Zápisky z cest: Itálie

Den první

Stejně jako loni, i letos vyrážím na Mamboland. Jedinou změnou je, že letenku nemám do Milána, ale do Benátek. Abych zůstal hodným přítelem, vzal jsem s sebou na začátek cesty i Lenku, kterou „deptám“ už od začátku cesty.

Například jsme neměli sedět v letadle vedle sebe a do poslední chvíle jsem nic neřekl. U její sedačky jsem se s ní rozloučil a než si stihla sednout, už jsem seděl vedle ní. Nebo jsem ji informoval o tom, jak se budu večer dívat na video o programování, které mě hodně zajímá, a když už na to po večeři mělo dojít, uháněl jsem ji, ať se rychle připraví na noční procházku!

Jaké jsou Benátky?

Představte si bludiště. Se spoustou slepých cest. Víc slepých, než průchodných. A úzkých. Vlastně si tu připadám jako obr. A to nejen na výšku, někdy se bojím, že se šprajcnu mezi stěnami.

Má to jednu výhodu. Nejsou tu žádná auta. V noci s kufrem jsme dělali na kostkách strašný randál (resp. můj kufr ne), protože žádný automobilový ruch to nepřekrýval. Je vlastně strašně zajímavé pak vyjet z Benátek, jakože ostrova, zpět na pevninu.

Ale musí se! Po celodenním chození jsme si chtěli dát šlofíka a… v 17:30 začalo pětiminutové zvonění. V 17:45 děsný slejvák. V šest znovu zvony. Za dalších patnáct minut… se přidali rackové. V půlu znovu zvony. A v 18:40 po dalším zvonění jsme to nevydrželi a jeli na večeři s naším známým Italem přes salsu.

Lenka si chtěla dát k večeři čaj. Celá restaurace ztichla. Servírka, když chytila zase dech, začala koktavě sdělovat, že čaj nemají a snažila se rozpomenout, co vlastně podobného mají (a nikdo na to roky nesáhl). Jediné, co se našlo, je ledový čaj. V Itálii si dát k večeři čaj je neskutečné foajé.

Optali jsme se na další tipy, co nedělat. Samozřejmě zítra půjdeme a dáme si k večeři čaj a kapučíno (které se tu pije pouze ráno) a těstoviny, které si vyměníme za jiný druh. Abych vysvětlil: rozdíl mezi těstovinami není. Každý recept má danou těstovinu jen jako designovku a prostě se to nemění. Tečka.

Den druhý

Dnes jsme především pluli. Nikoliv Gondolou, jak si asi každý představí, to stojí 80 éček na půl hodiny, ale místními „autobusy“. Zajímavé, jak si to tu udělali jako na běžné ulici. Cedule, benzínky, dokonce i „patníky“!

Výlet jsme si udělali po všech kanálech a taky na další ostrov, Murano, který je především o skle. V jedné továrně hned u zastávky vám dovolí nahlédnout na komentovanou výrobu a pak vás pošlou do spoustu obchodů si něco koupit. Sice by se mi hodil do nového obýváku lustr, ale máme házecí kostku! Lenka je nadšená, že není cinklá a jen cinká.

Dle předpovědi jsme měli hodně zmoknout. Popravdě jsme tu zažili kdejaké počasí, ale díky žádným plánům nám tak nějak vše vyšlo. Neuvěřitelné. I největší příliv jsme zažili, resp. především jeho předehru a přípravy místních. Dál jsme to pozorovali raději z dálky. Voda se mi tu zdá celkem čistá, ale suchý a teplý apartmán je lepší varianta.

Popravdě se mi Benátky začínají líbit. To že tu není ruch, žádný noční velký život, žádná auta, čistý vzduch a tak. Ale… ale už mi ty těstoviny lezou krkem. Máme je každý den dvakrát denně. A hlavně mě tu štvou kliky uprostřed! To fakt netuším, kdo to čím vymýšlel…

Což mi připomíná jednokolejku přes most do Benátek. Jezdí tu šalina po jedné koleji. Ptali jsme se Emanuela (našeho kamaráda) a on na to „nedávno se tu objevila. Jezdí pomaleji než vlak i autobus. Nikdo neví proč. Ale je tu.“

Den třetí

Opustili jsme město prampouchů, vyzvedli auto a přejeli do města krampouchů. Kdo neví co je prampouch, možná pomůže mé pojmenování buspo, nebo-li budovní spojovník. Krampouch je zase obyčejný rampouch, ale z květů.

Jedná se o město Verona. Druhé nejvýznamější město benátska. Ze dvou. A má třetí největší arénu / koloseum na světě. Impozantní. Chtějí vstup a zrcadlovka zůstala v autě, tak jsme šli dnes na místa, kde zrcadlovka netřeba.

Například si sáhnout na prso Julie pod jejím balkonem. Štěstí v lásce mě nečeká, protože se dobývat davem lidí mě omrzelo asi po minutě a prodřeli jsme se davem zase rychle pryč. Zkusili jsme ještě Romeovu casu, neb se tam lidi nehrnuli. Aby taky jo, když tam nemají vůbec otevřeno. Ani k nahlédnutí.

Tím je Verona tak nějak hotová, nic více zajímavého. Lenku jsem posadil na vlak, zamával a mohu řádit. youtube.com/watch?v=EQAZ0lwGX4w :-D

Na „hotelu“ ve Veroně neberou karty a nemají nazpět eura. Dostal jsem místo eura čokoládu. Vzal jsem to jako znamení, že se mám posilnit a omrknout poslední turistická místa – hrádeček a most. Tím jsem se ujistil, že mají opravdu rádi písmeno V. Všechny střešní výstupky či hradby jsou do tohoto znaku. Vvvážně!

Den čtvrtý

Ráno vstanu, vidím jak je venku krásně, lehce posnídám, sbalím se, připravím zrcadlovku a vyrazím k amfiteátru. Nebo aréně či koloseum, vyberte si. Vidím lidi, kde přibližně včera, směřuji k nim a… tady fronta nekončí. Končí tam, odkud jsem více méně přišel. Mám štěstí, ne na druhé straně náměstí, jen v polovině.

Pokud nebudu počítat půl hodiny stání ve frontě, mám v podstatě vážně hodně štěstí. Vždy, když bylo potřeba, aby nepršelo, opravdu nepršelo. Vždy, když jsem potřeboval zaparkovat, jsem zaparkoval (i s jejich mnohem tvrdšími zónami, než u nás). Dokonce jsem dostal vstup jen za euro! Podezříval jsem je z apríla, ale jedná se o každou první neděli v měsíci. ;-)

Dál jsem jel do Bologny. Nemohl jsem parkovat u hotelu, neboť tu mají ZTL, „Zona Traffico Limitato“, tedy zákaz i vjezdu. Naštěstí tu mají aspoň zdarma parkoviště, další města budu muset tvrdě zaplatit, například ve Florencii mě nečeká zdarma ani centimetr. Má to ale pozitivní stránku – ve městě je klid. Žádný ruch aut a chodci mohou využít celé ulice. Příjemná změna od ztracených turistů ve velkých autech a malých uličkách staré Prahy.

Moc se mi na Italech líbí, že si stará města nenechají zasírat. Subjektivně mi přijde, že obchody mají na budovách jen malá nepatrná loga a nekřičí to tolik, jako u nás či jinde.

Mimochodem, co náměstí, to jeden vojenský džíp či jiné vozítko a dva či více vojáků. Různé zákazy a betonové barikády samozřejmostí. Berou to tu mnohem vážněji.

P.S.: Věděli jste, že šikmá věž je i v Bologni? Že by šikmost byla italská architektura?

Den pátý

Dormitory, neboli ubytovny, mám rád. Člověk se seznámí s dalšími lidmi, pokecá, dozví se tipy atp. Aspoň ty v přírodě. Na Zélandě či Islandě fungují bezvadně. Ve městěch to je děsně neosobní, jak ze strany personálu, tak turistů. Nikdo se s nikým nebaví a každý si vše zamyká. Snídaně jsou velmi strohé a hlídá se, aby se náhodou nesnědlo o sousto více. Aneb už s jistotou mohu říct, že dormitory ve městech není dobrá volba.

Než jsem odjel z Bologny, prošel jsem lehce město. Přeci jen je Velikonoční pondělí. Lenka mi říkala, že jí někdo říkal, že jet na Velikonoce do katolické Itálie je blbost. Popravdě, Bologna byla ráno prázdná. Čekal jsem nějaké tradice nebo něco, ale nic. Ani pomlázku ani vajíčka ani turisty jsem nezpozoroval.

Dál jsem frčel do Florencie. Řeknu vám, auto v Itálii je drahá sranda. Cena půjčovného (nějaké tři tisíce na pár dní) je jen malý zlomek. Stejně tak velká částka je za pojištění. Dále dálnice levné rozhodně nemají, objet sever vidím na až polovinu půjčovného. Benzín, samozřejmě. A ubytování. Myslím parkování, ale říkám tomu už ubytování. Se všemi těmi ZTL oblastmi a placenými parkovišťmi, mi nakonec nejlépe vyšlo zaparkovat v garáži vedle hotelu. Stojí to „jen“ polovičku co můj pokoj…

A byla to blbost. Mimo ZTL bych stejně zaplatil až 20 euro za noc, plus taxík nebo něco, tak jsem dobrovolně dal 26 i s tím, abych mohl do ZTL k mému hotelu vjet. No je to, jak jsem se zlobil předchozí den na ztracené turisty v centru Prahy. Nevěřil jsem, že k hotelu opravdu vedou pouze ulice, které jsou spíš pěší zónou, a nejel jsem o moc rychleji, než jak lidé šli.

No, omrkl jsem z auta polovinu památek a pak vyšel fotit, co jsem už viděl. Nakonec možná tím autem se tím množstvím lidí projde snadněji. Na jakékoliv hlavnější muzeum se čekají fronty klidně přes celé náměstí či kolem bloku! Dokonce i na obyčejné panini tu čekají jak na banány. Naštěstí gelato mají na každém rohu (možná i častěji), tím je ho dostatek a aspoň na zmrzlinu čekat nemusím. Těžké neodolat…

Restaurace jsou na to připraveny. Stolečky jsou titěrné, aby se vešlo co nejvíce lidí, a obsluha hyperaktivní. Neustále nahání nové lidi a rychle obslouží stávající, aby zaplatili a už zase šli. Což je dost otravné. Tahají mě dovnitř sotva přečtu název restaurace a berou mi talíř, jen jak to lehce vypadá, jakože jsem dojedl. Pozorovali jsme to už v Benátkách, ale to jsem bral jako hodně lidí a málo prostoru. Kdepak, tohle je Itálie. Šel jsem dnes s nimi do boje. Žádná pizza, těstovina, ani ryba. Hezky steak se zeleninou a jedl jsem to svým tempem. Bylo to výtečné! (Čti: snědeno bylo velmi rychle a naopak jsem konečně čekal, až si mě všimnou. Beru to jako výhru.)

Den šestý

V Itálii auto nedoporučuji, stejně tak snídaně v hotelích. Není to výsada ubytoven, zatím jsem nezažil nic jiného než toast a/nebo pečivo, máslo, džem, nutellu a případně crosaint. V malém množství a žádné ovoce či zelenina!

Nechoval jsem se k sobě hezky, není mi tak dobře a tudíž jsem hledal nějaké náměstí se zelení a tichem, kde bych mohl na chvíli taky posedět. Normálně tu není! Matně jsem vzpomínal, kde jsem viděl v centru nějaký strom a netuším. Ani ve zbytku Florencie, kterou jsem dnes doprošel. Všude jsou jen betonové kvádry.

A na nich opět fronty už od rána. Koně vozící turisty se prodírají lidmi s pomocí klaksonu se zvukem kachen. To mě pobavilo. Mě zajímalo muzeum Leonarda a světe div se, je to nejlevnější místo s nejkratší (žádnou) frontou, co tu lze najít.

Leonardo byl fakt pán! Jeho vynálezy mi přijdou neskutečné; jak mohl jeden člověk vymyslet tolik věcí. Skoro jako kdyby ho někdo poslal do minulosti a snažil se lidstvo rychle popohnat. Sleduju asi moc sci-fi. Každopádně on ty kliky ve středu dveří nevymyslel.

Možná Michalengelo? Těžko říct, další muzea nechávám davům a odpočívám na pokoji. Zajímavé, že teplo či teplá voda tu je docela problém. Od Italů bych zrovna čekal, že to je něco, bez čeho nedokážou žít. Možná nejsou zvyklí na to, jak v dubnu stále není víc než 20°C…

Úplnou náhodou jsem u hotelu, což je u kaple Medicee (= dobře se mi hledá cesta k hotelu), narazil na skvělý market. Nenašel jsem ho v žádném průvodci a je super. Doporučuji. Spoustu zeleniny, ovoce, sýrů, salámů. Mají tu i místní, Toskánský, salám a je fakt výborný.

P.S.: Zpráva od Lenky z Milána: „Včera na obědě jsme řešili zvyky a to s pomlázkou a vajíčky je nějaká slovanská vymoženost, Italové i Francouz málem spadli ze židle z představy, že češi mlátí češky a ještě něco dostanou.“

Den sedmý

S Florencií jsem se rozloučil noční procházkou. Zjistil jsem, proč nebyl market tak snadno vidět – byl skryt za pouličními prodejci všeho možného! Taky vykoukly obecně všude samé výlohy. Vypadá to, že Florencie musí být na nákupy pro ženy ráj… Pokud jsem rozpoznal dobře Italy, chodí opravdu oblékaní lépe, než my, ale ne zas o tolik. Rozhodně ale mají ve výlohách zajímavější outfity.

Bude to trapné, ale… lidi tu čekají fronty i v noci. Po deváté hodině jsou schopni čekat na stůl v restauraci, i když kolem je plno jiných restaurací bez žádného čekání. Nenašel jsem ani na Yelpu, že by šlo o něco skvělého. Ty lidi jsou tady už zfetovaní či co. Kousek vedle jsem si všiml restaurace s názvem Eataly. Moc hezké!

Abych neměl cestu z Florencie snadnou, rozhodli se některé jednosměrky otočit a jiné úplně zrušit. Navigaci to dost zmátlo a já fakt najednou nevěděl, co teď, když jsou uličky malé, všude plno lidí a taxík za mnou pípal a i troubil. Byl to boj, některé památky jsem si prohlídl ráno ještě dvakrát, ale nakonec jsem se vymotal!

Když jsme v Benátkách vyjeli s Emanuelem na večeři, Lenka byla překvapená, jak se místní drží v pravém pruhu, a Emanuel se smál. Už vím proč, jednalo se o náhodu. Na dálnici 130, pravý pruh omezen na 100 a bez problému si tu jedou 90 v prostředním, i když v pravém nikdo není. A ani neblikají. Najednou začnou přejíždět bez upozornění pruhy a hotovo. Bez problému úplně z levého před čumákem přejedou k exitu. Hrůza!

No a dojel jsem do Pisy. Je tu věž a je šikmá.

Víte, že ji trvalo postavit dvě století? A že byla původně vyosená jiným směrem? A že se do nedávna stále víc vyosovala, až se to podařilo zastavit, ale předpokládá se, že to bude zase pokračovat? Teď je vyosená o nějakých 4,5 metru, 5,5 stupňů, a začalo to na 0,2 stupních. A taky byla vojenskou základnou za druhé světové. Američani měli příkaz ji sundat, ale nakonec to neudělali a tak se dnes můžeme smát, jak se lidé snaží udělat fotku, kdy se snaží věž držet či naopak přirazit. A ještě vtipnější je těm lidem dávat high-five!

https://www.youtube.com/watch?v=u06wUniQVlk

Den osmý

V pizze, chci říct Pise, se bouří a tak pokračuji dál. Po pozorováním závodů kamionů sjíždím znechucen z dálnice a užívám si serpentiny na pobřeží, konkrétně Cinque Terre. Úplně jiná Itálie! Moc se mi líbí, jak si staví ty barevné vesničky, nebo i jen baráčky, v kopcích obklopené zelení. Vypadá to dost dobře! Škoda jen, že podél cesty není možnost moc zastavit a pořádně se pokochat. Resp. možnost je, ale ne tak často či na místech, kde by se hodilo.

Dojel jsem do Genoe, hm, Genoy, Genoi? no prostě město se jmenuje Genoa. Popravdě jsem o něm nějak neslyšel a překvapilo mne, jak velké je. Každopádně, je to stará známá písnička… architektura stejná, hodně starých budov, použita dost bílá barva, šikmost, úzké uličky, bludiště (už mě začíná vytáčet, že tu bez mapy neodbočím ani na jedné křižovatce), především zelené okenice, motorky, pidižvíci (říkám tak italským tříkolkovým dodávkám), klasika. Už mě ani neba na to koukat, natož si dělat fotky.

Ale! Aspoň tohle město je fakt velké (i metro mají), na pobřeží a posazené i do kopců. Takže si pak mohu sednout a koukat na starou dřevěnou loď, vedle ní palmy, za zády to, co jsem viděl už všude poslední týden, a ještě v dáli kopce s baráčky, jak jsem viděl dnes po cestě. A aby toho výhledu nebylo málo, několik metrů nad pobřežím postavili silnici. :-O Šel jsem se taky podívat do těch kopců na výhledy a kdo by řekl, že by se domů do sedmého patra chodilo přes střechu…

Den devátý

Á, konec! Ráno jsem přejel do Milána, naposledy se pokochal jejich starými oblíbenými Fiaty, rozloučil se s okenicemi, které mi budou chybět, zamáčkl slzu, kolik peněz šlo do půjčení auta, a druhou, že mi italské jídlo nechutná tolik, jak jsem čekal. Došel jsem na test, do které salsa skupiny patřím (do nižší, fňuk) a teď už do sebe nechám ládovat všechny informace a nové zkušenosti. Tak zase brzy.

---

Dodatek

Na pracovní cestě o pár týdnů později jsem narazil na Itala a ten mi říkal, že sever Itálie je především o mase. Jih je zaměřen na pizzy. Tím se mi hodně vysvětluje! Kéž bych tuto informaci měl dříve. To je to neplánování. Pokud tedy čtete před odjezdem, na severu užívat maso, na jihu pizzu!