having trouble receiving push notifications? You can access pending login requests from within your Twitter app on your device: 
    1. Open the Twitter app and navigate to “Settings”.
    2. Tap “Account”, then tap “Security”.
    3. Select “Login Requests” to see a list of all requests available to approve or deny.
    4. Pull down on the list to refresh and see the most recent requests.
  • When you enrolled in login verification from your device, did you generate a backup code? If so, you can use that code to log in to your account on twitter.com from a desktop or laptop computer. Additionally, if you still have access to your app, you can generate a new code from your device. More information can be found here: https://support.twitter.com/articles/20170409#backup-code.
  • If you’re not receiving SMS notifications, but you are still logged in to your Twitter app:
    1. Navigate to your account’s “Settings”.
    2. Tap “Account”, then tap “Security”.
    3. Tap “Login code generator”.
    4. Use the code shown to log in to your Twitter account.
  • If the above tips do not work, and you can still access your account from your device, you can disable login verification by following these steps:
    1. Navigate to your account’s “Settings”.
    2. Tap “Account”, then select “Security”.
    3. Disable “Login verification”.

You can also check out our login verification troubleshooting article for more helpful tips: https://support.twitter.com/articles/20170409.  

If you’ve tried the above options and still need help accessing your account, please reply to this email for further assistance. For security reasons, we can only process this request if you contact us from the email address associated with your Twitter account. 

If you need to file a new report, you can do so here: https://support.twitter.com/forms/signin. 


Twitter Support

I still need assistance as I wrote in the original message. :-)


We may be able to help you regain access to your account by disabling login verification.

First, we'll need to confirm you as the account owner. Please try logging in once more on https://twitter.com (from a desktop/laptop computer or a mobile web browser) with your correct username and password. This will generate a notification on our end, and we may be able to use this to confirm you as the owner of the account.

Please reply to this email once you've done that, and we'll do our best to help.

Hello, I did right now.

I was able to find device where I am logged in so I could deactivate SMS confirmation. Also I know where is the problem. My phone is set up correctly but I got no confirmation code. I tried to change phone number, nothing, I tried to set up SMS confirmation again and also nothing. Probably you have problem to send SMS to my country or something? Because it was working just fine when I set it up for the first time...


Thanks for letting us know! We're happy to hear that you have resolved the issue.

If you have any other questions, you can always check our Help Center for relevant articles: https://support.twitter.com.

I haven't. I'm logged in but I still cannot use login verification because I don't get any text message... this is bug.


If you already have a Twitter account, your next step is to add your phone so you can send and receive Tweets on the go. You can do this via SMS commands, or by going to www.twitter.com.

Via SMS:

  1. First, send START to your Twitter code (40404 in the US).
  2. Reply with YES since you already have an account.
  3. When prompted, send us your username and password. You will receive a message when your sign-up is complete.
  4. Turn Tweets off or on by sending "OFF" or "ON" to Twitter from your phone.

More information can be found here: https://support.twitter.com/articles/14589#add-phone-sms

Via the web:

  1. Log in to www.twitter.com and navigate to your Mobile settings: https://twitter.com/settings/devices
  2. Enter your phone number and click "Activate Phone".
  3. You will then be prompted to send GO to your short code from your mobile device.

More information can be found here: https://support.twitter.com/articles/110250-adding-your-mobile-number-to-your-account-via-web

Hope this helps!

Do you even read my messages or is it just some automat? I didn't received any SMS! My phone number is correct and working, I got verification SMS before but not now. There has to be some problem on your part... Can you look at it?


We found a page in our help center that we think will help you out: (https://help.twitter.com/en/search?q=received+sms)

If you've checked out that page and are still confused, write back to let us know more about where you're stuck. We'll do our best to help you out!

Really? Please, read my messages. You have somewhere bug because I don't get any text message to my phone. Please check where is the problem. I would like to use 2FA but cannot because of that.


We found a page in our help center that we think will help you out: https://help.twitter.com/en/managing-your-account/two-factor-authentication

If you've checked out that page and are still confused, write back to let us know more about where you're stuck. We'll do our best to help you out!

Yeah, I'm stuck, I guess, with your support to not look into the bug I reported. What page you would recommend me to visit now?


We found a page in our help center that we think will help you out: (https://help.twitter.com/en/managing-your-account/issues-with-login-authentication)

If you've checked out that page and are still confused, write back to let us know more about where you're stuck. We'll do our best to help you out!

My phone is working and I waited more than ten minutes and still didn't get the code. Really, can you fix it or say to me what's wrong?


You tried to update a case that has been closed. Please submit a new case at http://support.twitter.com/forms. You can also visit our help center at http://support.twitter.com for self-help solutions to common problems.


So… who is afraid of AI? Not me. I just hate how it's used everywhere nowadays and it just sucks. Pretty hard.

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1180870 2017-12-26T17:37:05Z 2017-12-26T17:37:18Z Zápisky z cest: Šibenik

Už jsem tu jednou psal o návštěvě Chorvatka, to bylo s cílem týden se plachtit na vodě. Chorvatsko mne hodně překvapilo, ale stále mne neláká jeho návštěva jako taková. Přesto jsem tam byl už třikrát, po druhé a po třetí v Šibeniku kvůli skvělému salsa festivalu. Jeden z nejlepších, které tu jsou. A to neříkám proto, že to byl můj první. :-)

Resp. minimálně byl. Zatím má oblíbená trojice je Mamboland, protože jsem zatím lepší způsob jak se hodně posunout na festivale nezažil, El Sol, protože tam jsou téměř všichni, které znám, aneb taková celá salsa rodinka pohromadě, říkejme tomu malé Vánoce, a pak právě Šibenik, protože párty.

To jsem řekl hodně stručně… tak jinak:

  • Normálně festival bývá přes víkend. V pátek člověk dorazí, častokrát po normálním pracovním dnu, a je unaven po cestě. První den moc nevydrží. Druhý den si člověk začíná zvykat na festivalovou atmosféru. Na to, že nemusí jít spát brzy, na to že nemusí vstávat brzy, na to že nemusí myslet na práci, atd. Ale stále to není nejlepší den. A pak je neděle, kdy se člověk pořádně roztancuje… a už se končí. Šibenik začíná už v úterý.
  • Social tanečníci mají rádi social tanec. Festivaly to kazí různými workshopy a show, kde stejně nejde stihnout vše. Záchrana jsou rozšiřující se salsa maratony, ale ještě před všemi salsa maratony Šibenik už dělal social i přes den. Jinými slovy připočtěte si k těm protancovaným nocím z celého týdne ještě i celé dny.
  • Pokaždé, když se tancuje i přes den, jsou všichni hodně uvolnění. Nikdo si z ničeho nic nedělá, tancuje se v klidu, prostě úplně jiná a lepší atmosféra. V Šibeniku to je navíc na pláži. S barem. Sluníčkem. Víc už to uvolnit snad ani nejde.
  • Mimochodem noční párty končí také venku a je možné při tancování pozorovat východ slunce.
  • Festival je relativně malý, nijak zvlášť přeplněný. Ale zároveň je tam hodně šikovných tanečníků a tanečnic.
  • A poslední den se na salsu více méně kašle a jde se pařit na pool party.
  • Mimochodem, takový bonus, Šibenik je jednou z lokací natáčení Game of Thrones!

Jediná nevýhoda Šibeniku je, že letos už nebyla párty celý večer na pláži (přesunula se tam až po páté) a na příští rok se ubytování v Chorvatsku hodně zdražilo. Aneb pokud se jinému festivalu podaří mít na pláži stan pro noční párty, dávám ihned Šibenik na druhou kolej!

Jo a taky jsem byl ve městě. Krásné. :-) Architektura v Chorvatsku je velmi fotogenická!

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1169400 2017-12-20T14:57:19Z 2017-12-20T14:57:21Z Whisky I like

I will not give you a professional analysis of whiskies. I'm really bad at describing the flavor of food and drinks. Take it just as my few notes which can maybe help you to find something new you could also like.

Let's start with something more soft you can drink all day long. O:-)

  • Cardhu 12yo
  • Dalwhinnie 15yo: Soft, fruity taste turning into light smoke and back to finish again with fruit.
  • Glenglassaugh 1986 MM (Murray McDavid): First whisky in sherry cask. Very sweet with very dark color you would not think you drink whisky. One glass is enough of sweet, but worth to try it.
  • Kilchoman Machir Bay: Intensive sweet fruit with little bit of hint of smoke.
  • Nikka Pure Malt Black: It starts with caramel, but you finish with feel like you ate very bitter chocolate. Unbelievable!
  • Scapa Skiren: Pleasant honey with fruits.

Something more sharp, for real men. :-)))

  • Ardmore Legacy: Similar to Talisker, but more soft suitable for every part of the day.
  • BenRiach Couriositas 10yo: Similar to BenRiach 17yo, ideal way how to save money!
  • ! BenRiach 17yo: Not too sharp from a sherry cask with gentle smoky feeling and long finish.
  • Springbank 12yo: Very spicy.
  • Springbank 15yo: Partly from sherry cask makes it soft on the beginning but soon you will get rich and long spicy and salty taste.
  • ! Talisker 57° North: Very complex, rich and long taste. I don't know anybody who wouldn't like it.

And now my favorite section, smoky ones.

  • anCnoc, cutter limited edition: Just drink and wait for the smoke.
  • Ardbeg 10 Year Old
  • Blackadder: The best about this whisky is the finish. Finish will say everything, the beginning will not even tell you is cask-strength.
  • ! Bruichladdich Octomore 04.2 Comus: One of the best whisky I had at home.
  • Bruichladdich Octomore 06.1: Not so super as 04.2 or 06.1 but still very good intensive smoky taste.
  • ! Bruichladdich Octomore 06.3: You wouldn't tell smokiness by smelling, probably you would say fruity. But then you will get explosion of all tastes. You can feel that smokiness even hour and more after.
  • Edradour Ballechin 10yo
  • Gerston, Lost Distillery: Intensive smoke which gets bigger and bigger. You can feel caramel in the background.
  • Glenlivet Cipher: The taste is changing and is very complex. The only problem is it does not take a long time.
  • Kilchoman 4th edition: It's totally opposite to Machir Bay from sherry cask. Smoky with hint of sweet fruit. 
  • Lagavulin 12yo: Favorite one in 12yo version did not disappoint me.
  • Lagavulin 16yo: One of my favorite smoke whisky.
  • Laphroaig Quarter Cask

Note to my list: bold ones are those I like very much and those with an exclamation mark are my tops. Sadly, often also very pricey ones.

Please, share also which ones you prefer and why. Winter is here so is good to keep our self warm!

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1205841 2017-12-12T12:43:30Z 2017-12-12T21:35:59Z Open letter to salsa organizers

Dear organizers,

I like to travel very much. It's amazing that I can have dancing as an excuse to go so often. Two-in-one! Actually, it's three-in-one. I dance for awhile now so it means I travel more because of people I can see there than because of the salsa itself. You know the following joke, right? :-)

But I have problem… that jet lag thing. Ok, that's not true. Luckily for me, I'm from Prague, which makes it very easy for me to adjust anywhere in Europe. But there is another lag, I call it salsa lag. With all those parties until 6am and later and party animals, who want to hear the last song, it forces people to come to the party later than sooner. Which looks like we dance in another time zone!

It has several flaws. Some attendees need to adjust twice because of two time lags, first jet and then first salsa party of the festival (or congress or whatever you want to call it). That means we are more zombies. Don't get me wrong, I like zombies! But in movies, not on the dance floor… :-))

Also during winter time it's much harder to see the sun. Or daylight at least. It's very depressing to go sleep during sunrise and get up between 3pm and 5pm when it's already sunset. I think smiling people are much better (on the pictures) than depressed ones. :-))

It also makes harder for cleaning ladies to clean the room. Very often they don't have a chance to clean it at all because I always sleep during cleaning hours. They have to be so confused!

Could we do something about that?

Let's not confuse cleaning ladies. Let's start the party right after the workshops (those who attend workshops cannot go to the whole party so it doesn't matter if they will miss the start or the end) and end it much sooner. If you need to do shows, do them between workshops and party which makes time for people doing workshops time to rest a little bit. And if you do marathon concept, just cut it sooner to force people come in the morning. :-)

What do you think?

Thank you and best regards,

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1187405 2017-12-04T07:58:03Z 2017-12-04T07:58:36Z It doesn't have to be scrum

I have a feeling that when there is something about agile, it means scrum or kanban. But it's not just that. It's definitely one way how to be agile, but it's not a synonym. The most important thing about being agile is communication. You can actually use any system (at least I think so) but without communication you will be hardly agile. To explain what I mean I just describe two current situation.

First from my day job: I work with a small team on a project which should help to build a better Internet. We have no planing (as described in the scrum), no stand-ups, no boards, no retrospectives, no regular meeting. But everything works very well and in a very agile way. I visit company in London once in a while, usually once per two months, where we discuss several things:

  • I show demo of what we have done since the last meeting and then we discuss how it met (or not) their expectations.
  • What should we focus on for next month or two. They explain in detail what they need and why. That “why” is very important because thanks to that I can offer maybe another “what”. Something what can fulfill their needs much more or something similar which will cost much less money (or effort if you want).
  • They also update their view what should roughly come next to just have an idea. That can help us to prepare better our code base and architecture. But we don't discuss it in details because always those details change during the next month or two. Always.
  • Also, we share a long-term view to have the same focus in mind. To not be lost in details and not forget what we are building. That's important so nobody needs to dictate who will do what and how. If everybody knows the goal, then everybody can go that way without pushing which is much better.

Those points are, I would say, very important to be agile. Of course, we do more. Another very important for us is to visit people for whom we are building that project. We are lucky that it's actually friendly community with many opportunities to hang out with those people. We use those opportunities because it's very useful and important. In this project is involved a lot of people from many places around the World. Any project where you cannot simply go and solve issues face-to-face, it's becoming harder and harder. But we know why, what and for whom we are building that software and we can do a lot of decisions alone.  

Anyway, there will always be many situations when we just don't know. In that case, we prototype. We create some base structure first and then we add as many details as we know are safe. By safe I mean those details which are very easily changed or there is a small chance we will throw it away. That's very important because to show example is much easier than to describe anything. This way we simplified a lot of things; for example, there was a very complicated feature and we weren't sure why it has to be so complicated and created a mock-up of simpler solution. We had problem to explain it, but when we showed it, that solution won immediately.

I think it's clear, but to be exact, we don't have any specification. We don't write any detailed issues (or tasks or user stories, whatever you want). We really rely on communication. We benefit from knowledge of why and that we know our users. And I think it's much better for both sides than any specification. I haven't seen in my life good specification (of any kind) which would help us (programmers) to understand the problem better. I'm very glad that we just discuss everything and then we (developers) create issues in our issue tracker.

Second, my home projects: I had two ideas in the last months, but I didn't know how exactly it should look like or even how exactly it should work. Well, I just started with a base structure. Some mock-up with proof of concept that it can work. As I saw first versions I got a lot of ideas how it could be better. How it could fulfill my needs much better.

I was creating many issues, but a lot of them was just not worth to do it. I would spend a lot of time doing them and would bring me as much value as others. That's something not even me knew at time time when I got the idea. But I was end user, product manager, designer and programmer at the same time so I could decide which issue do first and which later and which just ignore very quickly. I could decide that in milliseconds. Actually, I could change the way right away, but the main goal (without specification) stayed the same.

You probably see what I'm trying to say. If you will focus on all meetings and proper specification and everything… it's nothing compared to have proper communication. If product owner can explain to you well goal and why they need some features, then you are free to do it your way and change decision any time if the goal stays same. I'm not saying not doing scrum or other agile techniques, I'm saying that those regular meetings have some meaning, to bring this communication. Just bringing those meetings to the team doesn't mean anything.

I wanted to also say to programmers to not be afraid to work without specifications. I made that mistake before as well. I was asking for better specification and if there wasn't good one we're complaining and it was also our excuse for many problems. I was so wrong! I could see thanks to my last two projects that even me was unable to create a specification. It was much better to create a functional mock-up, try to use it, change it and continue with next details and features. Finally, I'm not afraid to delete the code. To be a better programmer, don't be as well.

P.S.: Of course every project and team needs something different but communication is main tool which has to be there.

P.S.2: Go watch my favorite video describing agile in nutshell.

P.S.3: If you are curious about what am I building, stay tuned. I will share that soon. :-)

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1205863 2017-11-30T18:03:40Z 2017-11-30T18:03:43Z Movie by Artificial Inteligence

Not long ago I was writing here about how I'm not afraid of artificial intelligence. Then my colleague sent me this video of how AI created a sci-fi screenplay…

I'm going to add just one note: I'm sure one day we (as humanity) will look back to this video and see how amazingly clever and deep that script was. Trust me. :-D By the way… I had almost same feeling watching this video as last Transformers. No idea what's going on.

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1179661 2017-11-20T17:22:42Z 2017-11-21T10:12:47Z Salsa marathons

I think that the classic concept of salsa festivals with a lot of workshops of all different dances during the day and parties over night are not ideal. I see two types of people:

  • Those who want to learn something new. But I don't see much of value in crowded workshops, fighting for the best spot to make a video, no practicing and running in the corridor to the next workshop.
  • And those who just want to dance. But when they finally could go and keep the kids at home or finally have money to go or whatever, they can only dance during the night.

So in the end no one is fully happy. That's why my favorite festivals are Mamboland by Adolfo which satisfies the first group of people, those who want to be better. And Splash in Šibenik where you can dance also during the day whole week on the beach and there is just around one thousand people, nothing extra crowded, which satisfies second group, those who want to enjoy the dance.

And then there are marathons. We have one in Prague (but almost without anyone from Prague! :-O), there is also one in Heidelberg in Germany (which I can recommend, see you there next year!) and many more are popping out everywhere. Party animals love it. They can dance all the time and this is probably the future for the second group. Probably this is also the future for festivals. You could see for example that Berlin or El Sol had a social party during the day similarly like festival in Šibenik. I think more of them will go this way.

But there is still a lot of space to create festivals like Mamboland for the first group. So, if you are an organizer, don't be in a rush and don't copy what all others are doing. I like those all-day-long dancing, but I also want to learn something to be better. Unfortunately the classic festival is not a good concept for that. At least for me. And hey, those groups are not actually distinct. I will be glad for (and I will visit) both concepts.

BTW marathon is not a new thing. There are already some good records which should be challenged! Sooo, who is going to do marathon for many, many, many days? :-)

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1167057 2017-11-17T13:05:42Z 2017-11-17T13:05:50Z Zápisky z cest: Londýn, vol. 2, 3 & 4

Trocha kontextu: pracovní cesty.


Kancelář je na místě, kde jsem v roce 2015 šel naposledy před cestou domů! Business oblast se spoustou kravaťáků. Jenom kravaťáci, téměř. S mým sáčkem jsem moc nevyčníval. Vlastně jo, ale opačně než doma. Druhý den jsem si vzal kytičkovou košili, abych to tu rozčísl pořádně. No skoro na mne koukali pobuřujícím pohledem! :-D

Úplně přesně to bylo kousek od toho řádícího auta dva týdny před mým příjezdem. Spousta lidí by se asi orosila s ohledem na všemožné útoky, kterých přibývá, i když podle mne jenom v televizi. Statisticky to vidím stejně jako šance nula nula nic. A jedl i v tom marketu. Což teda bylo úžasné! Tam musíte jít, až tu budete. Oblast Borough Market. I kamarádka z NYC mi říkala, že to je super místo a byla tam téměř každý den, když bydlela v Londýně.

Potvrzuje se mi, že anglicky mluvící lidé jsou školení (nebo mají v krvi od narození) mluvení a sebe prezentování. To sice nemám, ale mám jinou vlastnost – nechám je mluvit, snažím se pochopit čeho chtějí docílit, a pak jejich „problém“ řeknu velmi stručně. Tři věty v podstatě stačily. Měli jste vidět jejich výraz, když najednou problém nebyl tak složitý. Aneb velká rozhodnutí rychle vyřešena.

Pracujeme tu od rána do noci. Když počítám i večeři. Ale zase mi ten Londýn vyjde téměř zadarmo. Včetně věcí jako večeře v podobě nejlepšího japonského masa Wagyu. U toho se musím zastavit. Wagyu je jedno z nejdražších mas. Nechtěl jsem pohostinnost zneužít, ale řekli mi ať si to vezmu, že to musím ochutnat. Tak jsem do toho tedy šel. Problém byl… měli to jen jako burger verzi. Měli steaky se spoustou masem, ale ne s tímhle. Zvláštní. Dal jsem tedy burger a to maso mi nepřišlo nějak super. Jakože super, ale nesplnilo očekávání podle toho, co jsem o něm slyšel.

Člověk si tu pokecá mnohem lépe. Měl jsem Uber řidiče z Kenyi a zajímavé slyšet názory na vše možné. Nějak ta Afrika se na mne lepí tady obecně. Na meetingu máme člověka za Africkou internetovou asociaci z Ugandy. Jeho kamarád, co se k nám připojil k večeři, staví elektrárny v Ugandě a okolí. Zastupitelka za Evropskou asociaci má mámu původem z Ugandy. Její manžel je sice Američan, ale taky s kořeny v Africe, který se zamiloval do českých dveří ve starém městě. Prý po návratu domů zjistil, že většina fotek z Prahy jsou dveře! :-D

Za ty dva roky co jsem tu nebyl udělali jednu novinku – není potřeba kupovat lítačku na metro. Stačí přiložit bezkontaktní kartu. A není v tom žádný příplatek, je to jako když si člověk koupí jednorázovou cestu. Mazec!

A salsa tu je super. Kvalitně a s počty to na New York nemá, ale zase tu jsou všichni milí a usměvaví! Pro prvních pár holek jsem si došel, zbytek si tak nějak všiml a došly si pro mne samy. Oh! <3

Mimochodem, domů jsem to vzal oklikou. V Praze byla šílená bouřka, že jsme letěli o hodinu později, abychom ji minuli. I tak jsme ji chytili a užíval si show už od Frankfurtu (fotka před vstupem do bouřky). Bohužel Ruzyně byla na nějaký čas zavřená a tak jsme kroužili a kroužili ve frontě. Která byla dlouhá a tak si zaletěli dotankovat ještě do Vídně.

Bohužel jsem nestihl poslední autobus a nočním jsem fakt jet nechtěl. Žádný Uber do pár minut. Děsně k tomu lilo, tak jsem došel k volnému taxíku. Stál dost daleko. Než jsem k němu došel, sáčko jsem měl durch. Řidič stáhl okénko kam že chci. Já Butovice. Na což že to je moc krátká cesta, zavřel okénko a nechal mne na tom dešti. Idiot. Pardon ten výraz, ale fakt kretén. Tak jsem tedy otevřel Uber. Narazil jsem na moc milého chlapíka z Ruska, který mne vzal i když už byl na cestě domů! Názor o používání Uberu si udělejte sami.


Nikdy, opravdu nikdy, neleťte s Ryanair. Teda… za předpokladu, že se nechcete cítit jako v mekáči plný reklamy s málo místa na cokoliv a bez vody v ceně. Jo a taky chcete mít letušky, nikoliv obchodnice co neustále něco nabízejí. Od vůní až po losy. To už radši být na poště. :-D

Jelikož pracovní dny tu jsou od rána do večera, rozhodl jsem se si den předem udělat víc volno. Začal jsem procházkou míst, které se mi líbí, například London Tower a okolí. Pak si došel do Borough marketu na úžasný burger a nakoupil několik sladkostí. Chtěl jsem jen malý dezert, ale měli tam poplatek za platbu kartou pod deset liber a abych ušetřil, koupil jsem si koláče tři. :-D Pak jsem si to zamířil do královniny zahrady, kde se mi to taky moc líbí, a snědl si tam jeden koláček. Vedle mne se usídlil jeden zvláštní člověk s plnou igelitkou piv a dával si jedno za druhým. Po tom, co jsem si dal dvacet (aneb když se tam mohou válet v trávě lidi v černém obleku, proč ne i já, že), mi řekl, ať už nikdy podobnou věc neudělám, nebo mne někdo okrade. Poučení: neposuzovat lidi podle vzhledu a chování. Po tom odpočívání to chtělo večeři, tak jsem si našel fajnovou restauraci, kde jsem měl úžasnou chobotnici! Lepší jsem měl snad jen v mišelinské restauraci ve Španělsku a to si nejsem jist! Měli ji krásně křupavou na styl letního salátu s jogurtem a sazenicemi a celkově to utvářelo suprovou chuť. Nemohl jsem odolat vyzkoušet víc a šel do dalšího dezertu. Čokoládový fondant se zmrzlinou a sušenými borůvky. By člověk nevěřil jak takové sušené borůvky dokážou dezert úplně proměnit v něco jiného a lepšího! Den jsem zakončil v divadle.

Moc se mi líbí Shakespeare globe a tak šel tam. Bohužel žádnou shakespearovskou hru v ten den neměli, ale měli tam něco jiného. Hru lions + tigers o boji osamostatnění Indie od Británie. Po tom co jsem četl Dlouhou cestu ke svobodě od Mandely (doporučuji) mi to přišlo velmi zajímavé a koupil lístek. Navíc jsem za nejlepší sedadlo měl slevu. Místo 45 liber jen 20! Hru napsala žena dle dopisů svého praprastrýce a Gandhio. A to mi neuvěříte, ale v kavárně v tom divadle si ke mne přisedli Indové a hned si se mnou začali povídat a nabízet víno atd. atd. a pak mi řekli, že přišli podpořit svou sestru, která tu hru napsala. Aneb setkal jsem se s rodinou, která kdysi bojovala za osvobození od Británie, znala se s Gandhim a teď žije v Londýně. :-D A taky mi nabízeli jejich dcery, když se dozvěděli, že jsem nezadaný. Což byla jejich asi třetí otázka. První byla na jméno, pak odkud jsem. :-D

Každopádně docela smutný příběh. Gandhi věřil v mírumilovnou cestu bez žádného násilí. Její praprastrýc s dalšími bratry (kteří umřeli) však zabil jednoho důležitého člověka z Británie a tím hodně pomohli k osvobození a stal se tak hrdinou. Gandhi se ho snažil dostat z trestu smrti, ale riskoval by tím zahozením veškeré snahy a tak se ho musel zříct a nechat ho popravit Británií. Hodně mne překvapilo, že si Británie dělala z Gandhio srandu a nechtěli se Indie vzdát (ve hře byl použit i útržek z novin) a přitom třeba Mandelovi při jeho boji v Jižní Africe dali bez problému zbraně, aby mohl doma zaútočit na nadvládu bílých. Británie. Hm. To jsou tak neskutečně zajímavé věci, proč nám ve škole nikdy nic o tomhle neříkali?!


Třetí pracovní přílet byl ve velkém stylu. Po celém Londýně létaly ohňostroje a byla čistá obloha, tak to bylo z letadla i vidět. Jedná se o Bonfire Night, tradice na oslavu zmaření pokusu o zničení Westminsterského paláce a zabití krále Jamese prvního. Což teda důvod ani samotní Londýňané často nevědí a musel jsem si sám najít! Každopádně všem kamarádkám jsem napsal, že děkuji za super přivítání. :-)

Nejsem si jist, zda se to horší, nebo si toho začínám jen víc a víc všímat. Ale najednou tu jsou všude samé kamery. Přijde mi, že téměř každý můj krok v Londýně musí nějaká kamera zachytit. Většina z nich snad musí vše hned zahazovat, protože kam by takové množství záznamů ukládali? :-O

Nicméně, docela by mne zajímal záznam z hotelu, kde jsem byl. Už když jsem se o půlnoci dostal na hotel, z vedlejšího pokoje jsem slyšel soulož. Což by bylo ještě v pohodě. Ale pak po chodbě šli (velice pravděpodobně) dva chlápci a bouchali na dveře. Žena šeptala ať neotvírá, ale stejně její… cokoliv… otevřel. Chvíli poměrně ticho. A pak začali orgie. A snad podle některých slov to vypadalo, že jeden z nich to natáčí. Že bych zkontroloval známé porno kanály? :-D Nejhorší na tom bylo, že jeli až do rána. Odcházel jsem na meeting a vedlejší místnost stále nebyla ticho.

Docela jsem se těšil na snídani a tam mne vítalo…

Tento hotel už ne. Nope.

Trochu jsem se bavil i o Brexitu. Dlouho jsem o tom nic neslyšel a vlastně nevěděl v jakém stavu to je. Nikdo nic neví, ví se jen že se to opravdu stane a nejsmutnější na tom je, že většina Británie ani nic moc nevěděla v době hlasování. Celé se to stalo tak rychle, že po odhlasování bylo dost lidí v šoku. Údajne ve všech novinách a zprávách se šířily hlavně informace kolik Británie ušetří odstupem z EU, ale nikdo nezmínil všechny dopady. Například to, že Británie nemá svoje zákony a spoustu dalších věcí, které bude muset udělat od základu. Což znamená – fork toho co má EU. Údajně také hodně lidí hlasovat nešlo a většinou z důvodu, že si nebyli jisti dopady a nevěřili, že by to prošlo.

Tenhle obecný pohled mám z malého vzorku, přibližně deseti lidí, ale i tak to něco vypovídá. Jsem zvědav, jak se sem bude brzy či později lítat. Ať už pracovně či osobně.

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1176649 2017-11-06T19:05:48Z 2017-11-21T20:07:52Z Makefile with Python

I like when everything is easy. I like to open some repository and in as few steps as possible to run example and see how it works. Ideally just call run and that's it.

Python is great, Python makes a lot of things very easy. But tooling around, mostly packaging, is not working well. It has a lot of flaws. I'm used to to fix this with Makefile. Some people are furious about that and argue that it's only for building C codes. Well… maybe. But I prefer to be practical.

Check out why I think it's very simple and good to use:

.PHONY: help prepare-dev test lint run doc

VENV_ACTIVATE=. $(VENV_NAME)/bin/activate

.DEFAULT: help
	@echo "make prepare-dev"
	@echo "       prepare development environment, use only once"
	@echo "make test"
	@echo "       run tests"
	@echo "make lint"
	@echo "       run pylint and mypy"
	@echo "make run"
	@echo "       run project"
	@echo "make doc"
	@echo "       build sphinx documentation"

	sudo apt-get -y install python3.5 python3-pip
	python3 -m pip install virtualenv
	make venv

# Requirements are in setup.py, so whenever setup.py is changed, re-run installation of dependencies.
venv: $(VENV_PATH)/bin/activate
$(VENV_NAME)/bin/activate: setup.py
	test -d $(VENV_PATH) || virtualenv -p python3 $(VENV_PATH)
	${PYTHON} -m pip install -U pip
	${PYTHON} -m pip install -e .
	touch $(VENV_PATH)/bin/activate

test: venv
	${PYTHON} -m pytest

lint: venv
	${PYTHON} -m pylint
	${PYTHON} -m mypy

run: venv
	${PYTHON} app.py

doc: venv
	$(VENV_ACTIVATE) && cd docs; make html

It's very simple base Makefile which I like to start with at any project. It helps me to install all dependencies I need without searching and run project (or tests, or lints or whatever) without remembering how the tool for it look like.

The best feature is how Makefile works. Notice venv target. It says that it needs to have script venv/bin/activate which needs setup.py. Makefile will run venv target only when you remove (or don't have yet) virtual environment or you change setup.py. Because I use venv as dependency for all tasks, I can change my Python dependencies and just run the tests. Makefile will ensure that virtual environment is updated.

So… maybe Makefile is only for compiling codes… but anyway I think this is very clever. I could use normal bash scripts, sure, but why? It's hard to keep them executable in git repository, not fast to type and I would need to write logic which Makefile already provides.

Not conviced? Well, I don't force you to use it, I'm just saying why I love to use them. :-)

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1181806 2017-10-31T14:37:23Z 2017-10-31T14:37:33Z I'm not afraid of AI

Every useful program has three parts. Input and algorithm which produce some output.

Classic programming means that you write the algorithm which can convert your input into output you want. You are the master and the code by itself cannot think because it's written only for this one use case.

All artificial intelligence right now works on a generalized algorithm which creates algorithm for the specific use case by learning from matching inputs and outputs. The problem is that it will not be perfect. You need a very good set of learning data to learn from and even if you will have awesome set, it will still produce errors.

Let's take for example simple calculator. You can put all corner cases in learning set, but it doesn't mean final algorithm will calculate those cases correctly. Every new input-output match in every learning iteration is going to change the final algorithm. Also, the algorithm is not altered in a way to pass the current example, but is changed little bit to match overall average.

To make it perfectly clear: generalized AI algorithm just looks for patterns and tries to find an algorithm which can cover it. But every corner case (like division by zero, for example) has to be handled by hand. That's why you don't see AI calculator yet. AI is not precise and is good where you have a lot of data, but is hard to make algorithm. Like image analysis, voice recognition, autonomous cars and so on.

Actually, many people say they are doing AI but in fact it's just data mining. Data mining is still classic programming. You have data which you analyze manually with the help of some tools, but in the end you are still coding the algorithm which uses those data. That's important to understand.

Now I can explain why I'm not afraid. There has to be a lot of learning data for everything. Nowadays computer has problems just to analyze what is in the image. It's getting better and better, but it's still optimized for this one problem and there are still a lot of fuck-ups which no human would do. You can be impressed by Go program, but anyhow the game is complex, the World is much more complex, and that program is still optimized for this one game only. Try to play chess with this program and you win. Maybe you could argue with IBM Watson. Well, it's very impressive but it still makes childish mistakes. And by the way, have you heard something about some big improvement lately?

So, I'm not afraid. AI is about looking for patterns. We are a very long way away from algorithm really thinking by itself.

But… I don't trust in recommendation systems.

By the way, maybe now you understand why all big companies like Google, Apple, Amazon and so on wants all data possible and why you still see an advertisement or recommendation or help from assistants you don't like or need.

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1185934 2017-10-23T16:43:55Z 2017-10-23T16:43:58Z The Three Dancers

In the last months I discovered one interesting thing. I don't care about big salsa festivals or any other events anymore. Well, I was never interested in any crowded event, but I wanted to have a lot of good dance partners so I can enjoy the night. Not anymore…

For example, at last festival in Berlin I was dancing mostly with a few girls I already knew. Because I know them. I know what they like, I know what I'm allowed to do, I don't have to socialize over and over again which just takes a lot of energy, I don't have to look in a crowd which one to ask for a dance, … Simply, it's comfortable.

I would compare it to movies vs. TV shows. Every movie is something new and there is uncertainty if it will match my current mood. Or my taste generally. In other hand, TV shows gives in every episode something familiar. I know what to expect from my favorite ones and I can much easily decide what to watch.

Nothing is black and white, though. Dance all the time with the same ones is not fun either. It's like eating the same food every day. You can do it a few days in a row, but then you need something else. So that's why festivals are important for me even after what I just wrote.

(I hope all girls are pleased I compare them with movies and food. :-D)

In the end, I can enjoy a small party much more than some big one international! I don't care about a lot of dancers. I care about The Three Dancers I like the most. The good dance party is when I can call it Pablo Picasso night. :-)

Do you have it the same, what do you enjoy? ;-)

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1185933 2017-10-14T10:46:13Z 2017-10-14T10:49:08Z Infinite feeds

Years ago, there was no Internet. You could read news only from newspapers and books. Both has the end and you have to stop. After you finished newspaper, you had to wait a day or week or even month for the new fresh one. During that waiting you just were doing something else.

Nowadays, with the Internet, there is a problem…

…let's stop consuming all those infinite feeds and do something more useful. :-)

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1121402 2017-10-10T16:31:19Z 2017-10-10T16:31:21Z Technology is double-edged sword

Technology should help us, right? We should be more productive than years ago before technology. Everything should be better, faster, smoother. But it isn't. Actually, it's still the same, kind of.

Nowadays everything is fast. You can say hi to anyone, anywhere. You can find any information all the time. You can share anything you want with everybody. You can order something and in few hours have that order at home. That's great. But at the same time it brings another problems. We are addicted to social media. We are overwhelmed with a lot of messages. It's hard to find good information, actually we are lazy to do it. We are impatient. We expect more and we are depressed when we have to wait.

Think about it for little bit. Just think how you use your phone for example and ask yourself if that phone serves you or if that phone ties you up. You are still the one who can change it. You can start by turning off notifications and reply when YOU have time, not when your phone says so. Do not keep apps to bother you. I did that very long time ago and when I meet someone who's phone is beeping all the time… I really don't understand he or she can live with it.

After setting your phone you can continue to not use phone all the time. Disable notifications on your laptop. Do not read everything. Read only news from good brands. Which also means stop reading the Facebook feed. And so on and so forth.

By the way check out this video:

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1193909 2017-09-26T08:41:42Z 2017-09-27T10:06:08Z Česká taneční salsa a bachata scéna

Lehce závidím mimo pražským. Aspoň mám představu, že v těch menších městech je to tak malé, že tam nevzniká to, co vzniká v Praze. V Praze to je totiž politika. Až válka. Možná častěji to připomíná tu válku.

Víte, občas člověk potřebuje skoro dva pasy. Protože když v jedné části uvidí razítko odjinud, nastane hrobové ticho. Ten nesmí tam, ta zase sem, oni zase jinam. Jindy to je zase takové to české „soused má kravku a místo abych si přál taky jednu, raději si přeji, ať mu chcípne“. A nebo to je jednoduše silná politika se všemi možnými zkratkami s bojem o „intelligence“ a využití všech možných prostředků.

Kdo se začal poznávat, může začít namítat, že nic nevím. Vždyť jsem v této komunitě krátce a je to sotva měsíc, co jsem začal dělat vlastní párty a to navíc sotva napůl.

Máte pravdu! Nevím nic. Nejhorší je, že mne dráždí i to málo a to je docela těžké mne vytočit…

Já vám něco povím. Mne, stejně jako téměř všem tanečníkům, je úplně jedno, kdo co s kým dělá. My chceme tancovat. Tanec je radost. Tanec je zábava. Tanec je i sport. Tanec je naše jdeme na jedno. Tanec je naše všechno. Tanec je to, co tuhle komunitu spojuje. Není to nikdo z nás. Nikdo se nezavděčil víc nebo méně. Každý přispěl nějakým dílem, ano, ale nakonec je to ten tanec. Ta hudba.

Na tanci mám rád, že se mohu jít po práci vyblbnout a vypnout od práce. Že mám větší důvod cestovat. Moc se mi líbí, že mohu přijet třeba i do Ruska a odjet naprosto spokojen. Vidět Rusko jinýma očima, do kterých politika nedosáhne.

A my si to na českém rybníčku umíme nádherně kazit. Možná to není jen na našem rybníčku, to však není výmluva. Snažil jsem se pochopit a vysvětlit si, proč se děje, co se děje, ale neuspěl. Jsme sice malá země, ale myslím si, že se sem vejdeme všichni. Stále tu jsou požadavky, které nejsou vyslyšeny. Dokonce i té bachaty tu je málo, lidi by rádi více…

Ano, narážím na aktuální situaci „Pure Bachata Prague Festival“ aka Bachata Magic vs. „Prague bachata festival“ pořádané Bachata Souls. Magic tu je zaveden, má párty přibližně jednou měsíčně a na apríla velký festival. A jeden z organizátorů se rozhodne tým opustit a udělat si další s někým jiným. Což by bylo úplně v pořádku, bachaty tu je málo, pokud chce dělat další a trochu jinak, jenom lépe. Jenže zvolí oznámení, aby to vypadalo jako náhrada Magicu. Což by bylo taky v pořádku, kdyby to byl nechtěný omyl. Chybovat je lidské. Ale tohle omyl nebyl. Aneb proč o tom původní tým nevěděl? Proč to stylem připomíná Magic? Proč je termín zvolen měsíc před Magicem? Rok má tolik možných jiných termínů!

Stručně a jednoduše, nečestné a nesportovní jednání.

Šťastlivci budou mít na oboje a užijí si, že je bachaty více, i když hned za sebou. Ostatní budou muset vybírat. Jinými slovy, tento festival komunitě zrovna dvakrát nepomáhá…

Jen aby bylo jasno, nejsem proti nikomu. Budu podporovat a navštěvovat, co se mi líbí. Bez rozdílu, kdo za tím stojí. Pokud si mám ale vybírat, vyberu si to, co pomáhá komunitě víc. A jelikož nejsem bachateros, čekejte mne v tomto případě spíš pouze na Magicu.

Nejsmutnější na tom je, že tohle není jediná situace. Ti, kteří tančí mnohem déle než já, vědí mnohem lépe, o čem mluvím. A proto přidávám návrh (nebo spíš utopické přání?): pojďme se všichni vykašlat na to co bylo. Komunikujme normálně jako dospělí lidé a pojďme tu komunitu budovat dohromady. Nemusíme se nutně všichni milovat, ani se pravidelně stýkat. Stačí si lehce pomáhat a neházet klacky pod nohy. Komunita si to zaslouží.

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1181016 2017-09-24T17:34:40Z 2017-10-25T20:37:28Z South Park

It's been awhile I wanted to watch South Park. Every kid want's to watch animated shows, even more when it's vulgar, right? :-) Well, my parents didn't allow me to wait until late hours to see it and later on, when I could, I didn't care. Actually, I didn't know it's still going! Maybe I knew but I didn't pay attention.

Anyway, about year ago my colleagues were talking about South Park. They were laughing and discussing some episodes. It was interesting to me and I asked whether they really watch it. They said yes and were describing how awesome it is. It's like Simpsons but even more harsh on everything going around. No one will be left out. South Park will make fun of everyone. I had to try it.

But it wasn't easy. First season is really… let's say old and in very beginnings. Colleagues recommended to skip first seasons, so I skipped first three and started to watch since fourth one. It was better and very soon it was even better and better. I was skeptic about it but, well, now I like it very much!

Of course, there is a lot of stupid scenes with blood or shits or whatever you dislike which is in my point of view useless. But it's not in every episode, actually this kind of humor is decreasing (at least I have that feeling), and I don't mind much. But you have been noticed. :-)

In last few months I was talking about South Park with few people and a lot of them like it as well. So… if you don't know like I didn't, you know now. And there is list of episodes I like. It's not the best ones, it's those I remember and have some good message and/or are funny from beginning to end.

And the whole season 19, well, just watch all the rest. Happy watching! :-)

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1158139 2017-08-26T10:20:30Z 2017-08-26T10:20:32Z Jak vznikají zápisky z cest

Na jedné z mých prvních cest jsem narazil na Brity, kteří byli už rok na cestě kolem světa a měli ještě půl roku před sebou po Americe. Já, jakožto cestovatel začátečník, jsem byl hrozně zvědav na jejich postřehy, příběhy, všechno. Ale neřekli mi skoro nic. Měli problém mi jen říct, kde byli. To se dá pochopit, přeci jen byli rok na cestě a za tu dobu navštívili spoustu míst. Jenže mi nedokázali říct nic moc víc. To mne zarazilo.

Na svých cestách jsem se chtěl proto něčemu takovému vyhnout. Chci si pamatovat postřehy z odlišnosti kultur, co jsem viděl, zažil a tak. Proto jsem začal používat blbník. Při pauze, ať už čekání na jídlo, v dopravním prostředku, odpočinku, kdykoliv něco takového, otevřu své poznámky a přidám další. Heslovitě, ale tak, abych je pochopil i za nějakou dobu.

Osobně by mi to více méně stačilo, ale vždy jsem měl v kecálkovi otázky, jak se mám a kde vlastně právě v ten moment jsem. Samozřejmě, že potěší, když si rodina a přátelé na mne vzpomenou a ptají se. Ale odpovídat všem jednotlivě by taky mohlo znamenat, že nebudu dělat nic jiného. Proto jsem začal psát hromadné e-maily, postupně s více a více informacemi.

Úplně první e-mail začal po dvou týdnech na Havaji, odkud jsem jednou za čas poslal pouze pozdrav a fotky. Všichni byli nadšení, že konečně vědí, jak se mám a co dělám. A tím se to tak nějak spustilo. Od té doby píšu víc a víc. Zlepšuje se i styl (aspoň v to doufám :-)). Až dnes sem vystavit další zápisky není o tom si na vše vzpomenout a sepsat, ale vzít e-maily, vyházet zbytečnosti, opravit chyby, uhladit a přidat fotky.

Nejnovější výzva byla ušetřit ještě více času psaním a tak jsem zkusil místo poznámek rovnou skládat dohromady odstavce, které jen jednou za čas lehce učešu a odešlu. Byl jsem překvapen, že to funguje a je to ještě lepší. Aneb popsat věci ihned je snazší než později vzpomínat.

No a takhle to sem píšu. :-) Seznam všech zápisků je pod speciální stránkou.

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1158140 2017-08-06T10:43:22Z 2017-08-06T15:11:12Z Zápisky z cest: New York
Upozornění: Nejsou fotky! :-O Téměř; kvůli rozbitému telefonu jsem přišel o většinu svých fotek. Zato e-maily se spoustou textu o New Yorku a salse mi zůstaly. Všechny jsem sem přepsal. Omlouvám se za délku!

Den první

New York je hrozné místo. Nelíbí se mi tu. Zatím nejhorší místo v Americe. San Francisco bylo lepší, i když to je stále nic moc Amerika. Nejpřijatelnější pro mne zůstává Havaj.

Ani nevím kde začít. Asi s lidmi. Všude jich je tři pr… strašně moc. Všude. Neviděl jsem ani jeden roh, kde by bylo rozumné množství lidí. Z toho plynou neskutečné zácpy. Neustále a všude. Aneb přistál jsem ve tři a na hotel se dostal v sedm.

Nikde není klid. Stále je slyšet nějaká sbíječka či jiné náčiní ze staveniště. Třeba buldozer. Nebo sirény. Hned první den jsem už vidět stát policejní prázdné auto uprostřed silnice a policistu si dávat sprint kolem bloku. Hasiče a sanitky jsem taky viděl minimálně každou hodinu. Pokud je náhodou klid, ruší ho auta. Buď náklaďáky či osobáky s klaksonem.

Nejvíc mne udivují náměstíčka s parčíky po Broadwayi. Vždy tam je kus zeleně a pár stolečků k sezení. Nevydržel jsem tam ani chvíli stát, natož si tam odpočinout. Nejlepší už skutečně park byl asi na Union Square. Nebylo tam tak hlučno. Ale zase bylo slyšet metro, a nejen slyšet, i cítit vibracemi.

Možná to je i důvod, proč občas jezdí metro opravdu, ale opravdu, pomalu. Je hned pod silnicí a lze ho z větracích šacht slyšet. Asi i to vysvětluje dým stoupající ze silnice známý ze všech těch amerických filmů z newyorského prostředí.

Krom kouře je město špinavé i samo o sobě. V noci tu byly všude po ulicích odpadky. Přes den taky, ale už méně. Každopádně i tak hnus. V některých ulicích či stanicích patřičný smrad taky stojí za to. Já bych se viděl doma v Praze a obchodníci v obleku se v pohodě v tom smradu a špíně smějí a diskutují.

Vrátím se k těm stavbám. Jsou totiž opravdu všude. V každé druhé ulici je nějaká stavba. V jednu ráno tu bourali a stavěli novou silnici. Na Broadwayi. Noční klidu tu neexistuje. Přesto najít v noci něco otevřeného není taková sranda. Město nespí a přesto spí. Docela paradox.

Hodně se tu mluví španělsky. Nechci generalizovat, ale na stavbě jsou spíš černoši (občas i asiati) a u těchto lidí je slyšet víc španělštiny. Podobně u lidí za obsluhou (čehokoliv). Holt to amigos americanos zřejmě moc dělat nechtějí. Možná to je zkreslené místem; zatím jsem si udělal pouze procházku po Broadwayi od Central Parku až k bývalým dvojčatům. Dál to může být jiné, i když tomu moc nevěřím, protože jinde se to na první pohled liší jen tak, že tam není od země až po oblaka nespočet blikajících obrovských billboardů.

Jakože opravdu až do oblak. Vše tu je s nespočet pater. Kostel jako jedna z top atrakcí úplně zapadl. Normálně kostely bývají dobře vidět z dálky. Tenhle bych snadno přehlédl. Špičky mrakodrapů jsem ani neviděl kvůli počasí. Ztrácely se vysoko v mlze. Včetně jeřábů u novostaveb.

Prošel jsem se taky kolem Trump Tower, která se pozná snadno. Stačí se podívat, která budova má ochranku jak kdyby čekala třetí světovou. O ulici dál jsem zase viděl obrněné auto, zřejmě převáželo peníze či jiné cennosti. A před něj jelo takové to velké popelářské auto. Zastavil jsem a čekal, jestli uvidím scénu jak z filmu. :-D Neviděl.

Pokud připočtu k tomu všemu různá individua, která jsem potkal, jako free hugera a další zřejmě bezdomovci a jejich fráze a přízvuk, úplně jsem si vzpomněl na GTA. Dřív jsem tu hru považoval za nedokonalou. Že k realitě má daleko a je to jen hloupá hra. Ba naopak! Věrná kopie.

Mimochodem spím v místnosti pouze s postelí. Přeci jen jsem přijel hlavně tancovat, takže mi stačilo to nejlevnější. Vedle postele se skoro nevejde ani můj kufr. Čínský hotel v čínské čtvrti, no. Zábavná zkušenost. Každopádně stačí a trápí mne pouze hluk. Toho bych se asi horko těžko vyhýbal a naštěstí jsem byl tak unaven, že jsem spal jak zabitej.

Aby toho nebylo, hotel má problém si strhnout peníze. Na kartě mám dvakrát blokaci na celou částku a hotel nic nemá a stále chce po mne platbu. Jinými slovy hned první den mi došly peníze v místě, kde chtějí 350 našich korun za vstup na salsa párty, stejnou částku za trochu ginu s tonikem. Jeden kousek pizzy 150. Naštěstí se z dvou amerických kousků dá najíst dosyta.

Teď by mělo přijít „ale tanec super“, což? :-) To nepřijde. Přijde „ale hudba super!“ V klubu, kde jsem byl, se slavily kulatiny, a tak si pozvali hudebníky z Palladia éry, kteří hráli s Tito Puente. Staříci a hráli perfektně. Nejvíc se mi líbilo, když se dirigent snažil nějak držet partu pohromadě, ale všichni si to tak užívali, že ho ignorovali a improvizovali. Nakonec to vzdal a začal improvizovat s nimi. Škoda, že jsem nestihl přijít od první písničky, co začali hrát.

Tanečně ale nic moc. Čekal jsem oslavnou výbornou kvalitu a přitom polovina chodila mimo hudbu a neznali základní koncepty. Později jsem se však dozvěděl, že přišlo spoustu různých lidí kvůli oslavě a naopak ti lepší se nechtěli mačkat.

Den druhý

Jestli se mi bude po něčem stýskat, budou to kuriózní věci, které tu jsou na denním pořádku. A především nočním. Aneb jdu si po poslední písničce ve dvě ráno na hotel a přes cestu přejede policejní odtahovka s policejním autem bez čumáku. Jakmile přejede, jde po přechodu Ježíš obalen zlatem v těle černocha, který má chůzi jako kdyby to zlato měl i v pr… zadnici. :-D

Rozhodně se mi nebude stýskat po Amerických kecech, jak jsou super země. Jak jsou příkladnou svobodou a demokracií a bla bla bla. Jel jsem se podívat na sochu svobody a raději jsem audio průvodce vypnul. Se nedalo poslouchat. Asi na to začínám být alergický. Hlavně socha svobody je za dvěma(!!!) security checky jak na letišti. Dokonce mi tam prohrabali tašku, což ani na letišti nedělají. Ironie. :-)

Cesta vedla i přes ostrov, kudy původně přicházeli všichni imigranti. Docela zajímavé místo a informace v muzeu. Mnohem lepší než socha svobody a ani mne nemrzelo, že jsem se nedostal do koruny. Ta je beznadějně vybookovaná na minimálně měsíc dopředu.

Ohledně bezpečnosti: pamatujete jak srazili dvojčata? Dnes tam jsou dva obrovské bazénky se jmény hrdinů. A ty dvě obrovské díry jsou hlídané jak nic jiného. Auta tam nesmí. V zemi jsou železné sjížděcí brány. Všude spoustu policistů a policejních aut. A turistů. No… hlavně, že to mají po zemi pošéfované. :-D

Dnes tu docela prší (i do metra těmi kanály), tak jsem se šel podívat do muzea. Při větším dešti jsem šel zrovna kolem moderního umění, dal jsem tomu tedy šanci. Třeba jsem už do toho vyrostl… nevyrostl. Sem tam tam byly skupinky, kde někdo dané umění vysvětloval. Jedna skupinky byla s dětmi kolem deseti let maximálně. Zaposlouchal jsem se… a nic. Umění mi nic neříká.

Orientační smysl mám lepší, už jsem se tu zorientoval. Ono to je teda dost jednoduché. Ulice jsou číslované, takže v metru jasně vím, jestli se už blížím. Každé metro má svou trasu, není to nepřehledný prales jak se zdá. Vlastně jsem ani jednou nepřestupoval, vždy se najde přímá linka. Autobusy ani nic jiného na povrchu není. Snad jen spoustu jednosměrek, což hodně zjednodušuje dopravu a chodci mohou častěji přecházet. Jediné, co vytýkám je, že v případě nehody bez Google v kapse bych se nic nedozvěděl.

Teď salsa! Frankie Martinez je hustej. Hodiny s ním se mi líbily. Jako první mi u něj vyšly nejpokročilejší hodiny. U footworcích jsem plaval, samozřejmě, ale dal jsem to! A partnework dobrý. Učí výborně. Učí jak dávat správně signály. Jak si připravit ruce do další figury, abychom neztráceli čas přehmatáváním. Ženy zase učí jak už dle držení dedukovat, co může přijít a co je bezpečné pro ně (i nás) udělat. A spoustu detailů a triků, jakože v kterou dobu a na jak dlouho je potřeba dát impuls. Když se nepovede dotočit, jaké alternativy, aby se netratil beat atp. A ještě k tomu zábavně, kind of. Jeho dobrý vtípek, který si pamatuji, je: prý jeho velcí žáci všichni odešli s dobrýma rukama. Vlasy neměli nejlepší, ale ruce ano. :-)

Překvapilo mne málo lidí na hodině. Asi tak patnáct nás bylo. Čekal jsem víc lidí. Zřejmě dvacet dolarů za jednu hodinu je málokdo ochoten zaplatit.

Franklin Diaz je ale jiná liga. U Frankiho jsem zvládl level 3, k Franklinovi mi vyšlo časově dojít na level 2 jako první hodinu a byl to pro mne level impossible. Na jeho jedničku prý chodí samí učitelé. Tak uvidím, jestli mi jednička půjde víc. Dneska se těším konečně na Eddiho staršího!

Byl jsem taky na další party (spíš kdy jsem nebyl :-)). Mám několik nových kamarádek. Jedna říkala, abych ji dával vědět, kam budu každý den chodit a přijde taky. Další, Angela, že jsem ji povědomý, tak jsme jmenovali všechny festivaly, kde jsme byli, a našli společnou řeč s Lublaní. Dostal jsem také otázku, zda tancuji i klasiku, protože hledá někoho, s kým by mohla na ples. Třeba si tu zatancuji i něco jiného než salsu! Jen asiatky jsou takové namyšlené. Jedna mi řekla, že musí odpočívat, aby ve vteřině šla s jiným. Asiatky to berou víc jako sport, zdá se. Nevadí. Jiná zase dala košem ostatním chlapům, aby mohla se mnou mít nesportovní tanec. Takže si to tu užívám, i když tu je více chlapů a méně žen! :-)

Viva la salsa New York!

Den třetí

V Americe něco jako dovolená je skoro až sprosté slovo. Že člověk musí být v nějaké firmě hodně dlouho, aby dostal aspoň čtyři týdny dovolené, to už vím dlouho. Ale dost mne překvapila legálnost vnucování dvanáctek. Někdy i čtrnáctky včetně víkendů. Ani se nedivím, že je město v noci pozavírané. Nikdo už nemá chuť v noci něco dělat! Jsem se už pozastavoval dřív u seriálu Suits (dobrá asi pouze první a druhá řada), kde neustále řeší práci od nevidím do nevidím a pořádný soukromý život žádný. Netušil jsem, že to tu je normální.

Aspoň tak to mají takoví ti lepší, co si tu mohou život dovolit. Přijde mi tady ta společnost dost rozdělena. Jedni pracují od nevidím do nevidím, vídám je minimálně, na ulici těžké pozorovat. Jezdí hlavně v autech a chodí na luxusnější místa. A pak tu je ten zbytek. Všichni ostatní různé národnosti, které se neskrývají za černými okny aut a luxusních restaurací.

Chtěl jsem se podívat na Chromebooky, které nejsou u nás dostupné, a vybrat si. Jenže Google ten svůj shop otevřený koncem 2016 už stihl zase zavřít! Zašel jsem aspoň na Chelsie market. Nechtěl jsem utrácet, jen se podívat. Taky jsem přišel najeden. Dezertní žaludek má však prostor za všech okolností a hned jsem nakoupil pár zajímavých čokolád. Například plátek z pomeranče v čokoládě; výborné! Narazil jsem taky na gelato a dal si kiwi a jogurt s ovocem. Nečekal jsem lepší zmrzlinu, než v Miláně! V Chelsie marketu bylo mnohem víc zajímavého jídla a dostal jsem doporučení zkusit cokoliv. Nenavštívil jsem naposledy!

Což bude fajn. Jím tu jen burgery, pizzy a čokolády. Je potřeba změna. Jenže mám problém najít něco jiného, aby to nebyla luxusnější restaurace. Například zapadlejší steakhouse chce za nejlevnější maso pětikilo. S oblohou a pitím tisíc korun. Si hned rozmyslím a dám si radši fast food za tři stovky. Ale narazil jsem v noci na ulici s asijským jídlem, které vypadalo skvěle, tak zkusím!

Po marketu jsem si se zmrzlinou a čokoládou udělal procházku po highline. V devatenáctém století potřebovali koleje na rychlejší převoz čehokoliv. Jenže lidi nebyli zvyklí na koleje ve městě a říkali tomu death valley, protože neuhýbali pomalu jedoucímu vláčku. (Amerika no. :-D Například všude mají rozestavěné „Pozor, kluzká podlaha“, i když už dávní není. Mají tak nějak permanentně. Ještě chvíli a vydeptá mne to sbírat fotky těch cedulí různých tvarů a nápisů. :-D) Problém vyřešili postavením kolejí nad ulicí. V polovině dvacátého století se ale použilo naposledy a v tomto století předělali na parčík s prostorem na relax lidem, dnešní název highline.

Následně jsem to vzal přes Hell's Kitchen k opeře. Trochu mne zajímalo Hell's Kitchen kvůli několika filmům, především Dardevilovi (jeden z nejlepších komiksových filmů či seriálů, doporučuji!). Nic zajímavého, přesto krásného. Železobeton si nahraďte cihlami. Snižte počet pater na třetinu. Místo častých zdí a velkých prostor jeden malý krámek za druhým. Autobusy. Bezdomovci. A tak. Lidštější město.

Opera je krásná, ale příliš moderní stavba na můj vkus. Dostal jsem pozvání na Vivaldi koncert, který jsem s těžkým srdcem odmítal. Holt jsem přijel především kvůli Eddiemu a preferoval jsem jeho hodinu. Skvělá hodina! Hodiny má jako rodinu. Přišlo několik lidí s kterými se znají snad věčnost. Moc jim to nejde, ale dělají si ze sebe srandu a baví je to. I tak úroveň vysoká a naučí hodně. Footworky byly hodně náročné, byl jsem splaven od hlavy k patě, všichni jsme byli, a Eddie v jeho věku skoro bez problému. Jak footworky nemusím, s ním to bylo super, má je takové normální, pochytitelné, elegantní a umí to dobře podat. Za partnework jsem dostal pochvalu od samotné Marie, whohooo!

Na párty se mne jedna slečna ptala, co jsem se naučil a tak si to hned zkoušel. Na rychlou hudbu to je výzva a pochvalu bych nedostal. :-D Každopádně nějaký člověk ze Seattlu za mnou přišel a ptal se mne na můj styl tancování, neb se mu líbil. Trochu mne zaskočil. Tancovat uměl, tancuje dlouho, přijel se učit do New Yorku na týden a nevěděl žádné jméno, nic. Zvláštní přijet do města s jednimi z nejlepších tanečníků salsy a ptát se mne. :-D

P.S.: Vstup $15 a drink za $10 až $15 tu je normální. :-( Taky tu je normální častá přítomnost gayů tancující spolu, kteří mají často lepší styling než ženy!

Den čtvrtý

Už jsem si říkal, že si tu začínám zvykat. Pak jsem šel do Central parku… Platí tu úplně vše, co jsem říkal o městě. Spoustu lidí, ruch, špína, je cítit atd.! Při odpočinku vás ruší kapela hrající melodie jako znělka z Game of Thrones, nebo melodii Mám boky jako skříň (no dobře, oni asi o naší verzi nemají tušení, ale bohužel já slyším už tu :-D); nebo vrzající vesla na loďkách, především velice nepravidelně vrzající loďku s holkami veslující pozadu a občasným nárazem do ostatních loděk; pištící ptáci či veverky škrábající oříšky a tak. Všude jsou cítit květiny a některé stavby voní dřevem. Přírodní nepořádek popadaného listí a květů. S krásným výhledem na kopci, kde ani moc lidí není. No platí tu vše, ale opačně. :-)) Byl to šok se zase vrátit na Manhattan. 

Šok mi spravila šanghajská večeře. Sice to nebylo levné, ale naprosto dokonalé! (I když je možné, že po předchozích junk foodech by bylo super cokoliv.) Porce byla obrovská, najedl jsem se k prasknutí, a to mi ještě přinesly v ceně dva předkrmy. Nechtěl jsem moc pálivé, přeci jen jsem šel ještě na to hned tancovat, ale postarali se o to právě těmi předkrmy. Jestli jsem měl v sobě bacila, tohle neměl šanci přežít. :-D

Tancovat jsem šel zase k Frankiemu. Jedna z hodin byla práce s rukama. Obávám se, že je na čase si přiznat, že nikdy nebudu tancovat. Budu tancovat, ale ne Tancovat. Parnerwork, kde vést ženu jemně a mít všude dobré držení a tak, zvládnu. Jednou. Tam se dostanu. Ale pak veškerý pohyb těla a rukou na hudbu, to je jiná liga. Mazec, co Frankie všechno dělá za pohyby během každého detailu. Vše nám říká a vysvětluje dobře, ale jakmile dojde na zkoušení… jsem rád, že udělám aspoň jednu či dvě z těch dvaceti věcí! Naštěstí nemám ambice se tancováním živit ani nikde vystupovat.

Po hodině má každý pátek Frankie svou párty. Je to super. Velmi dobrá hudba, samá super salsa dura a chacha, kterou doplňují navíc muzikanti. Obávám se ale, že se Frankie od Eddiho zapomněl naučit jednu důležitou věc. A nemají to ani jeho studenti. Adolfo to pochytil a taky nás učil. A to si tanec užít a vnímat partnerku. Lidi od Frankieho zůstali ve cvičkách, někteří s ručníkem na zadku, bez očního kontaktu a s kamennou tváří. Adolfo říkal vtip, jak to lidi berou dnes jako náhradu tělocvičny, jak mají na prdeli ručník a nezastaví se. Eddie zase jak ani nevíme s kým jsme vlastně tancovali a jak máme vnímat u toho druhou stranu a podle toho reagovat. Chápu, že se Frankie zaměřuje na techniku, ale učí i social partnework. Tancuje tak vždycky. Škoda. Je to však jeho volba. Neupřu mu, že je opravdu dobrý a umí nám to předat.

Mimochodem na párty byly dvě ženy, které i vedly. Neměly vedení dokonalé, po Mabolandu a hodinách už dokážu vidět spoustu chyb, ale i tak vedou mnohem lépe než spoustu můžu (především u nás doma) a umí perfektně i svou ženskou stranu!

Na hodinách mne tu mrzí jedna věc. Nikdy se nikde nic nenatáčí. Buď si lidé hodinu zapamatují… anebo ne. Jednoduché. Žádné jako že se mrknu na všechna videa pro připomenutí, cože nás to Marián učil. To bych ale nebyl Čech, abych si neporadil. S jedním Danem z Francie a jeho partnerkou jsme se natočili sami a je to. Od Dana jsem taky slyšel o Yamule škole, kam jsem dostal taky doporučení zajít už dřív, a že se jedná o zážitek, takže taky půjdu zkusit. Dan zase půjde se mnou na Franklina.

A konečně jsem viděl Newyorčany! V pátek v noci to tu žije. Najednou jsou všude lidi. Všude. Úplně. Všichni na mol. Gentlemani v luxusním smokingu potácející se a křičící na ulici. Téměř na každém rohu. Konečně jsem nešel k hotelu téměř prázdnými ulicemi, ale kličkoval jak na Václaváku.

Den pátý

Jsem unaven. Bolí mne nožičky. Každý den vstát, ještě než vstanu, dosepsat a poslat zápisky, udělat lekci španělštiny, vstát, ulovit snídani, chodit kolem pěti až osmi kilometrů, dát si pozdější oběd, odpočinout trochu, lekce salsy, něco malého k jídlo po cestě na párty, tancovat do jedné až druhé ráno, něco malého k jídlu na cestě na hotel. Teprve týden (počítáno včetně návštěvy Mambolandu) a už mi dochází síly.

Další den jsem šel od hotelu přes Brooklynský most do, světe div se, do Brooklynu. Konečně klidné místo! Aspoň z toho, co jsem lehce prošel, se tak zdá. Těším se až tam pojedu znovu. Škoda, že jsem se nevykašlal jednou na hodiny a nebyl tam s Angelou celý den, když mne tam zvala na blossom v botanické zahradě.

U mostu tam je parčík s výhledem na všechny ty mrakodrapy a normálně z mol udělali několik hřišť a dalších prostor pro sport. Mezitím spoustu laviček a připravenými grily. Samozřejmě všechny beznadějně zabrané. Až na to množství lidí moc pěkné místo na grilování. Včetně hřišť pro děti.

Než jsem se ale dostal k mostu, šel jsem čínskou čtvrtí od mého hotelu. Narazil jsem na nějaké slavnosti. Bohužel vše bylo rozsypanou rýží a rýže létala i vzduchem (= nemluvili anglicky), takže vím prdlajs. Kam jsem se podíval byli staří asiati a asiatky vypadající tak na devadesát, někteří z nich vystupovali tancem a/nebo hudebními nástroji. Na opačné straně mostu další slavnosti, naopak zase spoustu zpívajících dětí. Celý blok byl kolem dokola uzavřen a střežen policií. Takhle několikrát i na Manhattanu. Soboty jsou nějaké oslavné asi.

Moc jsem se u žádných oslav dlouho nezdržel, bylo neskutečné vedro. Mezi těmi mrakodrapy se drží hrozný vzduch a neúnosné vedro. Raději jsem směřoval jako obvykle na salsa lekce. Přeci jen Frankie má temné hodiny, kde svítí jen jemnými světly, a navíc tam má klimatizaci.

Po hodině jsem se dostal na večeři s místními poznávat zdejší život. Vedle mne seděl právník specializující se na zdravotnictví. Mají v New Yorku bambilion nemocnic, většina spadá pod jednu hlavní střechu, kterou zastupuje, a prý je u soudu dvakrát do týdne. Což je prý hodně. Lidi se tu rádi soudí, když nevyjdou z nemocnice plně zdraví. Musí tak nemocnice dávat spoustu peněz za právníky, místo do zlepšování čehokoliv. To tu lidi však nevidí a naopak se doktoři klepou strachy. Achjo. Ale chápu, proč na večeři byl, protože to byla narozeninová večeře Angely. Angela je doktorka. Zatím se obešla bez právníka, ale pro jistotu má jednoho mezi kamarády. Chytré. :-) Ptal jsem se ho i zda viděl Suits, aby mi řekl rozdíly se skutečnou právniččinou v NYC. Bohužel neviděl. :-(

Pozvání na večeři jsem přijal aniž bych něco věděl o narozeninách, dokud to tam po příchodu jedna žena nezmínila. Říkal jsem, že jsem mohl přinést alespoň květinu. Ona na mne ať neblbnu, tohle je Amerika a taková gesta si nechám na návštěvu Itálie. A dárek vůbec, tady je dárek přijít. (!!!) Horší úroveň, než jsem si myslel! Zase na druhou stranu, ženu s ještě trochu ženskosti je snadné sbalit. Stačí pochválit šaty, podržet dveře a v hodinové frontě (údajně) na nejlepší zmrzlinu ve městě (gelato v Chelsie marketu mi chutnala víc) pohladit se slovy, že už ji bude brzy mít. A je vaše. :-D Pomůže mít asi i sáčko s kapesníčkem. Dozvěděl jsem se, že kupovat kapesníčky do saka se rovná mít moc peněz. Zajímavé.

Na večeři jsem slyšel, jak Salsa Mania Saturdays párty je skvělá, takže místo spánku jsem utekl tam. Opravu jsem si to tam užil a zůstal až do poslední písničky do čtyř. Aneb to by bylo k odpočinku…

Den šestý

Den sedmý

Představte si: jste v New Yorku a máte s sebou jedno jediné zařízení. To zařízení vám umožňuje si psát poznámky. Říkat kde a kdy máte další lekci. Párty. Procházky. Jak jede metro. Zda vůbec jede. Shazamovat. Natáčet videa. Dělat fotky. Posílat maily. Spravovat bankovnictví. Komunikovat s bankou a hotelem. Komunikovat se zdejšími i s těmi doma. Vše máte na internetu za dvoufázovým ověřením smskou či kódem přes Google aplikaci. A teď to jediné zařízení s vámi nespolupracuje.

Najednou nemáte nic. Nic. Ani jedna adresa, ani jedna informace někde na papíře. Ani v kolik vám letí let zpět domů a jakou aerolinkou.


Cítil jsem se dost sklíčený. Ani na účtě kvůli zmrzlým transakcím nemám dost peněz na koupi nového telefonu či notebooku s nemožností dostat se do banky a přeposlat ze spořícího. (V Americe mají telefony zamknuté s jedním operátorem, takže možnost si dočasně půjčit telefon a dát tam svou simku, odpadá.)

Díky tomu jsem si uvědomil, jak být bez telefonu je horší než bez ruky! Pohybovat se po New Yorku není snadné. Často se mi stalo, že metro delší dobu nejelo, mrknu na telefon a tam vidím něco jako „hasiči zasahovali“ nebo „někdo skočil pod koleje“ nebo „havárie vagónů“ nebo „dočasná stavba“ atd. a už jsem koukal na alternativy. Najednou stojím v metru, nic se neděje, jen projede nákladní vlak (v metru!) a já netuším. Pamatovat si ulici je jen část výhry, nikdy jsem nevěděl číslo popisné. Naštěstí mám dobrý orientační smysl a umím mluvit. Byla to však dobrá lekce.

Všiml jsem si, že spoustu lidí má baterku nahrazenou za větší a tím záda telefonu dost tlusté. Pochopil jsem proč, i když by šlo šetřit tím, že nebudou mít všichni sluchátka a s někým neustále skypovat. Aneb si vedle vás sedne žena a začne mluvit. Nechápete, otočíte se a ona kouká tubě z okna a sluchátka v uších. Zajímavé sledovat všechny ty zaryté hlavy v displeji. Zřejmě i já to dělal…

Bohužel tu existuje jen iPhone. Můj Googlí Nexus tu není vůbec běžný a jen výměna baterky je minimálně týden na objednání nové, nemluvě o doručení a opravy. Nemohl jsem čekat a tak se poohlídl po novém. I nový je těžké sehnat! Jediné, co lze sehnat, je nejposlednější Pixel. Měl jsem štěstí, že aspoň Verizon ho prodává nezamknutý. Jinde se nedá sehnat. Pro můj neprospěch jsem musel s telefonem koupit taky nejdražší služby minimálně na měsíc. Aneb přijel jsem si koupit Chromebook Pixel a odjíždím s telefonem Pixel. :-D Zatím se směju, ale ta taneční videa mne štvou. Snad je doma ze starého telefonu dostanu. Taky jsem tam měl dost nových super písniček.

Uklidnil jsem se čokoládou a Jimmyho párty. Měl jsem štěstí na potkání správných lidí; párty je od šesti do desíti, bych přišel až večer, kdy už by tam nikdo taky nemusel být. A taky že jo, chvíli po šesté je plno a v deset opravdu zazní poslední písnička. To vůbec není špatné, aspoň se lidi vyspí! Kéž by to tak bylo i u nás doma v Praze.

Jedna slečna mi tam chtěla nějak pomoct a tak jsem říkal, že vlastně může. Poprosil jsem ji o dvě informace. Kde je přesně párty další den a v kolik že mám hodinu s Franklinem. Se rozesmála na moje priority. :-D To jsem ale ještě doufal, že se mi telefon vzpamatuje nebo půjde snadno opravit. A ne že budu běhat po městě a řešit jak si zařídit nový.

Holky se obecně smějí či nechápou. Když se mne zeptají, kam zase půjdu, nechám je nejdřív najít v jejich kalendáři, kde budou ony, pak dělám zamyšleného a odpovím, že jo, že bych se mohl ukázat. Jednodušší než vysvětlovat jak opravdu chodím tancovat každý den. :-)

Den osmý

Follow-up k předchozímu dni: díky potřebě najít počítač jsem navštívil knihovnu. Krásné místo, kam bych asi jinak nešel. Dokonce tam jsou milí a na půl hodiny mi půjčili počítač s internetem bez jakékoliv kartičky. Stačil jim můj příběh. V knihovně mají rádi příběhy. :-)

Bez telefonu jsem si všiml různých detailů. Nejvíc mne zaráží jedna věc: proč se všude svítí a nikdo není vidět? Chápu, že ne všichni zrovna stojí u okna, ale v nižších patrech je vidět i dál do místnosti a taky nic. Ani noha. Chápu, že se v noci moc nepracuje, proč se tam tedy svítí? Ani přes den jsem si tedy nevšiml moc aktivity. Okna jsou dokonce čistá, ale ještě si nevšiml nikoho, kdo by je čistil. Trochu zvláštní, ne?

Na každé hodině s Franklinem, kterou má nazvanou jako basic, se cítím, jako když nic neumím. Náladu jsem si šel napravit na parket. Narazil jsem tam na skvělou holku, u které jsem si myslel, že mne balí, dokud mi neřekla, že má manžela. Držela se mne celý večer, na baru mi dávala její pití, které měla zadarmo, dohazovala mi její další super kamarádky a ukazovala další holky, s kterými bych si měl zatancovat. Navíc s ní byla velká zábava tancovat. Měl jsem se jak v ráji!

Další den byl ještě lepší. Zase funkční telefon. Problém s bankou se vyřešil. Hotel i telefon splacen. Měl jsem rande v Central Parku. Začínám chápat lásku k New Yorku. Zase je krásně. :-)

Procházkou Central Parkem jsme šli po té slavné cestě, která je ve spoustě filmů. Říkali jsme si, kde všude jsme ji viděli, a když už nás nic nenapadlo, všimli si kamer. Hodně mne zajímala její láska k New Yorku a tak jsem bez obalu popsal můj pohled a ona mi vše vysvětlila. Za prvé se pohybuji kvůli salse v nejhorším centru, v jakém mohu být. Tam nic není, buď vše předražené nebo junk food. Ani nic moc zajímavého. Místní se tu pohybují z místa na místo a neřeší ten hluk a všechno, neb se v něm zdrží minimálně. Milují tu především možnosti. Cokoliv si člověk zamane, to tu je v dobré kvalitě a není třeba kvůli tomu jezdit daleko a ani není třeba řídit. Ve státech je málo míst s tak dobrou městskou dopravou. Jako příklad dalšího lepšího místa bylo zmíněno San Francisco, ale že stejně jezdí jen na hlavní místa a to je celé. Což je pravda. Tady se člověk metrem dostane opravdu kamkoliv. A je tu vše. Tanec, hudba, opera, balet, divadla, muzea, restaurace, … cokoliv. Vždy velký výběr a super kvalita. Angela je (krom doktorky) muzikantka, takže pro ni jsou priority zmíněný seznam, ale prý si každý najde to své.

Mne zajímalo především jídlo. V centru mi dala pár tipů, nejlepší tip je už mnou nalezená 32th s různými asijskými jídly, a pak kdekoliv dál od centra pomocí Yelpu. Dál mne zajímaly nějaké představení. Na Broadwayi je jedno, na co půjdu. Mám se podívat, koupit lístky a půjdeme. Vše je dokonalé. Údajně se za každé představení dá neskutečné množství milionů dolarů jen za kostýmy a kulisy. Jsem opravdu zvědav! Jeden lístek taky stojí podle toho…

Což mne přivedlo i na otázku financí, jak se tu dá vůbec vyžít. Nejprve jsem se dozvěděl, že průměr tu je 4 až 5 krát vyšší než u nás. Jenže za rodinu. Tedy s ohledem na ceny, průměrný plat není moc vysoký. Kupovat byt je blbost. Na Manhattanu za jednu malou místnost(!) se dá v přepočtu našich 21 milionů. Což není vše, stále se musí platit měsíční poplatky cca našich 50 tisíc měsíčně! Což bývá jako nájem a proto lepší zůstat v nájmu. Přibližně dvě třetiny jejich platů jdou na bydlení (rodinného a ne na Manhattanu). Aneb běžný člověk se tu dobře nemá. Například Angela jako doktorka tu má třikrát víc než třeba měla v Londýně a tak si může v klidu užívat výhod New Yorku a milovat ho. Jinak sama souhlasí s tím, co jsem říkal. Hluk, špína, …

Den devátý

New York je s novými poznatky jiné místo. Místo chození si vyberu místo, dojedu tam, pak zase skočím do metra a jedu na další místo, kam chci. S jídlem pomáhá zmíněný Yelp, stačí pustit a jít do první restaurace, která má nejméně znamínek dolarů. Najím se tam k prasknutí, kvalitně, často i zdravě a za málo peněz. Dnes jsem měl například perfektní humus s hovězím v Chelsie marketu nebo bezvadné kuřecí burrito. Vždy jsou ale taková místa skryta. Připomnělo mi to bufet Kavkazkého typu v Moskvě na parkovišti, který vypadal víc jako bouda pro strážného.

Dopustil jsem se tu však třech tzv. foajé. První: řekl jsem nahlas tlustí lidé. To se nesmí. To je urážka. Drsná urážka. Snad horší, než říct negr. Lidi by mne mohli za to i žalovat.

Dále jsem zvyklí dávat dýško deset procent. Dobře se to počítá a u nás to je normální. Tady je minimum patnáct a jelikož se patnáct blbě počítá, všichni dávají automaticky dvacet. V jedné restauraci na mne začali nadávat. Říkali i něco o newyorském zákonu dávat minimálně patnáct. Dal jsem jim patnáct, ale mám potvrzené, že žádný takový zákon neexistuje. Už tedy dávám pozor, abych dal minimálně těch patnáct nebo i dvacet, když jsou na mne hodní.

Poslední faux pas se mi povedl v taxíku. Metra jezdí ze severu na jih a vice versa. Ze západu na východ už to tak slavné není a vyzkoušel jsem tedy i žlutého taxíka. Dýška se dávají i v taxíku. Angela říkala, že to nechápala po nastěhování a stále nechápe. Pochopitelně si dýško zaslouží za pomoc s kufrem. Nebo za převoz domácích mazlíčků. Něco. Ale pokud jen nastoupím, převeze mne a zase vystoupím, aniž by musel dělat cokoliv navíc? Bohužel to tu lidi běžně dělají a dívají se hodně ošklivě, když nic nepřihodíte.

Na washingtonském náměstíčku a v Central Parku, aspoň na místech o kterých vím, jsou šachové stolečky. Často viděno ve filmech. Nemohl jsem vynechat si s jedním z těch starých černých filosofů dát partičku. Příjemné na chvíli sedět a používat hlavu místo těla. Samozřejmě jsem prohrál na plné čáře…

Na párty přišla zase Marina, slečna, která se o mne starala už v pondělí. Opět se o mne hezky postarala. :-) A dozvěděl jsem se, že je původně z Izraele a má profilovou fotku z Čech, ze svatby. Spoustu Izraelců jezdí na svatbu k nám. Doma to mají pouze náboženské a pokud to tak nechtějí, Praha je pro ně nejrychlejší a nejlevnější možnost. Zajímavé.

Den desátý

Zatím jsem na broadwayské vystoupení nešel, jdu dnes, ale už jsem na Broadwayi (a nejen tam) viděl dost. Například dáma křičící do telefonu na celou ulici za bílého dne, že přefikla dva chlápky a volali na ni policii. Nebo v noci dámy stroze oděné nadávající na policistu, jak se barman na ni podíval a že chce odškodné. Bože. Dřív jsem nechápal jak Barney ze seriálu How I Met Your Mother mohl narazit každý den na tak tupé holky. Inu, jednoduše. :-D

Další den jsem prozkoumal Queens a Brooklyn. Především jsem si šel odpočinout do botanické zahrady. Pěkná místa, krásně to tam vonělo. Hodně mne tam však pobavilo ruské dítko v japonské části zahrady ukazující na rybičky a křičící sushi. Dokonalé. :-D

Queens je poměrně daleko, ale i tak se dá jet rychlíkem a být na Manhattanu do půl hodiny. Ve večerních a nočních hodinách však probíhá spoustu rekonstrukcí a pak se může jet klidně přes hodinu. Aspoň jsem mohl zkoumat různé reklamy. Na jedné byl minimální plat. Teď je $10 a do roku 2020 by se měl zvýšit na $15 za hodinu. Matematicky mi moc nevychází, že by tu mohl někdo takový vůbec žít. Snad kvůli jídlu. I takový obyčejná banh mi tu chutná neskutečně skvěle. U nás doma tak dobré nejsou. Případně kam se kdo hrabe na Halal Guys stánky! Pokud chcete fast food, najděte jakýkoliv Halal Guys stánek a dejte si to.

Zase trochu salsy: Eddie na hodině povídal, jak ho bez manželky cestování nebaví. Proto zůstane víc doma a plánuje každý měsíc dělat párty ve stylu jak se dělalo dřív. Škoda, že začne od příštího měsíce. Maria mu ušila nový kostýmek a byl z něj tak nadšen, až musí vyrazit. Odjede za pár dní za juniorem do Itálie. Maria se rozpovídala trochu víc a ukazovala mi různé fotky rodiny a jak žijí a tak. Například Mariina matka v sedmdesáti-něco právě teď dostudovala. Mazec!

Navštívil jsem v posledních dnech jedny z nejlepších tanečníků a od každého se něco naučil. Každý má něco svého, shrnul bych to nějak takto:

  • Franklin se snaží, abychom tancovali a nechodili. Tedy měli řádný basic a pohyb těla.
  • Frankie je zase zaměřen na techniku. Pro něj je důležité mít vše správně. Už jsem psal, jak říkal, jak všichni od něj odešli se skvělýma rukama, s účesem těžko říct.
  • Pro Eddiho je prioritou svádět partnerku. Stejně tak pro Marii svádět partnera. Užívat si tanec a komunikovat. Jeden student vždy sledoval ruce místo partnerky a čekali jsme dokud nevnímal partnerku místo všeho kolem.
  • Adolfo má tak nějak od všeho trochu. U něj je vidět velká láska k mambu a že chce něco dělat a předat vše. Ukazoval nám držení, jak je důležitý pohyb těla a afro, i že tanec je o tom si užívat a nechodit na parket jak do tělocvičny.

Nejraději mám poslední dva zmíněné. Všichni jsou ale super a je dobré navštívit všechny. Od každého je co se naučit a hlavně každému sedne jiný typ výuky. Osobně bych měl ale problém si vybrat jediného favorita.

Snad jsem pochytil hodně. Jsem zvědav na reakci domácích holek až se vrátím domů. :-) Zdejší slečna mi jednou říkala, že jsem velmi jemný ve vedení a že to je super. O pár písniček, že jsem lehce silnější, ale o to přesnější se zábavnějšími figurami, co se stalo. Jeden gin… :-))

I tak mám spoustu nelehkých domácích úkolů a ještě pár návštěv, například Yamule, který je daleko v Bronxu.

Den jedenáctý

První týden jsem to tu nesnášel. Druhý týden jsem to tu začal poznávat. Pomalu se dostávám do třetího týdne, do týdne, kdy začínám mít toto místo rád. A může za to Angela. Rychle zjistila, že jsem stále dítě, jen lehce přerostlé, a jelikož jsem musel jít koupit lístky do divadla na (pro mne) nejhorší místo, Times Square, ukázala mi i příjemnou stránku.

Nejprve mi ukázala obchod s M&M's. Úžasné místo! Samozřejmě jsem si hned koupil pár věci. Jednu hračku a nabral si tam spoustu bonbónů, které nikde jinde nejsou. Pouze zde, vedle továrny. Potěžkal jsem a říkal „deset dolarů“. Bez pár centů přesný odhad! Angela se mne snažila vyfotit, ale já byl úplně v jiném světě…

Potom jsme šli do Christmas shopu. Osobně mne to nelákalo, ale když ona čekala, až si naberu hromadu bonbónů, Angela chtěla taky něco svého. Miluje Vánoce. Stejně ale nechápu, jak může v květnu být v takovém krámě minimálně deset lidí a nakupovat. Bláznovství!

Každopádně původní cesta byla návštěva katedrály. Aby se cesta zdržela ještě víc, dostal jsem se do lego krámku. Ale nebylo největší, největší by mělo být kousek od mého hotelu. Muhehe. :-)

Na posilněnou byl po cestě krámek se sladkostmi, Magnolia bakery. Banánočokoládový jogurt je úžasný a musíte zkusit! Taky určitě jejich cupcaky. Z toho se ale člověk nenají a tak mne vzala do perfektní japonské restaurace. Rozplýval jsem se nad předkrmy, shishito a bůček, i hlavním jídlem ramen. Neumím popsat. Užuž jsme chtěli odcházet s tím, že jsme ani vše nedojedli, když jsme zahlédli jeden dezert… Musel jsem ho mít! Taky jsme ho měli a byl úplně nejvíc dokonalý. Medové toasty, se zmrzlinou, šlehačkou a jahodami. Nejsem odborník na popisování chutí, prostě jeden z nejlepších dezertů, který jsem kdy měl! Mimochodem místo se našlo, dezertní žaludek je skutečná věc.

A divadlo? Resp. muzikál, na který jsme dostali 50 % slevu, Miss Saigon. Dokonalost. Před patnácti lety to býval beznadějně vyprodaný muzikál, hrál se pár let a dlouho nic, až do letoška. Musím říct, opravdu perfektní. Kulisy se mi moc líbily. Vše promyšleno do detailu. Měl jsem i štěstí, neb u tohoto muzikálu byly kulisy velmi dynamické. Během vteřiny až dvou byla scéna upravena na úplně něco jiného, což normálně nebývá. Dokonce došli tak daleko, že pro helikoptéru udělali celý model helikoptéry, který se zvedal do všech směrů, a navíc(!!!) udělali v sále efekt větru. Kam se hrabe 4D kino. A takových detailů bylo spoustu. Nejvíc se mi líbilo, když si komická postava (celkově je děj smutný) začala utahovat z amerického snu. Jak je vlastně ten americký sen děsně absurdní. Věta „let's make American dream great again“ odkazující na současnost byla perfektní tečkou dané scény. :-D

Ach. Už se mi tu líbí salsa, divadla a jídla… nejsem tu naposledy. Je tu spoustu představení, salsy a hlavně jídla, které se samo nesní. :-)

Den dvanáctý

Pokračuji s gurmánským orgasmem. Každou sobotu mají stánky se spoustou různého dobrého jídla v parku u vody v Brooklynu s výhledem na Manhattan. Šel jsem se podívat, samozřejmě. Normálně tu vylepšili ruskou zmrzlinu – místo obyčejné sušenky rýže v karamelu!

Když porovnám jídlo a salsu, najednou ta salsa není tak úžasná. Bezpochyby je skvělá. Čekal jsem však jak na každé párty bude plný parket úžasných tanečníků. Parket je plný vždy, ale hodně mne překvapuje, že těch skvělých je v poměru k těm ostatním stejný jako u nás. Popravdě úterní salsy v Moskvě mi stále přijdou mnohem lepší. Možná si tu jen začínám zvykat. Nebo mne jen unavuje se už neustále poznávat s novými lidmi. Jsem tak vysílen, že stačí abych si zatancoval s jednou lehce hrubou slečnou a potřebuji pauzu. No, otázka co budu říkat po příjezdu domů. Jedno vím jistě. Nebude mi chybět čumil na záchodě, co se pořád dívá a pomáhá s mýdlem a ručníkem. :-D

Při cestě do Brooklynu jsem si uvědomil jednu věc. NYC byl předlohou pro hru GTA 4. Na jedné zastávce jsem si vybavil úplně jasně jednu lokaci ze hry. Často jsem ji totiž ve hře navštěvoval a plnil úkoly. To metro nad silnicí je dost ikonické. Mám úplně chuť si tu hru zase zahrát. :-) Jenže je pro PS3 bez portu pro PS4. :-(

Místo hraní jsem šel spát. Dospat dluh z posledních dní. 

Taková zajímavost: víte, že Empire State Building ma vlastní PSČ?

Den třináctý

Nemám vůbec nic nového! Buď jsem spal nebo byl na lekcích nebo na párty. Vše jste už slyšeli. Tak aspoň pár zajímavostí, co jsem posbíral:

  • Je tu nezákonné troubit. Ale troubí tu všichni na všechny. A nikdo to neřeší.
  • Je tu budova bez oken. Mrakodrap. Má na sobě AT&T, operátor. Stále mi to vrtá hlavou.
  • Provoz stánku s pouličním jídlem kolem centra může vyjít na 300 tisíc ročně. Dolarů. Chápu proč ten hnusný hot dog (co jsem měl jen jednou) na dvě kousnutí stojí tři dolary.
  • Je tu cca 800 jazyků a dobrá polovina doma nemluví anglicky. Tak nějak jsem si všiml, že všechny holky, se kterými se tu kamarádím, jsou buď asiatky, černošky nebo původem z Izraele nebo tak něco.

Taky jsem pochopil, proč u těch nejlepších učitelů tolik lidí není. I na místní je dvacet dolarů za hodinu hodně a raději chodí k jiným. Mají tu podobný problém jako u nás – učí tu kde kdo. Když jsem salsa scénu popisoval pár lidem, říkali, že bych vše co jsem se naučil měl doma předat. Na to že se necítím na učitele odpovídali dvěma argumenty: byl bych lepší než spoustu učitelů v New Yorku, proč bych to nemohl tedy dělat doma. A pak ta americká sebejistota: „stačí se udržel jen o něco lepším než ostatní.“ A Maria, Eddiho žena, mambo královna, říkala, že mám kasírovat hodně. Abych mohl zase přijet. Původně teda říkala, ať neodjíždím, že tohle je můj nový domov. :-D

Poslední tři dny…

Den čtrnáctý

Už jsem párkrát byl v central parku, ale dohromady jsem viděl sotva kousíček. Šel jsem tedy projít zbytek, konkrétně severní část. Ani tak jsem ho neprošel. Místní ho i po letech neznají a ztrácejí se v něm! Lehčí se podívat do mapy než ptát kolem.

Dvě věci mne tu překvapily. Jedna, že tu je docela dost lidí s obrovským množstvím psů. Psovodiči a prý si tím vydělají dost. Druhá rybáři. Zastavil jsem se a koukal, jestli vidím dobře. Měl jsem představu jako že město ryby sponzoruje a přes noc dodává. :-D Pak jsem si všiml cedule s povolením za předpokladu ihned vrácení zpět do vody s používáním háčků, které neubližují.

Asi znáte žluté ulice. Jezdí tu ale i zelená auta a zajímal mne rozdíl. Zeptal jsem se a žlutý lze přivolat jedině rukou a město udržuje, kolik jich ve městě může být. Pak tu jsou černé taxíky, které jsou naopak pouze na rezervaci a jsou bez limitu. Problém byl, že bylo spoustu míst, kde žluté moc nejezdili, a ty černé zase nešlo jen tak přivolat. A tak poměrně nedávno vznikly zelené hybridy, které v centru fungují pouze na rezervaci a mimo centrum i na mávnutí.

Po odpočinku jsem dostal druhý dech a zase blbnu na parketě. Tancoval jsem s tou slečnou z Izraele a je taky takový blázen. Hráli jsme hru, kdo z nás víc využije při tanci naše okolí. Zdi. Sedačky. Země. Sloupy. A tak. Všichni kolem si pak chtěli s námi zatancovat a mysleli si, že jsme profesionálové. :-D 

Dost často tu hrají živé kapely. Nejvíc mne baví asi pondělní Taj. Tanečně to není pecka, ale dohání to hudebně. Aspoň jsem měl každé pondělí na kvalitu kapely štěstí. Nejhorší s nimi však je… neví kdy skončit. Užuž to vypadalo na konec, když se do toho zase opřeli. DJ byl už naštván. Viděl jsem jak držel prst na tlačítku play a pak zase odešel. :-D Aneb hráli šílené tempo snad půl hodiny. Dvě partnerky jsem utahal za půl jedné písničky. Jestli se tomu dá ještě říkat písnička…

Den patnáctý

Zjistil jsem, jaké to je cítit se jako žena. Tak trochu. Nejprve mi Angela ukázala snídani s jakou je NYC dobře znám (a já o tom nikdy neslyšel). Bagel. Pokud jste taky neslyšeli, vypadá to jako donut, ale ve skutečnosti to je sandwich. Taková malá kalorická bomba. Nevím kolik, ale na rozměry dost, neb jsem po zbytek dne nic nedojedl. :-))

Potom jsme si udělali procházku, při které jsem se dozvěděl, že dvacet ulic je vždy jedna míle. Vždy a přesně. Takže nejenom díky číslováním ulic všichni rozumí a ví kde je, když se řekne na rohu 32 a páté evenjů, ale i ví, jak to je daleko, pokud stojí na 21 a jestli se vyplatí jít pěšky či nikoliv.

Angela byla unavená a tak na cestu zavolala černé luxusní taxi na zbytek cesty. Dopravovat se přes den autem je na dlouho, ale v pohodlném autě se může člověk prospat nebo udělat nějakou práci nebo se kochat šílenstvím všude kolem. 

Cíl cesty byla čínská restaurace. Asi jsem se nezmiňoval, Angela je původem z Hong Kongu. Jelikož se vyzná, vstoupila do restaurace jako první, vše mi dala a vše objednala. Dokonce i zaplatila. Zajímavé je, že je z britské části Hong Kongu, takže etiketou je Evropanka. Ve skutečnosti o skutečné Číně moc neví. Všichni chlapi kolem ní se k ní chovají jako k princezně, jiní nemají šanci. A já se nechám takhle obskakovat. :-D

Každopádně, byli jsme v restauraci jen my dva a nechal jsem Angelu, ať mne překvapí, že dokážu sníst cokoliv. Ještě se mne zeptala, jak velký hlad mám. Po Bagelu nijak výrazný a proto(?) objednala jídla jak pro čtyři určitě. Spíš pro pět. Měli jsme celý stůl pokryt jídlem a snědli sotva polovinu. Ale to bylo tak geniální jídlo! Byl jsem plný mnohem dřív, jenže nešlo přestat, jak to bylo dobré! Vím komu se ozvat, až půjdu do čínské restaurace.

Množství jídla je tedy v pořádku. V Číně je normální mít více jídla než je zdrávo. Kdybychom dojedli, buď restaurace nebo Angela by automaticky doobjednala. Nekončí se prázdným stolem, ale až se opravdu nemůže.

Po jídle jsem šel na čtyři hodiny k Frankiemu. Myslel jsem, že umřu. Ale světe div se, po první hodině jsem měl zase hlad! I když spíš chuť na dezert, který jsme vynechali.

Aby nebylo jídla málo, u Greenwich Village je food tour. Za 50 dolarů vás vezmou krásnou čtvrtí kolem Washingtonského náměstí a ukážou spoustu různých jídel bez front. Doporučuji. Tour jsem sice nevzal, prošel jsem si ji sám, ale spoustu lidí říká, jak super to je a je to milé okolí. :-)

Den šestnáctý

V Bronxu bydlí docela dost lidí. Poprvé jsem zažil naprosto narvané metro až se další lidi už nevešli. Z toho jaké místo jsem prošel se zdá Bronx jako černošská čtvrť. Nebo spíš celé město. Široko daleko jsem byl jediný běloch. Spíš jsem slyšel španělštinu než cokoliv jiného. A kolem spoustu mexických, dominikánských a dalších restaurací. Zřejmě jsem našel to místo, kde žije nejvíc Dominikánců!

I když jsem otevřen všemu a nikdo mi nevadí, ve své podstatě ani muslimové, i tak jsem se necítil nejlépe. Lidé jsou takoví výbušní a moc jsem netušil, co od nich očekávat. Například pokud má někdo plnou pusu zlatých zubů. Nebo černoch na kole pod nápisem ulice ptající se na název ulice. Dítě v deseti ještě v kočárku. Všude plno aut s hlasitou hudbou s jak gangy kolem nich (ještě aby hopsaly a bylo by to jak ze hry GTA). A tak dále.

Po procházce Bronxem plný bachaty a merengue ze všech stran jsem šel na salsu k Yamule. Je to blázen! Rozhodně nikoho nešetří. Hodina spinningu byla mazec. Otoček víc než v pračce. Je to s ním výzva, ale nelíbí se mi jeho styl učení. On vlastně neučí. Jen ukazuje a každý musí pochopit sám. Navíc všude cpe preparace, což se mi moc nelíbí, víc se mi líbí jak nás to učil Adolfo. Navíc dělá jen moc kroků a otoček v neskutečné rychlosti a pořadí, což je tak vše. Neříkám tím, že je špatný, jen se mi osobně jeho přístup nelíbí.

Mimochodem i na hodinách to bylo stejné. Jen já a jedna holka z Paříže jsme byli jediní bílé lidé. Ona dokonce o něco bělejší než já, což jsem ani nevěděl, že lze. :-D

Při dlouhé cestě metrem jsem si všiml, že Bronx taky nemá dobré pokrytí signálu. V metru normálně nikde není, ale ve stanicích se to chytá extrémně rychle na nejrychlejší LTE, takže skoro není poznat výpadek. Ale Bronx… funguje jen když je metro na povrchu.

P.S.: Dnes mám 20 dní salsy v kuse! Což taky znamená, že pomalu balím a zítra poslední den.

Den sedmnáctý

Důležitá poznámka: dozvěděl jsem se, že je opravdu nebezpečné chodit sám po Bronxu. Kór někdo jako já s mým stylem oblékání a barvou kůže. Prý jsem měl hodně štěstí podle toho kde a jak jsem se pohyboval.

Mrzí mne, že odjíždím. Zrovna zítra bude salsa v Brooklynském muzeu! Na druhou stranu, těším se zase domů, je dobré odjet v tom nejlepším a hlavně v NYC vždy něco bude. Opravdu. Jeďte se sem taky podívat a navštivte, co vás baví. Dokonce tu je velká komunita salsy on1 nebo kubány. Jen se ty skupiny nemíchají, ale jsou tu. Jediné, kde NYC nemůže být lepší, je whisky. Není možné aby měli něco, co zbytek světa nemá.

Ale má tu i skotské prostředí. Poslední den jsem se šel projít parkem v Queens a normálně tu jsou budovy a trávníky a zahrádky a všechno jako bych prošel nějakou branou do Británie. Vlastně to opravdu odděluje jakoby brána, železniční most. :-))

Další brána je jak do padesátých let. Angela se snažila, abych měl NYC rád a přijel znovu, tak mi ukázala cukrárnu se skvělými zmrzlinovými poháry, kde to vypadá právě jak z padesátých let. Velmi krásné a ta zmrzlina! A pak ještě jednu cukrárnu se skvělými dortíky! Super zakončení.

Každý, kdo tu bydlí, cítí k NYC nenávist i lásku. Převažuje láska, proto tu zůstávají. Říká se, že čím déle tu člověk žije, tím větší ta láska je.

A ted čas nastoupit do letadla směr salsa maraton!

Follow up

Příjezd domů byl… zajímavý. Za prvé jsem zlenivěl – když nejede přímý spoj, volám taxíka. Aspoň v době maratonu. Za druhé je Praha krásná. Jak taková vesnička u Brna. :-D Najednou všude maximálně dva pruhy, volné pruhy, málo lidí, spousta stromů, zeleně, budovy nízké, krása. Praha je vážně krásná. Ale vůbec se tu nedá najíst! A taky té salsy bude zase málo, kvalitní ještě méně. Z extrému do extrému. :-)

Teď to jdu vše dospat.

Jako obvykle, hrdinové, kteří dočetli až sem, mají u mne bludišťáka! :-D

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1163087 2017-07-31T20:57:04Z 2017-08-06T12:59:22Z Only two notebooks worth to buy

I don't understand why it's hard to find good notebook. Actually only usable device (at least for me) is Chromebook or Mac. Anything else is just piece of s… ehm, not good piece.

After years I have again Dell. Very good one. But I have problems to use it. The biggest problem is touchpad. It's very poor. Very small and supports no gestures. Also it isn't positioned at good position which is even harder to use. You have to have a mouse to be able to do something. But who would want to carry mouse all the time? Even with a mouse it's not comfy enough. Mouse is too far away from the keyboard and you need to do big moves to do something.

If you never used for some time touchpad with Chromebook or Mac, you very probably don't understand me now. Trust me, it's totally different level than any other touchpad (or mouse). I really don't understand why only Google and Apple can do it. Even more interesting is that Google doesn't do Chromebooks by himself. A lot of companies do it for Google. Why good touchpad is only at Chromebook devices and not elsewhere?

Similar problem is with the keyboard. I was writing already about very poor operating system (Windows is not option for me as developer). Notebook is also ugly, big and heavy. I know that I'm describing mostly one situation, my current work device. But when I look around, I would have problem to find any other good notebook. There are only two options for me. Mac for work (because I need to be able tu run development locally) and Chromebook for personal use. And that's it. There is no other good notebook.

Please, prove me wrong!

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1158144 2017-07-24T18:55:43Z 2017-07-24T18:55:45Z Stereotype is good

The world is composed by patterns. You can see them everywhere. Probably also that's why people are better with stereotype than without it. I think that people cannot even live without stereotype. You know, it's very exhausting to get up every day at different hour, to go always to different place, to eat at different time, … Actually, it's very unhealthy. Check out this funny (but very true) video how to live miserable life:

Of course, stereotype is boring. Do different things differently. But there should be always something you can count on. At least one thing. Go to the bed always at the same time. Be at work always same hours. Have some eating pattern. Wear the same clothes every day. Do things every day in same order. Anything will do. Anything you don't care much about. And enjoy the rest.

For example I like diversity of food so I haven't been at the same restaurant for lunch for one whole month. But when I eat dinner at home, I have always (almost) the same thing. I don't want to think about what to buy. Also I go to work (at least I'm trying to) at the same time taking the same path. For me is also important to keep my sleep schedule. By the way, have you heard about Steve Jobs's, Mark Zuckerberg's or Barack Obama's wardrobe? All of them wear the same clothes to cut off some decision so they have more time for more important ones.

I could go on with more and more examples. But why am I talking about it? Because sometimes I read Quora and I saw many times recommendation to do things differently. From taking different path to work to go to the bed at different time. Because it can you make you better. Well, it's good, it will definitely sharpen your focus and everything. But you will be exhausted. That's why my recommendation is to do it, but only with things you love the most.

In the end there is pattern everywhere. You cannot escape it. And it's so beautiful. If nature is beautiful with patterns, why our life wouldn't…

P.S.: I pick vacations randomly, few of my travels were very spontaneous. But… I flew to Hawaii with transit in San Francisco, year after that I went to SF. I flew to Dominican Republic with transit in New York, year after that I went to NYC. I went to Google I/O and I was excited about new phone but I got Chromebook Pixel. I went to NYC and wanted to buy Chromebook Pixel 2 but I left with Pixel phone. :-)

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1158141 2017-07-18T17:42:05Z 2017-07-19T18:09:45Z Mamboland: the best salsa festival

There is always some dance festival. No one is able to visit them all. You need to choose some… which is hard.

I soon realized dancing isn't about variations and I stopped attending workshops. Not entirely but now I attend only few of them. Because it doesn't make sense to go to the full room where no one has enough space without proper feedback. And then run to be closer to teacher to make video. And then fight at the door to quickly move to the different workshop and maybe also eat on the way.

Fortunately, it can be done differently.

Adolfo organized amazing Mamboland. It's done in a totally opposite way.

Instead of a lot of different workshops, there is for every level only one room (beginners, advanced and masters). You stay in that room and Adolfo takes care to do it meaningfully. There is also time to practice. Every room has it's own time for lunch which is also provided. Water is also available whole day. Video is made for you as well. It's just for few hundred of people.

Which means you don't care about anything, you just focus on dancing and learning. This style will definitely take you from your level to the next one.

I wish there were more festivals like this one. Mostly because it's hard to get there because of limit to a few hundred of people and I think a lot of people should visit this festival. I can't wait for the next year!

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1163088 2017-06-28T16:15:50Z 2017-11-24T12:14:11Z Open source sucks

Yes, you heard me. It sucks.

I like open source. I use open source. I write open sources. I contribute to open source. And I will continue to do that. Anyway, open source sucks. There are two types of open source. Let's say, kind of, back-end and front-end. I like, use and everything, back-end part. I hate that second one, front-end part.

There is one big problem with open source which will never be solved. Open source is missing desperately some goal. Idea. Design. Focus on users. Developers can specify and follow goal for some libraries. Sometimes also frameworks. But that's it. Developers are good to deal only with small pieces. Developers will never be able to put small pieces into big one which works well. And by well I mean well for users. It needs project managers, designers and many others.

That's why I like to use (Debian-based) Linux for servers but I don't have any Linux at my any computer anymore. I'm happy user of Chromebook. I used to use Mac at work. And I have Android in my pocket. All of them actually use Linux but only as back-end, front-end is very beautifully well working wrapper.

Now I'm forced to use Linux without any wrapper at work again. And not just Linux. Everything has to be open source, for example IDEs, e-mail server, calendar, everything. Which means that when I organize meeting and room is actually used, I will get no information. There is no easy way to see meetings in my phone. Not even in Thunderbird. It's a lot of pain.

Situation is same as years ago. It still does not work as should be. And never will be.

Open source is good only at lower-level. It needs some company as Google or Apple, for example, to combine those open sources into some awesome products for users. Raw open source sucks and shouldn't be forced to use.

You can argue that for example Android or Chromium is in fact open source. Sure, but it's done by Google, open-sourced as side-effect and without proprietary software to access Google services not the same.

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1158142 2017-06-18T08:55:21Z 2017-06-19T13:17:06Z Why do you dance?

Sometimes, I'm kind of sad when I look at dance floor. I'm curious, why do you dance actually? Personally, I dance because I cannot sit when I hear good music. Because now I have a lot of friends who dance and I want to hang out with them. Also because of dance itself, of course, it's fun and I like it. Actually, that's the most important part: because of fun.

I miss that fun on the dance floor.

But I see a lot of other stuff which worries me.

Very often I see men on the dance floor who don't care about other couples. You know, I thought I have problem with orientation or something because I always crossed way to some other couple. When I go to a salsa festival (= place full of people with passion for dance), it's fine… Guys, you are not alone on dance floor. Be careful where you are going and mostly to where you are sending your partner. Doing smaller steps also helps.

Another thing I see quite often is men coming to lady (this point is mostly for more sensual dances like bachata or kizomba) and holding her in a very close position immediately even if they see each other for the first time. It's not good. No one should ever do it and no lady should allow it! Treat the lady with respect. Make sure she enjoys it, pay attention to her response. Of course, this applies vice versa. I had several experiences that lady tried a lot to be in very close position and it was irritating.

I also see men who start dancing like crazy right away. It's not a work out. You should respond to music and music almost never starts like crazy. And even if the music starts like that, you should first get to know each other. Just one cross body lead will tell you a lot about abilities of lady. Even if you have danced together before, it's always good idea to start slowly. Eddie Torres says that in all classes (well, at least all I attended) and I think every teacher should be mentioning it frequently.

Eddie also says you should be present with your partner. I know, it can be hard, because maybe you wanted to dance with somebody else. Well, then you should probably say no. If you say yes, then act like that. Once at Eddie's class we had to wait until everybody would watch ladies eyes instead of hands, floor and other things around. It took a while!

Don't be just present but positively present. No one enjoy sad faces. For example this year in Ljubljana at the Magic festival by stage was a lot of great dancers, but almost all of them had a serious look. One friend expressed that brilliantly: dancing in that area felt like being at an interview. Not pleasant at all. Both of us much more enjoyed dancing with the less skilled dancers on the opposite side of the dance floor.

Which brings me to one important rule: do not correct your partner! If your partner wants to know that move, that's fine. Go somewhere aside where you won't block others. But do not correct your partner just because you think you are better. Actually I heard a lot of stories from my lady friends that a beginner wanted to correct them but the problem was his miserable lead. Correct and improve your leading. Do not tell, lead.

I could say much more (and very probably I will) but for now I will keep it short: guys, just be a gentleman. If you can't do that very well, then at least have some basic manners because you are not alone on the dance floor. Others will enjoy you more then.

And girls, don't hesitate to say no to bad guys. If you need help to say it, read this blog post. By the way, it's good to use heels protection. It doesn't hurt much then. :-)

Have fun!

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1158143 2017-06-12T07:41:08Z 2017-06-15T13:07:22Z Nexus 5x vs. Pixel

My old Nexus 5 was broken and I needed new one. It was just few weeks after Pixel was released so I had tough question: go for Nexus 5x with discount or go for Pixel?

There was really big pro for Nexus: the price. 8 vs. 22 thousand (CZK) is a big difference. On the other hand, I like to have latest Android. Mostly because Google, kind of, cares about security and privacy and all good new features are available only in latest versions. To buy older Nexus 5x means to deal with end of support sooner. Additionally, Google released few features only for Pixel. Of course I wanted that!

But I stayed reasonable and bought Nexus 5x. It was almost a year ago. One month ago I went on vacation to New York City and there I discovered that a lot of Nexus phones have some bug which means: you will not be able to turn it on again. All not synced data lost. Of course it had to happen abroad. No one there could fix that soon so I had to buy new one again.

I was surprised that it's hard to find something else than the iPhone. In NYC is everywhere only iPhone. Actually, I had only one option to stay with Google phones: to buy Pixel finally. It was like some kind of sign! :-)

I love this phone! It's smaller. Prettier. It has better glass. It feels more precise. The camera is much faster and also results looks better (which is weird because both have almost the same). It has more memory and a better processor. That new assistant is very cool, at least in NYC. Amazing!

But! But because of using metal and glass it's heavier and slippery. The difference is very small, anyway very notable. I could hold my Nexus and also Nexus 5x lightly on fingers even in vertical directions without problem. Now it's not possible. I cannot have it in my pocket because when I sit down, there is big chance it will slip off and I will lose it.

It's not good for such expensive phone. In the end, I'm kind of sad that my Nexus 5x didn't make it. Because Pixel is not so much better. It's just a little bit better with assistant I will not use in Prague and nice design which is not practical. Not worth that money. Hope next one will be again more like Nexus.

I want a next Google phone more practical and more affordable. I know, it is impossible, so at least I wish that. :-)

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1141581 2017-05-22T07:28:26Z 2017-05-22T07:28:30Z Zápisky z cest: Lublaň

Aneb další vtipná historka do sbírky.

Vše začalo na letišti. Letěl jsem domů ze salsa festivalu s Tomášem a Eugenem. Při čekání na letadlo jsme rozebírali českou salsa scénu a kdo jak tancuje on2. Vášnivě jsme debatovali i při nástupu do autobusu, přičemž si Eugen vzpomněl na jednu historku, kdy na jiném letišti nastupoval do autobusu, kde byli dva. Brána o pět metrů vedle měla nástup ve stejný čas, jen úplně jinam. Nebyl si jist a tak se chtěl zeptat, ale kamarádka ho zarazila, ať se neptá, jinak bude vypadat za trotla, který nikdy nikam neletěl. Podíval se na ní a zeptal se, že jestli by opravdu raději přistála úplně někde jinde. Bylo dobře, že se zeptal, jinak by opravdu přistáli někde jinde.

My měli úplně stejnou situaci a já po dosmání ujistil, že jsme ve správném autobusu. Zkontroloval jsem cedulku při nástupu. A tak jsme mohli dál debatovat o salse. Při nástupu do letadla si Tomáš vzpomněl, že zapomněl na letišti tašku. Už už ji chtěl nechat být, ale Eugen se postaral o to, aby ji našli a dovezli. Všichni jsme už seděli v letadle a kapitán se omlouval za zpoždění, ale musíme čekat na nějaké „flight papers“. Zajímalo by mne, co si mysleli lidi, když po patnácti minutách zpoždění přijde letuška předat Tomášovi tašku, po čemž už konečně startujeme. A samozřejmě, čekáme další čtvrthodinu na náhradní okno pro vzlet.

My rychle usínáme. Je ráno a my ještě nespali. Mne probudí svit slunce do očí, náklon a kapitánův proslov. Zaslechl jsem něco o standardní situaci a že se vracíme zpět do Lublaně. O návratu jsem neslyšel, ale prozradila mi to GPSka. „Bože, co zase Tomáš zapomněl na letišti?!“ jsem si říkal. Pak jsem si všiml divného zvuku turbíny, u které jsem seděl. Moc klidný jsem nebyl. Ale únava zvítězila a spal jsem dál.

Naštěstí jsme přistáli v pohodě. Zřejmě se jen jednalo o vcucnutí ptáka a bylo pro ně levnější se vrátit na vlastní letiště, než opravu pak řešit na cizím. Navíc jsme byli jen v jedné čtvrtině letu. Stejně nás ale návrat moc nenadchl. A měli jste vidět výraz Eugena, když se probudil a my mu řekli, že nejsme v Praze. Byl hodně vyděšen a ptal se, kam jsme probůh doletěli. :-))

Na letišti jsme měli spoustu dalšího času a tak jsme se podívali na ty „flight papers“. Byly to dva letáky na salsa festivaly a veganská čokoláda. Velice pravděpodobně bychom nebyli zpět, kdyby si tu tašku nezapomněl.

Za tři hodiny jsme nasedli do toho samého letadla. Na rychlo jsem raději odeslal zprávu, že jsem pár lidí rád poznal a usnul. Po probuzení jsme už byli normálně v Praze. Záznam našeho letu na Flightware.com.

Výlet to byl ale dobrý. Dobře jsem si zatancoval a moc se mi Lublaň líbila. Je to takové milé romantické klidné městečko. Projít se dá za tři hodinky i s hradem a je to fajn zastávka, když třeba pojedete kolem. :-)

Nejvíc mne překvapilo, že i v tom sněhu skoro všechny restaurace mají otevřené zahrádky. A ne jen pár stolečků, ale klidně pár desítek. A že tam opravdu lidi sedí! Ani kolo není těžké potkat. Na jedné straně sedí v zahrádce s přímotopem, uprostřed jede kolo a na druhé se někdo kouluje a staví sněhuláka. Mimochodem každodenní venkovní trhy od jídla až po oblečení samozřejmostí!

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1141079 2017-04-20T11:48:26Z 2017-04-20T12:59:15Z How I competed at Bachata Stars


By mistake.

More than a year ago Alexej invited me to bachata competition called Bachata Stars. A competition which is open for everyone and the winner is going to the world championship. At that time I was dancing bachata only for a few months, so you can guess what my thoughts were: what would I be doing there? Instead of Bachata Stars I participated months before in some Jack & Jill competition. It was fun and I ended up at fourth place.

Jack & Jill is about individuals, not about couples, which means that you don't dance with the partner you want. Some people don't like that as one of my friends, Stela. One day at salsa party, she told me about some competition for couples at the first Bachata Magic festival (it was less than week before competition when she told me). We enjoyed dancing bachata together and I had a good mood that day so I replied positively. She was kind of surprised and asked me if I mean it. I said sure.

You should see my face when I realized for what I said yes! But I couldn't back off. Well, I could, but I didn't want to be seen as weak after such strong positive response. And anyway—in the Czech Republic is not so many good dancers. There was pretty good chance not be the last one which was my goal.

You should see my face when I came to that competition and I found out that I was the only one from the Czech Republic. And that other couples were dancing together for years. And that we even didn't have time to deal with outfits which were horrible comparing to others. And that we had to dance alone on stage with lights and cameras.

I wanted to run away!

Instead of running I was drinking. It was the only way I could go on stage after I saw how others dance.

I asked our teacher, Pavel, what we were doing there. He replied simply: drinking. I said I know and asked again. He said drinking because he would as well if he were us because they are better than him. Of course it was just joke, exaggeration. Anyway, so supportive!

Well. We did it. It was horrible. But no one said that. Everyone said it was brave and that it wasn't worse dance that night. It was our goal and I was happy. I said I tried that and I will not do it again…

…until one year later. :-)

It started a week before the celebration party in Brno. Another friend wrote me I should go with her to bachata party there. I said no. That there will be competition. I said I am not interested. That she wants to do it with me. I still wanted to stay at home, but she used women's magic: kind words how amazing dancer for her I am. She got me. Men are so simple!

Unfortunately, I won. Probably it looked very funny because I couldn't believe it and wanted to leave the stage as soon as possible. Anyway, they told me I won also entrance to Bachata Stars. I smiled and said no. In that moment came to me friend from Bratislava, Verča, and said she is going there. Just for fun I said then I will go as well and defeat her! She simply smiled and said that maybe we will be there together…

Her dance partner backed off and she had been already registered. She wanted to go with me instead. She also used dark magic and she had the same goal as I had: enjoy dancing and do it differently. I was in for the second time.

We had also less than a week to prepare, but at least this year we prepared properly. We practiced every day to know each other (you know, we didn't dance much before and if we did, it was salsa), prepare start and finish and so on. It was hard week, but I enjoyed it very much. I learned much. It was kind of private boot-camp.

Alexej asked us what country we represent. Verča said Czechoslovakia. I said no, we will represent the First Czechoslovak Republic (or simply První republika in Czech). Thanks to this joke we tried to find outfit similar to the Great Gatsby style.

Our dance was amazing. It wasn't enough to get to the second round but I won something personal. I did it better than any practice whole week before. And also I finally didn't forget for our one funny move which everyone liked! I saw the video and I'm not ashamed about it!

But that's it. I will not do it again…

…which statistically means expect me there. I prefer salsa, but I am at every bachata competition, Alexej noted once. :-))

Well, I asked judges for their opinion. I had a few specific questions, but I didn't ask them. I wanted to know what they say generally. I was expecting result I got, but anyway, I was kind of disappointed. All feedback was about we are not doing it as others. Dance wasn't enough open for the audience. It was too far in the back of the stage. From start to end it was improvisation. Because of our height difference we should do another moves. And so on.

You know, there was one couple, for example, and they had for every song prepared choreography. In those choreos they had also smile which was false. Like everything in that dance was artificial. Maybe they are excellent (they are, friends told me they danced with them and they are amazing) but it's horrible to look at it. It's not fun. It's boring.

I'm sad that this boring stuff is what I need to do to be able to win even small price.

I don't care about winning. I want just to enjoy dance and bring fun. So maybe you will see me again and I will again not win anything but I will try my best to do it nicely and mostly, differently. :-)

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1097601 2017-04-15T12:25:03Z 2017-04-15T21:09:56Z Zápisky z cest: Island

Já: „Zdravím!“
„Á, sused, zdravíme.“
„My tu sme na svadobnej ceste. A sú tu s nami aj títo svedkovia. A kde máš ty skupinu?“
„Já žádnou nemám.“
„To takto cestuješ sám normálne?“ ptají se, s údivem na tváři.
„Většinou jo. To je vtipný příběh: chtěl jsem malý levný výlet po Evropě, koupil letenky už dávno a až před pár dny zjistil, že to nebude levný výlet, ba přesně naopak. :-D“
„No preto ideme takhle vo väčšej partii aj so svedkami, aby to vyšlo lacnejšie. :-)“
​„​Vědět to dřív, taky bych to vyřešil podobně. Ale teď mne víc trápí, že mi ztratili kufr a v autě svítí kontrolka a není poznat, co to znamená.​ :-D“​

​Koukali na mne ještě s větším údivem. Nedokázali pochopit, proč jsem tak v pohodě s úsměvem na tváři. Asi to bude nadšením z krajiny. Island je moc hezký. Jednoduše bych to popsal jako Nový Zéland říznutý Skotskem a lehce Norskem.

Den první


Když jsem dorazil na ubytovnu, dostal jsem postel v pokoji pro čtyři a ve tři ráno jsem nechtíc budil krásné tři slečny. Kódové označení příběhu: krásky a špindíra. :-))

Každopádně, nevím proč se zavazadlu do zimy nechtělo. Je tu krásně příjemných 10 až 15°C. Svítí tu dlouho sluníčko a příjemně do toho fouká svěží vítr. Vzduch tu je opravdu super. Jen občas od oceánu je studený, ale ve svetru to stačí a spíš je mi v něm teplo. Snad to tak vydrží.

Líbí se mi tu taky klid (když nepočítám v Reykjaviku občasné přistávání letadla na lokální letiště hned vedle centra) a spousta prostoru, který je vyplněn zajímavě a často zelení. Asi to bude mít něco společného s tím, že celkově tu žije jen 300 tisíc lidí a z toho třetina v hlavním městě. Což bude mít taky za následek, proč jsem potkal především anglicky nebo i jinak mluvící lidé. Angličtina tu ale docela jede obecně. Spoustu věcí, které mi přijdou především pro místní, je v angličtině. Vsázel bych se, že stará paní, kterou jsem potkal v krámě, je místní, a mluvila s prodavačkou anglicky.

Ona tedy angličtina není od islandštiny moc vzdálená. Dokonce dřív to byly hodně podobné jazyky. Stará islandština byla podobnější staré angličtině než staré norštině, což mne překvapilo. Stará angličtina měla znaky, které islandština má dodnes. Škoda že to angličtině nezůstalo, aspoň by nebyl takový problém s kódováním v počítačích, protože by to Američané museli taky řešit od raných počátků počítačů. :-))

Informace mám z Vikingského muzea. Dozvěděl jsem se tam více zajímavých věci, jak vlastně ty severské země se různě, řekněme, potkávaly. Resp. jak v Norsku uměli dobře obchodovat, a když jim to nešlo, naučili se vydobít co nemohli koupit. A pak jak jejich „obchodování“ postupovalo až na jedno z posledních neobydlených míst na světe, na Island. Spoustu zajímavých informací a teď budu na seriál Vikingové koukat jinak. Spoustu věcí se v seriálu docela drží historie, to je hezké. Kdo seriál nezná, doporučuji. Jeden z mých oblíbených. :-)

Taky jsem viděl, co mne čeká. Dvakrát. Jednou v hrozném 360° promítání v místní budově divadla, která vypadá futuristicky jak obrovský ovládací panel z kosmické lodi. Podruhé jsem omrkl model celého ostrova v chrřzšsč, neboli anglicky Reykjavik City Hall. Islandština mi nejde. :-)) A asi nejsem tak pozitivní člověk, jak jsem si myslel. Při pohledu na ten obrovský model, nějakých 10 x 5 metrů, první, co mne napadlo, bylo „ten benzín bude drahej.“ Čeká mne tu dlouhých studených deset dní v autě kolem dokola. Aspoň v rádiu hrají dobré písničky. :-)

Co jsem tu však ještě neviděl, jsou peníze. Tvrdí se, že to tu je království karet a zatím jsem neměl potřebu si vybírat…

Den druhý


​Musím říct, že Island je pro mne druhým překvapením. Ono asi obecně to je druhé překvapení. Dřív jsem vždy dostal co jsem očekával, ale až s Ruskem a Islandem jsem mile překvapen. Na to jaké tu je často pochmurné​ počasí jsou lidi milí. Dokonce i turisti! Nepotkal jsem tu ještě protivného turistu (snad pokud nebudu počítat „a tam je jen vyhlídka? Nic speciálního? Tak tam nejdu.“). A že jich tu je mraky. Už se těším na odlehlé části ostrova, kde jich snad bude méně.

Stále ale nedokážu pochopit, že tu všichni mluví perfektně anglicky. Jak místní, tak turisti. A to i u lidí, kde tak normálně nebývá, jako třeba číňani. Taky nedokážu pochopit jejich technologický pokrok. Parkoviště se platí jedině kartou. Kartou lze koupit i vstup na záchod (vyzkoušeno). Do hor tu vyrazí i Tesla (koukal jsem na internetu na jejich dobíjecí síť a zatím jich je málo, ale do roku 2020 jich tu má být na 200 kolem ostrova!). U turistů jsem zaslechl, že si lze koupit kafe Apple hodinkami. Mimo město, kde široko daleko nic není, krom vodopádu!

Jinými slovy Island si přidávám na seznam zemí, kde by mi nevadilo žít. Jen si musím ověřit jaké to tu je v zimě. Jednou, až nebudu vědět roupama coby, si sem zajedu zalyžovat, jestli bych to tu zvládl i přes zimu.​

​Jen tu je ještě jeden problém – mají tu sice přibližně dvakrát větší platy než u nás, ale taky tu věci stojí třikrát, někdy i čtyřikrát, víc. Což se projevuje na mém stylu putování: ubytovávám se v těch nejlevnějších ubytovnách (resp. vždy v té jediné ubytovně v okolí, kde potřebuji přespat). Což má plus na seznamování se s lidmi, aneb jak jsem psal, že jsem dostal pokoj se slečnami. Ale také dost mínusů, jakože tu jsou na spoustu lidí jen dva záchody a navíc hned vedle jediného umyvadla. Takže není problém kadit, když si metr od vás někdo čistí zuby. A vice versa. Nebo psát tuto esej, když tu pár lidí kouká na televizi se spoustou videí koťátek.

Nevím co je horší, asi ta úchylka na koťátka. Jdu se taky dívat…


Den třetí


Popojel jsem na sever. Opravdu mne zdejší krajina baví. Spoustu krásných fjordů, hor, zeleně, ledovců, vulkánů, starých a ještě starších láv. Nebo taky vstupů do středu země. Aneb přespávám kousek od místa, které si Verne pro svůj román vybral jako vstup, sopka Snaeffelsjokull. Překrásný výhled jsem měl při západu slunce. No však posuďte sami v příloze!

Taky posílám jednu fotku z jeskyně. I když ona to není úplně jeskyně, jako spíš kaňon, jak tomu říkají. Stateční lezli až na konec k vodopádu. Bylo to dobře adrenalinové. Nahoru to šlo v pohodě, ale dolu bylo hodně těžké vymyslet, jak sejít!


Den čtvrtý

I <3 driving in Iceland!

P.S.: Na cesty typu F nesmím. Ale jsou tu i cesty, které se jim podobají a lze si užít i v obyčejném autě!

P.S.2: Mám spotřebu něco pod pět litrů (přesněji 4,5) na sto kilometrů. Zírám! Čekám, až jednoho dne zjistím, že Islandský litr není normální litr. Nebo Islandský kilometr není normální kilometr. Nebo prostě něco.

P.S.3: Cítím se nesvůj, když auto předemnou přejíždí z jednoho pruhu do druhého.

P.S.4: Taky se mi to stává. Ach ta kochání…

P.S. mělo být jedna, ale nechtělo se mi přečíslovávat: Mám tu skvělé počasí. Celý den svítí sluníčko, téměř ani mráček. Krásných 15°C.

P.S.6: Je tu skoro po celý dlouhý den zlatá hodinka. Ráj pro fotografy.

P.S.7: Vtipný příběh: šel jsem na vyhlídku nad druhé největší zdejší město a na mapě vidím, že lze jít dál. Tak jdu. Jdu přes hřbitov, což mne znejistí, ale dle mapy to sedí. Jdu dál a dál až dojdu ke skládce za hřbitovem, jak běžně bývají. No jako vyhlídka nic moc a ještě k tomu to nešlo projít dokola. Nevýhoda open source map, každý si může vložit, co chce. Taky každý to může opravit, ale vždyť to je vtipné. Ať se napálí další turisti! :-))

P.S.8: Báječný příběh: přijedu na „hotel“ a tam jestli jsem nepřiletěl (do půl kilometru tu je přistávací plocha), tak říkám že ne, že jsem přijel autem. Slečna upřesní zda jsem přiletěl na Island. Hlavou se mi honila otázka, jak jinak bych asi tak mohl přijet, lodí bych se plavil věčnost… ale odpovídám stručně ano. Na to odpověděla, že volali z letiště a že sem zkusí moje zavazadlo zaslat!

P.S.9: Jen to jsou trdla, měli tři dny aby mi to dovezli kousek, ale raději počkali aby mne honili na co nejvíc vzdáleném místě od Keflaviku.

P.S.ehm: Do tolika neumím počítat, tak to tu ukončím.

Den pátý


Spontánně jsem rychle zaklapl notebook a nečekal, až zase bude fungovat internet. :-) Poznal jsem totiž své spolubydlící a asi po deseti minutách se ptám, kam se tak chystají pozdě večer a že prý jak byla čistá obloha, je skvělá příležitost vidět polární záři. A prý že mají v minibuse místo a jestli nechci jet, že jedou k jedné pláži, kde by dle předpovědi mělo být nejlépe (= bez mraků). Tak jsem jel!

A prd viděl! Jedině jsem zjistil, že na severních plážích, kór v noci, je setsakramentská zima a statečný je ten, kdo dá jen prst do vody. Takže jsme viděli něco málo a jeli ne úplně nadšení v jednu ráno zpět. Když jsme už skoro byli u naší ubytovny, konečně se to spustilo! Není to nic extra, jak je možné vídat na různých fotkách, a neměl jsem stativ, ale přeci jen se mi jednu fotku podařilo vykouzlit. :-)

Jinak jsem si Island zamiloval. Cameron už spoustu let vytváří svůj digitální vesmír pro sérii Avatar, a přitom tady díky války tektonických desek (kéž by lidské války dělaly taky takové krásné divy) se tu vytvořilo spoustu různých míst, které vypadají jak z jiné planety. Když mi Hela (kamarádka, neplést s Heklou, místní sopkou) říkala, co doporučuje navštívit a ukazovala nějaké fotky, nedokázal jsem si představit, co najdu. Úplně něco jiného, bezvadného. Island rozhodně stojí za návštěvu a nevidí mne tu naposledy.

Podíval jsem se například na oblast se spoustou vulkánů. Prý to tu je od devadesátých let zase plné, takže se čeká, kdy to tu zase bouchne. Je zajímavé si projít místem, které srší spoustou barev a lítá z toho pára, přes kterou když jdete, je vám teplo. Videa jsou z pár pidi vulkánů, ale prošel jsem ještě víc zajímavá místa. Jak fakt cesta do středu země!

Mimochodem samozřejmě Češi se poznají. Mrholilo a před velkým vulkánem cedule, že cesta je kluzká a tak ať se chodí jen za sucha. Na kopci jsem se potkal já s dalšími dvěma lidmi z Česka. Až když ostatní viděli, že to jde vyšlapat, teprve pak začali chodit další národnosti. :-))

Nějaké další stručné poznatky:

  • Myslím, že je čistota přeceňována. Lze vydržet v jednom triku i několik dní a nikdo nic nepozná. Možná to bude mít co dočinění s tím, že tu teplou vodu neohřívají, ale těží. A ta setsakramentsky smrdí! Nezvykl jsem si na to ani po pěti dnech.
  • Existuje tu hmyz, který funguje i při teplotě blížící se nule. Doufám, že tu zůstane!
  • Všimli jste si někdy podobnosti vlajek severských zemí?
  • Už vím, kde se budu šatit na přípravu před cestou na Antakrtidu (ano, to mám taky v plánu :-)). 66° North se osvědčilo, doporučuji.
  • Silnice vypadají připraveny na sníh. Vysoké barevné patníky a hluboké příkopy. Ale stejně by mne zajímalo, jak ty silnice udržují…
  • Putování pěšky zdejší krajinou kolem člověka donutí přemýšlet o všem možném. Poznávám nejenom Island, ale taky sebe.
  • I tady vedou dřevěné domy. Viděl někdy někdo cihlový dům jinde, než v Evropě?
  • Jo a kufr jsem už našel na recepci. Chápu, proč to trvalo – podívali se do něj a popřeházeli mi věci. Každopádně vůbec nevím, co teď s tolika věcmi dělat. Docela jsem si zvykl cestovat nalehko. :-D

Den šestý


Mimochodem svět je malý. U velkých vodopádů (Dettifoss a Selfoss) jsem nabral stopařku, která jela do stejného města, Hǒfn. Přijela ze Zélandu a dělá tu průvodkyni po ledovcích, jen teď má pár dní pauzu. Na Zélandě dělala několik let a minul jsem ji – provázela přesně po těch vedle, na které jsem šel já. Ale zná průvodce, kterého jsem měl, a zítra jdu na výšlap po ledovcích od společnosti, ve které nyní dělá, a prý tam provází i jedna Češka, nějaká Kateřina. Ta bude koukat, až na ni z ničeho nic spustím česky. :-D

Hǒfn je tak nějak proslulé rybařinou a i dnes na tom stojí, takže je doporučováno si tu dát v dobré restauraci k večeři rybu. Jako hvězdu ode mne ta restaurace nedostane ani za místo hned v přístavu s výhledem na oceán, ale i tak to bylo celkově dobré jídlo. Začal jsem dobrou ovečkou jako předkrm, pokračoval skvělým humrem a zakončil nic moc créme brúleé. Moc totiž spěchali, že mne mezi chody ani nenechali vydechnout pořádně. Holt tu mají dlouhou čekací frontu a mne bylo řečeno, že budu čekat tak 3/4 hodiny. Zkusil jsem tedy na čekanou místní silnější pivo (jelikož nic lepšího jsem na lístku nenašel) s domněním, že to vyprchá. No, jelikož tu mají předpisy nula promile za volantem a večeře odsýpala moc rychle, určitě jsem porušil další zákon.

P.S.: Asi si na tu smradlavou vodu začínám zvykat. Po dvou hodinách dávající ozdravnou kúru v jejich 40°C smradlavém bazénku pozorující zamračený západ mi to už skoro nevadí.

Den sedmý


Nějaké info o ledovcích:

  • Zapomněl jsem včera napsat, že zdejší ledovce jsou příjemnější. Aspoň z pohledu pravidel a počtu turistů. Každopádně se mi víc líbil výlet na Novozélandské ledovce. Ale taky to může být jen tím, že oboje to byly půl denní výlety a na Zélandě nás dopravili helikoptérou do centra zajímavostí, kdežto tady jsme jeli autobusem a pěšky, takže na ledovcích jsme nebyli tak dlouho a prozkoumali jsme jen lehce začátek. Taky asi za to může, že zdejší ledovce jsou dost černé. To je od roku 2011 kvůli sopce. Popel… však ono se to jednou vyčistí a budou zase krásně modré. A pak určitě zase černé.
  • Víte proč jsou ledovce na povrchu bílé a uvnitř modré? To je kvůli kyslíku. Úplně přesně vědecky to je tak, že od okysličeného povrchu se odráží světlo a tak to vidíme bíle. Ale od neokysličeného ledovce (což se stane tíhou horní vrstvy ledu, vzduch se vytlačí) se tolik světlo neodráží. A ledovce mají nejmenší vlnovou délku a to je modrá. Resp. fialová, ale skutečně fialovou nemůžeme vidět. To čemu říkáme běžně fialová je jen odstín modré.
  • Vědci si dlouho lámali hlavu, jak to, že z tolika ledovců vznikne jen tak málo vody. A pak na to přišli – pod zeminou ledovec pokračuje a v ledovci na povrchu je spoustu děr a voda, která neodteče po povrchu, steče do nitra a odteče pod skrytým ledovcem.
  • Ledovce tají a všichni z toho šílí. To už víme. Ale prý není důvod šílet. Prý tání a znovu vyrobení (nebo jak to popsat) ledovců probíhá běžně, nekonečný cyklus. Jen ten cyklus je teď rychlejší, takže za dvacet let se podstatně zkrátil.
  • Už vím, jak vznikají ty lámající se ledovce, co se mi tak líbí. Když je kopec moc strmý, ledovce se pohybují rychleji. Jenže před sebou a kolem sebe mají překážky, a tak se tíhou vytvářejí takové ty ledové placky a kopce a tak. Které pak dál, níž, kde se většinou údolí rozevírá, zase vrací zpět do široké placaté plochy.
  • Vlastně to celé funguje jako voda, jen podstatně pomaleji. Takže ledovce netvarují svou tíhou hory kolem sebe, ale ženou se cestou, kudy to lze. Ale samozřejmě okolí poznamenají.
  • Každopádně na jednu věc tíha má. Prý svou tíhou tlačí ostrov dolů. Ale jak ledovce tajou, ostrov zase stoupá vzhůru, takže spoustu pobřeží, které teď vidíme, dřív nebylo. Ale to je dobře pozorovatelné až na škále tisíce let.
  • Jsou tu ledovce, kterým se říká Hollywoodské ledovce. Točilo se tu spoustu filmů. Pamatuji si jen poslední Nolanův Batman či Jurský park. Ale jmenovaných (a dobře známých) jich bylo více, jenže já a moje paměť na jména…
  • Poslední nudná informace: ledovcová vrstva dosahuje až jednoho kilometru.


A na závěr: moc se mi tu líbí jeden zákon. Říká, že kdokoliv může jít pěšky kudykoliv. Chtěl jsem obejít hezký trávník, aby se někdo nezlobil, že přes to lezu, a bylo mi řečeno, že tady platí takový zákon. A platí to opravdu na vše, není problém jít kamkoliv po ledovcích. Nikdo nemá právo říct, že tam nesmíte, i když to je národní park. Jediné co se musí respektovat je v národních parcích dávat pozor na rostlinky a, samozřejmě, soukromé prostory.

Den osmý

Dáme si minutku ticha. Málem jsem přejel ovečku… Což by teda nebyl úplně špatný nápad, přeci jen za celou dobu jsem tu měl pouze jedno teplé jídlo. Jinak žiji na chlebu, salámu, zelenině, ovoci a čokoládě. Někde se šetřit čas a peníze musí. :-)

Vtipná historka: na dnešním výšlapu ke mne přišly dvě slečny a jedna, že mne vyfotí. Že pořád akorát fotím krajinu a nemám vůbec fotku sebe. Navíc je to tak krásný výhled, tu musím mít! Zkusil jsem se s ní hádat, že jednu fotku jsem udělal už včera, ale byl jsem přehlasován. No a tak pak s těmi slečnami jdu a klábosím více méně zbytek cesty. A až na konci vlastně zjistíme, že jsme spolu poslední noc spali na stejném pokoji. Ta která mne fotila si dokonce ode mne půjčila nabíječku. Jenže jak přišly a šly hned spát a ráno zmizely ranním autobusem, neměl jsem šanci si povšimnout. To až když jsme diskutovali kde jsme byli poslední dny. :-D

Na stejném pokoji byl i jeden postarší Skot (velké S, nikoliv malé s) a když zjistil, odkud jsem, bylo těžké ho utnout. Strašně moc má rád Česko, dokonce se mu líbí architektura Hradce Králové, což jsem na něj nevěřícně koukal s otevřenou pusou. Zná spoustu českých filmů, které mi říkají velké kulové. A dokonce v jeho bundě měl dvě knihy a jedna česká, pro mne neznámá, ale chválil si ji.

To jsou příběhy, které prostě nevymyslíš. :-D

Den devátý

Jel jsem se podívat na ostrůvky, které se neustále tvarují, Vestmannaeyjar. Poslední ostrůvek se vynořil v roce 1963! Každopádně nechápu, proč tam lidi chtějí bydlet. Žije tam na téměř pět tisíc lidí. Například v roce 1973 se otevřel kráter a vypustil lávu, která zničila přes 400 domů a rozšířila ostrov o 2 km čtverečné. To jsou nápady si stavět tady domy!

Na ostrov je nejlepší jet trajektem, jezdí docela pravidelně a je to největší trajekt, na kterém jsem zatím byl. Má i spoustu kajut na přespání. Nevím, kdy se využívá, když cesta trvá půl hodiny a případně záložní cesta (pokud na používaný přístav najela bouře) dvě a půl. Měl jsem čas trochu internetit a narazil jsem na zajímavý článek, že se očekává kdy vybuchne Katla. :-) (Není to ta, o které jsem psal dřív, to zase byla Hatla. Očekávají se dva velké výbuchy.)

Samozřejmě, nedaleko od ní spím. Dnes jsem se byl podívat na jeden její ledovcový mohutný jazyk, který je dlouhý úctyhodných 14 km a i kdyby ledovec tál rychle, jak nyní taje, zmizel by úplně až někdy za 200 let. Si tady na těch výpravách připadám děsně prťavý. A zítra jdu na celodenní výlet kolem Katly. Takže jsem asi taky blázen. :-) Ale to by se člověk nemohl tady podívat nikam. Takže by pak všichni na Islandě byli blázni.

Při internetění jsem si všiml ještě jedné věci (je zajímavé, jak mi Twitter momentálně upřednostňuje obsah o Islandu :-)) a to vtipného obrázku (v příloze), jak se tady posílá pošta. Zkusím přeložit name: koňská farma s islandským/dánským párem a třemi dětmi a spoustu ovcemi! Pod tím mapka a dodatek, že žena pracuje v supermarketu. :-D Tak nějak jsem hledal farmu, na které jsem přespával včera.

A ač to může být nevěřícné, i na farmě, kde široko daleko není nic jiného (snad jen výhledy na ledovce, hory a oceán), i tam mají terminál. Takže stále jsem neviděl žádný peníz.

Přikládám sférickou fotku z ostrůvku, klikněte na fotku a chvíli počkejte, pak myšítkem otáčejte (bylo těžké se tam vyškrábat a udělat takovou fotku, děsně tam fičelo; patří to k nejvíc větrném místům na Islandě).

Den desátý

Předposlední den jsem zažil, co je skutečný Island. Vyrazil jsem na cestu necestu, kam se málokdo podívá. Tak málo lidí, že i v našem autobuse pro dvacet něco lidí, jsme byli čtyři. Včetně mne a průvodce/řidiče. Takový komorní výlet, což mi teda vyhovovalo. Snad jsem to nezkazil dalším dvěma turistům, což byl ve skutečnosti pár, oba z Polska, co se poprvé potkali na Islandě před sedmi lety na místě, kde jsme dneska byli. (Zatím stále) slečna má ráda Jacka Danielse Honey a tak se po cestě pil s ledem z ledovce, pro který jsme si po svých došli.

Neskutečné, jak z dálky vše vypadá tak malé a blízko! Ale ještě zajímavější je, čehož jsem si všiml až dnes, jelikož bylo teplo, přes dvacet stupňů. Že je krásně teplo a jak se přibližujete k ledovci, přibližně padesát metrů od něj začne teplota výrazně rychle klesat až téměř k nule.

Po druhé, možná po třetí, za své putování jsem narazil na vyšší stromy a průvodce nám říkal vtip, který se učí ve zdejších školách – co dělat, když se ztratíte v lese? Skákat. :-D Najít tu vyšší stromy je opravdu zázrak.


Den jedenáctý

NASA před pár dny zveřejnila fotku polární záře ze dne, kdy jsem viděl záři poprvé já, a z místa, od kterého jsem byl blízko, když jsem lovil polární záři naposledy, včera v noci. Sice jsem takovou krásnou spirálu neviděl a ani nemám takovou zkušenost udělat takovou krásnou fotku (ani potřebné vybavení), ale se stativem se mi přeci jen něco už povedlo. :-) Moje v příloze, od NASA na APOD.

Poslední den jsem se jel podívat hlavně na dvě místa. První na most mezi euroasií a severní amerikou. Žádný wow moment to není, když jednu chvíli stojím na jedné desce a po druhé na jiné. Asi to bude tím, že si stejně myslím, že to místo je jen takové symbolické pro turisty, nic speciálního. A pak v modré laguně, která je hned u letiště a prý je tak profláklá, že za to nestojí. Ale víte co? Já si to užil. Krásně jsem poslední hodiny strávil v bazénku s vodou až 40°C, pozorujíc západ a čekal na čas, kdy vyrazit na letiště vzdálené ani ne 30 kilometrů. Lepší čekání na let si nevybavuji. :-) A dokonce je to hodně luxusní bazének, se vší parádou. Za mne doporučuji!

Tak, moje putování je u konce, dovolím si malé shrnutí:

  • Plán byl najet téměř 2000 kilometrů. Najel jsem téměř 3000 a takových 200, spíš víc, po spíš necestách než cestách.
  • Jak jsem si říkal, že očekávám na západě více Zéland říznutý Norskem a trochu Skotskem, celkově mám pocit, že Island je vulkanický Zéland bez stromů s trochou Skotska a Norska, což se střídá a mixuje tak všelijak.
  • Každý si tu staví elektrárničku. Buď využijí potoka nebo větru, ale i slunce. Někteří jen pro sebe, jiní zase prodávají do oběhu. Proto (prý) elektřina patří k nejlevnějším věcem na Islandu.
  • Na severu (u jezera Mývatn) jsem potkal jednu dobrodružku z Kanady a když jsem ji ukazoval video z cesty (posílal jsem vám dřív), nebyla nadšená ani tak z cesty jako z hudby z rádia. Jela totiž opačně a stěžovala si, že na východě nic nehraje. Měla pravdu. Ale když se dá naladit FM957, jezdí se parádně!
  • V každém městě (my bychom řekli vesnice) jsou bazény a levné. Tedy možnost jak ušetřit: půjčit si větší auto a spát v autě. Za hubičku jednou za čas zajít do bazénů, kde se člověk umyje a zrelaxuje.
  • Buď stačí týden a na smradlavou vodu si zvyknete, nebo se vyplatí jet po směru hodinových ručiček, abyste si tu nejvíc smradlavou vodu (na západě a severu) užili na začátku a ke konci jeli voňaví(?) domů.

A jako posledně – kdo dočetl až sem, má u mne bludišťáka! :-))

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1121421 2017-03-27T21:01:47Z 2017-03-30T15:15:59Z Programmers should be social

As a computer programmer you complain about users and their stupidity not to be able to work with computers. As somebody else who needs to work with computers you complain about stupidity of computer programmers.

That's commonly known. What can we do about that?

Well, I will not tell you. It's very hard.

I fell in love with computers very long time ago and decided to be computer programmer. My parents wanted something different for me. Nobody in my neighborhood knew how important will computers be for us. Neither me. But I liked programming. I was kind of disappointed in high school because I couldn't get the education I wanted. That's why I decided to learn the theory on my own from the books and later also from the Internet. I turned all that theory into practice by writing a lot of code for a lot of my projects.

I didn't know anything else. My every day experience was only writing computer programs. I didn't care about school. I attended school only because I had to. I didn't prepare for tests when my average score was fine. I just wanted to graduate with any score. But I knew about programming a lot my peers didn't know. I even said at my high school graduation “you want to hear XY theory but it doesn't work in practice, in practice is better YZ because (…)”.

You can imagine that I was useless for anything else. Because of my epilepsy I didn't do any sport. My mom cared about everything, like clothes, food and so on. I like practice much more than theory but in my real life I was very unpractical. Such irony!

Anyway, because of all of that I could have been very good programmer. I had a big knowledge, lot of practice, I was able to write code very fast and with only few bugs. But I was miserable at solving user's problem.

You know, we (as computer programmers) are here mainly to solve people's needs. Computers should be helping people not the other way around. That's why Apple had first computer as we know them today. That's why Apple had first phone as we know today. I really recommend you to read book about Wozniak, iWoz. He's a very good engineer with human needs in mind. That's how it should be!

I realized that but I always needed to understand the problem very well so I could solve it in the best way I can. I have wanted to travel around the world since my childhood so naturally it was my first step to socialize with people. Soon after I started to explore a lot of activities. The most important of them is dancing. Dance changed my life and I will write another blog post about how it changed the way I see programming. For now you just need to know I had to leave my nights with computer in a dark room.

And not just the nights. I like traveling, dancing and since today I also manage a whisky club for friends! I even did lectures about technologies and programmers to non-programmers who need to work with them so they can understand them. Of course it means less time to learn computer stuffs. For now I still know a lot and I'm still fast. But computers evolve too fast and I'm afraid that in way I live now I won't be able to catch up with the new stuff as soon as ten years.

Why am I talking about all this? Well, because thanks to being in touch with a lot of different people I became a much better programmer. I better understand people's needs and how they see programmers and computers. How to made computer programs easily understandable for them. How to simply describe some technically complex stuff. And that's very important!

Question is: how to benefit from both sides?

Well, you can be exceptional and hard-core computer programmer and anyway do useful great stuff for people like Wozniak for example. Rest of us have to choose what they want to be. I started as computer programmer (no one would guess otherwise just by looking at me) and today nobody would say I am one. I like that change and I believe that diversity in team is best way to do awesome stuff.

You know, if you have team with all similar people, then that team can have big problems with some tasks and even with quality and everything. When team consists of people from different background and skills, that team can do anything very well. Everyone will use own expertise and together they will make great result. 

To wrap it up: you can do great product with team which has a lot of diversity. Don't be afraid to hire someone who is not rock-star programmer but has some interesting background and skill. And more importantly, be at least little bit social.

Michal Hořejšek
tag:blog.horejsek.com,2013:Post/1136370 2017-03-14T12:48:55Z 2017-03-14T15:54:51Z I hate feminism

Well, kind of. Title is little bit clickbait, sorry. :-)

You know, definition of feminism on Wikipedia is “(…) range of political movements, ideologies, and social movements that share a common goal: to define, establish, and achieve political, economic, personal, and social rights for women.”

I agree with equal rights for men and women. I have nothing against that. Actually I agree that everybody should have equal rights, not just men and women, for everybody.

But I think a lot of feminist activists are crazy people. It doesn't look like it's about definition of feminism but just craziness. I really hate when I hear “don't even think about helping me, I'm an independent woman”. I really don't understand why it should be problem when the ratio of women to men in some areas is less then 50 percent. I don't see any reason why women should do men's job and vice versa.

Don't take me wrong. I'm not saying you can't do that. I just don't see any reasonable reason to force it.

Next statement will be quite probably harsh for someone so take a deep breath: we are not equal. Everyone has a different purpose by nature. Only females can give birth and have the mother instinct to take the best care of the kids and males can protect that family. Also every culture has different benefits given by nature. For example white people are not equipped to be faster than Bolt. And so on.

Not that long time ago (and still in some places) when you were born into some society, you had to stay in that social class for your whole life. You had almost no chance to live another life. I want for everyone to have opportunity to do what they want. But I disagree to create those opportunities artificially. To do some law or movement forcing some ratios so that everyone has to do everything. It's not good for anybody.

We are different by nature. Let's not try to be same and use our differences to help each other instead.

By the way when a women wants to act as a men because of, well, feminism… for me she loses everything she had for me. She's not a lady anymore. A lot of women are sad that there are no gentlemen around. Well, why is it so?

I think that those cases are driven by women who haven't experienced anything good. They don't realize that the way they act is actually extreme and feels more like a revenge. Be a feminist but don't try to take revenge – you would be same. And as a reaction to your extreme requirements you could also be asked to even the ratios in all professions, let’s say the dustmen. I haven't seen any dustwomen in my whole life!

Don't exchange one extreme for another one.

Michal Hořejšek