Kompostujeme

Pocházím z vesnice, kde je běžné mít na zahradě kompost. Městské byty postrádají vlastní zahrádky a tím i komposty. Stěhováním lidí do měst pak znamená úbytek kompostování a více organického odpadu v běžných popelnicích.

Lenka s tím chtěla něco udělat. Zjišťovala, jak kompostovat doma v bytě. Byly to dlouhé diskuze, které se mi moc nezamlouvaly. Za tu dobu v Praze jsem změštěl a nedokázal si představit mít doma ani žížalky, ani elektrický box za spoustu peněz.

Po všech dlouhých diskuzích mi bylo jasno, že nás kompostování nemine, a že vermikompostér je jediný způsob, který u nás může fungovat. Rozhodl jsem se udělat Lence radost a překvapit ji o Vánocích. Dárek mi prokoukla! Aneb snažte se ukrýt doma obrovskou krabici, kde už ani shnilé poličky ve sklepě nevlastníte…

A tak jsme začali. V lednu. Povím vám, to je ta nejhorší doba, kdy komukoliv udělat radost s vermikompostérem. Sehnat násadu žížal v zimě moc nejde. Navíc začátky jsou komplikované a zima hraje proti vám. Dárek super, ale museli jsme počkat aspoň do března.

V březnu jsme našli na komunitní mapě pána, co měl po ruce násadu. Předal nám malou zavařovací sklenici s pár žížal s tím, že ani neví, kolik jich tam je, a že byl měsíc na dovolené, takže bůh ví v jakém jsou stavu. I tak jsme byli vděční a začali jsme.

Než jsme ale stihli začít, už jsme končili. Přečetli jsme si hodně instrukcí, ale ne kolik jídla máme dávat. Resp. nevěděli jsme co to taková pořádná násada je a že dvě přizabité žížaly žádné velké divadlo nezahrají. I tak jsme slzeli dojetím. První dějství jsme slzeli pouze při průchodu kolem amfiteátru (který jsme si umístili šikovně doprostřed bytu), druhé dějství jsme už slzeli i ze satelitních oblastí bytu a při třetím dějství jsme to už nevydrželi a šli se podívat do zákulisí na krásně vystupující chlupatou plíseň.

Celý obsah šel pryč.

Po takovém propadáku jsme se do pokračování nehrnuli. Počkali jsme si až na oficiální násady. Taková násada je několikanásobně větší, než jedna zavařovací sklenice, se spoustou už připravené půdy s žížalou na žížale čítající kolem dvěstě kusů. S tímto základem jsme si byli už mnohem jistější.

Možná až moc. Znovu jsme dávali příliš jídla. Tak jsme tedy ubrali, aby se náši noví mazlíčci stihly správně zabydlet. Dokud se nezabydlí, nepapají tak rychle. Další problém byly mušky. A smrad. Údajně pokud vše děláme dobře, kompostér nesmrdí. Pročetl jsme si všemožné instrukce a… dal kompostér raději do sklepa.

Bohužel se u nás octomilkám dařilo i dřív bez kompostéru, tak máme stížené podmínky. Zdálo se, že sklep by mohl pomoct. Jenže tam máme zase děsné vlhko. To je pro plíseň i mušky rájem. Naházeli jsme tam piliny a suchý karton a dali žížalky na balkón. Konečně byla venku pro ně ideální teplota.

Množství sušícího materiálu pomohl k rychlému přesušení. Během náhlých veder nám zase žížalky umíraly na dehydrataci. Jelikož jsme si nevšimli úbytku žížal, znovu jsme je přepapali.

Trochu to zjednodušuju. Snažíme se dobrat ke správné vlhkosti a neustále jsme buď na jedné nebo druhé špatné straně. Nikdy ne správně uprostřed. A tak i po třech měsících nemáme žádný žížalí čaj. Lenka se těšila, jak si s ním pohnojí rajčátka, jahůdky, kedluby, bylinky, no celý náš malý kousek přírody na balkóně, ale bohužel.

Až vám bude někdo radit, jak je kompostování snadné… dejte mu facku. I za mě.

Každopádně se těším, až budeme někoho prosit, aby nám pohlídal domácího mazlíčka. Především na ten výraz, až zjistí, že jde o žížaly. :-D