v kategorii Vylosovali jsme si Černého Petra v podobě blonďatého chlupatého Matýska. Lenčiny rodiče konečně odjeli na několikrát odloženou dovolenou a my se tak museli postarat o jejich poloslepého a polohluchého psa. A to jsem spíš optimista. Já si myslím, že něco ještě pořád vidí i slyší, jen je toho málo a tak si vybírá, ať aspoň vidí a slyší to, co se mu líbí.
Matýsek strašně rád jezdí autem. Skáče do nich, jakmile chytnete za kliku. Když ale chce jet a vy nikoliv, vyskočí vám na auto. Je mu jedno, že to je cizí auto. Proto jsme ho k nám na sídliště raději už nebrali a plánovali s ním být na vinici.
Možná bych mohl být upřímný. Cizí auta mi jsou fuk. Ale ty chlupy nám posledně trvalo týdny, ne-li měsíce, dostat z bytu pryč. Jeden starý srolovaný koberec, na kterém si Matýsek roky hověl, byl kondenzovaný Mates. V místnosti s tímto kobercem nešlo být a profesionální firma na vyčištění pracovala několik měsíců. Beznadějně. V kufru auta si pro jistotu vozíme psí plachtu, abychom nemuseli pokaždé měnit zadní sedačky. Jen jsme plachtu doma rozevřeli, Mates už tam s námi byl.
Matýskův odér by ani tak nebyl problém. Ve skutečnosti to není tak zlé, jak popisuji. Pokud na vás zrovna nekouká, či aspoň nedýchá. Matýsek ale dýchá rád jako jakýkoliv jiný živý tvor, zhluboka, a ještě raději na vás kouká. Vypadá trochu jako malé zvědavé dítě. Neustále se na vás upřeně dívá a čeká, až mu vysvětlíte další dotěrnou otázku proč.
Třeba „proč nejdeš se mnou na záchod? Venku je tma, tam sám nejdu!“ Obecně se jedná o velmi přátelského gaučového psa. Bez svých páníčků, případně dočasných hlídačů, se nehne ani na krok. Nebude sám ani na zemi, musí být pro něj prostor na gauči. Do gauče nejen pouští chlupy, které už nikdy nezmizí (kam se hrabe takový plast), po jídle či pití se musí otřít. A kde sedí páničkové po obědě? Na gauči či v křesle, a přesně tam omatlá svůj čumák. Pokud mu rozboříme plán a jdeme si dát dvacet do postele, tak to schytá peřina.
Mates prostě sám nikde nebude. Natož ve zmíněné tmě. Pokud potřebuje čůrat, umí za bíleho dne udělat aspoň pět kroků od dveří a tam počůrat nějaký sloupek, strom či květinu. Pokud náhodou nic v dosahu není, klidně zvládne označkovat střed trávníku, kudy všichni chodí. Ale jakmile je tma, zůstane stát u nohou ve dveřích a dívat se na vás, jestli jako vážně myslíte, že má jít sám. On totiž fakt nepůjde.
Z tmy máme já i Lenka respekt, navíc takhle na vinici za novu, kde není vidět ani na krok. Přesto čtyřnohý strašpitel je na tom hůř a museli jsme se překonat vyjít na procházku po okolí, aby se vykadil. Na vlastním dvorku si kadit nebude. Jednou se naučil, že se to dělá pouze za plotem a tak buď to, anebo uprostřed kuchyně. Druhou nadílku v kuchyni jsme už potkat nechtěli a tak se šlo.
Ono vůbec je zajímavé takhle zažít nové situace. Třeba Lenka je zimomřivá. Ráno ji z postele nedostatnu, kór po chladných nocích na vinici. Ne dřív než v osm, spíš tak v deset. Ale s Matesem je vše jinak. Já ještě spím a sama vstane a vzbudí a vykope Matýska ven. Prošla s ním celou vinici před sedmou ráno! Tuhle superschopnost bych chtěl mít…
Půjčit si takového psa je zajímavé i na poznání nových cest. Mysleli jsme si, jak to kolem vinice už známe. Ale velké kulové. Tím, že necháváme Matýska si vybírat, kam chce jít na procházku, jsme objevili spoustu pro nás neznýmých cest. Překvapivě chodí pokaždé jinak. Je dobré míti (a především mýti) Matýska.
Ale tu noční procházku vinicí mu neodpustím. Chápu, že si musí vybírat cesty, a že chtěl jít tou krajní řadou. Ale ta má dráty v úrovni mých očích. Tři jsem našel, ale ten poslední drát nebyl vidět. Koutek oka mě štípal ještě týden potom!
kanálu