Copak to bude?

Nevěděli jsme, že čekáme holčičku. Původně jsme ani nevěděli, zda to chceme vědět. Pročítali jsme, proč vědět a proč nikoliv. Oba tábory měly dobré argumenty. Rozhodli jsme se to ponechat strýčkovi náhodě. Neuváděli jsme, že pohlaví vědět nechceme před žádným ultrazvukem, ani jsme se aktivně neptali. Čekali jsme, zda nám to někdo prozradí jen tak mimochodem, či nikoliv.

Nikdo nic neprozradil. Asi proto, že se naše bebátko pod ultrazvukem vždycky hodně vrtělo, a doktoři byli rádi, když našli vše, co potřebovali pro jejich tabulky.

Nám to nijak nevadilo, naopak. Otázka copak to bude? je poněkud otravná. Zeptá se vás na to v podstatě každý. Sami nevědět nám ulehčilo přeskočit tu genderovou upnutost a potenciální stereotypní reakce.

V porodnici si ale museli všimnout chybějícího pindíka během prvotního vyšetření. U porodu totiž několikrát zmínili holčičku. Všimli jsme si toho oba, já i Lenka. Lenka v tom delíriu informaci dál nezpracovávala; já jsem byl na tom trošičku lépe a začal jsem uvažovat, zda se konečně někdo náhodou neprokec.

Prokec. Dianka to je. Nakonec jsme se přeci jen dozvěděli pohlaví před porodem. Pět minut před porodem.