Hodinový manžel

Ve dvaceti jsem přišel do Prahy s málem. Stěhoval jsem se s jedním běžným batohem. Jako programátor jsem toho moc nepotřeboval. Jedny kalhoty, jedny boty, jednu mikinu, jednu bundu. To vše jsem mohl nosit na sobě. Pak několik trik z různých konferencí křičících do celého okolí „počítačový asociál“, ať už na nich bylo potištěno cokoliv. A hlavně notebook s dalšími technologickými hračkami.

Samozřejmě, v takové fázi vývoje člověk hodně podstřelí potřeby skříně. „Stačí malá a levná“, říkal jsem si. Přeci jen, většina výdajů musí být ušetřena na elektroniku, nikoliv nudné dřevo. Tak se stalo, že jsem o několik let později své volby hodně litoval. Stačilo pořízení prvních pár košil, sak, či kalhot a už jsem se nevešel.

Nová skříň se mi řešit dlouho nechtěla a když už jsem se začal rozhoupávat, přišla mi do života Lenka a rekonstrukce. Řešili jsme, jakou skříň bychom v ložnici chtěli. Výběr se nám zredukoval na skládačku z Ikei nebo skříň na míru. V duelu poměr cena/výkon vyhrála Ikea a tak jsme si nechali udělat skříň na míru. Aneb znovu stejnou chybu neudělám!

Ušetřili jsme však na světlech. Nejsou potřeba a zbytečně by nafoukla už tak astronomickou částku, za kterou bychom si mohli pořídit auto. Dokud nezjistíte, že potřeba jsou. Lenka je sladěná do posledního puntíku a hledání ladícího spodního prádla bez světla není pohodlné.

Světlo jsme si dokoupili sami a připevnili oboustrannou lepící páskou. Nechtělo se mi okamžitě do vysněné skříně vonící novotou vrtat; to se nedělá! Osvětlení drželo dobrý měsíc. Jestli vůbec. Pak to začalo padat pravidelně každý týden. Zkusil jsem přidat více pásky. To už padalo při každém otevření šuplíku.

Asi po roce, když zrovna Lenka nebyla doma, jsem to šel vyřešit. Sundal jsem světlo, strhl nespočet vrstev oboustranky, naměřil si otvory na šroubky, vzal vrtačku, připravil si díry, navrtal šroubky, a světlo za ně navěsil. Už se ani nehne.

Když už jsem v tom byl, šel jsem se podívat i na mou starou skříň. Tu jsme využili v pracovně na různé úklidové potřeby a nářadí. Skříň po mnoha manipulacích sotva držela pohromadě. Rozjížděla se a poličky padaly. Lenka byla zasypaná věcmi poměrně často. Šuplíky naopak nešuplíkovali a ani jsme vlastně nevěděli, co jsme do těch zaseklých trezorů dali.

Vzal jsem několik šroubů a celou jsem ji prošpikoval skrz naskrz. Skříň se ani nehne, poličky drží. Šuplíky jsem taky opravil. Drážky konečně drží sami sebe včetně bytelných šuplíků.

Jakmile se Lenka vrátila domů, čekal jsem na ding. Na pochvalu, které se mi nedostalo. Místo toho jsem dostal otázku „nešlo to udělat před rokem?“

Touché.