Zápisky z cest: Dominikánská republika

Ze svých cest jsem psal rodině a přátelům stručné e-maily, ze kterých jsem potom retrospektivně sepisoval zápisky. Ale pak už to vlastně nebyly zápisky… proto jsem zkusil nově formu skutečných zápisků. Spontánně vše sepsat už během cesty. Omlouvám se za délku a snad se bude líbit. :-)

Den první

Bál jsem se, že nebudu mít co vyprávět. Cesta tam šla až příliš hladce. Ale pak jsem dorazil do cíle…

Už na letišti jsem narazil na jazykovou bariéru. Pěkná slečna celnice se na něco ptala, ale vůbec jsem nerozuměl. Ani její tahák a kolegyně nepomohly. Pak teda čtvrtá celnice byla schopnější v zeměpise a řekla něco ve stylu, že jsem z Evropy, a hned jsem dostal razítko a mohl pokračovat.

Jejich celé několikaúrovňové „zabezpečení“ je zajímavé: Nejprve vystoupit z letadla. Pak si za deset dolarů koupit dva lístečky (od ženy). Postavit se do fronty. Ve frontě jeden lísteček předat někomu, kdo tam chodí a ani nebylo moc poznat, kdo to co to proč je, a jestli opravdu to mám té osobě dávat (žena, mimochodem). Poté si popovídat u okénka (se ženou) a dostat razítka na jeden ze dvou papírů, které jsem musel vyplnit v letadle. Přejít dál, kde si ten papír s razítkem vezmou. Vyzvednout kufr a postavit se do další fronty, kde dle letenky přečmárají (též ženy) něco nalepeného na kufru, na což se nikdo už nikde nepodíval. Nakonec s kufrem projít další frontou, kde si nechají ten druhý vyplněný papír (opět ženy).

Aby letiště bylo korektně genderově vyvážené, za exitem stálo neskutečné množství taxikářů. Sice jim to nevěřím, ale všichni tvrdili, že autobus z letiště nejezdí. Jeden týpek mě do jednoho strčil a pomohl se zavazadly ještě dřív, než jsem si uvědomil, co se děje, a chtěl po mě dýško. Bohužel jsem ještě nestihl sehnat drobné a musel jsem dát pětidolarovku, na což samozřejmě nevrátí nic, i kdybych se na hlavu stavěl. Ba naopak si řekl o druhou. Řidič si naopak na konci cesty řekl o čtyřicet dolarů za nějakých ani ne 20 kilometrů cesty. Samozřejmě něco jako taxametr jeho auto nevidělo ani z dálky. A pak my si doma na taxikáře stěžujeme…

Mnohem výhodnější by bylo si rovnou půjčit auto, i když by mi tu zbytečně stálo první dny. Ale na druhou stranu jsem rád, že jsem nemusel řídit. Když jsem si četl, že tu jezdí jako prasata, a že v noci rozhodně není bezpečné někam vyrážet, čekal jsem hodně, ale tohle ne. Na něčem jako dálnice se čtyřmi pruhy, nedržet se v pruhu, koukat na telefon, mít pasažéra, neblikat. No. To nebyl jen můj taxikář. Ten patřil ještě k těm lepším na ulici. Dokonce i autobusák tam dost drsně vytlačil jiné auto. Každopádně zpět na letiště pojedu taxíkem od hotelu. Kvalitu očekávám stejnou, ale aspoň to mají za 30 dolarů tam i zpět.

Samozřejmě žádný all inclusive, kde nevystrčím nos z hotelového resortu a budu komunikovat jen s anglicky mluvícím personálem, který častokrát ani není lokální, nemám. Mám to nejlevnější, kde ještě tvrdí, že angličtina není problém, a je tam wifi. Ta tu sice je, ale jaksi tu není voda. Nějak mě to nenapadlo ověřit. Jen ve sprše, teda. Asi to bude mít něco společného s tím, že koupelna je prý „nová“ a u sprchy koukají dráty. Vypínač tam jen tak visí. Což je trochu nebezpečné, tak asi proto voda raději neteče vůbec.

O angličtině tady taky moc neslyšeli. Díky tomu se má o mě starat velice sympatická Michelle, která studuje angličtinu. Tak jsme si spolu už prošli takový složitější dialog o tom, že při odemykání se mi klíč zlomil a polovina zůstala v zámku. Domluvili jsme se. Během pěti minut donutila chlápky, ať mi zámek opraví, a s úsměvem předala nový klíč. Ten už vypadá bytelněji.

(...)

Den druhý

Voda už teče! Manažer zatočil speciálním kohoutkem zvnějšku mého pokoje a bylo… Sice teda teče teplota buď jeden extrém nebo druhý a nelze to ovlivnit, ale aspoň se už cítím lépe. Každopádně abych se nenudil, zavřel jsem si kufr, zamkl, přišel ho zase otevřít a… nic. Nějak se zasekl a finýto. Aspoň jsem si ověřil, že jsem měl ten skořepinový kufr opravdu bezpečný. Dostal jsem se do něj tupým nožem. Mimochodem v obchodě mi slibovali záruku deset let a že se vším mi pomůžou po celém světě. Hádejte, zda jsou i v Dominikáně… :-)

Kašlejme však na cestovatelské mini problémy. Co Dominikána?! Ta je skvělá. A děsná zároveň. Přicestoval jsem do centra (taxíkem, který měl rozbité přední sklo a za jízdy si zpravoval zrcátko), prošel tehdejší hlavní branou a hned se rozjel celý den, až jsem se do večera nezastavil. Hned na začátku mě odchytil jeden průvodce s tím, že mi doporučuje se podívat do Alcazaru. Do budovy, kde sídlil syn Kolumba. Měl jsem to na seznamu, tak jsem šel. Je to taková hacienda s jednou (větší :-)) polovinou pro panstvo a menší pro služebnictvo. Zajímavě rozdělené, hezká budova, ale jinak nic zvláštního.

Po výlezu se mi hned ten průvodce vnucoval, že mě provede městem za 1400 pesos. Vykulil jsem na něj oči, na což reagoval snížením na 1000 pesos. Poděkoval jsem a šel si projít město sám. Což v mém podání znamenalo nakouknout do další budovy z mého seznamu. Do Panteón Nacional, kde jsou pohřbeny hrdinové. Různého typu, například i jeden z prvních učitelů, který tu zavedl studia. Mají tam dokonce připraveny prázdné hrobky pro budoucí hrdiny. Toto místo vždy stráží jeden voják, i když to není potřeba. Střídají se po dvou hodinách a vojáci to dělají sami od sebe k úctě k významným osobám historie.

Jak tohle vím? Protože se na mě nalepil jiný průvodce aniž bych si toho stihl za včas všimnout. Nakonec mě provedl celým městem a naúčtoval si 1200 pesos. Ta ironie. :-) Aspoň jsem to měl projité, nemusel číst z telefonu, kde jsem informace stejně neměl, a mohl nakouknout na všechna místa. Díky tomu jsem věděl, kde chci zaplatit vstup a kde nikoliv.

Vybral jsem si, že se podívám důkladně na pevnost Ozama. Zeptali se, zda chci k pevnosti informace. Souhlasil jsem a tak mi dali milého chlápka v klobouku jménem Juan. To jsem úplně nečekal, ale uměl skvěle anglicky, tak jsem se nechal po pevnosti provést. No, vlastně mi řekl, že dělá průvodce už přes třicet let a ten průvodce, který se na mě nalepil předtím, není vůbec dobrý. Tak mi začal vše říkat o historii, abych to věděl správně. Abych prý jen nevěděl, kde je jaká budova, ale taky proč, a taky abych neměl Dominikánu jen odškrtlou ze seznamu, ale abych měl na ni dobré vzpomínky.

Fakt to měl zmáknuté na jedničku. Po čtyřech hodinách s ním jsem naprosto spokojen. Dozvěděl jsem se například, že vlastně všechny generálové okolních ostrovů z počátku pobývali v Santo Domingo. Protože to bylo po dlouhá léta nejlehčí vstupní bod do nového svta. Odtud pak prozkoumávali další oblasti a postupně si je mezi sebou rozebírali. Hodně vtipná je historie se sousedy,protože se o tento ostrov hádala Francie se Španělskem a neměli se v lásce. Různě a často se měnilo, kdo vlastně vládne. Jestli Španělové, nebo Francie. Nebo zda začali slavit den nezávislosti. A pak že Haiťané si podmanili Dominikánu. Kterou později zase vrátili Španělům. No byla sranda to poslouchat. :-)

Nyní je to tak, že mezi sebou neválčí, v lásce se však dvakrát nemají, jsou od Francie či Španělů odděleni, ale Dominikánu tak nějak ovládá Amerika. Především tím, že sem jezdí hodně jejich turistů a tak Amerika kecá do zdejší politiky. Asi tak jako kecá tak nějak všem.

Probrali jsme i nějaké vlády trochu detailně. Především proto, aby se vysvětlilo, proč město vypadá tak, jak vypadá. Například pevnost má dvě zdi. Jednu původní, která ještě i dnes je téměř kolem celého původního kolonizačního města. A jedna vnější kolem pevnosti, neb si jeden diktátor nechal pevnost zaměnit za věznici a chtěl mít jistotu, aby vězni neměli šanci utéct. Věznil je v kopce s vodou po krk. Nevím, co bylo horší. Jestli tohle nebo je rovnou házet krokodýlům u jednoho jeskynního jezera, kam mě průvodce Juan taky zavezl.

Jeskynní jezera tu vznikla tak nějak omylem po zemětřesení. Jednoduše tu byla jeskyně s vodou, což se jednoho dne propadlo a vznikl jeskynní systém se čtyřmi jezery. Z počátku tu byla jen jedna malá škvíra, kterou lezli a skrývali se indiáni. Španělé tu indiány lovili a hubili ve velkém. Odmítali totiž jako otroci stavět budovy, čímž se zdáli jako „slabá překážející zvěř“. Proto je vstup do jeskyň mnohem pohodlnější.

Mimochodem město nebylo vždy Santo Domingo. To byla změna taky jednoho diktátora, aby ukázal svou moc či co. Nějaký čas se jmenovalo Ciudad Trujillo a lze to nalézt napsané v některých kamenných dlaždicích.

Dál jsme se přesunuli ke křesťanskému majáku, postaveného k oslavení 500 let od nalezení Ameriky, kde je pohřben sám Kolumbus. Taky tam je muzeum všech zemí, které se nějak podíleli na historii Dominikány. Je tam opravdu hodně zemí. Od Španělska, přes Francii, Velkou Británii, taky Itálie, Chorvatsko, Japonsko, Čína, samozřejmostí jsou americké země, i když třeba státy moc s historií Dominikány nemají. Zemí je mnohem víc a některé mě opravdu překvapili, co tu hledali. Třeba Irák.

Jak vidíte, během pár hodin jsem se dozvěděl a viděl tolik věcí, že jsem potřeboval odpočinek a vše zpracovat. Opravdu je to skvělý průvodce. Má perfektní angličtinu, prý protože žil několik let ve státech, a pokud se hledá průvodce pro významné osobnosti, je to právě on, kdo je povolán. Byl povolán na více prezidenta či senátorku spojených států a dalších významných lidí. Moc mu to nevěřím, ale vyzná se tu opravdu dobře a pokud sem pojedete, určitě běžte za ním a na ostatní se vykašlete. :-)

Seděl jsem tedy na lavičce, odpočíval a vše zpracovával. Pak přišel nějaký místní kluk, Oskar, v mém věku, zda může přisednout, neb jinde je obsazeno. Uměl anglicky, tak jsme se pustili do konverzace. Jak jsem první den prožíval šok, najednou jsem to viděl úplně jinak. Jsou tu strašně milí a přátelští lidé. Bavili jsme se tak o všem možném. Například že moc necestují a když ano, tak jen v okolí karibiku. Takže pro ně je domov hodně staré místo (vše je 500 let staré). Překvapilo mě, že jeho překvapilo, že něco takového je v Evropě běžné, ba mnohem starší.

Každopádně jsme se dostali také k nočnímu životu a optal jsem se ho, jak tu probíhají párty a kde se dá tancovat. Místo, aby mi to řekl, rovnou mě tu protáhl všemožnými podniky. Mezi přechody mezi „kluby“ jsme se taky šli podívat na sídlo prezidenta. Kde mimochodem seděly krásné slečny v uniformě a vytáhli jsme z nich čísla. Těší se na bachatu. Ano, opět další ženy starající se o bezpečnost země. Jsem až překvapen, kolik žen tu pobíhá v policejní uniformě. Muže jsem viděl pouze ve vojenském před sídlem prezidenta a v budově hrdinů.

(…)

Den třetí

Po dnešním dni, kdy jsem především relaxoval a sledoval okolí, dělím Dominikánu (resp. lidi) na několik skupin.

První skupina jsou ti, kteří se z vás snaží dostat peníze. Pobývají v turistické zóně, z které vytlačují ostatní skupiny. Peníze se z vás snaží dostat jakkoliv. Nejdřív vám zkusí něco nabídnout. Například pokud uvidíte chlápka s černou igelitkou, která je moc pravidelná a je vidět, že není lehká, ukrývá vše potřebné pro čištění bot. Klučina neuměl moc anglicky a říkal mi něco o tom, že na to místo, kde jsme zrovna byli, chodí nějaká „roštěnka“ (volně přeloženo do češtiny). Plus ještě nějaká omáčka kolem, které jsem nerozuměl. Tak jsem se mu snažil nějak popřát štěstí. Když tu najednou rozbalil tašku a začal mi čistit boty. Asi ta omáčka byla o tom, abych se té holce líbil já.

Kapitola o průvodcích všeho druhu nemá smysl mluvit. Pokud si chcete pokecat v turistické zóně, jiná možnost nebude. Pouze za peníze. Takže doporučuji najít někoho, s kým se vám dobře mluví, a dát mu nějakou tu kačku. Nejlépe jít za zmíněným Juanem.

Nechybí muzikanti. Nejvtipnější však je, když se postaví před restauraci, kde hraje rádio, které začnou přeřvávat. Ale jinak jsou šikovní a dobře se poslouchají. Mnohem lepší, když se pak přidají jiní zdejší lidé a tancují na to jejich merengue. Tancují mladí, ale především i starší lidé. Vidět tancovat ty starší je fakt úžasné.

Jsou tu i tací, kteří se ptají, zda máte přítelkyni. A pokud nemáte, hned vám začnou dohazovat nějakou ženskou. Odmítnutí vůbec nepochopili. Jsem si už včera všiml u Oscara, že by si klidně domů odtáhl téměř jakoukoliv ženskou z ulice. Možná to bude tou místní meducínkou. To mi takhle nalili panáka, nechali ho vypít, a pak řekli, že to je místní viagra. Prý stačí tři panáky a na 100 % bude v pozoru. Včera jsem měl panáky dva. Ale v rozmezí několika hodin, abych okoštoval, které lahvinky přivézt domů. :-)

No a když odmítnete (zjistil jsem, jak se řekne v dominikánské španělštině ne – stejně jako v normální španělštině, jen zopakované tak desetkrát, někdy i vícekrát), prostě vás požádají o stovku. Děti naopak mají postup jednodušší, rovnou se ptají anglicky o pár drobných. Což tedy pro výchovu dělat rozhodně nebudu, ale i kdybych chtěl, nemohu, neb všude mají problémy s vrácením. I když jsem šel třeba do majáku, kde byl vstup zaokrouhlen na hezkých sto pesos a dával jsem pět set, měli problém vrátit. Tak je to tu téměř všude, kromě lepších restaurací.

Další skupinou jsou Dominikánci mimo turistickou zónu – těm je fuk, že tam jste. Přijdou si s vámi klidně pokecat a nic za to nechtějí a ještě jsou rádi. Například v jedné restauraci na mě zírala jedna skupinka lidí. Nechápal jsem proč. Pak za mnou došel jeden z nich mi povědět o koncertě (kam jsem měl namířeno) a zda s nimi nechci jít. Nebo když jsem na koncertě seděl na schodech, dominikánec vedle mě si chtěl se mnou za každou cenu povídat. Snažil se ze mě dostat všechna slovíčka, která znám. Snažil jsem se zapojit ruce a nohy, ale tohle mi moc nejde. Nebo tam byla hlava na hlavě a jednomu jsem dělal překupníka, jinak by se k jídlu nedostal. Jeden kousek místního půlměsíčku, či jak to nazvat (správný název nevím), mi dal.

Docela bych rád uměl španělsky, protože dominikánci jsou, nehledě na skupiny, milý a ukecaný národ. Bez španělštiny mám dost omezen počet lidí, s kterými mohu klábosit. Mimochodem oni obecně si nosí všude takové ty plastové židličky, sednou si kamkoliv na ulici a klábosí a klábosí a klábosí. Takové Domivřesky. :-))

A poslední skupinu jsem ještě nepotkal, ale prý tu je taky. Každopádně klidně rád vynechám setkání. Jedná se o chásku, která se z vás nesnaží dostat peníze, ale rovnou si je vezme. Prý se tu kriminalita v poslední době nepatrně zvyšuje. Spíš by mě zajímala absolutní čísla, ale to jsem se zatím nedozvěděl.

(…)

Den čtvrtý

(…)

V Santo Domingo jsem viděl a zažil mnohem víc, než jsem měl v plánu. Na třetí den už jsem neměl důvod do centra jezdit; víc v něm prostě není. Tak jsem si udělal výlet v oblasti hotelu a pak podél pobřeží došel k majáku a zpět. Juan se mě ptal, kde jsem ubytován. Když zjistil, že na východ od řeky, trochu se zděsil a vyptával se na detaily hotelu. Nakonec se uklidnil a řekl, že to bude dobré, ale ať si v té oblasti dávám pozor. Udělal jsem si tedy procházku s otevřenýma očima.

Trochu na mě koukali divně – za celý dlouhý den jsem neviděl ani trochu bělejšího člověka. Ale když jsem se usmál a pozdravil španělsky, divný pohled byl tu tam a dostalo se mi vřelé odpovědi. Někteří si chtěli i pokecat a nevadilo jim, když zjistili, že španělsky neumím. Ani peníze nechtěli.

Teda dva vtipnější případy jsem měl, to jo. Při procházce podél pobřeží jsem narazil na dva policisty. Neuměli ani slovo anglicky asi jako já španělsky. Konverzace probíhala nějak takto: „my tady strážíme pobřeží, především proti kriminalitě, ale taky proti případným bláznům migrantům – to je hezké, já jsem se přijel na dovolenou z Evropy – nemusíš se ničeho bát, jsme tu od toho, aby ses tu cítil bezpečně. ale máme hlad. neměl bys něco, abychom mohli odvádět práci dobře? – mám jen pití, žádnou svačinu, bude to stačit? – se smíchem říkali, že tu zřejmě nejsem první den“ a šli chránit zákon dál. (Všimli jste si? Buď jsem se naučil řeč rukamanohama… anebo mám dobrou fantazii.)

Druhý byl cyklista, který balil každou ženu po cestě. Byl celej vysmátej. Bůh ví, co pil (modří už vědí). Ptal se mě, jestli nechci a ukazoval na řidítko. Nechápavě jsem koukal, tak zpřesnil ukazování na ruku. V ruce jsem držel láhev s pitím, tak jsem použil stejné gesto jako u policistů. Pak úplně jasně naznačil sex, což jsem odmítl a tak pokračoval na kole k další nejbližší ženské. Jo, je to tu s nimi sranda. :-) Nestalo se mi to poprvé. Už ten týpek, co mi nabízel ženu, mi nabízel i gay služby, když úplně nepochopil, že ženu nemám a nechci ani žádnou dohozenou.

(…)

Den jsem zakončil na hotelu s konverzací s Michelle. Venku pršelo. Dozvěděl jsem se především dvě věci – že bych si už měl najít ženu. Pro místní lidi to je divné být sám v tolika(!) letech. A taky už vím, proč často na mě lidi zírají: protože takhle mladý bílý turista sem jezdí výjimečně. Pro ně je to něco nového a prý i roztomilého. Zdá se, že tady sbalit ženu je pro nás velice jednoduché.

(…)

Den pátý

(…)

V Punta Cana se mi nelíbí. Nejezděte sem. Pro jistotu ani nejsem ve známém Punta Cana, ale raději lehce bokem v Bavaro. I to je na mě moc a jsem rád, že tu jsem jen dva dny. A oba mám vyplněné alkoholem.

Proč? Jak to popsat… Máte rádi písek? Že na vás mluví plynule vaším jazykem? Že docela dost personálu je původem z Evropy? Že tu jsou luxusní hotelové komplexy? Že takové hotely vás nepustí ani nikam jinam a udrží si vás uvnitř? (Ano, do jednoho jsem zabloudil a dobrou čtvrt hodinu hledal cestu ven.) Že tu bude s vámi spoustu dalších turistů? A že se ti lidé budou dvě hodiny fotit v trapných pózách, aby měli fotku na instagram? A že se ti lidé budou nahrávat, jak prostě jen jdou? A že dobrou polovinu lidí najdete zavřenou právě v těch hotelových komplexech u bazénu? Že budete poslouchat hudbu, na kterou jste zvyklí z našich rádií? Že to vlastně s Dominikánou nemá nic společného? A rádi házíte peníze z okna?

Pokud jste na většinu odpověděli ano, pak sem rozhodně jeďte na dovolenou. Já tu však navštívím jen rumárnu, projedu se na katamaránu na ostrov (kde na lodi je bar a na ostrově se bude grilovat a bude tam taky bar) a mizím.

(…)

Den šestý

Volně pokračuji na včerejší odstavec otázek: máte rádi luxusní obchodní střediska? A jakože luxusnější, než máme doma? Máte rádi Ikeu? (Když mi recepční popisovala cestu a říkala, že to je vedle Ikei, nestačil jsem se divit. Žertovala, že ta bude všude. Děti v Africe nebudou mít co žrát, ale dřevěný krám tam bude.) S tím souvisí taky, zda máte rádi Hard Rock Café? Být jen v hotelovém resortu, protože hned za ním to nikdo neudržuje, kam se ani místní neodváží vykročit? Že hotel si zabere park pro sebe a jiní lidi musí platit vstup? (Ano, na protest jsem se tam nešel podívat.) Rádi hrajete golf, protože ani nic jiného za hotely, krom toho bordelu, není? Máte radši Atlantik než Pacifik? Tím myslím spíš studenější vodu a neustálý vítr? A rádi pozorujete, jak traktor sbírá, co oceán vyplavil?

Pak Punta Cana je místo pro vás! :-)

Já byl mezitím v jeskyni a pirátské „rumárně“. Vezmu to zkratkovitě, ať to není moc dlouhé. :-)

• Původních obyvatelů tu bylo na čtyři miliony. Vymřeli do několik desítek let na nemoce, které přivezl Kolumbus při svých cestách.
• Ostrovu říkali Aiyti, proto se jeden ze států jmenuje dnes Haiti. Francie chtěla respektovat původní název před Columbem. Columbus celý ostrov pojmenoval jako „Malé Španělsko“.
• Věděli jste, že Columbus byl Ital? Na tom mě fakt dostali.
• Jak už jsem psal, Taínové se skrývali v jeskyních. Ty jsou po celém ostrově v horách i pod zemí. V jedné jsem byl a šel do míst, kam se normálně nesmí. Bylo to dost náročné. Docela bych se bál bez výbavy.
• Taínové mohli mít pouze jednu ženu (krom krále, ten mohl pět, ale jednu hlavní). Žena se musela mužovi sama nabídnout předáním nějaké tekutiny, kterou buď vypil k souhlasu, nebo nevypil a tím měla žena smůlu.
• Od narození do obřadu chodili úplně nazí. Až po něm si vzali aspoň něco na genitálie, něco jako u nás prstýnky. (Aneb nekupuj zajíce v pytli. I když tady to nebyl zajíc. :-))
• Pokud jedna polovička umřela, druhou polovičku museli zabít. Aby té první nebylo v posmrtném životě smutno.
• Doutníky byly poprvé prý v Dominikáně. Taínové je dali svým bohům (Evropanům) na důkaz přátelství. (Každá věc podle nich měla svého boha a když přijel někdo z daleka, což pro ně bylo nepředstavitelné, musel to být bůh…)
• Columbus nechal vyrábět rum. Piráti ho kradli a zakopávali na pláži přibližně na dva měsíce, aby tam na slunci při správné teplotě dozrál. Vysvětluje tu scénu, jak Jack Sparrow na pustém ostrově našel v písku rum!
• Rum byl původně jen jeden, ale piráti přidávali zdejší věci a dělali více druhů. Kokosový, jinak kokosový, ananasový, kávový, olivový, banánový, …
• Ochutnal jsem všech osm, co dělají dodnes.
• Nemají žádný štítek, takže to není považované jako alkohol, a tudíž vezu domu dvě Mamajuany a dva rumy!!! :-)
• Jo a taky jsem ochutnal čistou Mamajuanu, to jest pouze z rumu, nikoliv mix rumu, červeného vína a medu. Ale ten mix chutná lépe (domů vezu mix).

Ještě něco o Punta Cana – je tu fakt těžké najít restauraci, kde bych si mohl dát něco místního. Zatím, kde jsem byl a ptal se po místních specialitách, nic. Překvapuje mě to, ale tak steaky a ryby tu umějí dělat fakt dobře. Dokonce jsem dnes narazil na staršího pána, který mě dnes obsluhoval, a prý jeho žena je Češka. Zavolal ji a dal mi ji k telefonu, prý abych uvěřil a překvapil ji češtinou. Jsme ji chudáka otravovali ve dvě ráno (jejího času). :-)) Jsou to milí lidé.

(…)

Den sedmý

(…)

Španělé mají nějaký divný systém potvrzování. Vypadá to nějak tak, že když pošlou konfirmační e-mail se všemi informacemi, čeká dva dny předem ještě jednu konfirmaci z druhé strany. Pokud se nedočká, mlčky smlouva padá.

Úplně v praxi to znamená, že místo abych si užíval cestu katamaránem, pak pobyt na ostrově s grilem a barem a tancem a pohodou a tak, trčel jsem hodinu v lobby hotelu a pak dvě hodiny řešil přebookování všech dalších dní, provolal moc peněz a o poplatcích za pozdní přebookování, protože grátis editace vypršely před pár hodinami, ani nemluvě. Zbytek dne jsem proválel na pláži zarytý do knihy o Muskovi. (Což je super kniha, na jeden zátah jsem přečetl dobrou polovinu.) Blbé však je, že jak jsem byl do knihy ponořen, zapomněl jsem se taky ponořit do vody. Nebo se aspoň posouvat se stínem. Anebo aspoň lépe namazat. Takže jsem zase rudý a teď mi nezbývá nic jiného, než se namazat aspoň zevnitř. Rumem.

(…)

Den osmý

Mám za sebou svoje první merenque! A hezky stylově. Na palubě katamaránu s aplausem. Přidávám si na svoje životní todo a rovnou odškrtávám. I když… ten aplaus mohl být o něco lepší. Rozjel jsem tam taky bachatu a stačilo málo, aby tleskali všichni. Přeci jen jsem tam byl jediný, krom těch, kteří nás tam měli zabavovat, kdo uměl tancovat.

(…)

Výlet byl super a jediné, co mi vadilo, byli turisti. Jak nesnáším průměrného čecha, stejně tak nesnáším průměrného američana. To je asi poprvé, kdy jsem se s nimi setkal a je to fakt děs. To jejich smýšlení, že jsou páni vesmíru je na jednu mezi oči. Tlustý, žerou, potřebují asistence, rozkazují, cigaretu si neodpustí, fakt děs. Bohužel se na ostrov na vlastní pěst úplně dostat nedá. Resp. taky by to šlo, ale je to národní rezervace a bylo by to komplikované.

Prostě pokud si chcete užít dovolenou, vykašlete se na Punta Cana a jeďte raději víc na sever. Já jsem navštívil Las Terrenas, což je bombastické městečko. Osobně bych v Dominikáně zůstávat nechtěl, přeci jen na tepla nejsem a jsem spíš městský typ. Ale je to tu jak dělané pro romantiky. Strašně krásné procházet ulicí. Každý má do ulice krámek, kde si prodává něco svého a pouští do toho hudbu. To pak člověk jde, všude slyší bachatu nebo merengue, všichni jsou na sebe milí a pomáhají si.

(…)

Taky jsem tu zahlédl několik kutilen. Už se nedivím, že tu jsou buď luxusní auta (či motorky) nebo hodně stará polámaná. Běžný člověk na ta nová se vším nemá, ale ta stará si tu v pohodě opraví. Trochu jak sledovat několik MacGyvarů. :-)

Mimochodem ve městě to byly samé policistky, mimo město to vypadá na samé policisty. A ty jejich brokovnice jsou občas fakt komické. Když jsem viděl jednu omotanou izolačkou, přemýšlel jsem, kde má spoušť. Jelikož byla i rezavá, skoro bych se nebál tipovat, že se spouští velkým nápřahem… :-))

Abych se vrátil k Las Terrenas ještě na chvíli – sice tu nejsou dlouhé velké pláže, ale zato jich tu je spoustu malých. Nejsou tu mega hotelové komplexy, ale malé hotýlky, které spíš vypadají jako plážové vilky. Velice krásné, klidné a docela snadné si najít flek, kde budete prostě sami. Aspoň teď mimo sezónu, ale podle mě to nebude těžké ani v sezóně. Dle mapy se zdá téměř celý poloostrov obklopen plážemi.

Pár dalších postřehů:

• Všude samý Dell, jakoby jiné počítačové firmy tady neexistovaly.
• Jak se po internetech radí mít dolary – blbost. Pesos. Dolary možná tak pokud patříte mezi All-Domácí-Mazlíčci-Inclusive. Kde měli napsané dolary, jednoduše znásobili správně *46.
• Banky tu jsou jako větší budky. Asi tak dva metry čtverečné. Viděl jsem přijet chlápka na motorce, zastavil, ženská mu podala uzlíček a pokračoval dál. Jak ty „banky“ fungují nechápu. Bohužel jsem poslední dny s nikým „nemluvil“ (= měl jen jen primitivní konverzace, no english around here).
• Dá se tu lehce sehnat marihuana a kokain. Stačí počkat na mobilního prodejce humrů. Nebo kokosů. Prostě něčeho.
• A co tady sakra dělá Spiderman? Už jsem tu viděl jeho sochu několikrát. (Souvislost s předchozím bodem je čistě náhodná.)

Den devátý a desátý

Vždy mě udivují konstruktéři, kteří jsou schopni dát zrcadlo naproti míse. Pro dnešek jsem se tedy rozhodl vám psát raději z bazénu. :-D

(…)

Při cestě z obchodu jsem měl opravdu velký nákup a narvanou peněženku. Ze zdejšího bankomatu nejenže mohu vybírat stále jen po dvou tisíce pesos, ale dal mi to tentokrát v drobných. Představte si, jak platíte na recepci hotelu šest tisíc pesos ve stovkách…

Abych nechytil další slejvanec, poprvé jsem kývl na mototaxi, které jsem každý den minimálně dvěstěkrát odmítl. Tady je totiž divné chodit pěšky (nojó, Amerika…). Jedna žena z Estonska mi vyprávěla, jak jednou šla kilometr, kde nebyl vůbec žádný chodník a pak na hotelu na ni koukali jak zjara s pozdějším „nojó, Evropanka…“

Co je důležité, i mototaxi prodávají drogy. Takže když budete shánět v Dominikáně drogy, zajděte za někým, kdo má motorku. Což jsou vlastně všichni, takže běžte za místňákem. Bůh ví, co bylo v tom pytlíčku z té banko boudy, o které jsem psal posledně…

Den jedenáctý

Dnešek měl být jeden z posledních bez deště, což se splnilo, takže jsem byl naposledy na pláži. Užíval si klid, zvuk vln a tak.

(…)

Den dvanáctý

Šli jsme cestou necestou, kde je spousta zvířat. Především toho mrňavého kousavého. Museli jsme přejít přes most přes řeku ve výšce 25 metrů, který tam už byl nějaký pátek. Měl pouze dvacet čísel na šířku a délku 250 metrů. Šli jsme téměř pět hodin a vystoupali přes tisíc metrů do výšky. Když jsme konečně byli v cíli, naskákali jsme do ledové řeky (kolem 2°C, možná 3°C) a zpět šli řekou. Tedy šli… občas popošli, občas popoplavali, ale především jsme tam „sjížděli“ vodopády. Z některých jsme skákali a nejvyšší měl téměř 50 metrů. Některé jsme sjeli po prdeli jako na tobogánu. Ale vše přírodní, jak to voda vymlela. Parádní výlet! Jeden z nejlepších zážitků tady.

(A teď trocha pravdy: vše podělte pěti. Zbytek je ale skutečnost a bylo to tak super a adrenalinové, že jsem musel trochu navýšit hodnoty. :-) Vodopádů bylo 27 a díky dostatku vody jsme sjeli téměř všechny.)

Jak jsem říkal, že tu má pršet až do konce, tak se nic takového nekoná. Občas prší, ale stejně tu je vedro a stejně přes den to slunce pálí. Takže jsme si v pohodě s holkama užili i výhled z kopce na Puerto Plata. Skutečné místo, kam Columbus poprvé doplul. Uvědomili si tu turistický potenciál a postavili kvůli tomu lanovku, nahoře pečlivě udržují vegetaci a jsou tam komedianti, kteří tam tancují a jinak zabavují turisty. Nahoře je taky velký Ježíš, podobný tomu v Riu.

Výhled krásný, něco jsme nafotili a jeli jsme do rumové továrny Brugal. To je asi zdejší neoblíbenější rum a je možné ho vidět opravdu všude. Míchají s ním drinky, které tu nedolévají vodou, ale sektem. Což vysvětluje proč mi sklenička vždy stačí a mám problémy s pitným režimem. 8-) Běžně můžete vidět za bílého dne v něco-jako-autobuse (přesný název vždy hned zapomenu) dominikánce upíjet z jedné lahve.

Bohužel po mé návštěvě Skotska tohle nebylo nijak dobré. Protože nám výrobu řekli hodně stručně a pak nám jen ukázali stroje, které vezmou láhev, rum, špunt, krabici a dají správně dohromady. Ani nám nedali ochutnat nic speciálního, jen to nejlevnější, co je všude, taky dostupné u nás (prý vyváží pouze 30 %, zbytek vypijí sami). Tak jsem si koupil něco lepšího sám, co jsem nikde ještě neviděl, a bylo moc dobré! Musel jsem vypít už tady, protože celníci mi už nic dalšího přivézt domů nedovolí. Ale je to peckový rum. Brugal Leyenda. Zjistil jsem, že to je něco, co u nás není dostupné a je to novinka z loňska.

Zmínil jsem nějaké holky. Na ty jsem narazil na hotelu, jsou to ségry z Německa a umí španělsky. Tak jsem si je vzal na výlet s sebou. Což se mi vyplatilo, protože na ulici na nás začal mluvit starý milý pán a zatáhl nás do restaurace s místními specialitami jeho sestry. Moc dobré jídlo! Budu se muset vážně naučit španělsky, než pojedu na cestu po jižní Americe.

Možná si někdo pamatuje ze zápisků z Havaje, že jsem hodně dobře mluvil o ovoci. Popravdě tady mě to ovoce moc nezaujalo. Jako je hodně dobré, lepší než doma, ale ne tak moc. Co je opravdu bomba, je kuře! Doma si dám kuře výjimečně, ale tady je fakt vynikající v jakékoliv úpravě. Konečně má kuře chuť. Možná to bude tím, že i pobíhající slepice tu vypadají hezky. Holt žádné hnusné chovy.

Což mi připomíná, že když jsem bloudil sám a hledal nějakou párty, málem jsem vlezl na nějakou politickou sešlost. No co, byli tam lidi a hrála hudba. Teď tu jsou totiž volby na prezidenta. Je to vidět všude na sloupech. Taková kuriozita: je tu minimálně 25 kandidátů a všichni jsou bělejší. Protože pouze bílí mají dostatek peněz na volební kampaň. Ale vyhraje to velice pravděpodobně současný prezident, protože je mezi kandidáty a minimálně téměř každý na severu ho bude volit. (Poznámka při publikování článku: ano, vyhrál.)

(…)

Den třináctý

Poslední den jsem se rozhodl nemýt. A abych to dodržel, nebookoval jsem žádný hotel ani nic podobného. Prostě jsem ráno vyjel a projel ze severu až zpět na začátek do Santo Dominga. Udělal jsem si výlet přes letiště v Porto Plata, kde jsem vyložil holky, a mini bloudění v Santiagu, které jsem si chtěl projít, ale kvůli bloudění a dešti tak nedopadlo. A nakonec dojel zpět do Santo Dominga, dal si večeři a šel tancovat.

Bohužel jsem si při návratu všiml toho rozdílu mezi severem a jihem. Ještě dva dny zpět jsem v baru tancoval i když venku pršelo, což na jihu chvíli poprchlo a holky zůstaly doma. Asi jsou tady z cukru či co. Potkal jsem v jedom úplně prázdném klubu Oskara a říkal, že jakmile prší, nikdo nepřijde. Pokud někdo přijde, tak pár chlapů, co doufají, že holky konečně dostanou rozum. Ale táhnul jsem se městem od nikud nikam a našel jsem si místečko s lidmi.

Nejprve mě vítali s úsměvem, po zjištění, že neumím španělsky, posmutnili. „Další bílej bez španělštiny.“ Ale když jsem jim tam vyšvihnul merengue, sklidil jsem potlesk a pak za mnou neustále jedna slečna chodila pro další. :-)) A dokonce ten klub hrál salsu a tančili ji tam! Moje salsa tu však nefunguje. Snažil jsem se, ale ne. Oni se zase snažili mě naučit tu jejich, ale taky nic.

Bylo to super. Jediný háček na celém plánu byl, kde nechat auto, když v něm musím nechat vše. Nechal jsem ho tedy na jednom parkovišti v co nejlépe zabezpečené oblasti. A to turistické Colonial Zone. Do kapsy si vzal pouze peněženku, pas a paměťovku z foťáku. Na zbytek by mi pojišťovna dala peníze, snad, i když by mě to dost naštvalo. Dopadlo to tak, že se, samozřejmě, nic nestalo. Krom toho, že na tom parkovišti prý musí být člověk a hlídat. A kvůli mě tam byl do tří do rána a byl dost naštvaný. :-D Dal jsem mu 500 pesos (stejně jsem se potřeboval zbavit hotovosti) a s krásným úsměvem odešel bez problémů.

A tím končí má další dovolená. Právě sedím v druhém největším městě dle počtu žijících dominikánců, New Yorku, a čekám na svůj let. První největší je Santo Domingo, třetí Santiago. Jediné, co mě mrzí, je, že jsem nestihl vidět kohoutí zápasy, zahrát si jejich oblíbené domino a projít si taky hory. Z auta vypadají fakt dobře a stály by za průzkum. Holt dva týdny je krátká doba. Ještě mě mrzí, že neumím španělsky.

Je to tu fakt super a doporučuji navštívit. Pokud byste nechtěli jet kolem dokola, doporučuji především sever.

P.S.: Kdo dočetl až sem, má u mě malého bezvýznamného bludišťáka. :-))