Pojistil jsem si štěstí

Častokrát jsme žertovali ohledně svatby. Většinou v tom smyslu, jak se v ní neshodneme. Otázku dětí a kde budeme pohřbeni, jsme si snadno dokázali shodně nastínit během kráthého dopoledne. Ale svatba… já chtěl mít na svadbě točící se prasátko (což vlastně ani nevím, proč bych chtěl) a Lenka, jako vegetariánka, nic takového nechtěla.

Krom tohoto detailu jsme byli rozhodnuti spolu zůstat. Lenka mi ale v různých situacích naznačovala, že není moje manželka. Jako vnímavý muž jsem pochopil, že otázku prasátka budeme muset vyřešit. Na hromádce Lenka zřejmě zůstat nechtěla…

Sehnal jsem prsten a ukryl ho na bezpečném místě. Sklep to není; ani prohnilé poličky mi nepatří. Zkusil jsem ho dát do nejtemnějšího rohu ve skříni. Mezi věci, které by mi Lenka neprala a pokud ano, neuklízela. Bohužel je až moc úžasná – jednou jsem přišel domů a viděl, jak mi věci vyprala a uklízí právě na místo, kde ležela tajemná taštička.

Naštěstí se dovnitř nepodívala. Dokonce si věci ani nespojila. Byly Vánoce, všechny dárky mi prokoukla, ale na taštičku zapomněla. Byla hodně překvapená. Vlastně jsem vůbec netušil, jak velké chyby v úsudku jsem udělal!

Pro Lenku to bylo velké překvapení. Nic takového nečekala. Vůbec. Celou tu dobu šlo z její strany vážně jen o srandu. To jsem ale nevěděl a na koleni otevřel krabičku…

A čekal…

A čekal…

…až mě začalo tlačit koleno a Lenka stále nic moc neříkala. Nejprve to brala jako srandu a čekala, jaká lumpárna to zase je. Po minutě ji to bylo divné a tak začala teprve uvažovat, že to asi myslím vážně. To ji tak dojalo, že začala brečet a o to víc se nezmohla slova. Trvalo asi dalších pět minut, než mé trápení ukončila.

Musím říct, skok z letadla trvá asi přibližně stejně dlouho. V případě skoku těch pár minut uteče tak rychle, že se člověk nestihne ani pokochat výhledem. Při čekání na „ano“ je každá vteřina ubíjející a trvá věčnost. Každá vteřina přidává mnohem víc nervozity, než ta předchozí. Řekne ano? Neřekne? Ne? Co teď?!

Lenka mé trápení ukončila slovy „tak asi jo, co mám s tebou dělat.“

Není to ano, na které jsem čekal, ale bral jsem to. Stačilo mi, že když jsem chtěl za tohle prsten zpět, nechtěla ho za žádných okolností vydat. Tentokrát jsem aspoň nemusel čekat tři měsíce; plného „ano“ jsem se dočkal do měsíce.

Pojistil jsem si štěstí.