Zápisky z cest: Nový Zéland

Zéland je moc pěkné místo. Při cestě tam, vlastně i cestou zpět, jsem si připadal jak na skutečné cestě k Mordoru. Náročné vydržet tolik hodin v letadle. Šest hodin do Dubaje bylo ještě v pohodě. I těch osm v Dubaji. Ale pak 20 hodin sedět v dalším letadle… Ufff.

Jako vstupní bod jsem měl Christchurch. Možná to bude znít ošklivě, ale přijde mi, že zemětřesení bylo prospěšné. Před ním jsem zde sice nebyl, je však vidět, jak se nyní nahlíží na město jinak. Místo obnov všech budov raději stavějí parky a vymýšlejí bláznivé nápady. Jako třeba tržnice v kontejnerech. Což vypadá opravdu dobře! Místní mi říkali, že takových věcí udělají postupně víc. Jelikož jsem procestoval pouze polovinu jižního ostrova, těším se na překvapení při další návštěvě. Mimochodem v jednom kontejneru dělají opravdu dobrou pizzu, určitě ji nevynechejte!

Město je příjemně klidné a hezké. Turisticky zajímavá část je vlastně tak malá, že ji projdete za den pěšky i se všemi zastávkami. Auto nechte stranou. Nerušte to klidné prostředí. Jinak možné zastávky jsou například odpočinková zahrada a muzeum vedle ní. Zjistíte, že Zélanďané jsou vlastně takoví Havajčané.

Pozor – stejně jako na Havaji, i zde je ozónová díra. I když se to nezdá, dávejte si pozor, jinak ji budete cítit po celém těle.

Když mluvím o autě – pro mě byla jízda na levé straně po prvé v životě. Trochu jsem se toho bál. Není ale čeho. Provoz je řídký, takže není moc šancí udělat chybu. A jak mi říkal jeden místní: „jakmile uděláš chybu, po druhé na to rozhodně nezapomeneš.“ Udělal jsem dvě chyby, které jsem od té doby už neudělal. Rozjel jsem se, zařadil se, koukal co to je nalepené na palubní desce. Stálo tam „keep left“. Zasmál jsem se. Podíval se na cestu, smích mi přešel a zařadil jsem se do levého pruhu. Nebo jsem se napojoval na hlavní. Zleva ke mne odbočovalo auto. Rozjel jsem se, vyhneme se přeci bokem. Možná tak u nás… Řidič byl dost vyděšen, když jsem mu tam vjel. Jinak ale pohoda. Pokud nepočítám, že jsem první dva dny dával znamení k odbočení stěračem.

Mimochodem zde autoškola probíhá tak, že vyplníte test, dostanete eLko na sklo a jezdíte s kýmkoliv, kdo už řidičák má. Až se budete cítit, půjdete udělat praktickou zkoušku a je hotovo (s eLkem můžete jezdit jak dlouho chcete). A jelikož jeden místní, s kým jsem se bavil, je původem z Thajska, dozvěděl jsem se, že v Asii to je ještě horší. Tam je rozšířen černý trh s řidičáky. Prý nás, Evropany, mají za nejlepší řidiče a někteří si jezdí udělat řidičák k nám.

Před odjezdem na západní pobřeží k horám, ledovcům a fjordům jsem ještě chvíli pobyl s místními a nechal se provést po okolí. Zkusil jsem i vodu, ale není to ono. Studené a špinavé. Rozmlsanost z Havaje. :-)

Na druhé pobřeží jsem se nechal dopravit vlakem. TranzAlpine z Christchurch do Greymouth. Je to moc hezká podívaná. Až sem pojedu znovu, zastavím se v okolí na delší čas. Už jen proto, že tu je Springfield. :-)

Jelikož jsem si popletl 12.30 pm (není to půl hodiny po půlnoci, ale půl jedné odpoledne), měl jsem půl dne navíc. Tím lépe pro mne. Volný čas jsem využil k návštěvě Shantytown kousek od Greymouthu. Je to rekonstrukce města z 19. století. Z doby, kdy se Zéland začal osídlovat. Zde jsem pochopil, proč mi zdejší prostředí občas připomíná Ameriku. Skoro jak městečko z westernovek. Nejen to, strava je taky podobná – normální porce je velká, velká se nedá pomalu sníst; regály plné toustových chlebů a burgrových housek či velkých krabic. Ale jsou tu i rozdíly – nejsou tu burgrárny, jezdí se na levé straně či jsou tu úzké mosty, že by se sem velká americká auta nevešla.

Na druhou stranu od města jsou palačinkové skály. Říká se jim tak kvůli podobě. Doporučuji navštívit při přílivu, abyste si užili parádní podívanou. Neuvěřitelné, co příroda dokáže.

Doporučím vám bezvadný plán, jak navštívit ledovce: zapůjčit si veškeré potřebné vybavení, nechat se dopravit helikoptérou, mít průvodce, který vám o všem poví a provede vás, nechat se dopravit helikoptérou zpět a naložit se do horkého bazénu. Super! :-) Dostupné ve Franz Josef. Jediné, co se mi moc nelíbilo, že na těch ledovcích vytvářejí schody. Připomíná mi to eskalátory do posilovny.

Abych si adrenalin vynahradil, vyrazil jsem stezkou směrem k výhledu na ledovce u Fox Glaciers, kde jsem musel přeskakovat řeky a jít přibližnou cestou přes kamení. I když tohle má Norsko na vyšší úrovni, o tom ale někdy jindy. Stezka nebyla bohužel schůdná až do konce. Aspoň zbylo více času pro jezero Matheson pyšnící se perfektně lesknoucí se hladinou. Mají u něj dobrou restauraci s parádním prostředím na odpočinek.

Pokračoval jsem do Wanaky. Moc hezké místo. Osobně jsem zde ale nezůstal dlouho. Raději jsem chtěl být déle v Queenstown. Měl jsem to udělat obráceně. Queenstown je totiž moc rušné město a není tam zas tolik co dělat. A co lze dělat tam, lze více méně i ve Wanace. Obě města jsou stejně adrenalinová.

Ve Wanace doporučuji Wanaka Skyline (na kterou jsem se bohužel kvůli počasí nedostal, tak příště!) nebo procházku na konci Wanaka-Mount Aspiring Rd. Nebojte se a jeďte až na konec k parkovišti. Zjistíte, co to znamená „ford“ – brod. Potkáte jich opravdu hodně. Prostě je projeďte. Tedy pokud neprší, abyste měli šanci se dostat zpět. Budete projíždět taky kolem ovcí a krav. Když budete mít štěstí, půjdou ze všech stran vašeho auta s vámi, rádi vás doprovodí. Nebo taky ne; může se zastavit před vámi, koukat a přežvykovat. Pak si zahrajte na Dundeeho. :-) Za parkovištěm pokračujte pěšky, překročte most a už se neztratíte.

Pokud nebudete mít štěstí na počasí po všechny dny, běžte se projít přes horu Mt. Iron k Puzzle Worldu. Najdete tam velké bludiště v lidské velikosti. Nejkratší cesta bludištěm je jeden a půl kilometru dlouhá, průměrně se nachodí třikrát tolik. Jsou tam i jiné srandy. Deštivý den mi utekl ani nevím jak!

Mezi Wanakou a Queenstown je Kawarau Bridge. Most, kde se poprvé začal provozovat bungee jumping jako služba. To si přeci nemůžete nechat ujít! Osobně ale znovu skákat nebudu. Je to pouze o tom se odhodlat udělat krok kupředu. Skok z letadla se mi líbil mnohem víc. Bylo to takové delší a člověk si to obecně více užil. Zajímavé je, že u skoku z letadla jsem se bál méně (vlastně téměř nebál), než u bungee jumpingu.

Z Wanaky do Queenstown lze jet kratší, zato hezčí cestou! Díky čemuž můžete navštívit Arrowtown a zjistit něco o čínských osadnících. Třeba že Amerika pro ně byla „Gold Hils“ a Austrálie se Zélandem „New Gold Hils“.

Jako další bezvadnou atrakcí, se kterou by se nemuseli stydět ani v Tokio Driftu, byl Shotover Jet. Občas jsem až čuměl, jak blízko driftují u skalisek a napjatě čekal, kdy řidičovi ujede ruka a bude z nás všech… téct kečup. Pro milovníky Fast & Furious to je povinnost!

I když je Queenstown rušné město, má moc pěkné okolí.

Prý zde žije přibližně 400 Čechů (město má celkem 16 tisíc obyvatel). Sám jsem narazil na tři během jednoho odpoledního potulování. Když jsem u těch čísel: na Zélandě žije sotva 5 milionu lidí a jen 20 % z nich je na jižním ostrově. Není divu, že při cestování je na cestách klid a většinou potkáte především jiného turistu. Často se stejným autem, jako máte vy sami.

Z Queenstown lze vyjít na Ben Lemond. Velice krásný výšlap i za špatného počasí. Nahoru (tedy ten počáteční krpál) můžete jet gondolou a na cestu dolu si půjčit horské kolo. Mimochodem u gondoly je Kiwi Birdlife Park. Pokud jste jinde kiwika neměli možnost zahlédnout, máte možnost. Nebo novozélandského papouška. Jo a největší orel má rozpětí křídel tři metry, kterého můžete zpozorovat kolem Haastu, tak se v okolí bedlivě dívejte.

Fjordy. Na ně jsem se moc těšil. Vyrazil jsem mezi ně rovnou kajakovat. Doporučuji. Spojil jsem to s projížďkou po cestě mezi Te Anau a Milford Sound. Říká se, že patří k nejhezčím cestám na světě. Hezká s těmi výhledy rozhodně je, kór když vyrazíte ráno a vidíte, jak začnou na vrcholky dopadat první paprsky světla. Ale přijde mi trochu přeceňované. Každopádně cestu projeďte a na konci hupsněte do kajaku. Vaše ruce pocítí, jak jsme vlastně malí.

Například jsme koukali na vzdálený vodopád a tipovali, jak je daleko. Největší tip jsem dal já s dvěma kilometry a bylo to krásných pět. U jiného vodopádu jsme tipovali výšku; zdál se jak desetimetrový, po (namáhavém) připlutí se nám 200 metrů zdálo málo (kam se hrabou Niagáry).

Byl jsem srab s sebou vzít fotoaparát, takže mám fotky až z druhého soundu, z Doubtful Sound, kde jsem si připadal jak na konci světa. Cesta tam vedla autobusem, poté lodí po jezeře, poté znovu autobusem a nakonec zase lodí. Průvodci na jednom místě zařídili naprosté ticho, abychom pocítili, jaké to asi tak bylo, když sem připlouvali Maorové či Evropané. Najednou bylo slyšet spoustu přírodních zvuků. Síla!

Po cestě jsme navštívili i vodní elektrárnu využívající převýšení jezera k oceánu. Měl jsem blbou otázku, zda to jezero někdy nevysuší, když tou elektrárnou protéká takové ohromné množství za sekundu (pokud se nepletu, je to plavecký bazén za sekundu, možná dva). Byl jsem uklidněn, že i když se to nezdá, prší mnohem více a není třeba se bát. Což je pravda, sám jsem tu měl deštivý den, způsobující vodopády na každém kroku, a tak mě vodopády nudí. :-)

V Te Anau je skvělá Kepler Track. Pokud ji nechcete jít celou, dá se zkrátit převozem přes vodu a ujít jen takových 25 kilometrů. Nevýhoda je, že se vrátíte po stejné cestě. Kepler Track je jedna z nejhezčích, kterou jsem na Zélandě zatím šel. Nyní, když už to mám tak nějak zmapované, už vím, kde se ztratit ze světa na více, než jeden den. Toto bude jedna z cest, kterou si dám jednou celou.

Po cestě jsem potkal krajany, kteří mi hodně doporučovali oblast Catlins, kde je potřeba strávit několik dní. Osobně mě moc Catlins neoslovilo a dva dny mi stačily. Měl jsem tedy už trochu na spěch. Ale tak aspoň tu je možnost vidět tučňáky či tuleně. Směřujte k nejjižnějšímu bodu. Ale pozor, nevyděste je, neb se mohou leknout a umřít v moři!

Velice mne udivují zdejší modrá jezera. Jezero Tekapo po cestě k úpatí zdejší nejvyšší hory Mt. Cook je úchvatné. Není tedy jediné, podobné jsem také viděl za Queenstown po cestě do Glenorchy. Ty barvy jsou opravdu takové.

Na bílé fotce můžete vidět horu Mt. Cook. Jak je vidno, nemá smysl moc jezdit pouze k úpatí. Málokdy je zde lepší viditelnost.

Poslední historka na závěr: předposlední noc jsem měl takový divný pocit. Jako bych na něco zapomněl nebo tak něco. Druhý den ráno jsem se sbalil, připravil auto na 300 kilometrovou cestu k letišti a šel zaplatit ubytování. Poslední hotovost mi měla zbýt přesně na benzin a nějaké jídlo. Ubytování jsem tedy platil kartou. Odmítnuto. Hmm. Druhý pokus. Pomalé vyťukávání pinu. Odmítnuto. Pot. Zděšení. „Sakra, za pár hodin musím stihnout let!“ Předal jsem poslední hotovost a vyrazil. Nádrž tak na pětinu cesty a to musím odevzdat auto s plnou nádrží. Už žádná hotovost a karta nefunguje. I kdybych nějak vyřešil odvoz a že zaplatím jakmile dorazím domů, nestíhám můj let. V hlavě se mi promítalo spoustu situací a nic pozitivního…

Došel jsem k závěru, že nemám co ztratit. Jednoduše natankuji plnou a buď se karta chytne. Nebo nechytne. Natankoval jsem, přišel k pokladně, zhluboka se nadechl, pomalinku vyťukával pin, tekl ze mě pot… a transakce byla přijata! Spadl mi kámen ze srdce.

Několik podobných štěstí v neštěstí jsem měl ještě ve Skotsku a vše si vyžral v Norsku. Takže se těšte na další zápisky. :-)