Zápisky z cest: Švýcarsko

Den první: Rýnské vodopády & Lucern

Na podzim jsme měli jet na týden do Českého Švýcarska. Bohužel nám to vláda zakázala. Přežili jsme tedy podzim a zimu doma v bytě a nyní jsme chtěli konečně někam vyrazit. Naší vládě už nevěříme, tak jsme se porozhlédli jinde. Nejlépe nás přivítali ve Švýcarsku!

Nic po nás nechtěli. Na hranicích mezi Švýcarskem a Německem nás zastavil celník a ptal se, kam jedeme. Hbitě jsem odpověděl, že do Švýcarska. Přes roušku jsem mu neviděl do tváře, ale myslím, že se smál. Žádal přesnější informace, zatímco já to pochopil jako tranzit/netranzit otázku. Asi věděl, že tranzitovat není moc kam. Každopádně stačilo říct Lucern, dva týdny, přespání v hotelu a pustil nás. Bez kontroly pasů, ověřování informací, či ptaní se na testy nebo očkování. Nada.

Aby to bylo takhle snadné, bylo potřeba jet po vlastní ose autem. Proto jsme taky vybrali Švýcarsko. Ani nás nenapadlo vyrazit zrovna do Švýcarska, vypadlo na nás samo pohledem do mapy a pandemických opatření.

Ještě jsme přemýšleli, zda nejet obytnou dodávkou jako třeba v Austrálii. Tam se nám to dost líbilo a ve Švýcarsku by nám to taky usnadnilo přesuny. Přeci jen jsme nechtěli dopadnout jako v Rumunsku, kde jsme spali skoro každý den jinde. Je to dost nepraktické. Švýcarské hory jsou však boží už jen pohledem do mapy. Na každém místě se vyplatí zůstat na několik dní. Takže jsme vybrali vlastní auto.

Cesta nám uběhla celkem dobře, přestože pršelo, že chvílemi nebylo vidět ani na vlastní kapotu. Ale to bylo, jen než jsme se přiblížili ke Švýcarsku. Tady máme zatím krásně. První zastávku jsme si dali chvíli po překročení Švýcarských hranic; u největších vodopádů na řece Rýn. Myslel jsem, že to bude takové trapné, sešup je jen něco málo přes dvacet metrů a šířka 150 metrů. Ale je to super! Kochali jsme se celou hodinu a stojí to za to. Mají tam i restauraci s výhledem na vodopády. Vědět to, naplánoval bych večeři trochu lépe.

Jelikož jsme v Curychu už byli, objeli jsme ho velkým obloukem. Naše první větší zastávka byla až již zmíněný Lucern. Jedná se o krásné historické město, se zachovalými hradbami, a nevšedními mosty. Přijeli jsme sice až téměř v devět, přesto jsme se šli projít.

Nevědět, že zažíváme pandemii, tady bych to nepoznal. Lucern je známý kavárnami a restauracemi na každém rohu a každá židlička je obsazena. Raději jsme je obešli a omrkli hradby. Neskrývali jsme, že jsme turisti a hrdě to vykřikovali kolem. Průvodce v jedné ruce a fotoaparát v druhé. Šli jsme sebejistě a tak se nás chytla jedna rodinka, která tápala, kudy se na hradby jde.

Lucern je hezké město, ale moc víc k vidění tu není. Navíc co ve městě, když jsou ve Švýcarsku úžasné hory. Tady přespáváme především proto, aby ta cesta nebyla tak dlouhá. Zítra se přesouváme na několik dní do Interlaken.

Den druhý: Lucern & Interlaken

Vůbec jsme to neplánovali, ale vyzkoušeli jsme si v Lucern i noční život. Zavřeli jsme okna a opravdu se hluk snížil pocitově na nulu i s jedno-skelnými starými dřevěnými okny. Stačilo však se minutku aklimatizovat na novou úroveň a bylo jasné, že tohle nebude dobrá noc. Slyšeli jsme všechno. Sirény (v noci!), řvoucí lidi plazící se domů z flámu, i ostatní hosty našeho hostelu. Nedupali, prostě jen každý krok se ozývá celou budovou. Slyšel jsem i televizi. Dokonce si někdo pustil písničky tak nahlas, jakoby si je pouštěl hned vedle mě. Což jsem později zjistil, že byla pravda. Byla to Lenka. Pustila si do sluchátek hudbu, aby to všechno přehlušila. V Interlaken jsme potkali Poláky, kteří také byli v Lucern, dokonce týden, a také si stěžovali na hluk po celou dobu. Hlavně, že tu mají zákon nepouštět pračky po desáté hodině!

Ráno jsme se protáhli rozcvičkou výšlapem nad Lucern s výhledem do okolí. Není to tak impozantní jako v Curychu, přesto je to podobné. Z rušného centra města jste na kopci za chvíli, nám to trvalo hodinku. Překvapilo mě ale, že jsme sotva udělali krok mimo centrum a lidé nás začali zdravit. Už to je v podstatě les a i místní se tu zdraví. Tak mě to zaskočilo, že jsem vůbec nerozuměl, co vlastně říkají, až jsem ani neodpověděl. Několikrát jsme se snažili ten jejich pozdrav dešifrovat, abychom ho mohli sami říct. Ale do teď nemáme tušení. Našli jsme si, že by to mohlo být guten grüezi (vysloveno jako gruci, ale všechna písmenka spolknuta).

V dáli jsme viděli první velké hory. Vrcholky jsou pod sněhem. Trochu si říkám, zda jsme se dobře vybavili. Vzdálené hory jsou vysoké přibližně dva tisíce metrů a z čtvrtiny zakryté sněhem. My máme v plánu jít i do třech tisíc, možná víc…

Šli jsme se na to posilnit pořádným jídlem. Ceny jsou horší, než jsem si pamatoval. Asi to bude tím, že v Curychu jsme volili především take-away, případně jsme si to neplatili sami. Za to to bylo dobré. Projděte si restaurace kolem řeky, je jich tam nespočet a každý si vybere. Mně se první moc nepozdávaly a když jsme přešli na severní břeh, kde by to šlo, ale bylo narváno a rušno, že se nebylo ani koho zeptat, skoro jsme odešli. Číšník si nás všiml na poslední chvíli a odvedl na balkon. Ještě že to udělal!

Lucern je velmi rušné město. Hezčí nám přišel v noci. Pokud byste se tu chtěli někdy zastavit, zastavte se především večer. Za bílého dne není tak malebný, a každý volný kousek nezabrán restauracemi je plný lidu. Prostoru je pomálu a tak se stolečky na sebe mačkají a není to komfortní. Aspoň ne pro nás. Takže balkón nás z toho ruchu zachránil, a pořád jsme byli venku s hezkým výhledem. Možná ještě lepším.

Dezert jsme si nedávali. Na tohle počasí se hodí víc zmrzlina, a hle, hned vedle francouzské restaurace, kterou jsme si vybrali, bylo italské gelato! Opodál zase německá kuchyně, aby to definovalo celé Švýcarsko, ale nechybí spoustu dalších mezinárodních kuchyní. Tady si člověk opravdu najde to své.

Po obědě jsme se vydali k autu. Nechtěli jsme ho nechávat jako trezor příliš dlouho. I když se o naše auto moc nebojím. To, co tu běžně jezdí, je minimálně o řád jinde. Takže nevidím důvod, proč by kdokoli tady chtěl zrovna to naše. Líbí se mi ale moc, že drahá auta tady nedělají z lidí, s odpuštěním, kokoty. V Česku i Německu, přestože se jelo jen po dálnici (v podstatě jsme pět hodin ani neodbočili), je řízení mnohem stresovější než tady ve městě. Jezdí tu v klidu, pouštějí se a i když je rušný provoz, stále je klidný a plynulý v téměř maximální možné rychlosti.

V tomto klidu jsme se přesouvali do Interlaken, který je obklopen úžasnými horami a jezery. To nejde ani popsat, ani vyfotit. To, co se rozevírá kolem vás, je neskutečné. Aspoň když jsme přijížděli za slunečního počasí. Nejvíc neskutečné jsou barvy jezer. Až nereálné, takové si pamatuji jedině zatím z Nového Zélandu.

Slunné počasí, volný čas večer a barvy nás nalákaly k vodě. Rychle jsme našli pláž a převlékli se do plavkové módy. Nevydržela nám dlouho. Foukalo docela dost, takže se Lenka neodvážila sundat plážové šaty, naopak se zabalila ještě do deky. Já se do vody sice odvážil, dokonce dvakrát, ale pak jsem se dost klepal. Ve vodě byly především děti. Ještě tam bylo pár mladých, ale ti se raději nechali nanášet na vodě. Tady to na koupání úplně není. Ale láká to!

Když máme možnost a peněz ještě dost, dovolili jsme si dát v restauraci i večeři. Tentokrát jsme našli něco se Švýcarsko-Německými specialitami. Říkají tomu hash browns anglicky, nebo Rösti německy. Základ jsou brambory. Trochu to připomíná bramborák, ale není to celistvé. Já si dal verzi s klobásou a cibulovou omáčkou, a pro Lenku měli vege variantu s rajčetem a sýrem. S tím rajčetem to dostalo takovou osvěžující chuť a zjemnilo výrazný sýr. Dle ceny jsem očekával něco lehčího, ale mají v tom prsty Němci, takže Lenka nedojedla a já jsem prasknul za dva. Ještě, že je vždy místo na dezert, tentokrát čokoládu Ragusa. Máme připraven na cesty celý balíček!

Abychom to vyběhali, vyšlápli jsme od hotelu na krátkou vyhlídku Heimwehfluh. I na tak krátký kopec, který zvládnete za 45 minut nahoru i dolu, jezdí lanovka. Končí však v pět a tak v osm na západ slunce se musí po svých. Stihli jsme to doslova za minutu dvanáct. Slunce se chviličku po výšlapu ztratilo za kopcem. Chvíli jsme se kochali ještě osvětlenými horami, po kterých se budeme následující dny škrábat, a tím náš dlouhý druhý den skončil.

Den třetí: Kleine Scheidegg

Přesto, že je Švýcarsko zemí bez přístupu k moři či oceánu, často to tu smrdí rybinou. Nepříjemný puch jsme cítili už u vodopádů při příjezdu, u řeky v centru Lucern, no a náš pokoj v Interlaken smrdí skoro tak stejně. K tomu šílená postel, žádná skříň, spoustu věcí rozbitých, no nic moc. Ještěže jsme tu především kvůli horám.

Před cestou jsme četli jaké zuřivé bouřky nás tu čekají. Místo toho jsme přijeli předešlý den do koupacího počasí. Přeci jen ale hory jsou hory a sbalili jsme tak do batohu nepromokavé bundy a pláštěnky.

Byly nám k ničemu. Zažili jsme, jak my tomu říkáme, Lovoš experience. V Lovosicích (v Českém Středohoří) jsme zaparkovali a stoupali velmi prudce po asfaltu za parného dne bez stínu. Než jsme došli na krásnou lesní stinnou cestu, byli jsme zničení.

Tady jsme dojeli vlakem do Grindelwaldu a vydali se pěšky směrem k Lauterbrunnen kolem slavných čtyřtisícovek; Eiger, Mönch a Jungfrau. Začátek cesty je sdílen s cyklostezkou, tedy asfaltka. Sice je začátek kolem tisíc metrů nad mořem, takže stromy tu ještě rostou, ale nepřehání to; na lesy si nehrají. A především cesta vede mimo ně, zřejmě aby byly neustále k mání nádherné výhledy. Hodinu jsme procházeli chatovou oblastní, než jsme se dostali aspoň někam na začátek cesty, kde jsme si mohli sednou a dát si svačinu v kousku stínu.

Naše cesta měla nejvyšší vrchol ve výšce 2061 metrů. Dostat se tam znamenalo překonat převýšení přes tisíc výškových metrů. Samozřejmě to šlo dost prudce a v kombinaci s tou výhní nic moc. Lenka vzala pro jistotu opalovací krém, ale stejně jsme se připekli. Možná bychom se spálení vyhnuli, nebýt napajedel pro krávy. Rudé fleky kopírují místa, která jsme s radostí chladili vodou pro krávy.

Za ty krávy jsme rádi dvojnásob. Je to jediné zvíře, nepočítajíc hmyz a ptactvo, jaké jsme potkali, a zároveň zábavné zvíře. Je vtipné, když si krávy mohou chodit volně kdekoliv. Jednou malém smetla cyklistu, jindy se rozhodla překážet na cestě, nebo se vydala přímo proti nám. Jen by nás zajímalo, zda už nejsou hluché z toho věčného zvonění pod krkem.

Ani moc lidí tu nebylo. Málokdo takovou šílenost tady chodí. On totiž jezdí přes celou trasu vlak a je možné se vyvézt do některé ze zastávek dostatečně vysoko a začít až tam. Nebo klidně dojet až nahoru a jít jen dolů. Takže my jsme totálně použití v plné polní a pak po několika hodinách potkáváme proti nám lidi v riflích s hůlkami a se psem. Taky mají u zastávek restaurace, v jedné jsme si dali zmrzlinu, občas hotely a úplně nahoře vše, na co si vzpomenete.

Pokud bych to měl jít znovu, udělal bych to jinak. Vyrazil bych z druhé strany a nechal se nahoru dopravit vlakem. Pak bych si dal nějaké kratší výběhy kolem a sešel cestu dolů. Na stranu k Lauterbrunnen jsou totiž ty nejhezčí výhledy. Samozřejmě, na druhé straně jsou taky super výhledy. Ale tady jsou lepší. A nebo se výchozí stanice může i nechat, jen to rozhodně nechodit celé.

My to nedokončili a vlak využili na cestu dolů, abychom se stihli vrátit. Chtěli jsme to projít celé, což je téměř 19 km. Nebo aspoň do Wengen a dokončit lanovkou, což je 15 km. My to vzdali po 12 km a dlouhých úmorných téměř sedmi hodinách. Z vlaku jsme viděli, že druhá strana jsou též asfaltky a ještě prudší převýšení. Fakt to bez vlaku aspoň kousek nemá smysl.

Tak i tak, ty výhledy stojí za to. Obávám se, že žádná fotka nevyjádří to, co je tu vidět naživo. Především ten pocit maličkosti. Orientaci mám dobrou a přesto jak jsou ty hory obrovské (tudíž se tak rychle nemění), bourají ji. Každá cesta tu vypadá jako nic. I výšlap do dvou kilometrů se zdá být kapkou v moři. Možná proto se mi zdálo, že 19 km je nic a dáme to jako prd…

Mimochodem bouřka nakonec přišla. Je dobře, že jsme nepokračovali dál. V půl šesté jsme naskočili na poslední vlak a jeli na večeři. Během večeře se spustila slibovaná bouřka. Sice skončila během pár minut, ale polovinu času se jednalo o krupobití. Kroupy nám skákaly až do jídla. Číšník se nás několikrát ptal, zda opravdu nechceme ze (zastřešené) zahrádky dovnitř. Nevěděl, že bouřku po dnešku opravdu uvítáme.

Kolem výšek 1800 metrů nad mořem jsme se mohli na pár místech i koulovat. Postavili jsme na jednom takovém sněžném ostrůvku vedle sněženek sněhuláka. Snad ty kroupy toho našeho sněhuláka neumlátily.

Den čtvrtý: Schynige Platte

Na začátek dne jsem se nechal nepěkně vystresovat. Naplánovali jsme si, že ten kousek k vláčku nepůjdeme ani pěšky, ani drahým vlakem, ale popovezeme se autem. Parkování je však problém; P+R právě rekonstruují. Objeli jsme nádraží ze všech stran a jediné místo bylo za Migrosem. Nebyli jsme si jisti, zda to tam můžeme nechat na celý den, ale tak chtějí za to peníze a počítá se to na hodiny. Bohužel pouze na mince. Ještě, že mi Švýcarský kolega poradil mít s sebou vždy trochu hotovosti. Skočil jsem si k pokladně rozměnit a v hlavě mi u toho běželo odpočítávání vteřin do odjezdu vlaku. Vlaky tu jsou přesné, takže přiběhnout pozdě je jasné zmeškání. Zběsile jsem mačkal tlačítka na parkomatu a každý pokus selhal. Holt ten systém nebyl intuitivní a přes stres jsem tu logiku neviděl. Naštěstí Lenka pomohla, rychle jsme se poprali ještě s mašinou na lístky a jakmile jsme nasedali, vlak se rozjel. Měli jsme dvojnásobné štěstí: byla tam poslední dvě volná místa.

Abych byl přesný, není to vlak, ale zubačka. Aspoň to, čím jsme jeli včera dolů z, nebo dnes nahoru do hor. Je to rozhodně drahá zábava. Vláček jede něco lehce přes půl hodiny, takže se připravte, že každá minuta vás vyjde přibližně na necelý jeden CHuFeň.

Dnes jsme se nechali vyvézt rovnou do dvou kilometrů, do stanice Schynige Platte. Může se to zdát úctyhodné, ale jedna taková zubačka (z Kleine Scheidegg, nás včerejší nejvyšší bod) stoupá až do tří a půl kilometru! Samozřejmě, jsme ve Švýcarsku, takže se na každé stanici dá nalézt všechno možné. Vždy minimálně aspoň malý krámek a záchody. Tady nás navíc vítali živou hudbou z alpských rohů, které jsme slyšeli ještě po dvou hodinách pochodu.

Na Schynige Platte mají taky botanickou zahradu. Protože proč ne. Tohle je Švýcarsko. Jsou tu i běžné podchody a nadchody všeho druhu. Málokdy musíte (v horách!) přejít koleje, já si pamatuji pouze jednu příležitost. Dokonce můžete potkat lednici podél cesty uprostřed ničeho. Normálně sámoška na sýry!

V botanické zahradě, kde jsme nebyli, si prý můžete prohlédnout všechna alpská kvítí. My se rozhodli se na ně podívat ve volné přírodě. Kolem stanice je spoustu tras, od půl hodinky, přes hodinu či dvě, až po šest hodin. My se rozhodli pro těch šest. Cestu k lanové stanici First nad Grindelwald.

Úžasná podívaná a ještě skvělejší procházka! Včera jsme byli přímo u těch čtyř tisícovek, kde se nám navzájem překrývaly. Tady jsme byli trochu z povzdálí, takže jsme se mohli pokochat celkem. Vlastně i celá naše včerejší túra byla vidět. Taková změna perspektivy je velmi zajímavá. Další příklad: z Interlaken vidíme lanovku na severní stranu a nic za ní. Až tady ve dvou kilometrech se nám otevřely hory v pozadí a že ta lanovka vlastně nešplhá tak vysoko, jak se zdá.

Flora je k tomu taky nádherná. Alpské louky jsou alpské louky. Neskutečný počet barev a tvarů na velké rozlehlé ploše. Šli jsme pomalu neustálým kocháním. Lenku to stálo palec u nohy, ale já se nemám co smát. Včera jsem se kochal a stoupl do čerstvého kravčince, který šel se mnou až k prvnímu sněhu.

Dnes jsme měli první setkání se sněhem o něco výše. Až přibližně ve výšce 2100 metrů. Patřičně jsme si to zdokumentovali. To jsme však nevěděli, že přejdeme na stinnou stranu, kde vytáhneme teplé oblečení a půjdeme v podstatě ve sněhu. To by tak nevadilo, kdyby to nebylo tak strmé. Stačilo by jedno blbé smeknutí a kouleli bychom se nepříjemně dlouho. Největší paniku jsem měl, když jsme byli na nejstrmější části a zaslechli praskání jakoby počáteční laviny. Naštěstí to byl z naší perspektivy jen zvuk.

Trochu jsem znejistil, neb jsme měli pokračovat na další strmé štěně do výšky až 2600 metrů. Na tu stěnu jsme neviděli, takže jsme nevěděli, co čekat, a uvědomili jsme si, že jsme dlouho nepotkali ani živáčka. Brodění se sněhem nás hodně zpomalovalo a největší stres byl, zda stihneme lanovku. Nevěděli jsme ani, kdy jede poslední. Bez ní by to bylo k již náročným 15 km přibližně dalších deset.

Vyhrála obava, a to po právu. Večer jsem se podíval a lanovka začala jezdit údajně až dnes, s poslední jízdou v půl páté. My bychom tam byli v šest bez sněhu. Takže jsme došli k našemu nejvyššímu bodu 2344 metrů, dnes ještě zavřené restauraci zavalené sněhem, a vyrazili rovnou dolů.

Což bylo zase sněhem. Zkoušeli jsme použít nákupní tašku jako boby, ale nejelo to. Moc lepkavý sníh (což je dobře, jinak bychom se sem ani nevyškrábali). Ale přesto se šlo klouzat po botech. Kam se hrabou lyže nebo boby!

Poměrně rychle jsme doslajdovali přes sněženky zase na krásné alpské louky. Dokonce jsme potkali sviště! Sešli jsme 600 výškových metrů a došli k nějaké farmě. Sice tam je turistické značení, ale někdo si tam udělal výběhy pro krávy. Tak jsme museli překračovat ploty. Barevné pláty kvítí vystřídala kravská lejna.

Po farmě následovala asfaltka. A dalších takových pět kilometrů až dolů k vlakovému nádraží bylo před námi. Byli jsme vysvobození místní ženou jedoucí dolů. Angličtina jí moc nešla, tak jsem se zeptal na francouzštinu. Od té doby nevím, co si s Lenkou povídaly. Ale smály se, takže asi dobrý. Když už jsem Lenku nevzal do Francouzské části Švýcarska, aspoň si tady mohla francouzštinu protrénovat. Slečna jela až do Bernu, takže nás vzala až k našemu autu, které bylo po cestě. Lépe už jsme to vychytat nemohli!

Den pátý: Skalní město Mürren

Jako třetí trasu kolem Interlaken jsme si vybrali vývoz lanovkou z Lauterbrunnen, pokračovat výšlapem s výhledy na hory (ale nic hrozného, raději jsme to limitovali do těch dvou výškových kilometrů) přes skalní město Mürren a zakončit to lesní cestou zpět dolů.

Jsme stále ve stejných horách, přesto je zážitek pokaždé jiný. Začali jsme výhní, poté sněhem a dnes vlhké lesy. Konečně jsem se mohl pořádně po dlouhé době nadechnout. V pylové sezóně mi taková prostředí pomáhají nejlépe.

Také flora se dost změnila. Sice mimo lesy byly stále alpské louky, které jsme popisovali posledně, ale mezi stromy bylo všude spoustu mechu a kapradí. Úplně jiný svět. A to se měnilo několikrát. Při jedné změně jsme si všimli, jak se hmyz drží při zemi na květech. To byl signál, že se máme najíst, který jsme propásli. Brzy jsme konečně využili potenciál našeho batohu: vyndali bundy a pláštěnky a uklízeli klobouky, sluneční brýle a zrcadlovku.

Později jsme našli lavičku z poloviny pod stromem a jídlo dohnali. Mezitím déšť ustal a tak jsme vynechali druhou lanovku přímo nad skalním městem, kterou si lze cestu trochu zkrátit, a sešli to po svých. Přímo do mlhy. Chvíli jsme viděli pouze kousek před sebe. Ale během chvíle na nás vykouklo skalní městečko.

I když otázka, jak moc to nazývat městem. Pod městem si představuju místo, kde lidé žijí. Tady to vypadá jen jako plno chat a trocha restaurací pro turisty. Jedna restaurace vítala hosty s cedulí „Skinny people are easy to kidnap. Stay safe. Eat lots here!“ a tak jsme tam zapluli. Nechtěli jsme být uneseni. Stejně byla dost zima a mrholilo.

Mimochodem toto městečko je odřízlé od civilizace. Žádná auta sem nesmí. Jediná možnost, jak se sem dostat, je právě po zmíněné lanovce, jenže ta je stále daleko. Mezi lanovkou a městem pendluje vlak. Mají to propracované, spoje na sebe navazují, a poberou i náklad. Aneb zajímavé nastupovat do lanovky nad skladem a vidět ještěrku vykládající a nakládající náklad. Například výměna starých ledniček za nové. Kapacitu mají dimenzovanou na dvojnásobek aktuálních potřeb.

V restauraci jsme se posilnili horkou čokoládou a pokračovali dál. Pomohlo to, rychle jsme bundy balili a tahali zase klobouky. Sice nám zabarikádovali naši cestu, kterou jsme chtěli jít dolů, zato jsme viděli krásné výhledy. Třeba taky na ten včerejší sněhový kus, po kterém jsme slajdovali dolů. Takhle z dálky se zdál, jakoby to nic nebylo.

Lanovkou jsme jet ale nechtěli a tak jsme si našli jinou cestu dolů. Opět červenou. Červenou tu značí náročné trasy. Zelená je hodně na pohodu, kočárková. Žluté by měly být takové normální. Červené už pro otrlé a černé pro blázny. Včera nám bylo červené málo, a tak jsme se hlemýždili i dnes. Velmi prudký kopec dolů po kamenech a kořenech po dešti není nic snadného. Ale je to opravdu hezká cesta. :)

Bohužel nejde kolem nejslavnějšího místního vodopádu Staubbachfall (jako naše původní plánovaná cesta), který jsme tak zahlédli pouze z dálky mezi domy a kapkami deště. Každopádně tento vodopád inspiroval Goetheho k napsání básně Píseň duchů nad vodami (pokud si překládáme správně).

Den šestý: Bern & Montreaux & Sion

V Interlaken jsme viděli už dost, proto další den byl přesun na druhou stranu hor. Nemáme vrtulník, jen obyčejné auto, nejrychlejší možnost je tak hory objet. Buď rychlejší a kratší cestou pro nás směrem zpět k Lucern, nebo delší přes Bern, Montreux a Sion. Podnikli jsme tu vyhlídkovou trasu.

Hodně jsme přemýšleli, zda se zastavit v Bern. Prý to je malebné město, mají tam orloj a park s medvědy, po kterých se město jmenuje. Každopádně Lucern má být nejmalebnější a zas tak moc nás neuchvátilo, navíc tu nejsme kvůli městům. Málem jsme to město minuli, ale přeci jen jsme tam zastavili: vstali jsme moc brzy a dezert se jí až po obědě, o tom ale později.

Bern se mi hodně líbí. Mají krásné budovy, střechy, podloubí, cesty. Vše do sebe hezky zapadá a nic nekřičí. Označní obchodů, i profláklých značek, u nás chlubící se na všechny strany, je tady klidné, jako celé město. Staré město není jako náš Staromák či Václavák. Člověk by ani neřekl, že tohle je hlavní město. Spíš takové malé předměstí. Určitě mnohem lepší, než Lucern. Po městě jsou rozesety fontány se sochami inspirovanými Švýcarskou historií a mytologií. Soch tam je ale mnohem víc, nicméně zapadají do celého prostředí, ne třeba tak jako ve Skopje. Mimochodem, hodně se žije ve sklepě; před podloubím mají skosená dvířka do sklepů, kde jsou například bary, ale také barber shopy a vůbec kde co.

Ještě jedna poznámka o Bernu: jejich orloj se nedá srovnávat s naším. Počkali jsme si na něj, ale nestojí to za to. Snad až na toho kohouta roztahujícího křídla, upozorňujícího na „něco víc“. Každopádně, když tu pobýval Einstein, právě tyto hodiny mu pomohly vybrousit teorii relativity. I když teda měly hodně nevýznamnou roli. Einstein jel zrovna tramvají od této věže, kde si uvědomil, jak je čas relativní. Aspoň se to tak říká a Bern se tím chlubí.

Další zastávka byla na čokoládu. Zastavili jsme se v čokoládovně Villars ve městě Fribourg. Původně jsem chtěl zastavit na prohlídku čoko továrny Cailler v Brocu, ale vyhýbáme se aktivitám uvnitř, kde bychom museli být delší dobu v roušce. Tak Lenka našla tuhle čokoládovnu, kde se dají nakoupit čokolády za výrobní cenu. Dlouho jsme vybírali… strávili jsme tam aspoň půl hodiny a odvezli si přes kilo čokolády. A teď si říkám, jestli to není málo. Je totiž fakt výborná! Asi to bude tím tučným alpským mlékem Gruyere. Zkusil jsem jich na místě několik.

Tím jsme ztratili čas a přeskočili další věc, čím se Švýcarsko může pochlubit. To jsou sýry. Například i u nás prodávaný, neb je po světě známý, sýr Gruyere. V celém Švýcarsku je na 140něco sýrů a máme vybrané dva, které někde chceme najít a vyzkoušet.

Zastavili jsme až v Montreux na rychlou kukandu na hrad Chillon. Dovnitř jsme také nenakoukli. Byla to vlastně taková čůrací pauza s hezkým výhledem.

Další byla v Sion na hrad Valère a zříceninu Tourbillon. Hrad je možné projít s průvodcem, nebo lepší varianta vyběhnout na protější kopec na zříceninu, která je zadarmo (ale má otevírací a zavírací hodiny), s výhledem na ten hezčí a zachovalejší hrad.

Den jsme zakončili výjezdem do dvou kilometrů naším autem. Hodně jsem se toho obával, ale dali jsme to v pohodě. Jsme ubytovaní v chatové oblasti Rosswald mezi lanovkami s parádními výhledy. Pokoj je taky úplně luxusní a navíc se snídaní. Jaká škoda, že tu jsme jen na tři noci. Klidně bych tu zůstal déle. Dovedu si představit tady celý den prosedět na terase a nic nedělat.

Den sedmý: Rosswald

Původně jsem plánoval ubytování v Rosswaldě kvůli lokaci. Je mezi dvěma body, kam se chceme podívat: na slavnou horu Matterhorn, nebo jak já jí říkám Tobleronka (protože známá čokoláda má tvar inspirovaný právě horou Matterhorn), a na ledovec Aletscgletscher. Nepodíval jsem se však na reliéf a přijde mi dost trapné sjíždět a vyjíždět každý den tenhle krpál. Navíc dnes bylo hodně zataženo a k tomu fičelo jako blázen, že by stejně moc toho vidět nebylo.

Tak jsme zůstali v okolí chatové oblasti Rosswald. Koukl jsem do mapy a viděl možnost se jít podívat na zdejší kopec, do nějakých 2700 metrů. Po snídani se nás místní ptal, jaké máme plány, a na tohle se nedíval jako na dobrý nápad. „V tomhle nic neuvidíte a vítr je příliš silný.“ Tak jsme šli jejich nejdelší značené místní kolečko. Taková sedmi kilometrová rozcvička, abychom nezakrněli.

Moc se nám ven nechtělo, do kopce to šlo ztuha, ale to proto, že jsme s sebou táhli všechny ty mraky. Jakmile jsme se vyškrábali o téměř čtyři sta výškových metrů, mraky vystouply dvojnásob a poskytly nám možnost se pokochat alespoň úpatím okolních hor.

Na chvíli jsme se zastavili, zda nejít přeci jen nahoru. Neměli jsme na to vybavení, což je o to lákavější. Ale stačilo být chvíli z lesa a ještě k tomu na návětrné straně, a pokračovali jsme po značené trase zase dolů. Poznali jsme klesání podle stupňující se intenzity orchestru zvonů, později se přidal zápach a úplně se to potvrdilo, jakmile jsme potkali elektrický plot a za ním krávy.

Nepotkali jsme pouze krávy, tentokrát také ovce. Ty jsou poněkud útočné. Jen nás zbystřily, začaly bečet jako o závod a běžely směrem k nám. Otázka, co by bylo, kdyby mezi námi a nimi nebyl natažen elektrický drát.

Na chatu jsme se vrátili akorát na oběd, kde jsem vyzkoušel místní specialitu: vepřový steak se sýrovou omáčkou a rajčaty. Něco podobného jako u nás kuřecí steak s pomeranči, jen o něco lepší kombinace. Sýr byl výrazný a bylo to možné vnímat jak nosem, tak chuťovými pohárky. Poměrně fajn jídlo.

Den osmý: Matterhorn

Pokud byste chtěli najít ve Švýcarsku nejluxusnější středisko, jeďte do Zermattu. Teda, můžete jet autem pouze do Täsche, kde je nespočet parkovišť. Dál se musí vlakem, Zermatt je totiž car-free oblast. Ve městě jezdí pouze elektrické taxíky, které se vás snaží zabít. Jezdí rychle a nepředvídatelně, což tichý elektrický pohon o to víc umocňuje.

To máme tedy Švýcarské ceny na parkování a vlak a najednou se ocitnete v uličkách luxusních obchodních domů. Opravdu nechápu, proč bych jezdil utrácet nehorázné částky zrovna sem do hor, ale asi to tu lidi tak dělají. Pokud se rozhodnete toto přeskočit jako my, už zřejmě nepřeskočíte lanovky.

Původně jsem chtěl jít trasu dle papírového průvodce. Vypadala opravdu dobře, ale po zkušenostech s naším focením musíme vždy přidat ještě skoro až o polovinu víc času. Což by bylo příliš dlouhé a tak jsem zkusil najít něco po vlastní ose. Jenže to bychom se museli neustále dívat do telefonu a já se nechal hodinu v autě navigovat bez nabíjení…

Tak jsme se narychlo koukali, co z jejich značených tras vybrat. Jedna možnost byla vyjet lanovkou do stanice Furi ve výšce 1867 metrů. Nelíbili se nám ale možnosti kolem. Pak jsme si všimli, že hezká cesta vede ze Schwarzsee, z 2583 metrů. No a pak jsme si všimli, že na tu původní navazuje ještě jedna cesta ze stanice Trockener Steg z úctyhodných 2939 metrů. Vybrali jsme spontánně tento cíl, resp. start. Není to však nejvyšší bod, kam se dá lanovkou vyvézt. Lanovka pokračuje až do Matterhorn glacier paradise ve výšce 3883, což je nejvyšší bod v Evropě, kam se dá lanovkou dostat. Za takovou lanovku si nechají slušně zaplatit; stála nás 100 CHuFňů za oba, pouze jeden směr.

Nahoře jsme se lekli, že jsme velmi nepřipraveni. Vylezli jsme z lanovky a tam chodili lyžaři v přeskáčích. Vylezli jsme ven a tam lyžaři sjížděli kopec. Byl tam hodně studený vítr. Naštěstí pro nás byl opravdu krásný den, stačilo popojít a spíš jsme měli těch vrstev hodně. Chvílemi by se nám hodily spíš klobouky než čepice. Byli i tací, kteří chodili v kraťasech a tričku.

Tato výška už připomíná měsíční krajinu. Moc života tu není, ale všiml jsem si jednoho pavouka. Dle informační cedule tu žijí i ptáci a dělají si domovy ve sněhu. Samozřejmě, přes několik sněhů jsme procházeli, ale nic tak odvážného, jako u boudy Berghaus Männdlenen.

Život neživot, za mě ty peníze za to stály. Ty výhledy jsou nepopsatelné! Mám bambilion fotek toho samého ze všech různých úhlů. Říkal jsem několikrát, že už nebudu fotit, zatímco jsem stejně ten foťák zase nastavoval. To prostě nešlo necvaknout. První část cesty, od Trockener Steg do Schwarzsee, to mělo trvat dvě hodiny, nám tak tři. Bylo poznat, že jdeme správně, protože s námi šly davy lidí. Trochu přeháním, ale poměrně k předešlým dnům by se to tak nazvat dalo.

Samozřejmě úplně nejdůležitější výhled byl na Matterhorn, neboli jak já říkám Tobleronka. Z určitého úhlu mi trochu připomínala klobouk z Harryho Pottera, no posuďte sami z fotek. Kvůli téhle jediné hoře jsme sem jeli, jinak by nás asi ani návštěva Zermattu nenapadla. Taková zajímavost: tektonické desky jdou stále proti sobě a zdejší hory se zvedají o milimetr ročně.

Kousek pod Schwarzsee jsme opět zjistili, že jsme nepřipraveni. Byla tam malá jezírka a v jednom se lidé koupali. Resp. pár slečen se opalovalo a viděl jsem pouze jednoho odvážlivce tam vlézt až po krk. Ale už od kolen se neskutečně klepal. Sám jsem zkusil teplotu vody; na mělčině pouze rukou dobrý, ale přesto když pak fouklo, ruka mi mrzla. Dál by mě nikdo nedostal.

Zbytek cesty jsme se už byli zpět v zeleném životě, později i mezi stromy. To znamenalo konec výhledů, taky asfaltky, tak jsme nedošli pěšky až do Zermattu, ale u Furi se nechali svézt na fondue.

Jedná se o tekutý sýr, který před vás postaví v rendlíčku na ohni, do kterého se namáčí pečivo, nebo brambory, nebo maso, a jí. Švýcaři to dělají pouze v zimě, jen turisté si to dopřávají celoročně. My turisti jsme, tak v pořádku. Sýr může být dost výrazný a tak jsme viděli u některých restaurací, že se podává pouze na zahrádkách. Náš byl umírněný a dali jsme si variantu s rajčaty, což udělalo takovou jemnou příjemnou chuť. Snědl jsem jim to celé i za Lenku. Mimochodem i ptáčkům to chutná, jeden ukradl kus brambory Lence z talíře!

Na závěr ještě drobné zajímavosti: v Zermattu stavěli stodoly na špalíčky, aby jim tam nelezly krysy. Ještě dnes tam jsou takové původní chatrče k vidění. Více mimo hlavní třídu, ale i na ní jsme pár zahlédli. A taky z lanovky jsou k vidění různě po okolí.

Myslím, že není potřeba víc o Zermattu vyprávět. Slyšeli jsme tu češtinu nahoře i dole, takže to vypadá na profláklé místo i u nás doma.

Den devátý: Aletschský ledovec

Výšlap jsme začali do prudkého kopce s kufry. Naše chata je dobrý půl kilometr a sedmdesát výškových metrů pod parkovištěm. Dolů to šlo dobře, ale nahoru je těžké se vyškrábat sám, natož s těžkým nákladem. Nejlepší byl předchozí den, kdy jsem si uvědomil až u auta, že klíčky zůstaly na stole.

Kufry naloženy a opustili jsme kanton proslulý nejlepšími Švýcarskými víny a hory a přejeli do Italské části. Jak je u nás zvykem, něco jsme podnikli po cestě. Nabízel se Aletschský ledovec, největší v Alpách.

Cesta od lanovky Fiescheralp je k němu dlouhá asi jako jeho třetina, což znamená dlouhou, velmi dlouhou, cestu. Šli jsme přes dvě hodiny a stále nic. Chvíli jsme mysleli, že to je takový chcípáček, že globální oteplování tady pořádně zapracovalo. Ale to byl jeho malý bráška. Ten pravý na nás vykoukl až později a je to macek.

Několik ledovců jsem už viděl, například na Zélandě či Islandu. Pokaždé mě ledovec uchvátil. Ale tento mi nepřijde tak fascinující a to si nemyslím, že by bylo jen deštivým počasím. Je však možné, že s těmi čtyřtisícovkami v pozadí by to mohlo být zajímavější. Přesto pak následuje cesta kolem něj. Jde se a stále se jde a stále je vidět to samé. A pak ještě jedna taková dlouhá cesta dolů. Poměrně nuda.

Našli jsme si cestu s koncem v Bettmeralp. Až těsně u něj jsem si všiml cedule, která ukazovala k našemu autu ve Fieschi s jen o nepatrně delším časem. Mohli jsme na tom dešti strávit mnohem kratší dobu, odklonit to už nahoře, a ušetřit za vlak. Dost mě to vytočilo. Poučení: důkladně si projít i neznačené cesty. Aspoň neznačené (nepojmenované či neobervené) na mapě, značené tu jsou cesty hezky. Dokonce i takové, které v turistické české mapě nenajdete.

Aspoň jsme se svezli kousek vlakem Matterhorn Express. Tato trať se táhne od Zermattu dlouhých 144 km až do Národního Švýcarského parku v nejvýchodnější části. Pokud se chcete pokochat výhledy na rychlo, je to dobrá možnost. Vlak ráno vyjede a osm hodin se kocháte. Vlak jede nejvýše ve 2033 metrech přes Oberalppass. My jsme se svezli jen zpět k autu a zdá se nám, že dost kopíruje silnici. Takže vlastní auto s možností zastavit kdekoliv je za mě stále lepší varianta.

My však trasu vlaku nekopírovali, neb jsme jeli do Italské oblasti přes Nufenen pass. Naše auto muselo vystoupat až do výšky 2477 metrů. Kolem silnice už byly místy hromady sněhu. Myslel jsem si, že horské serpentiny byly za námi, když jsem předal Lence klíče. Užila si to nejzajímavější.

Klíčky jsem předal, protože před cestou jsme zašli na večeři. Řídil jsem a Lenka vyhlížela, kam by chtěla na večeři. Měla hlad a ve Fiesch byla jen pizzeria. Nechtěla italskou kuchyni dokud nedojedeme do Italské oblasti. A tak číhala až řekla „zastav!“ Vlezli jsme do luxusní restaurace. Schovali nás do prázdné části. Asi se jim nepozdávaly naše špinavé nohavice z túry a vůbec tak celý zevnějšek. Když už jsme se tam ocitli a usadili nás, dal jsem si to se vším, včetně místního vína.

Restaurace je v hotelu Tenne a zaměřuje se na místní zdroje. Tedy všechny suroviny jsou místní. Lenka si dala místní rizoto (to by bylo k tomu čekání na Italii, pff) s meruňkami. Místní specialita. Já si dal místního beránka s místním červeným vínem. Nabídli mi odrůdu Humagne Rouge a bylo dobré. Bohužel nejsem expert na vína, má rozlišovací schopnost je pouze chutná a nechutná. A tohle by šlo. Neodpustil jsem si dezert. Taky místní specialitu a opět s meruňkami. Meruňky dali ještě do dvou sladkých teček k odchodu. Asi byla dobrá úroda meruněk.

Sjeli jsme serpentiny a už nás vítala italština a italská architektura. Jako kdybychom byli najednou v jiné zemi. V Locarno, kde teď pár dní pobudeme, rostou i palmy. Zřejmě je pravda, že tu jsou nejteplejší jezera. Snad bude hezky na koupání.

Den desátý: Locarno

Nebylo. Nebo jak se to vezme. Předpověď byla deštivá na celý den a přitom jsme se celý den vařili. Dvakrát lehce mrholilo, což bylo spíš vítáno. Až večer teda sprchlo, aby se vzduch vyčistil. Locarno se chlubí tím, že má 2300 slunečních hodin ročně, což odpovídá šesti hodinám každý den. Není moc prostoru pro zatažené dny.

Obešli jsme si trochu město, ale popravdě jsme v samotném Locarno byli jen tak na skok. Jsme ubytování v Orselině, v kopci nad Locarnem. Nazval bych to spíš jako městskou část, ale opravdu jsme při sestupu míjeli vítací ceduli Locarno. Tak či onak, Orselina je lepší místo na pobyt. Je to mnohem klidnější místo a je v kopci, takže ať se ubytujete kdekoliv, máte velkou šanci mít skvělý výhled. Ideální si najít místo blízko lanovky, aby se ty schody nemusely vyšlapávat.

V případě, že máte speciální požadavky na ubytování, dejte si pozor ještě na jednu věc. Nebo raději dvě. První: náš pokoj má pouze základní italský set: dvě skleničky na víno, lednici na víno, otvírák a kávovar. Druhá: náš pokoj je v okolí několika kostelů, které tu bijí každou hodinu, půlhodinu a některé v dálce i čtvrthodinu. V noci je klid, ale od sedmi ráno se zvony nezastaví.

Pokud vás zajímá, jak je vlastně možné, že Švýcarsko je takové, jaké je – mix všeho možného, s přímou demokracií, extrémní neutralitou, či základnou pro světové organizace, prostě Sonderfall schweiz, neboli Švýcarsko, neboli zvláštní případ – pak musíme zabrouzdat hodně do historie. Až k prvnímu turistovi v této oblasti: k Juliu Caesarovi.

Zdejší místo obývaly keltské kmeny, Helveti a Réti. Pak sem přišli na dovolenou Římani a domluvili s kelty, aby to pro ně drželi před germánskými kmeny. Těm se však představa dovolené v horách taky líbila. Především Alemanům a Burgundům. Germánští Frankové si později všimli, že Švýcarská oblast by krásně doplňovala jejich podmaněnou Francii a tak učinili. Karel Veliký Švýcarsko rozdělil, což Svatá říše římská zase sjednotila. Místním změny moc nevadily, dokud říše nepřišla s tvrdými daněmi a jejich zákony. Několika kantonům se takové chování nelíbilo, podepsalo mezi sebou smlouvu, že cizí právo neuznají, a vznikla tím Švýcarská konfederace. Odtud zkratka CH: Confederation Helvetica (dle původních keltských kmenů).

Postupně se přidávalo více a více kantonů. Zabíraly si více zemí a vyhrávaly. Až narazily v Miláně v roce 1515. Porážka je tak vzala, že se rozhodly, že jim stačí to, co mají. Tady jsou kořeny Švýcarské neutrality. Když pak přišla třicetiletá válka o interpretaci náboženství, Švýcarsko již bylo tak rozmanité, každý kanton v konfederaci měl jiné preference, že raději zůstaly u té neutrality. U toho zůstaly až ani do Organizace spojených národů původně nevstoupily. Švýcarsko se připojilo do OSN až jako úplně poslední země v roce 2002.

Den jedenáctý: Koupání v Lago Maggiore

Je těžké najít, kde se v místním jezeře Lago Maggiore dá koupat. Většinou informace neexistují, a když už, tak ve spořivé italštině. S italštinou bychom si ještě poradili, ale s tou spořivostí už moc ne. Zachraňují to recenze na Google mapách. Jsou tu vlastně dvě města hned vedle sebe (resp. je jich tu nespočet, ale stále z toho nechtějí udělat jedno): Locarno a Ascona. Obě města mají po dvou plážích.

Ascona má veřejnou pláž včetně parkování zadarmo a na místě studené sprchy, záchody, a malou restauraci, gelato included. Hned vedle je placená za čtyři franky. Platíte si především za různá hřiště, větší parkoviště, či teplou sprchu. Locarno je trochu snobštější místo. Pláž vyjde na osm, přesto dostanete to samé, co v Asconě na druhé straně zadarmo. Hned vedle toho mají velké koupaliště Lido Locarno s olympijským bazénem, vyhřívaným venkovním bazénem, brouzdalištěm, tobogány a dalším vybavením za 12 (s tobogány za 17) franků. Samozřejmostí přístup do jezera. Všechna místa mají trávu i písek a dostatek stínu.

My si vybrali tu jedinou pláž zdarma. Při té příležitosti jsme si prošli i lehce město Ascona a najedli se tam. Dali jsme si pizzu. Byl jsem překvapen, jak ta pizza byla dobrá. Dostali nás trochu šišatým tvarem, ale o čem vám chci říct je, co jsem si dal já: pizzu s lanýži. Lanýž sice není specifický pro Švýcarsko, ale je tu k němu blízko. Bílý lanýž je totiž takový Rolls Royce v gastronomii. Tuto houbu neumíme pěstovat, pouze sbírat. Vyskytuje se především v Itálii a je náročné lanýž najít. Když už se najde, musí podstoupit velmi rychlou cestu až na talíř zákazníka, jinak vyprchá jeho specifické výrazné aroma. Jen luxusní restaurace si mohou něco takového dovolit. Kilo se může vyšplhat klidně na miliony korun.

O této pochutině jsem se dozvěděl při čtení knihy s poměrně dlouhým názvem Entangled Life: How Fungi Make Our Worlds, Change Our Minds & Shape Our Futures (v češtině dostupné pod názvem Propletený život; nevím ale, jak kvalitní je překlad). Doporučuji přečíst, protože zjistíte, jak houby vládnou našemu světu. Nikoliv my, ani myši ze Stopařova průvodce po Galaxii, ale houby. Hned jsem se po tom podíval a u nás na Rohlíku se dá sehnat máslo s tímto aromatem. Je to zajímavé na zpestření a i jen taková jemná verze (nechtěl bych platit za plnohodnotný zážitek) je dost aromatická. Myslím, že na pizzu použili taky jen lanýžové aroma, zde v podobě oleje.

Popravdě jsem si to dal trochu omylem. Měli jsme s menu trochu problémy. Pro mě to je tady velká jazyková bariéra. Neumím ani jedním místním jazykem, a tady jsou téměř klasičtí Italové, kteří podobně jako Francouzi ignorují jiný než svůj jazyk. Tady nemohou úplně, protože jsou součástí Švýcarska a tak se musí popasovat s francouzštinou a němčinou, což dopadá tak, že menu je takový mix všecho.

Meníčko nebylo rozděleno na jazyky, nýbrž jazyky tvůrci mixovali, jak se jim hodilo. Bylo to hodně italsky, trochu německy s chybami, a nebáli se tam vrazit i nějaké slovo z angličtiny, možná i něco francouzsky. Naučil jsem se používat Google Translate v telefonu: otevřu kameru, namířím, a dostanu instantní překlad přímo ve fotce. Jenže s tímhle gulášem si aplikace neporadí.

Zajímalo mě, proč se vlastně kanton Ticino přidal do Švýcarska. Jestli jste četli poctivě zápisky z předchozího dne, tak už to víte. A nebo vám to nedocvaklo úplně stejně jako mně. Na začátku Staré švýcarské konfederace byly jen tři kantony (Uri, Schwyz a Unterwalden), které se vzepřely proti Habsburkům. No a k těmhle třem kantonům se postupně připojovaly další, dobrovolně i nikoliv. A přeci poslední nedobrovolný pokus skončil v tom Miláně roku 1515. Tedy Ticino ještě zabrali, ale další Italská města již nikoliv. A tak dnes má Švýcarsko svou malou Itálii se vším všudy. Nejlepší je to gelato na každém kroku.

Den dvanáctý: Švýcarský Grand Canyon

Než jsme opustili kanton Ticino, zastavili jsme se v Bellinzoně na hrady. Podobně jako Sion má dvojhradí, což ani nevím, zda jsem viděl někde jinde, o pár dní později přijíždíme do Bellinzony, která má trojhradí. Castelgrande přímo v centru města. Je volně přístupný a dnes jsou dochované pouze dvě věže a především hradby. Hradby jsou všude dokola a je možné si je projít. Z parkoviště vede do hradu výtah ve skále. Stejně je zajímavé mít kus skály uprostřed města.

Mně se více líbil hrad kousek nad městem, Castello di Montebello. Asi především tou zachovalostí, bohatostí různých zákoutí a těmi padacími mosty. I zde je volný vstup, dokonce parkoviště. Což je poměrně unikátní na Švýcarsko. Všude jsme platili, jen v Ticinu jsou občas parkoviště, či dokonce vstupy na hrady, zdarma.

Třetí hrad je ještě o něco výše, Castello di Sasso Corbaro. Ani vyvýšení ani tři pevnosti vedle sebe ani plno hradeb nepomohlo se tehdá před Švýcary ubránit. Proč tedy ztrácet čas prohlížením všech tří hradů. Jeli jsme dál. :) Po cestě z Ticina do oblasti Engadin jich je ještě plno. Některé pevnosti dokonce hned u dálnice. Pro milovníky středověkých hradů ideální oblast.

Řeknu vám, měl jsem možnost jet chvíli po dálnici dovolenou rychlostí až 120 km/h. Přišlo mi to jako velká rychlost po všech těch serpentinách. Dnešní krátká cesta, lehce přes 200 km, nám trvala přes tři hodiny. Stoupání znovu do 2400 a k tomu velmi ostré serpentiny nedovolí jet rychleji než 30 km/h. Jsou to náročné cesty na řízení.

Proto jsme si cestu rozbili na menší dílky a zastavili kousek od Churu, přesněji u Trinu. Kolem vede 400 metrů hluboká rokle Ruinaulta, označována jako švýcarský Grand Canyon. Nevíme, která cesta má být ta nejlepší na vyhlídky, něco jsme našli, ale odvařen jsem dvakrát z toho nebyl. Buď jsme to minuli, nebo bylo moje očekávání příliš velké. (Dle fotek na internetu B je správně, navíc jim to porostlo stromy.)

Jak jsem psal výše, museli jsme zase přejet další vysoké hory. Navigaci se to nezdálo a raději nás dostala k vlakovému tunelu. Bohužel jsme se otočili a pokračovali přes hory po vlastních kolečkách. Až na internetech jsme zjistili, že to opravdu lze projet: nalodit se na vagón a projet hory skrz za 18 minut. Vyzkoušíme na cestu zpět!

Zkracující tunely tu jsou totiž zatím především pro vlaky. Tunelů pro auta tu je taky habaděj, ale velké tahy stále chybí. Proto třeba tento východ Švýcarska má další specialitu díky odlehlosti: rétorománštinu. Aneb čtvrtý místní jazyk. Pokud počítám němčinu jen jako jeden (ve skutečnosti oficiální je normální němčina, ale mluví tu svou němčinou, která nemá žádnou ustálenou podobu, natož psanou). Zatím umíme jen jedno slovo z uvítacích cedulí: Allegra, dobrý den.

Praktická rada na závěr: Švýcarské elektrické zdířky jsou jiné, přesto lze naše běžné spotřebiče do nich zastrčit. Mají však dírky na kolíky užší a tak ty velké kulaté zástrčky, například od notebooku, fénu apod., se dovnitř nevejdou. Mají sice dva typy a do jednoho se vejdou, nejsou však všude. Už se nám stalo, že jsme byli rádi za naši redukci. A zdá se, že sami Švýcaři redukce používají. Dnes jsme totiž ubytováni v klasickém bytě, kde je topinkovač s velkou kulatou zástrčkou… a redukce. Někdo si udělal z Bookingu Airbnb.

Den třináctý: Švýcarský národní park

Centrum Švýcarského národního parku je město Zernez. Doporučujeme se tam stavit. V parku platí taková ta klasická pravidla: klid, chodit pouze po vyznačených cestách, nezanechávat bordel atd. Je to až tak přísné, že ani záchody na parkovištích nejsou, takže v podstatě člověk musí buď prasknout anebo trochu porušit pravidla.

Co je ale horší, je možnost stezek. Stezek mají habaděj, ale najít něco, co se dá ujít za den a je to do kolečka, je trochu problém. Mají aplikaci se všemi trasami, jenže trasa může začínat nebo končit uprostřed ničeho. Musí se to kombinovat a ta aplikace vám neukáže všechny trasy na jedné mapě. V centru je však k dostání mapa, i když poněkud drahá, za 14 CHuFňů.

Ještě tam mají verzi mapu s knížečkou za rovných dvacet švýcarských franků. Nevzali jsme si ani jedno a litovali. Knížečka by se hodila. Vyrazili jsme do Il Fuorn, kolem kterého vybudovali několik naučných stezek. Problém je, že jaksi tam zapomněli dát naučné cedule. Prošli jsme několik stezek, nachodili jsme celkem 16 kilometrů, a potkali pouze dvě cedule. Zřejmě většinu informací mají v tom drahém průvodci. Možná proto je vstup do parku zadarmo.

Zjistili jsme aspoň něco málo o svištích. Svišť je sice původem americké zvíře, ale je také ikonou například právě místních Alp, pokud nepočítáme krávy. Počtem populace na krávy tady mohou sahat snad jen mravenci. Svišť má tři až pět kilo a během hibernace spálí 7 gramů tuku denně. Jelikož hibernuje sedm měsíců, za zimu ztratí na 30 až 40 procent své váhy. Což mi přijde dost. Představte si, že po zimě jste o třetinu hubenější. To nám Vánoční svátky neumožní.

Samotný park je moc hezký. Líbí se mi, jak je různorodý a (ne)opečovávaný. Sice nenabízí fantastické výhledy, ani naučné cedule jako u nás doma, přesto je radost jím procházet. Doporučuji ale využít nějaké náročnější trasy. Na začátku jsme vyšli po lehké a na vyhlídce, kde bychom mohli vidět zmíněné sviště, byl Václavák. Nebyla chvíle nepotkat lidi.

Pokud pochopíte, jak se čte místní jízdní řád, nemusí se dělat kolečka, ale dá se nechat popovézt autobusem. Autobusem od pošty, říkají mu jednoduše postbus. Fakt, žlutý autobus provozovaný poštou se znakem pošty. Já se bál na něj spoléhat. Údajně má jet každou hodinu, ale v aplikaci národního parku to je zmatené a vůbec z toho nejsem moudrý, jestli vůbec pojede. Možná podvědomě jako Čech pohlížím na služby provozované poštou trochu skrz prsty.

Den jsme zakončili hned po příchodu zpět k autu v restauraci přes cestu. Zmíněný Il Fuorno je vlastně jen parkoviště a hotel s restaurací. Když jsme se zeptali, zda se můžeme najíst, chvíli na nás koukal, pak šel něco ověřit, a nabídl nám stůl v koutě. Asi jsme vypadali zase příšerně. Každopádně obsluha výborná, anglicky mluvící, rychlá a jídlo taky super. Dali jsme si místní specialitu Capuns: maso s kaší zabalené v mangoldovém listě polité houbovou omáčkou a posypané pečeným sýrem. Mají i vege variantu. Doporučuji zkusit. A mají dezert se čtyřmi místními dezerty na ochutnávku. Píšou čtyři malé, ale přišlo mi to jako čtyři regulérní. To je taky škoda tam nechat!

Mimochodem, ve Švýcarském národním parku se natáčel v roce 2015 velmi milý film Heidi. Je to příběh o holčičce ze Švýcarských alp sepsaný v roce 1881. Filmových zpracování je nespočet a všechny jsou údajně dobré, ten příběh je prostě dobrý. Možná lehce přeslazený, ale moc milý. Přesto doporučuji právě ten z roku 2015, neb jako jeden z mála byl natáčen ve svém originálním prostředí. Jedna zajímavost: natáčelo se mimo jiné ve vesnici Latsch, právě v době, kdy tam projíždělo Googlí auto. Pokud otevřete street view, uvidíte tam stát filmového dědečka Heidi.

Den čtrnáctý: Scuol

Pobýváme ve velmi klidné oblasti Vulpera. Vlastně to vypadá, že až na hotely a restaurace a hrady a hory tu nic není. V průvodci píšou, že kdo má rád zapadlé stezky nebo poloprázdné sjezdovky v zimě, tohle je to pravé místo.

Hned kousek od nás je hrad Tarasp, na který se může pouze s průvodcem a jen dvakrát denně. Aspoň nyní v době (post?)covidové. Nám ale vůbec nevadilo dojít pouze k zavřeným dveřím. I tak je hrad hezký a především ta vesnička pod ním! Tolikrát jsem četl, co má být krásné a malebné, a nikdy z toho nakonec moc nebylo. V mých očích je tohle definice malebnosti. Každé okno hezky omalované, vyplněné muškáty, vše krásně dřevěné, a ty interiéry! (Pokud nahlédnete do otevřených dveří.)

Na informační tabuli jsme se dozvěděli, že toto území patřilo dlouhou dobu Rakušanům. Až Napoleon udělal během svého tažení čachry machry, tedy přidělil oblast Švýcarům. Myslím, že jim to bylo a je jedno. Ještě dnes si tu povídají svou rétorománštinou, i když není kodifikovaná. Nic co by však bránilo tomu, aby se vydalo nějakých dvacet knih ročně. Tímto jazykem mluví asi 60 tisíc lidí, z toho část jich je až v Itálii.

Krom klidných hor jsou ve městě Scuol termální lázně. Po městě je k nalezení několik minerálních pramenů. Nerozumíme textu, ale chuťově to vypadá pouze na jeden a tentýž pramen. Zato dobrý. Bylo ošklivo, tudíž kapacita malých lázní s několika bazénky (studený, teplý, solný, …) a saunami téměř vyčerpána. Raději jsme si prošli deštivé město, abychom vlastně nic moc nenašli. Krom hotelů tu je poměrně mrtvo. Ani moc restaurací tu není. Našli jsme právě a pouze jednu s místními specialitami, abychom vyzkoušeli pizokel – špek a cibulka v těstě z pšeničné mouky v sýrové omáčce. Něco jako noky. Pro Lenku samozřejmě ve vegetariánské verzi. Poměrně fajn jídlo, přesto Rösti u mě vede.

Náhodná poznámka: našli jsme v obchodě čokoládu Cailer. (Do této čokoládovny jsem se chtěl původně podívat, než Lenka našla Villars s možností nakoupit za výrobní ceny.) Zkusil jsem ji a připomíná nám Milku. Což jsme zjistili, že nemusí být náhoda: Milka je původně Švýcarská čokoláda.

Ještě jedna: Lenka se celou cestu dívá, zda bychom mohli třídit odpad. Aspoň trochu. Když už jsme ale něco viděli, tak pouze na PET lahve. Jiný plast tu netřídí. Zřejmě si tu uvědomují, že jiný plast moc zrecyklovat nejde a tak se o to ani nepokouší sběrem. Jelikož papír v podstatě nemáme a PET lahve už vůbec ne, připadáme si, jako bychom byli největší uličníci.

Dodatek: Poslední dvě hodiny jsou bazény se slevou a bylo tam málo lidí, tak jsem přeci jen zašel. Bohužel to nejsou takové termály, které znám z Islandu či Nového Zélandu. Nazval bych to jen jako bazénky a vířivky a sauny. Fajn odpočinek po náročných dvou týdnech, ale nešel bych tam, pokud tam je více než osmdesát lidí. Neumím si představit plnou kapacitu tři sta lidí.

Den patnáctý: Lichtenštejnsko

Kolečko po Švýcarsku se nám dotočilo a my zjistili, že nemáme suvenýry. Na začátku v horách to vypadalo unáhlené, ale pak už nikde toho moc nebylo. Zvláštní, že ani v národním parku pořádné suvenýry (to jest magnetky) nejsou k mání. Ale doslechli jsme se, že v Lichtenštejnsku nic nemají. Ani supermarkety, natož něco specifického, proto místní nakupují ve Švýcarsku či Rakousku, a případné suvenýry jsou právě Švýcarské. Ideální zastávka cestou domů!

Jeden pán Liechtenstein nevěděl, co s penězi, a pár Němců nevědělo, kde peníze vzít. Tak je investoval do několika majetků, které dohromady pojmenoval po sobě. Ale zůstal ve svém paláci ve Vídni, stejně jako několik jeho následovníků. Až po anšlusu Rakouska k Německu se tato investice hodila a mohl (několikátý potomek) tak emigrovat do svého a začít budovat bohatý stát.

Za mě to je to samé, co Švýcarsko. Drahá auta na silnicích. Vysoké hory (hora). Krávy. Němčina, i když tady lehce jiná a dokonce umí víc anglicky. Rösti specialita. Bankovní ráj, aspoň do nedávna. Demokracie a referenda, i když teda s monarchou. No prostě měli skvělého souseda, od kterého kopírovat. Není divu, že mají se Švýcarskem celní unii.

Co mě překvapilo, když mi přišla uvítací SMS s informací, že tady volám, píšu a datuju stejně jako doma. Lichtenštejnsko, na rozdíl od Švýcarska, je také součástí Evropského hospodářského prostoru, a tudíž má pro nás výhodnější (ne)roaming.

Stát vzkvétá rychle, protože ještě před deseti lety průvodce psal o vesničkách. Dnes tu vidíme pouze města. A v hlavním městě Vaduz staví na všechny strany. Dokonce už mají i vlastní suvenýry. Chvíli jsme byli smutní, že veškeré magnetky jsou s tématikou Lichtenštejnska, ale našli jsme obchod, kde jsme našli i čistě Švýcarské kousky. Dokonce jsme potkali magnet s Českou republikou!

Což je zajímavé dvojnásob. Při odsunu Němců po válce byly Lichtenštejnům na území Československa zkonfiskovány majetky. Tehdejší kníže byl Němec a Benešovy dekrety neměly smilování. I když se za Němce nepovažoval a nijak s Němci nespolupracoval, ve výsledku se odstěhoval do svého hnízdečka do stínu neutrálního státu, bylo mu to prd platné.

Kvůli tomu Lichtenštejnsko neuznávalo Československo. Neexistoval diplomatický vztah. Pokusili se získat své majetky zpět několikrát u několika soudů; u nás, v Německu i u Evropského soudu. Naposledy v roce 2001. Nikde neuspěli. Od roku 2009 s námi diplomatické vztahy existují a dnes se tu dá koupit magnet s českou tématikou.

To by člověk nečekal. Stejně jako přítomnost Čechů tady. Trochu jsem si říkal, že tu budeme za exoty. Kdo by sem jezdil, žejo. Přitom jsme zaslechli češtinu několikrát.

Krom prohlídky hlavního města a projetí různých předměstí, jsme si udělali tři výšlapy. První na rozehřátí k hradu Gutenberg. Pokochat se výhledem na venkov. Dále na Vaduzský zámek, kde bydlí sám kníže. Do zámku se proto nesmí, ale vede k němu krásná naučná stezka, kde se dozvíte o zemi spoustu informací. Co se tam člověk nedozví je, že kníže otvírá zámek a zve všechny své poddané 15. srpna na státní svátek na přípitek. To se mu to dělá, když má jen necelých čtyřicet tisíc poddaných. Dvě třetiny malé země jsou hory, proto tu ani moc lidí bydlet nemůže.

Tím napovídám, který výšlap byl ten třetí. Nejnáročnější už v horách s výhledem na celou zemi včetně Švýcarska a Rakouska. Za hezkého počasí lze údajně spatřit i Itálii. Nejnižší místo je ve výšce 430 metrů, kdežto nejvyšší bod země se tyčí do 2599 metrů nad mořem. My však chvíli měli bílo, že jsme neviděli ani na několik metrů.

Vydali jsme se konkrétně na knížecí stezku, místním jménem Fürstensteig. Začátek v Gaflei položen ve výšce 1500 metrů a výšlapem téměř do dvou tisíc. Já bych tuto cestu nazval takovou polo ferratou. Místy je cesta dost úzká, kde na jedné straně je lano, a na straně druhé hluboký sráz dolů. Což je ještě v pohodě, než přijde část, kde se jde již po sesypaném kamení. Přesto by měl údajně každý správný Lichtenštejňan jednou za život tuto cestu projít. Tak máme splněnu první podmínku pro případnou emigraci.

Den šestnáctý: Park Peter und Paul

Neodolali jsme a na cestě domů udělali ještě jednu zastávku. Sice nám to cestu nerozbilo na menší kousky, ale aspoň jsme nebyli poslední den pouze na dálnici. Zastávka byla v Sankt Gallen v parku Petra a Pavla. Je to park zdarma přístupný a je možné spatřit zblízka všechna horská zvířata, která ne vždy lze vidět volně v přírodě. My třeba viděli sviště jen z dálky a od horské kozy jsme viděli maximálně bobky po cestách. Oboje tu lze potkat, k tomu rysa, kamzíka, daňka, jelena, či divokou kočku a prase.

Lze. Je to divoký park, nikoliv ZOO; i když malý, stále to chce trochu štěstí. My chtěli vidět především sviště a na toho jsme měli štěstí až až. Před námi se tam dva mydlili, a nebo dost komplikovaně namlouvali. Rozhodně to chce přijet včas, protože parkoviště pojme jen něco kolem třiceti aut a rodinky s dětmi to tu zaplní do deseti hodin ráno. Taky tu chodí lidi na procházky se psem a tak obecně se projít. Aneb my jsme rádi, když máme v parku stromy, tady mají takovou malou ZOO.

Tím naše cestování končí. Najeli jsme 2500 km a 17 výškových km. Pěšky jsme nachodili téměř 200 km, což vypadá málo, ale když to přepočtu pouze na chodící dny, vychází to k dvaceti kilometrů denně. Těžkým terénem; vyšlapali jsme celkem 7200 metrů a sestoupali 8900 metrů (lanovky jsou důležitou součástí, těch 1700 metrů nám hodně pomohlo).

Utratili jsme na 90 tisíc, což je a není málo. Klasická dovolená stojí běžně dvacet tisíc na osobu a týden. Každopádně taky luxus ubytování za stejnou cenu bývá vyšší. Lepší je se ubytovat v horských chatách, než střediscích pod horami. Další možnost ušetřit je nechodit téměř každý den do restaurace na různé místní speciality a vařit si, ale to pak bude chybět zážitek ochutnávání těch specialit. Parkování, vlakům a lanovkám se ale už vyhnout nedá a holt tohle je drahá země.

Drahá, ale klidná. Stačilo vyjet za hranice Švýcarska a všude bylo plno odvážlivců (lidí, co by se jinak museli nazvat kretény). Už teď se mi stýská.