Zápisky z cest: Patchwork

Den první

Nevím, proč jsme si naplánovali svatbu na konec srpna. Měli jsme krásné a teplé počasí, ale téměř každé výročí od té doby je chladno a déšť. Letos se zase před naší tradiční výroční dovolenou ochladilo a očekával se déšť každou chvíli.

Bylo to však potřeba, bylo příliš sucho. Přijeli jsme k Orlíku a nikde nebyl žádný strom u vody. Ne že by bylo příliš slunce, před kterým bylo třeba se schovávat, ale když jsem se díval na mapy, stromy tam měly být. Až po chvíli mi došlo, že ty stromy tam jsou, jen břeh se posunul o asi padesát metrů.

I přes avizovaný déšť jsme dojeli ještě za tepla a stihli pláž. Doběhli jsme k vodě. Jako druzí, jinak nikde ani noha. Až po nás přišlo ještě několik lidí. Kolik nakonec lidí přišlo, nevíme – naše holka se jednou krátce vykoupala a říkala, že jdeme zpět na chatu. Že možná další dny se už možná koupat nebudeme a budeme na chatě dost, ji nepřesvědčilo zůstat.

Po večeři jsme se šli lehce projít po okolí. Fakt lehce, v podstatě jen dojít pětset metrů do potravin. Přesto Dianka říkala, že se stále vzdalujeme od chaty… Pak zahlédla měsíc a hnala nás už fakt zpátky. My asi vychovali gaučového povaleče! :D

Na její obranu si vůbec nesedla. Běhala kolem chaty a odpadla o hodinu dřív, než normálně. Tak mám čas zase něco psát.

Den druhý

Cestování s dětmi znamená seznamování se s cizími dětmi. Jedna holčička od vedle hned přiběhla za Diankou, jenže naše dítě se uteklo schovat a zůstali jsme na konverzaci jen já s Lenkou. Nemuseli jsme toho říkat mnoho, návštěva by to zvládla i za celou třídu.

Umí nejen hodně mluvit, umí i spouštět různé emoce. Její představa půjčování je přiběhnout, čapnout něco, v tento moment naopak neříct nic a zase odběhnout. Dianka si odvážně pro svou pastelku došla a bylo křiku dost na obou stranách. No, ne úplně odpočinek, jaký jsem si představoval…

Rozhodli jsme se znovu projít po okolí. Návštěva znovu přišla, zeptala se, co se děje, my že jdeme na výlet, načež že by chtěla jít taky. My ji odmítli, že by si to musela domluvit se svojí maminkou. V ten moment byla zase pryč a v nás hrklo, že nás špatně pochopila a přidá se k nám. Opravdu nás blbě pochopila. Naštěstí pro nás se vrátila s tím, že s námi jít nemůže.

Den třetí

Něco tady nutí Dianku chodit spát brzy. Možná čistý vzduch, možná voda. Něco. Každopádně to znamená, že nás od pěti budí a v šest je fakt vzhůru. Ráno jsme měli dlouhé, na tohle nejsme zvyklí. V osm jsme ji už vypustili, ať zpívá venku ostatním.

Nabrali jsme sílu a vyšli do lesa. Mělo být chladno jakožto opravdu už deštivý den. No, tak ne. Přesto jsme si les užili, lesní cesty kolem Trhovek jsou super. Aspoň ty neoficiální. Energii jsme tam nechali – Dianka se vrátila téměř spící na ramenou.

Dopřáli jsme jí tedy šlofíka brzy s tím, že předpověď déšť neustále oddaluje, a stihneme tak pláž i po něm. Opravdu jsme ještě stihli se dojít smočit do velmi klidné vody před bouří. Nikdo nečekal, že by to mohl být dobrý nápad – pouze rybáři zabrali skoro celou pláž. No, kdo by čekal, že bouře předpokládaná v poledne (a odkládaná už několik dní) začne až v sedm večer.

Den čtvrtý

Opravdu už pořádně sprchlo, zatáhlo se a teplota spadla na první podzimní den již v srpnu. Na čase odjet dál. Vzali jsme to přes zámek Orlík nad Vltavou.

Věděl jsem, že to nebude supr-dupr nejlepší aktivita pro tříleté dítě. Nečekal jsem však, že to je stále privátně vlastněný zámek. Vlastněný Schwarzenbergy. K vidění téměř rodinné portréty. A hlavně, že to je především o nich.

Dianka to vydržela až do konce, jen jsem ji musel nést v náručí. Tím jsem ani z výkladu moc neměl. Dvě informace mi uvízly v hlavě. První, že vlastně hráli na všechny strany. Hlavně se kamarádit s každým, dokud nedojde na lámání chleba. A že jednou bojovali u Lipska, kam také směřujeme.

Ještě jednu, vlastně: Anna z první generace Schwarzenbergrů navrhla zámeckou zahradu, která je dodnes ve stavu, jakém zamýšlela. Sli jsme si tam sednout na lavičku, kochat se pávy a květy a posvačit. Uvnitř zámku se inspirovali Francií hodně, z Paříže tam mají několik kousků. Park rozhodně není typický zámecký, je to prostě les. Ale hezký, o tom žádná…

Po procházce jsme ještě koukli na ryby ve zdejším akváriu a jeli na glamping na Slapy. Jako vždy na glampingu nejprve krize a stres vše roztopit na čas, nešlo to, dítě nevykákané, kvičící, no, nic moc relax. Nakonec se naštěstí zadařilo a užili si noční saunování i výřivkování. Stihli jsme se i doběhnout podívat na přehradu.

Den pátý

Plánovali jsme celý den se jen flákat. Jenže… to by Dianka pak taky nemusela večer usnout. Zkusili jsme jít na malou procházku podívat se na žraločí zátoku. Dejte nám vědět, jaké to je, protože jsme ušli asi sto metrů, když začala říkat, že ji bolí nožičky.

Nechtěli jsme to poslouchat a šli se raději válet a problém uspávání nechat na později. Najednou jsme dítě neměli, protože se rozhodla, že na procházku vlastně chce, a šla zase směrem k zátoce. Druhý pokus ji vydržel ještě kratší chvíli.

Takže jsme se váleli a střídali saunu a horký sud, zatímco Dianka dělala klasické dítě. Nevíme, čím se unavila, přesto zívala o dvě hodiny dřív, než normálně. Dali jsme jí tedy spát o hodinu dřív, než normálně. A usnula za poloviční čas, než normálně.

Dítě spí, končím. Noc je ještě mladá. Jsme sami. Máme lepší plány…

Den šestý

Malá technická zastávka doma. Příprava na šok přechodu ze soukromého glampingu s minimem elektřiny a světla na samotě v lese, do velkoměsta mezi bambilion lidí a světel.

Den sedmý

Vybalili jsme, vyhodili plavecké náčiní, nabrali šaty, košile a motýlky, a vyrazili na taneční festival do Berlína. Abychom si cestu rozpůlili, zastavili jsme na dva dny v Lipsku, kde máme kamarádku. Provedla nás po malém, přesto krásném okolí.

Lipsko má velmi krásné budovy, široké ulice, klid, zeleň, a kulturně nejrušnější most ve městě nemá žádná auta a vůbec to není žádný Karlův most, kde je hlava na hlavě. Celkově to působí jako velmi příjemné město.

Město, kterým protéká několik kanálů a místní tu rozhodně z toho nedělají parkoviště pro lodě s bary, ale nechávají tu krásnou přírodu a útočiště pro chodce, běžce, jezdce na kole, či pádlaře všeho možného.

Dozvěděli jsme se, že Lipsko má jednu z nejlepších zoologických zahrad v Evropě a nejlepší v Německu. Když jsme se ptali kamarádky, zda to je pravda, odpověděla stručně „samozřejmě“… Ale sama tam moc nebyla. Tak my tam jdeme na celý den a bereme ji s sebou.

Den osmý

Cestou do zoo jsme zahlédli nejošklivější budovu našeho výletu. Vypadalo to jako komunistická panelová šílenost. Přitom to bylo spojené s Wagnerem a jako jeden z bodů naučné hudební stezky. Jiný bod jsme nezkoumali, my měli plán zůstat celý den se zvířátky.

Klidně bychom mohli přijet na několik dní. Ráno bylo frišno a tak jsme zamířili jako první do pralesového pavilonu. Obrovská kopule, která nás přenesla úplně mimo Evropu. Neskutečné, jaké všechny detaily do toho vložili. A musím říct, že i zvířata mají dost místa, když to srovnám s jinými zoo. Celé dopoledne jsme strávili pouze tam a popravdě jsme ke konci netrávili všude tolik času.

Nutno říct, část jsem strávil vysvětlováním, že jsem při nastupování do loďky chytal dítě a jak jsem se ohnul, z kapsy od saka mi vypadl telefon. To by nevadilo, kdyby spadl do lodě, ale ne, trefil tu malou škvíru mezi lodí a nástupní plošinou. Zamrzí. Kór, když lodička vlastně nebyla nic moc, doporučil bych tuto atrakci klidně přeskočit – v podstatě se dozvíte, že vznikl vesmír, pak naše planeta a pak přijely bagry a všechno zničily.

Po obědě jsme prošli zbytek zoo. Hodně z rychlíku. Fakt jakože prošli. Viděli jsme toho dost a líbí se mi, jak je každý kout jinak designován. Týden po naší návštěvě dokonce otevřeli celý další nový kout.

Po zoo jsme šli lovit večeři. Lence začalo mléko taky dělat potíže a stala se nedobrovolně veganem a je tak těžší něco v restauracích sehnat (spíš vejcetariánem; ne že by to příliš pomohlo). Cestování v Česku nic moc. Už dlouho neměla pizzu a chtěla by. Jednoduchý dotaz do Google Maps nabídl čtyři(!) pizzerky s vegan možnostmi v dochozí(!!) vzdálenosti. Vybrali jsme jednu nejblíž a byla fakt dobrá. Obecně tu veganství frčí dobře, včera výběr od naší kamarádky dopadl výtečně.

Den devátý

Cestou z Lipska jsme se nejprve chvilku vraceli. Asi deset minut zpět do Wildparku. Je to záchytový park, kde se starají o nemocná a opuštěná zvířata, než je zase pustí do přírody. V Praze máme něco podobného například ve Velké Chuchli.

Tady je to však úplně jiný level. Vše je obrovské, a takové rysy mají fakt super velký výběh. Ten v Chuchli by si o takovém mohl nechat zdát. Teda, snad krom toho, že hned vedle tu jsou jeleni, na kterých by si rád smlsl. Jeleni si však v klidu vedle nich lehli. Naučili se, k čemu ty ploty jsou.

Restaurace u parku má ke konci sezóny otevřeno pouze o víkendu, tak jsme se uchýlili k bistru. Rukama-nohama se Lenka domluvila a normálně tu sehnala smaženou zeleninu v housce!

Po dvou hodinách jsme přijeli do Berlína a to má ke klidnému Lipsku daleko. Zácpy, sirény, semafory, troubení, hluk, spěch, stres. V Berlíně jsem už několikrát byl, vždy za salsou a ani tentokrát tomu není jinak, a vždy bylo něco, co se mi na něm nelíbilo. Zatím to nemizí.

Co se mi na Berlíně vždy líbilo, bylo jídlo. A vypadá to, že Lence se bude líbit i tady. Na každém kroku veganská možnost a v jedné náhodné restauraci jsme se parádně nadlábli na vegan kachně. Pro kachnové nadšence, jako jsem já: nemá to s kachnou nic společného. Koncept vegan kachny nám představila kamarádka před pár dny v Lipsku a pro ni je super, protože nemá s kachnou nic společného. Neptejte se mě.

Den desátý až dvanáctý

Další dny už byly takové stereotypní. Dopoledne hřiště, oběd, šlofík. Odpoledne tanec. I když monotónní to zdaleka nebylo. Nejprve jsme zjistili, že vegan možnosti jsou všude, včetně všech obchodů. Nechali jsme svačiny na „až bude potřeba, vyřeší se snadno.“ No, nevyřeší, protože zrovna kolem venue nic nebylo! Na další den jsme měli lepší plán, jenže o víkendu v obchodech vegan možnosti nejsou! No, a v neděli? To už ani restaurace nemají otevřeno.

Pro salseros s dětmi: Berlínský kongres za to nestojí. Znovu nepojedeme. Nejlepší část byla, když naše známá slavila v poslední den narozeniny a uspořádala si před párty vlastní, s živou salsa hudbou a super tanečníky. To jsme si užili nejvíc. I Dianka – i když už odpadávala, pořád se chtěla dívat a být v tom hluku, který normálně nemá ráda. Berlínská salsa orchestra Salsa4Mambo je prostě boží. :)

Den třináctý

Na cestě domů jsme si povídali, jakou jsme měli dovolenou. Diance se nic zvlášť nelíbilo. Hodně mluvila o náhodném pánovi s jednou nohou – tak si aspoň rozšířila obzory. A nejvíc se jí ze všech aktivit líbila koupě plyšového lenochoda ze zoo. Taky se jí líbilo, že nás měla celou dobu oba. Doma mi pak řekla, že je smutný pracovat. Tak já jdu zase smutnit k pracovnímu stolu.