Zápisky z cest: Irsko

Den první

Dublin. Už od příletu na mne dýchl svou irštinou, irskou angličtinou a stejně tak štiplavým počasím.

Sotva jsem udělal krok z letištní haly, nastal jeden zmatek za druhým. Zjistit, kterým autobusem se dostat do města, není vůbec snadné. Ani když přesně vím, který potřebuji! Operuje tu několik firem, každá má svůj plácek někde jinde a nikde není jasně napsané, která se o co stará. Když už jsem našel svůj autobus 41, po pár zastávkách jsem zjistil, že z jedné zastávky pod stejným číslem jezdí na dvě strany. Samozřejmě jsem si udělal výlet pryč od Dublinu…

Po příchodu na hostel se slečna diví, že jsem sám. V mé Booking confirmaci mám jen sebe, ona tam má čtyři lidi. Byla ale ráda, protože její hostel má problém s teplou vodou a tak mi zařizovala místo jinde. Udat čtyři lidi by měla problém, ale jelikož jsem sám, původní plán zrušila a poslala mě taxíkem do lepšího blíž k centru. Ve kterém jsou… čtyři postele. Hm. Ok.

Někdo mi říkal, že pátek v Dublinu je jedna velká párty. Šel jsem se projít a jako fakt, žádný kec! Všude hudba, často živá, i na ulici, které jsou též plné lidí, kteří se už nevešli do titěrných hospůdek. Všichni stojí se sklenici piva bez pěny v ruce, kterému říkají Guinness. Každé dveře mají aspoň jednoho security týpka, kolem kterého se snaží zůstat lidi při chůzi aspoň na chodníku a netrefit ty hromady pytlů s odpadem, které mi připomínají New York.

Zbytek je jednoduše evropská Británie (kilometry místo mil, eura místo liber, ale levá strana, patrové autobusy, architektura, …). :-D Nějak teď nemám chuť ani na jejich pivo, ani na opilé lidi a docela mi byla venku zima, tak nechávám detailnější průzkum na další den.

Den druhý

Stále nevím, kde se stala chyba s původním hotelem, rozhodně není dobré bookovat v polospánku. Mám štěstí, že jim ta teplá voda nefunguje, protože v tom novém se o mě fakt hezky starají. Dnes mi dali do ruky hotovost a poslali do dobré kavárny s úžasnými irskými snídaněmi. :-) Irská snídaně je podobná té britské. Vajíčka, slanina, toasty. Ale! Slanina je silná a najdete ještě velké buřty a malé (velké) bramboráčky. Taky grilované rajče, které je na tom celém asi nejvíce lite. Celý talíř se totiž leskl, hádejte čím. Měl jsem normální porci a vystačila mi na celý den! Nedovedu si představit takovou snídani jíst každý den. Vůbec. Ale zdá se, že to ti lidé tady opravdu jí, aspoň to měli všichni před sebou na stole…

Rád zkouším technologické novinky a docela teď frčí různí asistenti. Otevřel jsem tedy ráno Messenger a začal „Ok MiLenka, what to do in Dublin?“… :-D Asi je opravdu třeba se zamyslet nad soukromím, protože hned jsem dostal odpověď, že by bylo dobré na základě mého rozpoložení něco pozitivního. Tento asistent doporučuji, má i smysl pro humor. Jako první pozitivní věc jsem dostal věznici a až poté Stephenovy zahrady. Třetí vyslání bylo k útesům. Bohužel už asistent zapomněl dodat vítr a zimu u útesů, naštěstí mi hlava slouží a vzal jsem to k zahradám přes nákupy. Dovybavit se věcmi, které zůstaly doma, jako třeba šála.

Zahrady mají krásné. Moc krásné. Se spoustou různých ptáků, kteří lidé s láskou krmí a pozorují z různých zákoutí. Je to strašně fajn… dokud vás holub neposere sotva do zahrady vstoupíte s novými věcmi. Dvakrát. :-D Lidi, nekrmte je tolik! Případně tu je více dalších parků, kde obdivuji místa pro děti. Jediné, co mi brání jít si hrát, je stud. Stydím se ty děti vyhnat, abych se sám mohl zatočit a tak. Jak rád bych byl zase dítě!

Co mě tu lehce překvapuje, je častá čeština. A to dokonce všude možně. No a pak legíny. Tak často jsem legíny snad ještě jinde neviděl. Nosí to tu i malé holčičky, ona z toho snad začíná být skutečně móda! :-O Nezbavil jsem se občas až děsivých pohledů ani na útesech. Naštěstí bylo místy sotva vidět na pár metrů se silným větrem, takže jsem se raději díval, kam šlapu.

Zahřát jsem se šel do muzea irské whiskey. Zřejmě jsem whisky dlouho neměl a chyběla mi! Aspoň tak si vysvětluji, že mi irská i chutnala. :-D Ne, byly to fajn obecné obeznámení a ochutnávka. Zase jsem se něco dozvěděl a zjistil, že i v Irsku se dá najít kouřová single malt. Na ochutnávce jsem byl jediný, komu chutnala. Taky jsem byl jediný, kdo všechny ochutnávky dopil. Měl jsem koupenou tour s ochutnávkou a blendováním vlastní. Jaksi jsem nepochopil, že ten blend se bude vyrábět z toho, co mi zbyde. No, aspoň nebudu mít problém na letišti, moje lahvička zůstala prázdná. :-D

Práce, práce, práce

Den pátý

V neděli jsem odjížděl brzy ráno směrem Galway. Práce. Po třech dnech hotovo a pokračuji v dalším cestování. V sobotu v noci byl kolem hotelu klid, ale ráno bylo ještě poměrně dost lidí vzhůru a všude děsný bordel od fast foodů, občas i plechovek. V neděli jsme měli pracovní párty v Galwayské hospůdce a opět, bylo přítomno i spoustu místních lidí do pozdních hodin. V pondělí nás vzali na večeři do menšího hrádku, která byla ve stylu hostiny se spoustou jídla i pití, a celý večer doprovázeno živou irskou hudbou a i tanečními vystoupeními. O vše se postarali děti, opět do pozdních hodin. Irsko je prostě jedna velká párty. Tady se stále paří a pije. Ideální místo pro rozlučky se svobodou, asi, aneb jedna taková skupina přijela do Dublinu z Francie. Kamarádka Hanka mi psala, že Irové jsou schopni začít ráno s Guinessem a plynule pokračovat až do večera!

Musel jsem ten Guiness tedy taky ochutnat. Pro mne to je prostě další pivo jako každé jiné. Ostatní kolem mne obdivují jeho temně načervenalou barvu, přesné oddělení pěny, její kontrast a také chuť. Když jsem v tom Irsku, zkusil jsem si tu dát i Tulamorku nebo Jamesona, aspoň lepší jsem na firemní účet mít nemohl :-D, a je to stále stejná whiskey. Pitím v Irsku se nijak nelepší. :-D Popravdě jsem Guiness ochutnal dvakrát, prý kombinace ústřic a panáka je geniální. Zkusil jsem, ale genialita mi uniká. Přenechám posoudit raději pivaře.

Ve whiskey muzeu jsem si pořídil whiskové karamelky a u pokladny měli i čokoládu, tak mám i tu. Lenka nedávno z pracovní cesty z Irska přivezla pivní bonbóny. Nějak tady ujíždějí na takových věcech. Nebo alkoholu obecně. Pivní bonbony byly hrozné. Karamelky možná ještě horší. Čokoláda není zlá, ale to možná proto, že samotná čokoláda dost přebíjí tu alkoholovou chuť. No prostě je to fajn ochutnat, ale celé balení vám vystačí pro všechny přátele.

Plánoval jsem, co tu vlastně dělat od zítra, a neměl jsem energii to řešit, tak jsem si objednal nějaké tours. Samozřejmě jsem si nevšiml, že jedna začíná v Doublinu a ne v Galway, tak jsem volal na podporu, abych to zrušil a objednal tu správnou. Chlápek, že mi to udělá celé po telefonu, tak jsem říkal OK. To že mě telefonát bude stát hodně, protože to trvalo 45 minut, nechme být, ale dostalo mě, když jsme se dostali na kontaktní údaje a chtěl předvolbu mého čísla (ze kterého jsem volal!), ale nešlo tam zadat jednoduše číslo, musela se vybrat země. Říkám Česká republika a on nevěděl, jak se to píše. Pět minut to gugloval. Hláskoval jsem mu to a stejně to musel guglit. Pět minut. Podpora dle předvolby je v Británii. To mne fakt dostalo. :-D

P.S.: Bavit se s Iry je… hrůza. Jejich angličtina je opravdu hrozná a vždy si vzpomenu na video s rozpoznáváním hlasu ve výtahu se Skoty. Neumím se rozhodnout která z těchto dvou angličtin je horší. :-D

https://www.youtube.com/watch?v=MNuFcIRlwdc

Den šestý

„V Irsku neprší neustále. Neustále prší někde v Irsku. Pokud vám prší neustále na vaší dovolené, pak jste problém vy.“ :-D Aneb slova našeho dnešního průvodce. Naštěstí jsme na naší tour kolem oblasti Connemara nikoho problémového neměli. Na minutu, možná dokonce dvě, jsme mohli zahlédnout i sluneční svit!

Během sezení v autobuse jsme se dozvídali nějaké zajímavosti o Irsku. Teď se mi vybavují detaily, jako že dříve (jakože hodně dávno) bydleli v malých baráčcích s malými okny a půlenými malými dveřmi. Pár takových baráčků bylo po cestě vidět a u jednoho nám přibrzdil. Pak ale že všude jsou spíš takové skoro až haciendy. Moc krásné baráky. A dnes, dnes zase směřují k menším stavbám, problémy s místem a cenou tu začíná taky působit, ale stále každé bývání má prý minimálně tři pokoje.

Dále, že učitel musí umět oba jazyky a matematiku, aby mohl učit. Což je velký problém, pokud zde chtějí učit lidi ze zahraničí. Přeci jen, kdo by se chtěl učit kvůli tomu irštinu… Nemusí to dělat zahraniční studenti, ale místní děti to mají jako povinnost. Zvláštní je, že i přes povinnost učit se oba jazyky tu existuje komunita jen s irštinou. To jsou především všichni ti pastevci ovcí. Prý mají čím dál větší problémy se uživit, možnosti prý vydělat jsou, ale pak je lepší s penězi jít za lepším, ale nemohou, protože angličtina je pro ně překážka.

Popravdě vůbec neznám film Tichý muž z roku 1952, ale natáčelo se to v této oblasti a často se tím náš průvodce chlubil. Viděli jsme nějaká místa, kde se natáčelo a i sochu, která je kopií plakátu. Když už jsem viděl tu vesničku a sochu a slyšel nějaké historky, budu se muset na něj podívat. Hodnocení má dobré. :-) (Update po letech: je to hezký film, doporučuji.)

Taky jsme viděli Kylemore Abbey. Což bych popsal takto: zbohatlý Londýnský doktor neví coby a tak si postaví luxusní sídlo v Irsku, kde celé sídlo žije z vlastních zdrojů – loví zvěř kolem, rybaří v přilehlých krásných jezerech, pěstuje všechno možné v chytře a krásně provedené zahradě. Pořádá různé párty, užívá si života, lokálně političí a tak. Po čase ho to přestane bavit a tak se vrátí do Británie a sídlo prodá, ten to prohraje a koupí to levně jeptišky Beneditksého řádu, kde provozují dívčí školu. To zkrachuje (poměrně nedávno, 2010) a dnes to je turistická atrakce.

Konec dne jsem šel prosedět do hospůdky (z neděle, akorát za své). Dal jsem si tradiční Irskou ovečku se zeleninou. Trochu si říkám, zda to není zvrhlé si fotit ty roztomilé ovečky a pak si ji objednat v restauraci. Každopádně byla skvělá! Slečna se ptala, co budu pít. Chtěl jsem říct vodu, měl jsem ji vážně na jazyku, ale v té irské hospůdce s živou irskou hudbou jsem nějak vodu proměnil v Guiness. A už to nebylo zlé, vypil jsem to poměrně i rychle. I když to bylo možná proto, abych mohl otevřít skřínky, vedle kterých jsem seděl. Volný stůl byl zrovna vedle samých skotských. Navíc z mé židle jsem vykoukal snadno většinu mých oblíbených. Ach! Při první skleničce se mne slečna ještě ptala na led. Křičím ne! a užívám si irskou hudbu s kouřovými skotskými. :-)

Den sedmý

Poznal jsem Skotsko, jaké normálně vůbec není. Chci říct Irsko! No, vidíte?! Strašně moc sluníčka! Průvodce říkal, že takhle modrá obloha nebyla minimálně čtyři měsíce. A přilehlé ostrůvky od útesů, kam jsme se vydali, takhle neviděl minimálně rok. Prostě lepší den v Irsku už není. Asi jsem vesmír hodně moc prosil (zdravím Janičku, která mě tyhle věci učí :-D), anebo jsem prostě dostal odměnu za všechny ty předchozí zmatky.

Jaké útesy? No… ehm, říkám, že tu jsem na tu tour k matčiným útesům. A chlápek, zda to mohu zopakovat. Pak se otočil na kolegyni a říká, vidíš? Jsou to Cliffs of Moher, nikoliv of Mother. :-D I bez toho t je to dost oblíbená atrakce. Všude plno lidí, ale i tak doporučuji udělat oba výlety. Útesy jsou úžasné a… na této části jsou jen kravičky, směrem ke Connemara oblasti jsou zase jen roztomilé ovečky. :-)

Náš průvodce by rád kolem této oblasti bydlel a pozoroval z okna ty výhledy. Ale nechce každý měsíc řešit novou střechu. Jsou tu dost časté silné vichřice. Proto irský život více vidí na tu druhou stranu od Galway. Díky silným větrům tu je ale prý známá ideální pláž pro surfaře (snad jedna z nej v Evropě). A díky, pokud jsem rozuměl dobře, 1500 potopených lodí, i super místo pro potápěče.

Řeknu vám, jsem rád za ty zájezdy. Aspoň jsem nemusel řešit úzké nebezpečně se klikající uličky, místa bez signálu (tedy i dost pravděpodobně navigace v mém případě), kam vlastně jet, dívat se v klidu a tak. Ale styděl jsem se jít do toho turistického autobusu jak běžně chodím. V sáčku a tak. Mám jen příruční plné zavazadlo, kam se turistické oblečení nevešlo, a včera jsem to sáčko vzít s sebou musel. Ale po dnešku se fakt nestydím. Namalované ženy v podpatcích, chlápci v obleku a kravatě, asiatka v dlouhých úzkých šatech, … :-D

Výlet byl taky do národního parku Burren na největší dochovaný Dolmen. Nejstarší „stavbu“, která se v Irsku nachází. Docela zajímavé, že to tam stojí přibližně od 3-4 tisíc let př.n.l., ale díky vodě by se to mělo poměrně brzy už rozpadnout. Nějaký geolog přibližně před rokem vznesl otázku, proč nad to nepostaví střechu. Prý to průvodce zkoumal, těžce hledal odpověď, až se dohrabal k tomu, že z nějakého pitomého zákona to není možné či co. Irská angličtina… tak mi detaily unikly. Každopádně smutné.

Přidám ještě jeden smutný příběh: slečna na útesech křičela, že našla perfektní místo. Ne, nebyly to poslední slova před pádem :-D, smutný příběh je jiný: zase spoustu legín. Dnes byla aspoň větší koncetrace hezkých postav, tak se bylo na co dívat, ale stejně… balím to tu a zítra vyrážím směr Paříž. :-)

Den osmý

Na snídani jsem potkal super babičku. Byla fakt hustá! Bavila se tam s Francouzema o různých místech, pak se zeptala i mě, tak jsem ji tedy řekl moji misi v Irsku (naučit je mluvit anglicky :-D), včetně přesunu na salsa festival, načež se rozpovídala o tom, jak se ji líbila salsa na Kubě. Francouzi ji hned zpovídali a řešili, že už to tam asi není takové, jak zažila před několika lety. Přispěl jsem s Dominikánou, na kterou hned odpověděla, že tam taky byla (typický člověk „všechno vím, všechno znám, všude jsem byla“ :-D) a že si tam s nimi moc nepokecá, maximálně o tom jejich merengue, zatímco na Kubě o čemkoliv a taky se tam cítí bezpečněji. No a je to Němka, půlku roku žijící v Itálii a hodně cestuje po Francii. Tedy jazyků taky umí dost. A cestuje sama. No prostě fakt hustá!

Cestu zpět do Dublinu jsem si krátil úplně úžasnou nejlepší čokoládou, jakou jsem za poslední dobu měl. Ručně dělaná na opatství, o kterém jsem psal, a kde jsem ji koupil. Coconut Macaroon. Každý čtvereček se tou správnou rychlostí sám rozplýval na jazýčku, což z poloviny byla velmi jemná čokoláda a z poloviny druhé jak kdybych si dal do pusy lžičku kokosu. Nepopsatelné! Chtěl jsem vzorek přivézt do Paříže Lence, ale bál jsem se, aby mi ji nevzali u rentgenů, a tak si ji radši nechal pro sebe. :-D Doporučuji!

Takové malé postřehnutí na závěr: mají v Irsku velkou kampaň proti potratům. Na zájezdě si jeden průvodce stěžoval jak jim tu hodně klesá porodnost a tak proti tomu tady asi i dost všichni zbrojí. No. Drsné obrázky občas.

Sotva jsem dojel na letiště a dostal jsem zprávu, že nemáme v Paříži kde bydlet. Celá skupina deseti lidí. Hezky nám to tu začalo. :-D Ale po bouřlivé skupinové (ne)spolupráci jsme se s tím poprali a není to tak hrozné. Tak hurá se zase vyčerpat salsou. :-)