Rande za covidu

Naše představa hezkého rande je na bázi kulturního večera. Hezky se oblékneme. Nejenom pro to, aby nás pustili do divadla, ale aby pozdější rozbalování za to stálo. Možná to znáte z Vánoc: hezky zabalený dárek ve vás spustí pozitivnější emoce a těšíte se na obsah mnohem více.

To však předbíhám (přeci jen, wine and dine me first), začátek večera začíná v nějaké dobré restauraci. Ne nutně tam, kde opakují mé jméno pomalu za každou větou. Takové si necháváme na velmi speciální situace. Třeba když odvedu dobrou práci a dostanu dostatečně velké prémie. Úplně postačí, když je to něco neobvyklého. Oblíbená místa jsem už sepsal dřív.

Následně se jde do divadla. Miluju Národní divadlo. Neříkám, že mi sedí vše. Na to jsem stále(?) ještě kulturní barbar. Ale většina je boží. Miluji tu velkou scénu se všemi těmi vypiplanými kulisami a hraním si s prostorem pokaždé jinak a tak obecně vším. Lenčino oblíbené je asi Divadlo Studio DVA. Oba nepohrdneme Žižkovským divadlem a spoustu dalšími. Ale nemusí to být nutně divadlo, klidně kino. Dokonce náš první společný večer byl výletem přes skleničku do kina.

Problém je, za covidu nic takového není. Už docela dlouho a neočekávám v tomto ohledu v dohledné budoucnosti žádné změny. Ze začátku, během prvního lockdownu na jaře 2020, jsme se snažili podpořit divadla a koukali na živé přenosy i záznamy. Tak moc, až už jsem nemohl. Všeho moc škodí a kultura není žádná výjimka.

Po čase jsme najeli na předpandemický režim, tedy jeden kulturní večer měsíčně. Stále to ale nebylo ono. Když sedíme doma celé dny a týdny a měsíce, jaký je rozdíl, jestli koukáme na přihlouplý film, starý skvost, chytrou přednášku, či online divadlo? Stále to je ta samá obrazovka před tou stejnou pohovkou. A vlastně to nemusí být promítání. I když si čteme knihy nebo spolu hrajeme hry, stále sedíme ve stejné místnosti se stejným vzduchem a atmosférou.

Je to monotónní a ubíjející.

A tak se to musí nějak rozbít. Oblékl jsem si košili. Našel ve skříni zapomenuté místo, kde mívám motýlky, a sáhl po jednom vázacím, abych si ověřil, zda je ještě umím uvázat. Překvapivě mi jde uvázat motýlek lépe, než kravatu. Pak jsem zavolal do jedné z oblíbených restaurací, nasedl do auta a vyrazil do centra vyzvednout balíček.

Potud dobré. Číšníka jsme si s sebou nevzali, což mi ukázalo, jak moc jsou důležití. Při servírování, ještě než jsme začali vůbec jíst, jsem se stihl pokydat. A navíc jsme si vůbec nenabídli pití, což jsme doháněli až po jídle.

Taky jsme si v restauraci nezatopili. Lenka měla nádherné šaty a… problém vyřešila přehozením domácí(!) mikiny. Přesvědčil jsem ji, ať nedělá v takové nóbl restauraci ostudu a vezme si něco hezčího. Myslím, že si toho nikdo nevšiml. Teda kromě mého výrazu. Mou bradu jsme pak sbírali ze země, zatímco Lenka připravovala čaj.

Nakonec jsme se přesunuli do divadla. Což bylo bez nutnosti navštěvovat šatnu. Kéž bychom měli v Česku víc divadel s restaurací v jedné budově, jako třeba Sydney Opera House. Pohodlně jsme usednuli, schouleli se pod deku a pustili Zoom.

Ano, Zoom. My viděli herce a herec viděl diváky. Všiml si i nás, chválil naši deku. Bohužel si vůbec nevšiml, jak nám to pod ní sluší.

Hra byla od zmíněného Divadla Studio DVA, vlastně to byl online kurz práce s počítačem od úřadu práce. Celé to je parodie na Michala Kolesu, legendu českého internetu, takového prvního YouTubera v Čechách. Pokud se na hru Ing. Jaromír Stromšík, muž v síti podíváte, doporučuji dohledat, co se vlastně paroduje.

Není to to samé jako dřív. Dřív jsem mohl třeba na náš společný večer zapomenout. Rozhodně to byl ale nevšední zážitek, který pomohl rozseknout tu monotónnost nešťastných šťastlivců zavřených nonstop doma.

Skvělý dezert na luxusním talíři.