Zápisky z cest: Makedonie

Den první

Neboli #PSC2019; Proton Summer Collide 2019. Lenka tomu česky říká škola v přírodě, oficiálně to byl velký firemní sraz ProtonMailu, kde momentálně pracuji. Trochu promo: jedná se o nejlepší bezpečný e-mail a VPN a pracujeme na dalších službách!

Nadpis by taky mohl být Severní Makedonie. Pouhá Makedonie to byla do loňského roku. V Řecku je taky Makedonie (asi jako u nás máme České Švýcarsko) a moc se Řekům Makedonie nelíbila. Aspoň dle oficiálních informací. Prý to ve skutečnosti takový problém nebyl. Některé zdroje mi zase říkají, že to byl umělý problém „jako překážka na cestě k přijetí do Evropské Unie“ (jakoby jich neměli už tak dost) a přejmenování se prostě stalo. Asi jako se stal Brexit. Jediný rozdíl je, že nový název se používá (oficiálně), kdežto Británie s námi stále je. (Brexitovat; nové slovíčko, které můžete použít například, pokud už hodinu odcházíte z párty. :-))

K tomuto výletu jsem nemusel nic řešit. Veškeré důležité informace jsem dostal a bylo o mne hezky postaráno. Takže jsem nic nehledal. Jen tedy to, kde že přesně ta Makedonie je, přičemž jsem narazil na to přejmenování. Po příletu mě překvapila azbuka. Vůbec jsem netušil, že v Balkánských zemích azbuka frčí. Samozřejmě jsem si nestáhl překlad a roaming tu je dost drahý. Jet sám, asi bych se zapotil. Ani Wi-Fi jsem na letišti nechytil.

Co mě vykolejilo podruhé, byl Double Decker v hlavním městě Skopje. A taky koně na cestách, podobně jako v Rumunsku. Jednoho jsme míjeli autobusem v malém městečku mezi Skopjí a Ohridem. Cestou jsme viděli spoustu zajímavých věcí, neb tu dálnice mezi Skopjí a Ohridem, kde máme firemní sraz, není. Měla tu už být a na spoustě míst jsou k vidění různé fáze vývoje (od máku, přes kamení a připravené sloupy až po i kus asfaltu), ale zdaleka není hotovo. Někde udělali ve výpočtech chybu a prý se jim ji nepodařilo napojit z obou stran a teď se problém táhne. Srandy mají všude!

Pravděpodobně bývají srandy i na těch hotových dálnicích a tak pro vážnost staví policii se samopalem v ruce na krajnice. Tady bych rychlost nepřekračoval…

Po cestě jsme minuli několik měst, kde jsou k vidění mešity. Moc se neví, kolik muslimů tu vlastně žije. Poslední sčítání tu měli v roce 2001. Odhady pro severní městečka, kterými jsme projížděli, jsou kolem 80 procent pro muslimy. Žijí tam v pohodě a nic se neděje. Problém je Skopje, kde je něco jen kolem 30 procent muslimů. Cítí se hodně v menšině a tak sem tam na sebe poukazují (nic hrozného) a žádají tolerantnější práva. I přes to, aspoň co jsem slyšel, mají práva velice tolerantní. Holt lidi, no. Ve výsledku tu muslimové zas takový problém nejsou, jak se říká.

Co je větší problém, jsou uprchlíci. Nejprve je nechali být, pak je nechtěli pustit do země. Uprchlíci žádali aspoň o volný průchod (stejně nechtěli zůstávat v Makedonii, chtěli dál na západ), tak Makedonie připravila speciální autobusy a vlaky, kde je na jedné straně nabrali a na druhé vyložili, ať si jdou po svém, kam chtějí. Makedonie tento rok vstoupila do NATO a NATO má údajně plán na řešení problému s uprchlíky v EU. Jelikož populace v Makedonii klesá (lidi ve věku 20-35 let se stěhují za lepší prací do EU) a EU nemá kam uprchlíky dávat… Těžko říct, na kolik se tomu dá věřit, ale nedivil bych se ničemu.

Když už jsem u té politiky, ve stejný den s námi letěl náš oblíbený premiér. Při přistání jsme viděli už zaparkované české letadlo se lvem na ocase.

A tím bylo politiky dost. Hory tu jsou krásné. Těším se na zítřejší túru. A voda v jezeře je teplá. Aspoň když člověk počká pět minut v hluboké ledové vodě a pak se vrátí jen ke studené ke břehu. Hned po příjezdu jsem jezero šel vyzkoušet. Jednou stačilo, příště to vidím na bazén.

Den třetí

Češi mají slabé, ale i silné stránky. Mezi silné patří třeba deskové hry. Možná nejsme nejdeskovitější národ na světě, rozhodně se můžeme počítat mezi jedny z nejvíce. Tři roky zpět česká hra Krycí jména vyhrála nejprestižnější cenu hru roku a dnes je k dostání ve 28 jazycích. Hraje se všude možně. Například jeden kolega původem z Česka ji poprvé hrál v San Franciscu. Rozhodl jsem se přivést mezinárodní verzi, tj. ne se slovy, ale s obrázky. Měla velký úspěch. Na deskový večer bylo několik stolů a pouze stůl s Krycími jmény hrál až do dvou do rána. :-D

Mezi další silné stránky patří jednoznačně turistika. Vždyť díky naší lásce k turistice máme super mapy konkurující Googlu. Ve čtvrtek jsme měli den aktivit. Každý si mohl vybrat preference, podle kterých byl poté zařazen. Já byl zařazen na easy walk. Nevěděl jsem proč, když jsem chtěl raději velkou túru, ale budiž. Na snídani mi to nedalo a nechtěl jsem Česko zahanbit. To bylo devět-nula-dva. V devět odjížděl autobus. Rychle jsem našel zodpovědnou osobu, převlékl do turistického, sbalil batoh a v devět nula osm mířil k autobusu.

A tak jsem se přidal do skupiny cestující do Albánie a zpět. Ušli jsme sedm kilometrů s převýšením necelých 800 metrů (tohle že je náročný výšlap?). Došli jsme na nejvyšší bod v okolí s výhledem na obě zdejší jezera a výhledem do Albánie. Ptali jsme se průvodce, jaké mají vztahy. Prý stále vypjaté, ale už ne tak jako dřív. Dřív byla Albánie plně zavřená takovým způsobem, že se ani rodiny nemohly setkat. Dnes mají otevřeno, jezdí se navštěvovat mezi sebou, obchodují mezi sebou, spolupracují, pohodička. Stále to však není politicky úplně stabilní.

Co se místního jídla a pití týče, doporučuje se zkusit stifado (to je anglický název; nenašel jsem český název). Je to divoké prase s baby cibulkou a dělá se to 24 hodin. Bohužel to je kvůli času těžké sehnat v restauracích. „Rozhodně to je super“, říkají zdejší. Mezi místní alkohol patří pálenka Rakije. Ale zase platí, že v restauracích se moc nenajde. Resp. najde, ale není dobrá. Zkoušel jsem jednou a stačilo. Místní mě ujišťovali, že to se opravdu nedá pít, ani srovnávat s domácími výtvory. Asi podobné jako české pálenky.

Den pátý

Vyšli jsme taky z hotelového rezortu podívat se do města Ohrid. Dozvěděli jsme se, že je to jedno z nejstarších míst v Evropě; minimálně jedno z těch, které se dodnes dochovalo a žije to tam. Patří mezi 28 UNESCO památek. Průvodce to zakončil slovy „show goes on“. Vtipné bylo, že jsme o minutu později procházeli ulicí a z jedné restaurace hrálo The Show Must Go On od Queenů. :-D

Slaví tu taky Cyrila a Metoděje a mají tu i jejich sochy. I když teda tady mají plno soch, takže možná to není až takový zázrak… Přesto Cyril a Metoděj jsou pro ně důležitou součástí místní historie, protože (což jsem z hodin dějepisu úspěšně zapomněl, věděl jsem jen o hlaholici) vytvořili cyrilici. Jelikož cyrilici tady stále používají, berou Cyrila a Metoděje vážněji, než my.

Když půjdeme dál do historie, zjistíme, že se tu docela dost mlátili. Přeci jen, Alexandr byl právě z Makedonie, a hlavně tu jsou hory, které hezky dělí Evropu od blízkého východu. Takže se zde dobře drželi hranice a spoustu se toho tady odehrálo.

Někde mezi Alexandrem a Cyrilem byl Ohrid takovým Jeruzalémem v Evropě. Bylo tu 365 kostelů, na každý den v roce jeden. I dnes jich tu je velké množství.

Taky jsem se dozvěděl, proč už tu neměli od roku 2001 sčítání a tudíž se vlastně moc neví, kdo tu žije, a nechává se to na tušení. Po otevření s Albánii se dohodli, že jakmile populace Albánců v Makedonii stoupne nad 30 %, akceptují jejich jazyk jako oficiální. Což tu nechtějí a tak se tomu teď takhle vyhýbají. :-D

Čemu se nebrání, jsou auta v úzkých starých uličkách ve starém městě. Nebo dokonce jeřábu a stavení všeho možného. Moc si toho místní neváží, i přes to, že město je v UNESCU. Že tu jsou pozadu je poznat už jen letmým pohledem. Jedna kolegyně řekla ve Vídni „konečně v civilizaci“ a jiná zase „tolik plastů jsem nepoužila za poslední půl rok“. Všichni jsme se shodli na hrozném/nudném (aspoň co jsme dostali v hotelu) jídle a osobně jsem si užil Burger King na letišti.

Tahle země ještě musí ujít pěkný kus cesty. Snad se jim to povede. Něco jsem ale slyšel o velké korupci v politice. Ve Skopje zase neustále staví jeden barák vedle druhého a dokola rozbourávájí silnice. Venku se prý nedá být a kolem řeky taky už moc ne.

Na závěr něco pozitivního, ať to nezní celé tak pochmurně: v Ohridu žije jedna Češka, která si začala zdobit maličkou zahrádku květinami. Místní sousedi to od ní okoukali a nyní její sousedství zkrášluje staré malebné městečko. Jelikož touto částí prochází hodně turistů, je to zřejmě nejfotografovanější zahrádka v Ohridu.