Ušák

Mám rád ušáky. Jsou to výborná křesla. Doma mi kdysi říkali, že jsem gaučový typ, ale to jen proto, že jsme neměli žádného ušáka. V ušákovi lze totiž dělat snad úplně všechno, a lze si do něj sednou všemi možnými způsoby. Ušák prostě neomrzí.

Pochopitelně jsem chtěl mít jeden i na našem letním sídle. I když tomu říkáme vznešeně, naše chatička neoplývá neomezeným prostorem. Například ušák, co mám doma, se nám vešel do auta jen tak tak. Celá akce se počítala na milimetry. Takové křeslo by nám zabralo půlku obýváčku, a Lenka mi říkala, že by si taky ráda někam sedla. První se tak musel vyřešit právě gauč.

Sehnat gauč je těžký úkol. Jsou buď drahé, případně nepohodlné, často spíš oboje. Navíc, pokud možno, nechceme na sídlo kupovat nové věci. Jenže zkuste si vybrat pohodlný gauč pouze z obrázků.

Jednoho dne se stěhovala jedna rodina s trojmístným ušákem, akorát že bez něj. Už jsme na něj koukali i v IKEA krámě. Nelíbil se nám, protože ho dělají pouze v jedné barvě. Ale Lenka stejně potáhne každý gauč prostěradlem, a tak jsme zvedli telefon.

Z internetu jsem si stáhl manuál a našel, jak ho rozložit, aby se nám vešel do našeho malého nákladního vozu. V dnešní době se jedná o podprůměrně velké (vlastně malé) auto; jen o kousek větší, než Smart. Dokázali jsme však do něj narvat už kde co. Tak přeci gauč na kousky taky.

Vtip spočívá v tom, že tenhle ušákový gauč už něco zažil. Například jinou výrobní linku používající lepidlo. Paní se na nás dívala nevěřícně, s čím jsme to přijeli, a jak si sakra myslíme, že to odvezeme. Jako zkusit se to muselo, a opravdu se nevešel. Přes polovinu ušáka by koukalo ven. Vlastně bychom spíš naložili auto na gauč, než opačně.

Mělo nám to napovědět, že se máme na celou akci vykašlat. Že nemáme jezdit za Lenčinou rodinou pro taky malou, zato dodávku. Do Tatra Bety se gauč taky skoro nevešel, šlo však už s otevřenými dveřmi jet. Pokud předchozí nápověda nepomohla, tohle měla být facka.

Dlouho jsme přemýšleli, jestli obývák mít spíš v útulném dřevěném podkroví, či dole vedle kuchyňky. Preferovali jsme dřevo. Samozřejmě, malé chatičky mají i malé schody. Máme štěstí, že máme vůbec schody, i když prudké; někteří sousedi lezou spíš po žebříku. No a ty schody bychom museli dát pryč, a stále bychom gaučem neprolétli.

Tak máme nakonec posezení dole.

Namluvil jsem si, že je to tak lepší. Během letních čtyřicítek je v cihlovém přízemí mnohem příjemněji.