Programátoři cestují

Tak bych asi humorně nazval následující příběh. Celé to začalo koupí letenek. Jel jsem já a další čtyři kolegové na konferenci PyCON UK. Nemohl jsem koupit všech pět letenek najednou, protože jsem chtěl zůstat ve Skotsku, udělat si dovolenou. Zařídil jsem tedy nejprve čtyři pro kolegy a pokračoval se svou. Cestou tam jsem chtěl letět s kolegy, bohužel ale letadlo už bylo plné! Kolegové se mi smáli, že budu muset vstávat brzy. Jelikož každé neštěstí má svůj důvod, i toto neštěstí mělo své štěstí…

Hotel jsem rezervoval přes Booking a dostal jsem své potvrzení, jako vždy. Přijedu tedy o něco dříve, dojdu na hotel a nahlašuji se. Paní na mne kouká vyjeveně, o čem to sakra mluvím. Ukazuji mé potvrzení, které ji teda vůbec nezajímá, protože sama žádné potvrzení nemá. A že mne nemůže ubytovat a zda bych byl tak laskav a odešel jinam. Byl to rodinný malý hotel a paní neuměla zrovna nejlépe anglicky. Trvalo nám půl hodiny, než jsme se domluvili, že zde můžeme zůstat první dvě a poslední noci. Pro předposlední noc pro nás prostě místo nemá. Zkoušel jsem i asertivně, zda je potvrzení rezervace pro jiné lidi starší, než naše, ale aniž by si cokoliv ověřila, odbyla mne, že ano a dál se nechtěla bavit.

Nevadí, něco najdeme. Píšu klukům, jaké máme štěstí, že jsem dorazil dříve, a ptám se na jejich stav. Dostávám zprávu, že tvrdnou na letišti v Bruselu na přestupu a ještě dlouho budou. Jejich letadlo pendlující mezi Bruselem a Birminghamem přiletělo pozdě a má nějaké technické problémy. Aby toho nebylo málo, jeden kolega chtěl zabít čas čtením, ale zjistil, že zapomněl čtečku v letadle. Nevěděl totiž, že toho přijde víc a čtečku nemusel zapomínat, aby příběh udělal komičtější…

Let totiž zrušili úplně. Žádný další už v ten den neletěl, nejdřív druhý den kolem poledne, jenže to by ztratili téměř celý první den konference. Sáhli tedy po možnosti přeletu do Londýna, aby mohli případně pokračovat jiným dopravním prostředkem. V Londýně čekali na svá zavazadla a já netrpělivě vyčkával další informace. Aby stihli aspoň poslední noční autobus směřující do Coventry. Jediné zprávy jsem měl, že stále hledají zavazadla. Mezitím se rychle zavíralo časové okno, aby stihli poslední metro. Museli by se proplést Londýnským metrem bez chyb.

Zavazadla se nakonec našla. V Bruselu. Jaksi zapomněla přestoupit do jiného letadla. Poslední možné metro kvůli čekání na tuto informaci už nestihli. Naštěstí narazili na autobus, který odjížděl přímo z Letiště a nebyl na internetu psaný. Do Coventry dorazili po třetí ráno a já jim šel naproti. Měli s sebou GPS, ale Coventry je totiž od poledníku na západ, takže je zadané souřadnice vedly úplně jinam. Tohle zjištění samozřejmě přišlo až o pár dní později.

Sice jsme se moc nevyspali, ale konferenci jsme stihli a parádně si ji užili. Tím však sranda zdaleka nekončí. Zavazadla se nakonec dostala do Londýna dalším letadlem. Odtud pozemní dopravou mířila k nám do Coventry. Kluci nahlásili adresu původního hotelu. Chtěli nějak dát informaci, že po jeden den budeme jinde, což samozřejmě nešlo. Informace může téct pouze od letecké společnosti k nám, nikoliv obráceně. A jsou líní zatelefonovat. Takže když kurýr dojel a my tam nebyli, otočil se a jel zpět do Londýna. Zavazadla se vrátila klukům až o týden později. V Praze.

Mimochodem třetí noc jsme spali v jediném hotelu, kde jsme našli místo. Jediný problém byl, že se jednalo o manželské pokoje. S jednou velkou postelí. A jednou dekou. Abych citoval kolegu z druhého pokoje: „zmohli jsme se jen na jedno, asi minutu klečet v záchvatu smíchu na zemi“. V prvním pokoji jsme se zachovali podobně.

Už jen cesta zpět. Aspoň pro kluky, já ji měl přes Skotsko. Místo původního letu dostali letenky přes Frankfurt, zase nějaké technické problémy. Tam měli pouze hodinu na to, přeběhnout z jedné strany letiště na druhou a přitom projít pasovou kontrolou. A stejně let měl zpoždění. Naštěstí měl zpoždění i druhý let, což se vůbec nezlobili. Takovou tečkou bylo, když jeden kolega psal druhému SMS v půl jedné ráno: „nebudeš tomu věřit, ale posral se nám vlak“.