Zápisky z cest: New York

Upozornění: Nejsou fotky! :-O Téměř; kvůli rozbitému telefonu jsem přišel o většinu svých fotek. Zato e-maily se spoustou textu o New Yorku a salse mi zůstaly. Všechny jsem sem přepsal. Omlouvám se za délku!

Den první

New York je hrozné místo. Nelíbí se mi tu. Zatím nejhorší místo v Americe. San Francisco bylo lepší, i když to je stále nic moc Amerika. Nejpřijatelnější pro mne zůstává Havaj.

Ani nevím, kde začít. Asi s lidmi. Všude jich je tři pr… strašně moc. Všude. Neviděl jsem ani jeden roh, kde by bylo rozumné množství lidí. Z toho plynou neskutečné zácpy. Neustále a všude. Aneb přistál jsem ve tři a na hotel se dostal v sedm.

Nikde není klid. Stále je slyšet nějaká sbíječka či jiné náčiní ze staveniště. Třeba buldozer. Nebo sirény. Hned první den jsem už viděl stát policejní prázdné auto uprostřed silnice a policistu si dávat sprint kolem bloku. Hasiče a sanitky jsem taky viděl minimálně každou hodinu. Pokud je náhodou klid, ruší ho auta. Buď náklaďáky, či osobáky s klaksonem.

Nejvíc mě udivují náměstíčka s parčíky po Broadwayi. Vždy tam je kus zeleně a pár stolečků k sezení. Nevydržel jsem tam ani chvíli stát, natož si tam odpočinout. Nejlepší už skutečný park byl asi na Union Square. Nebylo tam tak hlučno. Ale zase bylo slyšet metro, a nejen slyšet, i cítit vibracemi.

Možná to je i důvod, proč občas jezdí metro opravdu, ale opravdu, pomalu. Je hned pod silnicí a lze ho z větracích šacht slyšet. Asi i to vysvětluje dým stoupající ze silnice, který je známý ze všech těch amerických filmů z newyorského prostředí.

Krom dýmu je město špinavé i samo o sobě. V noci tu byly všude po ulicích odpadky. Přes den taky, ale už méně. Každopádně i tak hnus. V některých ulicích či stanicích patřičný smrad taky stojí za to. Já bych se viděl nejraději doma v Praze a obchodníci v obleku se v pohodě v tom smradu a špíně smějí a diskutují.

Vrátím se k těm stavbám. Jsou totiž opravdu všude. V každé druhé ulici je nějaká stavba. V jednu ráno tu bourali a stavěli novou silnici. Na Broadwayi. Noční klid tu neexistuje. Přesto najít v noci něco otevřeného není taková sranda. Město nespí a přesto spí. Docela paradox.

Hodně se tu mluví španělsky. Nechci generalizovat, ale na stavbě jsou spíš černoši (občas i asiati) a u těchto lidí je slyšet víc španělštiny. Podobně u lidí za obsluhou (čehokoliv). Holt takové práce amigos americanos zřejmě moc dělat nechtějí. Možná to je zkreslené místem; zatím jsem si udělal pouze procházku po Broadwayi, od Central Parku až k bývalým dvojčatům. Dál to může být jiné, i když tomu moc nevěřím, protože jinde se to na první pohled liší jen tak, že tam není od země až po oblaka nespočet blikajících obrovských billboardů.

Jakože opravdu až do oblak. Vše tu je s nespočet pater. Kostel jako jedna z top atrakcí úplně zapadl. Normálně kostely bývají dobře vidět už z dálky. Tenhle bych snadno přehlédl stojíc vedle něj. Špičky mrakodrapů jsem ani neviděl kvůli počasí. Ztrácely se vysoko v mlze. Včetně jeřábů u novostaveb.

Prošel jsem se taky kolem Trump Tower, která se pozná snadno. Stačí se podívat, která budova má ochranku, jako kdyby čekala třetí světovou. O ulici dál jsem zase viděl obrněné auto, zřejmě převáželo peníze či jiné cennosti. A před něj jelo takové to velké popelářské auto. Zastavil jsem a čekal, jestli uvidím scénu jak z nějakého filmu. :-D Neviděl.

Pokud připočtu k tomu všemu různá individua, která jsem potkal, jako free hugera a další (zřejmě) bezdomovci a jejich fráze a přízvuk, úplně jsem si vzpomněl na GTA. Dřív jsem tu hru považoval za nedokonalou. Že k realitě má daleko a je to jen hloupá hra. Ba naopak! Věrná kopie.

Mimochodem spím v místnosti pouze s postelí. Přeci jen jsem přijel hlavně tancovat, takže mi stačilo to nejlevnější. Vedle postele se skoro nevejde ani můj kufr. Čínský hotel v čínské čtvrti, no. Zábavná zkušenost. Každopádně stačí a trápí mě pouze hluk. Toho bych se asi horko těžko vyhýbal. Naštěstí jsem byl tak unaven, že jsem spal jak zabitej.

Aby toho nebylo málo, hotel má problém si strhnout z karty peníze. Na kartě mám dvakrát blokaci na celou částku, hotel nic nemá a stále chce po mne platbu. Jinými slovy, hned první den mi došly peníze v místě, kde chtějí 350 našich korun za vstup na salsa párty, stejnou částku za trochu ginu s tonikem. Za jeden kousek pizzy 150. Naštěstí se z dvou amerických kousků dá najíst dosyta.

Teď by mělo přijít „ale tanec super“, což? :-) To nepřijde. Přijde „ale hudba super!“ V klubu, kde jsem byl, se slavily kulatiny, a tak si pozvali hudebníky z Palladia éry, kteří hráli s Tito Puente. Staříci a jak hráli perfektně! Nejvíc se mi líbilo, když se dirigent snažil nějak držet partu pohromadě, ale všichni si to tak užívali, že ho ignorovali a improvizovali. Nakonec to vzdal a začal improvizovat s nimi. Škoda, že jsem nestihl přijít od první písničky.

Tanečně ale nic moc. Čekal jsem oslavnou výbornou kvalitu a přitom polovina chodila mimo hudbu a neznali základní koncepty. Později jsem se však dozvěděl, že přišlo spoustu různých lidí kvůli oslavě a naopak ti lepší se nechtěli mačkat. Chápu.

Den druhý

Jestli se mi bude po něčem stýskat, budou to kuriózní věci, které tu jsou na denním pořádku. Především tom nočním. Aneb jdu si po poslední písničce ve dvě ráno na hotel a přes cestu přejede policejní odtahovka s policejním autem bez čumáku. Jakmile přejede, jde po přechodu Ježíš obalen zlatem v těle černocha, který má chůzi jako kdyby to zlato měl i v pr… zadnici. :-D

Rozhodně se mi nebude stýskat po Amerických kecech, jak jsou super země. Jak jsou příkladnou svobodou a demokracií a bla bla bla. Jel jsem se podívat na sochu Svobody a raději jsem audio průvodce vypnul. Se nedalo poslouchat. Asi na to začínám být alergický. Hlavně socha svobody je za dvěma(!!!) security checky jak na letišti. Dokonce mi tam prohrabali tašku, což ani na letišti nedělají. Ironie. :-)

Cesta vedla i přes ostrov, kudy původně přicházeli všichni imigranti. Docela zajímavé místo se zajímavými informacemi v muzeu. Mnohem lepší než socha Svobody a ani mě nemrzelo, že jsem se nedostal do koruny. Ta je beznadějně vybookovaná na minimálně měsíc dopředu.

Ohledně bezpečnosti: pamatujete, jak srazili dvojčata? Dnes tam jsou dva obrovské bazénky se jmény hrdinů. A ty dvě obrovské díry jsou hlídané snad ještě víc, než jiná místa. Auta tam nesmí. V zemi jsou železné sjížděcí brány. Všude spoustu policistů a policejních aut. A turistů. No… hlavně, že to mají po zemi pošéfované. :-D

Dnes tu docela prší (i do metra těmi kanály), tak jsem se šel podívat do muzea. Při větším dešti jsem šel zrovna kolem moderního umění, dal jsem tomu tedy šanci. Třeba jsem už do toho vyrostl… nevyrostl. Sem tam tam byly skupinky, kde někdo dané umění vysvětloval. Jedna skupinky byla s dětmi kolem deseti let maximálně. Zaposlouchal jsem se… a nic. Umění mi nic neříká.

Orientační smysl mám lepší, už jsem se tu zorientoval. Ono to je teda dost jednoduché. Ulice jsou číslované, takže v metru jasně vím, jestli se už blížím. Každé metro má svou trasu, není to nepřehledný prales, jak se zdá. Vlastně jsem ani jednou nepřestupoval, vždy se najde přímá linka. Autobusy ani nic jiného na povrchu není. Snad jen spoustu jednosměrek, což hodně zjednodušuje dopravu a chodci mohou častěji přecházet. Jediné, co vytýkám, je, že v případě nehody bez Google v kapse bych se nic nedozvěděl.

Teď salsa! Frankie Martinez je hustej. Hodiny s ním se mi líbily. Jako první mi u něj vyšly nejpokročilejší hodiny. U footworcích jsem plaval, samozřejmě, ale dal jsem to! A partnework dobrý. Učí výborně. Učí, jak dávat správně signály. Jak si připravit ruce do další figury, abychom neztráceli čas přehmatáváním. Ženy zase učí, jak už dle držení dedukovat, co může přijít a co je bezpečné pro ně (i nás) udělat. A spoustu detailů a triků, jakože v kterou dobu a na jak dlouho je potřeba dát impuls. Když se nepovede dotočit, jaké alternativy, aby se neztratil beat atp. A ještě k tomu zábavně, kind of. Jeho dobrý vtípek, který si pamatuji, je: prý jeho velcí žáci všichni odešli s dobrýma rukama. Vlasy neměli nejlepší, ale ruce ano. :-)

Překvapilo mě málo lidí na hodině. Asi tak patnáct nás bylo. Čekal jsem víc lidí. Zřejmě dvacet dolarů za jednu hodinu je málokdo ochoten zaplatit.

Franklin Diaz je ale jiná liga. U Frankiho jsem zvládl level 3, k Franklinovi mi vyšlo časově dojít na level 2 jako první hodinu a byl to pro mě level impossible. Na jeho jedničku prý chodí samí učitelé. Tak uvidím, jestli mi jednička půjde víc. Dneska se těším konečně na Eddiho staršího!

Byl jsem taky na další party (spíš otázky, kdy jsem nebyl :-)). Mám několik nových kamarádek. Jedna říkala, abych ji dával vědět, kam budu každý den chodit a přijde taky. Další, Angela, že jsem ji povědomý, tak jsme jmenovali všechny festivaly, kde jsme byli, a našli společnou řeč s Lublaní. Dostal jsem také otázku, zda tancuji i klasiku, protože hledá někoho, s kým by mohla na ples. Třeba si tu zatancuji i něco jiného než salsu! Jen asiatky jsou takové namyšlené. Jedna mi řekla, že musí odpočívat, aby ve vteřině šla s jiným. Asiatky to berou víc jako sport, zdá se. Nevadí. Jiná zase dala košem ostatním chlapům, aby mohla se mnou mít nesportovní tanec. Takže si to tu užívám, i když tu je více chlapů a méně žen! :-)

Viva la salsa New York!

Den třetí

V Americe je něco jako dovolená skoro až sprosté slovo. Že člověk musí být v nějaké firmě hodně dlouho, aby dostal aspoň čtyři týdny dovolené, to už vím dlouho. Ale dost mě překvapila legálnost vnucování dvanáctek. Někdy i čtrnáctky, včetně víkendů. Ani se nedivím, že je město v noci pozavírané. Nikdo už nemá chuť v noci něco dělat! Jsem se už pozastavoval dřív u seriálu Suits (dobrá je asi pouze první a druhá série), kde neustále řeší práci od nevidím do nevidím a pořádný soukromý život žádný. Netušil jsem, že to tu je normální.

Aspoň tak to mají takoví ti lepší, co si tu mohou život dovolit. Přijde mi tady ta společnost dost rozdělena. Jedni pracují od nevidím do nevidím, vídám je minimálně, na ulici těžké pozorovat. Jezdí hlavně v autech a chodí na luxusnější místa. A pak tu je ten zbytek. Všichni ostatní různé národnosti, které se neskrývají za černými okny aut a luxusních restaurací.

Chtěl jsem se podívat na Chromebooky, které nejsou u nás dostupné, a vybrat si. Jenže Google ten svůj shop otevřený koncem 2016 už stihl zase zavřít! Zašel jsem aspoň na Chelsie market. Nechtěl jsem utrácet, jen se podívat. Taky jsem přišel najeden. Dezertní žaludek má však prostor za všech okolností a hned jsem nakoupil pár zajímavých čokolád. Například plátek z pomeranče v čokoládě; výborné! Narazil jsem taky na gelato a dal si kiwi a jogurt s ovocem. Nečekal jsem lepší zmrzlinu, než v Miláně, ale je to tak! V Chelsie marketu bylo mnohem víc zajímavého jídla a dostal jsem doporučení zkusit cokoliv. Nenavštívil jsem naposledy!

Což bude fajn. Jím tu jen burgery, pizzy a čokolády. Je potřeba změna. Jenže mám problém najít něco jiného, aby to nebyla luxusnější restaurace. Například zapadlejší steakhouse chce za nejlevnější maso pětikilo. S oblohou a pitím tisíc korun. Si hned rozmyslím a dám si radši fast food za tři stovky. Ale narazil jsem v noci na ulici s asijským jídlem, které vypadalo skvěle, tak zkusím!

Po marketu jsem si se zmrzlinou a čokoládou udělal procházku po highline. V devatenáctém století potřebovali koleje na rychlejší převoz čehokoliv. Jenže lidi nebyli zvyklí na koleje ve městě a říkali tomu death valley, protože neuhýbali pomalu jedoucímu vláčku. (Amerika, no. :-D Například všude mají rozestavěné „Pozor, kluzká podlaha“, i když už dávní není. Mají tak nějak permanentně. Ještě chvíli a vydeptá mě to sbírat fotky těch cedulí různých tvarů a nápisů. :-D) Problém vyřešili postavením kolejí nad ulicí. V polovině dvacátého století se ale použilo naposledy a v tomto století předělali na parčík s prostorem na relax lidem; dnešní název highline.

Následně jsem to vzal přes Hell's Kitchen k opeře. Trochu mě Hell's Kitchen zajímalo kvůli několika filmům, především Dardevilovi (jeden z nejlepších komiksových filmů či seriálů, doporučuji!). Nic zajímavého, přesto krásného. Železobeton si nahraďte cihlami. Snižte počet pater na třetinu. Místo častých zdí a velkých prostor jeden malý krámek za druhým. Autobusy. Bezdomovci. A tak. Lidštější město.

Opera je krásná, ale příliš moderní stavba na můj vkus. Dostal jsem pozvání na Vivaldi koncert, který jsem s těžkým srdcem odmítal. Holt jsem přijel především kvůli Eddiemu a preferoval jsem jeho hodinu. Skvělá hodina! Hodiny má jako rodinné setkání. Přišlo několik lidí, s kterými se znají snad věčnost. Moc jim to nejde, ale dělají si ze sebe srandu a baví je to. I tak úroveň vysoká a naučí hodně. Footworky byly hodně náročné, byl jsem splaven od hlavy k patě, všichni jsme byli, a Eddie v jeho věku skoro bez problému. Jak footworky nemusím, s ním to bylo super, má je takové normální, pochytitelné, elegantní a umí to dobře podat. Za partnework jsem dostal pochvalu od samotné Marie, jeho manželky, whohooo!

Na párty se mě jedna slečna ptala, co jsem se naučil a tak si to hned zkoušel. Na rychlou hudbu to je výzva a pochvalu bych nedostal. :-D Každopádně nějaký člověk ze Seattlu za mnou přišel a ptal se mě na můj styl tancování, neb se mu líbil. Trochu mě zaskočil. Tancovat uměl, tancuje dlouho, přijel se učit do New Yorku na týden a nevěděl žádné jméno, nic. Zvláštní přijet do města s jednimi z nejlepších tanečníků salsy a ptát se zrovna mě. :-D

P.S.: Vstup $15 a drink za $10 až $15 tu je normální. :-( Taky tu je normální častá přítomnost gayů tancující spolu, kteří mají často lepší styling než ženy!

Den čtvrtý

Už jsem si říkal, že si tu začínám zvykat. Pak jsem šel do Central Parku… Platí tu úplně vše, co jsem říkal o městě. Spoustu lidí, ruch, špína, je cítit atd.! Při odpočinku vás ruší kapela hrající melodie jako znělka z Game of Thrones, nebo melodii Mám boky jako skříň (no dobře, oni asi o naší verzi nemají tušení, ale bohužel já slyším už jen tuhle :-D); nebo vrzající vesla na loďkách, především velice nepravidelně vrzající loďku s holkama veslující pozadu a občasným nárazem do ostatních loděk; pištící ptáci či veverky škrábající oříšky a tak. Všude jsou cítit květiny a některé stavby voní dřevem. Přírodní nepořádek popadaného listí a květů. S krásným výhledem na kopci, kde ani moc lidí není. No platí tu vše, ale opačně. :-)) Byl to šok se zase vrátit na Manhattan.

Šok mi spravila šanghajská večeře. Sice to nebylo levné, ale naprosto dokonalé! (I když je možné, že po předchozích junk foodech by bylo super cokoliv.) Porce byla obrovská, najedl jsem se k prasknutí, a to mi ještě přinesly v ceně dva předkrmy. Nechtěl jsem moc pálivé, přeci jen jsem šel ještě na to hned tancovat, ale postarali se o to právě těmi předkrmy. Jestli jsem měl v sobě bacila, tohle neměl šanci přežít. :-D

Tancovat jsem šel zase k Frankiemu. Jedna z hodin byla práce s rukama. Obávám se, že je na čase si přiznat, že nikdy nebudu tancovat. Budu tancovat, ale ne Tancovat. Parnerwork, kde vést ženu jemně a mít všude dobré držení a tak, zvládnu. Jednou. Tam se dostanu. Ale pak veškerý pohyb těla a rukou na hudbu, to je jiná liga. Mazec, co Frankie všechno dělá za pohyby během každého detailu. Vše nám říká a vysvětluje dobře, ale jakmile dojde na zkoušení… jsem rád, že udělám aspoň jednu či dvě z těch dvaceti věcí! Naštěstí nemám ambice se tancováním živit ani nikde vystupovat.

Po hodině má každý pátek Frankie svou párty. Je to super. Velmi dobrá hudba, samá super salsa dura a chacha, kterou doplňují navíc muzikanti. Obávám se ale, že se Frankie od Eddiho zapomněl naučit jednu důležitou věc. A nemají to ani jeho studenti. Adolfo to pochytil a taky nás učil. A to si tanec užít a vnímat partnerku. Lidi od Frankieho zůstali ve cvičkách, někteří s ručníkem na zadku, bez očního kontaktu a s kamennou tváří. Adolfo říkal vtip, jak to lidi berou dnes jako náhradu tělocvičny, jak mají na prdeli ručník a nezastaví se. Eddie zase jak ani nevíme, s kým jsme vlastně tancovali a jak máme vnímat u toho druhou stranu, a podle toho reagovat. Chápu, že se Frankie zaměřuje na techniku, ale učí i social partnework. Škoda. Je to však jeho volba. Neupřu mu, že je opravdu dobrý a umí nám to předat. Jen ne ten social.

Mimochodem, na párty byly dvě ženy, které i vedly. Neměly vedení dokonalé, po Mabolandu a hodinách už dokážu vidět spoustu chyb, ale i tak vedou mnohem lépe než spoustu můžu (především u nás doma) a umí perfektně i svou ženskou stranu!

Na hodinách mě tu mrzí jedna věc. Nikdy se nikde nic nenatáčí. Buď si lidé hodinu zapamatují… anebo ne. Jednoduché. Žádné jako že se mrknu na všechna videa pro připomenutí, cože nás to Marián učil. To bych ale nebyl Čech, abych si neporadil. S jedním Danem z Francie a jeho partnerkou jsme se natočili sami a je to. Od Dana jsem taky slyšel o Yamule škole, kam jsem dostal taky doporučení zajít už dřív, a že se jedná o zážitek, takže taky půjdu zkusit. Dan zase půjde se mnou na Franklina.

A konečně jsem viděl Newyorčany! V pátek v noci to tu žije. Najednou jsou všude lidi. Všude. Úplně. Všichni na mol. Gentlemani v luxusním smokingu potácející se a křičící na ulici. Téměř na každém rohu. Konečně jsem nešel k hotelu téměř prázdnými ulicemi, ale kličkoval jak na Václaváku.

Den pátý

Jsem unaven. Bolí mě nožičky. Každý den ještě než vstanu, dosepsat a poslat zápisky, udělat lekci španělštiny, vstát, ulovit snídani, chodit kolem pěti až osmi kilometrů, dát si pozdější oběd, odpočinout si trochu, lekce salsy, něco malého k jídlo po cestě na párty, tancovat do jedné až druhé ráno, něco malého k jídlu na cestě na hotel. Teprve týden (počítáno včetně návštěvy Mambolandu) a už mi dochází síly.

Další den jsem šel od hotelu přes Brooklynský most do, světe div se, Brooklynu. Konečně klidné místo! Aspoň z toho, co jsem lehce prošel, se tak zdá. Těším se, až tam pojedu znovu. Škoda, že jsem se nevykašlal jednou na hodiny a nebyl tam s Angelou celý den, když mě tam zvala na blossom v botanické zahradě.

U mostu tam je parčík s výhledem na všechny ty mrakodrapy a normálně z mol udělali několik hřišť a dalších prostor pro sport. Mezi tím spoustu laviček a připravenými grily. Samozřejmě všechny beznadějně zabrané. Až na to množství lidí moc pěkné místo na grilování. Včetně hřišť pro děti.

Než jsem se ale dostal k mostu, šel jsem čínskou čtvrtí od mého hotelu. Narazil jsem na nějaké slavnosti. Bohužel, vše bylo rozsypanou rýží a rýže létala i vzduchem (= nemluvili anglicky), takže vím prdlajs. Kam jsem se podíval, byli staří asiati a asiatky vypadající tak na devadesát, někteří z nich vystupovali tancem a/nebo hudebními nástroji. Na opačné straně mostu další slavnosti, naopak zase spoustu zpívajících dětí. Celý blok byl kolem dokola uzavřen a střežen policií. Takhle několikrát i na Manhattanu. Soboty jsou nějaké oslavné, asi.

Moc jsem se u žádných oslav dlouho nezdržel; bylo neskutečné vedro. Mezi těmi mrakodrapy se drží hrozný vzduch a neúnosné vedro. Raději jsem směřoval, jako obvykle, na salsa lekce. Přeci jen Frankie má temné hodiny, kde svítí jen jemnými světly, a navíc tam má klimatizaci.

Po hodině jsem se dostal na večeři s místními poznávat zdejší život. Vedle mě seděl právník specializující se na zdravotnictví. Mají v New Yorku bambilion nemocnic, většina spadá pod jednu hlavní střechu, kterou zastupuje, a prý je u soudu dvakrát do týdne. Což je prý hodně. Lidi se tu rádi soudí, když nevyjdou z nemocnice plně zdraví. Nemocnice tak musí dávat spoustu peněz za právníky, místo do zlepšování čehokoliv. To tu lidi však nevidí a naopak se doktoři klepou strachy. Achjo. Ale chápu, proč na večeři byl, protože to byla narozeninová večeře Angely. Angela je doktorka. Zatím se obešla bez právníka, ale pro jistotu má jednoho mezi kamarády. Chytré. :-) Ptal jsem se ho i zda viděl Suits, aby mi řekl rozdíly se skutečnou právniččinou v NYC. Bohužel neviděl. :-(

Pozvání na večeři jsem přijal, aniž bych něco věděl o narozeninách, dokud to tam po příchodu jedna žena nezmínila. Říkal jsem, že jsem mohl přinést alespoň květinu. Ona na mě, ať neblbnu, tohle je Amerika a taková gesta si nechám na návštěvu Itálie. A dárek vůbec, tady je dárek přijít. (!!!) Horší úroveň, než jsem si myslel! Zase na druhou stranu, ženu s ještě trochu ženskosti je snadné sbalit. Stačí pochválit šaty, podržet dveře a v hodinové frontě (údajně) na nejlepší zmrzlinu ve městě (gelato v Chelsie marketu mi chutnala víc) pohladit se slovy, že už ji bude brzy mít. A je vaše. :-D Pomůže mít asi i sáčko s kapesníčkem. Dozvěděl jsem se, že kupovat kapesníčky do saka se rovná mít moc peněz. Zajímavé.

Na večeři jsem slyšel, jak Salsa Mania Saturdays párty je skvělá, takže místo spánku jsem utekl tam. Opravu jsem si to tam užil a zůstal až do poslední písničky do čtyř do rána. Aneb to by bylo k odpočinku…

Den šestý

–

Den sedmý

Představte si: jste v New Yorku a máte s sebou jedno jediné zařízení. To zařízení vám umožňuje si psát poznámky. Říkat, kde a kdy máte další lekci. Párty. Procházky. Jak jede metro. Zda vůbec jede. Shazamovat. Natáčet videa. Dělat fotky. Posílat maily. Spravovat bankovnictví. Komunikovat s bankou a hotelem. Komunikovat se zdejšími, i s těmi doma. Vše máte na internetu za dvoufázovým ověřením smskou či kódem přes Google aplikaci. A teď to jediné zařízení s vámi nespolupracuje.

…

Najednou nemáte nic. Nic. Ani jedna adresa, ani jedna informace někde na papíře. Ani v kolik vám letí let zpět domů a jakou aerolinkou.

Nic.

…

Cítil jsem se dost sklíčený. Ani na účtě kvůli zmrzlým transakcím nemám dost peněz na koupi nového telefonu či notebooku s nemožností dostat se do banky a přeposlat si něco ze spořícího. (V Americe mají telefony zamknuté s jedním operátorem, takže možnost si dočasně půjčit telefon a dát tam svou simku taky odpadá.)

Díky tomu jsem si uvědomil, jak být bez telefonu je horší než bez ruky! Pohybovat se po New Yorku není snadné. Často se mi stalo, že metro delší dobu nejelo, mrknu na telefon a tam vidím něco jako „hasiči zasahovali“ nebo „někdo skočil pod koleje“ nebo „havárie vagónů“ nebo „dočasná stavba“ atp. a už jsem koukal na alternativy. Najednou stojím v metru, nic se neděje, jen projede nákladní vlak (v metru!) a já netuším. Pamatovat si ulici je jen část výhry, nikdy jsem nevěděl číslo popisné. Naštěstí mám dobrý orientační smysl a umím mluvit. Byla to však dobrá lekce.

Všiml jsem si, že spoustu lidí má baterku nahrazenou za větší a tím záda telefonu dost tlusté. Pochopil jsem proč, i když by šlo šetřit tím, že nebudou mít všichni sluchátka a s někým neustále skypovat. Aneb si vedle vás sedne žena a začne mluvit. Nechápete, otočíte se a ona kouká tupě z okna se sluchátky v uších. Zajímavé sledovat všechny ty zaryté hlavy v displeji. Zřejmě jsem to dělal taky…

Bohužel tu existuje jen iPhone. Můj Googlí Nexus tu není vůbec běžný a jen výměna baterky je minimálně týden na objednání nové, nemluvě o doručení a opravy. Nemohl jsem čekat a tak se poohlídl po novém. I nový je těžké sehnat! Jediné, co lze sehnat, je nejposlednější Pixel. Měl jsem štěstí, že aspoň Verizon ho prodává nezamknutý. Jinde se nedá sehnat. Pro můj neprospěch jsem musel s telefonem koupit taky nejdražší služby minimálně na měsíc. Aneb přijel jsem si koupit Chromebook Pixel a odjíždím s telefonem Pixel. :-D Zatím se směju, ale ta taneční videa mě štvou. Snad je doma ze starého telefonu dostanu. Taky jsem tam měl dost nových super písniček.

Uklidnil jsem se čokoládou a Jimmyho párty. Měl jsem štěstí na potkání správných lidí; párty je od šesti do desíti – bych přišel až večer, kdy už by tam nikdo taky nemusel být. A taky že jo, chvíli po šesté je plno a v deset opravdu zazní poslední písnička. To vůbec není špatné, aspoň se lidi vyspí! Kéž by to tak bylo i u nás doma v Praze.

Jedna slečna mi tam chtěla nějak pomoct a tak jsem říkal, že vlastně může. Poprosil jsem ji o dvě informace. Kde je přesně párty další den a v kolik že mám hodinu s Franklinem. Se rozesmála na moje priority. :-D To jsem ale ještě doufal, že se mi telefon vzpamatuje nebo půjde snadno opravit. A ne že budu běhat po městě a řešit, jak si zařídit nový.

Holky se obecně smějí či rovnou vůbec nechápou. Když se mě zeptají, kam zase půjdu, nechám je nejdřív najít v jejich kalendáři, kde budou ony, pak dělám zamyšleného a odpovím, že jo, že bych se mohl ukázat. Jednodušší než vysvětlovat, že opravdu chodím tancovat každý den. :-)

Den osmý

Follow-up k předchozímu dni: díky potřebě najít počítač jsem navštívil knihovnu. Krásné místo, kam bych asi jinak nešel. Dokonce tam jsou milí a na půl hodiny mi půjčili počítač s internetem bez jakékoliv kartičky. Stačil jim můj příběh. V knihovně mají rádi příběhy. :-)

Bez telefonu jsem si všiml různých detailů. Nejvíc mě zaráží jedna věc: proč se všude svítí a nikdo není vidět? Chápu, že ne všichni zrovna stojí u okna, ale v nižších patrech je vidět i dál do místnosti a taky nic. Ani noha. Chápu, že se v noci moc nepracuje, proč se tam tedy svítí? Ani přes den jsem si tedy nevšiml moc aktivity. Okna jsou dokonce čistá, ale ještě si nevšiml nikoho, kdo by je čistil. Trochu zvláštní, ne?

Na každé hodině s Franklinem, kterou má nazvanou jako basic, se cítím, jako když nic neumím. Náladu jsem si šel napravit na parket. Narazil jsem tam na skvělou holku, u které jsem si myslel, že mě balí, dokud mi neřekla, že má manžela. Držela se mě celý večer, na baru mi dávala její pití, které měla zadarmo, dohazovala mi její další super kamarádky a ukazovala další holky, s kterými bych si měl zatancovat. Navíc s ní byla velká zábava tancovat. Měl jsem se jak v ráji!

Další den byl ještě lepší. Zase funkční telefon. Problém s bankou se vyřešil. Hotel i telefon splacen. Měl jsem rande v Central Parku. Začínám chápat lásku k New Yorku. Zase je krásně. :-)

Procházkou Central Parkem jsme šli po té slavné cestě, která je ve spoustě filmů. Říkali jsme si, kde všude jsme ji viděli, a když už nás nic nenapadlo, všimli si kamer. Hodně mě zajímala její láska k New Yorku a tak jsem bez obalu popsal můj pohled a ona mi vše vysvětlila. Za prvé se pohybuji kvůli salse v nejhorším centru, v jakém mohu být. Tam nic není, buď vše předražené nebo junk food. Ani nic moc zajímavého. Místní se tu pohybují z místa na místo a neřeší ten hluk a všechno, neb se v něm zdrží minimálně. Milují tu především možnosti. Cokoliv si člověk zamane, to tu je v dobré kvalitě a není třeba kvůli tomu jezdit daleko a ani není třeba řídit. Ve státech je málo míst s tak dobrou městskou dopravou. Jako příklad dalšího lepšího místa bylo zmíněno San Francisco, ale že stejně jezdí jen na hlavní místa a to je celé. Což je pravda. Tady se člověk metrem dostane opravdu kamkoliv. A je tu vše. Tanec, hudba, opera, balet, divadla, muzea, restaurace, … cokoliv. Vždy velký výběr a super kvalita. Angela je (krom doktorky) muzikantka, takže pro ni jsou priority zmíněný seznam, ale prý si každý najde to své.

Mě zajímalo především jídlo. V centru mi dala pár tipů, nejlepší tip je už mnou nalezená 32th s různými asijskými jídly, a pak kdekoliv dál od centra pomocí Yelpu. Dál mě zajímaly nějaká představení. Na Broadwayi je jedno, na co půjdu. Mám se podívat, koupit lístky a půjdeme. Vše je dokonalé. Údajně se za každé představení dá neskutečné množství milionů dolarů jen za kostýmy a kulisy. Jsem opravdu zvědav! Jeden lístek teda podle toho taky stojí…

Což mě přivedlo i na otázku financí: jak se tu dá vůbec vyžít. Nejprve jsem se dozvěděl, že průměr tu je 4 až 5 krát vyšší než u nás. Jenže za rodinu. Tedy s ohledem na ceny, průměrný plat není moc vysoký. Kupovat byt je blbost. Na Manhattanu za jednu malou místnost(!) se dá v přepočtu našich 21 milionů. Což není vše, stále se musí platit měsíční poplatky cca našich 50 tisíc měsíčně! Což bývá jako nájem a proto lepší zůstat v nájmu. Přibližně dvě třetiny jejich platů jdou na bydlení (rodinného a ne na Manhattanu). Aneb běžný člověk se tu dobře nemá. Například Angela jako doktorka tu má třikrát víc než třeba měla v Londýně, a tak si může v klidu užívat výhod New Yorku a milovat ho. Jinak sama souhlasí s tím, co jsem říkal. Hluk, špína, …

Den devátý

New York je s novými poznatky jiné místo. Místo chození si vyberu místo, dojedu tam, pak zase skočím do metra a jedu na další místo, kam chci. S jídlem pomáhá zmíněný Yelp, stačí pustit a jít do první restaurace, která má nejméně znamínek dolarů. Najím se tam k prasknutí, kvalitně, často i zdravě a za málo peněz. Dnes jsem měl například perfektní humus s hovězím v Chelsie marketu nebo bezvadné kuřecí burrito. Vždy jsou ale taková místa skryta. Připomnělo mi to bufet Kavkazkého typu v Moskvě na parkovišti, který vypadal víc jako bouda pro strážného.

Dopustil jsem se tu však třech tzv. foajé. První: řekl jsem nahlas tlustí lidé. To se nesmí. To je urážka. Drsná urážka. Snad horší, než říct negr. Lidi by mě mohli za to i žalovat.

Dále jsem zvyklí dávat dýško deset procent. Dobře se to počítá a u nás to je normální. Tady je minimum patnáct a jelikož se patnáct blbě počítá, všichni dávají automaticky dvacet. V jedné restauraci na mě začali nadávat. Říkali i něco o newyorském zákonu dávat minimálně patnáct. Dal jsem jim patnáct, ale mám potvrzené, že žádný takový zákon neexistuje. Už tedy dávám pozor, abych dal minimálně těch patnáct nebo i dvacet, když jsou na mě hodní.

Poslední faux pas se mi povedl v taxíku. Metra jezdí ze severu na jih a vice versa. Ze západu na východ už to tak slavné není a vyzkoušel jsem tedy i žlutého taxíka. Dýška se dávají i v taxíku. Angela říkala, že to nechápala po nastěhování a stále nechápe. Pochopitelně si dýško zaslouží za pomoc s kufrem. Nebo za převoz domácích mazlíčků. Něco. Ale pokud jen nastoupím, převeze mě a zase vystoupím, aniž by musel dělat cokoliv navíc? Bohužel to tu lidi běžně dělají a dívají se hodně ošklivě, když nic nepřihodíte.

Na washingtonském náměstíčku a v Central Parku, aspoň na místech o kterých vím, jsou šachové stolečky. Často viděno ve filmech. Nemohl jsem vynechat si s jedním z těch starých černých filosofů dát partičku. Příjemné na chvíli sedět a používat hlavu místo těla. Samozřejmě jsem prohrál na plné čáře…

Na párty přišla zase Marina, slečna, která se o mě starala už v pondělí. Opět se o mě hezky postarala. :-) A dozvěděl jsem se, že je původně z Izraele a má profilovou fotku z Čech, ze svatby. Jaká náhoda. Spoustu Izraelců jezdí na svatbu k nám. Doma to mají pouze náboženské a pokud to tak nechtějí, Praha je pro ně nejrychlejší a nejlevnější možnost. Zajímavé.

Den desátý

Zatím jsem na broadwayské vystoupení nešel, jdu dnes, ale už jsem na Broadwayi (a nejen tam) viděl dost. Například dáma křičící do telefonu na celou ulici za bílého dne, že přefikla dva chlápky a volali na ni policii. Nebo v noci dámy stroze oděné nadávající na policistu, jak se barman na ni podíval a že chce odškodné. Bože. Dřív jsem nechápal jak Barney ze seriálu How I Met Your Mother mohl narazit každý den na tak tupé holky. Inu, jednoduše. :-D

Další den jsem prozkoumal Queens a Brooklyn. Především jsem si šel odpočinout do botanické zahrady. Pěkná místa, krásně to tam vonělo. Hodně mě tam však pobavilo ruské dítko v japonské části zahrady ukazující na rybičky a křičící sushi. Dokonalé. :-D

Queens je poměrně daleko, ale i tak se dá jet rychlíkem a být na Manhattanu do půl hodiny. Ve večerních a nočních hodinách však probíhá spoustu rekonstrukcí a pak se může jet klidně přes hodinu. Aspoň jsem mohl zkoumat různé reklamy. Na jedné byl minimální plat. Teď je $10 a do roku 2020 by se měl zvýšit na $15 na hodinu. Matematicky mi moc nevychází, že by tu mohl někdo takový vůbec žít. Snad kvůli jídlu. I takový obyčejná bahn mi tu chutná neskutečně skvěle. U nás doma tak dobré nejsou. Případně kam se kdo hrabe na Halal Guys stánky! Pokud chcete fast food, najděte jakýkoliv Halal Guys stánek a dejte si to.

Zase trochu salsy: Eddie na hodině povídal, jak ho bez manželky cestování nebaví. Proto zůstane víc doma a plánuje každý měsíc dělat párty ve stylu, jak se dělalo dřív. Škoda, že začne od příštího měsíce. Maria mu ušila nový kostýmek a byl z něj tak nadšen, až musí vyrazit. Odjede za pár dní za juniorem do Itálie. Maria se rozpovídala trochu víc a ukazovala mi různé fotky rodiny a jak žijí a tak. Například Mariina matka v sedmdesáti-něco právě teď dostudovala. Mazec!

Navštívil jsem v posledních dnech jedny z nejlepších tanečníků a od každého se něco naučil. Každý má něco svého, shrnul bych to nějak takto:

• Franklin se snaží, abychom tancovali a nechodili. Tedy měli řádný basic a pohyb těla.
• Frankie je zase zaměřen na techniku. Pro něj je důležité mít vše správně. Už jsem psal, jak říkal, jak všichni od něj odešli se skvělýma rukama, s účesem těžko říct.
• Pro Eddiho je prioritou svádět partnerku. Stejně tak pro Marii svádět partnera. Užívat si tanec a komunikovat. Jeden student vždy sledoval ruce místo partnerky a čekali jsme dokud nevnímal partnerku místo všeho kolem.
• Adolfo má tak nějak od všeho trochu. U něj je vidět velká láska k mambu a že chce něco dělat a předat vše. Ukazoval nám držení, jak je důležitý pohyb těla a afro, i že tanec je o tom si užívat a nechodit na parket jak do tělocvičny.

Nejraději mám poslední dva zmíněné. Všichni jsou ale super a je dobré navštívit všechny. Od každého je co se naučit, a hlavně každému sedne jiný typ výuky. Osobně bych měl ale problém si vybrat jediného favorita.

Snad jsem pochytil hodně. Jsem zvědav na reakci domácích holek až se vrátím domů. :-) Zdejší slečna mi jednou říkala, že jsem velmi jemný ve vedení a že to je super. O pár písniček, že jsem lehce silnější, ale o to přesnější se zábavnějšími figurami. Ptala se, co se stalo. Jeden gin… O:-)

I tak mám spoustu nelehkých domácích úkolů a ještě pár návštěv, například Yamule, který je daleko v Bronxu.

Den jedenáctý

První týden jsem to tu nesnášel. Druhý týden jsem to tu začal poznávat. Pomalu se dostávám do třetího týdne, do týdne, kdy začínám mít toto místo rád. A může za to Angela. Rychle zjistila, že jsem stále dítě, jen lehce přerostlé, a jelikož jsem musel jít koupit lístky do divadla na (pro mě) nejhorší místo, Times Square, ukázala mi i jeho příjemnou stránku.

Nejprve mi ukázala obchod s M&M's. Úžasné místo! Samozřejmě jsem si hned koupil pár věci. Jednu hračku a nabral si tam spoustu bonbónů, které nikde jinde nejsou. Pouze zde, vedle továrny. Potěžkal jsem a říkal „deset dolarů“. Bez pár centů přesný odhad! Angela se mě snažila vyfotit, ale já byl úplně v jiném světě…

Potom jsme šli do Christmas shopu. Osobně mě to nelákalo, ale když ona čekala, až si naberu hromadu bonbónů, Angela chtěla taky něco svého. Miluje Vánoce. Stejně ale nechápu, jak může v květnu být v takovém krámě minimálně deset lidí a nakupovat. Bláznovství!

Každopádně původní cesta byla návštěva katedrály. Aby se cesta zdržela ještě víc, dostal jsem se do lego krámku. Ale nebylo největší, největší by mělo být kousek od mého hotelu. Muhehe. :-)

Na posilněnou byl po cestě krámek se sladkostmi, Magnolia bakery. Banánočokoládový jogurt je úžasný a musíte zkusit! Taky určitě jejich cupcaky. Z toho se ale člověk nenají a tak mě vzala do perfektní japonské restaurace. Rozplýval jsem se nad předkrmy, shishito a bůček, i hlavním jídlem ramen. Neumím popsat. Užuž jsme chtěli odcházet s tím, že jsme ani vše nedojedli, když jsme zahlédli jeden dezert… Musel jsem ho mít! Taky jsme ho měli a byl úplně nejvíc dokonalý. Medové toasty, se zmrzlinou, šlehačkou a jahodami. Nejsem odborník na popisování chutí, prostě jeden z nejlepších dezertů, který jsem kdy měl! Mimochodem, místo se našlo, dezertní žaludek je skutečná věc.

A divadlo? Resp. muzikál, na který jsme dostali 50 % slevu, Miss Saigon. Dokonalost. Před patnácti lety to býval beznadějně vyprodaný muzikál, hrál se pár let a dlouho nic, až do letoška. Musím říct, opravdu perfektní. Kulisy se mi moc líbily. Vše promyšleno do detailu. Měl jsem i štěstí, neb u tohoto muzikálu byly kulisy velmi dynamické. Během vteřiny až dvou byla scéna upravena na úplně něco jiného, což normálně nebývá. Dokonce došli tak daleko, že pro helikoptéru udělali celý model helikoptéry, který se zvedal do všech směrů, a navíc(!!!) udělali v sále efekt větru. Kam se hrabe 4D kino. A takových detailů bylo spoustu. Nejvíc se mi líbilo, když si komická postava (celkově je děj smutný) začala utahovat z amerického snu. Jak je vlastně ten americký sen děsně absurdní. Věta „let's make American dream great again“ odkazující na současnost byla perfektní tečkou dané scény. :-D

Ach. Už se mi tu líbí salsa, divadla a jídla… nejsem tu naposledy. Je tu spoustu představení, salsy a hlavně jídla, které se samo nesní. :-)

Den dvanáctý

Pokračuji s gurmánským orgasmem. Každou sobotu mají stánky se spoustou různého dobrého jídla v parku u vody v Brooklynu s výhledem na Manhattan. Šel jsem se podívat, samozřejmě. Normálně tu vylepšili ruskou zmrzlinu – místo obyčejné sušenky rýže v karamelu!

Když porovnám jídlo a salsu, najednou ta salsa není tak úžasná. Bezpochyby je skvělá. Čekal jsem však jak na každé párty bude plný parket úžasných tanečníků. Parket je plný vždy, ale hodně mě překvapuje, že těch skvělých je v poměru k těm ostatním stejný jako u nás. Popravdě, úterní salsy v Moskvě mi stále přijdou mnohem lepší. Možná si tu jen začínám zvykat. Nebo mě už jen unavuje se neustále poznávat s novými lidmi. Jsem tak vysílen, že stačí abych si zatancoval s jednou lehce hrubou slečnou a potřebuji pauzu. No, otázka co budu říkat po příjezdu domů. Jedno vím jistě. Nebude mi chybět čumil na záchodě, co se pořád dívá a pomáhá s mýdlem a ručníkem. :-D

Při cestě do Brooklynu jsem si uvědomil jednu věc. NYC byl předlohou pro hru GTA 4. Na jedné zastávce jsem si vybavil úplně jasně jednu lokaci ze hry. Často jsem ji totiž ve hře navštěvoval a plnil úkoly. To metro nad silnicí je dost ikonické. Mám úplně chuť si tu hru zase zahrát. :-) Jenže je pro PS3 bez portu pro PS4. :-(

Místo hraní jsem šel spát. Dospat dluh z posledních dní.

Taková zajímavost: víte, že Empire State Building ma vlastní PSČ?

Den třináctý

Nemám vůbec nic nového! Buď jsem spal nebo byl na lekcích nebo na párty. Vše jste už slyšeli. Tak aspoň pár zajímavostí, co jsem posbíral:

• Je tu nezákonné troubit. Ale troubí tu všichni na všechny. A nikdo to neřeší.
• Je tu budova bez oken. Mrakodrap. Má na sobě AT&T, operátor. Stále mi to vrtá hlavou.
• Provoz stánku s pouličním jídlem kolem centra může vyjít na 300 tisíc ročně. Dolarů. Chápu, proč ten hnusný hot dog (co jsem měl jen jednou) na dvě kousnutí stojí tři dolary.
• Je tu cca 800 jazyků a dobrá polovina newyorčanů doma nemluví anglicky. Tak nějak jsem si všiml, že všechny holky, se kterými se tu kamarádím, jsou buď asiatky, černošky nebo původem z Izraele nebo cokoliv, jen ne Spojené Státy.

Taky jsem pochopil, proč u těch nejlepších učitelů tolik lidí není. I na místní je dvacet dolarů za hodinu hodně a raději chodí k jiným. Mají tu podobný problém jako u nás – učí tu kde kdo. Když jsem salsa scénu popisoval pár lidem, říkali, že bych vše, co jsem se naučil, měl doma předat. Odpověděl jsem, že se na učitele necítím, na což odpovídali dvěma argumenty: byl bych lepší než spoustu učitelů v New Yorku, proč bych to nemohl tedy dělat doma. A pak ta americká sebejistota: „stačí se udržel jen o něco lepší, než ostatní.“ A Maria, Eddiho žena, mambo královna, říkala, že mám kasírovat hodně. Abych mohl zase přijet. Původně teda říkala, ať neodjíždím, že tohle je můj nový domov. :-D

Poslední tři dny…

Den čtrnáctý

Už jsem byl párkrát v Central Parku, ale dohromady jsem viděl sotva kousíček. Šel jsem tedy projít zbytek, konkrétně severní část. Ani tak jsem ho neprošel. Místní ho i po letech neznají a ztrácejí se v něm! Lehčí se podívat do mapy než ptát kolem.

Dvě věci mě tu překvapily. Jedna, že tu je docela dost lidí s obrovským množstvím psů. Psovodiči si díky tomu prý vydělají dost. Druhá rybáři. Zastavil jsem se a koukal, jestli vidím dobře. Měl jsem představu, jako že město ryby sponzoruje a přes noc dodává. :-D Pak jsem si všiml cedule s povolením za předpokladu ihned vrácení zpět do vody s používáním háčků, které neubližují.

Asi znáte žluté ulice. Jezdí tu ale i zelená auta a zajímal mě rozdíl. Žlutý taxík lze přivolat jedině rukou a město udržuje, kolik jich ve městě může být. Pak tu jsou černé taxíky, které jsou naopak pouze na rezervaci a jsou bez limitu. Problém byl, že bylo spoustu míst, kde žluté moc nejezdili, a ty černé zase nešlo jen tak přivolat. A tak poměrně nedávno vznikly zelené hybridy, které v centru fungují pouze na rezervaci a mimo centrum i na mávnutí.

Po odpočinku jsem dostal druhý dech a zase blbnu na parketě. Tancoval jsem s tou slečnou z Izraele a je taky takový blázen. Hráli jsme hru, kdo z nás víc využije při tanci naše okolí. Zdi. Sedačky. Země. Sloupy. A tak. Všichni kolem si pak chtěli s námi zatancovat a mysleli si, že jsme profesionálové. :-D

Dost často tu hrají živé kapely. Nejvíc mě baví asi pondělní Taj. Tanečně to není pecka, ale dohání to hudebně. Aspoň jsem měl každé pondělí na kvalitu kapely štěstí. Nejhorší s nimi však je… neví kdy skončit. Užuž to vypadalo na konec, když se do toho zase opřeli. DJ byl už naštván. Viděl jsem jak držel prst na tlačítku play a pak zase odešel. :-D Aneb hráli šílené tempo snad půl hodiny. Dvě partnerky jsem utahal za půl jedné písničky. Jestli se tomu dá ještě říkat písnička…

Den patnáctý

Zjistil jsem, jaké to je cítit se jako žena. Tak trochu. Nejprve mi Angela ukázala snídani s jakou je NYC dobře znám (a já o tom nikdy neslyšel). Bagel. Pokud jste taky neslyšeli, vypadá to jako donut, ale ve skutečnosti to je sandwich. Taková malá kalorická bomba. Nevím kolik, ale na rozměry dost, neb jsem po zbytek dne nic nedojedl. :-))

Potom jsme si udělali procházku, při které jsem se dozvěděl, že dvacet ulic je vždy jedna míle. Vždy a přesně. Takže nejenom díky číslováním ulic všichni rozumí a ví kde je, když se řekne třeba na rohu 32 a páté evenjů, ale i ví, jak to je daleko, pokud stojí na 21 a jestli se vyplatí jít pěšky či nikoliv.

Angela byla unavená a tak na cestu zavolala černé luxusní taxi na zbytek cesty. Dopravovat se přes den autem je na dlouho, ale v pohodlném autě se může člověk prospat nebo udělat nějakou práci nebo se kochat šílenstvím všude kolem.

Cíl cesty byla čínská restaurace. Asi jsem se nezmiňoval, Angela je původem z Hong Kongu. Jelikož se vyzná, vstoupila do restaurace jako první, vše mi dala a vše objednala. Dokonce i zaplatila. Zajímavé je, že je z britské části Hong Kongu, takže etiketou je Evropanka. Ve skutečnosti o skutečné Číně toho moc neví. Všichni chlapi kolem ní se k ní chovají jako k princezně, jiní nemají šanci. A já se nechám takhle obskakovat. :-D

Každopádně, byli jsme v restauraci jen my dva a nechal jsem Angelu, ať mě překvapí, že dokážu sníst cokoliv. Ještě se mě zeptala, jak velký hlad mám. Po Bagelu nijak výrazný a proto(?) objednala jídla jak pro čtyři určitě. Spíš pro pět. Měli jsme celý stůl pokryt jídlem a snědli sotva polovinu. Ale to bylo tak geniální jídlo! Byl jsem plný mnohem dřív, jenže nešlo přestat, jak to bylo dobré! Vím, komu se ozvat, až půjdu do čínské restaurace.

Množství jídla je ale v pořádku. V Číně je normální mít více jídla, než je zdrávo. Kdybychom dojedli, buď restaurace nebo Angela by automaticky doobjednala. Nekončí se prázdným stolem, ale až se opravdu nemůže.

Po jídle jsem šel na čtyři hodiny k Frankiemu. Myslel jsem, že umřu. Ale světe div se, po první hodině jsem měl zase hlad! I když spíš chuť na dezert, který jsme vynechali.

Aby nebylo jídla málo, u Greenwich Village je food tour. Za 50 dolarů vás vezmou krásnou čtvrtí kolem Washingtonského náměstí a ukážou spoustu různých jídel bez front. Doporučuji. Tour jsem sice nevyzkoušel, ale prošel jsem si ji sám, spoustu lidí však říká, jak super to je a je to milé okolí. :-)

Den šestnáctý

V Bronxu bydlí docela dost lidí. Poprvé jsem zažil naprosto narvané metro až že se další lidi už nevešli. Z toho, jaké místo jsem prošel, se zdá Bronx jako černošská čtvrť. Nebo spíš celé město. Široko daleko jsem byl jediný běloch. Spíš jsem slyšel španělštinu než cokoliv jiného. A kolem spoustu mexických, dominikánských a dalších restaurací. Zřejmě jsem našel to místo, kde žije nejvíc Dominikánců!

I když jsem otevřen všemu a nikdo mi nevadí, ve své podstatě ani muslimové, i tak jsem se necítil nejlépe. Lidé jsou takoví výbušní a moc jsem netušil, co od nich očekávat. Například, pokud má někdo plnou pusu zlatých zubů. Nebo černoch na kole pod nápisem ulice ptající se na název ulice. Dítě v deseti ještě v kočárku. Všude plno aut s hlasitou hudbou s jak gangy kolem nich (ještě aby hopsaly a bylo by to jak ze hry GTA). A tak dále.

Po procházce Bronxem plný bachaty a merengue ze všech stran jsem šel na salsu k Yamule. Je to blázen! Rozhodně nikoho nešetří. Hodina spinningu byla mazec. Otoček víc než v pračce. Je to s ním výzva, ale nelíbí se mi jeho styl učení. On vlastně neučí. Jen ukazuje a každý musí pochopit sám. Navíc všude cpe preparace, což se mi moc nelíbí, víc se mi líbí jak nás to učil Adolfo. Navíc dělá jen moc kroků a otoček v neskutečné rychlosti a pořadí, což je tak vše. Neříkám tím, že je špatný, jen se mi osobně jeho přístup nelíbí.

Mimochodem i na hodinách to bylo stejné. Jen já a jedna holka z Paříže jsme byli jediní bílí lidé. Ona dokonce o něco bělejší než já, což jsem ani nevěděl, že lze. :-D

Při dlouhé cestě metrem jsem si všiml, že Bronx taky nemá dobré pokrytí signálu. V metru normálně nikde není, ale ve stanicích se to chytá extrémně rychle na nejrychlejší LTE, takže skoro není poznat výpadek. Ale Bronx… funguje jen když je metro na povrchu.

P.S.: Dnes mám 20 dní salsy v kuse! Což taky znamená, že pomalu balím a zítra poslední den.

Den sedmnáctý

Důležitá poznámka: dozvěděl jsem se, že je opravdu nebezpečné chodit sám po Bronxu. Kór někdo jako já s mým stylem oblékání a barvou kůže. Prý jsem měl hodně štěstí podle toho kde a jak jsem se pohyboval.

Mrzí mne, že odjíždím. Zrovna zítra bude salsa v Brooklynském muzeu! Na druhou stranu, těším se zase domů, je dobré odjet v tom nejlepším a hlavně v NYC vždy něco bude. Opravdu. Jeďte se sem taky podívat a navštivte, co vás baví. Dokonce tu je velká komunita salsy on1 nebo kubány. Jen se ty skupiny nemíchají, ale jsou tu. Jediné, kde NYC nemůže být lepší, je whisky. :-)

Ale má tu i skotské prostředí. Poslední den jsem se šel projít parkem v Queens a normálně tu jsou budovy a trávníky a zahrádky a všechno jako bych prošel nějakou branou do Británie. Vlastně to opravdu odděluje jakoby brána, železniční most. :-))

Další brána je jak do padesátých let. Angela se snažila, abych měl NYC rád a přijel znovu, tak mi ukázala cukrárnu se skvělými zmrzlinovými poháry, kde to vypadá právě jak z padesátých let. Velmi krásné a ta zmrzlina! A pak ještě jednu cukrárnu se skvělými dortíky! Super zakončení.

Každý, kdo tu bydlí, cítí k NYC nenávist i lásku. Převažuje láska, proto tu zůstávají. Říká se, že čím déle tu člověk žije, tím větší ta láska je.

A ted čas nastoupit do letadla směr salsa maraton!

Follow up

Příjezd domů byl… zajímavý. Za prvé jsem zlenivěl – když nejede přímý spoj, volám taxíka. Aspoň v době maratonu. Za druhé je Praha krásná. Jak taková vesnička u Brna. :-D Najednou všude maximálně dva pruhy, volné pruhy, málo lidí, spousta stromů, zeleně, budovy nízké, krása. Praha je vážně krásná. Ale vůbec se tu nedá najíst! A taky té salsy bude zase málo, kvalitní ještě méně. Z extrému do extrému.

Teď to jdu vše dospat.

Jako obvykle, hrdinové, kteří dočetli až sem, mají u mne bludišťáka! :-D