Zápisky z cest: Skotské ostrovy

cs v kategorii travel • 38 min. čtení

Když jsem přinesl na kamarádovu oslavu whisky z Islay, neunikl jsem pozornosti jednoho kapitána, který se kolem tohoto ostrova již plavil a chtěl tam znovu. Tentokrát oslavit své kulaté narozeniny. Ideálně v destilérkách se skleničkou v ruce. Loď sama o sobě je zajímavý druh dovolené. Na teplé moře, sluníčko, lehce se houpající vlny na Jadranu nalákáte kde koho. Ale na loď za drsným alkoholem v nepříznivém počasí, kdy i neoprén je málo, takových bláznů po světě mnoho nenajdete. Řekl jsem, že do toho jdu.

Pak teda přišlo na lámání chleba v době, kdy jsem se dozvěděl, že plavba je o něco dřív. Místo jednoho neoprénu jsou potřeba dva. Místo léta se jede už na jaře v dubnu. Krásných deset stupňů. Aspoň v bezvětří a ve městě. Naštěstí jsem se z kola naučil, že vše je o správných vrstvách.

Termo prádla jsem měl dost, raději jsem stejně přihodil. Měl jsem i nějaké nepromokavé vrstvy, ty však už dávno ztratily svou moc. Po otestování ve vaně bylo jasné, že je třeba lepší kalibr. Půjčit si jachtařské oblečení na dva týdny vyjde docela draze, o to víc, když se vrátí porušené. A tak jsem si raději koupil levnější nejachtařské. Takhle v zimě to nikdo ani nekupuje a byly všude super slevy! Asi to ta sůl zničí, ale ušetřil jsem tím pár tisíc a ještě je šance, že mi zbudou pořádné pláštěnky. Po sprše v nové bundě a kalhotách jsem neměl na kůži ani kapičku.

Musím však říct, že jsem nečekal, kolik zavazadel budu potřebovat. Holinky a jachtařské boty zabírají půl zavazadla. Tlusté a všechny ty svrchní vrstvy tu druhou půlku. Spacák se už nevlezl, ten si beru jako příruční zavazadlo. Naštěstí se mi tam povedlo ještě přihodit pár důležitých věcí, jako třeba domácí pálenku. Snad bude Neptunovi chutnat a dá nám dobrý vítr.

Upozornění: tyto zápisky mohou být opilé. Doporučuji nečíst před řízením.


Den první

Lenku jsem nechal doma samotnou na několik dní. Jelikož vařím, navařil jsem trochu jídla a připravil jídelníček. Myslím, že jí to udělalo největší radost. Já ocenil především naše rozloučení. Osobně si nedovedu snad ani představit lepší společný večer než čtením dětské encyklopedie o hovínku. Bavil jsem se výborně!

Nebudu vás trápit všemi poznatky. Zaprvé podle posádky téma o hovnu přichází nejdříve až druhý den. Zadruhé bych vám musel říct snad vše. Proto to omezím na Skotsko, a to slovo gardyloo. Což skotští obyvatelé vykřikovali z okna při vylévání nočníků. Znamená to přes francouzskou zkomoleninu pozor na vodu. Vznešeně řečeno. Minimálně náš kapitán se do tohoto slova zamiloval. Můžeme to zkusit vykřikovat z našeho hotelu. Bude to potřeba, ale nejprve postupně.

Opustili jsme slunné počasí v Praze a přiletěli do zapušeného a lehce navlhlého Glasgow. Sice jsem skoro nic z města neviděl, ale popsal bych ho jako britsky skotské. Ještě před odletem nám britská aerolinka říkala „snad jste měli hezkou dovolenou“. No, ještě ne…

Po příletu jsme nastoupili do autobusu a odjeli do centra a na hostel. Už po cestě část posádky vyprskla smíchy, když jsme míjeli čističku odpadních vod. Gardyloo už s námi zůstane. Kór když jsme mířili do Waterloo lane. Což je v podstatě voda voda.

Nás ale stejně město nezajímalo. Náš cíl byl jasný: jediný whisky bar v okolí. The Pot Still. Prý se tam má přijít co nejdřív, abychom si urvali stůl pro sebe. Přišli jsme tam chvíli po čtvrté a byli rádi, že se můžeme na podpatku otočit…

Stejně jsme potřebovali nejprve večeři. Naproti byla burgrárna a křidýlkárna, kde seděl pouze jediný člověk. Vtipně jsem nadhodil, že to je záruka kvality. A byla! K tomu se super výhledem na vchod do whisky baru. Smutně jsme počítali, o kolik lidí tam je více od naší návštěvy. Až najednou, najednou odešlo přes šest lidí! Vyskočili jsme a získali pro sebe hned dva stoly!

Bar je skvělý. Všichni barmani whisky rozumí maximálně a mají spoustu lahví, které doma neseženeme. Například jeden secret, což je nejspíš neuznaný můj oblíbený Lagavulin, či speciální britské edice Kilchomanu, či Bunnahabhain a Octomore, co nejsou úplně Bunnahabhain a Octomore, neb to nezávisle stačí někdo jiný a nechává dozrávat v jiných sudech. Jednoduše večer, který doma nezažijeme.

Po tom pití však byl hlad a tak jsme navštívili úplně klasický McDonalds. Sladký McFlury či hranolky bych po takových whiskách nedoporučoval, ale bylo to potřeba. Myslím, že whisky, zmrzlina a hranolky by mohl být dobrý tzv. trojboj (prý nechcete kadit na lodi při plachtění, a tak se doporučuje do sebe kopnout pivo, kafe s mlékem a fertnet, aby to šlo ráz na ráz). No uvidíme.

Gardyloo!


Den druhý

Loď vyzvedáváme v Largs a to až v šest večer. Přeci jen byl čas si projít Glasgow a podívat se na město víc zblízka. Což se možná nemá dělat. Je to děsná slátanina všeho druhu. Nebojí se na starý pohledný základ postavit moderní skleněnou krabici. A do toho zase nějaký betonový panelák s malými okny a zabedněnými balkony. Výjimečně to vypadá zajímavě, ale spíš to je WTF moment téměř na každém kroku.

Myslím, že největší problém je absence zelené. Ani nevím, zda jsem viděl horší město v tomto ohledu. Nejvíc zeleně reprezentuje strom v květináči. Náhodným chozením jsme objevili jeden jediný překrásný park. Oplocený a s cedulí „private property, vstup na vlastní nebezpečí“. Vrátka byla zamčena. Se zelení mají problém i při snídani v našem hostelu: ani kousek pitomé kyselé okurky!

Cíl našeho bloudění byl Sydney Opera House. Ano, čtete správně. Prý podoba se Sydney operou je čistě náhodná. Autor se inspiroval u lodních trupů jako odkaz na zdejší výrobnu lodí. Tak či onak, SEC Armadillo zdálky i zblízka vypadá jako opera z druhé strany světa, rozdíl vidím pouze zblízka: je to hodně špatná a rezavá „kopie“.

Naopak Glasgow vyniká v jiné originalitě: kužely na sochách. Před národní budovou umění má socha koně i jeho jezdec na hlavě dopravní kužel. No dobře, je to asi jediná socha s kuželem (za to promovaná), ale viděli jsme taky sochu s dopravní značkou. Obecně soch mají na pár místech tolik, až mi to připomnělo Skopje.

Abychom měli trochu adrenalinu, zrušili nám vlak do Largs. Něco o tom, že strojvůdce onemocněl a není, kdo by ho zastoupil. Já si však myslím, že jen nechtěli připustit zpoždění.

Nicméně to nic nemění na faktu, že jsme (někteří) dobu večeře strávili v obchodě. Nakoupit pro šest na víc než týden není žádná sranda. Dvě hodiny popocházení po krámě s dlouhým seznamem vyprodukovalo dva obří košíky, které jsme měli problém vyskládat do tašek. Naštěstí taxík, který jsme si zavolali na parkoviště obchodu, měl kufr dostatečně velký. Až jsme v něm zřejmě zapomněli láhev dobrého rumu pro Neptuna. Myslím, že taxikář bude mít dobrý večer.

Rum vem čert. Důležité, že jsme v pořádku dorazili a máme loď. Využili jsme chvilky bezvětří na cvičné vytažení plachet. S oběma jsme měli problémy, ale majitel říká, že mají být (jsou!) v pořádku. Tak uvidíme ráno.


Den třetí

Vyměkli jsme. Plánovali jsme vstát v šest a ihned vyrazit na Arran do první destilérky. Opravdu jsme vstali, jen čas jsme raději strávili druhou návštěvou obchodu. Ono totiž posádka plná chlapů, kteří jedli pouze all you can eat obědy, sní a vypije množství na celý týden lehce za jednu noc.

Asi to bude žalem nad těmi plachtami. Ještě jednou jsme pozdě večer za tmy provedli cvičení s čelovkami, abychom plán zabalili a raději počkali na týpka z čártrovky. Kapitán se bál, že bude vypadat jak ko…trotl. Vlastně dvojnásobný. A další otázky k lodi násobící titul přibývaly.

Nakonec je dobře, že jsme počkali. Trotlové nejsme my, nýbrž někteří chytrolíni před námi. Neumím popsat, co provedli, prostě přeladili přední plachtu tak, až si pán z čártrovky zavolal druhého, co vylezl na stěžeň. Po celé maríně se rozléhaly hezké české nadávky.

Tak jsme nespěchali a dali si ještě v klidu polévku, posilnit se na ten zvedající se vítr. Jelo se krásně. Vymotali jsme se z maríny i přes nečekaný provoz bez ztráty kytičky, dokonce první natažení plachet proběhlo už bez problémů. Dokud nepřišly silné poryvy. Normálně nám foukalo 10 až 20 uzlů (což už považuji za silný vítr v Praze), ale pak náhle přišly vlny o síle 40 až 50 uzlů. Rychle jsme plachty ztěžka hrnuli dolů. Dost jsme se zapotili.

Mně osobně dalo zabrat přežít cestu do konce. Nejhorší vlny v Chorvatsku, které jsem zažil, je jemný základ kolem Skotského pobřeží. Očividně na takové vlny není mé tělo stavěno. Ale možná to je jen tím, jak jsem chodil často do kajuty pro foťák. V kajutě je ten nepříjemný pocit umocněn mnohonásobně.

Nicméně jsem docela překvapen, jak je v podstatě hezky. Až na ten vítr, který s námi točí a naklání i na bójce, nám chvílemi prosvítá i sluníčko. Dokonce byl hlášen déšť, který se vůbec nekonal. Přesto mám všechny vrstvy a jsem na hraně komfortní zóny. Nevím, co si obléknu, až přijde to pravé Skotské počasí.


Den čtvrtý

Zapátrali jsme, co je ještě na lodi v nepořádku. Zkusili jsme nafouknout člun, abychom se dostali z bójky na molo Arranu. Člunu chybí zátka, ale nic znepokojujícího pro opatrnou partu chlapů. Zvládli jsme čtyři cesty bez omylného vyfouknutí pod zadnicí.

Na lodi se zdálo, že fouká, a nebylo to jen zdání. Na pevnině však bylo krásné bezvětří. K tomu destilérka byla mnohem dál, než jsme si mysleli. A my měli samozřejmě zpoždění. Někteří z nás se při tom poklusu ve všech vrstvách hodně vařili. Ledová voda se najednou zdála jako dobrý nápad, kam se rozběhnout.

Samotná destilérka byla příjemná. Měli jsme milého pána, který se nebál prozradit i něco o jiných pálírnách a dát tipy, které navštívit. Arran založil whisky nadšenec ze známé Speyside oblasti, čemuž odpovídá jak styl budov, tak samotná whisky. S ohledem na oblast (blízko Islay, což je rájem pro milovníky kouřové whisky), všichni očekávali kouřovost. Přestože samotná whisky je příjemná, neplnila očekávání. Proto udělali podznačku Machrie Moor, aby jim neutíkal obchodní potenciál. Ideální tip pro investory: už v podstatě končí.

Rychle jsme do sebe hodili připravené ochutnávky a spěchali na cestu do Campbeltown. Podělili jsme se s Neptunem o další rum. Zřejmě mu chutná víc. Krásně nám svítilo, opět žádný déšť, pokud nepočítám ten během kotvení. Bohužel ale vítr byl stále příliš silný. Aspoň byl konstantní a neházel s námi tolik. Přesto jsme raději nechali plachty sbalené a udělali z plachetnice motorovou loď.

Dnes jsem byl chytřejší. S ohledem na počasí jsem se nebál nechat foťák na palubě, nemusel jsem chodit dolů, a ještě k tomu jsem se postavil za kormidlo. Připomínal jsem si, jak se kormidluje, hrál si s vlnami, místo aby si ony hrály se mnou, a tím mi bylo hej.

Abychom si užili taky plachtění a nebyli všichni přehnutí přes palubu se špatným žaludkem, po milionté první jsme změnili plán. Nakonec na Islay nespěcháme a zůstaneme v Campbeltown dvě noci. Tím stihneme místní destilérky, cesta do Islay bude schůdnější, a holt zkrouhneme poslední část cesty.

Cestu jsme si spravili oslavou narozenin člena posádky. Koupili jsme nekouřovou whisky v Arranu, jejich klasickou desítku, a v noci si ji nakouřili sami doutníky. Osobně nekouřím. Dvakrát jsem zkusil potáhnout cigaretu a jednou trávu. Ani v jednom případě mě to nezlákalo na temnou stranu kuřáků. Doutník taky nevyšel, i když jsem vydržel snad až do poloviny.

Čas jít na kutě. Pokládám polštář na stolek, kam skládám hlavu, abych neměl nohy tak daleko v přídi, neb se jinak moje chodidlo nevleze do díry při spaní na zádech. To mě první noc vzbudilo několikrát.


Den pátý

Moc si nejsem jist, proč jsme nepluli na Islay už dnes. Počasí je fakt hezké. Kdybych si nepamatoval, kde jsme se uvázali, myslel bych si, že jsme se v noci odvázali (což teda to taky) a odpluli do teplých slunných krajů. Aspoň jsem si mohl ráno hovět na palubě pouze v mikině. Ne celá posádka s tím však souhlasila.

Žádné informace od destilérek jsme neměli a možnost volat byla až kolem desáté. Jenže nás vzbudili rybáři už před sedmou. Chvíli jsem přemýšlel, čí motor to je, protože nám kapitán vyhrožoval budíčkem v podobě nastartovaného motoru, pokud by se nakonec ukázalo, že je lepší vylpout už dnes.

My nepluli, bylo tedy spoustu času. Rychle jsem se nasnídal a s Kubou vyrazil na krátkou procházku kolem. Z procházky po městě se stala delší procházka k rozhledně, kterou tu nemají, proto prostě k telefonní věži. Měli jsme super signál a ještě hezčí výhled. Konečně taky výhled trochu svrchu a ne samé výhledy z půl metru nad mořem. To se trochu okouká.

Od takových vysílačů nevede moc cest, a směrem k Islay, kam by teoreticky mělo být dobře vidět, nám překážel kopec. Kopec posraný od ovcí. Nemám rád chodit za zákazy cedulí. Tady sice žádná nebyla, přesto skákání přes ploty mi nepřišlo jako dobrý nápad. Kuba to viděl jinak. Prý pro dobrý důvod se může: „jen chceme mrknout na tenhle výhled. Ovce opatrně obejdeme.“ Nakonec tam byly další kopce a Islay jsme neviděli, ale byla to hezká procházka. Skotská krajinka je stvořená pro kýčovité fotky.

Dostali jsme zprávu, že jedna destilérka je dostupná až skoro ve čtyři a druhá ve dvě zato pouze pro čtyři. Je nás šest a my s Kubou viděli od vysílače ostrov z druhé strany zátoky, kam se dá dojít suchou nohou při odlivu. První návštěvu jsem tak pustil a udělal z ranní krátké procházky v podstatě celodenní patnáctikilometrovou túru.

Popravdě, výlet měl být ještě delší. Měli jsme na ten ostrov dojít a obejít ho až k majáku. Koukali jsme ráno na předpověď přílivu a odpoledne měl probíhat odliv. Jenže se zdálo, že tomu tak není. Zkusili jsme dva zdroje a každý tvrdil něco jiného, ani jeden však skutečnost. Až pak jsme zjistili, že jeden je pro Cambeltown v Kanadě a druhý ukazuje pro rok 2021 (asi). No, ještě že jsme to zjistili před přechodem, jinak bychom tam museli čekat čtyři hodiny. Takhle jsme došli jen do půlky a okem sledovali, jak nám voda bere kamínek po kamínku pod nohama.

Po cestě zpět jsme si našli pár vajíček, když je to Velikonoční pondělí. Místní je tu dětem rozvěsili po městě, nebo aspoň po promenádě kolem vody. No a došli jsme do destilérky Springbank.

Líbilo se mi, že nás provedli celým procesem, a navíc nás nechali fotit cokoliv kdekoliv. To se moc nevidí. Bohužel ale náš průvodce měl dost skotský přízvuk na můj vkus, navíc to mumlal pod rouškou a při kombinaci s hlučnými stroji v pozadí jsem toho moc nepochytil.

Jedna ze zajímavých věcí, která je odlišuje od ostatních, je destilování dva a půl krát. Vezmou jednu dávku a tu destilují dvakrát, pak vezmou druhou dávku, kterou destilují pouze jednou, no a to celé smíchají a destilují ještě jednou. Tak dosáhnou něco mezi skotskými dvěmi a nedalekými irskými třemi.

Springbank vyprodukuje málo sudů a tak nemůže tolik míchat jako ostatní k dosáhnutí co nejvíce podobné chuti rok co rok. Pomáhají si aspoň tím, že vezmou whisky a dají ji do čerstvého sudu. Po několika letech tento sud použijí pro další várku, která však získá ze sudu méně chuti a barvy. To vyřeší smícháním whisky z čerstvého sudu s tou druhou a hodí to na chvíli do sudu do třetice. Této třetí fázi říkají honeymoon.

Abychom nebyli na lodi příliš, skončili jsme v indicko italské donáškové (což nám mělo napovědět) restauraci s jednohvězdičkovým prostředím, troj obsluhou, ale pěti jídlem. Indickou restauraci v Campbeltown mohu jedině doporučit.


Den šestý

Vyrazili jsme na dlouhou 52 mílovou cestu k Islay. Z počátku se zdálo, že i přes vstávání před šestou a startováním motoru před sedmou nedoplujeme za světla. Protiproud byl příliš silný. Silnější a v opačném směru, než nám kapitán spočítal. K tomu vesmír vyslyšel naše stěžování si na příliš silný vítr a tentokrát nám nedal v podstatě ani ždibeček. Celá plavba tak byla motorově nudná. Kapitán nevěřil, že opravdu v Severním kanálu budeme mít tak hezky. Stále kolem pěti až deseti stupňů, v lodi krásných 16, slunečno a bezvětří.

Nudu někteří zahnali krátkým šlofíkem v kajutě. Zkusil jsem tuto možnost krácení času taky a zafungovala výborně. Osobně nedávám dvacetiminutovky. Z dvaceti minut se mi vždy stanou tak dvě hodinky, nikdo mě nedokáže v této době vzbudit, a pak jsem totálně zničen. Tentokrát jsem se ale dokázal probudit. Jenže strávit dvacet minut v houpající kajutě mi udělalo tak zle, že jsem zůstal v ležící poloze přikován a nehnul se až do cíle.

Kapitán mě přišel vzbudit, abych se připravil na přistání. Hodně jsem se lekl. Než jsem odcházel do kajuty, rychlost byla sotva dva uzle a nevypadalo to dřív než na desátou večer. Naštěstí jsem celý den neprospal. Nakonec se ty proudy přeci jen otočili a dorazili jsme ještě dřív, než dle optimistického plánu.

Nebyl jsem ale nijak užitečný. Prý jsem se třásl a svítil všemi odstíny zelené. Což jsem spravil při večeři nasypáním omylem půlky kořenky s chili do svého talíře. Najednou jsem se začal červenat.

Na ostrově Islay je osm destilérek. Dalo by se říct, že většina mých nejoblíbenějších. Hned jsme se dali do práce zjišťovat, kam chceme jít, a kde je nějaké volno. Vymýšlet kam chceme jít bylo v podstatě zbytečné. Postupně jsme škrtali jednu za druhou. I přes plný kalendář jsme zkusili nechat našeho bankéře, který dokáže vykecat díru do hlavy, zda něco dokáže usmlouvat. „Dobrý den, právě jsme připluli na plachetnici do přístavu. Je náš pět až šest whisky nadšenců a rádi bychom vás navštívili. Kdy by to zítra šlo?“ Prý nadšenci a námořníci dokáží změnit tón a někdy i odpověď. Průvodce s covidem, dočasně zavřená palírna, či jednoduše opravdu maximální obsazenost však hráli proti nám. Jen tak tak jsme se dostali do Kilchomanu a Ardbegu.

Kluci z toho dostali chuť na pivo. Já, jako obvykle, jsem se raději šel projít okolo. Světe div se, pár malých motýlích křídel mě nasměrovalo k týpkovi u auta s velkým nápisem Octomore. Pokecal jsem si, nechal si poradit, a dokončil výlet po přístavu hezkou cestou. Pro znalce: nová edice bude již brzy na pultech.

Namrzelý den dala do pořádku prasárna. V Campbeltown jsme během výletu jedli čokoládu jako chleba. Jen tak jsem prohodil, že tomu chybí pouze máslo. Máslo by bylo divné, ale taková nutella… Když jsem se vrátil s obchůzky, Kuba už servíroval čokoládu s nutellou. Celá posádka se tomu bránila, ale postupně padaly zábrany. Je to neodolatelně dobré.


Den sedmý

Islay. Ostrov, kam bych se klidně na nějaký čas usídlil. Jestli se mi povede nešťastně vyhořet programováním, pálit whisky by mohla být zajímavá alternativa. I když, mluvím za situace, kdy jsem ostrov viděl za slunného počasí, které tu je tak třikrát, výjimečně pětkrát za rok.

Je to poměrně malý ostrov. Žije tu kolem tří a půl tisíc lidí. Náš taxikář zdravil až na pár aut všechny lidi, které potkal, včetně cyklistů. Je to taková malá rodina a potvrdil nám, že se tu všichni většinou znají.

Taxík jsme si objednali hned na ráno, aby nás hodil na druhou stranu ostrova do destilérky Kilchoman. Za mě se jedná o jednu z nejlepších pálíren, kam se podívat, a samozřejmě whisky mají též skvělou. Hned jsem si jednu speciální, kterou nikde jinde nelze koupit, přihodil do kufru.

Kilchoman má specialitu, že si dělají hodně věcí sami. Jinde si ječmen kupují už hotový a pouze pálí whisky. Tady ale byla původně pouze farma, ke které přistavěli whisky palírnu. Snad jediné, co jim tu chybí, aby měli vše domácí, je, aby si vyráběli své vlastní sklo.

Taková Caol Ila (též z Islay) vypálí na šest a půl milionu litrů ročně, Kilchoman vyprodukuje pouze něco kolem padesáti tisíc. Přesto jejich pole pokryje pouze třicet procent potřeb. Ochutnávali jsme jednu jejich whisky, která je dělaná kompletně u nich doma a rozdíl je znát… bohužel se to nedá jen tak koupit. O to vzácnější bude whisky ze zrn, které jsem si sám jednou prohrabal!

Zajímavostí je, že rádi experimentují. Takže třeba testují různé verze plodin, a koukají, jaký to má vliv na whisky. Hlavním důvodem však je, aby se neustále adaptovali na výkyvy počasí.

Průvodkyně popsala majitele, když si hraje se sudy, jako dítě v hračkářství či cukrárně. Aneb sudy jsou součástí spoustu dalších experimentů. Prý tu zkouší zrát whisky v různých sudech. Vtip je v tom, že zákon limituje, v jakých sudech whisky musí být, aby to mohla být whisky. Postupně se nařízení uvolňují, a po každém takovém povolení majitel Kilchomanu jen řekne „ha! to bychom tu měli!“

Poslední zajímavost, která mě osobně nikdy nenapadla: peat, rašelina, je vlastně něco jako uhlí. Za prvé je toho omezené množství a jednou to dojde. (!) A za druhé, je to něco jako uhlí a tudíž se na to vztahuje green deal. Bude pro destilérky těžší a těžší si kouřové whisky obhájit. Kilchoman má výhodu, že funguje dost manuálně, tudíž mají zanedbatelnou uhlíkovou stopu, neboli žádná velká omezení. Taky dobré vědět, že za naší generace vyčerpání zásob rašeliny nehrozí, a proto žádný důvod skupovat whisky do investičních zásob. Bůh ví, ale jak to bude za desítky let…

Po prohlídce nás taxikář převezl do Bowmore. Hlavní město ostrova, kam jsme si jeli dát oběd. No. Jedna restaurace zavřená pro soukromou akci. Druhá otevřená pouze pro hosty hotelu. A to bylo vše. Naštěstí jsme našli na druhé straně města (o dvě ulice dál) stánek s fast foodem a snědli si to na náměstíčku na lavičce před palírnou Bowmore. Vtipný postřeh: je to v ulici School Street, což je ve skotštině sraid na sgoile, což jsme přečetli jako srát na google. :D

Když už jsme seděli před Bowmore, zašli jsme na vteřinku dovnitř, a světe div se, oni tam nalévaji všem návštěvníkům panáčka na účet podniku! Zapíchli jsme tam puntík na mapu, odkud jsme přišli, a pokračovali na prohlídku s ochutnávkou do Ardbegu.

Ardbeg je takové hodně turistické místo. Příliš blízko přístavu. Asi proto jsme se na normální tour nevlezli a místo bylo pouze na speciální prohlídku s ochutnávkou za čtyřicet kilo, neboli 90 liber. Poněkud dráha sranda, ale jsem za to rád. Samotná prohlídka je už variace na vše, co jsme viděli jinde. Například jsme došli ke stroji, který jsme už viděli na pár místech a který drtí zrní, no a ta firma ho vyrobila tak dobře, až zkrachovala. Dělají si z toho srandu všude a čekali jsme na vtip ihned po příchodu do drtičky.

Proto se mi líbila především následující hodina a půl ve skladu, kde jsme popíjeli různé speciální verze Ardbegu. Musím však říct, že osobně nedokážu úplně poznat rozdíl mezi klasickým Ardbegem a něčím speciálním (například speciální devatenáctiletou edici, či vzorky přímo ze sudu, či omylem kvašeným Ardbegem delší dobu). Kde jsem zpozorněl, byly až dvě předposlední lahve: vzorek ze sudu po sherry, který bohužel vůbec nestáčí do lahví samotný. To je fakt nejlepší Ardbeg, aspoň dokud jsem neochutnal Ardbeg Supernova, který je dvakrát kouřovější než jakýkoliv jiný (přes 100 místo 50 ppm).

Zpět do maríny to bylo lehce přes pět kilometrů, tak jsme už taxikáře nechali jiným lidem, a raději se prošli. Tím jsme si mohli vyfotit i další palírny po cestě, a to Lagavulin a Laphroaig. Bylo sice po zavíračkách, ale na poslední chvíli jsem se dozvěděl důležitou informaci: Lagavulin 16, který není u nás doma snadné sehnat poslední dobou, se stále vyrábí, je ho dost, jen po něm údajně není dostatečná poptávka. (?!) Stačí počkat…


Den osmý

Opustili jsme Islay a po cestě se ještě kochali výhledem na takovou klasickou trojku: Laprohaigh, Lagavulin, Ardbeg. Vzpomněl jsem si na Švýcara z předešlého dne, který údajně navštěvuje Ardbeg třikrát ročně. To musí být fakt srdcař. Aspoň proč chodí na tour neustále toho samého?

Osobně by mě zajímalo, proč vlastně mají všechny palírny stejný vzhled. Údajně mezi Lagavulinem a Laprohaighem panovala ze začátku silná konkurenční válka. Navzájem si kradli kde co a poškozovali se. Taky kopírovali od sebe kde co, kotle i baráky. Žádné romantické rodinné prostředí, které vidíme dnes. Třeba jeden taxikář měl auto od Bruchlaidiche, bundu od Kilchomanu, a vezl zákazníky do Ardbegu. Dnešní normálka. No, na internetech jsem to nenašel, tak mám otázku, jak do tohoto příběhu zapadá Ardbeg, pro příště.

Cesta na Juru byla pěkná. Sluníčko a dobrý vítr. Přeci jen jsme ve Skotsku zaplachtili. Stalo nás to čas, ale tím, že palírna Jura nepořádá žádné prohlídky, potřebovali jsme stihnout pouze obchůdek. Přivazováním k bójce jsme to málem nestihli.

Nejprve se nám teleskopický hák na chycení bójky rozpadl. Ten důležitý konec zůstal ve vodě a začal boj o čas, než se tyč náplní vodou a potopí. Všichni jsme se natahovali co to šlo, ale ani prd. Nyní je někde na dně ve čtyřmetrové hloubce. Tam se nikomu z nás nechtělo. Plán B byl člun; dostat se k bójce přes člun a podat lano nahoru posádce na lodi. Byl to nehezký boj, až i pár z vedlejší lodě se na to nemohl dívat a raději zalezl do své kajuty.

Nechápu, jak někdo může plachtit sám. Třeba jako Richard Konkolski s jeho Niké v sedmdesátkách a osmdesátkách. Natož ještě jen na plachty bez motoru… Mimochodem, před odjezdem jsem četl jeho knihu Dobrodružství křtěné mořem, kterou mohu doporučit, a jeho loď je vystavena v Národním technickém muzeu, říkal kapitán.

Už zbývalo se jen dostat na břeh. První polovina včetně mě stála na mole a snažili jsme se zjistit, co se děje na lodi. Přeci jen hlasité kurva a „zmrznutým psím hovnom do ucha jebat“ nezní dobře. Člun nebyl plně nafouknut a pokus tak učinit na vodě vyústil do ještě horšího stavu.

Nakonec se vše povedlo a do Jury jsme vtrhli za pět minut dvanáct. Paní z nás nebyla moc nadšená, už chtěla domu, ale nalila nám ochutnávku. Poté se nás ujal někdo jiný, paní nechal jít domů, a když zjistil, s jakými nadšenci má tu čest, vytáhl i speciální kousky z podpultu. Udělali jsme smutné oči, jaká je škoda, že neuvidíme kotle, až nás vzal aspoň ke dveřím od hlavní budovy. Nalil nám snad pět panáků (zadarmo!) každému(!!) a zůstal dobrou třičtvrtě hodinu po zavíračce(!!!).

Neskutečný servis. Juru nemám tolik napitou, a vlastně to nezapadá plně do mého vkusu, což se asi změní. Zřejmě ne ta klasická Jura, ale třeba Jura ze sudu po rumu zní fajn, osobně mi hodně chutnala dvanáctiletá po červeném víně, ale především co běžně nedělají a to kouřová verze.

Chutnali jsme vzorek přímo ze sudu a to je teda bomba. Vzorky samozřejmě nelze koupit, proto jsem se ihned zeptal, zda to i stáčí. Ne. Ale! Ale udělali 150 speciálních lahví, třicet zmizelo za poslední dva týdny a dvě měli v obchodě. Jednu si odvážím já a druhou další člen posádky. Třetí jsem našel v restauraci naproti. Ochutnal jsem i tu, ať vím, co mám v tašce. Přijde mi malinko jemnější, než vzorek, přesto fakt boží Jura.


Den devátý

Kotvit na bojce je výhodné. Vítr nás vždy stočí po větru a tak nám nemůže foukat do kajuty. Tím se vstává do čtrnácti místo dvanácti stupňů. Sice to znamená být bez pořádného záchodu, elektřiny, či sprchy, ale občas se ráno neklepat je fajn.

Došel nám rum i domácí vínovice (ta chutnala!) pro Neptuna, a tak jsme se trochu podívali na zoubek jinému panteonu. Whiskovému. Konkrétně jsme vzhlíželi k Bohu ostrova Arran, ze kterého jsme si odvezli láhev na loď. Asi jsme to měli dělat hned od začátku, neb jsme měli nejlepší podmínky, jaké jsme si snad mohli přát.

Sluníčko jak v Chorvatsku. Žádné velké vlny, žádná velká zima (i když stále jsme nosili všechny vrstvy), a vítr tak akorát. Chvílemi jsme měli tak malý vítr, že jsme skoro stáli, no jak u Jadranu. Ale zároveň i silný vítr pro naše možnosti a pluli jsme jak draci.

Co se mi hodně líbí na plachtění ve Skotsku, je, že není tolik třeba řešit plachty. Aspoň ne tak, jak si to pamatuji z Chorvatska, což kapitán taky potvrzuje. Tady prostě napneme plachty a dobrou dobu prostě plujeme. Žádné neustálé přeštelovávání. A tak jsme plachtili celé odpoledne. Žádná destilérka nás do Obanu už nečeká, nebyl tedy žádný spěch.

Malá poznámka: ostrov Jura má pouze kolem dvěstě obyvatel, což nic neříká o jeho rozměru. Plachtili jsme kolem něj v podstatě celý den.


Den desátý

Veškerý alkohol došel. Teď už opravdu vše, včetně vína i piva. Naše námořnické schopnosti tím šly prudce dolů. Při výjezdu jsme si udělali takové cvičení, jak dostat loď ven, když je zaseknutá mezi dvě mola a fouká vítr. Ještě, že marína má stále zimní spánek. Až na jednu loď, která byla samozřejmě hned naproti. Pán musel z nás mít legraci ještě večer.

Na potvoru jsme se po celém cvičení ocitli v bezvětří a všem bylo ve všech vrstvách neskutečné vedro. Málem jsme šli do plavek, někteří to i stihli, ale jakmile jsme se dostali za roh, vše bylo zase jinak.

Sice nám foukalo málo a úplně přesně tak, jak se nehodilo, přesto bez poslední zkoušky vytáhnout lazybag jsme odjet nechtěli. Vytáhli jsme naposled plachty a směřovali špatným kurzem. Když už jsme byli spíš unášeni proudem, prohlásili jsme to za hotovo a plachty naposledy sbalili.

Což stejně moc nepomohlo – i na motor jsme se museli otočit. Všimli jsme si, že se nám odepnul výtah na hlavní plachtu a vlál všude kolem. Proto jsme zkusili plout po větru směrem od Obanu a dosáhnout na něj, ale bohužel. Aspoň jsme ho vytáhli. Zítra nás čeká stunt v podobě lezení na stěžeň. Přeci jen nás to nemine.

Kroužením na vodě a kroužením před pumpou a kroužením kolem pumpy na doplnění paliva jsme ztratili tolik času, až nám Oban zavřeli. Dal jsem si aspoň dva jemné panáčky v hospůdce naproti destilérce. Takové snídaňové pití ten Oban.


Den jedenáctý

Ráno nás vzbudil postarší pán ve skotském kroji s plnou polní a zadudal nám na rozloučenou. Taky k nám připlul tuleň (nebo lachtan?). I když ten se určitě šel podívat, jak lezeme na stěžeň. Je to dobré, loď vracíme v pořádku, a my jsme také celí.

Myslím, že to je velký úspěch. Byli jsme svědky dvou plachetnic, které odtáhl jiný motorový člun. V obou případech se namotali šroubem do bójek, kterých je ve Skotských vodách požehnaně. Je to jak minové pole. Člověk by řekl, že plachetnice se bez motoru obejde, ale v tom bezvětří, či ohromném větru, a samými skalisky… máme tušení, že jsme při odjezdu slyšeli ve vysílačce jiné lodě další SOS signál.

Před nástupem do taxíku jsme ještě zkusili naběhnout rychle do Oban destilérky. Už jsme si zvykli, že před desátou je zakázáno prodávat alkohol, ale že před jedenáctou ani nenalijí…

Raději vzhůru domů. Prosedět se v autě. Na letišti před checikem, za checkinem nikdo nesmí stát. V letadle. A pak ještě v autě doma. Deset hodin sezení a to je to takový kousek…








Může se vám také líbit

cs Zápisky z cest: Dominikánská republika, October 11, 2016
cs Zápisky z cest: New York, August 6, 2017
cs Zápisky z cest: Island, April 15, 2017
cs Zápisky z cest: Nový Zéland, March 9, 2015
cs Zápisky z cest: Irsko, May 22, 2018

Další články z kategorie travel.
Nenechte si ujít nové články díky Atom/RSS kanálu.



Poslední příspěvky

cs Nejsem terorista, a to ověřený, May 22, 2022 in family
cs Co s penězi?, March 21, 2022 in family
cs E-shop polštářů, March 14, 2022 in family
en Arduino Build: Restroom Clock, March 2, 2022 in code
en MTB Improvements in Last Decade, February 10, 2022 in reviews