•
2 min. čtení
Už je to několik let, co jsem četl nebo mi někdo říkal příběh o sedlákovi poukazující neexistenci smůly. Ten příběh se mi zalíbil, zařadil jsem si ho do mé filosofické sbírky a začal se tak chovat – jakmile jsem měl chuť říct, jakou mám smůlu, vzpomněl jsem si na sedláka a nechal to být. Vše má přeci svůj dobrý důvod. Jen musím počkat, abych ten důvod poznal. (Trochu se divím, že mě něco takového v pubertě vůbec chytlo a zůstal jsem u toho.)
Sedlákův příběh můj život ovlivnil pozitivně natolik, že když jsem si na něj dnes vzpomněl, napadlo mě ho předat dál. Aby pozitivně ovlivnil i další lidi, vás!
Jeden starý muž hospodařil se svým synem na malém statku. Měli jediného koně. Jednoho dne jim kůň utekl. „To je strašné,“ litovali ho sousedi. „Taková smůla!“ „Kdož ví, jestli je to smůla nebo štěstí,“ odpověděl sedlák. Za týden se kůň vrátil z hor a přivedl s sebou do stáje pět divokých klisen. „To je ale štěstí,“ říkali sousedi. „Štěstí, smůla? Kdož ví?“ Odpověděl starý muž. Druhý den se jeho syn pokoušel zkrotit jednu z klisen a zlomil si nohu. „To je hrozné, taková smůla!“ „Smůla? Štěstí?“ Do kraje přišli verbíři a odváděli mladé muže do války. Sedlákův syn se jim nehodil, a proto ho nechali doma. „Štěstí? Smůla?“
Na internetu je sedlákův příběh na spoustu stránkách v různých variantách, zdroj tedy netuším.
Mimochodem mé další oblíbené je: nenazývat problém jako problém, ale jako výzvu.