Zápisky z cest: Rakousko

Den první

Lenka mi přibrala nějakých plus mínus šest kilo. Přibližně polovinu, než se miminko rozhodne vypravit směrem za světlem. Poslední šance vyrazit na výlet ve dvou (a půl). Kam takhle s těhotnou?

Daleká cesta letadlem, aspoň v našem případě, nepřipadá v úvahu. Už dlouho se nám líbilo Slovinsko. Vyhlídli jsme si ho už za pandemie jako zajímavou destinaci dostupnou autem, ale Slovinci byli striktní v pravidlech a tak jsme skončili ve Švýcarsku.

Oprášili jsme nápad, který necháme dál ležet v koutě. Poslední týdny Lenka roste rychle. Skoro by se nabízelo exponenciálně. Pořád nic nic a najednou procházka Prahou je na hranicích možností. „Tak asi Šumava?“ řekli jsme si. Vodu jsme na začátku června vzdali, tak aspoň ty výlety do hor.

I když jenom nízká Šumava v porovnání se Slovinskými Alpami, přesto aktuálně něco nerealistického. Nakonec jsme vyrazili směr Rakousko, přesněji Salzbursko. Jsou to větší hory, zato tu mají lanovky.

Dlouhou cestu jsme si naporcovali glampingem u Českých Budějovic. I když to bylo spíš především pro mě. Mohl jsem se tam, během pylové sezóny v plné síle, nadýchat v solné sauně.

Den druhý

Vyprávěl jsem kolegovi o naší cestě bez jasného cíle Rakouskem, načež mi doporučil Salzburg. Lenka otevřela papírového průvodce staršího než já, a za jízdy vymýšlela, co tam. Mozart Mozart Mozart. Aspoň před nějakými třiceti lety bylo město jeho. Náměstí či socha je samozřejmost v rodném městě génia, ale padesát let po jeho smrti si obchodníci uvědomili potenciál.

Ptali jsme se také internetů, kde nám doporučovali klidně tři až čtyři dny. Prý mnoho turistů prosviští Salzburgem za 24 či 48 hodin, což sice jde, ale je to hodně z rychlíku.

My si dali takovou čtyřhodinovou ochutnávku. Popravdě, kdybychom si nečetli (možná trochu prošlého?) průvodce, asi bych si Mozarta ani nevšiml. Přesto jsem neodolal a ochutnal jeho koule. Samozřejmě s ním nemají nic společného, žádné odlitky; jsou dostupné i dětem, jako jakékoliv jiné cukrovinky.

I když ani ty pravé nejsou pravé, je těžké najít právě ty polo-pravé. Ani slovo originální či pravé není záruka pravosti. V jeden čas ty nepravé byly baleny do červeno zlatého obalu, zatímco originální byly v modro stříbrném. I to však už neplatí. A tak nezbývá nic jiného, než hledat v názvu vynálezce, který si na čokoládovém nápadu moc nevydělal, protože si ho nepatentoval: Fürst (skoro jako first, první).

Pan Fürst se dočkal aspoň významného pochování. Nedá se ho minout. Ikonický hřbitov jsme chtěli z naší ochutnávky vynechat, ale nevěřili byste, že je součástí náměstí. Jdete z jednoho náměstí průchodem do druhého, a najednou stojíte mezi hroby významných lidí.

Změna není poznat ani hlukem či shonem. Zbytek města je totiž také poklidný. Až jsme si říkali, zda je opravdu pondělí. Bylo, dokonce jsme přijeli na křesťanský svátek (našli se i místní v kroji), k tomu kolem řeky byly velké trhy, ale všude si Salzburg zachoval pohodu.

Byli jsme za ni rádi. Kromě starého města jsme si prošli hradby na kopci Mönchsberg s výhledem na ikonickou pevnost Festung Hohensalzburg, kterým jsme se kochali v podstatě po celém městě. Naposledy z Mirabell zahrad (kde jsme marně hledali louku z muzikálu Sound of Music; aneb už by mohli přestat v Hollywoodu s miliony předělávek) a pokračovali dál, do nedalekého Wagrainu.

Den třetí

Spontánnost nám nejde. Běžně máme dovolenou naplánovanou minimálně obrysově s prvními dny víc do detailu. Tentokrát se učíme novému způsobu cestování. Holt nešlo jinak, když jsme na poslední chvíli nevěděli, kam vlastně jedeme.

Hezky jsme se spontánně rozhodli pro poslední volný pokoj v oblasti se spoustou lanovek, abychom zjistili, že některé se dočasně kvůli svátku rozjely, ale jinak sezóna ještě není. Letní provoz neznamená slunný jarní den. Je prima být na čtyři dny obklopen dvoutisícovkami, kam se nedostaneme. :D

Naštěstí se nemají obdivovat pouze hřebeny, nýbrž i jejich údolí, píše lehce prošlý průvodce (asi dřív tolik lanovek nebylo). Vydali jsme se k jednomu s jezerem Jägersee a vodopádem. Pěkná pohodlná cesta, kam se již v květnu vydává nespočet turistů. Trochu složitější najít čůrací okénka, kterých je během těhotenství potřeba o to víc.

Zato města v okolí jsou polomrtvá. Při rezervování hotelu jsem vybíral poslední pokoj v širokém okolí. Skutečnost je taková, že postelí tu je mnohem mnohem víc. Jen chybí recepční. Naše přijela před týdnem a sama neví, co tu již funguje a co nikoliv. Děkujeme za slevovou kartičku, kterou můžeme využít až za týden. :D

Podobně to je s restauracemi. Už před odjezdem se Lenka obávala stravy; je to samý šnicl a wurst, nic pro vegetariány. Při příjezdu jsme zaparkovali mezi čtyřmi restauracemi, což snížilo obavy, dokud jsme se nepodívali pořádně a všimli si zhansutých světel. Nakonec jsme navštívili lokální pajzl pro štamgasty opodál. Jsou tu milí a rádi by si povídali, ale s naší němčinou jsme byli rádi, že jsme si objednali. Mohu si odškrtnout klobásu a štrůdl. Lenka naopak může škrtnout obavu, že tu neumí vařit bez masa.

Den čtvrtý

To by bylo, abychom se na nějaký ten vrchol nepodívali. Když z Wagrainu lanovky nejezdí, objeli jsme hory z druhé strany, od Flachau, odkud Starjet 1 a 2 nepřestali po víkendu jezdit. Během pár minut jsme se vyvezli z 850 do 1730 výškových metrů, ale nebyli jsme úplně nahoře. Čekal nás ještě menší výšlap.

Moc to nešlo. Ověřili jsme, že pro těhotné jsou nárazová stoupání, i když krátká, opravdu problematická. Krok, zastávka, krok. Spousta času na kochání se a obdivování čistoty hor. Ať už v údolích či na hřebenech, ať už na místech, kudy projdou davy, či pár lidí. Uklízeči to tu prochází a čistí všude.

Po překonání dalších stopadesáti výškových metrů jsme se zastavili před sněhem a zkusili opačnou strategii. Místo chození koleček po vrcholcích sejít zpět dolů. Vydali jsme se k přestupní stanici a ani to nebude činnost, kterou plánujeme opakovat. Odteď hledáme pouze rovinky.

Po cestě jsme našli hezký výhled s vodou, který kazila malá drobnost. Voda nebyla křišťálově čistá, jak tu je zvykem, nebyla po okraj a na okraji vystupovala plachta. Především ta plachta celou fotku kazila. Až po obejití jsem pochopil. Byla to pouze čerpací nádrž pro hydro elektrárnu.

Věděli jste, že Rakousko produkuje na 80 procent energie z obnovitelných zdrojů a z toho kolem šedesáti právě z hydro? I na naší krátké procházce jsme obešli dvě takové nádrže. Zajímalo mě, kolik hydro elektráren nebo nádrží takhle mají. No co zdroj, to jiné číslo. I ta celková procenta se liší, i když aspoň ne tak markantně. Čas najít nějakou prohlídku!

Nakonec jsem si odškrtl další položku z mého seznamu. Sacherův dort. Měl jsem za to, že už jsem ho kdysi měl, ale nejspíš ne. Meruňkovou vrstvu bych si pamatoval. I když samozřejmě originální recepturu si drží v Sachr hotelu ve Vídni, a tady jsem dostal normální šlehačku, nikoliv neslazenou.

Den pátý

„Blumen“, křičela paní, zatímco nám klepala na dveře i přes cedulku nerušit. Je prvního června, asi tu pozvolna začíná sezóna. Přinesli nám do oken truhlíky s karafiáty, aby hotel zapadal do zdejších pohledových pravidel. Tak to jsem ještě nezažil.

Dle jednoho zajímavého TED talku přichází kolem třicítky krize. Žádné další první velké zkušenosti, jako je škola, univerzita, první práce, dům, manželka, či děti. Nastává taková fáze „všechno vím, všechno znám“.

Například takový solný důl. Hallstatt a jeho okolí jsou proslulé solí a dolem. Normálně se má počítat s hodinami jen na zaparkování. Moc míst v městečku není, což nestačí všem těm turistům nalákaným vesnicí zapsanou do památek UNESCO. My tu jsme před sezónou a tak se úplně nabízí vyrazit. Jenže my už solný důl přece viděli kousek od Krakova.

Nakonec jsme se přeci jen vydali na cestu, jen jsme vynechali hlavní atrakci. Je to krásné městečko s jezerem a lodičkami, navíc s lanovkou se super výhledem. Nekecali, již prvního června je to s parkováním o odřené uši. Přitom největší davy asiatů přijíždějí autobusy.

Vyrazili jsme lanovkou nahoru a prošli si venkovní důlní usedlost a poslouchali audio guide, jak tu asi tak žili a co se tu dělo. Nacvakali fotky, pojedli a vydali se do města. V podstatě to je takový Český Krumlov. Úzké uličky plné lidí a krámků se suvenýry. Především jakkoliv spojené se solí. Sůl prodávají i v obchodě se sportovním vybavením či kavárně.

Z ničeho nic začalo pršet, což teda nebylo nijak neobvyklé, jak nám říkal prodavač v jednom krámku. „Poslední týden každý den ve tři třicet aspoň tak na hodinku“, říkal, když už jsme mu udělali celkem tři tržby a dovolil nám zůstat uvnitř, dokud to neskončí. Nejsem si jist, jak moc milé gesto to bylo. Mám podezření, že doufal, že nám Lenka koupí ještě něco.

Promáčení jsme došli k autu a tím se naše další plány rozplynuly. Sůl zůstala celá.

Den šestý

Nemáme rádi, když nám stelou postele. Proto si dáváme na kliku všude cedulku nerušit. Po třech dnech nám recepční říkala, že nám tam nemohou uklidit, když tam necháváme cedulku celé dny. Byla spokojená, že to není omyl, ale nebyla z toho moc nadšená. Cítila se celá nesvá. Raději jsme zahájili přesun směrem na západ a nechali je pokoj uklidit.

Jede se širokým údolím, na které příhodně navazuje plno menších. Téměř v každém je k nalezení soutěska (hledejte slova klamm) lákající k zastavení. My se zastavili hned v první, Liechtensteinklamm, údajně nejdivočejší v Rakousku. Pokud v názvu vidíte podobu s Lichtenštejnskem, není to náhoda: princ jmenované země finančně podpořil výstavbu. Pravděpodobně již nepřispívá na údržbu, která není zanedbatelná. Připravte se na vyšší cenu za kilometr chodníku ve skalách.

Soutěska je velice úzká, což je znát i na cestičkách. Jen tak tak se vejdou dva lidé vedle sebe, tedy dvě řady – jedna tam a druhá zpět. Už nyní je tu plno a jde se krok sun krok. Naštěstí nám to nevadilo, aspoň jsme se mohli kochat a odpočívat. Schodů tam není málo. Dobrých 400, které Lenka perfektně s tlačením zezadu zvládla.

Bylo to ale o fous. Na začátku to byla deprese. Nic moc nebylo vidět a to málo bylo za ochranným plotem. Není to zadarmo, nejprve se opravdu musí překonat schody, načež se teprve odkryjí skutečně parádní výhledy. Rádi bychom se kochali déle, jenže neustále tekoucí voda (z které jsem na chvíli ohluchl) a nemožnost si někde odskočit, pravděpodobně všechny lidi žene zpět.

Na druhou soutěsku se Lenka moc netvářila. Kousek byly ledovcové jeskyně. Vypadaly fakt dobře a nechybělo málo, abychom jeli raději tam (Lenka by jela do nula stupňů!). Zastavila nás informace, že nejsou vhodné pro lidi s pohybovým omezením kvůli ještě většímu množství schodů. Takže se jelo za zvířátky do Ferleiten parku.

Mají tam dvě okružní trasy; jednu na 50 a druhou na 90 minut. Vydejte se na 150 minutovou jako my. Je to tam krásné. Nejdůležitější je ten volný výběh na konci, skrz který vede cesta pro návštěvníky. Takže si můžete například pochutnat na seně s jeleny. Nás si takhle adoptovala okůzlená koza a šla za námi až do vnitřní vodní expozice.

Především bylo důležité omrknout sviště, našeho alpského oblíbence. Bez něj bych se musel dívat na zklamanou manželku. Jelikož ho možná v přírodě nepotkáme, jako ve Švýcarsku, asi by se na mě i zlobila za ty malůvky na pohledy.

Ferleiten není jen zoo, ale i zábavní park pro děti. Sem se asi budu muset již brzy vrátit. Já být dítě, tak si to nejspíš opravdu užiju. Možná podobně, jako jeden tatínek dnes: šel se synem na atrakci, syn ho do ní zavřel, následně odešel, a nechal tatínka, ať se baví.

Den sedmý

Život přináší různé výzvy a zkoušky. Naše dnešní výzva byla skloubit program v oblasti Zell am See jezera s ohledem na naše možnosti, sezónnost a především deštivé počasí. Zkouška zase být trochu víc spontánní.

Dostali jsme spoustu slev na lanovky a dokonce jich hodně i jezdí. S radostí jsem otevřel mapy a velmi rád sem pojedu znovu. Příště však s kolem. Je tu jeden single trek vedle druhého. Mohlo mě to napadnout hned, jak jsme přijeli do hotelu. Na recepci mi nabízeli přístup do kolárny skoro dřív než do pokoje.

Raději jsme vyrazili na výlet autem, autobusem, výtahem (největším nakloněným v Evropě) a znovu autobusem k největším nádržím v Salzubrsku; Mooserboden a Wasserfallboden. Cesta vede přes městečko Kaprun, kam nás ale nechtěli pustit. Úplně všude byly uzavírky kvůli probíhajícímu triatlonu. Neměli to úplně zmáklé a i místní se složitě proplétali skrz město.

Dokázali jsme to a přejeli na druhý konec, jenže to nám stejně nepomohlo. Dál to nešlo. Dojeli jsme pouze k soutěsce Sigmund Thun Klamm a měli jste vidět Lenčin výraz. Nadšení by bylo to poslední, co byste tipovali. Navíc mě podezírala, že jsem si to takhle vymyslel, protože u vstupu je Verbund info centrum o této vodní nádrži, elektrárně, a vodních elektrárnách v Rakousku obecně.

Lence se soutěska nakonec líbila. Je hezky dřevěná a jednoduchá na projití. Obešli jsme k tomu i malou nádrž nad soutěskou, abychom zabili čas, než v jednu otevřou cestu dál. V jednu třicet jsem chtěl parkovat a vyrazit na autobus k tour de dams, abych se mohl zeptat na vše, co jsem na tabulích v info centru neviděl.

Zbytečně bych čekal, než se závora u parkoviště zvedne. Správci stránek se nedohodli, odkdy opět otevřou dveře pro veřejnost, a tak někde je konec května a jinde až půlka června. Druhá možnost se v praxi ukázala správnou. Kam teď se schovat před přicházejícím deštěm?

Procházka a jídlo v Zell am See. Město bych shrnul jako převážně neškodné. Aspoň jsme si koupili falešné Mozartovy koule a mohli večer za pozorování deště z balkónu porovnat s Fürstovými. Očekával jsem, že rozdíl nepoznám, opak je však pravdou. Ty obyčejné mi připomínají průměrné pralinky bez šťávy. Navíc tam jsou oříšky, které by tam být neměly, a schází marcipán, aspoň je tam spíš jen taková pistáciová hmota. Ve výsledku jsou oboje dobré, jen je to úplně něco jiného. Fürstovy jsou víc smooth (rozplývající se na jazyku, poznámka editorky).

Den osmý

Deštivý den druhý. Vedle pokoje nám teče silná řeka, což nám znemožňuje slyšet, zda prší či nikoliv. Předpověď říká déšť v podstatě všude kolem nás; někde má určitě být, ale každé zákoutí je trochu jiné. Po roztažení závěsů nikde déšť nebyl a tak jsme to využili na krátkou procházku pár minut od nás: na stezku v korunách stromů Baumzipfelweg.

Je to dětská stezka pro rodiny. Každá osoba, která na stezku jde, dostane slušivou zelenou skřítkovskou čepici. Prý se zvířátka zelené nebojí. Jako nastávající rodiče jsme si ji teda taky nasadili (jen na fotku, přiznám se) a stezku si užili; hrál jsem si i za miminko.

Lenka chtěla jet od parkoviště ke stezce vláčkem, abychom šetřili čas. Ten tam zrovna nebyl a tak jsme se vydali ty necelé dva kilometry pěšky. Je to hezké údolí na procházky. Kdyby nezačalo pršet ve chvíli, kdy jsme vyšli ze stezky, rád bych si udělal delší výlet a i se zastavil u stromové stezky déle a využil další atrakce jako zipline či lanový park. Do teď jsem nechápal, proč bych něco takového zkoušel, ale až tady jsem pochopil, kolik zábavy a adrenalinu to může být.

Na zbytek dne jsme si naplánovali výlet autem k nejvyšší hoře Rakouska Großglockner. Vede k ní speciální horská cesta Hochalpenstrasse za speciální poplatek. Platí se 36 euro za auto (po slevě s Joker Card), ale v ceně je mnoho. 48 kilometrů, 26 zatáček, 13% stoupání, 12 velkých zastávek (s různými expozicemi, muzei, informacemi, restauracemi, atd. a především čůracími místy) a nespočet malých zastávek. Celkem jsme tam strávili čtyři hodiny.

Zastavili jsme a kochali se výhledy téměř všude. Nejvíc zajímavé nám ale přišly tři zastávky: třetí, kde byly zajímavé informace všeho druhu (třeba jak se tvoří krystaly) a především video o svištích. Čtvrtá (nejvýše položená, 2571 metrů), s 360° výhledem na 33 trojtisícovek, včetně té nejvyšší s úctyhodnými 3798 metry (s naší mlhou bychom byli bývali byli rádi za jednu). A hlavní jedenáctá s přímým výhledem na ledovec a Großglockner. Zde se dá pokračovat po různých stezkách, což jsme v sedmi stupních a stále vysoké sněhové pokrývce s radostí vynechali. Jen jsme v mlze hledali ty špičky. Máme je!

Mimochodem v okolí jsou svišti už tak nějak přizpůsobeni na lidi a nebojí se ukázat. Údajně právě na stezkách se na ně dá snadno narazit, ale pokud pojedete pomalu a budete mít oči na stopkách, uvidíte je taky. My jsme jich viděli několik a jeden nám pózoval i vedle auta.

Den devátý

Koupání v jezeře nám ušlo jen o kousek. Nad třetím deštivým nejintezivnějším dnem jsme se rozhodli vyzrát návštěvou muzea. Souboj nebyl nastaven férově; pondělky bývá zavřeno obecně, v Rakousku se zdá, že i v úterky. Jedno otevřené přeci jen bylo: Nationalpark Zentrum Mittersill.

V recenzích jsme našli někoho s podobnou situací stěžujícího si na to, že podobný nápad mělo dalších dva tisíce turistů. Muzeum je malé a vejde se tam pouze pět set lidí. My se podobného problému nebáli, vyrazili a potkali se se školami. Je to pochopitelné, muzeum je bezvadné pro dospělé i děti.

Ocenil jsem, že nikde nebyl zákaz focení, přesto jsem si, krom vyfocení pár zajímavých informací, žádnou fotku neodnesl. Je to koncipované především interaktivně či speciálním promítáním. Hned u vchodu bylo nespočet krásných záběrů z hor za krásného počasí. (Říkali tomu eagle view, což je blbost. Ten vidí do stran, nikoliv prímo, a v jiném spektru. Zřejmě nečetli skvělou knihu An Immense World: How Animal Senses Reveal the Hidden Realms Around Us. Jednoduše to jsou průlety nad různými oblastmi.)

Pokračovali jsme si kazit oči ne úplně kvalitním 3D. Dokument samotný byl hezký a popisoval, jak se formovaly kontinenty, především místní Alpy a krystaly. Jako třeba ten ve vašich hodinkách.

Moc se nám líbil zážitek z 360° promítáním z různých zákoutí Rakouských Alp. Nejhlavnější důvod naší návštěvy byl však jiný: expozice svištího doupěte, opět doprovázena videi i o dalších alpských zvířatech. Co mě na informacích nejen o fauně, ale i flóře, zaujalo, že existuje květina, kupodivu i s českým názvem Ostřice zakřivená, která se postupně posouvá. 180 čísel za dva tisíce let.

Den desátý

Koupání nic, jedeme dál. Dál na západ. Opustili jsme Salcbursko, abychom ochutnali i kus Tyrolska, než pojedeme domů. Rozloučení se Salcburskem jsme udělali sportovně. Vyšlápli jsme se pokochat a osprchovat (déšť nám asi chyběl či co) nejvyššími vodopády v Rakousku: Krimml Wasserfälle.

Jsou to tři (oficiálně, ale taky dva nebo čtyři, záleží na úhlu pohledu) velké vodopády; první 140 metrů vysoký (na menší části teda), druhý 100 (rozdělen na dva) a třetí nejvýše položený krásných 145 metrů. Vyškrábat se až nahoru vyžaduje překonat převýšení 400 výškových metrů. Poslední část však těhotným nedoporučuji, je dost prudká. Stačí se dostat do poloviny k restauraci, kde už je dostatečný výhled.

Další návštěva restaurace, další místo v podstatě se shodným jednoduchým menu. Klobása a řízek, občas guláš či toust, výjimečně steak. Při cestování rád ochutnávám místní jídla, i pro Rakousko jsem si našel seznam, ale nejde potkat nic jiného. Trochu mě to tu už nudí a to mám více možností než Lenka. Lokální smažák jako vegetariánská volba číslo jedna tu je přesolený Kasnocken, což je Salcburská verze německého Käsespätzle. Navíc v našem případě problém je, že to je vždy s extra porcí pažitky, na kterou je Lenka alergická. Do Rakouska rozhodně ne za kuchyní.

Den jedenáctý

„No oni na to nemaj a furt tam lezou!“ říkala jedna fyzioterapeutka, kterou Lenka sleduje, na téma holí a hor. I my jsme vytáhli hole. Vzal jsem Lenku trochu se projít po krásné slunečné přírodě kolem jezera na celý den s 400 metrovým převýšením. To jsem přepočítal až večer na pokoji, místní knížečka tvrdila jen lehce přes dvě stě.

Prý mi už nebude věřit. Přitom to je hezká krajina. Taková, kterou má ráda. Jako by to tu vypadlo z oka Českému středohoří, stojícímu vedle Sněžky. Jen je to celé posazené o trochu výš a za tou Sněžkou stojí několik dvojtisícovek.

Jezero Hintersteiner See je průzračně čisté. Na několika úsecích jsou perfektní místa na sledování rybiček, jak žerou hmyzí larvy či celý hmyz z vodní hladiny. Pokud jsem si doteď myslel, že polarizační filtr se nevyplatil, tak dnes již nepochybuji.

Kolem dokola mají cedule, že se jedná o soukromý majetek a nesmí se v něm koupat, krom vyhrazené pláže. Den byl tak krásný a voda měla údajných 19°C, že nešlo odolat. Navíc jsme v kufru auta měli věci, které jsme si mysleli, že už nebudeme potřebovat, jako třeba plavky. Tuhle moji úchylku přeskládávat věci v kufrech, abych nemusel náhodou tahat o tašku navíc, Lenka nemá ráda, ale jak se hodila! Musím uznat, že skoro potřeba nebyly; vlezl jsem tam jednou na pět minut a Lenka se na mě usmívala zpovzdálí.

Možná je to náhoda, možná jsme byli celou dobu na špatném místě. Tyrolsko je zatím mnohem zajímavější co se výletů týče a asi i jídla. První restaurace a hned tyrolské speciality. Mohu si po dlouhé době odškrtnout další jídlo ze svého seznamu: tyrolský gröstl. Jsou to osmažené brambory na malé kousky s ještě menšími kousky hovězího a cibulkou a volským okem. Pochutnal jsem si výborně. Připomnělo mi to (ne moc vzdálené) Švýcarské rösti. Jediný rozdíl asi je, že v gröstl pokrmu jsou brambory nakrájené na hrubo, zatímco v rösti na nudličky vytvarované do placičky.

P.S.: Selfie jsou pasé. Už před pár dny jsme objevili možnost dělat dual shots a každým dnem objevujeme nové možnosti, jak tuto featuru využít. Takových srandiček, co s tím lze vytvořit!

Den dvanáctý

Hledal jsem výlet tentokrát opravdu s minimálním převýšením. Našel jsem jeden od stanice lanovky vedoucí z Ellmau. Dostat se k ní byl trochu problém. Cesta byla zablokovaná lidmi v kostýmech a my stáli vedle parkoviště pojmenovaného po doktoru z hor. Viděli jsme, že se v této oblasti seriál natáčel a spoustu turistů zbožňuje navštěvovat daná místa, ale že až tak?

Nikoliv. Pouze se místní rozhodli provést průvod slavnosti Těla a Krve Páně na té jediné cestě, která vede na parkoviště. Holt jsme všichni v koloně vypnuli motory a čekali, až zvučná latina utichne a lidé zase odpochodují.

Možná jsme to měli brát jako znamení. Lanovka za šedesát éček mě dost rozhodila. Bohužel až po tom, co jsem přiložil telefon k terminálu. Pochopili jsme až nahoře: v podstatě celý kopec je obklopen atrakcemi pro děti všech věků a nahoře se už nic neplatí. Neplatí se tudíž jen lanovka, ale celý zábavní obrovský park.

Přišli jsme brzy o několik let a taky jazykově nevybaveni. Všechno je jen německy. Udělali jsme aspoň blik z rozhledny a vyšli na malý okruh kolem. Velká zábava to nebyla, ale výhledy od nedalekého jezera pěkné a do jezera také – tolik pulců jsem ještě neviděl. Na potvoru nám do kopce pražilo slunce a při sestupu foukal vítr. Ke konci se schylovalo k bouřce.

Rychle jsme zalezli do restaurace a dali si další místní (vegetariánské!) jídlo, které jsem neměl ani na seznamu: Schupfnudel. Bramborové knedlíky ve tvaru nudliček třeba s kysaným zelím. Docela fajn. Jen kdyby ty porce úplně všude nedělali obrovské.

Přesto jsem byl odhodlán jít ještě pro místní dezert: Kaiserschmarrn. V našem jazyce asi trhanec, takové natrhané palačinky s povidly. Palačinky mohou být těžké, ale nakonec je to poměrně lehké jídlo. Jen kdybych i potom, co jsem si řekl o malou porci, nedostal dezert pro dva.

Břicha nám praskala, na žádnou další procházku to nevypadlo. Ani venku moc ne. Podívali jsme se na radar a všimli si jedné zajímavosti. Söll sice neznamená v němčině slunce, přesto minimálně přes španělštinu slunce připomíná. Zřejmě si toho všimli i občané vesnice, neb na hlavním kruháči je obrovské slunce jak z Teletubbies. No a radar zřetelně ukazuje, jak se všechny mraky a přeháňky Söllu vyhýbají. Vrátili jsme se na hotel a večer pročetli na vyhřátém balkóně s výhledy na ty samé hory, na které jsme koukali celý den.

Den třináctý

Poslední. Cesta domů. Už jsme se zastavili jen na krátkou přestávku omrknout hrad Kufstein. Dle recenzí je to návštěva klidně na několik hodin a lidi jsou z toho hradu odvaření. Popravdě ale nevíme přesně z čeho. Jako jo, hezký je, ale ničím speciálně zajímavý.

Možná nám unikají zajímavé informace kvůli neznalosti němčiny. Pouze tak polovina byla přeložená i do angličtiny. Obecně to s tou angličtinou v Rakousku není nejlepší a to jsme se motali v silně turistických místech. Zvládli jsme to, naučili se pár německých frází, čekal jsem to však lepší.

Na akustickou hudbu jazyk potřeba není a my se stejně zastavili především pro přeci jen jednu zajímavost. Hrad disponuje jedněmi z největších venkovních varhan a ty já rád. Každý den ve dvanáct se rozehrají na patnáct minut, slibovali. Zaprvé se čeká, až kostely odbijí dvanáctou hodinu, a pak se končí minutu před odbitím čtvrt, takže se hraje deset minut maximálně.

Mysleli jsme si, že to bude nejzajímavější přímo u toho. No nebylo. Hraje se vzdáleně přes optiku, takže se u nich nic neděje, a vše je směřované především do města. Za dobrých podmínek vzduchu je možné je zaslechnout prý až osm kilometrů daleko. Konstelace musí být opravdu speciální pro takový výkon, protože přímo u toho to bylo stále nic oproti některým salsa party.

Při zpáteční cestě byla Lenka ráda, že jsme nejeli až do Slovinska, nedejbože k vodě až do Chorvatska. Vrtěla se v autě celých pět hodin a byla ráda, když jsme dorazili domů.