Zápisky z cest: Skopje

Aneb Makedonie, vol. 2.

Naše cesta do Makedonie začala na opačnou stranu: do Varšavy. Češi buď ještě nezjistili o možnosti cestovat do Makedonie; nebo všichni moc dobře ví, že to za to nestojí a tak není potřeba lepšího spojení. Let dopadl bezvadně a kolegové nám připravili na místě odvoz. Bohužel druhá část týmu měla problémy – odbavený kufr nedorazil. Jejich taxikář to vzdal a zůstal pouze náš, protože náš let byl o něco později.

V Makedonii jsou z turistů překvapeni a jazykově nejsou připraveni. Lámaně se snažíme domluvit, zda nás může odvézt všechny, protože ani náhradní taxikář se neukazuje. Vypadalo to, že odpovídal pozitivně. Jenže u toho pozitivního přikyvování nás zároveň opouštěl.

Naštěstí nás nenechal samotné dlouho a vrátil se. Vedl nás na parkoviště mezi různá auta. Nevěděli jsem, jestli nám sehnal toho druhého taxikáře, nebo nás vezme všechny čtyři. První míjené auto nevypadalo vhodně. Bylo dost malé, navíc mělo v sobě obrovskou dětskou sedačku. Naštěstí jsme toto auto jen obcházeli. Poté jsme se blížili k vraku, který se rozblikal. Lekl jsem se, že to je ono. Nebyl to však zámek, ten vrak takhle prostě blikal. Za tím vrakem stálo velké krásné auto. To taky nebylo ono. Ani to další s chlápkem, co koukal na nás.

Nakonec jsme se dostali k autu a dovtípili jsme se, že pojedeme všichni najednou. Nasoukali jsme se tam, dojeli k bráně od parkoviště, když v tom zařvala vysílačka vedle mě. Vůbec nevíme, zda se domlouvali či hádali. Vypadalo to jako hádka. Rozhodně se pozitivně netvářil. Dispečink mu nedovolil nás odvézt. Něco jako auto je dělané pouze pro dva pasažéry… Tomu jsem věřil bez váhání. Jen přejet retardéry bylo náročné. Hodně mi to připomínalo odepsaná auta stále rozvážející lidi po Santo Domingo.

Projeli jsme tedy bránou a vrátili se zpět zase vstupní bránou najít toho druhého taxikáře. Jezdil si po letišti čára nečára jako na domácím dvorku. To je jedno, že tam jsou tři pruhy a auta stojí v těch krajních. Náš taxikář si to zastavil přímo v tom prostředním! Přitom ještě před chvílí mumlal nadávky na jiné auto jedoucí v prostředním pruhu pomalu. Později ve městě jsem měl taky pocit, že ty pruhy tolik neřeší. Ani chodce. Tady je nebezpečno vkročit do vozovky!

Nejlepší ale bylo, když se náš taxikář zeptal toho druhého, kam nás vlastně vezou. Ano, po tom, co už s námi málem vyjel. Adresu kanceláře našich makedonských kolegů jsme si nepřipravili, ale aspoň jsme věděli název restaurace ve stejné budově. Taxikář se podle toho taky chytil. Po cestě jsme mluvili o Ohridu, kde jsme byli loni, a užuž žertoval, zda nás tam má odvézt. To ho asi zmátlo, neb při příjezdu do centra Skopje se nás zeptal, kamže to jedeme…

Kanceláře našich makedonských kolegů jsou přímo ve středu města. Aspoň dle některých map. Sice je Skopje poměrně malé město (pouze 200 tisíc lidí), přesto tu mají i nějakou tu delší frontu na semaforech. Mají trik, jak fronty popostrčit. Ten samý trik používají také u front u závor, třeba když se někomu nepodařilo přijet k ovládací mašině dostatečně blízko a musí vystoupit (což se tu děje docela často – možná se jedná o novinku a nejsou na to zvyklí?). Bohužel, není to nic jiného než troubení.

Pří příjezdu do „nové“ části centra nás začaly vítat sochy. Sochy byly úplně všude podél cesty. Místní kolegové nám vysvětlili, že je tu mají přibližně deset let. Proč? Každý stát musí něco definovat a nejlepší definice jsou kulturní památky, na které jsou lidé hrdí. Makedonie má bohatou kulturu, ale nijak v hmatatelné podobě. Navíc Řekové se snaží Makedoncům ukrást Alexandra Velikého. Tak vláda nechala postavit aspoň sochy. Což by bylo super, jenže jako kdekoliv jinde se to zvrtlo.

Vláda do projektu nalila spoustu peněz. Miliony euro. Bohužel, celý projekt stál o řád méně. Něco jako náš slavný tunel Blanka. Aby to nevypadalo jako díra, zkusili město úplně zaplavit sochami. Lidi to stejně prokoukli. Stačí se podívat na sochy, jak ani ne po deseti letech modrají a rezaví. A i kdyby to opravdu stálo tolik, lidé by stejně raději uvítali zlepšování jiných oblastí, než zamořit každé náměstíčko desítkami soch.

Dal jsem si challenge jít se projít a nafotit padesát soch. Kolegové se smáli a říkali, že to mi zabere nějakou chvíli. Někdo mi také říkal, že po celém městě jich je na dvě stě. Vůbec si neuvědomují, jak mají město ve skutečnosti zamořené. Stačila procházka k hlavnímu náměstí s Alexandrem velikým a přejít most k soše s jeho otcem Filipem II. Jeden z mostů má na sobě 30 soch sám, náměstí 20 a pak plno dalších kolem! V celém městě jich je daleko víc než 200. Z toho, co jsem viděl, to odhaduji spíš na 2000. Nepůsobí to dobře ani na turisty – ze všech soch si stejně pamatuju jen trochu Alexandra, Filipa a prso. To prso bylo velmi hezky vytvarované.

Krom soch byla všude vánoční výzdoba. Makedonie slaví Vánoce až v lednu a výzdobu začínají na přelomu roka, která pak zůstává nejméně do konce ledna. Některá místa byla vyzdobena opravdu hezky. Nejhezčí jsou zapadnutější místa. Nejvíc ikonické náměstí se zmíněným Alexandrem se vánočního pohlazení nedočkalo. Musí se spokojit s obrovskou obrazovkou zajišťující světlo jako za bílého dne i v noci. Aneb začínající makedonský Times Square.

Naproti zářící reklamě je k nalezení nové kasino. Do kasina chodí zkoušet své štěstí chudí a ohřát se policisté při svých obchůzkách. Do nedávna tu byl online hazard zakázán, zato nově tu je zakázán bitcoin. Lidé nesmí bitcoiny ani vlastnit, jinak je čeká stíhání. Vláda musí mít kontrolu nad všemi transakcemi, takže nelze mít ani skrytý PayPal, Revolut a podobně. Jediná možnost, jak dosáhnout soukromí, je přes zahraniční účet, což není pro běžné lidi možností. Nejvtipnější na tom je, že údajně politici těžili bitcoiny na státní elektřinu!

Jedná se o jeden z mnoha zákonů, které se bude muset rozpustit, aby Makedonie mohla vstoupit do Evropské Unie. V minulém článku jsem psal, jak Řecko blokovalo samotnou diskuzi o možnosti vstupu. Kvůli tomu se loni Makedonie přejmenovala na Severní Makedonii. Nyní je možné se o vstupu začít bavit, ale vláda o to stejně neusiluje. Místním lidem by se to líbilo, ale můžeme čekat od makedonské vlády spoustu umělého natahování.

Bavili jsme se pouze s našimi kolegy, takže nelze hodnotit místní obecně, ale jsou skvělí. Hodně přátelští a pohostinští. Jejich forma zábavy a pohostinství lze přirovnat k Polsku, Moravě ši Slovensku. V jedné restauraci s živou hudbou mi pomohli objednat písničku Done Donke. Jejich jazyk není ve výsledku tak rozdílný od našeho. Po dlouhém týdnu meetingování se občas anglická slovíčka už únavou vytrácela a stačilo použít češtinu pro dorozumění. Trochu mám pocit, že si s Makedonci rozumím lépe než třeba s Chorvaty. Rozhodně to není horší. Makedonie je na území Evropy a rozhodně patří k nám do unie. Přeju jim, aby jim to brzy vyšlo.

Nejsem si jist, zda nám ukázali jen to dobré, ale i veškeré jídlo bylo super. Všude nám chutnalo a vypadalo to dobře. Ať už to byla pizza, burger, čína, salát nebo jejich speciality. Což mě hodně mile překvapilo. Jeden kolega ze Sibiře vyprávěl o žaludečních problémech při pobytu ve Skopje, já sám jsem v Ohridu taky nebyl z jídla odvařen. Asi člověk jen musí vědět, kam se vydat.

Co mě naopak nemile překvapilo, bylo jak moc topí a kouří. Všude mají děsně přetopíno. Museli jsme neustále hodně větrat a každá procházka venkem byla osvobozující. Na hotelu jsem si topení vypnul a po návratu jsem ho našel znovu zapnuté a nastavené na 30°C. Vytvářelo to akorát zbytečné teplotní šoky. To šlo přejít, ale kouření už ne. Když se u nás zaváděl zákon o zákazu kouření, byl jsem neutrální a spíš jsem byl trochu na straně kuřáků (ač sám jsem nekuřák). Myslím, že by lidi měli mít právo zajít i do kuřácké restaurace či baru, když musí. Ale po nějaké době zase vidět kouřit lidi nad jídlem jednu cigaretu za druhou… doma jsem dostal vynadáno, že příště pojedu pouze ve věcech, které se mohou hodit ihned do pračky.

Kdybych měl stručně zhodnotit Makedonii nebo jejich hlavní město Skopje, řekl bych, že se jedná o místo plné kontrastů. Na jedné straně super restaurace, na druhé žebrácké sochy. Na jedné straně krásné zajímavé budovy, na druhé komunistické paneláky na rozpadnutí, které nemusí nutně být na druhé straně, ale hned nalepené na nablýskanou budovu. Na kopci svítící křesťanský kříž a v centru řvoucí islámský salát pětkrát denně.

Týden uběhl jako voda a letěli jsme domů. Cestou zpět jsem to vzali přes Bělehrad. Na pohled to vypadá jako rozumnější cesta, ale věřte, přes tu Varšavu to je lepší. Srbská letadla jsou nepohodlná (Ryanair je proti nim první třída!) a jejich letiště je pouhou parodií na letiště. Malá letištítka v Bratislavě nebo Rostově jsou mnohem lepší a to jsem Rostov srovnával jako s autobusovou zastávkou!