Zápisky z cest: Česká Kanada

cs v kategorii travel • 23 min. čtení

Den první

Česká Kanada získala své jméno přibližně před sto lety pro podporu místní turistiky. Lidé si v té době nově oblíbili cestování do zahraničí a rodák z Jindřichova Hradce chtěl udržet zájem i o jeho kraj. Pro propagaci zvolil exotické jméno Česká Kanada. Letos, v pandemickém roce 2020, jsou české Kanady, Švýcarska, Sibiře, … opět užitečné.

V Kanadě jsem nebyl, říká se však, že ta naše česká tu skutečnou hodně připomíná (taky název byl zvolen na základě zkušeností zmíněného rodáka). Jezera obklopená lesy s vyšší vlhkostí, a tudíž častější oblačností. Aspoň to jsme čekali a dle toho se připravili. Vzali jsme si více vrstev, těšili se na chlad a stromy…

A dostali jsme vyhřáté asfaltky a louky. Do Kanady jsme vstoupili přes Novou Bystřici a vyrazili jsme na zdejší Graselovu stezku. Kolem Bystřice má však téměř třicet kilometrů. Ještě tu je alternativa kratší okruh Graselovy stezky pro děti (zvaná Stezka pro malé Grázlíky, otevřena letos), ale raději jsme zkusili vlastní kolečko.

Vydali jsme se po modré a s nemilým překvapením jsme zjistili, že je to pouze asfaltka s domky po celou dobu. Rychle jsme našli zkratku (byla to opravdu zkratka!) přes louku. Sice jsme byli konečně v přírodě, jen teda ty lesy byly vždy kolem nás, nikdy ne my v něm. Rozhodně nebylo chladno. Na louce na nás pařilo slunce, až to bylo nepříjemné. Louka byla bezvadná, nepamatuji se, kde bych viděl tak rozsáhlou a krásnou louku (naposledy v Carcassonne, která mi přinesla vítězství, a od té doby nechce Lenka se mnou tuhle hru hrát). Jen jsme byli lehce zklamaní kvůli jinému očekávání.

Už už jsme se blížili k lesu a mysleli jsme si, že v něm je ta stezka. Přeci jen – Graselova stezka je pojmenována dle lupiče Grasela a na louce asi moc lidí přepadnout nemohl. Bohužel i ta byla na louce.

Na každém kroku jsme potkávali posedy. Jeden posed byl dokonce uprostřed ničeho. Ani se nesnažil skrývat před zvěří. Myslím, že posedy tu nejsou na pozorování zvířat, nýbrž na pozorování výhledů. Sám jsem si říkal, že tu je tak krásně a jak by bylo super tady bydlet na samotě (chci říct louce) u lesa. Bohužel někdo mě předběhl… Nechtělo se mi věřit očím, když zpoza lesíku vykoukl bagr!

Našeho očekávání jsme se dočkali ke konci procházky, kdy nás stezka zavedla do lesa. Už bylo vše, jak má být. Místy nás otravovali komáři, bylo pod mrakem a chladněji.

Dominantou České Kanady je rozsáhlá zřícenina Landštejn. Kde jinde se ubytovat, než přímo pod hradem? Landštejský dvůr láká právě na to: na romantický výhled na hrad. Bohužel romantiku nám dopřává pouze výhled na parkoviště. Jelikož směrem k hradu je obrovská venkovní restaurace s prostorem pro děti na hraní, který dokáže zvukově i prostorově spolehlivě vyplnit i jen pár dětí, vlastně to není na škodu.

Vše je tu papundeklové, staré, socialistické, smrduté. Jídlo pouze pro milovníky českého jídla, tedy hlavně ať je toho hodně a není tam ani náznak zelené přílohy. Ale pod hradem!

Mimochodem, zjistili jsme, jak se zjišťují recenze. U restaurace je mimo jiné trampolína pro děti. Děti již ubytovaných rodin si hrály a jiné kolemjdoucí se přidaly. Jakmile se děti seznámily, kolemjdoucí rodiče se přiskočili optat ubytovaných dětí na vše možné.


Den druhý

Pokud jste překvapení, že máme Českou Kanadu, nejste sami. Taky jsem byl překvapen. Název tu je sice už jedno století, jak bylo zmíněno, ale za komunistů nebylo používáno. Nebylo přípustné domácí oblast spojovat se západem. Původní Česká Kanada byla mnohem rozlehlejší oblast; za komunistů název zůstal zachován pouze mezi trampy v odlehlejších místech – dál od civilizace. A až v roce 2004, poměrně nedávno, se název dostal oficiálně na mapy.

V centru, více méně, je zmiňovaný Landštejn. Lenka udělala skvělou rešerši se zájmovými body, kam se může jít na vycházky. Je jich tu mnoho na všechny strany. My se však rozhodli vyrazit na místo, které na seznamu nebylo. Lenka mi totiž zatajila možnost spatřit Cimrmanův zadek!

Vrátil jsem jí to tím, že můj vybraný okruh s Cimrmanem byl dost přes dvacet kilometrů. Trošku se na mě zlobila, ale výlet se nám líbil oběma. Kanada je fakt hezká. Dovedu si představit, že takhle vypadá skutečná Kanada. Nespočet druhů zelených, i jiných, barev. Všechny možné druhy cest, stromů, porostu. Nespočet jezer. Fluffy tráva, mech či jehličí. Prostě nádhera.

Jak jsem zmiňoval samotáře uprostřed ničeho… podobný nápad mělo více lidí. Potkali jsme nespočet chatiček, kde musí být báječné pobývat. Až na to, že tam moc zázemí nebude, když tu není ani signál. U jedné chatičky jsme viděli solární panely. Zajímalo by mě, jak moc jim fungují takhle ve stínu mezi stromy.

První zastávku jsme si dali až na oběd v Kaprouně. Vlastně tu není moc míst s restauracemi a dost jsem se lekl při čtení nápisu „zavřeno“. Moc jídla jsme s sebou neměli a bez jídla bychom dál nedošli. Naštěstí bistro u Vodníka s krásným výhledem na jezero fungovalo.

Po jídle jsme se vydali na menší odbočku k zastávce úzkokolejky (spatřenou už v Nové Bystřici), kde je právě ten Cimrmanův zadek. Odbočka se jmenuje Cimrmanova stezka a na ní jsme například našli, kde se Cimrman houpal jako malý. Bohužel strom vyrostl a houpačka je nyní vysoko v korunách stromů. Nebo strom, který ho viděl naposledy nastupovat do vlaku, než byl z přepravní společnosti navždy vyhozen. A taky spoustu krav…

Kousek od Cimrmanovy stezky je triangulační kámen. Tento Vysoký kámen tvoří jeden z mnoha bodů utvářející trojúhelníky po celé republice pro potřeby katastrálního úřadu pro další měření a mapování. Tento systém vznikl již za Rakousko-Uherska a rozděloval Čechy, Moravu a Rakousko. Dnes je to jeden ze 181 bodů v Čechách.

Kolem Vysokého kamene není moc stromů a díky jeho pozici na nejvyšším místě okolí je možné zjistit, proč se chodí tak pohodově. Celá Česká Kanada je maximálně jen mírně kopcovitá. Přijet sem po Českém středohoří je znát. Je tak ideální pro volnější procházky, projížďky na kole (cyklostezek tu je nespočet) a v zimě pro běžkování (tras tu je značených taky dost).

Večer jsme zakončili návštěvou zříceniny Landštejn. Je impozantní, kolik se toho zachovalo. Hrad hodně střídal majitele a v podstatě tam nikdo dlouhodobě nebydlel. Landštejn se využíval především pro střežení Čech a Moravy. Po vyhoření zásahem blesku v roce 1771 už jen strádal a byl zdrojem materiálu pro okolní vesnice. Přesto zůstalo mnoho.

Bohužel není toho moc zpřístupněno. Hlavní lákadlo je věž, ze které by určitě bývalo bylo vidět na celé okolí nebýt noční prohlídky. Úplněk nebyl, město široko daleko taky žádné, takže jsem si vyfotil tmu a šel zase dolů.


Den třetí

Po předchozí dlouhé túře jsme se rozhodli zvolnit a objet si autem všechny zajímavé body. Aspoň ty, které nás zaujaly. Poslední den prodlouženého víkendu nám však nezačal nejlépe.

Začali jsme kostelem v Klášteře. Původně jsme tudy měli jít první den, než jsme si cestu zkrátili. Pak jsme kostel minuli a Lenka viděla hezkou scénérii pouze ve zpětném zrcátku. Mluvila o tom celý druhý den a tak nebyla jiná možnost, než den začít tam. Měli jsme pravé sychravé ráno a tak už to nebylo fotogenické.

Další zastávka byla Bizoní farma. Už v předchozím dni jsme šli kolem jedné bizoní farmy u Rožnova. Byli však na druhé straně ohrady. Mohli jsme k nim dojít, nebýt hladu, zavřené restaurace a ještě dlouhé cesty zpět na hotel. U farmy u Veclova nám povídali, že se vyskytují v pozorovatelné vzdálenosti, ale nikoliv takhle ráno.

Jeil jsme dál. U Slavonic objevili středověkou vesničku Pfaffenschlag. Co mě zaujalo byla práce dětí z místní školy, které prováděli archeologické práce. Na pracích se podílelo neuvěřitelných 175 dětí, věnovali tomu 25 700 hodin práce, výzkum zahrnoval plochu 22 500 km2 a odvezeno bylo asi 2 600 m3 zeminy, kamenů, kořenů a pařezů.

Začalo být velmi chladno a deštivo. Nasedli jsme tady do auta a u další zastávky, muzea samorostů, pouze přibrzdili. Dojeli jsme rovnou do Slavonic, o kterých jsme se dočetli, jak moc krásné náměstíčko mají. Popravdě se nám moc nelíbilo, ale za to možná může počasí a nepříjemní lidé. Raději jsme pokračovali dál.

Měli jsme naplánovanou další Graselovu stezku; od Českého Rudolce přes rozhlednu U Jakuba až po Ďáblovu prdel. S obědem i večeří v Českém Rudolci naproti zdejšímu zámku. S ohledem na ošklivé počasí a velmi malé okno bez deště se ani toto nekonalo a improvizovali jsme.

Začali jsme u zámku. Dočetli jsem se, že je lepší se na něj podívat pouze z dálky. Až na místě jsme pochopili, proč. Restaurace naproti nebyla na hosty připravena, úplně prázdná, a neměla až na dvě jídla nic v nabídce. Takhle je ten zámek odpudivý.

Nejvetší déšť jsme tak přečkali v jiné restauraci blíže hlavního náměstí a poté přejeli rovnou pod rozhlednu. Ta samozřejmě není za nepříznivého počasí otevřena. Zato je vždy dostupný lesopark, který je fakt povedený! Dětské hřiště, tajná chodba, přírodní bludiště, bike-park, …

Kousek od rozhledny je zmíněná Ďáblova prdel. Je to jednoduše jeden z mnoha šutrů v okolí, v tomto případě vypadá jako zadnice, který se vás snaží donutit vyšlápnout kopec. Ale jinak v podstatě nic zajímavého. Proč se tak jmenuje vymyslely děti a jejich doprovodná povídka tam visí dodnes. Nebudu vám ji vyprávět, protože jinak byste tam nedošli.

Déšť byl ještě daleko a tak jsme se vydali k Filipovým kamenům. Ty jsou mnohem impozantnější. Lence se moc líbily, obcházela je ze všech stran a rychle se mi ztratila v hustém porostu. Jako bychom se najednou přemístili do pralesa. Ale i tady někdo jednou bydlel, pod popisným číslem 13. Byla to rodina Filipů, odtud ten název. Někdo bydlel u Ďáblovy prdele; aneb někoho pošlete do pr*** a on jde domů. :-)

Filipovy kameny jsou už na Graselově stezce, po které jsme měli přijít. Z této strany úplně křičí „pojď se po mně projít, bude to bezva!“ My to však po 70 tisících krocích za celý víkend stočili zpět na parkoviště. Graselových stezek je v okolí několik (aktuálně osm) a rozhodně přijedeme ještě někdy si je pořádně projít.

Minulý rok v parku Boheminium se nám, mimo jiné, líbil zámek Červená Lhota, který je příhodně po cestě z České Kanady do Prahy. Na cestě zpět nám zbylo ještě trochu času, sice už ne na prohlídku, ale aspoň na omrknutí z venku. Byli jsme zaskočeni chybějící vodou. Vypadá to, že cedule o zákazu chytání ryb zažila už mnoho.


Nenech si ujít nové články







Může se vám také líbit

cs Zápisky z cest: Dominikánská republika, October 11, 2016
cs Zápisky z cest: New York, August 6, 2017
cs Zápisky z cest: Island, April 15, 2017
cs Zápisky z cest: Nový Zéland, March 9, 2015
cs Zápisky z cest: Irsko, May 22, 2018

Další články z kategorie travel.
Nenechte si ujít nové články díky Atom/RSS kanálu.



Poslední příspěvky

cs Home office bez kalhot, July 27, 2021 in family
cs Nakupování, July 13, 2021 in family
en My Working Environment At Home, June 22, 2021 in code
cs Hurá, můžeme za kulturou!, June 8, 2021 in family
cs Lenka mě podvedla, May 26, 2021 in family