Zápisky z cest: Řecko

Den nultý

Ihned po vystoupení z letadla bylo jasné, že jsme přiletěli do teplých krajů. A to byla půlnoc. Nakonec snad i dobře, že jsme nepřistáli v Athénách dle plánu už v půl desáté.

Nechtěli jsme se zdržovat cestováním autobusem, a tak jsme si pokecali s taxikářem. To myslím doslova. Řízení se moc nevěnoval. Byl nadšen z našich plánů v Řecku (protože to není obyčejné kydnutí se k vodě) a začal nám vyprávět, jaké jídlo, v jaké restauraci si dát. Měl po ruce brožuru, kterou listoval a komentoval stále během řízení. Co nebylo v brožuře, se našlo na Googlu. Občas jsme byli napůl ve dvou pruzích, ale takhle pozdě není téměř žádný provoz.

Jelikož jsme v Athénách na dva dny a jeden večer jsme už vyplnili koncertem v antickém divadle, přemýšleli jsme, co s druhým večerem. V Řecku mají rebetico, prý takový řecký blues, a tak se Lenka zeptala na doporučení. To mu nešlo tolik jako jídlo, ale snažil se. Taky nám přibrzdil u památek. Ty hlavní jsme si tak prohlédli ihned po příletu.

Žlutou řeku, jak říkal nás taxikář yellow river, neb Athény to mají podobné jako New York – všichni taxíci jsou žlutí, mohu doporučit. Jen si domluvte cenu předem (a dejte si pozor, zda vám nedávají dražší tarif i přes den).

Den první

Pro západní civilizaci je jedním z nejdůležitějších míst Akropolis. Je to posvátný pahorek osídlený již před šesti tisíci lety, ale až Řecká kultura z něj udělala důležité město chrámů. Tak nějak jsem si říkal, že by to měla být jasná návštěva, i kdyby to bylo jen jediné místo, které v Athénách navštívíme.

Na Akropoli se doporučuje jít v brzkých dopoledních hodinách. Prý by tam mělo být méně lidí. To jsme nestihli a za trest se posunovali krok sun krok v pravé parné poledne s bambilionem dalších lidí. Moc mě to nebavilo, doporučil bych opravdu zkusit co nejrannější hodiny.

Každopádně, i když odhlédnu od neduhů vedra, nevhodného světla na focení, či davů lidí, i tak mě to lehce zklamalo. Je rozhodně fajn Akropolis vidět a určitě to je wow, ale vlastně toho moc vidět není. Na vše dovolí koukat jen z dálky, hodně je skryto v lešení a nechybí jeřáby a bagry.

Opravují to v podstatě od osamostatnění od Osmanské říše, což je od poloviny devatenáctého století. Ze začátku jim to moc nešlo, několik věcí prý pokazili, a dokončení rekonstrukčních prací je v nedohlednu. Osobně by mě ale zajímalo, k čemu ty rekonstrukce vlastně budou…

Akropolis má asi dva stíny, každý tak pro pět lidí. Plus jeden bonusový pro jednoho. Za to takový chrám Dia Olympského nemá ani jeden. Kdysi však měl stínu dost – jednalo se o největší chrám, co byl v Řecku postaven. Bylo na to potřeba 104 obřích sloupů a 700 let, neb na to neustále docházely peníze. Po dostavění v druhém století našeho letopočtu si vedle něj udělali Římané lázně. Asi aby se měli čím kochat, přeci jen Římani řeckou kulturu hltali (i když teda zrovna tento chrám si dostavili sami a rozšířili na něm korintský styl, který není úplně zdejší). My se můžeme kochat už jen troskami obojího a jen si představovat, jak to asi bylo monumentální. Zbylo pouze patnáct korintských sloupů plus jeden ležící.

Když už jsem nakousl styly architektury: původní sloh byl dorský z pevninského Řecka a Itálie. Je to jednodušší styl s patkami podobnými jako serif (patkové) fonty. Tyto sloupy jsou na Akropoli nejčastější. Poté byl z Malé Asie přivlečen sloh jónský. Je bohatější a má patky zavité, zvané voluty. Připomíná mi to jojo, což mi přijde jako fajn mnemotechnická pomůcka. No a pak především s Římany přichází ten korintský, ještě víc složitý design. Sochaři je museli milovat.

Celé to chození po písku mě tak vybilo, že jsem byl tuze rád za národní zahrady hned vedle. Ihned mi bylo ve stínu pod stromy a vodou kolem mnohem lépe. Řecko má prý dvoje specifická zvířata, i když ne nijak speciální jako třeba Austrálie: delfíny a želvy. A to dokonce ne v celém Řecku, spíš kolem ostrovů. Tam se nepodíváme. Aspoň jsme se mohli kochat malými želvami právě na kraji parku.

Přes zahrady se dá dojít k budově parlamentu, kde se každou hodinu střídají stráže. Problém je, že to je jak na Václaváku nahoře u muzea. Velká silnice s hlučným provozem. Nic moc příjemného a žádná hitparáda jako třeba v Londýně to není.

…trochu se vrátím k tomu zamyšlení nad rekonstrukcemi. Jde mi o to, že pokud k památkám lidi nepustí a jen se bude udržovat stav, jaký aktuálně je, k čemu to má být? Stejně mi to tu dobu moc nedokáže přiblížit. Tohle je spíš jen na lákání turistů.

Mnohem víc se mi líbí, že se nebáli obnovit hlediště, lehce ho zmodernizovat, a udělat z Odeonu Héroda Attiky super místo na kdejaká velkolepá vystoupení pro až 5000 lidí.

Přes léto zde probíhá festival a dnes zrovna byl koncert vážné hudby: světově uznávaný řecký houslista Leonidas Kavakos s dalšími šesti řeckými hudebníky hráli Bacha. Pro mě osobně nezajímavá hudba, přesto musím uznat, že hrají výborně, vůbec jsem nechápal, jak dokázali napodobit houslemi, čelem, basou a cembalou harfu, a ten zvuk byl geniální. Občas ho rušila teda letadla a především cikády. I když jedna se na hudebníky naladila a cikádovala do rytmu. :)

Den druhý

Opět jsme vyrazili směrem k Akropoli, ale dnes jsme k ní už nedošli. Zastavili jsme se v Hadrianově knihovně. Moc knih na půjčení tam nebylo, zato několik zídek, sloupů a válejících se šutrů ano. Bylo príma, že jsme se mohli konečně na nějaké památky podívat víc zblízka. Především se postavit vedle sloupů, i když jen pěti, a vnímat tu výšku.

To jsme ještě nevěděli, že vlastně úplně nejlepší místo, kam se v Athénách vydat za antickými památkami, je Řecká agora. Agora je místo, kde se lidé setkávali a obchodovali, pokud zrovna nepolitikařili. Akropolis je vlastně jen takové pozlátko na odvedení pozornosti od toho opravdu důležitého. V agoře se volilo, rozhodovalo, popravovalo, a mnoho dalšího, včetně takové maličkosti jako zavedení demokracie.

Hodně se toho událo ve stoách, což by se dalo přeložit jako zastřešené kolonády. Myslím, že odtud pramení i původ slova pro stoicismus, aneb řecký filosof Zeno v takové stoe pořádal přednášky pro jeho myšlenkový směr.

Jedna stoa tu stále stojí, i když poměrně dost zrekonstruovaná, kde si lze prohlédnout modely jak agory v různých obdobích, tak i samotné Akropole. Konečně místo, kde si lze něco víc představit! Krom toho obsahuje také malé muzeum, kde lze například vidět volící střepy pro ostrakismus (systém bránící demokracii před možnou tyranií).

(Uvnitř je dobře, i když tam žádná klimatizace není a ani by nedávala smysl. Není divu, že tyhle stoy byly po celé agoře. Možná i proto se tolik (politicky) vykecávali. Co jiného na takové kolonádě neustále dělat. Musela se zavést demokracie, aby si za prvé mohli povídat a za druhé, aby jich na to bylo dost. :))

Kolem je možno prozkoumat nespočet dalších antických pozůstatků. Snad nejzachovalejší, a úplně nejzachovalejší tohoto druhu (ať už to znamená cokoliv), je Hefaistův chrám. Nu, a archeologové nelení, vedle agory prozkoumávají další vykopávky.

Dál jsme přes římskou agoru (kde toho moc při porovnání s ostatním není) mířili do nového muzea Akropole. Taxikář nám říkal, že to je super, v průvodci jsme četli, že to je super, a vypadlo to na nás na několika dalších místech, tak jsme tomu dali šanci.

Je vlastně zajímavé, že celé muzeum stojí na antických vykopávkách. Začali s odhalováním budov až na začátku tohoto tisíciletí, a když byli hotovi, celé naleziště zase zahrabali, aby tomu ublížili co nejméně při stavbě muzea nad tím, aby to pak zase „vykopali“ podruhé. Muzeum otevřeli v roce 2009 a deset let to postupně znovu odkrývali a dokončovali. Až nedávno byla spodní část otevřena turistům.

Mimochodem, po městě je takových míst víc. Jdete a najednou zjistíte, že stojíte na skle a pod vámi je několik cihel a kamenů tvořících zbytky domků z bůh ví jakého století…

Jinak v muzeu je možno si prohlédnout spoustu soch a ozdob, které chtěli zakonzervovat a proto nenechali na původním místě v Akropoli. Což jsou v podstatě skoro všechny. Takové Akropolis rozebrané a vystavené pod Akropolí. Také tu mají několik modelů Akropole, video, či jeden model stroje, kterým asi kameny v té době postupně na sebe Řekové skládali (jinak se o tom mlčí).

Trochu se mlčí i o barvách. Dnes vidíme staré památky v bílé či nažloutlé barvě, ale tak to téměř s jistotou nebylo. Spíš vše bylo plné veselých barev. Důkazem byly velmi dobře zakonzervované vykopávky nalezené v minulém století. Problém je, že vykopávky rychle ztratily svou barvu, protože jsme nebyli daleko s jejich uchováváním a neměli jsme ani techniku, jak je zaznamenat, kromě slov, případně ručních obrazů. Škoda, že se snažíme být perfektně akurátní a nedáme do toho trochu fantazie. Vidět víc kompletní stav by mohlo být dost zajímavé.

Jako třeba, když jsem si myslel, že jsme v tom větším divadle z těch dvou pod Akropolí. Opak je pravdou! Aspoň byl. Divadlo Héroda Attika, ve kterém jsme byli, bylo malé a zastřešené. Vedle něj Dionýsovo divadlo, které vypadá dnes jako nic proti tomu předchozímu, bylo venkovní s víc než trojnásobnou kapacitou. No a to je furt nic oproti stadionu Panatheain, kam se vejde úctyhodných 50000 lidí!

Den třetí

Athén bylo dost, jsme tu na dovolené. Jede se k vodě. První zastávka přímořské městečko Nafplio. Prý je to nejromantičtější město v Řecku. Skoro jako Benátky postavené samotnými Benátčany, jen není propletené vodními kanály.

Romantičnost Lenka potvrzuje. Červené střechy. Úzké klikaté uličky. Každá jinak zatočená. Italské okenice. Barevné domečky. Hezké řecké nasvícení budov. I náš pokoj vypadá luxusně a romanticky, především kvůli retro vzhledu a posteli s nebesy. Určitě by se tu našlo víc věcí, ale my si udělali pouze povrchní večerní procházku. Jsme tu kvůli něčemu jinému…

Lenka chce každý rok k moři a poslední roky mi to moc nevyšlo. Prý. Austrálie příliš brzy. Švýcarská jezera s ledem mi neprošla. A za pandemie vůbec nic. Řecko by se zdálo jako dobrá destinace. Ale hádejte… jen jsme navlékli plavky, začalo pršet. :D Nenechali jsme se odradit a nakonec to bylo super. Pár lidí uvolnilo lehátka a voda byla krásně teplá i tak.

Po cestě z Athén do Nafplia jsou zajímavá místa lákající aspoň ke krátké zastávce. Třeba Korint. Po včerejším bloudění po všech památkách se Lenka podívala na internety a říkala mi: „sochy bez hlav a rukou – známe, stojící sloupy – známe, položené sloupy – známe, různé slohy – známe, muzeum s nádobami – známe, byzantský kostel – známe, kašlem na Korint.“ Kašlem i na Marathon, tam je jen planina s větší zajížďkou.

Místo toho jsme se zastavili v Mykénách. Důvody byly dva. První, že jsme měli všech těch sloupů už dost, a druhý, byl zde zabit král Agamemnon. Změna to byla rozhodně osvěžující. Původní hradby byly 3-7 metrů široké a ani Řekové nevěřili, že to postavili jejich předkové. Mysleli si, že to museli být kyklopové. Ani dnešní Řekové tomu asi nevěří, a nechávají to pošlapávat jako něco nezajímavého. Je vtipné vidět, jak je každý kámen použitý za starověkého Řecka chráněn, a cokoliv před či potom si může člověk ohmatat, jak se mu zlíbí.

Mimochodem, jedná se o toho Agamemnona, který sjednotil spoustu řeckých státu pro táhnutí proti Tróji, protože jeho bratrovi ukradli krásnou Helenu. Ukradl ji Paris, který ji měl přislíbenou za to, že pomohl rozsoudit bohyně. No, prostě za vším hledej ženu. Nebo možná ne, bůh ví, jak to celé s tou trojskou válkou bylo. Každopádně doporučuji přeskočit dějepisnou příručku Iliadu, neb moc nevysvětluje rozepři před válkou, a dokonce v ní není ani Trojský kůň! Navíc Homér byl mlád v době psaní a je to celé nemastné neslané. Ale Šrámkovu verzi Odysseyi doporučuji hodně! I když tam teda o válce už není vůbec nic, dnes bychom řekli hodně povedený spin-off.

Před odjezdem z Athén jsme dostali varování o schopnostech řidičů. Jeden místní prodavač nám objasnil, že lidé podplácejí při testech v autoškole, a instruktoři si na to zvykli, až to často nejde jinak. Prý se ho pokaždé někdo snaží na silnicích zabít. No, tak jsem málem zabil jednoho já hned, jak jsem vyjel z autopůjčovny. :D

Osobně mi to přijde v pohodě. Snad jen v případě, kdy má silnice tři či čtyři pruhy, všichni jsou v těch dvou levých. K tomu kašlou na pravidlo předjíždění pouze zleva. Samozřejmě. Nejvíc nebezpečné mi přijdou skútry a motorky, které se ve městech motají nebezpečně ze všech stran. Po cestách jsme si všimli často svatyní, podobně jako máme doma, jen tomu tady mohou říkat kandilakia (česky by to mohlo být svícny), na památku zesnulých. Tak snad nás žádná srážka nepotká.

Den čtvrtý

Rádi si hledáme ubytování i se snídaní na místech, kde pobýváme krátkou chvíli. Nafplio je přesně taková situace; jen krátká zastávka s dalším divadlem cestou do Gythia. Nejhorší snídani jsme dostali u Lichtenštejnska, pouze toust s plátkem šunky a sýra a s kolečkem okurky. Tady to bylo na množství lepší, zato žádná zelenina či ovoce. Samý suchý sacharid na několik způsobů.

Vlastně spoustu řeckých svačinek je něco jako listové těsto s výplní. Dva z názvů jsou tyropita (pro verzi se sýrem) či spanakopita (se špenátem), jinde s naší abecedou i jednoduše řecký koláč (prostě něco v pšeničném pita pečivu).

Dalším řeckým jídlem je mezedes. I když než jídlem bych spíš řekl druhem stolování. Jedná se o jednohubková jídla. Příkladem jsou i malá slaná pečiva, která byla i součástí dnešní snídaně (zelenina či sýr jsou holt drahý.)

Zatím za nejlepší mezedes považuji rýži obalenou ve vinném listu. Vypadá to trochu jako sushi, ale přijde mi to lepší. Lence ještě hodně chutnal feta sýr obalovaný v černém seznamu s pomerančovým medem a snobské tzatziki – v jednom menu bylo opravdu napsáno snobské; jednalo se o verzi bez česneku (tím to je potvrzeno: Lenka je s její alergií na česnek snob).

Úplně nejlepší jídlo je prase. S jejich porcemi jsem musel už jedno menší sníst jen za poslední tři dny. (Na pláž jsem si potřeboval koupit triko a vybral klasiky velikost L, které je mi běžně lehce větší. Řekové nejspíš rádi papají. Cokoliv jsme si objednali, přišlo v mega porcích, stejně jako triko ve velikosti L.) Ochutnal jsem jednoduše flákotu a byla geniální. Řekové mají ještě jedno super jídlo s prasetem: souvlaki. V podstatě špíz, akorát to nemusí být vždy ve formě špízu, ale třeba taky (oblíbeného pita) wrapu, a taky ne nutně prase (ale prase je jediné pravé suvlaki dle našeho taxikáře z letiště).

Taky jsme stihli pravé olivy. Doma máme běžně zelené a černé, oboje v perfektním tvaru. Holt poptávka vyhrála, ale tohle nejsou přirozené olivy, především ty černé. Černé jsou dobarvované, a zelené jsou nedozrálé. Dozrálá oliva je hnědá až fialová a pokaždé tvarově jiná. A taky chuťově někde jinde.

Už nám chybí jen kuluria, což je sladký preclík. Jen na to zatím nebyla chuť.

Dost o jídle, něco o jednom mýtu: mám kamaráda, který má rád zimu, a kamkoliv jede, dostane teplo (třeba díky němu jsme nezažili pravé skotské plachtění). Mám ženu, která má ráda teplo, a ke kterékoliv pláží přijdeme, začne pršet. Kousek od Nafplia je zátoka Karathona s údajně jednou z nejlepších pláží na peloponéském poloostrově. Vede tam hezká cesta z města podél pobřeží, samotná pláž ale nic moc. Kotví tam lodě, je tam smrad a bordel, a slibovaný písek téměř neexistuje. Do toho ten déšť, tak jsme se vrátili na pláž do Nafplia, která je sice kamenitá a menší, zato s hezkým výhledem na skaliska s pevnostmi.

Když začalo pršet i tam, šli jsme se na hotel připravit do divadla. Epidauros bylo další velké divadlo, kam se vešlo až 14 tisíc lidí; dnes se prodávají lístky tak pro deset. Divadlo je uprostřed ničeho (aspoň dnes), takže to je organizačně zajímavá práce, do které jsou zapojeni i policisté. Poskládat auta se nakonec ukázalo jako jednodušší část: davy lidí se valily ještě deset minut po plánovaném začátku a personál usazoval lidi trochu náhodně. Sedačky aspoň v horních řadách očíslované stejně nebyly.

Zašli jsme si na představení Médea od Bosta. Je to jednodušší příběh o princezně, která, ve zkratce, byla podvedena jinou princeznou, a tak ji zabila včetně svých dvou synů. Moderní zpracování je trochu jiné, především zapojuje spoustu dnešních referencí. Udělali z toho satiru, kde máloco nechali na pokoji. Některé části byly velmi vtipné, aspoň pokud se netrefili i do diváka.

Spoustu vtipu je však v detailech, kterých si může všimnout pouze kulturní znalec, který není navíc vázán sledováním titulků (případně člověk s nastudovaným programem). Například hru původně napsal Euripides jako tragédii, a z jeho her si jistý Aristophanes dělal parodie (parodie rozjel Hegemon z Thasu v pátém stoletím před naším letopočtem). Dnešní Bost si propůjčil originální příběh Euripida, ale zpracoval to jako Aristophanes. Samotný Euripides je ve hře i ztvárněn a hlavní postava (princezna Médea) si dělá legraci, jak zná celou jeho práci… z parodií na něj.

Poslední detail: i když je divadlo obrovské, i upadnutí mince má být slyšet v zadních řadách. Zkusili jsme ušetřit a ověřit to. Jsou to srabi a používají reproduktory. Nicméně mám pocit, že jsem opravdu slyšel různé detaily, které nebyly zesíleny mikrofony. Přesto bych rád vyzkoušel, jaké bylo divadlo původně, tj. bez elektřiny. Žádné čekání na západ, žádné reproduktory a další vymoženosti. Zažít si to tak víc reálně.

Den pátý

Druhý přesun, tentokrát do Gythia. Abychom přijeli akorát na check-in a mohli odpoledne strávit u vody, udělali jsme si jen takové dvě krátké přestávky:

První antické místo Tegea. Pokud nevíte, že takové místo v Řecku vůbec bylo, i když jste se zajímali o historii, nezoufejte, taky jsem netušil. Je to ne úplně významné místo, ale příhodně po cestě. Na pár místech se to doporučuje k zastavení. Opravdu k zastavení. Tak akorát na čurací pauzu. Nic tu v podstatě není.

Druhou zastávku jsme také podcenili. Projížděli jsme Spartou, která by mě zajímala. Bohužel, tady není ani to ohraničené nic jako v Tegee a to Spartu zná snad každý. Holt poblíž Byzantská říše začala stavět město Mystras a spartské ruiny se hodily jako materiál. A že jich bylo potřeba. Plánovali jsme zastávku na hodinku, možná dvě, ale strávili jsme tam téměř celé čtyři. Mohli bychom tam být i déle, kdyby nás netlačil hlad a potřeba navštívit záchod. Ani jedno tam nejde vyřešit, tak se dobře připravte!

Jednalo se o mega město, aspoň v Řecku té doby (začali ho stavět ve třináctém století), i když to byla jen 1/65 Konstantinopole. Dochovalo se toho strašně moc. Kláštery, kostely, paláce, katedrály, knihovny, náměstí, domy, … Zřejmě to bude tím, že město bylo osídleno až do devatenáctého století, kdy se založila moderní Sparta. Pár lidí tam bydlelo nadále až do dvacátého století, kdy se taky z toho udělala UNESCO památka. Vlastně ještě dnes tu bydlí pár jeptišek, které se starají o zachovalé kláštery.

Takže takhle projdete hlavní bránou a začněte fotit první budovy. Procházíte je důkladně a odcházíte každý kout, ať těch dvanáct éček za to stojí. Po takové hodině obejdete část spodního města a pochopíte, že je přístup na opravdu hodně míst. Každý kout prohlédnout z časových důvodů nelze. Po dvou hodinách bloumání rozlehlým městem vystoupáte přes 300 výškových metrů až na hrad, který sám o sobě by byl klidně na dvě hodiny.

Při sestupu se jde kolem Paláce Despotů, nebo taky Palataki mansion, což znamená malý palác, což je odkaz na velký palác v Konstantinopoli. Tento byl druhý nejdůležitější v Byzantské říši. Je to komplex několika budov v různém stylu a naštěstí není přístupný. :D Jinak by to mohlo být na samostatnou návštěvu pohledem z venku.

V Athénách jsme se přesytili starověkým Řeckem, v Mykénách mykénským obdobím, v Myrtě středověkem. Možná čas zkusit moderní ruiny. Zatím jsme na každém kroku potkávali nedostavěné vily a zřejmě i hotely. Je to až zajímavé, kolik toho všude je. Nejdřív jsem myslel, že to je kvůli finanční krizi, což je teda trochu taky důvod, ale hlavní důvody jsou jiné: Řekové věří především v nemovité bohatství (což krize mohla posílit), ale jsou tu ještě dva „vtipné“ důvody: nemají bezpečný registr pozemků, tak tam postaví kus něčeho, aby si pozemek pojistili, a taky se často mění pravidla na stavby, tak postaví ten samý kus něčeho, aby pak bylo snazší dostavit zbytek „až jednou budou potřebovat“.

Přesunem do Gytheia jsme za sebou nechali latinskou abecedu a vrátili se do starší řecké. Až na pár výjimek žádné dvojnázvy. Taky nelze promluvit na kohokoliv anglicky (teda jde, jen odpověď nemusí být srozumitelná). Kromě Athén už neznáme ani splachovací záchod, kam lze vhodit i toaleťák. A v Gythiu jsme rozhodně přišli o romantické prostředí. Tohle je Chorvatsko nižší cenové kategorie s žádnými hezkými uličkami. Zato koukáme na jednu z nejlepších pláží na Peloponésu (Paralia Mavrovouniou), což bych i věřil. Voda krásně teplá i pozdě večer. :)

Den šestý

Poloostrov Máni je ideální pro turistiku. Říká se. Na internetech se těžko hledá nějaká cesta a nejlepší je si na místě koupit papírového průvodce. To jsme nezvládli, a tak se jednoduše vydali tam, kde je jasné, kam se vydat. Na nejjižnější cíp, což je jedno z nejjižnějších míst pevninské Evropy: mys Tainaron s majákem.

Maják je hezký, přesto asi nepřevýší nevýhody cesty. Jih Máni je vyprahlý. Jakože opravdu vyprahlý. Jde se lehce přes dva kilometry od parkoviště pustou kamenitou cestou (ideální na masáž nohou v barefootech) s maximálně kaktus-like rostlinami škrábající kotníky tam a pak zase zpět. Koukal jsem na aktuální předpověď a ta to potvrzuje: veškeré srážky napadnou ve vyšších horách na severu; žádný déšť z dnů, co tu jsme, na jih nedojde. Možná proto je jih Máni zajímavý i co se pláží týče.

Kromě turistiky a případně pláží je Máni proslulé vesničkami. Původní domorodé obyvatelstvo se nenechalo jen tak podmanit, a zároveň se neměli rádi ani mezi sebou. Aby se ubránili během klanových (nebo klonových? :)) válek, stavěli si opevněná obydlí s malými věžemi. Dnes už to jsou milí Řekové jako kdekoliv jinde, kteří si stále stavějí domy v původním stylu.

My si vybrali vesničku Vathia. Kousek nad ní je hezké místo k zastavení, odkud je celé opevnění dobře vidět. My si tam i nechali auto a seběhli dolů vesničku projít. Co jsem si přál, se mi vyplnilo: je to místo duchů; prošli jsme moderní vykopávky. Ještě před dvaceti lety zde bylo přes dvě stě lidí, před deseti už jen 33 a dnes jsme nepotkali krom restaurace pro turisty ani živáčka. Zůstaly tu ruiny z 19. století vyplněné keramikou a kachličkami ze století dvacátého. Taky trochu potrubí a elektrického vedení. Jeden dům pravděpodobně ještě funguje, alespoň nabádá k zážitkovému přespání.

Máni se dá objet dokola. My si vybrali trasu dle hodinových ručiček, ale myslím, že to je jedno. Rozhodně východní cesta je kilometrově kratší, zato časově delší a zároveň zajímavější na podívanou i na řízení. Západní je příliš vymazlená, takže se už jede svižně. Rozhodně Máni je trochu jiné Řecko, které je zajímavé vidět.

A věděli jste, že cikády nedělají ten hlasitý zvuk ani pusou ani křídly ani nožičkama? Dělají to pohyby břicha! Jedna nám hrála na síti v kuchyňce a měl jsem možnost si to pořádně prohlédnout a i zdokumentovat.

Den sedmý

Čas trochu zvolnit a užít si pláž, když už bydlíme přímo u ní. Proto dnes krátce. Začnu přiznáním, že jsem trochu kecal. Nejsme přímo v Gythiu, ale v Mavrovouni hned pod ním. Až dnes jsme se tam vypravili na večerní procházku.

Moc k vidění tam není (na mapách jsem viděl řecké divadlo, ale to už asi zastavili), ale na případné nákupy či večeře ideální místo. Celé městské pobřeží je obseté pestrobarevnými restauracemi. Zajímalo by mě, zda se to tu opravdu všechno uživí. Lokálních lidí tu žije poskrovnu a turistů v okolí zas tak moc taky není.

Jediné zajímavé místo může být ostrůvek Marathonisi s kýčovitým muzeem z 18. století o Máni a majákem. Přesně na tomto místě se údajně do sebe zamilovali Paris s Helenou (při jejich první noci spolu), důvod celé trojské války.

Ležení téměř celý den na pláži může být vyčerpávající. Na povzbuzení bych doporučil řeckou verzi baklavy. Je to cukr omáčený cukrem, politý cukrem a servírovaný na cukru. Cukr navíc jako příloha. S jejich velkými porcemi jsem to málem nedal ani já.

Trochu lepší jídlo je briam, ideální pro vegetariány. Jedná se o ratatouille s letní zeleninou na bramborech a cuketě. Případně pastitsio, v podstatě šunkofleky. Rozdíl je v tom, že mají výraznou omáčku. Veškeré řecké jídlo je výrazné. Někdy méně, ale rozhodně tam jsou alespoň olivy pro oživení. Mně to docela vyhovuje.

Den osmý

Řekové neustále telefonují (pokud ne Řekové, pak minimálně lidi v Řecku). Při chůzi. Během práce; té jednodušší jako hlídání památek, ale i složitější jako prodavač/ka. Jen tak při čekání ve dveřích obchodu. Za volantem, včetně (nebo především?) taxikářů. I na pláži.

Se vším jsme si poradili. Pokud zrovna neumí anglicky a já neumím řecky vyslovit ani děkuji, stejně pantomima funguje nejlépe. Ta pláž je ale blbá. V divadle se mi řečtina líbila, starší paní s pronikavým hlasem vedle na lehátku to zkazila.

Zabalili jsme to a vyrazili raději na výlet. Stejně mělo na naší pláži pršet a v o padesát kilometrů vzdálené pevnosti Monemvasía si toho neměli ani všimnout. Byl jsem ohledně návštěvy ostrůvku skeptický. Trochu jsem se bál davu turistů, navíc Lenka nutně potřebovala spíš mezi stromy. Nějaká jaksitaksi zalesněná cesta kolem i měla být, tak jsme přeci jen jeli.

Jsem rád, že jsme to udělali. Tohle je neskutečně malebné až kýčovité městečko. Navíc je hodně rozlehlé a má dvě v jednom. Jedno dolní, které je zachovalé, s restauracemi, obchůdky, a především hotely (i když ty uličky jsou klikaté, všude se musí pěšky, takže se tahat s kufry a hledat ta správná vrátka by se mi asi nechtělo). A druhé horní. Vypadá to jako šílené stoupání. Ono asi i je, přeci jen se jedná o stopadesát výškových metrů na krátké vzdálenosti. Přesto je člověk za chvíli nahoře s bezvadným výhledem na dolní město a s možností si projít rozsáhlé ruiny města horního včetně citadely. Zajímavé je, že se nic neplatí, a je možné vlézt kamkoliv.

Osobně doporučuji zaparkovat hned za mostem, ale nepokračovat po asfaltce pěšky jako my, nýbrž z druhé strany a první dojít k majáku. Poté vstoupit do dolního města zezadu, projít si ho, třeba se i najíst v jedné z restaurací s výhledem na moře, koupit možná suvenýr či zařídit cokoliv, aby už nebylo potřeba se vracet. Pak vystoupat nahoru a vyfotit všechny zbývající kameny a kamínky, co si občas hrají na zdi. No a při sestupu neodbočit do města, ale vydat se po nezpevněné cestičce zpět k parkovišti. Půjdete hezky pod stromy a manželka vám může být hodně vděčná. V Řecku i za takové málo.

Telefonující lidi nás nenechali na pokoji ani mezi ruinami. Popošli jsme trochu rychleji a vrátili se zpět do deště na hotel. Po cestě jsme měli takovou situaci, že bychom mohli, snad i měli, postavit kandilakia-u, kapličku. Lenka našla, že se to u cest staví nejen při nehodě, ale i při skoro nehodě. Ze zatáčky se na nás vyřítilo SUV do protisměru (zatáčka se Lence nelíbila už při cestě do Monemvasíi a při cestě zpět pár vteřin předtím na ni upozornila!). Příliš mnoho vody na vozovce a tohle auto neumělo dobře plavat. Naštěstí bylo kam to strhnout a všichni jsme vyvázli bez ztráty kytičky.

Nevěřili byste však, čeho jsou přesně za takového počasí místní lidé schopni. Řidič, sám v autě, projíždí městem, okénko dole, a vedle auta drží kolo. Jo, cyklistické kolo. Doufám, že měl aspoň automat, ale tohle auto na to rozhodně nevypadalo. A i kdyby ho mělo, měl bych několik doplňujících otázek. Každopádně, až mi jednou bude chybět držák na kolo… tak snad mě tahle volovina nenapadne. :D

Den devátý

Putování po Peloponésu jsme měli poměrně dobře naplánováno. Věděli jsme, co chceme navštívit, a nebylo moc jiných možností, jak to propojit. Až na poslední část. Věděli jsme, kde skončit, ale už ne co předtím. Jedna památka, kterou jsem myslel, že chci hodně vidět, je Olympia. Po tom všem si to už ale nemyslím. Jiná zase Messené, další historické město na klidně čtyřhodinovou procházku. A našlo by se spoustu méně známých míst k zastavení.

Problém jsou vzdálenosti a čas. No a tak jsme se rozhodli konec vyřešit až na poslední chvíli. Škrtli jsme nejvzdálenější Olympii – je to určitě zajímavé, ale už jsme podobných památek viděli dost. A zaměřili se na Messené a především plavání. Zas tolik jsme si ho neužili.

Abychom byli hned u bezvadné pláže a lokačně dobře na zítřejší velký přesun (a nestálo to majlant), skončili jsme v béčkovém hotelovém komplexu kousek od Kalamaty, blíž k Messené. Vyšlo to skvěle: bylo tu koupací počasí po celý den!

Sem se dá jet z Gythia přes Spartu dvěma cestami. Jednou, kterou nabídne navigace, a druhou, kterou raději většinou ani nezmíní. Je kratší, zato s pořádným převýšením a serpentinami. Projíždí se dechberoucí soutěskou, do které sparťani shazovali nevhodné děti. Nic pěkného. Když se tohle však odmyslí, je to neuvěřitelný zážitek, který nelze vyfotit. Šplhá se až do 1300 výškových metrů, ale už v sotva poloviční výšce vedle vás rychle šplhá hora klidně až do dvou tisíc!

Po cestě bylo varování na padající kamení a nejedná se o prázdné varování. Tady skála opravdu opadává. Po cestě se válelo kamení dost. Naštěstí jsme žádné nepotkali na našem předním skle. Sám jsem se nejvíc bál především vykutané skály bez boční zdi!

Když jsme takhle přejížděli přes severní Máni, dívali jsme se pozorněji po zeleni. Nějaká tu opravdu je, ale stejně se převážně jedná o farmy či privátní zahrady. Případně stromový pruh v horách, kde občas pěší cesta opravdu je, ale spíš na několikadenní pochody (plus v horách dost fouká – byla nám jen v tričku zima). V Řecku se plavání a turistika kombinovat prostě nedá a nevím, kdo si vymyslel, že to v Máni jde.

Přesto je to pozoruhodný poloostrov hor. Líbilo se mi na ty hory koukat z vody z druhé i této strany. Vůbec je fakt super pohled z pláže na hory kolem. Jižní Peloponés je tak trochu fjordový a takové výhledy tu jsou všude. Nelze udělat chybu.

Den desátý

Messené nakonec taky vynecháváme. Chtěli jsme projít Messené a pak se vydat zpět za Athény. Dlouhou cestu jsme si měli rozdělit u Korintu prohlídkou olivového háje a jak se dělá olivový olej. Bohužel celá firma je v karanténě. Covid ještě nezmizel. Lenka vzala do ruky internety a našla místo krátké zastávky u Korintu jednu delší, čtyřhodinovou, kousek od našeho hotelu. A že to za to stálo! Dozvěděli jsme se nespočet zajímavých informací.

Za prvé, olivy jsou symbol míru a vítězství. Olympijská koruna byla právě z olivových větviček a výherce dostal olivový olej na celý rok. Dle legendy si olivy vybrali i lidé: Athéna nabízela lidem olivy, zatímco Poseidon vodu. Voda byla ale slaná, a proto je v Akropoli důležitý olivový strom zasazen samotnou bohyní Athénou.

Člověk by řekl, že strom by tam už nebyl, jenže olivové stromy jsou z našeho pohledu nesmrtelné. Takový strom se může dožít až 2500 let. My jsme si sami objali strom 300 let starý. Jentaktak jsme ho ve dvou objali, a v olivovém háji mají nejstarší 600 let. To už je pořádný macek, aspoň co se kmene týče.

Kvůli tomu berou olivovníky jako rodinné příslušníky a mají s nimi multigenerační vzpomínky. Vyprávěli nám, jak právě ten 600 let starý nazývají strom života, protože zachránil jejich pradědu ve spánku před hadem. Nebo taky matky věšely své děti na stromy, když si nemohly dovolit zůstat doma, ale dítě nechat doma samotné taky nebyla možnost.

S dětmi se pojí další zajímavost: děti nejsou pojmenované ihned po porodu, ale až při křtu, který probíhá s pomazáním olivovým olejem. Samozřejmě. Aby oliv nebylo málo, taky se používá olivové mýdlo, aby si kmotr či kmotra předtím umyl/a ruce, no a ještě dítě dostane šperk omotaný olivovým listím.

Jak my sázíme jakékoliv stromy, v Řecku se sází s narozením stromy olivové. Každá rodina má minimálně třista stromů, jinak to nejsou praví Řekové. S námi ve skupince byly dvě německé ženy, jedna napůl Řekyně, a ta má stromů v rodině jen třicet. Má ještě co dohánět, takhle není Řekyně ani napůl. I když zajímavé, že tento háj má pouze něco kolem tří tisíc stromů. Přitom v celém regionu jich je asi patnáct milionů (vypadal jsem jako matematik, tak jsem měl hádat, kolik jich je, ale i tak jsem měl přidat k odhadu tři nuly; řekl jsem miliardu, skoro :D).

Zřejmě tři tisíce stačí, protože stačí odkoupit olej od všech těch rodin v okolí. Všude to berou jako vedlejší příjem. Málokdo to má jako hlavní příjem. Olivy jsou jejich kultura, nikoliv to hlavní. Navíc, kdo si nechá například u tohoto mlýna olivy namlít, nemusí nic platit, pouze nechají osm procent svého oleje. A tak mohou exportovat do celého světa i s pouze třemi tisíci stromy (produkční zajímavosti: Itálie exportuje víc, než co vyprodukuje, a tak skupuje, kde se dá, především ve Španělsku a Řecku, a blenduje si to; 95 procent produkce je kolem Středozemí).

Rodiny by si teoreticky mohly vyrobit olej sami. Jenže v Řecku zrovna dvakrát bohatství není a potřebné stroje něco stojí. Aby problém překonaly, zřídili si komunitní mlýny. Řekové bohužel nejsou dobří v týmové spolupráci. Většina komunitních projektů selhala a přežívají především ty soukromé. No a jelikož tu při penězích moc nejsou, platí tím olejem.

Trochu se vrátím ke stromům. Olivovníky se neoplozují hmyzem, nýbrž pouze větrem. Což je zajímavé, protože oliva je v podstatě ovoce. Taky olivy nikdo nežere až na jednoho ptáka, který jediný dokáže olivu rozmnožit. Aspoň samovolně, lidé to dokážou i přes kořeny (jednoduché to moc není, co jsem pochopil). Kořeny nejsou moc hluboko a řekové seřezávají stromy tak, aby světlo a voda prošly až k zemi. Třeba déšť z před pár dny tím vydrží na až tři týdny.

Olivové oleje jsou bohatým světem. Je to téměř jako víno. Mnoho druhů a chutí. Známe většinou jeden olivový olej, který kupujeme, a dáváme ho do všeho. Přitom lze kuchyně zajímavě obohatit všemi různými druhy. V Řecku převládá druh koroneiky a nejvíce je znám ve světě druh kalamata (tmavší strom než ten předchozí, snadněji/rychleji olivy tmavnou) z lokace, kde jsme byli. Ale pozor, není všechna kalamata z Kalamata. Ta pravá kalamata z Kalamaty má přívlastek P.D.O. (Protected Designation of Origin).

Kromě druhů lze chuť měnit podle toho, kdy se olivy seberou. Dřívější jsou víc pálivé a trpké, naopak pozdější sběr je jemnější a víc neutrální. Čímž se pak dá jídlo dobře doplnit či podtrhnout. Pokud už mám výrazné jídlo a nechci to měnit, pak použiji víc neutrální olej; naopak, pokud mám nevýrazné jídlo nebo výrazné, ale takhle mi nechutná, mohu najednou jen přidáním oleje celý pokrm pozměnit.

Řekové si v olivovém háji pěstují kde co. V tom, který jsme navštívili, je snad vše. Od bylinek, rajčat, okurek, paprik, dýně, přes fíky, ořechy, až po hrušky, meruňky, švestky, víno. Pokaždé se tam najde něco, co se dá zrovna sníst a podle toho vaří. Proč to ale píšu: vůně zahrady se promítá i v olivách a tím může mít olivový olej takovou rajčatovou chuť. Ideální zálivka na rajčatový salát.

Osobně mi dost chutnal pálivý olej. Resp. ne při ochutnávce samotného oleje, především poprvé. A to ten první byl ještě středně pálivý. Jenom. Na začátku můžete cítit příjemnou chuť, nádech třeba těch rajčat, a pak po chvilce najednou začne pálit a celé hrdlo se vám orosí. Když už jsem to čekal, bylo to snesitelné, i u ostřejšího. Ale jakmile jsem to zkusil s chlebem nebo sýrem, hořkost byla pryč. Naopak to dodalo zajímavou chuť.

A přesně proto profesionální ochutnávači testují olej samotný. Dokonce nekoukají ani na barvu; ochutnávají olej z barevných neprůhledných skleniček. Velká část ochutnávání spočívá v čichání. Podle toho lze zjistit defekt, čerstvost, nebo třeba intenzitu. Takový základ, od kterého se začíná, je právě intenzita. Na stupnici od nuly do desíti (naše průvodkyně je profesionální ochutnávačka a nezažila nic víc než sedm) pokud je olej cítit u pasu: sedm. Pokud až u nosu, nemůže dostat víc než trojku.

Při ochutnávání se musí vzorek zahřát na pokojovou teplotu. Trik je hodně podobný z whisky světa. :) Obecně není dobré olej zahřát na víc než na 28 stupňů. Pak ztrácí své blahodárné účinky (existují vědecké studie na pozitivní účinky kde čeho). A to platí (především) u produkce. Z raného sběru (a tedy za mě toho zajímavějšího, ostřejšího) se vyprodukuje jen 10 procent oleje z váhy oliv. Z pozdějšího dvacet, což je stále málo. Kdyby se používala vyšší teplota, šlo by vymačkat víc, ale už by to nebylo ono.

Ono jde vymačkat ještě víc. Pokud jste si všimli virgin a extra virgin olivového oleje, ale netušili, co to znamená, rozdíl je tento: oba jsou jen těch oněch deset až dvacet prvotních procent a baleny v neprůhledné láhvi, aby světlo nemohlo olej zkazit. Veškerý zbytek pak rafinují jiné továrny, ale to už není ten olej, o kterém se tak rozepisuju. Extra přívlastek dostane od profesionálních ochutnávačů, pokud tam necítí žádný problém.

Už jsem to psal: oliva je ovoce. A ovocný džus, například, je nejlepší čerstvý. Olivový olej má poměrně dlouhou spotřebu, ale stále to je ovoce a nejvíce vitamínů obsahuje na začátku. V EU je doba expirace nastavena na 18 měsíců (v Americe pro stejnou láhev 24) a naše průvodkyně doporučuje nakupovat nejlépe s expiraci nejdříve za rok. Aby bylo zajištěno, že se kupuje aktuální sklizeň. Nejčerstvější lze získat v listopadu.

Opravdu poslední odstavec o olivách! Omlouvám se za délku, nějak mě ty olivy dost překvapily a musel jsem vše sepsat. Aspoň to, co jsem si stihl zapsat či zapamatovat. Koluje po světě mýtus, že olivový olej nelze použít na fritování. Není to pravda. Aspoň ne kvůli teplotě, jak se tvrdí, ale kvůli tomu, že lze takhle olej použít pouze dvakrát. Pak znovu ztrácí vitamíny. Měnit po dvou použití pro restauraci může být dost drahá záležitost, ale jak často fritujete doma?

(Na fotce s větvičkami na stole: vlevo jsou koroneiky, olivy používané především na oleje, vpravo kalamata, olivy vhodné především ke konzumaci. Oboje samozřejmě ještě nezralé.)

Po intenzivní prohlídce jsme provedli intenzivní přesun skrz celý Peloponés až za Athény na poloostrov Sounio, kde stojí Poseidónův chrám. Oblast není moc zajímavá, ale zastávka na to se dostat blízko k letišti, kde si dát večeři, snídani a poslední koupání s výhledem na antické sloupy za zlatého světla – dobrý.

Den jedenáctý

Vracím se domů a dvě věci jsem se za těch deset dní nedokázal naučit. První: jak se řekne děkuji. Nebo jakékoliv jiné řecké slovo. I když teda jsem se o další raději ani nepokoušel. Pro mě řečtina představuje nepřekonatelnou překážku. To druhé, co znamenají blikající dvě oranžové na semaforech. Ani jsem to nedohledal. Asi prostě jen výstraha. Aspoň vždycky jsem zpozorněl.

Nemohli jsme Řecko opustit bez nákupu ještě jednoho olivového oleje. Těch několik z Kalamaty nám nestačilo. Bylo hezké, když jsme si mohli číst etikety a vyznat se v tom. :)

Na závěr: buďme rádi za naši republiku. Máme to tady krásně zelené. I v Praze. I na letišti. Bylo slastí se znovu dívat na zeleň.