Život za covidu

cs v kategorii family • 9 min. čtení

Poměrně brzy po vypuknutí pandemie jsem si uvědomil, že sledovat každý den aktuální průběh není moc zdravý přístup. Proto jsem to omezil na minimum a zůstával v obraze pouze v případě turbulentnějšího období. Jeden zdroj informací jsem ale nepřestal číst: příběhy, jak situaci prožívají lidé různých profesí. Zkoumat statistiku a zavádět omezení pro „flattening the curve“ (zploštit křivku) je sice hezké, ale je to pouze jeden pohled na a přístup k situaci. Kategorii Život za covidu na Deníku N jsem si oblíbil právě pro možnost nahlédnout na následky, o kterých se jinak moc nemluví.

COVID-19 pandemie tu je s námi již rok a tak jsem se rozhodl sepsat vlastní život za covidu, zatím taky rok „bez“ covidu.


První informace

První zmínka o viru SARS-CoV-2 se ke mně dostala koncem ledna. To svět oběhla informace, jak Čína staví novou nemocnici za deset dní. V ten moment jsem ještě nic netušil. Čínu vnímám jako efektivní továrnu světa, kde je hodně věcí možných, přestože zároveň hodně věcí možných není. Jednoduše jsem myslel, že posunuli jejich budovatelské možnosti o další krok dál. Smekal jsem před nimi klobouk dolů.

Mohlo mě hned napadnout, že nic se nedělá jen tak pro nic za nic. Další dny na to se ke mně už dostávaly různé vtipy. CD s antivirem před obličejem jako ochranná rouška, zkomolený Tentin Quarantino, nebo že alkohol ničí covid a tak se ve slovanských zemích nemusíme bát. Už jsem si začínal uvědomovat, co se v Číně děje, ale bylo to pro mě daleko. Nepředstavitelné, aby covid změnil i naše životy v Evropě.

Pak přišly zprávy z Itálie. Najednou covid nebyl jen nový zdroj pro kreativce vyrábějící různá vtipná meme, ale vážné téma. Řešili jsme to s Lenkou doma, i s kolegy v práci. Již koncem února jsem nechodil do kanceláře každý den a tak nějak jsme všichni zůstávali na home office dřív, než se vyhlásil nouzový stav 12. března.

Doma jsme sledovali narůstající čísla a grafy každý den. Snažili jsme se pochopit problematiku a tím si urovnat, co se děje a co můžeme očekávat. Pandemie není pro lidstvo nic nového, jen za poslední století jsme jich zažili několik, ale pro naši generaci, minimálně v Česku, to novinka je. Podobně jako si neumíme představit válku, běžní lidé nic neví o pandemii. Ze začátku jsme tak měli představu, že nouzový stav nemůže trvat déle, než avizované dva týdny, a pak bude zase vše v pohodě. Různé modely a predikce však počítaly s roky, nikoliv týdny. Tady jsme se zasekli a nechtěli skutečnost přijmout.

Celé první dva týdny nouzového stavu jsme byli neustále doma. Vyšli jsme pouze na procházku. Nadýchat se pořádně čerstvého vzduchu a mít trochu pohybu. Roušky jsme neřešili, nosili jsme šátky. Nebylo to pohodlné, ale stále jsme v březnu neakceptovali povinnost roušek na déle než krátkou přechodnou dobu.

Zřejmě to ovlivnila i skutečnost, že Lenka při nasazení roušky dostávala panické záchvaty (pracuje na tom, ale i dnes nesnáší zakrytý obličej dobře) a po internetech se šířily zprávy o útocích na lidi bez pořádně nasazené roušky. Raději jsme proto ven nechodili a doufali v to nejlepší: že se vše brzy vyřeší.

Sice se pomalu z Homo sapiens stáváme Homo indoorus (trávíme až 23 hodin zavřeni v budovách a dopravě všeho druhu), nejsme ale připraveni trávit uvnitř plných 24 hodin, natož doma. Stále máme fyzická těla s potřebami a především nemáme naše domovy na takový životní styl vhodně uzpůsobené.

Útěk do přírody

V dubnu se k nám dostaly první roušky a byli jsme za ně rádi. Ven jsme už museli. Vše bylo zavřeno a tak zbývaly pouze venkovní prostory. Jelikož jsme jako Homo indoorus zastavěli hodně prostor, na parky nezbylo tolik místa a všechny parky byly jako Václavák. Znal jsem místa v přilehlém parku, kde jsem za posledních několik let nepotkal živáčka. Letos ani tam nešlo udržet dvoumetrové rozestupy.

Zkusili jsme vyrážet za Prahu. Před pandemií lidé jezdili ze Středočeského kraje do Prahy, za pandemie je směr obrácený. Bylo to lepší, ale pouze na neoznačených a odlehlých cestách. Naše dilema, jak se distancovat v moderním světě, vyřešila až rodinná vinice s chatičkou.

Před covidem jsme o vinici zájem neměli. Náš životní styl obsahuje kulturu, tanec či cestování. O víkendu bylo tak vždy co dělat a kam vyrazit. Ať už se jednalo o divadlo, operu, salsa festival či maraton, nebo poznávání světa. Na vinici nám už nezbyl čas. Letos jsme za ni i její suchý studený záchod moc rádi.

Máme tak možnost se sbalit a vyrazit někam, kde budeme zaručeně sami. Seznámili jsme se se stavem chatky a začali s opravami, abychom mohli vinici používat jako základnu pro naše výlety. Takové štěstí ale nemají všichni, navíc můžeme mít doma já i Lenka každý celou místnost pro sebe a k tomu máme pracovnu. Nedovedeme si představit, jak někdo mohl být v garsonce s dítětem. Jedni naši přátelé byli přesně v takové situaci. Kašlali jsme na nařízení vlády vídat se jen se členy rodiny a vzali je na vinici párkrát s námi.

Pak přišlo léto. Opatření proti covidu se u nás podstatně zmírnilo. To bylo fajn. Sice jsme fungovali podobně jako na jaře, ale uvítali jsme možnost na výletech zaplout do restaurace. Nebo si jít zacvičit. Trochu zatancovat. Nebo navštívit divadlo, i když to muselo být v roušce.

Pracovní změny

Lenka v tento moment uskutečnila několikrát odložený pokus opustit sedavou práci v korporátech a věnovat se naplno lektorování zdravého cvičení. Změnit kariéru nebo otevřít novou hodinu není lehké samo o sobě, natož takhle za covidu, kdy jsou lidi vystrašení, případně se pravidla mění ze dne na den. Jako třeba při druhé vlně po létě.

Podzimní vlna byla mnohem vážnější, než jarní. Vlastně jarní kopeček na grafu rychle slábl v průběhu rychle sílícího šíření nákazy v září a především v říjnu. Statisticky i prakticky to také znamenalo větší šanci, aby covid nebyl jen nějaký abstraktní pojem daleko od nás. Poprvé spoustu lidí, včetně nás, mohlo slyšet příběhy od přátel. A pokud ne, zaručeně od přátel přátel.

Lenčin plán vrhnout se do služeb tak ztroskotal. Jako nová živnostnice by na podporu právo neměla a tak zůstala na pracáku. Aspoň měla čas promyslet svůj obchodní plán, odpočinout si a nabrat nové síly. Nyní si nevydělá ani na povinné odvody. Naštěstí mám stabilní práci, která ani v této době není ohrožena a oba nás uživí. Ve výsledku díky absenci kultury (i přes několik zaslaných podpor oblíbeným divadlům) a cestování, v kombinaci s vařením si doma, jsme ušetřili tento rok hodně peněz.

Jako programátor mám výhodu, že mohu pracovat z domu. Domácí internety jsou už nějakou dobu na vynikajících úrovních a stačí VPNka pro bezpečné připojení do firemních systémů. Osobně mi to ale nedělá dobře. Někteří by za možnost pracovat z domu dali vše; já využíval, aspoň před pandemií, jen v nejnutnějších případech.

Vždy byla pro mě důležitá atmosféra v týmu tvořená osobním kontaktem. S kýmkoliv se mi pracuje mnohem lépe, když se s danou osobou mohu aspoň občas vidět. Home office mě tak ubíjí. A to se považuji za introverta. Neumím si představit, co asi tak zažívají extroverti. Aspoň jsem si doma pracovnu vylepšil tak, jak žádná firma pro mě udělat nedokázala: zvedací stůl, různé podložky pro stání, správná židle, ideálně nastavený monitor, …

Nesmyslná nařízení

Ještě než propukl druhý „nelockdown“, plánovali jsme změnit na chvíli prostředí. Nebýt stále doma a více si odpočinout, od práce i práce na vinici. Venku už nebylo nejhezčí počasí a lidé se začali víc a víc bát. Na hotelu v Českém Švýcarsku jsme měli být sami, neb všichni ostatní své rezervace zrušili. Ideální. Těsně před odjezdem ale přišlo nové nařízení.

Lidé nesměli nikam vyrazit. Maximálně do práce. K tomu se hodiny na úřadech zkrátily. Z mého pohledu přesný opak toho, co se mělo dělat. Dávalo by mi smysl podpořit lidi opustit města a být v přírodě, motivovat je k pohybu a zdravé stravě, naopak rozšířit hodiny na úřadech, nezkracovat časy v obchodech (aby se lidé moc nepotkávali), raději přerušit některé továrny (kde se vir šíří snadno), … Místo toho přicházela nesmyslná nařízení, a pokud jsou smyslná, pak špatně vysvětlená. Tohle byla odměna za poctivé distancování.

Krom pracovních aktivit, jelikož oba s Lenkou milujeme a tancujeme salsu, jsme se pustili ještě před covidem do organizování salsa akcí. Máme rádi koncept tancování přes den s jídlem. Nejblíže jsou tomu salsa maratony, jen na nich se protancuje i celá noc. Lidé musí někdy spát a preferují pro spánek právě dny. Nikdo se nezaměřuje na náš koncept a tak jsme si ho museli udělat sami.

Koncem roku 2019 jsme našli skvělý prostor pro pořádání Salsa brunchů. V únoru jsem udělali první edici a stihli to ještě těsně v březnu. Obě edice jsme dotovali a těšili jsme se na duben, který se zdál, že se zaplatí. Jenže to se už nekonalo. Přes léto jsme stihli také pouze dvě edice, které ale bylo potřeba dotovat o to víc.

Lidé se báli a nařízení stejně ani nedovolovalo mít o moc víc účastníků. Je hezké, když vláda vysloveně nezakazuje některé podniky, to ale neznamená, že nejsou v průšvihu a nepotřebují pomoc. Sami jsme si to ověřili na vlastní kůži. V našem případě to je ale koníček, se kterým můžeme kdykoliv přestat. Neživí nás, ba naopak. Spoustu lidí ale služby živí.

S Lenkou máme veliké štěstí. Až na malé nepohody snášíme pandemii v pohodě. Máme dostatečný finanční polštář, abychom finančně nestrádali. Oba máme svůj počítač a telefon s internetem, možnost být sám a vzdělávat se v čemkoliv. Já jsem mohl věnovat spoustu času historii a sepsat na ni vlastní pohled. Máme čas si vařit zdravá jídla. Náš největší problém je, že už neumíme mluvit s jinými lidmi; pokud nepočítám, že Lenka má nesmyslně zakázáno pracovat.

Chápu čeho se snažíme docílit. Viru se nelze vyhnout, můžeme maximálně zpomalit jeho šíření a tím zachránit více lidí. Vadí mi ale, že se málo řeší druhá strana mince. SARS-CoV-2 není naše jediná hrozba. Pandemie ani není nová hrozba lidstva, tato hrozba je s námi od nepaměti. Následky opatření mohou být možná i větší hrozbou než samotný covid. Těžko říct, co způsobí zpřetrhání sociálního života, finanční tíseň, absence vzdělání, nebo nezdravý životní styl zahrnující jak ještě méně pohybu, tak ještě horší jídelníček, než kdykoliv předtím.

Osobně by mi dávalo víc smysl se zaměřit na místa, kde se virus šíří nejvíce. Jeden z příkladů jsou továrny s nehygienickým prostředím, například balení masa, jak popsal sociobiolog Nicholas Christakis ve své knize Apollo's Arrow: The Profound and Enduring Impact of Coronavirus on the Way We Live. Raději bych zavřel taková místa, omezil svůj příjem masa (a dalších věcí z podobn špatných továren), než abych zavíral „neekonomické sektory“.

Nepřijde mi aktuální nastavení fér z pohledu lidí, kteří by mohli pracovat, protože by jejich práce byla zanedbatelným rizikem, a také z pohledu lidí, kteří naopak musí nasazovat své krky v nebezpečném prostředí, protože jejich práce je pro společnost „klíčová“.

Trochu se ale obávám, že i pokud můj selský rozum dává smysl, nic takového se nestane. Utratili jsme půjčené (budoucí) peníze, které musíme vrátit. Proto i kdyby vláda dostala takové doporučení, nikdy by pro utlumení největších továren ekonomiky nehlasovala.

Nezbývá než se přizpůsobit

Začala zima, venku nesmíme ani bruslit nebo lyžovat, uvnitř být nesmíme, tak nezbývalo než si najít nové koníčky. Koupili jsme si další deskovou hru, vysvobodil jsem zpod prachu starý PlayStation, na pracovním stole si udělal místo pro bastlení s Arduinem, zásobil se papírovými i elektronickými knihami, pořídil náročné puzzle, vybavil se zimním oblečením na kolo, a tak dále.

Udělal jsem si radost, nejen sobě, a podpořil koupi kalendáře oblíbený YouTube channel Kurzgesagt. Visí mi teď v pracovně a zapisuji si, kdy jsem se pořádně hýbal, kdy jsem se vzdělával, či kdy jsem měl zábavu a kdy meditoval. Abych nezapomínal žít. Prostě život jde dál.







Může se vám také líbit

cs Zpověď Lenky, September 27, 2018
cs Představení rodině, October 10, 2018
cs Hop do trouby, June 18, 2019
cs Pojistil jsem si štěstí, May 23, 2019
cs Udělal jsem chybu, June 9, 2019


Poslední příspěvky

en Our Fake Stories are Flawed, January 6, 2021 in humanity
en We Need Fake Stories, January 4, 2021 in humanity
cs Co vše bychom měli dělat?, January 1, 2021 in family
en Human History: Sources, December 21, 2020 in humanity
cs Zápisky z cest: Krušné hory, December 16, 2020 in travel