Zápisky z cest: Františkovy Lázně

cs v kategorii travel • 13 min. čtení

Cestování do zahraničí je letos velmi nejisté. Jelikož nejsme příznivcem dlouhodobého nošení roušek a Lenka si nemůže dovolit podstupovat po každém prodlouženém víkendu karanténu, hledali jsme něco doma. Už delší dobu jsme měli v plánu pobýt na vinici a prochodit si České středohoří, ale tam jsme stále měli spoustu práce.

Nesnáším slevové nástroje. Za prvé je jich zbytečně hodně, za druhé křiví trh. Jedno se jim ale musí nechat: jsou fajn na to dostat nápad. Proto se Lenka od jednoho, toho hlavního, nechává inspirovat. Jednoho dne se ukázala možnost vyrazit do Františkových Lázní.

Znělo to příhodně. Před rokem jsme navštívili Mariánské Lázně a nestihli jsme navštívit SOOS, protože nebyl ve výsledku tak blízko. Za to je to v podstatě za humny od právě lázní Františkových. K tomu v čase kvetoucích trav mít možnost skrýt se s alergií do solné jeskyně znamenalo jasnou výhru.

Aby nebyla cesta dlouhá, udělali jsme zastávku na hradě Loket. Líbil se nám už v parku Boheminium u Mariánských Lázní. Je to fakt hezký hrad, dobře zachovalý, nechají vás tam volně chodit, včetně věže, no je prostě rozkošný. Tak rozkošný, že se na něj přišel roku 1422 podívat největší známý meteorit na území České Republiky. Rozhodně must see, pokud jedete kolem.

Samotné lázně jsou takové nemastné neslané. Mariánky se mi líbily z nějakého důvodu mnohem víc. Naštěstí jsme přijeli o víkendu, kdy se konal nejzdravější festival (jak se sami označovali; zřejmě pokud se odmyslí lázeňské oplatky, či stánky s českým fast foodem a pivem): mezinárodní festival kresleného humoru. (I když tak moc mezinárodní letos nebyl.)

Po celé kolonádě bylo nespočet kreslených vtipů, u kterých jsme strávili víc času, než procházkou po městě. Nebrali jsme to nějak vážně a nesnažili se podívat na všechny. Namátkou jsem se u některých zasmáli a zkusili vybrat tři oblíbence a zúčastnit se ve slosování o výhry. Nic jsme nevyhráli, zato jsme byli ubytovaní ve stejném hotelu s velikány v oboru a snídali s nimi. Po večerních oslavách jim nebylo ráno moc do smíchu, zato vypadali humorně. :-)

Lázně mají tři hlavní dominanty. Tou první je rozhlednička Salingburg. Přesný název je rozhledna, ale to nemohu použít. Sice nahoru zdaleka nedosáhnu a schodů má taky dostatek. Vedle okolních stromů však vypadá jako hračka a o výhledu se nedá hovořit.

Další dominantou je socha samotného Františka. Věří se, že dokáže otěhotnit ženy, které si na něj sáhnou. Na internetech jsem dohledal, že se ženy mají dotýkat palce levé nohy. Samozřejmě lidi v tom mají jasno: světlý je pouze jeho pindík. Otázka je, jak moc to funguje, neb originál je uložen v muzeu a venku je vystavena pouze kopie.

Poslední místo zájmu vlastně není ani ve městě, ale vedle něj. Jedná se o rybník Amerika s přilehlým parkem a zvířátky, takovou malou otevřenou ZOO.

Samozřejmostí jsou různé prameny. Za nás nejlepší, a hlavně fungující (aneb byli jsme překvapeni, že ne všechny prameny jsou zpřístupněny, jak jsme zažili jinde), jsou Železnatý pramen či pramen Štěpánka, oba kousek od již zmíněné „rozhledny.“

S ubytováním jsme automaticky dostali dvě procedury. Ideálně jsme nechtěli nic a bohužel se neumím nedívat darovanému koni na zuby, takže: vůbec netuším k čemu je takový zábal. Na dvacet minut si lehnout s teplým ručníkem na zádech za ceníkovou cenu 500 Kč je… Díky moc, nikdy víc!

Za to solná jeskyně je báječná. Od května do července to nemám s dýcháním díky alergii na trávy jednoduché. Ke konci už úplně zapomínám, jaké to je vlastně normálně dýchat. A solná jeskyně mi to dokáže umožnit. Nevěřil bych, že to může být tak super zážitek. Pokud netrpíte s dýcháním, asi nepocíte velký rozdíl. Ale kdokoliv s alergií to musí ocenit. A je super i na meditace. Nebo spánek.

Večer jsme šli navštívit hrad Seeberg. U vchodu nás vítala hippie průvodkyně. Trochu nás to rozhodilo. Pak jsme pochopili, že to není její klasický úbor, ale měla to sladěné s tématem prohlídky. Paní tam dělá večerní prohlídky už několikátý rok a pokaždé si vybere jiné období, na které celou prohlídku zaměří.

Pro tentokrát se rozhodla pro poslední století. To mě rozhodilo o trochu víc, ale dopadlo to dobře. Je zajímavé se podívat blíže na problémy rekonstrukcí a správy hradů. Moc peněz na udržování památek nejde a dohání se to všude možně.

Cestou domů jsme to nejprve vzali přes nedělní farmářské trhy. Bohužel byly velmi chudé a koncipované skoro víc na cizince, než místní. Náš plán koupit si na trzích svačinu na cestu tak ztroskotal.

Zbývala poslední procházka: Národní přírodní rezervace SOOS. Pamatuji si nějaké útržky z dětství. Z toho mála jsem to bral jako návštěvu minimálně na půl dne. Buď jsem hodně vyrostl, nebo to hodně zkrátili. Asi oboje. Obejít si rozlehlá rašeliniště s bublajícími bahenními sopky nezabere ani hodinku. Celá stezka má pouze jeden a půl kilometru.

Aspoň jsme si zopakovali dávnou prehistorii v místním muzeu. Rozhodně to je vhodné místo pro návštěvu s dětmi. Kolem části naučné stezky vede úzkokolejka s pendlujícím vláčkem. Děti budou jízdu určitě milovat. A pokud se nestydíte se svézt případně bez dětí, jako my, pak to může být i pro vás.







Může se vám také líbit

cs Zápisky z cest: Dominikánská republika, October 11, 2016
cs Zápisky z cest: New York, August 6, 2017
cs Zápisky z cest: Island, April 15, 2017
cs Zápisky z cest: Nový Zéland, March 9, 2015
cs Zápisky z cest: Irsko, May 22, 2018


Poslední příspěvky

en Human History: Cold War, November 23, 2020 in humanity
cs Základ spokojeného života, November 19, 2020 in family
en Human History: Dictatorships, November 16, 2020 in humanity
cs Zápisky z cest: České středohoří, November 12, 2020 in travel
en Human History: Ideology War, November 9, 2020 in humanity