Zápisky z cest: Austrálie

Zápisky posílané původně e-mailem z putování po východním pobřeží Austrálie. Byla to naše svatební cesta na tři týdny. Pohodlně se usaďte, je to dlouhé čtení.

Den první: Sydney & opera

Ozýváme se od protinožců. 🙃 Cesta byla úplně v pohodě. Žádné zpoždění, ba naopak, ani žádné zpoždění či ztráta kufrů, ani problémy s hladem. Dokonce i na obrovské letadlo A380-800 jsme měli menší fronty než na nějaký pidižvík o velikosti okřídleného autobusu. Emiráty to mají prostě zmáknuté. Dokonce mě ani Lenka nechtěla za tu cestu zabít. Let zvládla v pohodě a jen mi na konci řekla „hlavně ať to stojí za to. Ta příroda tady musí být fakt super.“

Z Dubaje jsme vyrazili v noci a přistáli zase v noci. Ztratili jsme jeden celý den. Posun je deset hodin a tak jsem čekal, že budeme úplně mimo a moc ze Sydney neuvidíme. Mimo jsme byli, ale nikoliv tím, že bychom museli spát, spíš tím, že jsme nespali. Takže jsme vyrazili do Sydney hned brzy ráno.

Lenka má ráda lodě a příhodně kousek od našeho hotelu máme přístav Pyrmont. Je to jeden konec linky F4 brázdící přes hlavní přístav u slavné Sydney Opera House až po Watson bay. Šli jsme se tedy projet a okoukat operu ze všech stran. Dopluli jsme až na konec do Watson vesničky a podívali se na maják a otevřené moře.

Pak jsme se vrátili zpět do Sydney autobusem a podívali se, kde se kdysi vyloup poprvé James Cook. Aspoň myslíme. Místo není moc hezké, stojí tam maximálně ošklivá socha domorodce a u ní na molu předražené restaurace. Hladoví jsme pokračovali do botanické zahrady. Vstup mají zdarma, stejně jako to mají na Novém Zélandu, a navíc tu poskytují zdarma i dobrovolní průvodci prohlídky.

Zahrada vypadá úžasně se skvělými travnatými plochami otevřenými lidem na relax i piknik, bohužel jsme se nemohli zastavit moc dlouho. Hlad tlačil a přicházel čas na nutný šlofíček než půjdeme na operu.

Plán byl se navečeřet přímo v opeře. Bohužel to nevyšlo. Moc nechápu, jak ve zdejší opeře funguje více organizací, které mezi sebou nějak spolupracují a zároveň ne. Koupili jsme si lístek od jedné, dostali nabídku na večeři od druhé, na žádost rezervace nám ta druhá odpověděla, že to máme od té první, v restauraci tou dobou bylo jedno poslední místo a nemohou nám vyhovět. Napsali jsme tedy i první, ale kvůli posunu času jsme to nestihli a už bylo plno.

Nevadí, dnes jsme se najedli dobře i tak. Ráno jsem si dal k snídani lososa. Přeci jen, jsme u vody a u vody čerstvé ryby jsou čerstvé ryby. A k večeři klokana. Lenka mě za to neměla moc ráda, ale musel jsem vyzkoušet. Chuť mi přijde dost podobná hovězímu. Kdybych nevěděl, co jsem měl, tipoval bych to na nějakou méně běžnou kravku.

Dnešní představení byla Figarova svatba od Mozarta. Na Mozartovi jsem byl dřív jen jednou a to na opeře Don Giovanni. Ta se mi nelíbila. Příběh velmi jednoduchý (i když to u oper už tak bývá) a hudba nemastná neslaná. Usoudil jsem, že 18. století zřejmě není moc pro mě. Takový Dvořák o století později mě baví mnohem víc. (Snad není trestné říct, že se mi Mozartova hudba nelíbí.)

To ale neznamená, že bych kvůli tomu vynechal místní představení! Navíc jsme se dozvěděli, že opera v Sydney je třetí nejvytíženější operou na světě. Sjíždí se sem spoustu turistů. U vchodu mají i mapičku s možností přilepit odkud lidi přijeli. Pro nás už na mapě ani nebylo místo! Což musí být pro zdejší lidé utrpení. Turisti často kecali nebo nějak šustili.

Co se týče samotného představení, první půlka byla… jak to říct. Utahaná. Ospalá. Místy fakt zmatená. No prostě není dobré s jet lagem a po večeři sedět v tmavé a lehce chladné místnosti s pohodlnými sedačkami. Příliš ideální na spánek. První půlku jsem bojoval proti únavě a nemohl se soustředit na všechny detaily. Druhá polovina byla mnohem lepší. To už jsem zvítězil, tak nějak, a mohl si plně užívat hudbu, hraní, kulisy i kostýmy. Hudba se mi líbila, herci byli super a hlavně ty detaily! Využili snad celou hloubku jeviště a vše bylo propracované do posledního detailu. Tohle je Broadway level! Do opery v Sydney bych rád chodil mnohem častěji, než jako doma.

Fakt doporučuji. Opera z venku se nevyrovná tomu, co je uvnitř. Mimochodem na Wikipedii říkají, že Opera byla postavena podle „rozkvětu pomeranče“. V naší knížce ale mluví o plachtách a místní v tom vidí želví sexuální orgie. V Angličtině to je kongres, ale to se mi moc nelíbí. Lenka by to pojmenovala prostě jako grupáč. No, každý v tom vidí to svoje a bůh ví, co za tím opravdu stojí Mně se líbí orgie.

Mimochodem je to první stavba, která byla zařazena do seznamu UNESCO ještě za života autora!

Dnes už tu máme sobotu ráno, balíme se a jdeme si pro auto. Opouštíme tak děsně busy Sydney. Parky a opera a tak tu jsou fajn, ale nechtěl bych tu žít. Lidi musí čekat na přechodu věčnost, neb tu mají samé obrovské silnice plné aut. Navíc tu mají hned u centra Chinatown. Má to znamenat blízkost Asie. Což je pravda, asiatů tu je spoustu. Kór kolem nás, když bydlíme v Chinatown. V průvodci píšou hezky, že Chinatown je „aroma filled“. Můžeme potvrdit. Smrdí to tu dost. 😀

P.S.: Sydney je takový Londýn. Aspoň mi ho Sydney připomíná díky mnoha detailům. Třeba ruské kolo, pindíková budova, symbol metra či metro samotné, …

Den druhý: Zabydlení auta

Udělali jsme potřebný paperwork, auto obešli, zdá se v pořádku a tak jsme mohli vyrazit na cestu. Za volantem se auto zdá strašně obrovské. Mnohem větší, než jsem si představoval. Asi to bude tím, že jsem si představoval dodávku normální velikosti, ale tohle je XXL dodávka. Naše první zastávka bylo menší obchodní centrum. U vjezdu na parkoviště bylo omezení na dva metry a na našem skle je nalepeno upozornění na 3.2 metru. Kam sakra s tímhle krámem? Rozhodně ne do krámu…

Kromě toho, že se nevejdeme na parkoviště, mám problém se vejít do pruhu (aspoň zatím „mám“, brzy budeme mít oba 😄). Je to takový traktor. Má to podobný zvuk, i podobné chování na silnici. Přijde mi, že nemáme žádné tlumiče; bohužel k tomu nejsou ani odpružené sedačky. Na první cestu jsme všechny věci nechali v kufrech a i tak vše drnčelo. Jsme zvědaví, jak se pojede se všemi věcmi vybalenými ve skříňkách.

Udělali jsme velký nákup všeho potřebného a snažili se ho v autě vybalit. Tím jsme zjistili, jak to auto je vlastně malé. Ve skutečnosti je ještě menší, aneb v jednu chvíli konáte potřebu a o vteřinu později se na stejném místě sprchujete s hlavou ve střešním okénku.

Každopádně se nám auto líbí. Jediný menší problém je lednička s lehkou vadou. Nechladí. Za to ale dobře uchovává teplo. Lence dalo hodně zabrat v krámě najít obyčejné máslo. Hodně jsme diskutovali o tom, jakou velikost koupit. Vyhrála větší 250 gramová varianta. Dáváme si teď více másla než chleba, abychom ho nemuseli vyhodit. Nakoupili jsme si na několik dní a teď se cpeme a snažíme se nevábně vonící zásoby sníst ideálně ihned. Aby toho nebylo málo, je tu much jak na***, které nám lezou nejen do jídla (i do té vrstvy másla na chlebu), ale i do očí. Osobně mi to nevadilo tolik, dokud Lenka nepřišla s její teorií, na čem ty mouchy asi tak seděly předtím…

Den třetí: Modré hory – Tři sestry

Sydney má přerostlý dvorek. Říkají mu anglicky „overgrown backyard“ nebo taky Blue Mountains. Celý park berou jako součást Sydney, kam vyráží na bush walking; jezdí sem i autobusy na městské jízdenky. První dny kempujeme hned u ikonických Tří sester (rozuměj tří skalnatých pindíků normální velikosti v horských měřítkách).

Včera po příjezdu jsme se hlavně zabydlovali a seznamovali s autem, takže první procházka byla až dnes ráno. Velmi brzy ráno. V pět jsme se probudili. Lenka se zeptala, kdy je východ slunce. Ověřením internetu jsem zjistil, že každou chvíli a že k sestrám dojdeme do půl hodiny. Během pár minut jsme byli na cestě.

Blue Mountains (nebo taky Modré hory) se jmenují díky modrému oparu. Za horkých dní se vznáší nad celou krajinou. Vzniká tím, že se v extrémních teplotách vypařují oleje z listů eukalyptů. K horám ještě jedna zajímavost: čemu my říkáme túra, v angličtině pak hiking, tady používají své slovo – bush walking. Je to v podstatě to samé, jen se tu prostě nehikinguje, ale bush walkuje.

Možná jeden rozdíl tu bude: Austrálie je známá nebezpečnými zvířaty a bush znamená divočina. Dostali jsme spoustu varování a doporučení, jak se vyvarovat nebezpečí. Jsme tak obezřetní, že když jsem omylem zavadil o větvičku a začal ji za sebou tahat, zvuk šustícího listí Lenku doslova vystřelil z kůže. Ta ječela! 😀

Den čtvrtý: Modré hory – Blackheath

Kam se hrabe ZOO nebo botanická. Nejen ráno nás vítá zpěv papoušků. Několik desítek se procházelo hned přes ulici od našeho zaparkovaného auta. V manuálu kempu jsme našli informaci, že se nesmí krmit, jinak hrozí pokuta a vyhazov z kempu. Vypadají roztomile, o to víc, když je potkáte na stromě a v klidu si pojídají sezónní menu stromu. Údajně však při krmení začnou být agresivní.

Papouškové nejsou jediná zvířátka kolem. Ještě víc jsme potkali ještěrky. Moc fotek ještěrek nemáme, neb hned utečou. Taky máme málo prostoru je fotit. Čekají až k polednímu, kdy je povrch hezky vyhřátý, a my kolem poledního už končíme náš den. Opět jsme vstali brzy, tentokrát už chvíli po čtvrté (nakonec ten posun v čase pro nás není tak velký). Do pěti jsme se vyhřívali v posteli (v noci padá teplota až k pouhým pěti stupňům!), než jsme dostali odvahu vstát a začít další náročný pochod buší.

Není nutné chodit náročné stezky. Například ta nejvíce profláknutá v Modrých horách je z dostatečně velké části vybetonovaná. Ale takové cesty jsou nuda a je na nich hodně lidí. Problém je: buď se chodí po vrstevnicích, nebo přímo mezi nimi. Včera jsme sešli jedny schody a došli k dalším směrem nahoru, které se jmenovaly „giant stairway“. Pohled nás vyděsil a pokračovali jsme raději dál. Tam se šlo strmě vedle vodopádu. Nejsem si jist, zda jsme si vybrali líp…

Podobné to je i u Blackheath, kam jsme se dnes přesunuli. Začali jsme u Govetts Leap výhledu a ten nás naprosto dostal. Mnohem větší WOOOW! moment, než Tři sestry. Měli jsme vymyšlenou cestu – nejprve Cliff-Top Track a pak po Horse Track seběhnout do údolí a nakonec se znovu šplhat zpět k autu. Před odbočkou na Horse Track ale bylo varování, že cesta jde blbě nalézt a je fakt náročná. Náročnosti jsme se nezalekli, ale ztratit se bez signálu jsme nechtěli. Je vlastně lepší neplánovat kam jít a prostě vyrazit, všechny cesty jsou boží.

Nakonec jsme se prošli po Grand Canyon Track, který je úplně jiný než okolí. Při cestě mezi výhledy Govetts a Evan jsme se procházeli mezi eukalipty, kterých v místních horách je přes sto druhů (což je pouze 13 % všech existujících), dýchali jejich vůni a protáhli si tak dutiny. A pak se dostali do deštného pralesa. Cestou zpět jsem našel méně značenou trasu, co vypadalo jako u nás polní cesta, a tam zažili zase jiný typ krajiny, který víc připomíná Austrálii blízko pouště, jak ji člověk zná z fotek, filmů apod.

Mimochodem opravdu se vyplatí vstávat brzy. Ve třetině naší cesty bylo už kolem devíti hodin a teprve jsme začali vídat první turisty. Máme tak hory pro sebe a navíc za dobrého ranního světla i teploty. Během odpoledního slunce už končíme. I když ty teploty nejsou momentálně kdovíjaké. Zítra nás tu má čekat přes den propad až na nějakých deset stupňů. I tak se nám tu líbí a ještě zítra ráno si dáme další lehčí ranní bush walking, než vyrazíme k nějaké pláži.

Musím ale uznat, že výhled z Govetts Leap na zpáteční cestě kolem jedné hodiny se nám taky líbil. Slunce už nebylo proti nám a ty mraky. No prostě ještě větší WOOOW! Doporučujeme maximálně.

P.S.: Pokud vám přijde divné mít závěs ve sprše přede dveřmi, věřte, že je důležitý. Stačí malá škvírka na to vytopit celé auto…

P.S.2: Je nebezpečné nechat otevřené skříňky. Už tak je auto malé a když někde ještě číhá roh skříňky… já jsem profík na to ho nabrat. Jedna skříňka to na mě zkusila. Mám díru v hlavě. Ale ta skříňka dopadla hůř. Už sama nedrží otevřená…

Den pátý: Modré hory → Huskisson

Druhý den se probouzíme do hrozné zimy. A není to jen noc, která je chladná. Na dnešek byla předpověď špatná a taková je i skutečnost. Udělali jsme poslední procházku v horách. Posunuli jsme se zase o kousek – k Mount Victoria, přesněji Mount Piddington. Tohle místo už vůbec není profláklé. V průvodci ho nenajdete a cesty nemají schody, jako jinde. Nutno podotknout, že schody tu vytváří co nejvíce z místních materiálů (lesního původu).

Mount Piddington je taky super. Zase něco jiného. Místy to vypadá skoro jako les, který známe doma, ale zároveň není. Když někde do cesty spadne strom nebo něco začne růst, prostě to tam leží. Občas je tak cestu těžší najít. Dokonce tam jsou někde jeskyně… dobře schované jeskyně.

Zajímavost: všechny trasy, které jsme šli, začínali u nějakého výhledu. Často u jednoho z nejlepších výhledů. Normálně jsem zvyklí, že se někam dojede, a pak se musí dlouho jít, než se k nějakému dobrému místo dobere. Tady mají parkoviště na kopcích. Koho vlastně zajímají hlavně výhledy, nemá už motivaci kamkoliv dál jít, což musí být strašná škoda…

Každopádně dnešní procházka byla krátká. Silný studený vítr si vyžádal všechny vrstvy, co jsme si vzali s sebou, a málem to nestačilo. Lenka zahlásila, že hory stačí a jede se do tepla k vodě. Přesun byl dlouhý, téměř 300 kilometrů. Cestu jsme si rozdělili průjezdem přes Sea Cliff Bridge a zastávkou na stříkací vodu (Kiama Blowhole) u Kiama majáku. Využili jsme cesty na dálnicích a dali si oběd u žluto-červeného fastfoodu. Nikoliv v McDonalds, ale v Hungry Jack. Všimli jsme si ho už v centru Sydney. Celé to vypadá jako mekáč, ale s jiným jménem. Nabídka je podobná (tady však mají navíc vegan verzi), prostory podobné, chuť burgeru bych řekl až totožná (jen hranolky byly jiné). Asi to bude něco jako naše Kofola.

Dojeli jsme s plnými břichy v pozdním odpoledni do kempu v Huskissonu a mohli tak ještě rychle doběhnout na pláž. Sice počasí v horách nic moc, ale v kempu u pláže dobrých 20°C. Důležité je to „v kempu“ v závětří. O dvacet metrů dál na pláži fouká silný vítr a real feel je maximálně 10°C. Lenku jsem donutil jít do plavek, stačilo však smočit jen nohy, aby měla po celém těle husinu. K vodě jsem ji ale vzal, nemůže říct, že ne!

Jet do Austrálie před létem zřejmě není dobrý nápad, pokud se chcete i koupat. Aspoň ta zima nakopla ledničku a funguje. Zdá se. Abychom neměli auto v pořádku moc dlouho, rozpadla se nám hadice a osprchovala auto i nás. Úspěšně jsme ji spravili. Taky jsme si dokoupili hrneček, který nám nedodali (v autě byl jen jeden), a tím jsme úspěšně zabydlení. Jak to u nás „doma“ vypadá se můžete podívat na videu.

Den šestý: Plážování

Naše brzké vstávání má nevýhodu v případě nocování u pláže. Ráno je totiž zima i jen na smočení nohou. Zdejší vody mají sice více méně stálou teplotu – nejnižší teplota vody tu bývá kolem 17°C a nejvyšší kolem 19°C po celý rok; raději jsme si stejně počkali na 26°C (vzduch) v odpoledni a šli se dopoledne projít.

Lenka našla White Sands Walk. Od nás to bylo pod dvě hodiny chůze podél pláží a tak jsme se vydali pěšky (připravovat auto na jízdu je pracné). Jaká blbost! Procházku po rovině jsme docela ocenili, jenže po chodníku a s výhledy jen na vilky to byla nuda. Ani výhledy na stále stejnou vodu není dostačující odměna. Aspoň ten walk stál za to. Je to místo střetu různých ekosystémů, které tak vytvářejí ideální prostředí pro spoustu zvířátek; především hmyzu a ptáků. Strávili jsme pozorováním a focením spoustu času.

Zpět se nám nechtělo stejnou cestou a tak jsem vymyslel zkratku. Jednu jsem už vymyslel pár dní zpět a museli jsme se vracet. Šlo to tzv. cestou do ztracena, to znamená že se nám cesta vytratila pod nohama. Šli jsme ještě dál a najednou GPSka ukázala, že jsme úplně jinde, než by cesta měla být. Srabácky jsem udělal zpátečku a šel raději lépe značenou zkratkou. Lenka nechápe, jak jsem dokázal udělat v životě šílené kousky a nebát se tolika věci, ale mám problém s lesy. Není to poprvé, kdy se mi myšlenka jít neoznačenou cestou nezdála.

Dnes jsem se ale odhodlal udělat první krok: jít pochybnou cestou. Opravdu tam nebylo ani živáčka a došli jsme k nějakému vysílači obklopenému plotem a kamerami. Bezpečně jsme ho obešli a nakonec se ocitli v nějaké bohaté čtvrti. Zvládl jsem to! Zkratka to ale nakonec nebyla.

Po 15 kilometrech jsme si za odměnu zbytek dne, tj. slabé tři hodinky, poleželi na pláži. Líbí se nám, jak tu písek skřípe pod nohama. 🙂

Den sedmý: Kajakování

Long story short: dnes nic nevycházelo, tak jsme si sedli na zadek a četli si. Pokud vás to zajímá detailněji, čtěte dál.

Začalo to už východem slunce. Vyběhli jsme se podívat ráno na kýčovitý pohled. Vzal jsem s sebou i zrcadlovku se stativem, abych tu kýčovitost mohl zvěčnit. Byly vidět akorát táhnoucí se mraky směrem k nám, žádný rostoucí světlý kotouč. Takže jsem ani foťák nenastartoval.

Samotná voda, natož studená, omrzí rychle a tak jsem ji chtěl trochu ozvláštnit. Vytáhl jsem Lenku na kajak. Lodičky má ráda a už i dřív pádlovala, stejně jí nedošlo, že v kajaku je voda a že bude sedět v té studené vodě. Co jsem ani já netušil, že si vyzkouším pádlovat v rozbouřené vodě. Lenka na mě křičela něco ve smyslu, že nemůže strčit pádlo do vody. Bylo mi to divné, protože zrovna s tímhle jsem problém fakt neměl. V autě mi pak objasnila, že nemohla posunout pádlo vzduchem zpět proti tomu větru. To mi dávalo větší smysl. S větrem jsem měl taky co dělat. Lenčin klobouček souboj prohrál.

Celou dobu to ale nebylo takové. Dopádlovali jsme do ústí v závětří a mohli v klidu volně pádlovat a pozorovat přírodu v akci. Pro mě největším překvapením bylo, že medúzy jsou i v extrémně mělkých vodách. Ještě nikdy jsem je neviděl se válet na pobřeží nebo plavat tak blízko mě ve volné přírodě. Na pobřeží vypadají jako nějaké želé. Jestli teda to byly medúzy na pláži. Průvodce nám to tvrdil, ale při dohledávání informací jsme našli několik protichůdných informací. Některé, že to jsou opravdu medúzy, a některé, že to jsou šnečí vajíčka. A taky vtipy, jak to je sperma velryb a další srandy. Rozhodně ve vodě jsme opravdu viděli medúzy. 🙂

Taky jsme se dozvěděli například, jak využívají mangrovy (místní stromy a keře) slanou vodu. Jednoduše ji nasají, vodu si nechají a sůl pošlou do listů, kterých se zbaví (i když nám další vědecká zkoumání nejspíš ukáže, že to tak úplně není). Jiné listy jsou vybavené kořínky, kterými se dál množí. A kořínky jsou dlouhé, směřují vzhůru nad vodu, aby mohly dýchat kyslík. Nebo třeba i o pavoucích. Nejnebezpečnější pavouk (smrt do tří dnů, ale už existují léky a když se člověk dostane do nemocnice včas, je to v pohodě; takže úmrtí tímto pavoukem nejsou na pořadu dne) funnel-web se skrývá v zemi, takže je těžké ho potkat. Nenápadně se rád skrývá všude možně a čeká. Může čekat kdekoliv, klidně i v kempech pro karavany. Druhý nejhorší je red widow a ten se pozná díky pavučinám. Má je hodně neuspořádané. Naopak krokodýlů se bát nemusíme – na ně tu je zima, ti jsou víc na severu. Ehm. Zato tu mají žraloky, klidně i v zátoce, ale žádné drama. Počet úmrtí kousnutím žralokem koreluje s množstvím zkonzumované zmrzliny, nic vážného.

Nabiti informacemi o všech možných zvířátkách jsme chtěli jít na další bush walking. Hlavně se skrýt od studené vody. Našli jsme si park Booderee, kousek od Basin View, kde jsme kajakovali, a od Huskissonu. Kousek od začátku trasy jsme bohužel narazili na soukromý pozemek. To nás rozhodilo a zkusili to jinudy. Přes vesnici to nevyšlo, ale aspoň tam byli lidi, kteří nám rádi pomohli. Prostě ať tu ceduli ignorujeme. Ignorovali, připravili se a vyšli. Po pár metrech byla velká cedule o uzavřených cestách a zákaz vstupu. Tak jsme se přeci jen zase otočili a jeli do kempu.

U kempu byla cedule, že je jen pro stany. Jeli jsme tedy k druhému kempu minutku od něj, kde bylo, že se musíme registrovat online. A vytisknout potvrzení, které dát na palubní desku. Docela dost náročná a drahá sranda. V kempu se vším (vodou a elektřinou, včetně veškerého vybavení) přenocujem za 40 až 50 dolarů (asi sedm stovek) a stačí jednoduše přijet s úsměvem a kartou. Tady nedostaneme ani vodu, ani elektřinu, ještě musíme mít internet, provést registraci a platbu sami, a nějak dostat potvrzení z telefonu za okno (easy peasy – máme powerbanku a dva telefony) za 13 dolarů vstup do parku a 36 dolarů stání. Mysleli jsme, že ušetříme…

Každopádně, vydali jsme se na tu procházku. Vyšli jsme pár metrů a zjistili, že stojíme u velmi hezké pláže a že je nakonec hezký den. Poslední zase na dlouhou dobu. Otočili jsme se a došli si pro plavky a Kindly. Úplně jsme zapomněli, jaký vítr ráno u vody byl… Lenka došla jen po kotníky. Já byl odvážnější a zvládl to do pasu. Neviděli jsme nikoho dojít dál. Ono tam taky moc lidí nebylo… Zkusili jsme si aspoň číst, jenže písek nám lítal do očí. Zabalili jsme to a sedli si v závětří u auta. Aneb kdo by nechtěl sedět za 50 dolarů vedle svého auta. Ale ti papouškové, co si sednou vedle vás a zpívají vám… k nezaplacení. Mnohem lepší být obklopen přírodou než dlouhou řadou dalších aut a lidí.

Den osmý: Booderee

Příroda k nezaplacení? Kdepak. Příroda k vyděšení! Ale pojďme postupně…

Kempovat s autem, které má vše potřebné (tj. volant, páku, zpětná zrcátka, postel, záchod, sprchu, tekoucí vodu ve sprše, teplou(!) tekoucí vodu, i dřez, sporák, dokonce ledničku nebo mikrovlnku či varnou konvici, a jako třešničku na dortu klimatizaci, která umí i topit), je sranda. Jednoduše se připojíme kabelem do elektrické zásuvky, hadicí na kohoutek s vodou a druhou hadicí na špinavou vodu vyvedeme někam do kanálku. Tím funguje vše potřebné a nemusíme se ničeho obávat.

Bez napojení na elektřinu ale moc věcí nefunguje. Konkrétně nefunguje lednička, mikrovlnka, varná konvice a klimatizace. Bez napojení na vodu máme pouze 75 litrů vody na vše, od mytí nádobí, přes koupání až splachování. Splachování problém není, fungujeme na bázi if it's yellow, let it mellow. Ani to nádobí není zas tak velký problém, děláme si hodně jednoduchá jídla; jinak to ani s výbavou nejde – musí to být něco, co jde snadno smíchat v jednom rendlíku. Sprchování je už problematičtější.

Kvůli ranním zimám v předchozích dnech jsme si museli zatopit, aby se nám chtělo z postele. Mají fakt dobrou teplou peřinu součástí výbavy – od nosu nám rostly rampouchy, ale pod peřinou jsme byli v pohodě. Mají tu ceduli, že se nesmí používat sporák na topení. Vůbec jsme nechápali, že vůbec takové upozornění je potřeba. Až najednou jsme byli bez elektřiny… najednou to dává smysl! K snídani a na noc si rádi dáváme čaj a používáme varnou konvici. Mysleli jsme si, že holt budeme bez čaje. Když na to si Lenka vzpomněla, že tu byla druhá konvička právě na sporák! Nebo si Lenka ohřívá mléko na kaši v mikrovlnce, což jsme si taky mysleli, že nebudeme moct mít. A znovu ten sporák! Přitom doma ohříváme oboje pouze na plotně. Vtipné.

Na sporák je potřeba plyn a ten rozhodně nesmí být otevřen při jízdě. Před každým vařením se musí jít ven, obejít auto, odemknout dvířka, povolit uzávěr a vrátit se. Po dovaření nejlépe ihned zase zavřít, aby se na to nezapomnělo. Na plyn nám může taky fungovat lednička. Zapnuli jsme si večer plyn, abychom trochu nachladili ledničku a mohli si udělat večerní čaj. Před spaním jsem tak musel jít plyn vypnout. Jenže jsme byli v přírodě bez žádného světla a nějakého velkého lidského okolí. Venku bylo pouze spoustu zvuků přírody. Musel jsem sebrat veškerou odvahu, abych vyšel do té naprosté tmy. Obcházím auto, otevírám dvířka a šíleně se lekám. Zpod vozu se u mých nohou cosi vynořilo. Zřejmě vakoveverka žlutobřichá. Koukali jsme se na sebe oba vyděšeni. Jeho brácha se díval kousek od nás, co se sakra děje.

Ráno jsme se šli projít na procházku kolem našeho kempu. Pár kroků od našeho auta na nás vykoukla černá hadí hlava. Všichni tři jsme stáli jak zmrazení. Já jsem byl od situace nejdál a tak se oklepal nejrychleji a tasil připravený fotoaparát. Bohužel had vyhodnotil situaci mírumilovně a odplazil se stejně rychle, jako na nás vykoukl. Z naučných cedulí jsme zjistili, že se had jmenuje jednoduše red-bellied black snake, a z internetu se dočetli, že se jedná o desátého nejjedovatějšího hada v Austrálii. I tak obrázky kousnutí vypadají hrozivě. Každopádně one down, nine to go!

Abychom se cítili ještě více nepřipraveni, potkali jsme na cestě klokana. Teď už víme, že klokani málokdy bývají sami. Takže na nás byli dva. Aspoň co jsme viděli. Koukali na nás a my na ně. Vůbec jsem nevěděl, jak se vlastně zachovat a jak moc nebezpeční jsou. Teď už víme, že nebezpeční jsou málo. Zaútočí pouze, pokud se leknou. V takovém případě je dobré neutíkat, stát bokem, pomalu se vzdalovat a případně se schovat za strom. Taky už víme, že klokani zůstanou stát jak zmrazení, pokud si myslí, že jste je neviděli. V opačném případě odskáčou pryč. To je přesně, co se nám stalo. Nejprve stáli jak zmrazení a po cvakání zrdcadlovky odskákali pryč.

Nakonec jsme si dali svačinu na lavičce. Papouškové jménem Rainbow Lorikeet se na nás sletěli hned, jak jsme vytáhli hrušky. Lenčina hruška se volně válela na stole, tak se do ní jeden papoušek bez ptaní vrhl. Moji hrušku jsem statečně bránil. Kolemjedoucí policista kontrolující pořádek v kempu vystoupil z auta a poradil, ať natáhnu ruku, že si na ni papušek vleze. Pomohl mi dát papouška do ruky a ten mi jedl hrušku přímo z ruky. Kdo zaváhá, nežere… Jen nechápu ty cedule „nekrmte zvířata“, když nám navíc poradil, že klokani mají rádi banány. Asi ty cedule nejsou platné; jsou tak trochu zašlé…

Zvířátka stačila, pojďme si povídat o trávě. Je tu zajímavá tráva, která fascinuje Lenku už od Modrých hor. Udělala několik videí. Jen koukat na tu trávu jí přijde hypnotické. V Booderee té trávy je hafo. Nemohli jsme najít, jak se to jmenuje a co to je. Postupně jsme zjistili několik věcí. Jednoduchým pozorováním je možné spatřit, jak my říkáme, dlouhé tlusté pindíky směrem vzhůru. Ale každá rostlina má jen jeden. Lenka průchodem kolem jedné také zjistila, že konečky trávy mají bodlinky. Zapíchla se jí do prstu a zanechalo to černou jizvu. Dalším pozorováním jsme objevili, že některé mají kmen, takže to vypadá na strom. Nebo že to využívá odumřelé stromy. Bohužel žádná naučná cedule nepomohla, tak jsme zadávali šílené dotazy do Google. Je to jednoduše Grass-Tree, aneb je to strom i tráva a zároveň ani jedno! V češtině to vypadá na název žlutokap.

Tenhle žlutokap se dobře množí po vypáleném prostranství. Psali, že tu občas musí lesy kontrolovaně vypalovat, aby ekosystému pomohli. Takové eukalypty jsou na požáry připraveni, ale nesmí hořet často, jinak to nezvládnou a převládnou keře. Třeba ty žlutokapy. Těch jsme viděli u vypálených oblastí opravdu hodně. Ale už tu dlouho požár nebyl. Cedule ukazují low level a žlutokapy mají nejstarší listy nejvíc dole. Čím delší „sukně“, tím to tu je déle bez požáru. I tak tu mezi nimi je spoustu odumřelých stromů, na které upozorňují, aby je lidé nechali být a nebrali třeba na táborák. Mají svou roli a jsou domečkem pro spoustu zvířat.

Hm, čte to ještě někdo až sem? Mohl bych vyprávět dál… naše procházka vedla přes několik ekosystémů, které hodně přecházeli mezi sebou. Přechod se nazývá ekoton. Mohli jsme tak vidět spálené země právě se žlutokapy, místa s hodně vodou se spoustou keřů, nebo třeba i s hodně zeminy a kyslíku s vysokými stromy. Jeden speciální eukalyptus (scribbly gum) má dokonce vlastní moly! Potom, co strom odhodí svou kúru, jsou hezky vidět cestičky jeho molů. Ale to už stejně nikdo nečte, tak končím. ;-P

Nakonec jsme se přesunuli do Durras North v Murramarang parku, kde je hodně klokanů. Klokani nás vítali už při příjezdu a chodí všude kolem. Už se byli podívat i na naše auto. Zítra je jdeme všechny pozdravit.

Den devátý: Klokani v Durras North

Austrálie je divná. Durras North má být začátkem spoustu tras kolem, především do klokaního údolí a na pláž s klokany. Kolik jsme jich tam potkali? Asi dva. Všichni klokani jsou v samotné chatové oblasti Durras North mezi lidmi. Pasou se na veškeré zeleni mezi chatkami a karavany a nejde zeleň přejít bez zašlápnutí bobku. Jsou úplně všude!

Aneb zase na začátku uvidíte vše a vlastně není důvod se jít projít. Přesto jsou tu cesty hezké a i ty za tu námahu stojí. Třeba se dozvíte, že místní dřevo (především jeden druh eukalyptu) byl bezvadným materiálem na lodě a exportovali ho do celého světa. Nejvíce do USA, Jižní Afriky či Indie. Ale už si uvědomili, co doma mají, a přestali s tím.

Jsou tu tři druhy klokanů, Eastern Gray, Swamp Wallabies a Red-Necked Wallaby. My tu máme kolem sebe hlavně Eastern Gray klokany. Aspoň si to myslíme. Třetí jsou lehce načervenalí, tak to jde docela poznat. Každopádně ať tak či onak, jsou roztomilí. Zajímavé je, že se pasou. To jsme opravdu nevěděli. Klokani se pasou. Prostě se normálně pasou.

Zároveň je Austrálie super. Ne jen kvůli přírodě, ale taky kvůli lidem. Jsou děsně milí a pohodoví. Když jdete nějaký bush walking a potkáte jiného turistu, snadno poznáte, zda je místní či nikoliv. Místní se na vás dívá a usmívá nejdéle. Pak na vás zahuhňají jejich hauájů, což je jednoznačně prozradí. Na silnici je poznáte díky správnému zipování – ještě než jsem začal blikat, už jsem tam měl místo! To bylo tak super…

V obchodě jsme dlouze stáli před regálem se sýry a místní nám ukázal, který je super z lokální továrny. Reklamu udělal dobrou, koupili jsme dva a rozhodně nelitovali. Znovu příhoda za volantem, kdy jsem se snažil s tím přes šest metrů dlouhým autem zaparkovat na běžném parkovacím místě; vykoukl jsem z okénka a místní mi ukazoval palcem, že stojím dobře. O pomocném policistovi jsem už psal.

V Durras North jsou dva kempy pro auta jako je naše. Nejsme ani v jednom. Jsme v chatařské oblasti. Na recepci byl pán překvapen, co tady vůbec děláme. No co by, jeli jsme kolem, někde tu má být kemp, a vypadalo to, že to je ono. I tak nám místo poskytl. Napojení na vodu sice nemáme, ale pomohl nám aspoň natankovat nádrž. Mohli jsme si vybrat ze dvou možných míst a než jsme zaparkovali, už k nám doběhla jedna místní žena si s námi pokecat.

Zdejší místo rozhodně není v průvodci, bohužel pořádně ani na mapě. Dočetli jsme se, že tu jsou fajn procházky, ale nikde žádná mapa. Zkusil jsem k jedné chatce dojít a zeptat se. Byl to strašně příjemný rozhovor a místní nám dali nápady kam jít a kde ty cesty najít. Dokonce, že není problém, aby nás tam ráno dovedl! Fakt príma potkat místní. 🙂

Den desátý: Central Tilba & Tathra

Včera večer jsme seděli a četli si. Přišla k nám paní se záměrem posunout své auto, abychom nebyli mezi jejím a naším tak stísnění. To by nás ale odhalilo na vítr. Musela to vědět… Určitě to auto byl jen její icebreaker, protože jsme si pak dlouho nečetli.

Povídali jsme si o tom, co jsme viděli, a o našem volném neplánu. Vybrali jsme si dobře – paní projela celou Austrálii za půl roku a námi vybraná část mezi Sydney a Melbourne je podlé ní nejlepší. Obsahuje spoustu zajímavých míst. Sice jsme zbytek Austrálie, kde se jede celý den, aby se potkalo i něco jiného, než poušť, neviděli, ale souhlasíme. Moc se nám tu líbí (pokud to ještě někdo nepochopil) a líbí se nám, že se nemusíme moc přesouvat. Ještě jsme nejeli více než tři hodiny denně.

A to dokonce dneska, kdy nám odpadl program. Paní nás upozornila, že mezi Durras dál na jih toho moc není; snad jen dobré restaurace v Norooma nebo až v Edenu, jinak nic. Je to pravda, najít další dobré místo na výlety je těžké. Lenka je ale dobrá – u Narooma našla zajímavý ostrov a já na to hned výlety na něj. Během chvilky jsme měli rezervován výlet lodí na ostrov s obědem místních specialit pozorujíce lachtany, tučňáky, případně i velryby.

Bohužel je poslední týdny silný vítr. Vypadalo to, že už budou moct výlety zase rozjet, ale pán nám zavolal, že to nepůjde. Co se dá dělat. Paní nám řekla o dobrých restauracích a tak jsme si dali aspoň brunch ve městě Narooma. Už jsme si tu dali místní brunch po třetí. Je to sourdough (něco jako topinka) se sázenými vejci (natvrdo, ale na povrchu táhlé) a dalšími přídavky dle volby. Já měl například avokádo, místní ryby, cibuli, posypané oříšky a kápnuté omáčkou. Je to pokaždé trochu jiné, přesto stejné. Taková klasická australská snídaně. Zvykl bych si na ni snad víc, než na anglickou. 🙂

Dál jsme přejeli do městečka Central Tilba v oblasti Tilba Tilba. Tilba znamená vítr. Docela příhodné. Jedná se o starou zachovalou vesničku ze začátku 20. století. Velmi krásné barevné dřevěné budovy se spoustou obchůdků. Ideální místo na nákupy upomínek nebo sýrů a dalších mléčných výrobků z místní továrny nebo čokolády. Sýry i čokolády jsou super!

Dozvěděli jsme se, že velká budova byla využívána na taneční akce. Později přímo na tanečním parketu uchovávali sýry při předělávání továrny, což údajně pomohlo zlepšit parket díky unikajícímu tuku. Tak takhle se dělá skvělý parket!

Pokračovali jsme podél pobřeží tedy dál až do Tathry. Najeli jsme nějakých 700 kilometrů a to si žádalo už první tankování. Vůbec jsme se nemohli dostat k nádrži! Naštěstí tu jsou fakt milí a pán nám přišel pomoct. Taky mám pomohl ušetřit peníze lepším výběrem a vysvětlil systém, jak tady případně fungují benzínky bez obsluhy. Fakt super lidi. 🙂

Abychom neseděli celý den především v autě, šli jsme aspoň na večerní procházku. Celý les je totálně spálený. Poučeni jsme koukali po žlutokapu… a našli. Jen pár kousků s téměř žádnou sukýnkou. Odhadovali jsme to na velmi nedávný požár. Ale taky jsme věděli, že chvíli trvá, než po požáru žlutokap vyroste, proto jsme to odhadovali někde mezi jedním rokem až pěti lety.

Jsme dobří. Hořelo tu loni v březnu. Smutný les tu oživili cyklistickými single tracky. Fakt super nápad! Úplně jsem se viděl, jak si je projíždím. Všem milovníkům kol tohle místo doporučuji. I když je to možná trochu z ruky. 😀

A teď hádanka pro vás:

• Má to oči jako srna,
• hlavu jako králík,
• škrábe si to záda jako člověk,
• oblizuje se to jako kočka,
• nechá se to drbat jako pes,
• jí to banán jako opice,
• pase se to jako ovce
• a hopsá to jako neposedné dítě.

Co je to?

Odpověď: klokan. 😜

P.S.: Krom kloboučku Lenka už přišla i o svůj oblíbený skleněný pilník. Dalo zabrat tady najít nový – aby taky ne, když skleněné sem importují z Česka. 😀

P.S.2: V Austrálii mají smetany až do 60 % a jsou super. Kéž by to šlo sehnat i u nás. Je to pro náš speciální jídelníček bezvadný dezert.

Den jedenáctý: Požáry

Když nám nevyšla loď s ostrovem a lachtany, zkusili jsme se podívat na jinou loď směřující za velrybami. Pravidelně kolem Austrálie migrují velryby a poslední dva měsíce migrují kolem východního pobřeží zpět na jih. Před týdnem tu byl festival na migrující velryby a teď už je na vyhlídkové plavby pozdě. Našel jsem, že se dají pozorovat i z pobřeží a jedno dobré místo je táhlá cesta podél pobřeží kousek od Tathry.

Lence se do toho moc nechtělo, ale šli jsme. Asi cítila, jak ten výlet dopadne… Za prvé velryby nejsou vidět. Ne že bychom je neviděli, ale my neviděli téměř ani vodu. Šlo se hodně lesem. Vyprahlým lesem. Nic moc podívaná. Vlastně ten les vypadal, jako kdybychom byli v Chorvatsku; což potvrzovaly i kamenné pláže po cestě. Zachraňovali to jedna ježura australská (ta se tak hezky před námi zahrabávala; to bylo rozkošné…) a dvě ještěrky (jménem lace monitor, neboli varan pestrý). Nechtěli jsme ale jít celou dlouhou cestu tam a pak zase zpět – neradi jdeme stejnou cestou. Tak jsme si zkusili vymyslet vlastní okruh. Zakreslená cesta neexistovala a naopak jsme našli jinou nezakreslenou cestu. Nebáli jsme se a šli do toho. Na druhé straně cesty jsme nejprve potkali rozbitou turistickou ceduli a později, že celá oblast byla uzavřena.

Po cestě necestě vyprahlým lesem v parném vedru Lenka zahlásila „jedeme na pláž“. Našel jsem úplně super místo. Kemp v národním parku s jezerem, zvířaty, krásnými cestami na chození a jen kousek od nás. Ideální místo si zase vyzkoušet noc bez ničeho. Bohužel téměř u kempu byla cedule o uzávěru. Podnápis psal o silnicích daleko od nás a zvažovali jsme, zda pokračovat či nikoliv. Naštěstí naproti jela nějaká žena a prozradila nám, že se musela sbalit a odjet. Všechny národní parky jsou uzavřeny kvůli požárům.

Viděli jsme několikrát stupnici podél silnic určující riziko požáru. Vždy tam byla ručička na low a včera se posunula na high. Což je ale stále jen druhý stupeň z šesti. Neřešili jsme to nijak. Teď už ale víme, že i ručička ukazující low riziko znamená, že by se člověk měl zajímat, co se děje. Pouze pokud ručička neukazuje nikam, je vše v naprostém pořádku. High už znamená, že někde hoří. Zítra se dle informací ze stránek hasičů riziko znovu zvýší. Bylo mi moc líto takové super místo minout, ale nedá se nic dělat. Naštěstí pro nás, požáry jsou na severu a my směřujeme na jih…

Dávalo docela smysl jet zpět k pobřeží a vzít Lenku na pláž, jak chtěla. Přesto, jaké je vedro, je zdejší voda pouze na surf. Jen já byl ochotný se jít vykoupat. Když jsem se vrátil, Lenka nechtěla ležet ani na písku, jak se klepala zimou. Pokračovali jsme tak do dalšího vyhlídnutého kempu. Je to skoro jako být v národním parku – kolem nás ještě více klokanů, než na předchozích místech, všude samé smradlavé bobky, spoustu kachen, hlasitých ptáků všeho druhu, díky kterým fakt nepůjde spát, a kdo ví, jaká zvířátka nás ještě přijdou navštívit k našemu posezení. A přesto napojení. Jen ta voda děsné smrdí… Lenka už to bere jako moc přírody a těší se na další místo. Neříkejte jí, že jsem zaplatil na dvě noci. 😜

Den dvanáctý: Den se zvířátky ve Wonboyn

Mezi dalšími zvířátky nás přišel navštívit ještě superb lyrebird, nebo česky lyrochvost. Už jsme ho potkali dva dny zpět v lese, ale nebyl moc vidět. Byl daleko a skryt za stromy a keři. Je docela štěstí ho zahlédnout a teď se nám prochází v kempu kolem nás. Upozornili nás na něj místní sousedi. Zase milí australani.

Při příjezdu do kempu jsem se ptal na stav lesa a jak je v pohodě tu jít na procházky, případně kde je pláž. Místní kempař byl překvapen informací o uzavřených parcích a požárech. Jsme od požárů opravdu daleko, bohužel pro nás stále ve státě New South Wales. Jelikož požáry jsou v NSW, všechny parky i rezervace jsou uzavřeny nejen pro auta, ale i pro pěší. Jsou zavřeny i některé školy a rodiče mají právo své děti nevysílat do škol, i když škola v jejich oblasti dál operuje.

Jedná se o největší požáry od roku 2009. Údajně nejhorší týden požárů. Shořelo už třikrát tolik co od předchozího takového incidentu. Šestý stupeň je katastrofický a to znamená, že jste v pěkné brindě. Nedostanete žádnou pomoc, protože všechny možné posádky už někde pomáhají a není koho vyslat. Tento stav je všude kolem Sydney. Nejnižší level v NSW dnes je čtvrtý.

Pro nás to znamená, že jsme v bezpečí, ale nemůžeme ani na procházku, neb všechny cesty vedou do místní rezervace, ani na pláž, ke které musíme taky dojet nebo dojít přes rezervaci. Podívali jsme se aspoň k jezeru a jinak si čteme. V kempu je dobře a je tu spoustu zvířátek.

S jedním ptákem se nemáme v oblibě. Je to černobílá rychlá potvora. Už se ho nesnažím ani vyfotit. Vždy, když ho zahlédnu, než ho vyfotím, je pryč. Ale my měli ke svačině jablko nakrájené na malé kousky. To ho přilákalo až k nohám, dokonce chvíli i poseděl!

Tak tu přečkáme ještě jednu noc plnou zvuků a smradu zvířat a zítra přejedeme „hranice“ do Victorie. Tam momentálně žádná omezení nejsou a je to jen pár kilometrů od nás. Jsem docela rád, že jedeme od Sydney k Melbourne a nikoliv obráceně, či ještě hůř od Sydney k Brisbane.

Taková událost člověka nutí přemýšlet, jak tu musí žít v nejistotě. Nejen že tu mají snad všechna nejjedovatější zvířata…

Divali jsme se, kdo vlastně žije v těch velkých „mraveništích“. Poprosili jsme Google o informace o mravencích v Austrálii a jako první odpověď byla nejnebezpečnější mravenci v Austrálii (a zároveň i na světě). Nespatrili jsme však mravence, ale termiti. Občas si připadám jako blbec. 😀 Nebo nejnebezpečnější rostliny jsou, nečekaně, v Austrálii. O jedné jsem věděl už dřív s názvem Gympie Gympie. Způsobuje takovou bolest, až z toho může člověk i umřít. Jsou tu i květiny, které oslepují, nebo rostliny s jedovatými plody. A pak známí hadi, pavouci, krokodýli, žraloci, …

…ale ještě tu mají časté požáry. Kdykoliv může začít hořet zrovna za vaším barákem. Nakonec ta nebezpečná zvířata ani nejsou takový problém.

Den třináctý: Mallacoota

Hned na hranicích mezi NSW a Viktorií jsme si vykoukali trasu u hlavní silnice. Zastavili jsme, řádně se připravili, vyrazili a narazili na ceduli se zákazem. Trasa na hranicích spadala pod stát NSW… Jeli jsme tedy dál směrem do Mallacooty. Údajně do super parku Croajingolong. Náhodně jsme zastavili u první cesty, což byla nudná lesní cesta skoro jak známe doma (kromě sem tam se mihnoucích klokanů), tam a zpět. Pak jsme zastavili u druhé a tam byl zákaz kvůli spadlému stromu. Lenka to už nevydržela a zákaz obešla.

Celkově nás park moc nenadchl. Zkusili jsme si dát aspoň cestu kolem města Mallacoota. V podstatě ta cesta je dobrá; střídá se spoustu prostředí, je dlouhá deset kilometrů, plná zajímavých stromů, rostlin i ptáků. Jenže jsme už všechno viděli v zajímavějších podobách, tak nás to neuchvátilo tolik, jako lidi, kteří to doporučovali a začínali v Melbourne.

Ale něco jsme se dozvěděli, například že požáry jsou opravdu potřeba. Rostliny i zvířata si na to navykla a bez požáru vlastně tady nemohou fungovat. Což neznamená, že aktuální požáry jsou v pořádku. Taky že se eukalypty v sušších místech naučily listím stínit, aby si udržely vodu. A ta ještěrka (varan pestrý), kterou jsme viděli, může mít i přes dva metry a dvacet kilo. Ta naše na fotce byla dlouhá, jak Lenka vysoká. Plus jsme poznali dalšího papouška se žlutým bříškem (wattle bird).

A aby těch uzávěrů nebylo málo, když jsme došli přes plážovou část okruhu, zastavil nás dělník, který nás provedl stavbou. Cesta byla zase zavřená, jen z jedné strany. Na druhé straně u výhledu se na nás další turisti dívali divně. 🙂

Mallacoota je další město v řadě, které bych nenazval městem. Jejich centrum se skládá vlastně jen z nezbytných věcí – jeden obchod s potravinami, jedna pošta, dvě kavárny (jedna ranní a jedna večerní) a dvě různé restaurace. Sem tam ještě něco, často realitní kancelář (je tu všude hodně věcí na prodej), nebo pekárna či prádelna atp. Vše na jedné ulici, blízko k tomu škola, místo pro děti, park a to je vše. Pak už jen několik domů kolem široké ulice, kde mohou na obou stranách parkovat auta a stále se vejdou dva kamiony.

Zato zase nemají chodníky. Několikrát jsme se ocitli z lesa v zabydlené části a museli jí projít do kempu po silnici bez chodníku. Místo toho má každý dům garáž a před ní další auto či dvě. Zřejmě tu nikdo nechodí pěšky. Na jednu stranu se nedivím, dnes jsme potkali billboard (které tu až na vzácné výjimky nejsou) na McDonalds vzdálen přes dvě stě kilometrů. Tam bych pěšky taky nešel…

Den čtrnáctý: Jeskyně Buchan

Lence se Croajingolong nezamlouval a tak jsme bez dalšího bush walkingu jeli k další zastávce. Směřovali jsme k Lakes Entrance, což je místní cíl dovolenkářů. Spoustu pláží a vodních aktivit. Mezi námi a Lakes Entrance byla dlouhá cesta, kterou jsme si rozložili na půl zastávkou v parku Cape Conran.

V jednom článku jsem se dozvěděl o dobrých možnostech procházek v okolí, odjinud zase že to je dobré na přestávku na kafe. Popravdě, ani ta svačina za to nestojí. Nejprve jsme se chtěli podívat na výhledy. První byl v šíleném větru, kde vše rostlo do strany pod tím větrem. Druhý byla malá pláž, kde jde údajně vidět celoročně tuleně; ovšem kromě dneška. Třetí krátká procházka k druhému parkovišti. Zkusili jsme svačinu na lavičce, bohužel nálet komárů nás zahnal na parkoviště do auta. A zakončené to bylo pohledem na kvádr ani snad ne metr krychlový jako pozůstatek domu rybáře, který to tam využíval. V mapě to bylo označené jako historické ruiny. Z roku 1920! To nás dostalo.

A nebylo to dnes jedinkrát. Další zastávka byly jeskyně Buchan. Průvodkyně nám vyprávěla, jak byly objeveny, a s velkou slávou popisovala historické události… z roku 1907. Je vtipné sledovat jejich vnímání historie. Co je pro nás historie, pro ně neexistuje, a co je pro nás nedávno, tady berou už jako historii. Lenka z toho nemůže. 😀

Navštívili jsme oboje místní jeskyně. Nejprve jsme vešli do Fairy jeskyně, ze které jsme vyšli lehce znepokojeni. To nejhezčí bylo v chodbičkách, kde jsme se nemohli zastavit a lépe si to prohlédnout. Uznávám, některé chodbičky byly velmi úzké a hlavně nízké, že bych byl nerad shrben déle, ale nebylo to tak vždy! Trochu jsem pochopil ceduli u pokladen „no refund after visiting first cave“.

Využili jsme situace a v druhé jeskyni chodili jako poslední, abychom se mohli i na chvilku zastavit u míst, které jsme věděli, že máme sledovat. Výklad už jsme přeci dostali. 🙂 A když jsme stihli výklad, využili jsme to na to si udělat i nějaké poznámky.

Například jsme se dozvěděli důležitou informaci: když uvidíte útvary v podobě květáku, zřejmě tam bude někde díra ven. Nebo aspoň byla, protože takový útvar roste jen když je kolem průvan. Další zajímavá věc byl heliktit, čemuž tady dávají přezdívku „šílené špagety“. Jedná se o krápník nikoli ve svislé podobě, jak je zvykem, ale všelijak podivně zkroucený. Zatím se neví, jak to může vznikat; jsou nějaké teorie, například viníkem může být proudění vzduchu či hydrostatický tlak.

Co se mi moc v jeskyních líbilo, byly slaniny. Kusy flowstone (brácha stalaktitu), což při správném nasvětlení vypadá jako perfektní pořádný kusanec slaniny k sežrání. Ve Fairy jeskyni měli fakt perfektní kusy, bohužel jsme je viděli jen při tom rychlém průchodu, a až z druhé Royal jeskyně jsme si udělali dostatek fotek.

Jako poslední zajímavost byly nalezené pozůstatky klokana. Resp. předchůdce klokana, který zřejmě spadl do jeskyně ještě v době, kdy tu byla díra (proto květákové útvary) a už není. Skoro by se dalo říct, že se jednalo o dinosauřího klokana. Měřil mnohem víc, než které jsme viděli nebo můžeme spatřit – mohl mít nějakých až šest metrů na výšku.

Den jsme jeli zakončit ne úplně do Lake Entrance, ale kousek vedle nich. Kemp je úplně super; hned vedle Ninety Mile pláže, neboli 90 mílové pláže. Neboli přesně 94 mil či 151 kilometrů dlouhé obyčejné pláže. Přijeli jsme těsně před západem, tak jsme se šli podívat a vyblbnout se focením (protože nám to blbnutí v jeskyních nestačilo).

P.S.: Buď jsem chytil z toho ledového koupání rýmičku nebo mě alergie na trávu dohnala a Lenka si musela znovu vyzkoušet řízení. Aby to neměla moc lehké, dal jsem jí to v serpentinách na úzkých silnicích. Neměla mě ráda! Zato díky tomu máme několik fotek značek. Takové ty známé s klokanem samozřejmostí; ale strašně zajímavé jak tu dbají na ospalost za volantem. Mají tu nespočet variací na to, abyste si dali dvacet v případě únavy. Mnohem užitečnější billboardy.

Den patnáctý: Zlaté doly ve Walhalle

Lakes Entrance je známé místo na všechny možné vodní sporty. Ukecal jsem Lenku, že půjdeme surfovat. Bohužel škola je jen jedna a zrovna tento týden mají děti prázdniny a tak mají plno. Prošlo jí to… ale ještě není všem dnům konec!

Aspoň jsme si to místo projeli a udělali krátkou zastávku nad městem. Je to ošklivé místo. V podstatě se jedná o pláž, pak oddělovač na jezero, ve kterém jsou samé lodě, pak hlavní cesta pro auta se všemi obchody a hotely, a to je tak nějak vše.

Projeli jsme to dál k další zastávce, znovu do podzemí, tentokrát do zlatých dolů ve Walhalle. Po příjezdu jsme si vyzvedli vstupenky a čekací dobu zkrátili v obchodě se suvenýry a muzeu. Lenka to popsala barvitě slovy „kamínky kamínky kamínky“. V dolech je potřeba mít helmu, což Lenka zase okomentovala slovy „dnes jsem si umyla řádně vlasy, abych byla na fotkách hezká…“ Helma byla užitečná – prošli jsme tunelem zvaným „bump head“. Snad každý tou helmou cinknul o strop minimálně jednou, jeden pán před námi skoro pokaždé. 😀

První lidé tu kopali osm let a nic nenašli. To, co složitě vykopali za dva roky, by s dnešní technologií měli za tři dny. Prodali důl jiné firmě, která zkusila jiná zákoutí, a zbohatla. Počáteční investice se jim znásobila deset tisíckrát! Musí být hrozný pocit být v té díře (kde horníci páchali i sebevraždy, neb to dál už nezvládli), opustit to a pak vidět, jak někdo jiný profituje. Za nejlepších dnů se těžilo 25 tun zlata ze 790 tun rudy.

Jakmile tam našli zlato, vyrobili si velké jedenácti tunové kotle, které po malých částech nanosili dovnitř. K tomu vykopali šachty a všude dali podpěry ze dřeva. Dřevo totiž pod nátlakem kvičí a tak zavčas věděli, kdy doly opustit, než se vše zřítí. Časem se dostali hluboko až pod hladinu moře, což přineslo problém s vodou. Neodtékala a nestíhali ji odsávat.

Než důl zavřeli a předělali na turistickou atrakci, lidé v něm vydělávali dobré peníze. Jakmile mohli pracovat i děti, chodili do dolu s rodiči. Městečko se hodně zvětšovalo, stejně se nestíhalo rozšiřovat dostatečně rychle. Bydlelo klidně až dvacet lidí pod jednou malou střechou. Nemohli spát najednou a tak spali na směny. Brzy stejně boom přešel a kapacita nebyla problém. Náš průvodce říkal, že po nastěhování zvýšil populaci o deset procent. Z 20 na 22 lidí.

Samotné městečko je obsypané naučnými cedulemi a snaží se původní domky zachovat. Mnohem hezčí než Tilba Tilba. V Tilbě to je spíš o suvenýrech a turistech, kdežto tohle místo je příjemné a dokonce starší. Je zato hůř dostupné. Pokud nechcete jet serpentinami a máte rádi vláčky, jde sem dojet vlakem. Nikoliv však v pátek. Taky je otevřena stará pošta jako muzeum, ta zase jen o víkendu…

Kolem městečka je příjemná cesta lesem, která za procházku rozhodně stojí. Aspoň nemusíte jít městečkem dvakrát. A začíná tu taky track pro profiky. 950 km dlouhá cesta přes kde co! Na ceduli byla jedna hora 22 km, další něco kolem 200 km, pak zase něco kolem 300 km atd. S radostí jsme vynechali.

Díky poslední tour jsme si uvědomili, že jsme senioři. Dnes v dolech bylo sedm párů a jen my měli poloviční věk co zbytek. Tím jsme si uvědomili, že i vlastně v kempech jsme viděli jen postarší lidi. A pak mě napadlo, že to naše auto stojí docela dost a místo v kempech s elektřinou ve výsledku taky. Zřejmě všichni mladí tu buď ještě nejsou nebo jezdí bez vlastní sprchy na místa bez elektřiny, kterých aspoň po Victorii je nespočet a často i zadarmo.

Den šestnáctý: Wilsons Promontory

Včera byly přesuny dlouhé. Za volantem jsme strávili nejvíce času; přes pět hodin. Což nás dovedlo do úžasného parku Wilsons Promontory při západu slunce. Byla to krásná podívaná a zvířata nás různě vítala. Především kaskadérští ptáci, kteří rádi přelétají nad silnicí naschvál nízko, ale také vombati. Dlouho jsme dumali, na co kromě klokanů upozorňují dopravní značky, a mysleli jsme si, že upozorňují na koaly. To bylo do doby, než jsme uviděli cedule i na koaly. Pak jsme se dovtípili, že jde o vombata, a jednu prdelku jsme viděli právě při průjezdu autem do parku.

Bohužel zatím jindy jsme ho neviděli. Škoda, že jsme nezastavili. Vylézají při západu a jsou aktivní pouze do východu, jinak jsou zalezlí ve svých norách. Je vlastně těžké je zpozorovat. Aspoň jsme si o nich něco načetli, co mi přijde hodně důležité – dělají hovínka do krychličky. Údajně proto, aby se jejich hovínka neodkutálela, protože si jimi označují své teritorium. Máme pocit, že jsme minimálně jedno takové hovínko potkali! Taky svými hovínky lákají své partnery.

Takové centrální místo ve Wilsons Promontory je Tidal River. Jedná se o obrovský kemp a je jen dvě hodinky od Melbourne, což znamená spoustu lidí. Kór takhle o víkendu. Míst s elektřinou mají jen pár a bylo volno pouze v pátek, dalších několik dní je plných. I všechny chatky jsou obsazené. Toto je jediný park, kde nám nevyšlo přijet bez rezervace. Po hlavní (a jediné) cestě do Tidal River za námi bylo více aut, než kdekoliv jinde (s naším skoro autobusem nemůžeme jet moc rychle)… Na jednu stranu je nám líto nebýt v kempu celou dobu, na druhou stranu jsme rádi nebýt v tak „zalidněném“ místě.

Zároveň Tidal River je na západním pobřeží, odkud fičí vítr v tyto dny klidně přes 50 km/h. Naše auto se klepalo, aniž bychom plnili manželské povinnosti! 😀 Ráno se nám do 10°C sice moc nechtělo, ale je dobře, že jsme se přemohli. Procházky tu mají moc krásné a počasí nakonec vyšlo. Mění se tu často a předpověď nikdy nemůže být přesná. Záleží, co sem vítr z Tasmánie nažene.

Rozhodli jsme se vyjít na celý den a podle toho se oblékli. Natáhli jsme si všechny vrstvy a sbalili spoustu jídla. Velmi brzy ráno kolem nás prošel horolezec, vedle kterého jsme vypadali, že si jen tak na něco hrajeme, ale po poledni, kdy už vstávali všechny rodiny a dělali malá kolečka s dětmi a kočárky v městském oblečení, jsme vypadali zase přehnaně připraveni. Holt to se jim to chodí, když vyjdou jen na ty dvě hodinky sluníčka a na zbytek dne se schovají…

V lese jsme se dozvěděli několik věcí:

• Kromě žlutokapu je Lenka fascinovaná taky antarktickou diksonií (taková stromovitá kapradina). Kmen této kapradiny je vhodný pro spoustu dalších květin, což je zase vhodné pro spoustu zvířat. Stín dělá taky své. Zajímavé je, že roste přes stovky let. Původní obyvatelé kapradí nařezávali a tím získávali živiny.
• Spoustu zvířat žije pouze ve stromech a málokdy slezou dolů. Jedním takovým tvorem je sugar glider (vakoveverka létavá), který dokáže přeletět až padesát metrů mezi stromy.
• Největší sova v Austrálii je Powerful Owl a žije pouze ve stromech starých nejméně 150 až 200 let. Jen takové dokážou vytvořit vhodná místa na hnízda. Bohužel dvě třetiny vhodných stromů zmizelo v poslední době a počty se menší. A běžná soví rodinka sežere až na 300 vačic!
• Často tu jsou požáry a záplavy, což je důležité, aby vše dostalo potřebné živiny. Nesmí to být však často, jinak zdejší stromy lilly pilly by byly nahrazeny odolnějšími eukalypty a tím by se změnila celá flóra i fauna.
• Kakadu černý dělá zvuky jako staré dveře!
• Klokani (kangaroo) se víc pasou a jiní klokani (wallaby) víc ožírají stromy. Podle jednoho článku je nejlepší poznat rozdíl pohledem na zuby. 🙂 To neděláme, přesto jsme zřejmě dnes jednoho wallabyho viděli v lese.

Australani jsou děsně milí a tak, o tom žádná, ale jedna věc je trapná. Všude možně je vždy napsáno, jak původní obyvatelé byly důležití pro to a to dané místo, a jak původní obyvatelstvo respektují a tak. Když jsme to viděli jednou, v pohodě, podruhé, taky ještě, ale jelikož to zmiňují všude…

V žádném muzeu jsme si nastudovat něco o původním obyvatelstvu nebyli. Jediné, co jsme si zjistili, je, že podle některých studií tu první lidé byli před více než 100 tisíci lety. Dlouho si tu žili v klidu, než sem poprvé připluli Britové. I když kolonisti převálcovali kdejaké domorodé lidi, aspoň třeba v Americe či na Novém Zélandě začali nějakou smlouvou. V Austrálii se na smlouvu vykašlali a nebáli se je tu pobíjet a zneužívat. Vyvražďování se snažili ututlat, tak se neví, jak vážné to bylo; něco říká 20 tisíc obětí, jiné zdroje klidně až 60 tisíc v jednom regionu. Až po roce 1960 začali mít původní obyvatelé nějaká práva a teď to je jak všechny ty vynucené parády na akceptaci žen, gayů, transgender a kdo ví čeho. Nejsem proti ničemu z toho, jen mi vadí tyhle strojené, zjevně nucené, komentáře. Aneb jako hlavní popisek stránek k parku:

Wilsons Promontory National Park is part of an Aboriginal cultural landscape. Parks Victoria respects the deep and continuing connection that Traditional Owners have to these lands and waters, and we recognise their ongoing role in caring for Country.

P.S.: Sice jsme vombata neviděli (jen jeho noru), ale zato jsme zahlédli emu!

P.S.2: Podívejte se na toho velkého mravence! V 0:30 tam proběhne mravenec normální velikosti pro porovnání.

Den sedmnáctý: Wilson Promontory

Zůstávat v kempu Yanakie před vstupem do Wilson Promontory je super. Dle ohybu trav je jasně vidět častý vítr od západu a náš kemp je na východním pobřeží. Těsně před kempem ještě vítr fičí, v něm už je klid. Navíc blíž vodě jsme ještě nestáli – stojíme v podstatě u vody, takže máme super výhled na východ slunce přímo z postele!

Kempování ani u parku však není bez chyby – je to jako hrát worker-placement hry, které má rád náš kamarád Pavel: všeho je málo. I když máme elektřinu a vodu, je problém, když použitou vodu nemůžeme nikam vyvést. Nádrž je malá a i s neomezeným množstvím vody tak musíme šetřit. O to ani moc nejde, holt se větší hygiena udělá později, ale ještě větší problém je chybějící dump point. Už nutně potřebujeme vyprázdnit záchod a na to tu taky připraveni nejsou. Když pak jezdíme po nezpevněných cestách, hezky se nám záchod natřásá a „provoní“ celé auto…

Celý den jsme strávili opět v parku. Je tu spoustu různých cest, kterými se dá jít. Včera jsme v ynechali sqeaky pláž, neb už jsme vrzající pláž zažili. FOMO (fear of missing out) je silné, nedalo nám to a pro jistotu jsme tam zajeli. Popravdě, u Huskissonu nám písek vrzal víc, kde bylo i mnohem lépe. Nedoporučujeme tuto zastávku, o nic se nepřijde a jsou mnohem lepší místa, kde se dá ztratit. Doslova: hned u začátku parku jsou písečné duny, kam přijdete k obrovské a strmé hromadě písku, kterou není lehké jen tak zdolat. Jakmile jste nahoře, vypadá to skoro jako v poušti. Jediné, co je jinak, je, že v dáli vidíte jedním směrem moře, druhým hory a třetím zeleň.

Vyškrábali jsme se tam v botách a nebyl to moc dobrý nápad. Holt nás nenapadlo si je sundat… Navíc by to mohlo být nebezpečné (ať už různé úlomky nebo s ohledem na různé pavouky či hady). Každopádně to vypadá bezpečně a někteří lidé nechali boty přímo pod dunou. Na parkovišti se nás ptali asiaté v obleku a mokasínách, zda tam opravdu najdou písek jako na fotkách. Byli potěšení kladnou odpovědi (a ještě více, když jsme jim dovolili nahlédnout do našeho auta, jak cestujeme).

Krom písečných procházek jsme si dali další výšlap. Tím jsme tu prošlapali za poslední dva dny téměř 40 kilometrů. Viděli jsme dalších několik emíků a taky spoustu hovínek vombatů i v kopci. Fakt ta hovínka drží a nekutálí se! Viděli jsme další echidnu (ježuru australskou). Ale hlavně, hlavně jsme viděli i samotné vombaty. Počkali jsme si na ně večer a stojí za to. Taková ňunací zvířátka! Člověk by je hned pomazlil. A normálně se taky pasou. Tady se všechno pase. 😀

Koukali jsme se, jak se šíří požáry, a koncem týdne se bude zvedat riziko požárů i ve Victorii. Vyjde nám to jen tak tak! Napadlo nás ale, zda je vlastně možné vařit na plynové bombě, kterou máme v autě, v době úplných zákazu rozdělávání ohňů. Sypeme si popel na hlavu, že nás to nenapadlo dřív, ale naštěstí to je povoleno.

Den osmnáctý: Philip island

S Wilsons Promontory parkem jsme se rozloučili výšlapem na Mt. Oberon, nejvyšší bod na poloostrově s výhledem do všech stran. Pokud vyjde dobře počasí, jde prý zahlédnout až Tasmanie. Tu jsme neviděli, ale přesto jsme si výšlap nechali až na poslední den s nejlepší viditelností. A s nejméně turisty, neb o víkendech k úpatí jezdí shuffle bus. Je to doslova a do puntíku kočárková trasa. Ledajaká lesní či polní cesta by téhle mohla závidět. Sklon taky mírný.

Velkou radost nám udělal emík. Ještě jednou nám zapózoval! Asi abychom na ně nezapomněli po dnešní návštěvě koalí rezervace na ostrově Philip. Koaly jsou úžasné, taky ňuňací! Vlastně to jsou bráchové vombata. Koala totiž není medvídek, ale vačnatec. O koalách jsme se dozvěděli, že jedí především listy eukalyptu. Jedí i jiné listy, ale bez listů eukalyptu by nepřežily. Mají poměrně zvláštní dietu, kvůli které se moc nehýbou, protože nedodává moc energie. 50 procent listů tvoří voda, pak 18 vláknina, 13 třísloviny, 8 tuky, 5 cukry, 4 proteiny a 2 procenta minerály. Nic moc.

Prostě dvacet hodin spánku a čtyři hodiny jídla. Případně sexu. Na naučné ceduli psali, že se jedná o náročný balancující akt – odehrává se na stromech stejně jako jejich spánek. Jiná cedule zase říkala, že mají měkkou kožešinu a spaní ve větvích jim není nepříjemné. Hned nad tou cedulí se jedna koala pohnula a začala se drbat… 😀 Chvíli na to začaly padat bobky, takže asi spíš šlo o to nastavit lépe zadek.

Ale stejně… vombat je lepší. Pořídil jsem si v obchodě se suvenýry obrovského ňuňacího plyšového vombata. Při placení jsem řekl, že milujeme vombaty. Možná není košér tohle říkat v rezervaci koal, podotkla Lenka. 😀 Ale není skvělý?

Zvířátek dnes ještě nebylo dost: dojeli jsme na tučňácí přehlídku. Je to něco jako divadlo. Postavili tu hlediště, pro poptávku zavedli vyšší ceny (jako jít třeba do Národního divadla) a luxusnější pozice (jedna blíž k tučňákům a druhá v zemi s výhledem přímo na ně přes sklo), musí se být potichu a nesmí se fotit či natáčet – kvůli jejich citlivosti na světlo. Nechtějí je vyplašit, aby sem nepřestali chodit. Vlastní fotky nemáme, ale podívaná super!

Resp. byla to super podívaná a nejhorší nápad zároveň. Tučňáci se vrací z lovu domu lehce po západu (a odchází na lov při východu), což znamená čekat venku v zimě na pláži na větru bez slunce. Fakt blbost. Je potřeba se pořádně obléct, i když přes den už je hodně teplo. Ani mrazivé noci nebyly tak hrozné. A druhá věc, co nás nenapadla, je, že to je po západu. Tudíž moc toho vidět není. Čekali jsme tedy tak v té zimě a čím dál větší tmě výhledem na vodu. Až se najednou ukázala první bílá svítivá bříška.

A pak další a další a další! Na souši jich je nějakých 16 tisíc a vrací se takhle ke svým partnerům takových 3 až 5 tisíc. Si člověk ani neuvědomí, kolik to takových bílých bříšek na jedné hromadě vlastně je. Píšu bříška, protože nic moc jiného vidět, aspoň z dálky, není. Zdejší tučňáci jsou totiž nejmenší na světě: fairy penguins (česky tučňák nejmenší). Měří asi tak 40 cm a váží kolem jednoho kila. I v krátké trávě se hravě ztratí, přesto přesně ví, kam jít. I když se zastaví, nejsou ztraceni, jen si musí odpočinout. Znají dobře svá obydlí a neopustí ho – mláďata si dokonce založí rodinku v okolí svého narození. Jsou věrní nejen své „vesnici“, ale taky partnerům.

Určitě doporučujeme si zaplatit být k nim blíž a nehledat si nejlepší místo směrem k pláži, ale nejblíž směrem k cestičce. Aby bylo vidět zblízka, jak se různě předhání, čistí se navzájem, odpočívají nebo i kakají za chůze. Jeden si odběhl z cestičky do trávy a poskakoval ze strany na stranu na místě; přemýšleli jsme, co to vymýšlí, a on si po chvíli jen ulevil a pokračoval dál… vlastně se choval jako když potřebuju na záchod já. 😀

Čas mezi návštěvou koal a sledováním tučňáků jsme vyplnili procházkou a svačinou u Nobbies výhledu. Místo, kde právě část tučňáků bydlí, včetně spoustu dalších ptáků, třeba i hus.

Den devatenáctý: Přírodní rezervace Moonlit

Australané jsou milí, to jsem už psal. Někdy až moc milí. Všechno je podle nich wonderful, při loučení se vždy loučí se see ya later nebo see ya soon (i když je jasné, že to tak nebude) a hodně používají no worries odpověď na cokoliv. Je to jako v Americe no problem; tady na opačné straně to má být pozitivní přátelská fráze.

Za volantem nám to ale pozitivní nepřijde. Ve Wilson Prom. parku mají limit 80 km/h. S ohledem na velikost a váhu našeho auta jsme tam jeli spíš tak 60 km/h, abychom nepřejeli nějakou přecházející zvěř. Lidi to za námi ale nemohli vydržet a tak nás tam klidně předjížděli a riskovali. Nikoho jsme nepřejeli a ani nás předjíždějící auta ne, ale přesto bylo u krajnice dost mrtvol.

Ještě horší to je v noci. Včera jsme museli odjíždět poprvé za tmy, v době, kdy vylézá hodně zvířat. Například náš milovaný vombat nebo různé vačice, vakoveverky či hlodavci. Limit byl 100 km/h ale znovu s ohledem na naše auto a spoustu takových zvířátek podél cesty jsme jeli v klidu. Za námi jel autobus, který mě problikával. Ignoroval jsem ho a jel dál v klidu, což nevydržel a předjížděl mě. Samozřejmě tam zrovna byly buď dvě vakoveverky nebo vačice. Fakt kreténi za tím volantem. Tahle dvě zvířátka se naštěstí zastavila na dělící čáře a přežila, aspoň pokud po nás stihla přejít cestu do bezpečí. Mají tu spoustu naučných cedulí, jak obnovují přírodní parky pro zvířata, apod., ale za volantem nedbají…

Při cestě z Philip ostrova jsme se ještě stavili v přírodním parku (Philip Island Nature Park). Moc hezká procházka to nebyla. K potkaným mrtvým zvířatům ráno podél silnic z noci se přidaly ještě mrtvé „medúzy“, jak jsme si mysleli a slyšeli o nich už při kajakování. Je to sice blue button jellyfish, ale není to medúza, nýbrž trubýš. Tuhle informaci jsem nedokázal dlouho vstřebat: není to jedno zvíře, ale kolonie organismů. Ještě jednou pro pomalejší, jako já: ta jedna modrá věc na fotce včetně dlouhého chapadla není jedno zvíře. Celkově může být tohle skupenství organismu dlouhé i deset metrů a bolestivě popálit. Fakt zajímavé! Raději jsme po pláži pokračovali v botách. Normálně si žijí na dně oceánu a nechají se unášet proudem, bohužel pro ně proudy nebyly příznivé a ležely po celé pláži.

Park měl být především o ptactvu a hadech. Ptáků jsme moc neviděli, naopak několik mrtvých. Měl tam být i jeden speciální, který nám slovníček přeložil jako „druh ptáka“. 🙂 Jediná spatřená zvířata byli dva hadi. Jednoho jsme si vyfotili a druhého, kterého jsme ani neviděli, jsme na doporučení místních obešli obloukem. Chození jsme ukončili brzy a raději jsme přejeli na krmení pelikánů v pravé poledne v San Remo. Jedna restaurace je tam krmí nepoužitými rybami s přednáškou o nich. Pokoukali jsme a na doporučení šli na čerstvou rybinu. Jídlo velice chutné včetně vege varianty.

Konec dne jsme strávili v Moonlit Sanctuary Wildlife Conservation Park, kam jsme se jeli podívat na všechna zvířata, která jsme ve volné přírodě nepotkali, případně si je dřív nemohli prohlédnout zblízka, a něco se o nich víc dozvědět:

• Kakadu papouškové jsou fakt velcí!
• Kakadu se dožívají klidně až sta let.
• Kakadu mají velmi dobrou paměť.
• Kakadu potřebují aktivitu, jinak by se unudili k smrti. Park se snaží zvířata využívat tak, aby dostali co potřebují, a zároveň, aby to přitáhlo lidi. Tedy nějaké představení pro lidi zde neznamená týrání, ale vlastně prospěšnou činnost.
• Vombaty například trénují, aby se více hýbali (protože jinak nemají moc důvod), a učí ho na lidské hlazení, aby si ho lidé mohli případně pohladit, ale hlavně ošetřovatelé zkontrolovat.
• Tasmánský čert je nepřítel vombata.
• Tasmánský čert je líný – žere mršiny. Se vším všudy. V břiše mají bakterie, které jim to umožní a neublíží jim to.
• Samice čerta porodí 20 až 40 mláďat, ale může se postarat pouze o čtyři. Nejrychlejší čtyři vyhrají a ostatní samice sežere.
• Tasmánský čert trpí přenosným nádorem. Má ho asi 90 % tasmánských čertů. Vymírají rychle bolestivou smrtí. Vědci našli možnou záchranu v jedu pavouka, tak snad jim vědci pomohou.
• Krom klokana, vombata, koaly, čerta do skupiny patří ještě kunovec. Ten se nám pořádně ale neukázal ani v rezervaci.
• Mláďata klokánků vypadají skoro jako roztomilí králíčkové.
• Samec emu, nikoliv samice, vysedí vejce a stará se o mladé do dvou let.
• Zaujala nás sova lelkoun soví (anglické „frogmouth“ sedí líp). Viděli jsme ji vyděšenou a to vypadala fakt zvláštně – celá se splaskla. 😀 Zajímavé je, že má žlutý vnitřek pusy, čímž láká hmyz pouhým otevřením pusy. Další líný tvor…

To je pro dnešek vše. No worries!

Den dvacátý: Plážování

Otevřeli jsme průvodce, abychom nenašli žádný dobrý důvod dojet do Melbourne. Vlastně po veškeré přírodě jet do města… Máme ještě pár dní a uvažovali jsme Melbourne spíš objet a podívat se ještě dál za něj. Rozhodně tam stojí za zmínku pár míst. Například mnoha doporučovaný Great Otway park nebo Great Ocean road. Jenže riskujeme pokazeni si konce, když to nebude tak dobré jako Wilson Promontory…

Takže se nám nechtělo ani Melbourne objíždět. Díky náhlé teplé vlně jsme se rozhodli zůstat a užít si jediný den na pláži. Aspoň mohu sepsat náhodné drobnosti…

Jedna je velmi praktická. Kvůli teplu, větrům a požárům u hranic bude zítra kritická situace na některých místech i ve Viktorii. Nás už to mine a nijak neovlivní, ale je dobré vědět o nouzových lokacích. Lze je potkat všude možně a každá lokace má svůj kód, který stačí říct, aby věděli, kam mají poslat záchranu.

Ve všech lesích a parcích jsme viděli varování o nastražených jedech na lišky, přesně European red fox. Lišky sem byly zavedeny kolem roku 1900 a od té doby tu ničí ekosystém absencí přirozeného predátora. Nemají je rádi a hubí je, jak jen to jde. Častokrát jsme taky viděli zákaz psů a koček, to hlavně v národních parcích. Pro pejskaře to není ideální země na cestování.

Měli jsme tu vidět na několika místech tuleně. Vlastně nevíme, co to má být. Má to být fur seal, který je víc podobný k sea lion (lachtan) než seal (tuleň). Prostě nějaký chlupatý lachtan sdílející název s tuleněm. Moc to nechápeme, ale neviděli jsme ho, tak to neřešíme.

Po Austrálii je rozeseto mnoho „big things“. Včera jsme bydleli vedle zábavního parku s velkým kohoutkem na střeše. Fakt velkým. Projeli jsme někdy minulý týden kolem velké sochy slepice a ještě jedné divné obrovské věci si po cestě všimli. Někdo si dal i tu práci a připravil mapu. Kdo rád hraje hry se sbíráním achievementů, pak tohle může být způsob, jak Austrálii procestovat. 😉

Den dvacátý první: Poslední relax

Málem jsme přeci jen jeli do Melbourne – do muzea nastudovat něco o Aboridžincích. Aspoň to byl náš nápad vymyšlen s chladnou hlavou. S horkou hlavou po poslední parné noci jsme se rozhodli válet na pláži ještě jeden den. Vymyslel jsem výmluvu nastudováním, cože v tom muzeu vlastně je: zdá se, že to není muzeum o původních obyvatelích, nýbrž normální muzeum s jednou expozicí umění původních obyvatel. To nás na cestu do města nevytáhlo.

Bohužel vítr byl silný a z pláže se stala jen procházka po pláži zjistit, jak je to s teplotou vody, a zakotvit to s knížkou u bazénu. Větrnou pláž už jsme zažili a odstraňovat písek z knížek podruhé se nám nechtělo. Začetl jsem se do Poselství od Protinožců, na kterou si vzpomněla Lenka. Je to kniha vyprávějící zkušenosti Američanky s jedním domorodým kmenem. Samotná kniha je prý moc hezky napsaná a jako fiktivní příběh by byla super, ale má tvrdou kritiku od Aboridžincū i ostatních, že to považuje za skutečný příběh.

Ať tak či onak, není to špatná kniha. Čte se hezky a vzpomněl jsem si díky ní na jeden detail. Australská angličtina má svá slovíčka, podobně jako britská či americká, mezi která patří joey pro mláďata či chook místo chicken. Mají toho samozřejmě víc, ale tahle dvě slova jsme hodně potkávali. Poprvé nás joey trochu zmátl.

V knize taky popisuje mouchy. Zažili jsme nesčetněkrát protivné mouchy, které ne a ne nám dát pokoj. Lezli nám všude možně a navíc byly líné – vozily se nám na zádech, batohu, vlastně kdekoliv. Pokud je pravdivé, co píše, pak se člověk musí mouchám vzdát. Aboridžincům pomáhají čistit uši i nos, což je důležité pro velmi horké dny, a celou kůži obecně, což jim udržuje kůži jemnou. Dnes odhánění much litujeme, protože tu na dnešek odhadovali překročení teplotního rekordu za posledních 125 let. 😀 Kolem nás asi jen 35°C, po okolí však až 42°C! Padesátka na to nestačila… No a po krupobití to šlo zase prudce dolů, na co tu jsme zvyklí.

Snad déšť pomohl hasičům. Nějaké požáry jsou už i u Melbourne. Všude po Victorii je nejmenší status very high. Naštěstí my už balíme a zítra nás čeká poslední den, než večer pojedeme na letiště.

P.S.: Zjistili jsme, že vombati mají kapsičku na opačnou stranu než klokan, aby při hloubání díry nenaházeli hlínu na mládě.

Den dvacátý druhý: Přírodní rezervace Healesville

Poslední den jsme vyrazili ještě do jednoho azylu pro zvířátka, do Healesville Sanctuary. Lenka to tam zbožňovala. V předchozím se jí nelíbilo tolik, protože to vypadalo víc jako ZOO a nikoliv jako místo, kde by se líbilo zvířátkům (i tak ale nasbíralo dost kladných bodů). Zato v dnešní „ZOO“ to vypadalo téměř jako v přírodě se všemi kladnými i zápornými body – zvířata měla perfektní schovky a přes den rádi spí. Proč že jsme tam jeli? Nějak jsme poslední den využít museli a nejlépe tak, abychom stihli vrátit auto včas a zároveň zůstali už čistí. Podívat se na poslední ikonické zvíře Austrálie znělo jako dobrý nápad. 🙂

Zvíře, které jsme nestihli spatřit, byl ptakopysk. Ono je taky těžké ho zahlédnout. Podle legendy ho poprosili, aby si vybral, zda bude pozemní zvíře, vodní zvíře nebo pták. Nevybral si ani jedno a tak je od všeho trochu. Když se ptakopysk poprvé dostal do Evropy a pitvali ho, hledali švy. Nemohli u nás uvěřit, že takové zvíře skutečně existuje!

Od žraloka má elektrosenzory v zobáku od kachny pro vnímání pohybu živočicha. Ptakopysk se totiž potopí a zavře vše (oči, uši i zobák) a pak už se orientuje jen díky tomu. Od křečka má lícní vaky, do kterých si ukládá ulovenou potravu. Pro pohyb ve vodě má od vydry tlapky se širokými blánami a od bobra široký plochý ocas ke kormidlování. Od mořské vydry zase jemnou hustou srst, která zadržuje vrstvu vzduchu, takže se nepromáčí a hřeje. Od ptáků a plazů si vypůjčil kladení vajíček, aby nemusel rodit. Od plazů speciální kosti a specificky od hadů ještě jedovatou žlázu. No není to divné zvíře? 😀

Žije hlavně u vody a aktivní je v noci, jinak je zahrabaný ve své noře blízko břehu. V Healesville Sanctuary mají pěkně vyřešeny ukázky nočních zvířat, ale bohužel z toho nešlo udělat moc fotky. Naštěstí pro nás dělají i přednášky, na kterou jsme zašli, a jednoho ukážou i na denním světle. Tenhle drobeček si moc rád hraje a předvádí. Je to podobné jako s papoušky, i tady mu musí vyrábět zábavu, aby se nenudil. Jedna z nich jsou bublinky v akváriu. Přímo je zbožňuje!

Bublinky. Bublinky zmínili před, během a po přednášce několikrát. Doplněné spoustu cedulí okolo. Ukázali nám i video, kdy balónky z různých oslav skončí v přírodě a zvířata je spolknou. Ta pak na to většinou umřou. Prosili… vlastně spíš velmi asertivně nutili děti už chtít místo balónků na své oslavě jedině bublinky. U výlezu dali dětem fixy, aby se podepsali do bublinek jako slib. Takže… používejte bublinky. ;-)

Obecně jsou v Austrálii dost ekologičtí, aspoň z toho, co jsme viděli. Samozřejmě máme tento pohled z návštěv přírody, parků, lesů apod. Skutečnost může být jiná, jako třeba lidi řídící jako blázni, i když jinak na silnici jsou fakt super. Nikde jinde jsem nezažil, že by lidi jezdili dle pravidel, využívali pruhy jen na předjíždění, zipovali správně bez nutnosti blikání apod. Zároveň tu jsou i na dobré úrovni s vegetariánstvím. Ať jsme zapadli kamkoliv, Lenka byla s jídlem velmi spokojená.

Nakonec jsme si dali piknik. Museli jsme auto vrátit už ve tři a let máme až v deset. Vrátit auto později nám nedovolili, tak jsme ho vrátili, zavolali Ubra a nechali se se všemi kufry odvézt do parku vedle letiště. Vysadil nás u cesty a s kufry jsme si to šli mezi stromy. Kolem prošlo pár lidí, co šli s dětmi či psy na procházku, ale vůbec jim to nebylo divné. Jen taxikář, který nás vyzvedával, byl překvapený, že nás nabírá s tolika taškama u cesty uprostřed ničeho. „Tady bydlíte?“ – „Ne, tady jsme byli jen na pikniku.“ – „Aha, kde pobýváte v Melbourne?“ – „Nikde, v Melbourne jsme nebyli, přijeli jsme od Sydney.“ Zábavná konverzace. 😀

V parku těsně před odjezdem kolem nás hopsal klokan a přeletěl nám nad hlavou jeden bílý kakadu a i lorikeet. Myslím, že to je hezké rozloučení s Austrálií. Teď už jsme na letišti. 🙂

Epilog

Myslím, že je naše manželství těmito líbánky ověřeno. Dokázali jsme v pohodě vydržet spolu na tak malém prostoru bez újmy. I cesta v domečku na kolečkách byla super. Určitě to rád zase zopakuji. S tou vlastní sprchou a záchodem to vlastně není žádný velký problém. Čekal jsem horší podmínky, ale ve skutečnosti to je lepší než kdejaké ubytovny.

Co mě taky překvapilo, je počasí. Mělo být teplo a proto jsem naplánoval cestu od severu po jih na jaře, abychom si udrželi konstantní snesitelnou teplotu. Konstantní sice byla, ale příliš nízko. Po včerejším rekordním vedru bych to ale udělal znovu. Na ty procházky je lepší chladnější počasí. A hlavně opravdu mimo sezónu se nemusí nic řešit předem. Mohli jsme program měnit za pochodu a ještě večer se rozhodnout, kam až dojedeme. Nikde nebyl s místem problém. Až na Wilson Promontory, kde je stejně lepší zůstat mimo.

Dalším překvapením byla pro mě zvířátka. Věděl jsem o úchvatné krajině od několika cestovatelů, kvůli čemuž jsem sem chtěl, ale nečekal jsem kolik vlastně zvířátek (mírumilovných!) tu potkám. Třeba lorikeet papouškové bylo největší překvapení. Nějak jsem tu papoušky vůbec nečekal a přitom tu jsou víc jak naši holubi! Nebo vombati. Celkově jsem věděl o klokanech a koalách, ale že jsou všichni více méně jedna rodina včetně tasmánského čerta, vombata a dalších… Mým oblíbeným zvířetem je odteď vombat. 😀

Bylo to tu super a pokud sem plánujete jet, tady jsou mé highlights: opera, Modré hory, Booderee, Wonboyn, Wilsons Promontory a Philip Island. Určitě bylo super vidět i ohořelé lesy u Tathry nebo klokany v Murramarang parku, v podstatě i Croajingolong je fajn, ale pokud se musí dělat kompromisy, doporučuji strávit čas hlavně ve výše zmíněných místech.

Na cestování jsme používali tři důležité aplikace. Google Maps na navigaci, WikiCamps Australia na hledání kempů (stojí pár korun a rozhodně se maximálně vyplatí!) a české dobré Mapy.cz pro hledání turistických tras a bodů zájmu. Všechno jde mít offline a i když signál tu mají dobrý a data levná (35 GB dat a neomezené volání za 40 AUD ~ 600 korun od Telstra na měsíc), vyplatí se je mít – v parcích není signál všude.

A jako obvykle, kdo to dočetl až sem, má u mě bludišťáka. 😀

Dodatek od Lenky

P.S.: Aby bylo jasno, jak se dosahuje těch úspěšných líbánek: novomanžel každé ráno vyleze do těch deseti až třinácti stupňů a dodá snídani do postele. 😉 Tím se opravdu dá docílit princeznovské dovolené na jaře v campervanu. 😇