Na šestinedělí se nevyspíš

Pověz bohovi své plány a on se ti vysměje. My máme plány rádi a bůh se opravdu rád směje.

Plánovali jsme, pokud budeme v pohodě, se v nemocnici moc dlouho nezdržovat. Raději porodit a odjet domů, kde budeme mít klid a nikoho, kdo by nám mohl ublížit. Již existují respektující porodnice, Rakovník je jedna z nich, ale dobré šestinedělí aby člověk pohledal. Stačí jedna blbá sestřička či doktorka. A ta se najde všude.

Náš plán se rozplynul. Lenka nebyla v nejlepším stavu si jít sednou do auta, mírně řečeno. Dianka zase na hraniční váze, že by ji ani v nemocničním pokoji s námi nemuseli nechat. Naštěstí jsme mohli zůstat spolu všichni tři, i když tedy na tom šestinedělí.

Údajně jsme získali nejlepší pokoj. Čerstvě zrekonstruovaný. Myslím, že to byl jen skrytý obchodnický um. Koupelna byla rozhodně už nějakou dobu používána a neměli jsme polohovací postel. Musím však uznat, že pokoj to byl pěkný a prostorný. Spoustu hotelů by se mohlo poučit, jak nakládat s úložnými prostory. Za dva tisíce na noc celá rodinka s plnou penzí a podporou mi přijde jako dobrá cena. Rozhodně jsme spali už v horším. Mnohem horším. A ten výhled ze sedmého patra do okolí!

Důležitější než pokoj je personál. Báli jsme se, ale nebylo moc čeho. Na šestinedělí v Rakovníku jsou dobří lidé. Slovo lidé je důležité. Chovají se lidsky. Žádné výčitky nebo shazování, nedej bože negativní komentáře. Pomáhali nám, respektovali náš názor, zodpovídali otázky, vysvětlovali postupy, apod. Trochu si myslíme, že za to mohla naše Dianka. Jako drobeček všechny rychle rozměkčila.

Samozřejmě jsme potkali i přísnější sestřičky. Možná lepší slovo je ráznější. Nebyl to ale hlavní problém. Zůstali jsme o den déle, než bývá zvykem. Čtvrtý, poslední, den byl už tečka. Postupně nám ordinovali přísnější a přísnější vojnu. Před a po každém kojení běžet na váhu, zapisovat každý gram, každou plenku, obecně každý prd. Jasně, chtěli nám miminko „zachránit“ a děkujeme za to, ale proč plýtvat Diančinou energií tímhle, místo se soustředit na kojení.

Do toho neustále někdo na pokoj lezl. Ráno dvě vizity, jedna pro mamču, druhá pro dcerku. Číšník přinesl jídlo třikrát denně. Pak jedna uklízečka na koše, jiná na sprchu, další přišla vytřít. Holt jsme se check-inuli do nadstandardu a tak to u něj chodí. Visačka nerušit nebyla. Ale dobře, po dvou dnech lze vychytat, kdo kdy chodí, dokud nepřijde sobota, a je to zase trochu jinak. Večer pak další set kontrol.

Jakmile jsme zjistili, kdy se může člověk vyspat, nemohli jsme to mít s otevřeným oknem, protože nemocnice je u rušné silnice. V noci navíc se mrouskaly kočky. Kdykoliv brečí děti ze sousedních pokojů. Nebo hekají nastávající maminky z patra nad námi. A nebo rachtají zbíječky. Rekonstrukce nemocnice trvá snad už přes deset let a říkali jsme si, že to určitě bude tím, že o víkendu nepracují. Třeba. Tak nikoliv. V sobotu vizity sice chodí později, dělníci však pokračují přesně od sedmi. Na neděli jsme už nečekali. Fakt jsme potřebovali spánek.

Sečteno potrženo, oddělení šestinedělí není místo, kde zůstávat. Hustí do vás, jak máte odpočívat a kojit, nedají pro to ale žádný prostor. Jaký to byl klid doma!