Home office bez kalhot

Ještě před rokem byl home office v očích mnoha manažerů sprosté slovo. Slovo představující nemakačenka doma dělající tzv. faceroll na klávesnici, který zajišťuje aktivitu a zůstává tak ikonka na obrazovkách kolegů zelená. Nejde však o ty kolegy, těm je to totiž putna, jako o toho manažera, který počítá na vteřiny všechny ty nezelné barvy, nedejbože ty úplně černé.

Bylo by hezké teď říct, jak pandemie byla v tomto případě ku prospěchu. Ale nebyla. Jo, slyším, jak se to na některých místech zlepšilo. Jak si manažeři uvědomili, že jsou práce, u kterých opravdu nemusíme docházet do kanclů denodenně, a že lidé jsou schopní pracovat i z domu bez dýchání za zády. Ale víc slyším, jak se to neposunulo ani o píď. Home office je stále spíš znouzecnost, než možnost.

Naštěstí i neštěstí pro mě, v mém případě už rok neznám téměř nic jiného než cally. Home office jsem neměl moc rád. Osobní komunikace je prostě rychlejší. Ani nevěřím, že se dá osobní kontakt jakoukoliv technologií nahradit. Taky jsem si nechtěl tahat práci domů. Chtěl jsem mít jasně fyzicky odděleno, kde začíná a končí práce. Vše je ale o tom si dobře zařídit pracovní místo. To jsem si doma tak vyladil, že mě horkotěžko kdokoliv zpět do kanclu dostane.

A tak jsem si seděl doma ten rok, jako spousta dalších lidí, a zvykal si na nové výdobytky. Například, že si mohu přispat, nebo vstát stejně, ale skončit dřív. Protože do práce to nemám třicet minut, ale třicet kroků a to počítám kroky do koupelny i kuchyně. Nebo že si můžeme doma zdravě vařit, címž se dá i ušetřit (což se hodí, pracováním z pohodlí domova se utratí víc peněz za topení, vodu, nebo třeba taky toaleťáky).

Co je však nejzábavnější, je oblékání. Aneb kdo neviděl se někoho během videohovoru postavit bez kalhot? Nevidím žádné ruce. To jsem si myslel. Hodně lidí polevilo, co se šacení týče, včetně mě. Měl jsem však trochu jinou laťku. Kdo mě zná, ví, že běžně nosím košile s vázankou a přes to sáčka s kapesníčkem. Sice jsem nikdy neseděl při práci bez kalhot, ale skok na obyčejná potištěná programátorská třička je možná o to větší.

Jednoho dne jsem se vydal výjimečně podívat na kolegu. Sáhl jsem proto do skříně do sekce již s pavučinami. Byl to super pocit. Znovu jsem si připadal jako člověk, aneb pod hlášku šaty dělají člověka bych se podepsal. Docela mě překvapilo, že jsem za tu dobu musel těžce rozpomínávat, jak se dělá ten nejobyčenější kravatový uzel, ale motýlka jsem dal na první dobrou. To bývávalo vždy obráceně. Vyšel jsem tedy s vázacím motýlkem.

Jiný kolega spojený po drátě se nebál, skryv za svým monitorem, který jsem neměl po něm jak hodit, pokusit o kompliment se slovy „doma vypadáš vždy tak hrozně.“ No a tak jsem se další den doma do práce taky pořádně obléknul. To víte, z hecu. Reakce byly pozitivní. Na jednom callu jsem dostal dokonce otázku, zda jsem se takhle oblékl právě kvůli tomu jednomu hovoru. Prý si to mám nechat, že to je super změna takhle někoho vidět.

A tak jsem si to nechal.

Nu a tak se stane, že zazvoní telefon, a já si jdu takhle ke dveřím pro balíček. Zatím to žádného kurýra nerozhodilo, zřejmě nejsem první ani poslední, ale lidi procházející kolem našich dveří na to už v našem okolí rozhodně zvyklí nejsou.

I Lenka po mně zase pokukuje, zase se jí líbím. Návrat k programátorským tričkům mě málem stál manželství. Ale ještě nemám vyhráno. Ještě se musím naučit holit častěji než každý třetí den.