v kategorii Těším se, až přijde na naši zahrádku návštěva. Prý jsou pouze tři témata: o hovně, sexu a smrti. To druhé je často tabu (i já mám zakázáno o tom tady psát), posledního se všichni bojí, tak vyhrávají ta hovna. Možná proto na začátku pandemie byl populární můj článek o kadiboudě; všem se po takovém tématu stýskalo.
U nás na chatě bude muset na toto téma dojít brzy při každé návštěvě. (Teda, záleží na potřebách návštěvy, samozřejmě.) Máme takový speciálnější záchod. Občas lidé přeslechnou a slyší splachovací. Takhle jsme vyděsili tajemnici zahrádkářské kolonie, protože nic takového u nás být nemůže. My však máme záchod spalovací.
Především, jedná se o velký záchod. Je to vlastně spalovací komora, nad kterou je mísa a sedátko. Lenka k němu potřebuje schůdky, a já to mám s mými 190 cm jen tak tak. V krabici se nám nevešel do auta a tak jsme ho museli rozdělat už na parkovišti před skladem.
Výhoda spalovacího záchodu je, že se veškerý odpad spálí. Náš pojme najednou padesát dávek, než je potřeba popel (který by měl obsahovat důležité živiny pro hnojení, dusík a fosfor, zato žádné škodlivé bakterie) odnést na kompost. Není tak potřeba řešit odvod, ani přívod vody. Stačí elektrická zásuvka.
No a pak dvě mohutné díry. Jednu na přívod čerstvého vzduchu, druhou na odvod kouře. V balení je podrobný návod, s pomocnou kartou (jak vysoko a jak velké díry udělat), a na internetu i celé montážní video. Do dřeva, jak to v návodu předpokládají, by to bylo levou zadní. Jenže náš záchod je v cihlové přístavbě s velmi tlustou zdí.
Místo kruhového vrtáku do dřeva, který si lze koupit za pár korun, je třeba najednou obrovský diamantový se speciální vrtačkou, co se sehnat nedá, maximálně v půjčovně. Místo přímočaré pily na čtvercový otvor, bourací kladivo. Osm hodin dřiny rozložené do několika týdnů. Slavil jsem každý drobný postup!
Myslel jsem, že přidělat komín už bude brnkačka. Dokud jsem si neuvědomil, že náš pozemek je svažitý, přízemí je z druhé strany v prvním patře, a na střechu nedosáhnu ani z velkého žebříku. I tak jsem raději vymýšlel sám, jak na to, než se spoléhat na řemeslníky, jinak bychom museli mít zácpu ještě několik měsíců.
Hotovo. Slavnostně přeříznout bezpečnostní pojistku, přisunout nádobu na popel, zapojit, zapnout, připravit srací pytlík a pořádně se vysrat.
Přiznám se, trochu jsem se bál. Mísa se nezdála dostatečně velká. Ale ukázalo se, že je. Prkýnko je pohodlné. Nesmrdí to. Všechno fajn. Jen mi přijde plýtvání chodit na takový záchod na malou. Přeci jen kvůli tomu rozpalovat pec až na 500°C a pálit až dvě hodiny… nic co by nešlo vyřešit s naší vychytávkou zvanou peedet.
Kdo se těší na návštěvu? ;-D
kanálu