Puzzle jako meditace

Každý z nás by měl pro své zdraví dělat spoustu věcí. Například cvičit, odpočívat, dělat to vědomě, ale taky namáhat mozek. Lenka je blázen do cvičení, já do poznávání. Proto se snažíme hledat dodatečné aktivity trochu jinak. Já vyhledávám něco, u čeho se nesedí. Lenka zase něco, u čeho se přemýšlí. Což za covidu, kdy nemůžeme pomalu nic a Lenka nemůže ani vymýšlet zdravotní hodiny pro klienty, se provádí nesnadno.

Mobilní zařízení jsou zabijáci našeho času. Především sociální sítě. Když jsem Lenku poznal, její telefon byl čistě na telefonování. Opravdický telefon v tom nejzákladnějším významu. Bohužel jsem to omylem rozbil. Už využívá i mobilní internety a málokdy ji najdu bez telefonu v ruce, nebo aspoň poblíž.

Není divu, tyto kapesní počítače zvládnou cokoliv. Zatím nás nenakrmí a nevyčůrají se za nás, ale to je jen otázka času. Rozhodně už fušují i do pohybových aktivit. Kolik běžců asi tak ví, jak se běhá bez sluchátek v uších a telefonu v ruce?

Trénování mozku, tedy nepohybová aktivita, je s displejem v ruce o to jednodušší zařídit. Existuje spoustu her všeho druhu. Lze trénovat postřeh, logiku, jazykové, matematické, no prostě jakékoliv dovednosti. Přirozeně si Lenka několik populárních kousků vyzkoušela, aby si vybrala pro sebe tu pravou aplikaci, a pravidelně trénovala.

Když už jsem to zkazil s těmi sociálními sítěmi, zmerčil jsem možnost aspoň zde zasáhnout. Podíval jsem se na nějaké hlavolamy, ale zjistil jsem, že jich doma máme už dost. Nejhorší je, když jednou hlavolam vyřešíte, nemá smysl opakovat každý den. Pak mi to došlo: puzzle.

Hledal jsem něco pěkného a zároveň aspoň s 500 dílky, aby to nebylo za hodinu hotové. Našel jsem spoustu zvířátek, ale nic nebylo to pravé ořechové. Až jsem zahlédl hrocha s 1000 dílky. To bylo ono! Hrochy Lenka zbožňuje. I naše svatební pozvánka byla na hroším papíře, na které byli dva hroši.

Jenže bylo trochu složitější. Hroch, vlastně jen jeho hlava vyčuhující z vody, zabírá přibližně třetinu plochy, což odpovídá líbivosti díky pravidlu třetin, ale zbytek jsou jen fleky stejné barvy, chlapsky řečeno.

Chvíli trvalo, než si Lenka puzzle rozbalila. V prvním kroku si rozdělila kostičky na tři hromádky. Jednu šedivou, samotný hroch. Druhou zelenou, větvičky na jeho hlavě. A třetí ostatní fleky stejné barvy. Ani její vnitřní žena v tomto případě víc barev nerozlišuje.

Prý je to moc těžké a k druhému kroku se dlouho neschylovalo. Tak jsem se zkusil ponořit do zelené hromádky a začít s hroším čelem. Aby se měla od čeho odpíchnout. Ale stále nic. Tak jsem přidal více hlavy. Taky nic. Udělal jsem celou hlavu. Pak celého hrocha.

Musím uznat, v tento moment mě to popadlo. Začalo se mi i zdát o tom, jak jsem našel ten správný flek na správné místo. To byl vždy šťastný sen. Hezky jsem u toho vypínal, skoro až meditoval. Po několika dnech skládání jsem si parádně vyčistil hlavu.

Odbíhal jsem k puzzle i během práce. Lenka si mě jednou vyfotila, když jsem u puzzle zrovna meditoval a tudíž nedával pozor. Fotka je v čase pracovní doby, jestli něco takového na home-office existuje. Kdyby mě náhodou Lenka chtěla tím vydírat (zná totiž šéfa): parádně to pomáhá promyslet zádrhely a vyřešit, paradoxně, některé věci rychleji. Přísahám!

P.S.: Lenko, podívej, skládám to jen měsíc a stále to není hotové. Pak že to nejde!