Bylo období, když nám bylo dvacet, a chodili jsme spát pravidelně až ten druhý den. Pak jsme si řekli, že to je moc pozdě, a začali to zkracovat. Na půlnoc. Na jedenáct. Až jsme začali usínat už v deset. Někdy i dřív.
Nic nás ráno netlačilo. Mohli jsme si vše upravit podle potřeb, abychom se každý den cítili dobře.
S miminkem se to změnilo. Budí nás brzy ráno a tak chodíme spát s dcerou. V jedenáct. Protože ještě v deset se s námi honí po místnosti!