Co bude k večeři?

cs v kategorii family • 2 min. čtení

„Ty mě chceš zase umučit hlady!“ na mě křičela Lenka. Nikdy mi ale třeba neřekla před odjezdem z vinice „to je super, jak jsme měli dostatek vody.“ Je těžké sbírat dingy, když má žena hlad.

Cestuji už nějaký ten pátek a za tu dobu jsem se naučil jednu zásadní věc: je dobré mít co nejméně věcí. Vyplatí se to, pokud se například musí se všemi zavazadly projít úzkými turnikety. Například v New Yorkském metru mají tak úzké brány, až mi museli otevřít speciální vchod pro vozíčkáře, přestože jsem měl klasický kufr.

Největší svobodu jsem zažil na Islandě, kam jsem dorazil pouze já, neb můj kufr si udělal výlet do Rakouska. Kufr zanalyzoval obsah a nálepku s destinací, tj. spoustu teplého oblečení a severská země, a rozhodl se pozměnit čárkový kód. Zůstal jsem tak s prázdnýma rukama. Když mu nedali v Rakousku víza a doručili mi ho v půli dovolené, akorát mě zbytečně zdržoval.

Cestovat na vlastní chatu je něco jiného. Člověk by očekával nutnost minima věcí. Vše už tam přeci jen je. Ale… paradoxně se jedná o pravý opak. Žádná snídaně do postele, ani pitná tekoucí voda, o plném minibaru ani nemluvě. Restaurace kolem nejsou, dovážkové služby jezdící traktorem taky ne. Pračka maximálně v podobě opodál špinavého potůčka.

Musíme tak brát všechno. A to opravdu všechno. Povlečení a prostřeradlo. Ručníky. Oblečení. Čisté tam, špinavé zpět. Dostatek pitné vody a ještě více užitkové vody na vaření. A především jídlo. Snídani, oběd, svačinu, večeři, druhou večeři, případně něco na zub. Je toho vždy dlouhý seznam a plný kufr auta.

První cesta na vinici mě právem vyděsila. Očekával jsem jednu víkendovou tašku pro oba a místo toho jsem balil jednu tašku za druhou, plnil několik barelů vodou a připravoval spoustu jídla.

Právě jídlo mi dělá největší problémy. Když jsme jeli s přáteli, domluvili jsme přesně, co budeme vařit a co kdo vezme. Vždy jsem si dal pozor, abychom toho měli raději víc, ať to nevypadá, že na přátelích šetříme. Takové pobyty na vinici byly pokaždé především velká žranice, protože i přátele raději přivezli více jídla.

Problém je, když jedeme sami. Motivace si překontrolovat košík jídla padá a často slýchám „jak že nemáme snídani na poslední den?!“ nebo „jak jsi mohl zapomenout na svačinu?!“ Tyhle řečnické otázky jsou ještě v pohodě, horší jsou otázky, na které mi chybí odpověď. Třeba „co máme k druhé večeři?“

Úplně nejhorší je úkol. „Prosím tě, připravíš věčeři?“ Otevírám ledničku a opatrně odpovídám, „no, víš, co kdybychom dneska vyjeli dřív a stavili se v mekáči?“







Může se vám také líbit

cs Zpověď Lenky, September 27, 2018
cs Představení rodině, October 10, 2018
cs Hop do trouby, June 18, 2019
cs Pojistil jsem si štěstí, May 23, 2019
cs Udělal jsem chybu, June 9, 2019

Další články z kategorie family.
Nenechte si ujít další články pomocí Atom/RSS kanálu.



Poslední příspěvky

cs Síla myšlenky, April 19, 2021 in family
en Why Do We Exercise?, April 13, 2021 in humanity
cs Dva roky…, April 6, 2021 in family
en Comic Books are Cool, March 31, 2021 in reviews
cs Rande za covidu, March 22, 2021 in family