Zápisky z cest: Norsko

Výlet do Norska byla rozhodně plnohodnotná dovolená. Jelikož mívám často nějaké problémy, bez nějakých zádrhelů by to prostě nebylo ono.

Aneb jak jsme nedojeli do Norska

Nikdy, opakuji nikdy, nelétejte s Lufthansou. Vždycky jsem s ní měl problémy a letím s ní naposledy.

Let z Prahy měl zpoždění. Původně 30 minut, nakonec 45. Říkali, že to naženou, ale velký prdlajs nahnali. Místo sedmdesáti minut na přestup jsme měli „krásných“ patnáct. Měli jsme běžet z brány 40 na bránu 60. Zdálo se, že to stihneme do pěti minut normální chůzí… to by ale musely tyto brány být za sebou a ne každá na opačném konci terminálu. Trvalo nám přemístit se deset minut běhu po zrychlovacích pásech!

Člověk by řekl, že když se brána zavírá ve 21.45 a jsme tam ve 21.40, že je všechno v pohodě. Ale paní s úsměvem namířila prstem na tři kilometry vzdálené letadlo za sklem a pověděla „vidíte to letadlo? Tak to je vaše. Ještě tam bude stát minimálně deset minut. Ale pro vás autobus zajišťovat nebudeme. Poslední odjel před deseti minutami. Neměli jste žádnou šanci. — Jo a zapomněla jsem se zmínit, že další let poletí zítra v jedenáct ráno. Užijte si noc ve Frankfurtu!“

Chudák ženská to od nás pěkně schytala. Určitě si o mě nepomyslela, jaký to jsem milý člověk. Aspoň jsme dostali pokoj v luxusním hotelu se snídaní, převoz taxíkem a večeři do €40.

Po bohaté snídani ve Stavangeru

Do Norska jsem jel s kamarádem navštívit kamarádku ve Stavangeru, kde byla na jeden semestr. Díky tomu jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí, aniž bych musel sám komunikovat s místními, cestovat kolem, zjišťovat různé věci a tak (prostě mi sebrala zábavu!).

  • Alkohol tu je nejdražší na světě.
  • Proto tu jsou before-party, kde se lidi opijí z domácích zásob a vyrazí se bavit až třeba kolem jedenácté.
  • Děti nemohou nosit do škol sladké. Ani třeba rohlík namazán Nutellou či marmeládou. What?!
  • Děti nemohou být doma sami za žádných okolností, pokud jim není 12 a více let.
  • Je tu velmi vysoká sexuální aktivita. Například studenti na uvítanou ve škole dostávají kondomy.
  • Chodec tu má absolutní přednost. Stačí se jen přiblížit k silnici a auta stojí. S tím se pojí, že si musíme dávat pozor – Norové vlezou do cesty bez rozhlédnutí kdekoliv a očekávají, že řidič prostě sleduje dění na chodníku a stihne zastavit.
  • Jezdí se tu hodně na kole. A to za každého počasí. Viděl jsem tu na horákovi chlápka v riflích za deště. Protože proč ne.
  • Na kole se tu jezdí opravdu hodně – všude tu mají hezké cyklostezky.
  • Prý kola, která se nezamykají, jsou všech. Jsou tu různě pohozená kola. Kdo si ho dřív vezme, toho je.
  • V Norsku je 5 milionu Norského obyvatelstva.
  • Těchto pět milionu lidí má problémy se dohodnout, který jazyk bude jejich primární.
  • Mají tedy primární dva. Oba jsou různé verze Norštiny.
  • Všichni mají oba jako povinný jazyk.
  • Všichni mají také povinnou angličtinu.
  • Tudíž vůbec není problém se domluvit anglicky opravdu s kýmkoliv.
  • Často tu umí také španělsky, protože tam jezdí na víkendy.

Osobně bych k tomu přidal ještě dalších pár bodů:

  • Prší tu.
  • Hodně.
  • Opravdu hodně.
  • Je jedno jestli držíte deštník.
  • Můžete ho držet jakkoliv.
  • Ale nepomůže vám.

S pláštěnkou to je už docela v pohodě. Holt jsme si nevybrali nejvhodnější období na návštěvu Norska (konec října).


Stavanger je moc hezké město, ale turisticky se dá projít za jeden den. Jediné, co dokáže zabavit na delší dobu jsou zdejší sochy – 23 soch (jako ta na fotce) se tu povaluje. Vyndali jsme si Pokebally a vyrazili na lov! Našli jsme jich krásných pět. :-)

Jelikož je Stavanger hlavním ropným městem Norska, šli jsme se poučit do muzea. Mají povedené muzeum, líbilo se nám a vyvrátilo spoustu našich mylných představ. Například ropa bude až do roku 2100 (dojde dřív, ale je spousta zásob), nebo že je surová ropa sladká, nebo že je sice Norsko díky ropě děsně bohaté, tvoří mu 25 % HDP a je jedním z největších dodavatelů, ale v těžbě je až 13. v pořadí. A spoustu dalších zajímavostí jak se těží. Mají tam spoustu hezkých velkých modelů.


Perfektní výlet na Trolltungu 

To byl oficiální popis. Teď ten skutečný klíčově: ani pláštěnky v silném dešti nepomáhají; tma padala rychleji, než se počítalo; kvůli zpoždění, focení a zmiňované tmě jsme byli rádi, že jsme došli k první chatce v polovině cesty (5,5 km z jedenácti); v noci silný vítr, déšť a zima, což jsme všechno měli i v chatce (rozbité okno a bylo použito málo izolepy); ráno byl vítr minimálně dvakrát silnější, než byla předpověď; tedy nebylo bezpečné pokračovat a šli jsme raději dolů; při cestě zpět jsme měli problémy, protože přes noc napršelo spousty vody a tím bylo obtížné některá místa přejít; dole jsme zjistili, že jsou místy povodně a museli jsme projíždět autem ve vodě 20 cm přes cestu.

Ale užili jsme si to. Vrátili jsme se zničený, promočený, zmrzlý, zasviněný, nevím co všechno. I tak to bylo bezva. Vyrazíme jednou znovu. Abychom došli na konec.


Preikestolen

Po Trolltunze jsme zkusili něco přístupnějšího. Preikestolen. Téměř nepršelo a občas svitlo i slunko, takže se výlet povedl. Hezky jsme si zablbli u 700 metrové propasti. Byli jsme dokonce tak nadšení, že jsme se rozhodli udělat dobrý skutek.

Při cestě zpět si nás zastavila jedna Japonka, zda ji hodíme do… vlastně ani nevíme kam. Tušíme, že do Stavangeru. Tam jsme jeli, a tak ji vzali. Moc anglicky neuměla, tak měla pár minut vysvětlit, kam vlastně jede, a pokud na opačnou stranu, svezli bychom ji alespoň k cestě, kde si stopne někoho jiného. Do Stavangeru chtěla, takže super. Jenže až když jsme byli na prvním trajektu, vypadlo z ní, že chce jet z druhé strany. A divila se, kde jsou holky.

Ona totiž nechtěla jet s námi. Ve stejný čas na Preikestolen dorazily dvě holky z Británie a tak jsme šli s nimi. Někde po cestě se Japonka dozvěděla, že holky pokračují její vysněnou cestou, takže si domluvila stop. Ale jak jsme šli dohromady, nepochopila, že k sobě nepatříme, a místo k nim naskočila do našeho auta.

Samozřejmě se ji vše podařilo vyjasnit až na trajektu, který jsme za ni zaplatili. Angličtina opravdu nebyla její silná stránka. Ani orientace v mapě. Vlastně o ni nevíme vůbec nic, protože nám nerozuměla, případně nevěděla, jak to říct.

My však jeli ještě na jednu zastávku a tak ji dovezli na vlakové nádraží. Najednou se cítila uražená, že ji nedovezeme až do města. Už nás ten dobrý skutek začal rozčilovat. Chtěli jsme ještě pár korun za trajekt, který jsme za ni zaplatili. Vytáhla zlatou kartu. Tím se vše vyjasnilo. V hlavě se mi honily myšlenky, že nejsem žádný taxikář a co asi tak mám s tou kartou dělat. Možná jsem to řekl i nahlas. Dostali jsme nějaké zajímavé japonské bonbony a rozloučili se.

Cestou na výšlap nad Stavanger jsme si o ní ještě povídali, kdo to asi tak byl zač. Večer se nám o ni i zdálo.


Tromsø

Když jsme přiletěli do Tromsø, žádný sníh tam nebyl. Večer trochu začalo sněžit a ráno bylo místy až sedm centimetrů sněhu. Takže naše procházky kolem byly tak trochu brodění se sněhem. Ale užili jsme si to. Přes den jsme měli krásně a i večer jsme se kochali krásnými výhledy.

Těšili jsme se tedy na polární záři. Byl to tak trochu důvod, proč jsme se jeli podívat za polární kruh. Dokonce byla velká šance. Jenže vždy když bylo možné polární záři vidět, byla sněhová vánice. Tak příště.

Mimochodem v Tromsø mají spoustu tunelů, dokonce i křižovatky po zemí. Že by odtud název Norsko? :-)