Zápisky z cest: České Švýcarsko

Den první

O rok později, ale přeci jen. Dojeli jsme do Českého Švýcarska. Loni touto dobou byla epidemická situace horší a vláda nám hodila do plánu odebrat se z města do prázdných hor vidle. Alespoň jsme mezitím stihli navštívit skutečné Švýcarsko a můžeme porovnávat!

Trochu jsme se báli, zda nám vyjde počasí. Přelom října a listopadu byl loni mnohem krásnější, především teplejší, než předpověď na stejný čas letos. Chodit po horách v deseti vs. nula stupních je poměrně velký rozdíl. Pamatujme si však, že po prvním ochlazení se touto dobou ještě na chvíli oteplí. Možná ne v Praze, tam jsme opouštěli zamlženou kládu, ale na horách ano.

Už při příjezdu do Českého Středohoří se (z našeho pohledu) obloha vyčistila a tím jsme si mohli užít krásnou Bobří soutěsku. Naši zastávku, abychom si cestu rozdělili na menší kousky, a především stihli výlet, než se začne stmívat. Jak název napovídá, jedná se o soutěsku, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Pokud by vám toto nestačilo, jsou kolem vodopády a možnost posvačit s výhledem na jeden z nich.

Mně se především líbila ale zeleně značená cesta pokračující dál. Byla to lesní cesta, jak se patří. Po této cestě člověk nevyjde čistý a trocha zdatnosti se hodí. Cesta křižuje údolím kolem říčky a neustále vodu překračuje. Sice jsou všude mosty, jenže až na jeden případ nejsou v celku. Tamhle chybí prkénko, tajhle dvě. To je ještě v pohodě. Někde však chybí těch prkýnek mnohem víc, třeba i zábradlí, do toho i schůdky. Pak se musí držet rovnováha buď na železné zbývající konstrukci, či udělat velký krok, možná spíš skok, na další prkénko. A doufat, že drží.

Otázka však je, jestli je tohle normální stav, či se to stalo nedávnou vichřicí. Cestu blokuje nespočet stromů, které jsou příliš nízko na podlezení, ale zároveň příliš vysoko na přelezení. I v tomto případě se ale zdá, že některé stromy tu takhle leží déle, než pár dnů či týdnů.

Tak či onak, na konci jsme potkali ceduli o uzavření Bobří soutěsky. Že my máme takové štěstí narazit na ceduli až na konci! Už doma jsme si všimli, že téměř každá z cest, kterou jsme si o rok dříve našli, má nějakou uzavírku. Snad nějaké výlety vymyslíme.

Den druhý

Národní park České Švýcarsko získalo své jméno trochu krkolomně. Švýcarští malíři (Adrian Zingg a Anton Graff) studovali v Drážďanech a malovali polabskou scenérii, která jim připomínala jejich domovinu. A tak tomu říkali Saské Švýcarsko. Jelikož to je hned vedle u německých sousedů a zní to mnohem romantičtěji než polabské pískovce, říká se našemu národnímu parku právě České Švýcarsko.

Za mě v tom nevidím problém. Opravdu mi to trochu Švýcarsko připomíná. Hory a skály strmě stoupající vzhůru, jen teda místo na tisícovky to počítáme na stovky výškových metrů. Což znamená i více stromů, což se teda Lence líbí víc, než měsíční krajina vyskytující se od dvou tisíc metrů nad mořem.

Dále tu jsou klikaté úzké cesty. Víc se tu chodí přímo, než kolečka, což uzavírají přecpané hromadné dopravní prostředky. Jen to není zubačka či lanovka, neb takové věci nemají na zdejší poměry moc smysl, ale obyčejnější autobusy.

I když záleží, o jakém Švýcarsku hovoříme. Náš park bych s Alpami neporovnával, ale níže posazenému Švýcarskému Národnímu parku ten náš jako by z oka vypadl. Především autobusy a přímé značené cesty, po kterých se trmácí davy lidí, protože není povoleno jít jinudy, ani není moc kudy.

Škoda, že nám to loni za covidu nevyšlo kvůli ubytování. Bychom mohli mít hory pro sebe. Takhle jsme se často místo kochání museli vyhýbat ostatním, včetně poslouchání jejich hlasitých konverzací.

Aspoň tedy u Pravčické Brány. U hlavní ikony celého okolí. Jedná se o největší přírodní skalní bránu nejen u nás, ale v celé Evropě. Na mě to osobně moc dojem neudělalo, a to se dostala do užšího výběru mezi New Seven Wonders of the World. Jako jo, takový skalní úkaz je wonder, jen ty zástupy lidí a nesnesitelný smrad z restaurace, podobně jako na Milešovce, ubírají na kráse. Ani jsme frontu nečekali a pokračovali dál. Ve výsledku cesta samotná je zajímavější.

Nejvíc srandy jsem si užil na Rysí naučné stezce. Je to více koncipované pro děti, ale to (aspoň mě) nijak nebrání si to užít i jako dospělý. Krom velmi zajímavého zjištění, že, cituji, „v národním parku roste mnoho druhů stromů keřů a dalších rostlin,“ lze zkusit potěžkat různá zvířata. Třeba takové stokilové prase jsem uzvedl tak o milimetr, s jelenem o dalších padesát kilo navíc jsem nepohnul ani o píď.

Pozor, nedá se parkovat jinde než v Hřensku či Mezní Louce. Od Hřenska se jde dlouho podél silnice, chvíli (výjimečně) i po ní. Mnohem lepší je dojet autem až na louku, projít celou cestu až k autobusové zastávce a vrátit se autobusem bez nutnosti absolvovat cestu od Hřenska. Navíc u Mezní Louky je více místa na parkování. I když i to se může zaplnit! Při návratu bylo na parkovišti tolik aut, že byl problém i s naším ťutínem vyparkovat.

Po návratu do Janova, kde jsme ubytovaní, jsme si udělali procházku kolem, neboť slunce bylo ještě několik minut nad obzorem. Hlavní cíl byla rozhledna. Mobilní operátor tu už jednu věž má, ale na okolní kopce asi nic moc a tudíž zřejmě potřeboval větší. Aspoň rozhledna byla postavena jím dle plánu dodaných od města. Win win! Jinak tu mají taky větrný mlýn, z kterého je dnes chata. Zajímavé bydlení! A dá se dozvědět hodně o historii města. Snad o všem co vás může i nemusí zajímat.

P.S.: Zkoušeli jste jelena s brusinkovou omáčkou či palačinky s mákem a vanilkou? Oboje divná kombinace, oboje vyzkoušeno. Je to opravdu divná kombinace. Můžete najít v asi nejlepší restauraci v Hřensku, U Klepáče.

Den třetí

Švýcarský Národní park je velký, tudíž se lidi rozprsknou do široké škály možností různých turistických cest. Česká verze je podstatně menší, s pouze pár cestami, které když navíc uzavřete, je všude plno lidí. Od parkoviště se táhly celé karavany Čechů ze všech různých zákoutí, a když to začalo řídnou, měli jsme pocit, jako bychom přešli do Švýcarska Saského. Z druhé strany českou stranu navštívili karavany Němců.

Chápu. Náš dnešní cíl byly Jetřichovické stěny. Pokud bych měl hodnotit, jedná se o mnohem zajímavější procházky, než výlet na Pravčickou bránu. Vlastně ta brána není ani žádný kulervoucí cíl. Vlastně ani nevím, proč zrovna brána by měla být ikonou parku. Zatímco Jetřichovické stěny nabízejí hned několik dobrodružných výšlapů na vyhlídky. Jmenovitě Mariina skála, Vilemínina stěna a Rudolfův kámen.

Na zmíněnou skálu a kámen se musí různě šplhat, lézt po žebřících, vyšlapávat strmé a vysoké schody, nedívat dolů atp. Prostě raději foťák schovat do batohu a nechat si obě ruce volné. Ideálně k tomu nasadit teplé vrstvy ještě dole, protože nahoře to může dost foukat. Ty výhledy však za to stojí…

Co mi ještě chybělo ze skutečného Švýcarska, jsou krávy. Ty tu jsou poskrovnu, víc jsme potkali koně, ale jsou tu taky!

Mnohem víc tu je němčiny. Lízli jsme několikrát Hřensko, které mi přišlo jako hezké městečko. Aneb komu by se nelíbily malebné domečky mezi skálou a řekou z obou stran. Lenka upozorňovala, že to bude Václavák, ale stejně jsem si město chtěl projít. Předčilo to však naše obě očekávání. Hřensko je v podstatě plné Němců na levných nákupech u Vietnamců.

Vietnamci tu vládnou, ti tu i vybírají parkovné. A ceny jsou tak směšné, že při placení za večeři jsem byl připraven dát určitou sumu, a když servírka řekla skutečnou hodnotu večeře a já podal peníze se slovy „to je dobrý“, ani já, ani Lenka, natož servírka nevěřila svým uším.

Rozhodně si vemte do Hřenska hotovost. Karty sem ještě nedorazily.

Den čtvrtý

Parkování je v parku mimo značená parkoviště opravdu zakázáno. A ta značená jsou vždy placená. Pokud je to větší parkoviště, má vlastní obsluhu. Menší u restaurace či ubytování se platí tam. Nevyplatí se snažit těch pár korun ušetřit, protože s botičkou se daleko dostat nedá. Nezávidím to těm, kteří dnes přijdou ke svému autu po celodenní túře. Čeká je ještě nemalá túra bůh ví kam.

Proto jsme raději zvolili jiný začátek dnešní cesty. Původně jsme chtěli jít celou naučnou stezku Růžová. Jenže u Růžové, kde se dá zaparkovat, to jen přidá kilometry nezajímavou cestou. Blíž nic není, a tak mě zaujal plácek ve Vysoké Lípě.

Vyplatilo se! Od Vysoké Lípy se jde strmě dolů úzkou krásnou soutěskou. Šli jsme to dolů dlouho. Kochali jsme se a fotili. Snažili jsme se tu krásu vyfotit. Nešlo to, až jsme prostě udělali photo sphere.

Po seběhnutí následuje nejstarší dochovaná památka Národního parku, to jest zřícenina Dolského mlýna. Takový mlýn dokáže strčit do kapsy kdejakou zříceninu hradu. Přes požáry a povodně se toho dochovalo poměrně dost. Strávili jsme tam necelou hodinu.

První zmínky sahají až do šestnáctého století. Mlelo se však jen do roku 1814. Pak se po řece Kamenice splavovalo dřevo, proto nemohla být voda naháněna do mlýna. Ztrátu vykompenzovali možností pálit kořalku a vařit pivo. Po roce 1881 se zahájil provoz lodiček, což přimělo více lidí k návštěvě a mlýn se stal rušným prosperujícím hostincem. To vydrželo do druhé světové. V roce 1952 ještě stihli filmaři mlýn využít v pohádce Pyšná princezna, ale od té doby už jen chátrá.

A zdobí místní pokoje. My se probouzíme s výhledem na Dolský mlýn každé ráno.

Den pátý

Na dnešek, pondělí, předpověď hlásala deště a konec teplého podzima. Málokdo zůstával déle, než bylo nutné, a v neděli se hotel téměř vylidnil. I na cestách jsme potkali méně lidí, i když ikona Českého Švýcarska byla nadále obklopena. Využili jsme příležitosti a šli si projít Edmondovu soutěsku bez turistů. Je to pěkná cesta, v půli se musí pouze po vodě, kde vás vezmou lodí kolem vodopádu.

Tuto dovolenou jsme chodili kratší cesty, osobně bych však doporučil toto kolečko: projít soutěsku, na konci dojít k Mezní louce, odkud pokračovat přes Pravčickou bránu zpět do Hřenska. Vyjde to na krásných 17 kilometrů a uvidíte vše. Ideální však za horšího počasí na konci či začátku sezóny, jinak to je především o prodírání se mezi lidmi.

Po soutěsce ještě zbývalo posledních pár minut do deště, tak jsme se vydali na poslední krátký výlet. Na rozhlednu Růženku u obce Růžová. Je to vtipná rozhledna. Fakt. Lidé si tam postavili kdysi dřevěný křížek, který byl nahrazen odolnějším kamenným. Lidé si zvykli k němu chodit několikrát ročně prosit o dobrou úrodu a podobně. O pár století později občané Růžové nechali vybudovat tuto rozhlednu. Moje interpretace je, že požádali architekta o zajímavou stavbu se zachováním ducha místa. No a tak rozhlednu udělal ve tvaru ducha. Skoro až ufona.

Každopádně začalo poprchávat a tím jsme to zabalili a vyrazili domů. Paní na hotelu nám povídala, že by se tu dalo chodit čtrnáct dní. No, nevím nevím. S našimi krátkými výlety týden určitě. Kdybychom chodili delší trasy, za náš prodloužený víkend bychom prošli vše. Možná je ale opravdu více možností, kdyby nebylo spoustu cest uzavřeno po nedávné vichřici.

Takový vtip nakonec: často bývá po cestičkách písek. Lenka říkala, že ten písek je z okolních skal. To když to ten kámen vzdá a už nechce být kamenem. Přeci jen to musí dát spoustu práce neustále držet pohromadě. Jednou tu bude jenom písek, žádná skála. Tak se sem přijeďte podívat dřív, než se tak stane.