Zápisky z cest: České středohoří

Vinice je rodinná malá vinička v zahrádkářské oblasti v Českém středohoří. Než jsme tam mohli vyrazit na výlet, museli jsme si to tam připravit. Doporučuji si nejprve přečíst o naší vinici, jak jsme opravovali okno, palubky, kadiboudu, podlahu a vůbec tak všechno možné.

První dny

Po zmíněných přípravách jsme se konečně vypravili na vinici se jen a pouze flákat. Nic moc nedělat, dopoledne chodit na výlety a případně odpoledne plavat v blízkém jezeře.

První den jsme začali zvolna. Po cestě jsme se zastavili na klidný a krátký výšlap na Košťálov. To abychom se aklimatizovali a zvykli si na nějaký ten kopec. Lenka si pamatuje na zřícenině vysoké stěny. Dnes už mnoho nezbývá a vstup je na vlastní nebezpečí. Holt se o to nikdo nestará a díky večerní prohlídce hradu Seeberg u Františkový lázní víme, že není lehké takové památky zachránit. Navíc, kdo by se o Košťálov zajímal. Vždyť ho za husitských válek obývaly rody patřící k největším odpůrcům Žižky v severních Čechách.

Začalo pršet.

To by nebyl Murphy, kdyby nám neposlal zákonitě deštivé počasí hned na začátek dovolené. Dolů jsme šli v poklusu. Plán byl si večer ještě zagrilovat. Pořídili jsme si nové grilovací náčiní a těšil jsem se to využít. Podle toho taky vypadala naše lednička: samé jídlo na gril. Snažil jsem se proto rozdělat oheň i přes lehce nepříznivé počasí.

Bohužel mi to nešlo. Vzdal jsem to a smutně se vrátil do chatičky připravit jídlo na vařiči. První večer s námi byli přátelé a divili se, proč jsem ten oheň vzdal, a s čím přesně potřebuji pomoct. Podíval jsem se ven a tam byl skvěle hořící táborák!

Začalo krupobití.

Nad námi byl hustý ořešák, i tak krupobití překazilo veškeré poslední naděje. Venku jsme maximálně promokli na kost a promrzli. Bylo léto, ještě den předtím třicítky, a my se klepali v chatce a zatápěli v kamnech. Tak to pokračovalo ještě další dva dny. Četli jsme si a koukali smutně z okna.

Den třetí: Kalich

O dva dny později bylo na chvilku stav bezdeští. Chtěli jsme vyrazit aspoň na malý výlet, ale stále promáčené moje boty měly jiný názor. Nechali jsme je tedy doma se dál sušit a vyrazili na další výlet přes město, kde jsem si pořídil boty nové. :-)

Pokud si České středohoří rozpůlíme dálnicí (kolem které jsou města Lovosice a Litoměřice), výchozí bod máme na té západní části. Když už jsme jeli pro boty do města a byli tak blízko druhé straně, vytáhli jsme seznam s tipy, kam se tam podívat.

Vyhrála to zřícenina Kalich. Ten Kalich, který Jan Žižka z Trocnova nestihl ani dostavět, než se na něj pustil jeho úhlavní nepřítel Zikmund. Žižkův rod však dokázal hrad udržet až do konce husitských válek. I dnes je udržován, dobrovolníky. Hledejte kasičku na dobrovolné vstupné, abyste mohli taky přispět.

Brzy nám začalo znovu pršet a jelikož voděodolné boty byly vyprodané, udělali jsme rychle pár fotek a jeli zase domů. V okolí je rozhodně ještě několik dalších míst, kam by se šlo podívat.

Den čtvrtý: Házmburk

Třebenice jsou známé svou výbornou cukrárnou. Mají bezvadné zmrzliny, poháry i čokolády. Když to stíháme, zastavujeme se tam na zmrzlinu. Ze začátku jsem měl nacvičeno říkat velká do velkého se šlehačkou, karamelem a griliášem. Vynikající kombinace! Pak jsem ale zjistil, že jejich čokoládová poleva je tuhá (čokoládu mám rád především tuhou) a vynikající, takže dnes mám základ velká do velkého se šlehačkou, čokoládou a k tomu přidám cokoliv dalšího. Třeba maliny jsou taky super. ;-)

Po třech dnech dešťů jsem zavelel začít první pořádnou cestu zmrzlinou právě ze zmíněných Třebenic. Jelikož blízký Košťálov jsme už měli ze seznamu vyškrtnut, další nejbližší bod zájmu byla zřícenina Házmburk. Pekelně daleko, ale aspoň to byla dobrá kompenzace za předchozí posedávací dny.

Pro naše neštěstí většina cesty vedla mimo stromy, velká část dokonce po asfaltu, a rázem začala vedra. Spoustu drobných zvířat vyšlo na povrch se ohřát. Především myši. Nebál bych se celé okolí nazvat myším domovem.

Házmburk disponuje oproti Košťálovu pokladnou (tj. s obsluhou), parkovištěm pod kopcem a kočárkovou cestou. Tudíž k němu směřuje více lidí. Házmburk je sice už mimo České středohoří a tak jsou kopce vidět pouze na jednu stranu, i tak jsou výhledy z věže krásné. Minimálně je dobře vidět ten kontrast. V dáli je vidět i Říp a je možné za dobré viditelnosti zahlédnout dokonce Ještěd.

Den pátý: Lovoš

Další cestu jsme hledali mezi stromy a náhodný výběr z našeho seznamu padl na Lovoš a okolí. Zaparkovali jsme si až na začátku Naučné stezky Lovoš a šli opačnou cestou po hlavní silnici.

Asi se ptáte proč: je to jednoduché, nemáme rádi vracet se stejnou cestou. Pokud to lze, najdeme aspoň trochu jinou trasu. No a kolem Lovoše není úplně ideální kolečko, proto jsme se po hlavní vraceli zpět na začátek zeleného značení směrem na Lovoš.

Stoupání je prudké a nepříjemné. Aspoň se člověk může kochat zahrádkářskou kolonií a načerpat nápady. Jedni například postavili čapí hnízdo. Bez dotací.

Z Lovoše je především krásný výhled na Žernosecké jezero s koupalištěm. Koupaliště je takové zajímavé. Platí se padesát korun za osobu a padesát korun za auto. Na jednu stranu je to fajn místo, písčité, ale bez nějakého zázemí. Nevěděli jsme, za co se to vlastně platí. Vysvětlení jsme pouze zaslechli u sousední deky: „voda je hnusně teplá, špinavá, takže za pade.“

Dál jsme pokračovali již po zmíněné Naučné stezce Lovoš směrem do Oparenského údolí. Na cestě jsme potkali dětský tábor. Hráli bojovku s různými úkoly. Jeden z úkolů bylo najít turisty (v době covidové) a vyfotit se s nimi. Byli jsme zastaveni vedoucí skupinkou a nechali se vyfotit oba. Druzí v pořadí jim byli v patách a loudili také fotku, jenže pravidla byla, že každá skupinka musí najít někoho jiného. Zkusili, zda aspoň jeden z nás ještě nebyl focen. Ti první byli chytří…

V Oparenském údolí není nejlehčí najít posledních pár cihel z hradu Oparno v hustém porostu, ale ještě tam je! Pokud máte dobrou představivost, můžete zkusit nalézt podobu hradeb s Házmburkem.

Poté následuje velmi kočárková cesta, naučná stezka Lovoš. Cestu doprovází několik mlýnů po cestě. Sami jsme se zastavili v Černodolském mlýně na oběd. Restauraci jsme si předem ověřili na internetech a narazili jsme na komentář, že to je „capitalism in the woods.“ Po návštěvě si tento komentář překládám jako vyšší ceny a efektivita (= bez obsluhy). Vaří však dobře a porce jsou velmi štědré. Nepamatuji se, kdy jindy jsem měl problém pokořit dezert.

Den šestý: Milešovka

Nejvyšší horou Českého středohoří je Milešovka s 837 metry. Je tím tak označovaná jako královna Českého středohoří. Taky se nazývá Hromovou horou, protože se jedná o největrnější horu s nejvíce bouřemi u nás. Rozhled je považován za jeden z nejkrásnějších nejen v Česku. A tak dále.

Hodně dobrý marketing. Dostal nás taky. Skutečnost je ale úplně někde jinde. Nahoře to dost smrdí (zřejmě kvůli bufetu) a o žádný skvělý výhled se nejedná. Mnohem víc se mi líbil výhled z Házmburku, či dokonce i Lovoše. Ani cesta není skvělá. Je to opravdu jen a pouze o tom vyšlápnout si ten kopec.

Aspoň byla cesta ve stínu. To se nám ve velmi parném dni hodilo.

Žádné další cesty kolem Milešovky jsme nepodstoupili a raději jeli ke „špinavé vodě za pade“.

Tím naše dovolená skončila. My se však vrátili ještě na pár prodloužených víkendů…

První víkend: Oltářík

Plán byl si projít Naučnou stezku Březina s hradem Kostomlaty. Cestou nebylo od oka zřejmé, jak moc jedeme do kopce, to jen uši si mohly povšimnout při poslouchání motoru. Zastavili jsme v Lukově na planině, kde větru nic nebrání cestovat velkou rychlostí. Toho dne obzvláště a Lenka nechtěla ani vystoupit z auta.

Zavezl jsem nás tedy ke zřícenině Oltářík. Hrad byl postaven na nevhodném místě a tak brzy opuštěn. Vlastně se o něm toho moc neví. Co se ví zajisté, je, že přes krátký výšlap nabízí parádní výhled na celé okolí. A to se vyplatí.

Druhý víkend: Kostomlaty

Další víkend jsme zkusili navštívit Březinu a Kostomlaty znovu. Tentokráte foukalo rozumně a opravdu to klaplo. Z Lukova jsme vyšli po červené a byli zklamaní, že i odbočka do lesa je asfaltka. Opravdu nemáme rádi asfaltky. O to víc nás zklamalo, že i naučná stezka vede po asfaltce. Proto jsme se raději vydali lesní cestou rovnou k hradu bez obcházení.

Naučná stezka Březina obsahuje zajímavé informace. Obsahuje občas vtipné citace z knihy Josefa Suchomela Kde se Země zapomněla, jaké jsou funkce lesa, informace o dřevinách, bylinách i živočiších okolí. Zaujalo mě, že bříza je plevel mezi stromy. Ale průkopnický plevel; jediný strom, který se zde mohl udržet po zamoření industriálními firmami z podhůří Krušných hor.

Stezka vede kolem přírodní rezervace Březina, kde pramení Milešovský potok, který jsme už viděli v Oparenském údolí. U stanoviště 3 je možné pozorovat činný sesuv půdy a celkově lze pozorovat hodně okolí. Údajně by bylo vidět třeba i až na Košťál a Házmburk, kdyby nebylo vše tak bohatě zarostlé.

Takový paradox jít po stezce obráceně, je, že jsme k hradu prudce sestupovali. A cesta byla tak zarostlá, že jsme hrad neviděli ani z dálky. Vůbec ale neplatí, že by z něho ani moc nezbylo (jako třeba z hradu Oparno), naopak. Hradu se dochovalo poměrně dost a dokonce má věž v rekonstrukci.

Roku 1841 byl na hradě založen hostinec a i dnes tam je bistro (dnes však s jedovatou malinovkou). Kromě toho se tam pořádají občas dobové trhy a různá vystoupení a další akce, zřejmě především pro děti.

Třetí víkend: Křížová hora

České středohoří je známé svým nazelištěm českého granátu a disponuje muzeem českého granátu v Třebenicích. Když už jsme se ukázali v Třebenicích, bylo to kvůli zmíněné zmrzlině a čokoládě. Muzeum jsme si nechávali na deštivé dny; na deštivé dny, kdy se nám aspoň bude chtít ven. To se stalo právě třetí výletní víkend. Bylo sychravo a navíc muzeum bylo letos otevřeno právě tento víkend naposledy před dalším lock-downem.

V muzeu je expozice s historií celého okolí a těžby granátu. Informace byly poměrně zajímavé, ale pokud nechcete číst, nemá smysl do muzea vůbec chodit. Samotná sbírka granátů je velmi chudá a ne zrovna ideálně nasvětlená. Jediný zajímavý exponát byla opravdu krásná fajfka.

Osobně se mi vlastně nejvíc líbila stálá extra expozice hradů. V muzeu jsou velké modely Košťálova, Házmburku či hradu Oltářík, jak vypadaly kdysi. Vedle toho roll-upy se spoustou dalšího textu o snad každém hradu Českého středohoří.

K tomu po celou dobu slyšíte skřekot ptáků. Jelikož muzeum je v bývalém kostele, tipoval jsem to na ptáky ve věži. Až u informací o hradech jsme si všimli obrazovky a 3D projece hradu Oltářík, ve které byly namodelované i vrány. Jedná se o následující video. Podívejte se na všechna videa autora Ivana Lehkého, má takových projekcí více.

https://www.youtube.com/watch?v=-UerZVZkyV0

Když bylo méně sychravo, byl čas na další výlet. Opět jsme vyrazili na druhou stranu, tentokrát na Křížovou horu a Hibschovu naučnou stezku. Pokud by bylo lepší počasí, rozhodně by byl býval výhled z Křížové hory vynikajicí. Takhle jsme se spokojili s hezkým oparem.

Trochu jsme to čekali a proto jsme právě šli po naučné stezce. Holt každá naučná stezka nemůže být skvělá, jako třeba naučná stezka Březina. Pokud vás zajímají šutry, rozhodně to je stezka pro vás. Hibschovu stezku jsme nazvali jako šutrostezku. Ale musím upozornit, že i samotné kameny jsou spíš okrajovým tématem; je to hodně o geolozích, kteří se nejvíce zasloužili o geologické poznání Českého středohoří.

Pokud jsem se něco nového naučil, tak že existují slova jako travařit (to je pěstovat a prodávat trávu) nebo polařit. Zní to jako bych si slova sám vymyslel, ale fakt tam jsou!

A ještě jedna věc: byly to bahení cesty. Což můžeme potvrdit. Rozhodně takhle už na podzim jsme se vrátili s koulemi bahna na nohách.

Konec?

Naše spolubydlící nám začala ohlodávat venku vinnou révu. Hlasitě. Upozorňovala, že se blíží zima. Venku teplota padá až k nule a podle ní je na čase, abychom zůstali ve městě a nechali chatu na zimu zvířátkům.

Omlouváme se, myško, ale máme tu další lock-down (i když tomu tak politici říkat nechtějí) a nemůžeme jet rekreačně ani do penzinou. Nakupujeme brikety a ještě nekončíme.

Čtvrtý víkend: hrad Střekov

Při cestování za procházkami do Krušných hor si Lenka všimla hradu Střekov. Okolí vypadalo zajímavě, naučná stezka, výšlap na Vysoký Ostrý, jeli jsme. Hrad není zřícenina, ten už má bránu a během epidemie samozřejmě nepřístupný, takže to bylo hlavně o tom okolí.

Naučná stezka jaksi nebyla. Hodně značení sice zůstávalo, některé stromy byly však vyzmizikované hnědou barvou, jinde zase kreativně obvázali ceduli bezpečnostní páskou. Toho jsme si všimli až později. Než jsme si všimli, že stezka byla zrušena, Lenka nadhodila, že se asi člověk má dívat a učit sám, podobně jako děti během epidemie.

Takže začala ukazovat se slovy dub, buk, akát, … načež já pokračoval s blýskavicí a najednou jsme si opakovali morseovku. Přerušil nás až smrad. Ústí holt už trpí smradem, aspoň co si pamatuji, ale že tím trpí i les nás překvapilo. Naštěstí jen místy, kam dobře fouká od města.

Vysoký Ostrý, nebo-li jak ho zkraczjí na V. Ostrý v lese, je vostrý. Výhled z něj je báječný a je vidět téměř všechny kopce Českého středohoří. Vydali se na něj lidi i téměř v listopadu za sychravého počasí. Ani si nechci představit ty davy v létě. Ale zase tu jsou lidi komunikativní a pozitivní, navzdory nepříznivému počasí a epidemiologické situaci.

My jsme se vydali po dvou dnech dešťů. Od hradu byla cesta dobrá, to až pod Vysokým Ostrým se proměnila v hluboké bahno a kluzké kameny. Ani jsme nevěřili, zda se tam vyškrábeme. Každým krokem jsme půl kroku zase sjeli. Ale opravdu to stojí za to a jde to vyšlápnout. Výhled je dechberoucí. Jeden z nejlepších v Českém středohoří.

Jen možná doporučujeme jít dolu po značené cestě. Ta je mírnější a na sestup za bahnitého dne bezpečnější. My si vybrali dolů tu strmější. Byla to jako sjezdovka. Jen místo lyží jsme měli boty a místo sněhu bahno. Lenka udělala krok a už nezabránila pádu na zadek. Pak se postavila, ale nohy jí jely dál dolů.

Byla celá od bahna, ale nečistila se. Znáte ty otázky u pohovorech „kde se vidítě za deset let?“ Lenka se viděla za deset minut opět na zemi. Tyhle výlety jsou stejně nejlepší!

A tím nejlepším se má skončit. Voda už stejně zamrzá a tak zase až na jaře.