Jsem levák…?

Považuji se za leváka. Jako malý jsem lezl na strom za kočkou a spadl nešťastně na svou pravou ruku. To jsem byl ještě krátce ve škole na to, aby mi na hodině tělocviku vysvětlili, z jakého lezení budu známkován (a že stromy to nebudou), nebo aby mi vtloukli do hlavy, co je a co není dobré.

Jako velký kluk jsem šel na svou dávku. Paní se zeptala, zda jsem pravák. V mé dobré víře jsem zakroutil hlavou a dostal tedy vakcínu na covid do pravého ramene. Prý mě ruka může bolet.

A tak jsem si mohl jasně uvědomit, jak to s tím leváctvím mám.

Píšu levou, ano. Ale tak hrozně, že ta pravá není o moc horší. Holt nemám napočítáno, jak říkávala naše matikářka. V dnešní internetové době si píšu pouze pracovní poznámky, které často sám louskám, co jsem to asi tak myslel.

Ještě držím levou třeba lžíci, ale vidličku a nůž už normálně. Vždy tím všechny matu. A tím to tak končí. Kartáček? Pravá. Vymáčknout pastu na kartáček? Možná to zní divně, ale taky. To byl první problém, ale taky teprve první den.

Druhý den ruka bolela krapet víc. Kterou rukou zvedám pulitr s vodou? No dobře, tak tedy musím levou… Která ruka je má přirozenější na tahání věcí? Správně, opět pravá. Člověk by nevěřil, jak ten telefon je někdy těžký. Nebo knížka.

Natahování motoru sekačky jsem dělal na několikrát. Moje levá je opravdu levá. Proto i nůžky beru automaticky do pravé, myš držím klasiky po pravé straně, no jednudše asi nejsem levák.

Ve výsledku jsem pravák, co píše levou a drží lžíci divně; jo a taky co si utírá… no vy víte co. Aspoň ta základní aktivita mi zůstala bez bolesti.