Zápisky z cest: Krušné hory

cs v kategorii travel • 26 min. čtení

Jak jsme nejeli do Českého Švýcarska

Předchozí dovolené jsme měli v Českém středohoří a v České Kanadě. Nějak se samo nabízelo vyrazit do Českého ráje nebo třeba Českého Švýcarska. Volba padla na Švýcarsko. Našli jsme si penzion na super místě se spoustou turistických možností. Jenže pak přišla „druhá“ vlna epidemie a další zpřísňování pravidel. Nejprve se zrušily pouze restaurace, což mě dost znejistilo. Na dovolenou do Českého středohoří (na naši chatu s vinicí) jsme jeli s tím, že si budeme i vařit. Nebylo to ono. Pravá dovolená je podle mě, když se někdo o mě postará. Proto jsme chtěli do penzionu, kde dostaneme snídani, s restauracemi v okolí, kde dostaneme večeře. Jenže s takovými opatřeními najednou restaurace byly nejisté.

Paní z penzionu nám volala, zda to nechceme raději zrušit a najít si alternativu s plnou penzí, kde mohou vařit díky výjimce. Prý jsme poslední, kdo to u nich nevzdává. Odpověděl jsem, že si to necháme projít hlavou. Na to o chvilku později volala s tím, že mluvila s paní z bistra odnaproti. Už na jaře vařila a vydávala okénkem a plánuje takhle vařit znovu. Pokud budeme chtít, dá nám kontakt a můžeme se domluvit. Obě paní jsou zlaté. Nic nebyl problém. Byl jsem nadšen, jaké místo jsme si vybrali. Těšil jsem se maximálně. Byl jsem připraven oběma dát dýško a nic si nepředkupovat, vše si nakoupit u nich a podpořit je v krizi co nejvíc. Zaslouží si to.

Jenže pak ministr zdravotnictví řekl, že je doporučováno jet do přírody, ale bez možnosti kdekoliv přespat. Samozřejmě, hned mě napadlo vzít kolegu s sebou, aby to bylo hodnoceno jako pracovní cesta. Musím říct, že to byla pro mě velká facka. Propadl jsem do deprese a nechtěl se s nikým ani pozdravit. Celou dobu se snažíme být maximálně doma. Nechodil jsem ani do kanceláře a to nemám rád home office. Proto jsme se těšili, že vypadneme zase někam ven z bytu. Na čerstvý vzduch, kde není moc lidu. V podstatě nám zakázali jít na čerstvý vzduch. Nespravedlnost. Neférovost. Nelogičnost. Bezmoc. To se mi honilo hlavou. Začal jsem dost dobře chápat odpůrce omezení a v této náladě se měl chuť přidat k demonstrantům (a to jsem nikdy nedemonstroval, protože nemám rád davy).


Den nultý

V tomto rozpoložení se mi nechtělo ani pracovat. Nebyl bych efektivní a tak jsem si dal dovolenou o jeden den víc. V klidu si dodělal nějaké osobní resty, Lenka mezitím připravila jablkový koláč na snídaně, jablkové sušenky na cesty (máme z vinice hodně jablek), našla na Rohlíku hotová jídla (abychom si nemuseli vařit a byla to co nejvíc dovolená), a taky objednala brikety v OBI, aby nám bylo na vinici teplo (a nemuseli se starat o dřevo, zase zvýšit pocit dovolenkování).

Odpoledne jsme vyrazili cestou přes zmíněné OBI. Překvapilo mě, jak je to parkoviště prázdné. Čekal jsem spoustu lidí, od přátel, co si jinde přes různá nařízení nemohou pokecat, po věřící, co se jinak nemohou společně pomodlit. Ale pomalu nikde ani noha. U vchodu mě zastavil člověk, abych předložil živnostenský list. Tak tady je zakopaný pes; jaké štěstí mít předem objednáno! Vůbec nám nedošlo, že kutilské krámy nespadají pod základní potřeby. Aspoň nám přišlo, že teplo na chatě je poměrně základní potřeba. To asi zase vymyslel někdo hlavou, podobně jako že se všichni potkáme na úřadě v jeden moment.


Den první

Jako odměnu jsme dostali téměř nejlepší den, jaký jsme mohli dostat. Začalo to vlastně tak, kam vyrazit. Když nemůžeme do Českého Švýcarska, možná bychom tam mohli stejně. Přeci jen od Českého středohoří to není tak daleko. Hodina není málo ale zároveň dost. A navíc rád tam přijedu na ten penzion podpořit ty skvělé paní, které se snažily naši dovolenou uskutečnit. Takže jsem se podíval na mapě na něco bližšího. A hle, Krušné hory…

Před spaním jsem na rychlo kouknul, kam bychom mohli vyrazit. Našel jsem tři shluky na mapě, od kterých si šlo vybrat nespočet cest. První vybraný, a taky nejrušnější, shluk, byl Krupka. Vyjeli jsme směr teplajz, jak nám předčítala navigace v angličtině. Zaparkovali jsme a během chvilky jsme stáli na zřícenině hradu Krupka s nádhernými výhledy za úžasného světla. Trochu mi to připomnělo Austrálii, kde jsme byli před rokem – tam taky to nejlepší bylo vždy na začátku cest, u parkoviště.

Dál jsme se vydali po modré na vyhlídku Loupežník s další zříceninou. Jelikož jsme vyrazili chvíli před obědem, potěšil nás na ideálním místě na půl cesty přístřešek Preisselberg. Úplně nahoře jsme málem minuli odbočku na Loupežníka. Cesta nebyla vůbec označena. Před vrcholem jsme měli potkat zříceninu, kterou jsme už opravdu minuli. Nevadí, pokochali jsme se výhledem a sluníčkem a dali si sváču. Já se taky vyválel po zemi – jedny kameny vypadaly jako fajn sedačka, ale až po dosedu jsem zjistil, že opěrná část sotva na sobě sedí.

Cestou z vrchu Loupežník jsme si dávali větší pozor na zříceninu. Hledali jsme všude možně, ale nic nenašli. Teda, našli jsme pár kamenů. Nevypadají moc opracovaně, ale tak třeba to jsou poslední zbytky. Kdo ví. Lenka se dívala na internety a našla „ruins without guides“ (ruiny bez průvodce) a fotku lesa, ve kterém jsme stáli. No to je dobře, že se za to nemusí platit! Tohle je nejhůře zachovaná zřícenina, jakou jsem kdy neviděl.

Další bod zájmu byla Komáří hůrka po Příhraniční hornické naučné stezce. Jak do této chvíle byl les krásný, plný barev, klidný, hřeben byl přesný opak. Cesta je široká asfaltka a lidí jak na Václaváku. Naprostá šílenost. 400 výškových metrů jsme ani pomalu v nohách neregistrovali, kdežto asfaltku ano už po pár krocích. Nějak nechápu, proč se v lesích pěší stezky asfaltují. Vždyť se v turistických botách na tom nedá chodit. Nemluvě o tom, jaká individua takové cesty přitáhnou.

Chtěli jsme dojít až na Liščí vrch, ale to jsme vzdali. Raději jsme odbočili rychle zase do lesa. Jako úplně do lesa. Podle českých map Mapy.cz tam údajně cesta vedla, podle mých zkušeností nikoliv. Kolem Krupky vede spoustu různých tras. Většina jich je barevně čárkovaných. Zatím jsme celou dobu šli po plné a až nyní přešli na čárkované. Znamená to místní cesty, což si překládám jako „byla tam cesta nebo tam bude… asi.“ Značení chybí, občas jdou cesty do ztracena, nebo tam není vůbec nic, pouze les. Šli jsme i tak, protože vracet se na Václavák se nám rozhodně nechtělo.

Drželi jsme alespoň přibližný směr pomocí GPS. Jelikož baterie v mém telefonu už není, co bývala, a tudíž se telefon z ničeho nic vypne, kdykoliv je úroveň nabití pod 50 procent, moje navigace zemřela jako první. Lenčina nás zachránila a na poslední procenta dovedla zpět do města k autu. Snadné to však nebylo. Občas cesty byly dokonce značeny, ale jinak než v mapách. Budeme si muset pořídit kompas, jestli nás čekají další čárkované trasy.

Část zpáteční cesty jsme se také octli na naučné stezce Po stopách horníků. Na jedné ceduli (asi jediné, kterou jsme potkali) nás zaujala sekce „víte, že…?“ Horníci byli supermani. Museli rozumět filosofii, aby pochopili vznik, příčiny a vlastnosti věcí ukrývající se pod zemským povrchem. Museli rozumět medicíně, aby se mohli o sebe navzájem postarat. Měli znát astronomii, aby se orientovali ve světových stranách a odhadovat směr rudných žil. Nesměly chybět znalosti měřičství. Samozřejmostí stavitelství. Taky měli znát horní právo. Horník je takový Ferda mravenec, práce všeho druhu!


Den druhý

Škoda, že nejezdíme do Krkonoš. Během deprese jsem toho moc doma nedělal. Utíkal jsem od reality do knih, filmů a psaní. Ani jsem se neholil. A jak jsme vyrazili na dovolenou narychlo o den dřív, jaksi jsem na holení v tom sledu dne zapomněl. Ani mi nedošlo, že jedeme téměř na týden a budu potřebovat holení s sebou tak jako tak. Takhle zarostlý jsem nebyl ani nepamatuju. Lenka mě přestává poznávat, stává se ze mě Krakonoš.

Nenechali jsme se rozhodit časovým posunem a vstávali po staru, abychom si stihli užít světla. Včera se stmívalo už v šest, dnes už v pět. Ráno v sedm to nevypadalo na procházky nejlákavěji. Už bylo venku frišno a především mlha. Mlha, co by se dala krájet. Při cestě jsme místy neviděli na auto před námi. Lenka se mě ptala, proč někam jedeme a nezůstaneme u knížky u krbu…

Při parkování v Oseku jsem žádal Lenku o důvěru. Vyrazili jsme si obejít naučnou stezku Přírodou a dějinami Oseka. U města je to pohodlná široká cesta po rovince. Potkali jsme na ní spoustu pejskařů z okolí. Dál do údolí k hradu už rozhodně nepokračuje kočárková cesta. Jde se různě lesem, až občas cesta není vidět, chvílemi jsme šli ve svahu bez jakékoliv aspoň trochu úzké vodorovné pěšinky. Zato je celá cesta značená, což potěšilo.

Nikde tudíž nebylo ideální místo na svačinu. Nejbližší lavička byla až na hradě. Proto jsme si udělali malou odbočku na „kamenitý útvar“ Vrása. Jedná se o kameny vzniklé geologickým procesem vrásnění, kdy mohutné boční tlaky zplastiční a zvrásní vrstvu horniny. Takových útvarů lze sledovat po celých Krušných horách mnoho. Místo kolem Vrásy bylo zarostlé, ale přesto bylo něco málo vidět, a důležité že počasí dopadlo dle předpovědi a vykouklo sluníčko. Přesně v čase kdy jsme si rozdělali oběd.

Sluníčko se nás drželo už celý zbytek dne, takže jsme si mohli užít prohlídku hradu za dokonalého podzimního světla. Máme opravdu štěstí. Nejen kvůli počasí, ale taky že jsme nevěděli, zda bude možné do hradu vůbec nahlédnout. Neověřovali jsme nic a ani nic moc nečekali. Ale jelikož včera i dnes navštěvujeme samé zříceniny bez pokladen, corona zákazy na ně neplatí. Zřejmě o tom moc lidí neví, neb jsme moc lidí na hradě ani včera ani dneska nepotkali. Nejvíc lidí se zdá být na turisticky exponovaných místech, ideálně s parkovištěm u cílové destinace.

Zřícenina hradu Rýzmburk, neboli taky hrad Osek, nebo též přezdívaný obří hrad, je obří. Je jeden z největších dochovaných gotických hradů. Dochoval se poměrně slušně a projít si ho nám zabralo dobrou hodinu. Je docela zvláštní, že nám připomněl svou jednou hranatou a jednou kulatou věží hrad Hazmburk. Jsou to dost podobná jména a stavby, ale víc toho společného nemají. Aspoň z toho, co jsme si vyhledali.

Hrad sloužil především rodu Hrabišů. O těch jsme už četli na naučné stezce k hradu. Zajímavé je, že se tak původně vůbec nejmenují. Toto pojmenování je celkem moderní, dříve se jmenovali jednoduše páni z Rýzmburka. Hrabišici je pojmenoval až Palacký kvůli erbu s hráběmi a častému křestnímu jménu Hrabiše. V rodokmenu jsme napočítali na pět lidí se jménem Hrabiše. Já bych je ale nazýval Borešové. Borešů, aspoň ke konci rodu, bylo nespočet. „Páni z Rýzmburka, od Hrabiše po Boreše.“

Na druhém konci od hlavního vchodu je kulatá věž, u které jsme si všimli obřadní brány. I včera jsme viděli svatební cedule na hradě. V Krušných horách svatby na zříceninách asi frčí. Rozhodně za hezkého počasí to musí být bomba. Za věží je druhý vlez do (nebo v tomto případě pro nás výlez z) hradu. Vypadá to jako cesta do lesa, tak trochu jako když tam cesta je a zároveň není. Nebojte se jít přirozeně z kopce a dojdete zpět na naučnou stezku.

Už při výběru, kam jít na výlety, jsme si všimli městečka Hrob. Instantně jsme si vzpomněli na chatu v prdeli v České Kanadě (protože „běž do prdele“ a „vrať se do hrobu“). Z nějakého důvodu jsme tam někam chtěli jít na výlet, ale dle map chybí zajímavé kolečko. Při cestě domů jsme projížděli právě Hrobem a za ním jsme se otáčeli zpět. Prostě nás to tam táhne. U Mlýnů je podél cesty totiž výběžek fotogenických chlupatých horských krav.


Den třetí

Co byste si představovali pod hotovkami? My jsme si představovali krabičky s jídlem, co jednoduše strčíme do mikrovlnky a necháme pár minut pomikrovlnkovat. Dvakrát nás jídlo překvapilo. Jedno indické (tikka masala) se dělalo v mikrovlnce i troubě, a součástí balení byly bylinky i papričky s instrukcí si nakrájet. To nezní ještě tak bláznivě jako tagliatelle s hříbkovou omáčkou. V balení byly zvlášť těstoviny, které se měly uvařit; omáčka, která se měla osmahnout; kus sýra v celku, který se měl nastrouhat; oříšky, které se měly přidat; a to nejbizarnější nakonec: malý květináček s bylinkami! Takový DIY, nebo IKEA efekt. No efekt funguje, chutnalo o to víc!

Krušné hory nás už doběhly a obdarovaly nás krušnějším počasím, ale nic, co by nešlo zvládnout. Pouze hustá mlha s velmi lehkým mrholením po celý den. Vydali jsme se na Dubské vycházkové trasy v okolí lázní Dubí. Jelikož už máme tradici navštěvovat lázně (třeba Mariánky či Františkovy), těšili jsme se na další prameny. Vybavili jsme se i skleničkou. Zklamalo nás, že žádný pramen volně dostupný není. Aspoň takhle v zimě, nebo možná takhle za corony.

Na procházku jsme si vybrali Severní okruh. Pobavilo nás, že si Lenka nechala od kamarádky vysvětlit týden před dovolenou, jak se chodí nordic walking, tj. s hůlkami, a tady všechny trasy jsou na to jak dělané; oficiálně. Hůlky jsme si nepůjčili, neb se mají používat jen chvíli a především po rovince, nikoliv na celodenních výletech v horách. To jsme ještě nevěděli, že tu jsou lázně. :-)

Dubské vycházkové cesty jsou velmi dobře označeny a je to místní specialita. Mají i své specifické značení: svisle místo vodorovně. Nedocvaklo nám hned, že Dubská fialová a lesní modrá (což vypadalo barevně dost podobně, kór takhle v mlze) jsou vlastně jiné cesty. Až vodorovnost a svislost vedle sebe nás nakoplo. Asi takhle to mělo být značeno i v Krupce.

Jedinou výhradu bych měl na asfaltky. Opravdu nechápu, proč by kdokoliv z lesní měkoučké cesty dělal asfaltky. Z toho opravdu bolí nohy. Stačí chvíli. Bohužel téměř třetina Severního okruhu je po asfaltce. Za to zbytek cesty byl parádní.

Po cestě není žádný přístřešek na svačinu. Měli jsme však les celý pro sebe (s ohledem na počasí a všední den) a tak nám posloužil mechový kopeček. Sundali jsme bundy, rozložili je pod sebe, sedli si, vyndali z batohu pláštěnky, na ty jsme položili fotoaparát, obědvali a krásně bez bund promrzli. Postupně, jako je to s tou žábou, co se pomalu vaří. Pak nám došlo, že jsme mohli použít ty pláštěnky pod zadky. Asi mám rád foťák víc než nás. :-D

Cestou jsme viděli vodorovné pavoučí sítě ve větvích stromů. Lenka žertovala, že snad chytají sebevražedné mravence. Nebyla tak daleko od pravdy: horizontální sítě slouží, prý, k zachycení hmyzu, který na ně přistane nebo spadne z jiných rostlin, na kterých se krmil. Zřejmě tu padá hodně hmyzu, protože ty pavučiny byly všude. Normálně pečení holubi!

Ke konci okruhu jsme se blížili k odbočce na krátkou naučnou stezku Paraplíčko. Narazili jsme na uzavírku. Varování na těžké stroje a práci v lese. Normálně Lenka uzavírky ignoruje a obchází. Tím ve mě vyvolává paniku, protože se snažím pravidla dodržovat. Chtěl jsem být statečný a prostě to obejít, jenže tentokrát se Lenka neodvážila a zrazila mě. Tak silná ta cedule byla!

Vracet se by znamenalo vyjít kopec podruhé. Vzali jsme to kousek podél hlavní silnice k dalšímu mostu přes řeku k naučné stezce. Až tam byly ty zmiňované těžké stroje a dělníci. A most žádný neexistoval, jen brod. A vody teklo hodně. Dělníci naše otázky moc nechápali, ale nezakázali nám pokračovat. Což bylo fajn. Vzal jsem to odvážně přes přehradu. Lence se nápad moc nepozdával. Klouzalo to a hrozilo, že dlaždice už nevyškrábeme.

Zvládli jsme to a dostali se ke stezce. Byla poměrně dost zarostlá a moc lidí po ní zřejmě už nechodí. Jako první jsme potkali stanoviště číslo tři. Lenka se ptala, zda jsme vůbec někdy začali s číslem jedna? Výjimečně, velice výjimečně. Dozvěděli jsme se, že historie Dubí začíná nerostným bohatstvím, jako vždy, a že dnešní podoba je poměrně nová, z roku 1980 sloučením několika vesniček v okolí.

Na stezce je hezký přístřešek Paraplíčko s již ne tak krásnou vyhlídkou. Dnes ale možná udělá někomu krásný den i tak. Pod stříškou byly narafičené rudé růže s přivázaným prstýnkem. Možná zásnuby? Pokud ano, snad druhá polovička řekne ano a stihnou to před večerním deštěm!

Na závěr malý příběh: tankovali jsme, šel jsem platit. Karta se společnými financemi byla zamítnuta. Překvapilo mě to a tak jsem vytáhl svou kartu. Kolegyně prodávající na nás křikla, ať kartu zkusíme do terminálu strčit, prý mají banky dneska nějaký výpadek. Na to jsem zamumlal, že už ani nevím, jak se to tam strká. Pán za mnou hbitě reagoval „na to bych tak rád něco řekl!“ :-D

Mimochodem, víte, že Teplická letištní věž vypadá jako fondue fontánka?


Den čtvrtý

Je těžké najít hezkou cestu na výlet. Jsme sice městští tvorové, přesto preferujeme lesní cesty. Nejlepší jsou cesty s mechovou pokrývkou, to je pak úplně nejpříjemnější pochození. Tvrdý dopad na asfalt je z té druhé strany spektra: to nejhorší. Je smutné vidět, kolik takových značených cest je kvůli tomu zkažených. Aspoň z našeho pohledu.

Dlouho jsme koukali do mapy, kam vlastně vyrazit další den. Našli jsme několik neznačených lesních cest kolem Medvědí skály. Začali jsme u zámku Jezeří. Vypadá zchátrale. Pohled na něj z vyhlídky byl smutný, ale asi nová fasáda a jiné opravy stejně nepomohou. Výhled bude těžko romantický s rozsáhlým uhelným dolem v pozadí.

Obecně výhledy moc nebyly, maximálně na obrovský důl a nespočet elektráren a továren. Po cestě kolem Mostu byl dost smrad. Hledal jsem, proč tu mají výhružné cedule „nekuř a vypni motor“. Asi ten smrad je někdy mnohem vážnější problém. Na internetu jsem dohledal, že obyvatelé Mostu a okolí mají se zápachy problémy pravidelně.

Již v Českém středohoří jsme se na stezce Březina dozvěděli, jak firmy pod Krušnými horami zamořili okolí a teď se na některých místech Březiny daří pouze břízám, plevelu mezi stromy. Medvědí skála je obklopena lesem, který navzdory lokaci hned vedle industriální oblasti nebyl moc ovlivněn. Rostou tu v pohodě přirozeně namíchané listnaté stromy, některé staré až kolem 250 let.

Naše cesta nejprve vedla od zámku ke zřícenině hradu Starý Žeberk, který vypadá dost podobně hradu Loupežník u Krupky. Neviditelně. Aspoň jsme tentokrát nalezli na vrcholu nějaké kamínky, které mohly být poslední zbytky zdí. Ale třeba taky ne a opravdu už není poznat, že by tam cokoliv bylo.

Zbytek cesty jsme si chodili více méně náhodně po lesních cestách. A musím říct, byla to nejlepší cesta. Jednou jsme se sice ztratili tak, že nám cesta zmizela pod nohami a octli jsme se uprostřed lesa, ale jinak nádhera. Bohužel neumím popsat, to se musí pouze vykoukat z fotek. Nebo ještě lépe zažít.

Narazili jsme na modře natřené rostliny a smáli se, že jim asi hrozí námraza. Vysvětlím: na několika místech jsme projížděli vozovkou celou do modra. Nechápali jsme a museli si to vyhledat. Jedná se o protismykovou vrstvu materiálu v modré barvě jako výstraha pro řidiče. Podobně jako modré patníky.

Namodralý porost v lese jsme si museli taky vyhledat: zřejmě to je modrá skalice pro potlačení mechů, lišejníků a houbových chorob na rostlinách. Myslím, že to by potřebovala houba, kterou jsme potkali včera, jako sůl: aneb viděli jste houbu požírající houbu?

Dnes jsme si taky vzpomněli na minulý rok na Tilba Tilba v Austrálii. Nebo-li česky větrno větrno. Foukalo hodně a i když teploty nejsou o tolik horší, zpět v chatce pálíme jednu briketu za druhou, abychom se zahřáli. Občas rovnou po dvou. Roztápíme ohěň, co to dá, až opalujeme černý nános na dvířkách, který jde jinak blbě vyčistit. Vidíme zase trochu do kamen. Oheň vypálil obrazec připomínající koně. :-)


Den pátý

Spoustu zajímavých bodů se nachází spíš v západních Krušných horách. To je na každodenní dojíždění pro nás už daleko, takže jsme se snažili vystříkat z té východní části maximum. Našli jsme zajímavou naučnou Tesařovu stezku v Litvínově. Asfalt. Našli jsme zámek Červený hrádek. Zavřeno. U zámku a taky u Dubí a na dalších místech několik obor. To je málo přístupné samo o sobě. Na samém okraji Krušných hor Děčínský Sněžník. Bez otevřené rozhledny nic moc. U Sněžníku Tiské skály. Žádná informace o provozu během epidemie.

Hodně těžké se někam vypravit! Přeci jen jsme si našli další lesní výlet: opět v Krupce, tentokrát kolem zříceniny hradu Kyšperk. Po cestě vyhlídka a dokonce přístřešek na svačinu u Kostelního jezírka. Se sluníčkem a 14°C.

Aspoň to byla předpověď včera. Ráno jsme vstávali do deštivých čtyř stupňů. Lence mrzly ruce jen když je vyndala z peřiny. Nepřipadalo v úvahu někam dneska jít. Usmlouval jsem to pouze po zkrácení na pouhé dvě hodiny, vyrazit později, dát si jídlo před a po výletě v autě, a tím se nikde nezastavovat a nevystavovat riziku prochladnutí.

To ani na vybrané cestě nešlo. Pěšinka nebyla skoro ani poznat. Moc lidí po ní nechodí a jak bylo všude plno listí, o to víc nebyla vidět. Vedla velmi strmě do kopce v lese bez jakéhokoli zpevnění. Intenzivně jsme se zapotili. Ani nám nepršelo, dokud to Lenka nevyslovila.

Z vyhlídky toho moc nebylo, ale o tom to stejně nebylo. Důležité bylo se jít projít, než nás zavřou a bude mrznout, že ani na vinici nebudeme moct. Cestu jsme zakončili zmíněným hradem Kyšperk. Poměrně brzy vyhořel a zůstal opuštěn a přesto se dochovalo několik stěn a sklepení. Prozkoumali jsme to všechno a jeli zpět na chatu.

Když už jsme si vše přivezli a nepodpořili nijak ekonomicky místní kraj, aspoň jsme se stavili u okénka naší oblíbené čokoládovny v Třebenicích. Odvážíme si spoustu čokolády. Myslím, že si to po tom chození zasloužíme.

Celkem jsme nachodili 85 tisíc kroků, tolik, kolik jsme denně najezdili metrů. Studená vlna a mlhy po hurikánu Epsilon jsou tu. Brikety jsme téměř spálili. Jídlo snědli. Voda nám dochází. Čas se vrátit zase do Prahy. Ale na víkend jsme zpět!







Může se vám také líbit

cs Zápisky z cest: Dominikánská republika, October 11, 2016
cs Zápisky z cest: New York, August 6, 2017
cs Zápisky z cest: Island, April 15, 2017
cs Zápisky z cest: Nový Zéland, March 9, 2015
cs Zápisky z cest: Irsko, May 22, 2018


Poslední příspěvky

cs Život za covidu, January 11, 2021 in family
en Our Fake Stories are Flawed, January 6, 2021 in humanity
en We Need Fake Stories, January 4, 2021 in humanity
cs Co vše bychom měli dělat?, January 1, 2021 in family
en Human History: Sources, December 21, 2020 in humanity