Zápisky z cest: Česká Sibiř

Den první

Byli jsme v České Kanadě a Českém Švýcarsku. Bydlíme na kraji Českého Krasu, který dobře známe. Pokud nám nic neuniklo, zbývala nám pouze Česká Sibiř.

Česká Sibiř je od nás vzdálená tak akorát, aby naše dcera zvládla cestu autem překonat. Aspoň jsem si to myslel. Ještě nedávno byl problém i desetiminutová cesta, občas se povedla maximálně dvacetiminutová. Největší úspěch byla cesta na Šumavu, zpět však nikoliv. Po koupi pokračovací sedačky, ze které vidí ven, se Diance cestování zalíbilo. Hodina je stále však moc. Nevyšlo to o deset minut.

První zastávka byla u Miličína se projít kolem lomu. Hezká procházka lesem. Je však zapotřebí terénní kočárek. My jsme si nedávno pořídili Hauck Runner a ten to zvládl dobře. Obecně bych podobný tomuto doporučil každému, kdo rád chodí lesem.

Po cestě jsme potkali skálu, co vypadá jako lev. Prý dřív tento kopec (dřív tomu i říkali hora) nebyl zalesněn a bylo vidět do celého okolí. Případně okolí vidělo na tu skálu – která vypadá trochu jako sfinga, ale v podstatě to je jen lví hlava. Tento lev hlídá okolí a měl by řevem upozornit nedaleké Blanické rytíře, kdyby se blížilo nebezpečí. Hlídá už tak dlouho, že z toho zkameněl.

Česká Sibiř má vágně pojaté území. Do povědomí se tento název dostal díky spisovateli, který jednoho roku jel s přítelem malířem na své sídlo a narazili na závěje a mrazivou vánici. Toho se chytili místní spolky a zpopularizovali to. Dnes může být Česká Sibiř buď pouze součást Miličínské vrchoviny, nebo klidně sahat až po Vlašim, Benešov, Sedlčany a Tábor.

Rozhodli jsme se Českou Sibiř pojmout víc obšírně. Úzké pojetí neposkytuje příliš zajímavých turistických cílů. A s širším pojetím se můžeme podívat na ty Blanické rytíře. :)

Den druhý

Kdo by čekal, že na státní svátek za velmi pěkného počasí se vydají davy turistů právě na Blaník. Nás to napadlo, až když jsme se blížili k parkovišti, a potvrdilo se hned, jak jsme viděli, kolik aut na slunečné louce rozkvetlo.

Rozložili jsme náš terénní kočár, ignorovali cedulku, že cesta není vhodná pro kočárky, a začli stoupat nahoru. Lidé nás však odrazovali. Prý je cesta velmi prudká a kamenitá. Ušli jsme ještě několik metrů, než jsme to opravdu vzdali a přeskupili se do nosítka. Později jsme teda zjistili, že jsme to vzdali zbytečně - někdo došel s méně terénním kočárkem těsně pod vrchol!

Nevadí, s nosítkem se jde na rozhlednu stejně pohodlněji. Na rozhledně mají bordel. Paní u pokladny nám vyprávěla příběh, jak nějaký turista doporučoval si tam uklidit, ale že na to rozhodně nemají vybavení, peníze, či vůbec potřebu. Na jednu stranu s pokladní souhlasím, na druhou stranu se tam Diance vůbec nelíbilo a museli jsme pryč.

Když jsme nevystoupali na rozhlednu, chtěli jsme dojít alespoň k Domu přírody Blaníku a Křížovskému lomu. Ani tam jsme nakonec nedošli. Dianka okoukla od dětí chození po dvou a chtěla si to vyzkoušet. Sešla aspoň polovinu sešupu z Velkého Blaníku do jeho sedla. Není to velká vzdlálenost, ale na roční miminko překvapivé.

Abych nepopisoval pouze, kam jsme nedošli: došli jsme k pomníku základního kamene pro Národní divadlo. Není to nijak speciální kámen; divadlo má mnohem významější kameny a pak spoustu dalších z různě významných míst z celého Česka či Moravy. Jeden byl právě i ze zdejší Slepičí skály. Co je na tomhle však zajímavé, že ho dovezli s velkou slávou, aby se s ním otočili a jeli pro nový. Byl totiž příliš malý.

Den třetí

Poslední den jsme se stavili na zámku Konopiště. Zavedli jsme tradici, že na konci výletu se někde stavíme na zvířátka. Sice jsme bydleli na ranči a každý den jsme se dívali na koně, přesto tradice je tradice. Na Konopišti mají medvěda, pávy a daňky.

Medvěd vypadá na umření. Pávi jsou zavření v zahradě, která je mimo sezónu spíš zavřená než otevřená. A daňkové běhají jak o život. Aby taky ne, když naproti oboře je myslivecká restaurace podávající zvěřinu.

My jsme tuto restauraci vynechali a došli až k bistru za parkoviště. Je úplně super. Ne že by tam podávali vynikající jídlo, ale byli moc ochotní, abychom si mohli vybrat v rámci naší diety, a dodali jídlo rychle. Což na pozdní oběd, kdy jsme byli již všichni hladoví, je nejdůležitější. :)