Zápisky z cest: Rumunsko (Drákula)

cs v kategorii travel • 31 min. čtení

Den první

Zdravíme s Lenkou z Rumunska na našem výletě po Transylvánii. Březen se může zdát jako divný měsíc na cestování v horách a kolem nich, ale holt tu je profláklý salsa festival zrovna teď. :-D

Dostat se sem letadlem je obtížné. Festival je v Temešváru, kam nic nelítá na přímo. Nejrychlejší cesta je s krátkým čtyřhodinovým přestupem v Miláně. Nebo Bukurešti. Takový ten typ cesty, na který se specializuje Kiwi (specialisti na divné, ale levné, trasy). Autem už to vyjde nastejno, jeli jsme tedy autem. Stejně jsme si tady auto chtěli půjčit…

Průvodci a další lidé nás ale odrazovali. Prý se tu nemá jezdit 90 mimo obec, ale raději 60. Silnice tu nejsou vůbec v dobrém stavu. O dálnicích si můžete nechat jen snít. Navíc lze na silnicích potkat koně. Trochu mne to zarazilo. Celý popis zněl jako kdyby východ byl stále daleko za západem. Podíval jsem se na rok vydání průvodce, který šel opravdu blbě sehnat, a fakt to jsou aktuální informace. Stejně jsme jeli. Je to výzva!

Cesta měla trvat nějakých osm hodin plus přestávky. Po osmi hodinách jsme dorazili v šest večer na hranice mezi Maďarskem a Rumunskem. Navigace nám tvrdila už jen hodinu a kousek do cíle, ale ve skutečnosti čas dojezdu byl až za dvě hodiny a kousek. To mi nějak nesedělo. Ve tmě jsem pořádně prohlédnul displej telefonu a zkratka na estimated nebylo ve skutečnosti zkratkou na estimated. Něco jiného. Zarazil jsem se a podíval na nějaké základní informace o Rumunsku. Nojo, mají jinou časovou zónu! Tak to by bylo k přípravám, že stihneme dojet na večeři za přáteli, kteří nám akorát psali, že dojídají…

Další nepřipravenost je, zda je Rumunsko v Evropské Unii. Trochu mne zarazila fronta na hranicích a tak jsem ještě rychle na Maďarské síti hledal, zda jsou opravdu v EU a platí roaming zdarma. Platí. Fronta je kvůli schengenskému prostoru – nejsou v něm. Uklidnil jsem se a na rychlo jsem si žádné mapy apod. nestahoval. Pak byla chvíle napětí, kdy jsme dlouho byli úplně bez signálu. Ale je to dobré, mají tu taky kvalitní data!

Než jsme mohli ujet několik desítek kilometrů a chytit se dat, měli jsme menší problém na hranicích. Nepochopili jsme je. Rumunský pán na nás začal sprostě křičet, což je na Lenku jako červená deka na býka. Užuž jsme rozpoutali válku. Naštěstí jsme stihli prudce zastavit, kdy zavazadla letěla na přední sklo, zacouvat, ukázat pas, omluvit se a projít výslechem. Výslech probíhal asi takto: … vlastně nevím. Míchal Rumunštinu a Angličtinu. Z Angličtiny si bral ta sprostá slovíčka. Ale bylo to něco, že jsme měli zastavit u okénka i přes to, že nás už jiný pán zkontroloval (to byl pravděpodobně Maďar). Pak se zeptal kam jedeme, my odpověděli, že do Rumunska, což byla správná odpověď na to, aby nás teda pustil dál.

Zpytovali jsme svědomí, že jsme se ani nepřipravili na rumunštinu, a hledali základní slovíčka. Lenka rychle našla podobu s francouzštinou. Bylo nám to divné a tak jsme pátrali po dalších informacích. Našli jsme, že Rumunsko bylo dobyto Římany, tím se tam přivedla hovorová latina, brzy se ale osamostatnili a žili v takové jakési izolaci po dlouhá staletí. Díky tomu si vyvinuli rumunštinu, kde je hodně podobného s francouzštinou, ale přesto to je úplně jiný jazyk.

Za hranicemi je krásná dálnice. Dokonce i osvětlená na výjezdech. To jediné, na co jsme byli připraveni (špatný stav silnic), je úplně v pořádku. Dokud se nesjede z dálnice… Hlavní tahy do Temešváru vypadají jako silnice u nás kolem vesnic. Jsem zvědav, co potkáme, až opustíme po festivalu Temešvár…

P.S.: Typický páteční večer tu probíhá mytím auta a rodinné večeře v mekáči. Rumuni čekají fronty na to, aby si umyli auto. Paralelně si myje auto šest lidí a dalších nespočet čeká. Takových stanic je několik vedle sebe. Další fronta asi osmi aut si objednává na McDrive a před nimi je stejně dlouhá fronta, která čeká na výdej. Uvnitř to je taky k prasknutí. Je tu hodně fast foodů kolem.


Den druhý a třetí

Čteme si v průvodci.

Proč jet do západního Rumunska? Kvůli etnické rozmanitosti. Díky festivalu známe místňáka Maďara, aneb v Rumunsku jsou oblasti, ve kterých jsou většinovým obyvatelstvem Maďaři. Díky studii historie vím, že to tak je od Rakousko-Uherska a po válce byl kvůli tomu problém nastavit rozumně hranice. Zajímavé ale je, že to tu přetrvává do dneška.

Proč jet do Temešváru? Mnoho budov dostává facelift. Proto naproti hotelu vidíme panelák na zboření. Díky organizátorům festivalu, kteří přesunuli místo konání, si musíme dávat půl hodinové procházky (místo jen přejít silnici), při kterých si můžeme prohlédnout celou čtvrť, možná i dvě, které by se mohly zřítit jako domino jen špatným pohledem. Abychom jim nekřivdili, budovy na náměstí facelift dostávají, stačí však pár kroků a vše je jinak.

Měli tu spoustu prvních věcí v zemi, například elektřinu v ulicích s veřejným osvětlením od roku 1884. A stav tak asi zůstal do dneška. Takové chumáče kabelů všude jsem viděl zatím snad jen v Dominikánské republice.

Temešvár bude městem kultury v roce 2021 (všude jsme vždy ve špatný den). Přípravy už dávno začaly, neb tu je všude kolem plno divných soch a dalšího umění. To ani nejde popsat… Národní divadlo je taky mazec. :-D (Národní divadlo je lehce honosnější stavbou, na fotce je druhý sál, což bylo dřív skladiště, a nyní z toho mají „jakýsi akt Národního divadla v jeho moderní vizi“.)

Kdy přijet? Při pohledu na počty stupňů Celsia rozhodně ne v březnu. S ohledem na množství srážek je nejlepší právě březen. Proto nám tu včera hned pršelo a dnes jsme měli parný sluneční den.

P.S.: Březen, za kamna vlezem. Doslova. Organizátoři se rozhodli nám místo klimatizace zapnout topení. Od někoho jsem slyšel, že jejich obrovské krabice je složité překonfigurovat.


Den čtvrtý

To infinity… and Beyond! je známá hláška z Toy Story. My se vydali do „beyond the forest“, což je hlavní význam Transylvánie. Na jedné mapě na hradě bylo vidět, že Transylvánii měli opravdu jakoby za lesem. Než jsme se mohli vůbec rozjet, potřebovali jsme autonabíječku, která nám uvízla v palubní přihrádce. Jakýkoliv pokus o otevření nás chtěl uhasit. Čím horlivěji jsme se snažili, tím víc jsme to od hasičáku schytali. Takhle blbě ho tam zašprajcnout se nepovede kde komu!

Problém sice přetrvává, ale kabel se nám vysvobodit podařilo. Vyrazili jsme tedy na první památku, Korvínův hrad obklopen „steel mills“. Sice jsem nevěděl, co sakra dělají mlýny z oceli, ale znělo to tak romanticky. Bohužel překlad je jednoduše ocelárny, tedy hrad je obklopen industriální oblastí včetně obrovské plochy s transformátory. Navíc vedle hradu staví hotel ve stejné výšce. Možná i vyšší, záleží u kterého patra se na protějším kopci zastaví. Na hrady tu tak pečou, že není ani jasné, kudy se k němu vlastně jede. Ani parkoviště nikde není. Jedno menší je na prostranství před hradem, kam je vjezd zakázán. My skončili u hotelu naproti, odkud je zakázáno projít. Uvnitř hradu je ale vše opačně – dovolí nahlédnout všude. Hrad je poměrně dost dobře zachován a za 150 korun uvidíte opravdu maximum. Moc pěkný hrad.

Dál jsme jeli na největší hvězdicovou pevnost, aspoň v Rumunsku, do Alba Iulia. Pokud vás zajímá hodně místní historie, toto město má pro Rumuny velký význam. Podepsalo se tu dvakrát příměří mezi Transylvánií a Rumunskem; jednou v 1599 a podruhé v 1918 (statistickým pohledem se dalšího podepsání nedožijeme). Dá se tu najít muzeum, hezký kostel a další budovy. Třeba taky vykopávky z Římské říše. Místo je rozlehlé a příjemně klidné. Dá se tu pobýt i celý den, nám se ale stačilo podívat jen povrchově a jet zase dál.

Cesty jsou zatím v pohodě. Přespáváme v Sibini, kde teprve končí dálnice. Další dálnice tu staví; a tak všechno se tu staví. Nemohu zatím říct, že by to tu bylo o tolik horší, než u nás. Jakmile tu dostaví jejich dálnice, budou je mít krásně nové, s osvětlením na výjezdech a možností koupit známku online. To stihnou dostavit i dřív než do roku 2021, kdy u nás nejdříve plánují zavést online dálniční známky a stále nám bude chybět to osvětlení a přebývat autodrom na D1! Rumunům ale taky něco přebývá – kruhové objezdy. Už jsme potkali několik kruhových objezdů, které měly pouze dva výjezdy. V podstatě se jelo rovně. Tam kde je aspoň předpřipraven výjezd, to vypadá v pohodě, ale tam, kde není ani připraven ten výjezd, to vypadá více než komicky. :-D

Ve výsledku i městečka a vesničky nejsou zlé. V Temešváru jsme byli v univerzitní a sídlištní čtvrti, kde se asi moc na novotu nehraje. My máme taky svůj Strahov, i když ten stále vypadal o fous lépe. Jiná místa vypadají v pohodě a osídleně. Nejvíc zbídačená a opuštěná místa jsou podél hlavních silnic v malých vesničkách, kudy zatím stále musí projíždět kamiony, než bude dálnice všude. Někde víc bokem jsme naopak viděli mezi starými stavbami novostavby. Maloměstský život tu neumírá a rozhodně se tu nemají zle. Po cestě se dají potkat prodavači ovoce, medu, ale také uklizeči sbírající odpadky.

Koně však platí. Už jsme je dvakrát viděli! Tím jsme dnes zažili dostatek a můžeme jít spát. Poprvé do postele s nebesy. Když jsem si na hradě jednu takovou postel fotil, netušil jsem, že v nejlevnějším hotelu ji budu mít taky. Už jsem uvažoval se sem přestěhovat. Přeci jen prostorný apartmán (dva pokoje, velká koupelna, kuchyně) se snídaní pro dva za 600 korun je prostě super. :-D

P.S.: Máme tu mizivou WiFi (to se pozná tak, že při pokusu o připojení zmizí), takže doprovodné fotky třeba zítra.


Den pátý

Bylo krásně, proto jsme změnili plán. Původně jsme chtěli navštívit historické muzeum. Sibiň je na tuto aktivitu dobré; nic v něm není, ale doporučují jít do muzea se naučit něco o historii právě tady. Jinde jsou taky muzea, ale například v Brašově je prý „občas i anglický popisek“. Nový plán byl jasný. Za přibližně dvě hodiny se dostat v poledne do okolí města Zărnești. Je to ráj pro spoustu krátkých i velmi náročných túr v krásném národním parku. Vybrat jednu ze dvou tras – tří či šesti hodinovou – a vrátit se zpět k autu, než začne slejvák – právě někde mezi třetí a šestou odpolední. No a dojet do Brašova, povrchní procházka, najíst se, sprcha, sepsat zápisky, klasický noční rituál.

Vstávání jsme ale nezvládli. Trvalo najít, kam že to vlastně jedeme – například v průvodci měli bezvadná doporučení a názvy míst nám Google našel pouze v online verzi našeho průvodce; nebo Google mapy nejevily žádné známky čehokoliv v přibližném okolí, Seznam mapy našly nějaké odpovídající parkoviště, na to satelitní snímky zobrazovaly pouze les. K tomu cesta trvala ne dvě hodiny, ale skoro tři. Jelo se totiž po opravdu rozbitých silnicích (viděli jsme i jak je záplatují – jednoduše se postaví dělníci do cesty, hodí tam lopatou kus asfaltu, a uhnou, když zrovna projíždí auto). Na těchto cestách jsme potkali mnoho koňů, které se opravdu používají jako dopravní prostředek – jeden vozil děti s aktovkami domů.

Co mne nejvíc zaráželo, bylo zbývajících patnáct kilometrů s odhadovaným časem 45 minut. Konec cesty byl polní cestou, po které jsme se dostali až na hřebeny hor. Před tou cestou jsem se zastavil a přemýšlel. Kolem mne projel místní obyvatel a tak jsem jel za ním. Nenechte se zmýlit, oni v těch horách opravdu bydlí. Tam to žije jako kdekoliv jinde. Z hřebenů bylo vidět všude možně daleko a nikde nebylo volného místa. Babičky si před vraty zkrášlovaly kamenní, dědečkové se starali o sady, děti běhaly po zahradě a mládežníci si dali dálkový běh „kolem bloku“. Jen my tam nepatřili. Netrefili jsme parkoviště, museli se otočit a podstoupit dlouhou cestu zpět. Před otočkou jsme ale zmateně blokovali cestu sanitce(!).

No nic, našli jsme něco, co vypadá, že by mohlo být parkoviště, a skoro i to, kde bychom chtěli být. Mezi horami nebyl signál a jako frajer jsem neměl nic připravené v telefonu; po ruce ani papírovou mapu. Jediný kus papíru jsme měli z info centra (kam nás poslal průvodce zaplatit poplatek za vstup do národního parku; ale pozor, ušetřili jsme dvacet korun díky návštěvy mimo sezónu!), který byl velmi hrubým nástřelem, jak to ve skutečnosti (ne)vypadá. Někam jsme vyšli, samozřejmě úplně jinou cestou, a drželi se něčeho, co vypadalo jako nějaká poznávací stezka. Cesta byla příjemná, přesto jsme i po krátké cestě vystoupali o slušných několik výškových metrů a překvapil nás sníh. My prostě vyměnili teplé muzeum za déšť ve studeném lese vysoko v horách se sněhem, protože ve městě trochu svítilo sluníčko… došli jsme až pod vyhlídku, na kterou se nedalo dostat po úzké cestičce s ledovým povrchem. K ní bychom to možná i zvládli, ale cestou dolů bychom si natloukli. Tak jsme šli zase opatrně, přesto svižným krokem, dolů.

Nepotkali jsme téměř jediného turistu. Až na naší bláznivé výpravě do Rumunské přírody pouze jeden starý místní pár a matku s babičkou a dítětem v kočárku. V kočárku na sněhu – tam, kde nám celou cestu podkluzovaly nohy! Jsme fakt žabaři.

Po cestě jsme si všimli několik detailů. Už v Alba Iulia bylo muzeum v budově ve stylu, které bych očekával spíš v Turecku. Dnes jsme po cestě viděli několik dalších takových budov. Dokresluje/vysvětluje to čtení z průvodce, který popisuje spoustu nájezdů Osmanské říše v minulosti. A zdá se nám, že jsme viděli hodně Romů. Zagooglil jsem a prý v 2001(!) je oficiální počet přibližně 620 tisíc, odhad 1,5-2 miliony (z celkových 20 milionů obyvatel). Což mi pak naše problémy přijdou o to víc směšné – pro srovnání u nás se oficiálně přihlásilo 13 tisíc Romů a kvalifikovaný odhad hovoří o 240 tisících. To jsou naše 2 procenta vs. jejich 7 a víc. Zajímalo by mne, jak tu spolu žijí. Možná když mají pro své vlastní místo, není to takový problém.

P.S.: Navigace zatím neselhala. I když projíždíme i místy, které na mapě vůbec, ale vůbec, nejsou zakreslena, žije tam spoustu lidí, kydají hnůj ve slavnostní košili, vyvěšují vlajky Rumunska, nebo třeba i Velké Británie.

P.S.2: Našli jsme stopu! V jedné z nejužších ulic, Strada Sforii, políbil Vlad Napichovač aka Drákula svou budoucí ženu. Taky jsem v ní políbil svou budoucí ženu. :-)


Den šestý

Ztratili jsme stopu! Drákula na hradě Bran nebyl. Je to tu vyhlášený hrad, na který se i v zimě sjíždí dívat spoustu lidí. Prý ho zpopulárnil Drákula, ale ani autor se tady neinspiroval, ani skutečný Vlad Napichovač tady nebyl. I tak se ale jedná o velmi navštěvovaný a útulný hrad. Z venku se zdá takový malý a nijaký, ale uvnitř je spoustu roztomilých malých komnatek, plně zařízen, že bych si dokázal i představit tam bydlet. Líbil se mi mnohem víc než Korvinův hrad. Za zútulnění, jak ho dnes můžeme vidět, se postarala královna Marie s pomocí českého architekta. Ve třicátých letech si Marie přála mít výtah, aby nemusela po schodech, a chvíli před smrtí se jí sen splnil. Komunisti výtah zdecimovali a novodobý výtah dostal letos cenu za nejlepší výtah pro speciální použití se spoustou zajímavých featur.

S hradem Bran se tu tradičně pojí návštěva pevnosti (nebo také citadely – tohle slovíčko už budu dobře znát, slovo citadela používají všude) v Rašnově. Jedná se o takovou rozpadlou druhou verzi Rašnova. Nejprve lidé žili pod kopcem, ale měli problém s nájezdy nepřátel, tak si postavili opevněné městečko na kopci. V osmnáctém století ho pak zase opustili, když už bylo bezpečno žít zase pod kopcem. Dnes je pevnost v troskách, ale stále některé budovy stojí celé a dokonce se využívají (jako obchody se suvenýry či jinými atrakcemi, které jsou přes zimu zavřené). Je zajímavé si projít původní místa, jak lidé bydleli někdy v sedmnáctém století.

Krom vlajek Velké Británie, o kterých jsem se zmínil, tu mají rádi zřejmě i Hollywood. Rašnov i Brašov mají právě nápis tohoto stylu. Rašnov hned u staré pevnosti a Brašov prostě jen tak na kopci nad městečkem. V Brašově si také potrpí na symboly. Jako symbol mají korunu, kterou je možné vidět na každém kroku. I obyčejný květináč v parku jich má na sobě hned šest.

Už jsem si tu dal dvě Rumunská jídla. Mititei, což známe pod pojmem čevapčiči, a clătite, což jsou palačinky s masem. Palačinky chutnaly podobně jako špagety bolognese, jen místo špaget palačinka. Nemohu vůbec dohledat více informací, asi ta rajčatová omáčka k tomu bude Brašovská specialita. Co se dá říct o Rumunských restauracích obecně, je přeplácanost. Všude mají hodně zbytečností na utírání prachu. Pohlreich by se tady zvencnul. :-D

A těšíme se na opuštění města. Brašov je druhé největší v Rumunsku a na dopravě to je o to víc znát. Parkuje se jako na sídlišti (jezdí se dokola, dokud někdo neopustí pozici) a je tu opravdový blázinec na silnicích. Částečně blázinec pramení ze značení; tří-pruhové kruháče s různými křižovatkami či železničními přejezdy hned u nich opravdu nejsou přehledné; spíš připomínají křižovatku v Indii, kde si každý jede jak chce, a rozhodně nepomáhá, když do toho mění počet pruhů bez jakéhokoliv upozornění. A částečně za to mohou Rumuni (přeci jen, oni taky ten zmatek zanesli na zem), kteří si trochu jezdí jak chtějí a někteří dokonce troubí na chodce na přechodě.


Den sedmý

Mezi Sibiní a Segešvárem (kde jsme nyní) je spoustu saských vesniček. Maďarský král v roce 1123 potřeboval „nárazník“ proti Turkům a tak pozval Němce, aby zabydleli Transylvánii. Chytré. Němci skutečně přišli a když Turci začali být opravdu nepříjemní v 15. a 16. století, opevnili si kostely zdmi a věžemi. Po druhé světové válce a pádu komunismu (podobně jako u nás 1989) většina saského obyvatelstva odešla a vylidněné vesničky rychle využili Romové. To vysvětluje, proč jsme jich viděli tolik při průjezdu vesniček právě na druhé straně u Sibině. A proč jich tu mají tolik.

Romové si úplně necení historické hodnoty a tak Rumuni zřídili fond, kterým chtějí aspoň některé vesničky zachránit. Nejvíc doporučované jsou dvě, Viscri a Biertan. Dnes jsme měli po cestě Viscri a několik dalších. Povrchně někdy vypadají až že tam chcípl pes, ale ve Viscri ne, tam nás jeden vesele vítal. Vstupní dveře nás opět ujišťovaly, že jsme tu mimo sezónu, a brána ke kostelu hlásila „mimo sezónu volat s aspoň pěti lidmi“. Pes číst neumí a tak nás provedl on aspoň okolo. Od kostela jsme si pak udělali kratší procházku po cestě, kde nás naopak prováděla jeho kamarádka kočka. Došli jsme až k pítku, kde zrovna koně čerpali palivo a jejich majitel na nás s úsměvem mával.

Při cestě zpět jsme si všimli otevřeného záchodu a otevřených vrat do dvora s ručně pletenými věcmi. Máme silné tušení, že vše bylo zavřené, a na rychlo nastartovali turistický mód. Připomnělo mi to animovanou pohádku Auta, kde taky při zahlédnutí cestovatele už zdálky vše otvírali a leštili. :-) Do Viscri jezdí na chatu i princ Charles. Jsou to malebné klidné vesničky a je zajímavé v některých sledovat ten kontrast, přes které jede hlavní tah, kdy hlavní tah je krásná asfaltka a zbytek jsou polní cesty.

Když už mluvím o vesničkách, v průvodci jsme našli zmínku o „The Kalibash Villages“. Že to stojí za výlet. V překladu by se dalo po našem říct chatová oblast. Smál jsem se, protože název vesnic mi přišel povědomý. To je přesně to místo, kde jsme bloudili předevčírem při hledání trasy na túru. :-D

V Segešváru jsme se těšili na Drákulův dům, kde se měl údajně narodit. Ale vážně jen údajně. Nedivil bych se, kdyby tu možnost nejvíce podporovala restaurace v tom domě, která asi víc vydělává strašením lidí, kteří se chtějí podívat do údajně jeho pokoje. Jinak tu nic moc není. Viděli jsme aspoň sochu Vlada Napichovače s jeho „~1981 porno knírem“, jak říká průvodce, ať už to znamená cokoliv. Největší zábava byla dostat se k hotelu – jízda po extrémních kočičích hlavách ve velmi úzkých uličkách hala-bala zakřivených s cedulí zákaz vjezdu. Paní na penzionu nás ujistila, že můžeme přijet a že to jde, tak jsme do toho šli!

Brzy jsme se pak přistihli, že není co dělat. Aspoň máme čas zregenerovat a najít, jakým směrem se ztratíme z moderního života mezi původní saské vesničky. :-)


Den osmý

Ztratili jsme se ve vesničkách Biertan a Alma Vii. Biertan nás vítal asfaltkou, připravenými obchůdky pro turisty, placeným parkovištěm (kde automat byl mimo provoz), lidmi a otevřeným opevněným kostelem za deset lei (asi padesát korun, což je poměrně drahé na místní poměry). Kostel byl super. Kostel v Biertanu měli fakt rádi a tak ho ukryli za tři zdi! Ale prostě to není ono. Když jde přijet pohodlně a zaparkovat na opravdovém parkovišti u vstupu, kde na vás lidi čekají, ztrácí to své kouzlo. Alma Vii víc připomínala včerejší Viscri. Malá vesnička, kam se musíte dokodrcat po polní cestě, kde by i traktor měl problémy. Není kde zastavit a zároveň kdekoliv. Nikdo na vás nečeká, vše je zavřené, takže si můžete prohlédnout jen z venku, ale zase vás vítají zvířata nebo děti. Děti uměly pozdravit asi třemi jazyky, shodli jsme se na angličtině.

Mezi vesničkami toho moc nejezdí. Místní se přepravují stopem. A to nejen v okolí saských vesniček, ale celkově po Transylvánii, možná i celém Rumunsku. Trochu jsem si říkal, že bychom měli někoho vzít. Většinou nás vynechávali, asi po pohledu na SPZku, ale kolem těchto vesniček se nebáli zvednout palec i na nás. Neměli jsme ale v autě moc místa, to by se však dalo vyřešit, problém byl jazyk. V některých vesničkách frčí pouliční prodej. Před vrata postaví stoličku nebo židličku s ukázkami, co se u nich dá koupit. Třeba vajíčka, med, marmeláda, ořechy, spoustu věcí. Zatoužili jsme po medu (resp. Lenka zatoužila po medu, já po marmeládě) a tak zkusili zastavit. Máme s sebou výbornou rajčatovou limonádu. Aspoň si to myslíme. Znalost francouzštiny, španělštiny, angličtiny i češtiny nám byla k ničemu. Stará paní se nás ptala, odkud jsme. Zkusili jsme všelijak říct, že z Česka, zkusili jsme i Prahu, ale paní netušila. Tak snad bude příště už tušit, až u jejích dveří zastaví další Čech. :-)

Při každé návštěvě polní cesty přemýšlíme, kdy si umýt už konečně auto. Nechápeme, jak je možné, že místní je mají tak čistá… Je pátek. Aha! Však když jsme přijížděli do Temešváru, všichni stáli fronty u mycích stanic. Asi na čase nějakou taky zkusit. :-D

Do města se nám moc nechtělo, tak jsme přemýšleli, kam dál se ztratit. Vzpomněl jsem si na solné doly, kterých je tu také dost. Sice jsme žádný nenavštívili, ale doporučuji, my jeden viděli nedávno v Krakově. Místo dolu jsme využili slunečného dne a vyrazili do přírody bez sněhu. Do rokle kousek od Turdy. Lenka už nechtěla slyšet větu typu „tady vede žlutá, ale nemám načtenou mapu, těžko říct, kam až vede, tak asi tudy“ a začala stahovat automaticky mapu. Potkali jsme tam pár turistů, kteří došli po rovince na konec a stejnou cestou zpět. Lenka mi vyprávěla o tom, že chlapi se nikdy neotáčí, ať je cesta jaká je. To se jí záhy vymstilo, když jsme došli k dlouhému a velmi prudkému stoupání. Hrál jsem s ní dětské hry a aniž by o tom věděla, byla nahoře. Výhled za to stál. :-)

Zajímavý poznatek: většina medvědů (~ 60 %) v Evropě žije právě v Rumunsku. Jednou se komunistický diktátor Ceaușescu [šaušesku] rozhodl zavést zákon, že pouze on sám může lovit medvědy. Aneb jak občas i komunistický diktátor může být prospěšný. ;-D Na druhou stranu je tak větší šance potkat medvěda. Pro zabránění setkání (ani medvěd si to nepřeje) je dobré dělat rámus. Lenka vážně nebyla ráda za můj zpěv.

Den jsme završili příjezdem do Kluže. Město nás ani už nezajímá. Už od pohledu to je prostě město. Další místo s hlavním náměstím pojmenované stejně (Piata Unirii, což je v překladu svaz; zřejmě jako symbol sjednocení Transylvánie a Rumunska). Opět spousta velkých krásných parků pro děti s různými prolézačkami. Někdy třeba i celou lokomotivou a kus kolejí! Ach, tady musí být skvělé být dítětem. No a taky tu jsou další kostely. Jenže takové… nahé. Bez zdí nebo aspoň střelných věží nic moc. Nuda.

P.S.: Všude tu roste plno jmelí. Dřív jsem ho snad ani na stromě neviděl, tady je na každém kroku. Lenka na něj upozornila. Myslím, že chtěla pusu. A taky dostala.


Den devátý

Prima Maďar, ahoj! (Kdo z vás má tušení o této hlášce a kdo ví, odkud to je? Dalo mi to zabrat, internety něco takového neumí jen tak prozradit. Je to Dynastie Nováků z 1982.) Opustili jsme Rumunsko. Památky mají hezky zachovalé, ale po chvíli to stejně začne nudit. Přírodu mají krásnou. Silnice nejsou ve výsledku hrozné, ale občas to rve podvozek, především železniční přejezdy (nemusí psát cedule na snížení rychlosti, každý raději zastaví a auto přenese :-D). Restaurace byly fajn, všude se našlo i vege jídlo pro Lenku, ale jinak maso s masem (podobně jako v české kuchyni) je poměrně nuda a jediná alternativa jsou tak nějak pizzerky. Třídění odpadů řeší proutěným košem na plasty. Bylo by ještě co zkoumat a na co koukat, neviděli jsme vše, ale nám to po necelých třech tisíci najetých kilometrů stačilo. Čas se zase vrátit domů.

Cesta ale dlouhá a hlavně Maďaři a Rumuni jsou tak různě promíchaní. Vlad Napichovač byl velkou část života kousek od Budapešti; zamčen ve Visegrádě. To jsme museli taky navštívit, i když jsme měli jen půl hodinu před západem slunce (cesta z Kluže je dlouhá).

Jak to s tím Drákulou tedy je. Drákula je inspirován Vladem III. Napichovačem, synem Vlada II. Dracul. Vlad II. dostal přezdívku Dracul od Zikmunda za rytířský Dračí řád. Vlad III. dostal přezdívku Napichovač za jeho oblíbený způsob zabíjení. Dokázal napíchnout na kůl klidně 20 tisíc lidí najednou. Zabíjel různé lidi, kteří se mu nehodili do krámu. V očích Rumunů je považován za hrdinu, který odolával Turkům. Ve skutečnosti to hrál na všechny strany; jak to zrovna vyšlo. Zabíjel i politické Turecké velvyslance, což není asi úplně něco, co podpoří brzké ukončení války. Kdokoliv s nimi cokoliv chtěl mít, napíchl ho. Vedení sporu ho stálo ale nemalé peníze. Ve výsledku nebyl králem, jen princem. Zkusil žádat o peníze krále Korvína. Ten ale vynaložil spoustu financí na výzdobu svého sídla a chtěl spíš s Turky mír, aby se o své hnízdečko nemusel bát. Vlada Napichovače nechal zavřít českým velitelem žoldnéřů právě do Visegrádu. Král Korvín poslal falešný dopis za Vlada o vyhlášení míru. Mír opravdu nějak udělali – Turci lezli do Rumunska a Rumuni je nechali (to vysvětluje občas ten Turecká nádech). Po deseti letech Vlad znovu táhl proti Turkům a v jedné bitvě padl.

Bram Stoker vymyslel příběh, který má nějaké kořeny ze starých mýtů, a neměl název pro svého hrdinu. Až někdo ho upozornil právě na rod Dracul. Bramovi se název líbil a zasadil jeho příběh právě do Transylvánie a použil Vlada. Tak vznikl Drákula a díky tomu spoustu dalších upířích příběhů, které známe dnes a občas se bojíme po nich usnout. :-) Pro silnější povahy se mi třeba líbila kniha Bratrstvo krve: Fakt hustej nářez od Františka Kotlety. ;-)


Den desátý

V Maďarsku mají všude možně cedule o zákazu koní na cestách. Pobavilo. :-)

Hasičák jsme vysvobodili a nikdo nepřišel k ujmě.

A tím cesta po Drákulovi končí. Jako obvykle, kdo dočetl až sem, dostává virtuálního bludišťáka. Nebo raději stříbrnou kulku na obranu. :-D



Sdílejte:   Facebook   Twitter   Reddit   Tumblr   Pinterest




Může se vám také líbit

cs Zápisky z cest: Mariánské Lázně, August 13, 2019
cs Zápisky z cest: Makedonie, August 2, 2019
cs Zápisky z cest: Terezín, May 8, 2019
cs Zápisky z cest: Krakow, January 3, 2019
cs Zápisky z cest: Berlín, vol. 2, September 14, 2018


Populární v kategorii travel

cs Zápisky z cest: Dominikánská republika, October 11, 2016
cs Zápisky z cest: Island, April 15, 2017
cs Zápisky z cest: New York, August 6, 2017
cs Zápisky z cest: Nový Zéland, March 9, 2015
cs Zápisky z cest: Irsko, May 22, 2018