Dva roky…

Dva roky. Dva roky jsem neustále říkal, že si pořídíme třetí knihovnu. Dva roky mi Lenka odpovídala ne. Dva roky naše knihovny praskaly ve švech; knihy byly ve dvou řadách, na sobě, dokonce lepší tituly byly uloženy jako výstavky zakrývající ostatní knihy. Dva roky jsem kreativně vymýšlel, kam další knihovnu postavit a kam odkládat mezitím další knihy.

Až nyní jsem dostal zelenou.

Já to chápu. Lenka vyrůstala v rodině, kde knihy zaplavily spoustu celých stěn. Ráda čte a čte hodně, ale z nějakého důvodu ji stěny plné knih děsí. A také ji děsí, že bych dopadl jako Lenčina máma. (O to víc si cením dárků v podobě celé série první cesty Hanzelky a Zikmunda.)

Ale vždyť čtu většinou elektronické knihy! Papírových máme dost, nikoliv však požehnaně. Ani neplánujeme kupovat moc dalších knih. Pouze jsem chtěl vyřešit ten zmatek v současném stavu.

Musel jsem však počkat, až se bude chtít Lenka pustit do „svého“ cvičícího pokoje. Když už si nemůže jít nikam zacvičit, chtěla si to doma udělat hezké. Hlavně potřebovala prostor pro novou židli. Spoustu věcí, které tam nepatřily, muselo pryč. Mimo jiné také některé knihy. A tak vzniklo, že moje potřeba byla dva roky potlačována, zato Lenčina vyřešena za dva dny. Ale já jsem za to rád…

Konečně máme pořádnou knihovnu v pracovně. Všechny naučené knihy se mohly přesunout. Všechny doklady a fotografie, které byly na nesmyslných místech, našly také nový a lepší domov. V pracovně se uvolnil prostor na stole. Nesmyslná místa otevřela prostor pro smysluplnější věci. V každé poličce je prostor přidat knihu. Žádné knihy se neschovávají. Dodržují kategorické rozložení. Dokonce máme poličku na knihy, které jsou na čtecím pořadníku!

Ale jak jsem říkal, mně šlo celou dobu o knihy, ale o knihy v tomto případě nešlo. To byl jen důsledek. Hlavní příčina byl zmíněný cvičící pokoj, od čehož se odvíjelo mnohem více změn. Jakmile jsem nové poličky smontoval, začala fáze blízká stěhování.

Několik věcí včetně pár kusů nábytku již nebylo potřeba. Mohli jsme to buď jednoduše vyhodit nebo nechat jít dál. Nechávat věci za odvoz nefunguje, s takovými lidmi se nechci znovu povídat. Takže se šlo na bazary.

Používám především Bazoš. Tam se, aspoň nám, prodává nejsnáze. Sbazar je mu v patách, co se velikosti uživatelské základny týče, ale potřebuje registraci. Věcí jsme měli hodně a tak jsme chtěli se všeho zbavit co nejrychleji, proto jsme využili oba zmíněné bazary a navíc i proklínaný Facebook, tedy Marketplace.

Byl jsem překvapen, jak i v našich končinách Marketplace funguje. Aspoň pro určitý typ věcí. Co mě naopak nepřekvapilo, je bonzování o prodeji přátelům. O to víc mě zase překvapilo, když jsem dostal zprávy, zda nepotřebujeme peníze.

Na jednu stranu to je děsně milé, kór v době pandemie. Na druhou stranu to vypadá, jako by bazar byl synonymum pro chudobu a nouzi. Švagrová nám vyprávěla příběh, jak její známí měli hluboko do kapsy, stěhovali se do nového, vše vybavovali novými kousky, ale veškerý funkční nábytek a další věci nechali za sebou. Nenapadlo je ani si finančně pomoct, ani nechat funkční věci v oběhu.

A pak jedeme s nefunkčními věcmi na skládku a čekáme dlouhou frontu. Kolik asi tak lidí vyhazuje funkční věci?