Zápisky z cest: Mallorca

Dny před dovolenou

Lenka ráda začíná balit tolik dní před cestou, kolik dní je samotná dovolená. V práci jsem sice nahlásil celé dva týdny, ale s dítětem, aspoň zatím, už neždímám každou minutu, jako dřív. Nechali jsme si ještě tři dny doma před i po. I tak v rámci balení to znamenalo dva týdny. Protože s dítětem je prostě vše jinak.

V podstatě jsme měli sbaleno týden předem a zbývalo pár drobností. Ještě jsme si mohli užít pár klidných a slunečných dnů doma na zahrádce. No, slunečné moc nebyly, zato opravdu doma. Nejprve měla Dianka teplotu a kašílek, z čehož se oklepala tak nějak stejně rychle, jako to přišlo. Zcela zdravá však nebyla.

Naštěstí nám odpadlo těžké rozhodnutí, zda jet či cestu raději odložit. Dva dny před odletem jsem padl já. Už jsem si na alergii poměrně zvykl, ale fakt mi vadí, jak v době alergie nepoznám začínající nemoc. Dokud nepadnu na hubu pořádně. Doslova jsem si ustlal na zemi a vytuhl. Taky dvoudenní teplota, jen místo kašle rýma.

Kdybych sám nekoukal ošklivě na ostatní, co šíří bacily, prostě bych se nadopoval a nějak to dal. Jenže koukám a tak jsem šel příkladem. Dělal jsem děsně umírajícího muže s rýmou u nosu. :D

Nevyužité ubytování, letenku apod. vem čert. Ale to ubytování přeci jen bylo drahé a nemělo ani procento vrácení peněz. Většinou neukázat se znamená prostě storno. Proto jsme kontaktovali jak hotel tak autopůjčovnu.

Hotel byl v pohodě. Prý ať zavoláme, kdy přijedeme, a vše zůstane, jak je. Super. Autopůjčovna naopak, že oni nemůžou nic, že musím přes agregátor, přes který jsem rezervaci provedl, jenže ten takovou změnu nenabízí – pouze storno s platbou tří dnů. No, plánovali jsme tři dny posun, což by se mělo vykompenzovat…

No, tak ne. Měl jsem trvat na svém a hádat se. Akorát jsme zaplatili storno poplatek a ještě rezervace později na týden byla dražší než na celých deset dní! Jak jsem však psal, čert vem peníze, zaplatil jsem a koupil i novou letenku. Načež Booking napsal zprávu, že je hotel informoval o našem nepříjezdu a rezervaci ruší. !!!

To byl den před naším novým plánem. Dobře to však dopadlo a nakonec jsme zaplatili jen sedm dní, i když jsme říkali, že nemáme problém s celými deseti.

Den první

Nejenže balíme ještě dřív nez dřív (dyjadyjadá) a dáváme si na začátku a konci dovolené ještě dovolenou na přípravu a zotavení z dovolené, taky samotnou cestu plánujeme dost na pohodu.

Za jeden den bych před pár lety dokázal doletět klidně na jiný kontinent s půl denním letem. Teď jsme za jeden den zvládli dvou a půl hodinovou cestu letadlem.

Dianka dlouho neměla ráda cestování autem. A v podstatě i dnes jí cesta autem moc nevyhovuje. Je to proto, že potřebuje pohyb a moderní bezpečné autosedačky hodně znehybňují. Proto jsme loni cestu letadlem úplně vynechali a raději se soustředili na první dovolenou jen po Česku.

Možná to byla chyba! Letadla jsme se asi báli zbytečně. Aspoň to Dianka zvládla s námi v pohodě. Koupili jsme si i tablet a naplnili ho různými pohádkami, které jí doma ani nepouštíme. Protože obecně jí nic moc nepouštíme. Screen time je velmi striktní. Ani teď k němu nedošlo. (Vytasili jsme všechna netabletová esa, takže asi stejně tablet přijde na řadu na cestu zpět. Uvidíme.)

Screen time se nám podařilo držet zkrátka, bezpečnost v autě už moc ne. Taxíkem na letiště poprvé jela popředu, z čehož teda byla dost sama vyděšená. :D A z letiště do autopůjčovny jela úplně bez autosedačky na svém sedadle v minibuse; to si to už užívala.

Den druhý

Druhý den jsme odstartovali na skluzavkách u hotelu. Dianka zamířila nejprve k velikosti přiměřené jejímu věku a hned potom začala lézt po žebřících do dvou metrů, aby se sklouzla na velké. Ještě, že šla se mnou. Tatínkové jsou na aktivity, které maminky nesmí vidět.

Když se Lenka blížila, přestali jsme a sedli do auta směr park La Reserva. Je plný zvířat, která zachránili, s hezkou lesní cestou. Varovali, že cesta není pro kočárky, a potvzujeme, že jsme udělali dobře ho nebrat.

Největší zážitek byli pávi. Jeden se k nám přidal v půli cesty a šel s námi dlouho, než to vzdal. Zkusili jsme mu dát vodu, tou však pohrdl. Chtěl jídlo. Brzy jsme pochopili proč. Pávi jsou drzí a u občerstvení skákají s dalšími ptáky na stoly a lavice a kradou turistům jídlo. Diance se to vůbec nelíbilo. Křičela nešťastně za všechny obědvající děti a dospělé. Takhle rychle a „bez keců“ jsme ji jíst ještě snad neviděli. :D

Kousek od toho mají několik koz, oslíků, daňků a podobně, které kolem druhé hodiny krmí. Důležité je, že nechávají krmit i návštěvníky s možností si zvířátka toca-toca; pohladit. Dianka otevřela svou náruč a chtěla je obejmout všechny. Jenže zvířátka byla stejně velká, některá i mnohem větší, a když Dianka měla v ruce jídlo… málem skončila v korýtku s vodou. :D

To byly tak silné zážitky, že jsme zapomněli na hlavní aktivitu – možnost dojít k jezírku s vodopádem a vykoupat se. Nevadí, jeli jsme vyzkoušet další velký zážitek: velkou vodu aka moře.

Moře teda ne. Písek „blé“ a horký. Voda „ah!“ (bojím) a studená.

Dopadlo to jako obvykle, když se s Lenkou objevíme na pláži. Plavu já, pak zase ona, a tak dokola. Jen místo aby druhý relaxoval a četl si, druhý utěšoval dítě.

Cestou z vody na chodníku u obchodu potkala nafukovací koalku, které říká medvídek. Tvrdí nám, že s ním do vody půjde. No koupili jsme ho. Uvidíme, jak bude statečná podruhé.

Den třetí

U hotelových skluzavek je takový mini aquapark pro nejmenší. Další ráno jsme se tam šli znovu podívat, tentokrát řádně připraveni s plavkami. Dianka už z dálky říkala „yeeesss“ (nějak jsme ji naučili říkat ano anglicky) a těšila se na vodu. Rychle se to změnilo v „neee“, protože stříkající voda je „ah!“ (bojím). A taky ta voda v brouzdališti je studená.

Zatím to seznamování s vodními hrátkami moc nevychází. Tak jsme jen pozorovali ostatní děti, dokud sama nechtěla jít taky. Chtěla, ale ne tou vodou. :D Skončili jsme na kraji, kde si hrála s kelímky. Nejzajímavější však je, že pokud se polívá, zima není. Na zimu zapomene i v brouzdališti, pokud je motivace silná – třeba když uplave kelímek (fakt nevím, jak se to stalo).

Včerejší procházka měla nabídnout nejrozmanitější flóru. Co se týče stromů, dalo by se říct ano, co se týče zbytku, nic moc. Zajeli jsme se tak na další parné poledne skrýt do oázy uprostřed zdejšího pohoří, do zahrad Alfabia. Jsou to přes sedm set let staré zahrady s vlivem různých národů, od Maurů přes Římany či Araby až po Španěle.

Zahrada s domem je rozhodně skvělá na pořádání svateb a podobných akcí. Jedná se však víc o promenádu než o zahradu. Ani zde to s tou flórou není kdo ví jaké. Je to hezké, o tom žádná, jen když se to prezentuje jako nejlepší zahrada na Mallorce, očekávám víc než pár naaranžovaných keřů sloužících jako pozadí pro novomanžele.

Když už jsme byli dál od hotelu a měli jsme s sebou vše na pláž, využili jsme příležitost a jeli na vyhlášenou oblázkovou pláž v zátoce. Motivace byla, že nebudeme stále na jednom místě, a pokud Diance písek a velké vlny nešmakují, třeba klidné oblázky zafungují.

To se nedozvíme, protože jsme rozhodně nenašli, co nám bylo prezentováno. Pláž je vskutku vyhlášena. Na pár míst se stojí fronty už na parkovišti, ke kterému vede úzká klikatá cesta. Tam nechcete být s dlouhým a širokým autem. Parkování na peníze, pouze mince. My neměli ani fyzickou kartu. Když už jsem zaparkoval, ignoroval jsem to a šli jsme.

A co jsme našli? Oblázková pláž je samý velký šutr. Sedí se na balvancech a do vody se leze přes velké kameny. Sám bych měl problém se někde uvelebit a kamkoliv se bezpečně dostat. K tomu k zátoce míří dost lodí, což je dost cítit hned při příchodu. Udělali jsme fotku a spěchali zpět k naší základně.

Stihli jsme to. Vzali jsme nafukovacího medvídka a zkusili jít do vody. Nevyšlo to. Medvídek se měl koupat, Dianka ne. Zase však zafungovaly kelímky. Hrabala písek a najednou mokrý písek je v pořádku. Postupně se v písku opatlala všude. Tak ji hra s pískem zaujala, že dlouho nevnímala, co říkáme, když už jsme chtěli odejít.

Den čtvrtý

Vodní seznamování zatím šlo tak dobře, že po otázce, zda jdeme zase na vodní skluzavky či na pláž, odpověď byla rychle ne. Budeme si malovat a číst. Tak si Dianka malovala a já si říkal, proč jsme vlastně jeli sem sedět na pokoj.

Odjeli jsme aspoň k vodě za sklem, do akvária. Před cestou jsem se dočetl, že kolem dvanácté člověk v sezóně nezaparkuje. Sezóna začala evidentně dřív. Dojeli jsme k parkovišti vedle a týpci mi řekli, kde mám počkat, a že mi dají za tři minuty místo. Nechápal jsem, jestli to myslí vážně, a zda raději nepokračovat dál. Slovo však dodrželi. Chtěli za to pět euro v hotovosti a my zase neměli ani hotovost, ani fyzickou kartu, měli jsme pouze zaparkované auto. Oběhl jsem okolí a hotovost na euro přesně vykouzlil pro spokojenost obou stran.

V akváriu jsme byli téměř čtyři hodiny a rozhodně by to šlo natáhnout na celý den. Přijde mi to hezké, spoustu druhů, několik míst k relaxaci pozorováním obrovských nádrží, boží.

Jsem však Čech. Musím něco vytknout. Například další akvárium bez živé velryby! :D Teď vážně: velryby byly ve 3D, problém byl, že to nebylo nijak oslnivé. Na tu kupoli bych raději uvítal bez 3D něco víc kulervoucího. Taky tunel skrz největší akvárko byl poměrně slabý zážitek. Ale to bude asi tím, že nebylo jasné, kudy kam jít, a co je kde, a kolik mám asi tak času se všude zastavit.

Nakonec jsme se podívali na krmení chobotnic. Chobotnice nic nesnědla, jen trochu zapózovala. Zřejmě si jídlo chtěla vychutnat v klidu bez tolika očí. Co jsem však nevěděl, že narozené chobotnice sežerou svou mámu, která už ke konci nejí; je připravena sloužit jako skořápka a potrava. Občas je dobré býti člověkem.

Diance se stejně líbily obyčejné ryby, stejně jako předešlý den v zahradě…

Den pátý

Je to tu. Vždy jsem kroutil hlavou nad těmi lidmi zavřenými v all inclusive areálu. I my si to vyzkoušeli. Dianka se zdála, že potřebuje srovnat šlofíky a mít trochu klid, kdy se jí věnujeme celý den.

Ono to není zase tak velká změna – máme tu polopenzi. Kromě jiného přicházíme o průzkum místní gastronomie. Zatím jsme našli mezi dezerty něco podobného sladké koblize, což by mělo být ensaimada, ale jinak nic. Přeci jen jsme ve Španělsku, vídáme kolem tapaz bary, ale v hotelu jsme nedostali ani jeden. (Na jednu stranu jsem rád – když jsem byl kdysi ve Španělsku na konferenci, dávali nám to tam neustále, a naopak jsem hledal něco jiného.)

Když došel stín u dětského bazénu, přesunuli jsme se alespoň na pláž. Přes den je to hodně jiná pláž, než v šest večer. Je tam hlava na hlavě, za lehátko se slunečníkem se platí dvacet éček, a i ve vodě se nedá plavat rovně.

Což mi moc nevadilo, stejně jsem hlavně seděl na břehu a hrál si s kelímky s Diankou. :D Vyhrabali jsme hodně písku, vycákali hodně vody, a vyhráli od neznámých lidí nafukovací míč. Lenka byla strategicky ve vodě, když si na ni Dianka vzpomněla, a po otázce, zda jdeme za mámou, odpověděla Dianka pozitivně. Neptal jsem se dvakrát. Překonala to. Smála se a blbla s námi ve vlnách.

Dokud si neuvědomila, kde je. :D Taky je roztomilá, když si uvědomí, co je zmrzlina. I dnes nejdřív nechtěla, pak žádala další a nakonec mi to vytrhla z ruky a dojedla sama. Před dvěma dny se nechtěla vůbec dělit a celý zbytek narvala do pusy, aby mi nic nezbylo.

Potvora. <3

Den šestý

Co dělat na malém ostrově s dětmi? Objevovat mořský svět. Klidně několikrát. Po jednom akváriu jsme se vydali do dalšího, do Marinelandu. Vypadá to, že tam je zábava na celý den. Cena je srovnatelná s Palma Aquariem. Ale zdání klame. Platí se především za divadlo.

Dvakrát denně tam vystupují tuleni a delfíni. Přes davy lidí Diance trvalo, než tuleně vůbec zpozorovala. Naopak delfínů si nešlo nevšimnout. Dělali dobrá salta a stříkali všude kolem. Lidé z toho jásali, ti v prvních řadách spíš křičeli; a Dianka při každém delfíním skoku křičela za všechny namočené lidi, jako s těmi pávy.

To ji unavilo natolik, že chtěla spinkat a sama si řekla po show o kočár. Bál jsem se zase nosit v nosítku, jak to obvykle musí být, protože jsem měl lehce spálená záda. Ale ne, chtěla si sednout a povozit v kočáru. V kočáru, ve kterém s námi často nechtěla ani jet, natož v něm usnout. Zíral jsem.

Po šlofíku jsme nakoukli k papouškům, kteří se Diance moc líbily. Chtěla si jednoho vzít na ruku. Teď… přitom u vchodu možnost byla, jenže to ještě nevěděla, že papouškové jsou super. Myslím, že Marinlandu utíká pár chechtáků. Ani v Palma Aquariu to neměli vymyšlené dobře – sice měli možnost se vyfotit s papouškem u papoušků, jenže my to zrovna měli při vstupu, protože neměli dobře označený směr.

Marineland má i svou soukromou pláž, bohužel bez stínu. Jeli jsme tak opět na tu naši prověřenou. Po cestě jsme přibrali další nafukovací věc. Tentokrát krokodýla. Dlouho jsem nafukoval, ale těch dvanáct éček a přes sto nádechů za to stálo. Diance se moc líbilo skákat ve vlnách. Myslím, že se nám podařilo vytvořit pozitivní vztah k vodě.

Den sedmý

Život je o hovně a ani odcestováním od této reality neuteče. Zřejmě jsem snědl příliš mnoho melounu, kterého je neomezené množství každou snídani i večeři. Po skoro týdnu mne to dohnalo. Hnal jsem se ze snídaně rovnou na záchod. A pak i z pláže.

Všechny možné programy jsme postupně škrtali a udělali si druhý pyžamkový den. (Pyžamkový den si ordinujeme jednou měsíčně a je to den, kdy teoreticky můžeme zůstat v pyžamu, protože žádná aktivita si nic jiného nežádá.)

Nejprve na ranní pláži. Ty chybějící dny ze začátku nám budou chybět. Dianku nebylo třeba nijak přesvědčovat. Ihned jsme šli do vody a rychle seskočila z krokodýla do vody celá. Až když skoro odjíždíme, tomu přišla na chuť.

Poté u bazénu, kam jsme došli pozdě a Dianka byla smutná, že nemůže pozdravit oblíbenou sochu tučňáka u dětských brouzdališť. Skejsneme u bazénů, kam ani nemůžeme. No to je na hovno.

Po večeři zase záchodové kolečko. Lenka asi závidí – celý týden se držela zkrátka a dnes si dala několik mléčných dezertů. Jsem zvědav, jak bude probíhat naše cesta domů. Úplně vidím tu komickou situaci, kdy já letím na záchod na příď, Lenka na záď, sedíme tam celou cestu, a Dianka sama křičí všem cestujícím. :D

Pyžamkový den bez válení na gauči není ono. Diance se po gauči zřejmě moc stýská, protože po večeři oseděla všechny gauče, které potkala.

I dnešní zápisky jsou nějak na hovno…

Den osmý

Cesta domů byla velmi plynulá. Nikde jsme dlouho nečekali, kromě lehčí fronty na odevzdávání zavazadel. Takhle plynulou a klidnou cestu jsem snad ještě nezažil. A to s dítětem!

Cesta letadlem byla taky v pohodě. Především proto, že nám tam Dianka usnula, a ke konci jsem už pustil Krtečka. Především bez šlofíku bychom asi tři čtvrtě hodiny už nevěděli, co dělat.

Po příjezdu si šla Dianka ohrát všechny hračky. Moc se jí stýskalo po všem možným. Já zase rozbalil suvenýry. Celou cestu jsem raději nejedl a doma se pustil do mallorských sušenek a především ensaïmady – sladkého koláče. Nejprve jsem nevěděl, proč všude doporučují si právě koláč odvézt domů. Není to zrovna praktické. Na letišti jsem pochopil – jsou na to připraveni a ani nás nevyhodili z letadala, že máme o tašku s velkou krabicí navíc.

Pustil jsem se do koláče jen tak. Rozbalil, ulomil kus a jedl. Říkal jsem si, že to je dobré, protože tam není zbytečně tolik cukru, jako co jsme zkoušeli při večeři na Mallorce. To bylo tím, že jsem si nepřečetl návod. :) Správně se to mělo dát na dvě minuty do trouby a pak posypat přiloženým cukrem. Za prvé po průchodu troubou to bylo horší, za druhé zbytečné přidávat cukr, za třetí tradiční je bez náplně, ale s čokoládou to je fakt dobrý. Všechno je s čokoládou dobrý. :D

Doma jet zase vlastním autem nižší střední třídy bylo nic moc. Na ostrově jsme jezdili s hybridem od Peugeotu, 408kou z loňska. V autech se nevyznám, za mne má auto především sloužit a nepřinášet komplikace. Tenhle Peugeot byla zábava řídit. Spoustu prostoru, velká obrazovka, svižný start, lehké řízení, intuitivní ovládání, tichý, rychlá klimatizace, plynulý při velmi pomalé jízdě, je jedno do jak prudkého kopce se rozjíždím či zpomaluji, nemusím řešit světla, atd. Auta za milion mají něco do sebe. Snad bych mu vytkl, že sedačky lámou hlavy.