Zápisky z cest: Španělsko

Olá amigos mučačos! Gr​á​cias. Adiós!

To je asi tak vše, co jsem se naučil při mém putování severním Španělskem. Ještě jsem se naučil například servéza, jenže já jsem spíš přes ty whisky. Uměl jsem chvíli taky frázi „jsme zemědělci“, aneb co průvodce nenaučí. Kolega uměl užitečnější „jsme softwaroví inženýři“, jenže v němčině. Naštěstí mají dvojjazyčné cedule. Španělsky a baskitsky.

Cestu po Španělsku jsem začal v Bilbau s kolegy na konferenci EuroPython. Bilbao je hezké město. Spousta zeleně. Spousta prapodivných budov. Spousta prapodivného čehosi. Skvělé místo na dělání abstraktních fotek.

Ale taky adrenalinové místo. Tedy pokud jste ve skupince programátorů, která se nechce škrábat do kopce na cestu a na druhou pláž jde raději, no, řekněmě „jinou cestou“. V žabkách.

Špinaví v rozbitých žabkách s modřinami jsme poté zašli do restaurace Extanobe s michelinskou hvězdou. Naprosto parádní zážitek! Rád bych vám sem dal fotky, ale nechtěli jsme udělat foajé (= nový alias pro faux pas jedné kamarádky) focením si jídla. Aby si nás nespletli s Instagram závisláky, kteří se do takové restaurace podívají jednou za uherský rok. Každopádně měl jsem zde zatím nejlepší steak a chobotničky. Jídlo mě nepřestává překvapovat zajímavými chutěmi. Jen bych jim vynadal za nechání dobrého lokálního vína (Fefinanes 1583) na teple, a že si jednou zkrátili cestu z levé strany. Což oboje napravili a věřím, že druhou hvězdu jednou získají.

Ono vůbec v baskitské oblasti vaří hodně dobře. Například v San Sebastianu je prý největší hustota michelinských restaurací na počet obyvatel. Samozřejmě ty nejlepší jsou vybookované hodně dopředu, takže doporučuji plánovat tak měsíc předem. Týden mi na žádnou z těch nejlepších nestačil.

Všudepřítomné pinchos a tapas se naštěstí bookovat nemusí a jsou skvělé. Dokud nejíte to samé celý týden, protože za boha nemůžete přijít na to, kdy se tu jí. To bylo neustále „ještě nevaříme“ a vedle naopak „už nevaříme“. Nevěděli jsme, zda vědí, co říkají, či zda my víme, co říkají. Po několika dnech jsme se poradili s papírovým průvodcem (nojo, programátoři, návody se otevírají až v případě nouze) a zjistili, že všude měli pravdu. Jen na jejich dobu obědů a večeří jsme nebyli úplně zvyklí a měli hlad v jejich siestě.

Sem tam se dá narazit na turistickou restauraci, která respektuje čas hladu turisty. Ale věřte mi, ve Španělsku chcete jíst v jejich čas v restauracích pro Španěly. Tam je to dobré jídlo. Nikde jinde. Blivajzy můžete jíst doma. Mimochodem, dávejte si zmrzlinu. Kdekoliv. Všude je skvělá. V Praze se musí chodit na pár správných míst (neprozradím!), ve Španělsku k nejbližšímu okénku se zmrzlinou. A v těch teplotách se hodí vždycky.

Ufff, to jsem se rozkecal o jídle, až jsem dostal hlad. Tak se podívejte zatím na fotky a zbytek dopíšu za chvíli.

To byla procházka San Sebastianem. Všimli jste si té pláže na poslední fotce? Prý je to jedna z nejlepších pláží v Evropě. Na to jsem měl pouze jednu reakci – chudák Evropa. Ale když jsem dojel k východnímu pobřeží, měl jsem jinou reakci – který, ehm, osel psal toho průvodce? V Sebastianu se jen pořádně najezte a vyrazte do Pyrenejí. Za prvé tam je děsně kýčovité městečko Torla, které se vám prostě zalíbí.

A hlavně hezké túry. Vypadá to jak z jižní Ameriky. Nebo odjinud, prostě ne z Evropy. Například jsem s kamarádkou šel jednu z těch nejvíce profláknutých cest, viz mapa. Jen jsme ji šli v opačném pořadí. Nejprve brzy ráno ten krpál a zbytek dne jsme se ploužili celým údolím nakonec k vodopádu a zpět z kopce. A je to tak lepší. Aspoň jsme stihli být nahoře brzy a užívat si pomalé osvětlování hor. A za parného dne se už nemuseli namáhat.

Pokud si chcete cestu přes Pyreneje prodloužit, stát v koloně, nedomluvit se, nenajíst se, nedělat vůbec nic, pak doporučuji navštívit Andorru. Měli jsme bezvadný nápad se tam jet podívat. Sice se nás autopůjčovna ptala, zda máme v plánu jet za hranice do Francie a my odpověděli ne. Ale za jiné hranice snad můžeme, to se nezmiňovalo, a to drobné písmo ve Španělštině, kdo to má číst, že? Prostě jsme si udělali výlet. Mohu si sice škrtnout další zemi, ale díky karmě jsem poznal hlavně jejich kolony a vše zavřené. Aspoň uprostřed (více méně) Andorry můžete vyjít na kopeček a podívat se kolem dokola…

Ono obecně ve Španělsku jsou ty jejich otevírací hodiny nevyzpytatelné. Po příjezdu do Torly jsme viděli krámek. Chtěli jsme nakoupit jídlo, ale nejdřív hodit kufry na hotel. Než jsme se otočili, odbyla pátá a zůstalo zavřeno do konce dne. Druhý den naopak otevírali až v sedm večer. Nikde ani zmínka o otevíracích dobách. Poučen z dřívějška jsem tedy otevřel průvodce a tam… nic. Typické Španělsko!

Udělám si vlastního průvodce: koupat se chcete na východním pobřeží. Například v Tossa de Mar. Ale běžte se koupat pozdě večer, přes den tam je zbytečně moc lidí. V noci je voda stejně dobrá, navíc s výhledem na osvětlenou pevnost. Nebo brzy ráno, což bude krásně s východem. Před hotelem Rovira je pódium a když budete mít štěstí, bude tam nějaké vystoupení. Při mé návštěvě tam hrál živý orchestr super hity. Třeba skladby z muzikálu Bídníci, ale taky znělku ze Zorra, nedávný hit Happy od Pharella a spoustu dalšího.

Bodový Michalův průvodce po Barceloně:

• Jak mi doporučil kolega, držte se v Barceloně Španělů, nikoliv turistů. Pokud nedokážete poznat Španěla, poznáte ho podle toho, že chodí ve stínu. Turista většinou ne.
• Pokud není zrovna dostupný stín budov, jsou tu pro tyto odpolední případy všude možně stromy. Využijte je.
• Metro není doporučená doprava po Barceloně. Možná ani nikde jinde ve Španělsku. Nemají ho dostatečně hluboko, takže tam je hůř, než venku. Přesný opak toho, co u nás.
• Vedro je pouze ve stanicích, ve vagonech jede klimo o sto šest.
• Pokud se rozhodnete jít pěšky, nemusíte se bát, že budete muset šlapat do kopce. Parky tu mají eskalátory. Něco takového jsem ještě nikde neviděl… ale tak proč ne, když už jsem je viděl do posilovny, tohle mě už nepřekvapí.
• Jezdí se tu hodně na skútrech. Jakože opravdu hodně. Půjčují je zde za cca 35 éček na den. Což teda není málo, ale lepší než tu drandit autem, s kterým se tu nezaparkuje.
• Jíst je potřeba a o tom jsem už psal. Jen doplním možnost fastfood, který jsem prubnul až v Barceloně: ne. Prostě si zvykněte na místní režim. Turisti to nedělají a tak vlezou do fastfoodu, který jede jak jsme zvyklí. Zdejší fastfoody mají třeba tři patra na sezení a neskutečné fronty. A vůbec to jídlo za to nestojí.
• Ale mají tam internet, to jo. Sice je po Barceloně Wi-Fi zdarma, ale ne vždy funguje. Takže když je potřeba se na něco podívat, je to jedna z možností. Každopádně s jídlem bych to nespojoval.

A zase u toho jídla. Jídlo mají skvělé, ale nemohl jsem si zvyknout na jejich hodiny ani po dvou týdnech. Měl jsem hlad stále ve svůj čas. A jak je chlap hladový… Navíc projet Barcelonu a najít místo, kde odevzdat auto, není vůbec snadné. Takže jsem byl dost vynervován. Chtěl jsem jít relaxovat do parku Montjuïc. Napočítat si do pěti. Set. Ale bohužel, nejedná se o park jako park. Vedou v něm rušné silnice a je v něm spoustu hřišť a muzeí a tak.

Tak jsem zkusil centrum, aka rušnější a větší Václavák. Taky se spoustou kravin a komediantů, které se Španělskem nemají nic společného. Vzdálený Gaudího park Güell s výhledem na město je hezký, ale samotný výhled nikoliv. Praha se mi líbí víc. Začal jsem si říkat, že Barcelona za návštěvu nestojí. Ale pak jsem šel okouknout Picasovy obrazy a Gaudího budovy. Sám na umění moc nejsem, ale tyhle dva kluky doporučuji.

Picasovi obrazy jsem si užil, především začátek muzea, neb mi přišlo, že v pozdějším věku už malování flákal. Jeho tvorba za mlada se mi líbila mnohem víc. Možná jak začal být slavný, změnilo ho to.

Gaudího jsem měl zaškatulkovaného jako „bláznivého architekta“ a popravdě se mi nechtělo moc jeho budovy prozkoumávat. Naštěstí jsem poctivý turista a jednu budovu si důkladně prošel, budovu Casa Batló. Bylo pro mě milé zjištění, že Gaudi nebyl vůbec bláznivý, ba naopak. Nejsou to pouze dizajnovky, ale vše má i prakticky promyšlené. Spoustu drobných detailů, které nejsou vlastně ani nijak sami o sobě zajímavé, ale že je vlastně použil a zkombinoval. A že to může celé vypadat zajímavě a hezky. Má ode mě palec hore.

Kdo mě zná, asi ví, že tancuji. Momentálně především salsu a bachatu. Samozřejmě, když jsem, sakra, ve Španělsku, musím si užít i nějakou párty. Nevím, co jsem komu udělal. Už jsem pochopil, že mi v šest večer nedají najíst. Ale že o půlnoci není na parketě ani noha, to už bylo na mě moc. V jednu sice zaplnili parket, jenže lidmi lákané na welcome drink. Navíc to tu brali spíš jako diskotéku a výzva k tanci nebyla přijata pěti ženami z pěti!

Tím jsem ukončil své putování a vrátil se ke svým oblíbeným kočkám do Prahy. Brzy zkusím přejít znovu na podobný režim stravování, ale tentokrát v Dominikáně. Tam by mohly mít ženy větší slabost pro Evropana a zatancují si se mnou. Případně to jistí můj záložní plán – rumová tour.

Adiós!